Fanfiction povídka: 3.díl

Máme pro vás pokračování napínavé povídky. Autorkou je Althea. Přejeme příjemnou zábavu a těšíme se na vaše komentáře.

PS: Příští týden pokračování.

Předchozí díly:

Damon svíral mobilní telefon tak silně, až ho málem rozmačkal, ale stejně nemohl uvěřit tomu, co mu Jermy právě řekl.
Elena? Elena měla nehodu? Ale kdy? A jak? Přece s ní před hodinou a něco mluvil. Říkala mu že odešla z dámské jízdy a že jede domů… A pak… Pak se to muselo stát!
A on tu jen tak stojí a čučí před sebe, místo toho, aby vyrazil pro Jeremyho!
Slíbil mu, že ho odveze do nemocnice! Musí to splnit a musí vědět, jestli je Elena v pořádku! Hned!
Vystřelil z penzionu tak rychle, že by to lidské oko ani nestihlo zachytit a zastavil se až venku u svého vozu. Kruci! Měl to říct Stefanovi!
Jeho bratr byl ve svém pokoji. Slyšel ho tam. Měl by se vrátit a říct mu, že jeho přítelkyně… Tedy bývalá přítelkyně je v nemocnici.
Ale Damon to neudělal. Upíří rychlostí by mu to sice netrvalo déle, než třicet vteřin, ale on se nedokázal vrátit. Až se dozví co a jak zavolá mu!
Skočil do auta a prudce vyrazil směrem ke Gilbertovic domu. Cesta tam, mu většinou trvala zhruba deset minut, ale tentokrát jí hravě zvládl pod pět. A i tak při ní stihl porušit snad všechny dopravní předpisy, které znal. Ale na vyhlášky nebyl čas!
Jeremy už na něj čekal. Vrhl se na místo spolujezdce málem ještě dřív, než vůz zastavil a tvářil se přesně tak, jak se Damon cítil. Vyděšeně a zoufale!
Damon mu ale nedal čas se vzpamatovat. „Co všechno víš?“ vypálil otázku, která ho tížila už od Jeremyho zmateného telefonátu a znovu šlápl na plyn. Jeremy ale jen zoufale zavrtěl hlavou.
„Nevím nic! Řekli mi jen, že… Že měla nehodu a že je na sále… A podle toho jak to řekli… Myslím, že je to vážné!“ zašeptal zděšeně a Damon by ho rád nějak uklidnil, ale nevěděl jak. Sám by teď potřeboval někoho, kdo by mu řekl, že to bude v pořádku!


Ale určitě bude! Elena už toho přežila tolik! Jedna autonehoda jí přeci neublíží a i kdyby ano, stačí pár kapek jeho krve a bude v pořádku! Jen aby nepřijeli… Ne! Nebude pozdě! Nesmí být!
Díky desítkám dalších dopravních přestupků nakonec dorazili do nemocnice dřív, než by to dokázala sanitka se zapnutou sirénou a Damon měl co dělat aby se přemluvil k normální lidské rychlosti, která mu v tuhle chvíli připadala zoufale nedostačující. Jenže se nesměl prozradit, tím by Eleně nijak nepomohl. A taky musel počkat na Jeremyho, který vystupoval snad věky!
Nakonec se ale dočkal a s Eleniným bratrem po boku vběhl do haly nemocnice. Ta byla v tuhle hodinu téměř prázdná a on okamžitě zamířil k příjmovému pultu.
„Sestro!“ Oslovil ženu v bílé uniformě a ona k němu unaveně zvedla oči. „Ano?“
„Hledáme jednu dívku. Elenu Gilbertovou. Měla nehodu. Dnes večer.“ Snažil se mluvit co nejklidněji, ale nejraději by ten pult přeskočil a vyhledal si příslušné informace sám.
Sestra sklopila oči k obrazovce počítače a mlčela. To nebylo dobré znamení!
„Prosím, jsem její bratr. Volali jste mi!“ Povzbuzoval ji Jeremy, ale ona jen smutně pokrčila rameny. „Mám tu jen záznam o přijmu, víc nic. Ale je tady uvedené jméno doktora Stethera. Seženu vám ho. Zatím se prosím posaďte.“ Ukázala rukou k několika plastovým lavičkám opodál a Damon s Jeremym jí neochotně poslechli.
„Co to znamená, že je tam jen záznam o přijmu…?“ Zeptal se téměř neslyšně Jeremy, ale Damon jen zavrtěl hlavou. Neměl nejmenší tušení. Ale co měl, byl zvláštní, nepříjemný pocit. Nedokázal ho vysvětlit a upřimně doufal, že je to jen strach, ale přesto ho to velice znervózňovalo.
Ani jeden z nich neměl tušení jak dlouho tam jen tak seděli a ani jeden z nich se nenamáhal s tím druhým mluvit. Byli tak napjatí, že je dokonce ani nenapadlo někomu zavolat… Jeremy dokázal pouze napsat Bonnie kratičkou zprávu o tom, kde jsou. Doufal, že to zbývajícím lidem oznámí sama. On na to neměl a raději se znovu ponořil do mlčení.
A pak… Pak se k nim poloprázdnou chodbou vydal nějaký muž v bílém plášti a Damon i na tu dálku pohodlně přečetl jeho jmenovku. Byl to onen neznámý doktor Stether.
A tvářil se neproniknutelně a pak… Smutně. Hodně smutně. To bylo zlé, moc zlé…
Ale co. Uklidňoval se Damon v duchu a stejně jako Jeremy roztržitě vstal. Je jedno co jim řekne! Co by s Elenou mohlo být? Neexistuje žádné zranění, které by jeho krev nevyléčila! Leda že by… Ale to určitě ne!
Doktor k nim pomalu došel a chvíli těkal pohledem z jednoho na druhého. Podle toho, co říkala sestra o příbuzných té dívky, čekal že tu najde malého chlapce a mladou ženu, ale místo toho tu na něj čekali dva mladí muži.
„Vy jste od slečny Gilbertové?“ Začal opatrně a oba muži napjatě přikývli. „Jsem její bratr a tohle je její… přítel.“ ozval se Jeremy a propaloval doktora pohledem. Bože, ať už něco řekne!
David je tiše pozoroval a přemýšlel jak by měl začít. Tohle nesnášel! Zvlášť u někoho tak mladého jako bylo to děvče! Jak měl tomu chlapci říct, že jeho sestra je mrtvá? A jak to měl říct tomu druhému, který byl nejspíš dle té zoufalé starosti v očích víc, než jen její přítel? Jeho láska byla pryč a on, bezmocný doktor, byl jen poslem špatných zpráv… Ale už od školy věděl, že existuje bohužel jen jediná možnost, jak tohle příbuzným a přátelům sdělit. Přímo a bez okolků!
„Je mi to moc líto, ale dělali jsme co jsme mohli.“ Řekl tiše a nenáviděl se za to klišé jak ze špatného lékařského seriálu. Ale okamžitě poznal že pochopili… Pochopili, ale nemohli uvěřit!
„Co? Co je vám líto?“ vyhrkl Damon a Jeremy vedle něj jen zalapal po dechu. On už takovou situaci totiž jednou zažil. Neznámý, nedůležitý doktor mu řekl, že je mu to líto a on už nikdy nespatřil své rodiče… A teď se to dělo znovu!
A Damon to zažil taky… Před víc, než jedním a půl století. Když z matčiny ložnice vyšel jejich rodinný lékař a řekl otci, že je mu to líto… Ale to nemohla být pravda! Tentokrát ne! Elena nemůže být…! Kruci, vždyť přežila i rituál, který byl založený na její smrti, přeci teď nemůže být… Mrtvá! V hlavě mu bušila panika, a měl co dělat, aby se ovládl a neskočil tomu felčarovi po krku…
Měl by ho roztrhat na kusy! Co tu dělal? Co dělal, když dívka, kterou miloval umírala!? Měl jí pomoct! A on místo toho, řekne, že je mu to líto? Damon věděl, co mu udělat, aby mu to skutečně líto bylo, ale v zápětí z něj veškerá nenávist a bojovnost vyprchala…
Stále nemohl uvěřit tomu, co se právě dozvěděl, ale jeho podvědomí už vědělo, že je to pravda!
A taky vědělo, že ten muž před ním za to nemůže… Nikdo za to nemůže…
Jenže Damonovi to bylo jedno! Cítil jak se Jeremy vedle něj v slzách sesul zpět na lavičku a slyšel z velké dálky lékařův hlas, vysvětlující okolnosti nehody a to, že Elenina zranění byla příliš vážná, ale jemu to bylo fuk…
Všechno mu bylo fuk! Jeho láska byla mrtvá jen proto, že nějaký idiot nedokázal včas šlápnout na brzdu! A bez ní už nic nemělo smysl… Nic! Ani jeho život! Ztratil ji tím nejhloupějším, nejzbytečnějším způsobem, který by kdo dokázal vymyslet a už nikdy! Nikdy! Jí neuvidí!
Její tvář, úsměv, oči… To, jak si odhrnovala vlasy z obličeje, když byla nervózní… To jak se na něj dívala, když jí zklamal, ale i když jí něčím potěšil…
Miloval ji a ona teď byla pryč! Opustila ho a neexistovala už nic, co by to dokázalo změnit. Ani ten přihlouplý koktající doktor, ani krev, která jemu samému bouřila v žilách. Možná, kdyby se to dozvěděl dřív! Kdyby tam s ní byl! Dokázal by jí pomoct! Neměl jí nechávat samotnou! Nikdy!
Kdyby tak mohl dostat ještě jednu šanci! Jen jednu!
Ale život nedává druhé šance… To věděl moc dobře… A věděl toho mnohem víc ale na nic z toho teď nedokázal myslet. Bezvládně klesl vedle Jeremyho na nemocniční lavičku a v jediné minutě přestal vnímat celý okolní svět…
Svět, který se pro něj ponořil do tmy, protože jeho jediné slunce navždycky zhaslo!

Damon seděl ve své ložnici na posteli a zíral před sebe. Slyšel jak Stefan ve svém pokoji přechází sem a tam, ale neměl ani sílu vstát a jít se na bratra podívat. Slíbil Eleně že se o něj postará, ale momentálně mu byl Stefan ukradený!
Ostatně jako všechno kolem… Věděl že by mě vstát a jít něco dělat, aby alespoň na chvíli zaměstnal mysl něčím jiným, než zoufalými vzpomínkami, ale nedokázal to.
Dokázal jen hypnotizovat prázdnou protější zeď a v hlavě se mu pořád dokola honilo totéž. Už tři dny, totéž! Elenina tvář se mu v mysli do nekonečně střídala s výjevy z nemocnice a on zvládl jen sedět a přehrávat si ty události pořád dokola. Události o kterých si myslel, že byl příliš otupělý na to, aby je vnímal… Aby vnímal cokoliv, co se kolem něj dělo…
Když jim totiž doktor oznámil, že Elena zemřela, bylo to jako by se propadl rovnou do příšerné noční můry. Jeremy plakal po jeho boku tak dlouho, dokud nepřišla Bonnie a nenašla je tam, jak zhrouceně sedí na nemocniční lavičce. A on jí ani nedokázal říct co se stalo.
Byl tak mimo, že ta slova nedokázal vyslovit… Musela to vypáčit z hysterického Jeremyho a pak plakala i ona… Plakala a bránila se Jeremyho zoufalým prosbám ať jde a něco udělá! Ať udělá totéž, co udělala jemu! Ať jde a probudí jeho sestru zpět k životu… A Bonnie pořád jen opakovala větu: „Já nemůžu…“A pak přišla Caroline a nakonec i Rick a všichni naříkali a zoufali si a jemu to bylo úplně jedno. Jen tam tak seděl a nikdo se o něj nezajímal. Vlastně Rick ano. Damon si matně vzpomínal, že s ním třásl a mluvil na něj, ale on mu nedokázal odpovědět!
Těžko říct, zda to byl šok, a zda vůbec upíři mohou být v šoku, ale každopádně to nejvíce vystihovalo stav v jakém se nacházel. Bylo mu jako by umřel on sám…
Nedokázal ze sebe vyloudit ani jedinou slzu. Prostě nic!
Ani když s ním Rick znovu třásl a pokoušel se od něj zjistit kde je Stefan. Dokonce ani myšlenka na bratra, který ještě o ničem nevěděl, ho nedokázala probrat!
Nakonec Stefanovi musel zavolat sám Rick a přesto, že Damon věděl, že by to měl být on, kdo bratrovi řekne pravdu, nechal Ricka aby to udělal za něj.
A ani potom se nedokázal zvednout a cokoliv udělat. Bez zájmu sledoval, jak jim sestra přinesla nějaké léky (snad sedativa), které se Rickovi jako nejstřízlivějšímu ze skupiny podařilo téměř násilím dostat do Jeremyho a Damonovi bylo jen líto, že něco takového nezabere i na něj. Možná kdyby se vloupal do nemocniční lékárny a narval tam do sebe několik krabiček, šance na úspěch by tu byla, ale on neměl sílu ani na to. A navíc… K čemu by to bylo!? Realitu tím změnit nemohl…
Další vzpomínky měl ale už zakalené, jako by mu ta sedativa přeci jen nakonec někdo podstrčil. Kdo ví, možná to tak i bylo.
Nevzpomínal si ani jak se dostal do penzionu… Zcela jasně si však vybavoval jak se v něm o několik hodin později vzedmula další vlna vzteku a on roztřískal v náhlém pomatení mysli polovinu vybavení salonu… Ty trosky tam pořád ještě byly, protože tu nebyl nikdo kdo by je uklidil.
Stefan se zhroutil a téměř přestal vycházet ze svého pokoje. Rick neměl čas na nic, než na utěšování Jeremyho a Caroline s Boniinou chabou pomocí zařizovala vše potřebné. Věděla samozřejmě, že by to měl dělat někdo z rodiny, ale nikdo takový tady prostě nebyl…
Nebyl tu nikdo, kdo by jí viděl plakat, když místo jarní slavnosti zařizovala malý, skromný pohřeb… Pohřeb, který se měl konat už dnes… A na který by Damon měl jít.
On i Stefan by tam měli být, a Damon si včera v nějaké světlejší chvilce dokonce zvládl připravit oblek. Ale když na něj dnes ráno pohlédl a došlo mu, že je to tentýž oblek, ve kterém tenkrát s Elenou tančil na volbě Miss Mystic Falls, nedokázal si ho obléct. Nemohl si ho přece vzít na její pohřeb! A nemohl tam ani být! Nikdo z nich by tam neměl být! Protože tím, že jí pohřbí to vzdají!
A Jeremy měl pravdu! Bonnie měla něco udělat! Cokoliv! Vyhráli už tolik horších bitev, tak proč by teď měli složit zbraně a nechat Elenu odejít! Pokoušel se o tom mluvit s Rickem, který mu před chvílí volal, ale ten ho odmítl. Řekl mu, že je zmatený a že si promluví na hřbitově, ale Damon se necítil zmatený. Naopak!
Cítil se čím dál tím odhodlaněji! Jak tu tak seděl a zíral před sebe, bylo mu pořád víc a víc jasné, že musí něco udělat! Musí Eleně pomoct! Musí jí dostat zpět! I kdyby kvůli tomu měl rozdrtit polovinu světa na prach! A najednou už i věděl, kde začít…
Rozhodně vstal a pohlédl na hodinky. Do začátku pohřbu zbývalo něco málo přes dvě hodiny. Když vyrazí hned a šlápne na plyn, stihne to! Pojede za někým, koho znal už léta a o kom věděl že mu pomůže! Musí mu pomoct! Dluží mu to a on si to dneska vybere!
Rozhodně sáhl po své kožené bundě a vyběhl z ložnice. Když míjel dveře do Stefanova pokoje, jasně za nimi uslyšel bratrův pláč tolik podobný tomu, který slýchal z jeho chlapecké ložnice po smrti jejich matky, ale on se nezastavil! Nezastavil se a nešel ho utěšovat jako tenkrát! Dnes ne! Protože pokud dnes uspěje, nebude už mít Stefan důvod k slzám!
Nikdo z nich! A on uspěje!

Damon prudce zastavil svůj vůz před jedním z upravených rodinných domků na okraji Atlanty a vystoupil. Věděl, že je na správné adrese, ale dům vůbec neodpovídal tomu, kdo v něm bydlel… Měla by to být chatrč plná magických předmětů a ne nevelká, bíle omítnutá stavba s upravenou zahrádkou a dřevěným plotem. V tom domě totiž žila čarodějka… A ne ledajaká.
Velice, velice mocná vyjímečná! Damon jí znal v podstatě od dětství. Znával totiž už její matku, ale ta mu hned několikrát dala jasně najevo, že už sním nechce nic mít. A když vám to dá jasně najevo někdo jako ona, není radno to porušovat, i když je ten někdo už po smrti… Ale Damon neměl na výběr. Pokud měl někde najít pomoct bylo to tady! Vyrazil po pečlivě udržované cestičce k vchodovým dveřím a rovnou stiskl zvonek. Ozval se hezký, melodický tón a v zápětí zarachotil zámek…
A pak se dveře otevřely a na prahu se objevila mladá, zrzavá žena v tmavém kostýmku a lodičkách, která měla k představám čarodějky tak daleko, jak jen to bylo možné. Ale Damon jí okamžitě poznal… Byla tak podobná své matce!
„Bridget…“ Vypadlo z něj zastřeně a žena na něj vytřeštila své krásné hnědé oči… Stejně hnědé jaké měla Elena… Napadlo Damona zmateně, ale okamžitě si podobné myšlenky zakázal. Takhle by se zbláznil ještě dřív, než by stihl něco udělat!
„Damone?“ Vyhrkla překvapeně a on si mohl alespoň částečně oddechnout. Poznala ho.
„Co tu chceš?“ Její hlas zněl studeně, ale její oči ho zkoumavě pozorovaly. Damonovi bylo jasné, proč. Musel vypadat hrozně! Doslova katastrofálně na nesmrtelného!
Poslední dny totiž vůbec nespal, neholil se a skoro ani nejedl. Upíří metabolismus sice zkousl hodně, ale tohle už na něm prostě muselo být vidět.
„Potřebuju tvou pomoc, Bridget. Prosím, dlužíš mi to.“ Zašeptal a Briget si prostě nemohla nevšimnout jeho pološíleného výrazu. A také okamžitě věděla, že když je Damon v takovémhle stavu, není radno si s ním zahrávat. A Dlužila mu. To měl pravdu. Když byla malá, zachránil jí život… Neměla nejspíš na výběr.
„Dobře, ale dál tě nepozvu, to doufám chápeš. Můžeme jít dozadu na zahradu.“ Vypravila ze sebe neradostně a Damon okamžitě přikývl.
Byla jeho jedinou nadějí… Ona, jejímiž předky byli nejmocnější keltští mágové známí jako druidové… Jen ona mu mohla pomoct, přivést Elenu zpět! A on jí nedá možnost ho odmítnout!



6 reakce na Fanfiction povídka: 3.díl

  1. Anny26 napsal:

    paráda,normálně sem u toho brečela! :D další díl ať je taky tak dlouhý prosím!!!! a nechceš to přidávat častěji? do pátku je dlouhá doba! :D
    chudák Damon,doufám že se mu povede přivést Elenu zpátky.:D

  2. Amitiel napsal:

    Althea je tak dobrá, že už má napsaných několik kapitol do zásoby, ale zveřejnujeme to každý pátek, protože pauza je celkem dlouhá, tak abychom se měli čím zabavit až dokonce. Pak to ještě přepočítám, jak to vychází a kdyžtak, kdyby to šlo, tak bych zveřejnila 2 za týden. Ale nic neslibuji zatím.

  3. Anny26 napsal:

    To by bylo super! :)

  4. Mikeš napsal:

    Tohle je jedna z nejlepších (a taky nejzvláštnějších) FF, co se dá na webech o TVD najít :-) Většinou si autoři hodně přizpůsobují postavy svým představám a vlastně je tak mrzačí, ale tohle…. jo, tohle sedí!!

  5. romana55 napsal:

    Opravdu skvělá povídka. Rozbrečela mě:-) doufám, že nakonec Damon uspěje a Elenu oživí, byla by škoda, kdyby to nakonec dopadlo špatně:-)

  6. Leenk@Lily napsal:

    Na mě osobně moc dlouhé a bohužel Damon tady byl moc mírumilovný,ale jinak dobrý!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Bůh stvořil člověka, když ho přestaly bavit opice. Na další pokusy už pak neměl nervy.“ Mark Twain