Fanfiction povídka: 2.díl

Týden utekl a my pro vás máme pokračování povídky. Autorkou je Althea. Nečetli jste první díl nebo byste si rádi připomenuli děj? Zde je odkaz na první díl. Budeme rádi, když dílo okomentujete.

PS: Nebojte, příští týden na vás čeká další pokračování.

2.

„Tak co tu máme?“
„Další autonehoda. To kvůli té zatracené námraze!“
„A pacient?“
„Dívka, osmnáct let. Do jejího vozu narazila dodávka. Ten idiot jel nejmíň stovkou! Měl bys vidět ten vrak! Dostávali jsme jí ven skoro hodinu!“
„Jak je na tom?“
„Špatně. Od začátku je v bezvědomí a pořád jí klesá tlak. Najspíš vnitřní krvácení. Musí hned na sál!“
„Dobře, jdeme na to.“

Ty dva hlasy k ní přicházely z obrovské dálky… Rozuměla jim jen s vypětím všech sil a přesto nechápala o čem to mluví. Jaká autonehoda? A jaké vnitřní krvácení? To mluví o ní?

Na žádnou nehodu si nepamatovala! Poslední, co si vybavovala bylo, že měla zelenou na té velké křižovatce u náměstí a pak… Nic… Jen příšerná rána a tma.

Opravdu měla nehodu? Možná, ale s tím krvácením se určite mýlí! To by přece bolelo, ne?

A jí nebolí vůbec nic… Vlastně necítí nic! A ani nic nevidí, jen slyší…

Nelíbilo se jí to! Připadala si v pasti a přitom jí pomalu začínalo docházet, že tou pastí je její vlastní tělo. Zničené a zdecimované příšernou havárií!

Věděla že by měla mít strach, ale neměla. Slyšela čím dál tím víc hlasů, nejspíš lékaři a sestry v nemocnici a podle toho co říkali to s ní bylo zlé, ale ona se nebála.

Spíš jí to všechno rozčilovalo. Cítila se tak hrozně unavená… Proč jí nemůžou nechat být…?

„Připravte jí k operaci. CT odhalilo masivní krvácení do dutiny břišní. Nejspíš ruptura jater.“
„Jistě doktore!“

Ne! Nechce žádnou operaci, chce aby jí nechali spát! Operace bude bolet! Prosím…

Proč jen jim to nemůže říct? Stejně to nemá smysl… Nepomůžou jí!

To věděla jistě. Nevěděla jak to ví, ale prostě to věděla. Bylo pozdě…

„Máme tu tachykardii, no tak pohyb!“
„Sestro! Sežeňte její rodiče!“
„Bohužel pane doktore, mám tu její kartu. Její rodiče zemřeli víc než před rokem. Ta nehoda u Wickery Bridge…“
„Ach ano vzpomínám si. To je příšerné! Jako by jedna tragická havárie v rodině nestačila! Ale nějaké příbuzné mít musí, ne?“
„Ano, mám tu uvedenou tetu a bratra. Zavolám jim…“

Ani se nemusí obtěžovat, její teta je mrtvá. Napadlo ji a málem se té iroii musela smát. Oni to nejspíš neví… Ale s tím bratrem mají pravdu… No, ovšem Jeremy je doma. Ach ne, čeká tam na ni! Možná by to neměla vzdávat… Je jediná rodina kterou ještě má! Ale ona se cítila tak příšerně unavená. Ani vzpomínka na Jeremyho jí nepomáhala. Připadalo jí, že se propadá někam hluboko do tmy a bylo pro ni čím dál tím těžší myslet. Pokoušela se upnout k Jeremymu a k ostatním, kterým na ní záleželo, ale nešlo to…

Nedokázala si vybavit ani jejich tváře… Bonnie, Caroline… Nejspíš jsou pořád ještě v Grillu a smějí se nad přípravami slavnosti… Stefan, který už možná spí…. A Damon, poslední s kým dnes mluvila. Jeho tvář si jako jedinou vybavit dokázala. Jeho krásné, ledově modré oči… Zase v nich bude tolik bolesti, jako už mnohokrát, až se dozví, že už jí nikdy neuvidí… Měla by bojovat… Kvůli němu!

A Stefanovi, Rickovi, Bonnie a Caroline, kvůli jim všem, kteří s ní přečkali tolik příšerných nadpřirozených věcí! Nemůže je teď přeci zklamat a odejít takhle? Ale…

Nemohla! Neměla sílu bojovat… Už ne…

„Sakra! Ztrácíme ji! Defibrilátor!
„Nabito na dvěstě!“
„Pal!“

Ta tma kolem najednou začínala mizet, jako by se rozpouštěla a na její místo přišlo světlo… Nádherné konejšivé světlo, které jí nežně obklopovalo a ona téměř fyzicky cítila jeho dotyk…

„Nic! Znovu!“
„Nabito na třista!“
„Pal!“

To světlo bylo pořád blíž a blíž… Objímalo jí a hýčkalo a ona najednou nechtěla nic jiného, než se  v něm ztratit… Ztratit se v něm a odejít odsud.

Nevěděla kam, ale bylo to správné! Mělo to tak být! V mysli se jí ještě naposledy vynořila jména jejích přátel a lásek, ale ona musel jít dál!

Milovala je všechny, ale její čas vypršel…

A ona… Se tomu světlu konečně poddala!

„Pořád nic!“
„Znovu!“
„Nemá to smysl, je mi líto…“
„Ne!  Je jí teprve osmnáct! Znovu!“
„Marku! Je po všem! Nemohl jsi udělat víc! Je pryč!“
„Ne!“
„Ano… Sestro? Zapište to. Čas smrti… 22:35.“

Sálová sestra poslušně zaznamenala údaj do karty a doktor David Stether se znovu obrátil ke svému kolegovi Markovi Dackerovi. „Je mi to líto, ale byla v podstatě mrtvá už když jí přivezli. Měla to spočítané už v okamžiku té srážky. Nemohl jsi nic víc udělat.“ Lehce poplácal svého přítele po svěšeném rameni a odešel ze sálu.

Neměl takovéhle případy rád a Mark tu byl navíc ještě nový. Mladý a plný ideálů… Stejně jako byla nejspíš ta křehká brunetka, která jim právě zemřela pod rukama. Bylo jí teprve osmnáct! Celý život měla před sebou… Bylo mu hrozně, ale jak řekl, nedalo se nic dělat.

Teď musí najít sestru, kterou Mark poslal zavolat její rodině a připravit se na setkání s nimi. Další nepříjemná část! Jak jim má říct, že jejich neteř, nebo sestra, už se nikdy nevrátí?

Ale neměl na výběr…

 

Jeremy se unaveně protáhl a otráveně vypnul televizi s nějakým stupidním pořadem. Pak mrkl na hodinky a zakroutil nevěřícně hlavou. Bylo už skoro půl jedenácté a Elena se mu ani neozvala. Nějak tu dámskou jízdu protáhli, ne?

A pak… Zazvonil telefon. Jeremy vyskočil z pohovky a vyrazil k němu překvapený, že jim na pevnou linku volá někdo takhle pozdě. Nebo, že by to byla Elena? Ale proč mu nebrnkne na mobil?

Unaveně zývl a zvedl sluchátko.

„Haló?“ Řekl aniž by se namáhal představit, a opřel se rukou o křeslo.

„Haló? Je to dům Gilbertových?“ Hlas v telefonu patřil nějaké neznámé ženě.

„Ano.“ Potlačil Jeremy další zývnutí.

„Tady fakultní nemocnice Mystic Falls, s kým mluvím?“ Jeremy překvapeně zbystřil pozornost. Nemocnice? Proboha proč?

„U telefonu Jeremy Gilbert.“ řekl trochu přiškrceně a najednou se ho zmocnilo neblahé tušení… Tušení, které se v zápětí změnilo v bolestnou jistotu.

„Jde o vaší sestru, Elenu Gilbertovou. Měla nehodu. Přivezli ji k nám, teď je na sále. Myslím, že byste sem měl přijet.“ Hlas oné ženy (nejspíš sestry na přijmu) zjemnila účast a Jeremy okamžitě pochopil, že je to zlé. A navíc… Navíc měl příšerný pocit dežavie. Přesně stejný telefonát už jednou absolvoval… Víc než před rokem. Nemocnice mu oznámila, že rodiče měli nehodu. Stejně jako teď. Bože, snad… Ale ne! Elena bude určitě v pořádku! Musí být!

„Hned tam budu.“ Vyhrkl a praštil sluchátkem dřív, než mu mohla sestra odpovědět.

Okmžitě vyrazil ke dveřím, ale pak si uvědomil, že se nemá do nemocnice jak dostat a zaklel.

Jeho vůz byl v opravě a Elena si druhé auto vzala… Ano, vzala a nabourala ho!

Bože, musí za ní! Hned! Ale jak? A taky musí… Musí zavolat ostatním! Bonnie a Caroline a Rickovi! A někdo mu musí pomoct a odvézt ho do nemocnice!

Chvatně vylovil z kapsy mobilní telefon a jako první vytočil Rickovo číslo. Volat Bonnie a Caroline nejspíš nemělo smysl, kdo ví kde byly, když nebyly s Elenou, když měla… Nemohl ani pomyslet na slovo „nehoda“!

Ale telefon zvonil naprázdno. Rick nejspíš spal a vypnul si zvuk. Ne! To ne!

Jeremy zoufale zavěsil a přemýšlel komu dalšímu by měl zavolat. A pak mu to došlo…

No, ovšem na někoho zapomněl. Na někoho, komu to také musel říct… Na Stefana! A hlavně na Damona, protože Stefan nejspíš ještě pořád nebyl ve své kůži! Našel v seznamu patřičné číslo a vytočil ho. Ať mu to vezme, ach prosím!

Tentokrát se dočkal…

„Ano?“ ozvalo se trochu rozmrzele na druhé straně, ale Jeremymu to bylo fuk. Bylo mu jedno jestli Damona vzbudil, nebo mu přerušil nějaké dostaveníčko s nějakou dobrovolnou dárkyní krve!

A jemu to taky bude jedno, až mu řekne o co mu jde! Tak do toho…

„Damone! To jsem já, Jeremy. Stalo se… Stalo se něco hrozného!“

Líbí se vám 2.díl povídky?

View Results

Loading ... Loading ...


11 reakce na Fanfiction povídka: 2.díl

  1. Kuře90 napsal:

    moc krátkééééé, si s náma pěkně zahráváš Altheo! :D

  2. Merylis napsal:

    To je teda pravda Kuře90 jsem napnutá jak kšandy:) hrůzaa takhle nás trápit nevím jestli jsem to pochopila dobře ale to ten další díl bude až DALŠÍ PÁTEK :D to nemyslíte vážně, jen doufám že jsem se spletla a třetí díl tu bude hned zítra :) jinak úžasnááá práce Altheo :) smekám před paní spisovatelkou :D

  3. Anny26 napsal:

    mohla bys to udělat delší!! takhle nás napínat jako! :D :D ale dobré to je ;)

  4. DamoniS napsal:

    Dokonalé!♥:DD.. opravdu.. a jako všichni tady jsem strašně napnutá!:DD

  5. Mikeš napsal:

    Tedy udělat z Eleny mrtvolu hned v druhém dílu…. jestli nemá v těle upíří krev, tak to vzápětí tipuju na dvě další…. z penzionu :-)
    Týden je moc dlouho!!!!! Na povídky tohohle druhu se strašně těžko čeká!!!!! :-)

  6. Althea napsal:

    Díky moc za chválu. Jsem hrozně ráda, že se vám to líbí :-) . Jinak já pokračování napsané už mám, takže příští týden se tu určitě objeví :-)

  7. VeroniqueGi napsal:

    Úžasné! díky za skvělou povídku! Je to ale hooodně napínavé! ;)

  8. Kelush napsal:

    Celkem krátké a přidapadlo mi to o ničem. chtěla bych si přečíst jak by za Elenou přišel Damon atd. ale tak těším se na další díl :)

  9. Viky napsal:

    Tohle ani skoro nebyla kapitola, to bylo jen takové lákadlo na čtenáře, aby příště četli zase :) To by se mělo trestat :D Ne, dělám si srandu, ale příště by to fakt chtělo konec, ze kterýho se čtenářstvo nezblázní :)

  10. Veruu napsal:

    Jako už v 1. dílu opravdu moc hezky vystižené postavy, jejich pocity, chování,… Dialogy prokládané Eleninými myšlenkami byly skvělá volba! K tomuhle dílu žádné výtky ani mít nemůžu :) ! Jen tak dále ;)

  11. Kelush napsal:

    Připadá mi trošku divné že hned v 1. díle Elena umře. :D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Žádný člověk není tak bohatý, aby mohl koupit svoji minulost.“ Oscar Wilde