Fanfiction povídka: 6.díl

Další díl povídky. Dílo pro vás napsala Althea. Budeme rádi, když vyjádříte svůj názor v komentářích. Pokračování můžete očekávat v úterý.

Předchozí díly:

6.

„Eleno…“ Zašeptal téměř nábožně Damon a bolestně doufal, že to není jen sen. Že jeho láska je skutečně naživu! Že se za chvíli neprobudí sám ve své ložnici, kde bude muset jen tiše poslouchat vzlyky ze Stefanova pokoje, zatímco on sám bude své vlastní slzy polykat a skrývat…
Ale nebyl to sen! Byla to realita a Elena byla skutečně tady! Její krásné, oříškově hnědé oči zmateně těkaly po místnosti, až se konečně zastavily na jeho tváři a rozšířily se překvapením. „Damone?“ Vypadlo z ní nejistě a on skutečně ucítil na své tváři slzy… Ale tentokrát to byly slzy štěstí!
Dokázal to! Dostal jí zpátky! „Co?… Co se stalo?“ Pokračovala trochu zastřeně, kdyš spatřila že pláče, ale on jen zavrtěl hlavou. „Nic…, to nic.“ Vypravil ze sebe nepřesvědčivě, ale v zápětí už prostě nedokázal dál udržovat ten umělý odstup, který mezi ním a Elenou panoval před její smrtí. Tak moc se vždycky snažil držet zpátky, nedotýkat se jí víc, než bylo nezbytně nutné a tajit před ní své skutečné city, ale teď k tomu neměl sílu! Elena se tak v minutě ocitla v jeho náručí a nestihla ani překvapeně vydechnout. Damon si uvědomoval že jí svírá možná až moc pevně a že by jí mohl ublížit, ale nedokázal své sevření uvolnit. Pořád ještě nemohl uvěřit tomu, že je skutečně naživu! Její pokožky byla sice pořád stejně chladná, jako tam na hřbitově, ale to se jistě brzy zpraví… Hlavní bylo, že tu byla s ním!


„Miluju tě…“ Vyhrkl zcela neplánovaně to, co si slíbil že jí zopakuje a bylo mu fuk, že by to neměl říkat! Byl to přece pravda! „Já… Já vím… Damone, co se děje? Co se stalo?“ Její překvapený a maličko nepřítomný hlas k němu doléhal jen hrozně pomalu, ale po chvíli si uvědomil, že ona si nejspíš skutečně nic nepamatuje! To bylo… No, vlastně skvělé! Sice mu bylo jasné, že jí bude muset říct pravdu, ale kdo ví, jak zlá celá ta autonehoda vlastně byla. Možná bylo lepší, že si na ní nevzpomíná. „Měla jsi… Měla jsi nehodu, vzpomínáš si?“ Dostal se konečně do stádia, kdy jí dokázal pustit a jemně jí od sebe odtáhl. Elena ale jen zmateně vykulila oči. „Nehodu? Já? Kdy? Kde?“ Vypadala opravdu šokovaně a nejistě, a Damon jí proti své vůli znovu objal. Tentokrát si dal ale pozor aby to bylo něžné a nebolestivé. „Co si pamatuješ jako poslední?“ Rozhodl se na to jít logicky a Elena se zamyslela. „No… Byla jsem v Grillu s Bonnie a Caroline a pak… Pak jsem ti volala, ale…“ Roztržitě zavrtěla hlavou. „A dál už nevím.“ Dodala nešťastně. „To nic,“ utěšoval jí Damon a pomalu se odhodlával říct jí pravdu, ale na poslední chvíli se zarazil. Možná by s tím měl počkat! Potřebovala se ze všeho vzpamatovat!
„Proč jsem tady?“ Pokračovala však Elena plačtivě a zcela dobrovolně se k němu tiskla, aniž by byť jedinkrát protestovala proti jeho objetí… Opravdu byla asi trochu mimo. Napadlo Damona pobaveně, ale ikdyž věděl, že už kvůli tomu by jí měl pustit, neudělal to. „Vysvětlím ti to, neboj, ale teď ne. Dej tomu čas, ano.“ Zamumlal nepřesvědčivě a byl si téměř stoprocentně jistý, že tohle Eleně nebude stačit, ale ona ho překvapila. Na chvíli se totiž odmlčela, ale pak pokrčila rameny a přesto, že Damon očekával další všetečnou otázku, žádnou mu nepoložila. Zvláštní, takové pasivní chování u ní snad ještě nikdy nezažil… Napadlo ho bezděčně, ale pak se mu v mysli znovu ozvala starost. „Jak se cítíš?“ Zajímal se soucitně a něžně jí hladil po odhalených ramenou. Elena chvíli váhala s odpovědí, jako by zkoumala svůj zdravotní stav, ale pak k němu zvedla dezorientovaný pohled. „Já… Já nevím… Divně! A je mi zima!“ Zašeptala tiše a Damon si až teď uvědomil, že se třese. No, na jednu stranu se tomu nemohl divit. Venku bylo mínus deset a tady uvnitř to nebylo o moc lepší. Patrně byl tak nervózní z rituálu, že zapoměl zapnout topení! A ona měla na sobě jen ty večerní šaty! „Ach bože, promiň,“ omlouval se honem a popadl přehoz z nedalekého křesla. Něžně jí ho přehodil přez záda a znovu jí k sobě přitiskl. Pořád se ještě trochu třásla, ale alespoň si od ní vysloužil vděčný úsměv… Úsměv, za který by ještě před několika hodinami dal naprosto cokoliv!
„A co jinak? Nebolí tě nic?“ Odtrhl svůj pohled od jejích rtů a se zatajeným dechem čekal na odpověď. Ale Elena k jeho radosti zavrtěla hlavou. „Ne, proč by mělo?“ Protože jsi měla příšernou autonehodu. Napadlo ho ale nahlas neřekl nic, jen znovu zavrtěl hlavou, což si nejspíš Elena správně přeložila jako: „Řeknu ti to později.“
Damon se chtěl zeptat ještě na spoustu dalších věcí, ale najednou nemohl. Znovu na něj jako blesk z čistého nebe dopadlo nedšení z toho, že byla zpátky a on na ní dokázal jen tiše, zamilovaně zírat. Ale nezdálo se, že by to Eleně nějak vadilo… Nejspíš byla z toho co zažila, přesto, že si to nepamatovala, pořád ještě roztřesená a zmatená, čili jí bylo tak nějak jedno, že tam spolu jen sedí, a mlčí. Bez protestů se od něj nechala objímat a dokonce mu sama položila hlavu na rameno. Damon tu překrásnou společnou chvíli ale musel nakonec přerušit. Došlo mu totiž, že na Elenu se bude moct dívat ještě hodněkrát, ale teď musí v první řadě zapnout topení, uklidit tady a pak zavolat Rickovi.
Dlouho přemýtal, kdo bude v případě, že jeho plán vyjde, první komu o tom řekne a nakonec se rozhodl právě pro něj. Jeremy ani Stefan nepřicházeli v úvahu, těm se to bude muset říct pomalu a opatrně. V případě Jeremyho dokonce začínal nenápadně uvažovat o ovlivnění, díky němuž by na celou tuhle katastrofu zapomněl. Elenin bratr na tom byl totiž psychicky opravdu špatně a to, že jeho sestra žije by s ním mohlo hodně zamavát. A zamává to samozřejmě i se Stefanem, jenže tam se toho bohužel moc dělat nedalo. Jeho Damon ovlivnit nemohl a rozhodně neměl chuť shánět nějakého původního, který by to udělal za něj. Stefan to holt bude muset zvládnout sám! A Bonnie a Caroline nakonec také zavrhl. Potřeboval to nejdřív říct někomu, kdo to určitě ustojí a kdo mu pak pomůže vysvětlit to ostatním. A to ani jenda z nich nesplňovala. A u Bonnie měl navíc trochu strach i z její „čarodějnické stránky“. Naprosto živě si totiž dokázal představit co všechno o porušení rovnováhy mu řekne. Ale bylo mu to fuk! Hlavní pro něj byla Elena… Ano, Elena, která tu pořád vedle něj seděla a poněkud omámeně zírala před sebe. A jemu okamžitě došlo, že ještě dřív než udělá cokoliv z toho, k čemu se teď rozhodl, musí se postarat o ni. „Nechceš jít nahoru?“ Zeptal se jemně a ona k němu zvedla oči, jako by jí překvapilo že vedle ní pořád je. „Proč?“ Její hlas zněl nejistě a unaveně. „Mohla by ses osprchovat a převléct a já ti pak donesu čaj a něco k jídlu, chceš?“ Nabídl jí vstřícně a ona po chvilce přemýšlení přikývla a znovu se na něj vděčně usmála. „Dobře.“ Odvětila rozhodně a vstala. V zápětí však trochu zavrávorala a Damona bodlo u srdce. Co je to s ní? Ve vteřině byl u ní, a znovu jí pěvně objímal „Není ti nic?“ Strachoval se ale Elena se jen znovu usmála. Její úsměv mu přišel trochu mdlý a omámený, ale jinak nevypadala, že by jí něco chybělo. Díky bohu…
„Jen se mi zatočila hlava.“ Uklidnila ho a trpělivě čekala, až jí konečně pustí. Když se dočkala, nepatrně se protáhla a pomalu se vydala do haly. Damon chvíli bojoval sám se sebou, protože ve skutečnosti by nejraději šel s ní a dostál tak svého slibu, že už jí nikdy neopustí, ale nakonec dospěl k názoru, že osprchovat se nejspíš bude chtít sama, takže raději vyrazil do kuchyně. Cítil se tak šťastný jako už dlouho ne a bylo mu jako by vyhrál v loterii. Dostal ji zpátky! Zachránil ji a už mu jí nikdo a nic nevezme! Jásal v duchu, ale přitom mu někde hluboko v mysli pomalu, ale jistě začala poblikávat nepatrná varovná kontrolka. Jeho upíří instinkt mu totiž našeptával, že to všechno možná není zase až tak skvělé, jak si namlouvá, ale on ho odmítl poslouchat. Elena žila a to bylo hlavní! Sice byla zmatená a možná v šoku, ale žila! Čert vem Smrt a její zmatené výmluvy, proč mu nechce pomoct! Nebylo na nich ani zrnko pravdy!
Damon silou vůle zaplašil podobné myšlenky a vklouzl do ztemělé kuchyně. Slíbil, že Eleně připraví čaj a něco k jídlu a hodlal to splnit. Nepřítomně zapnul rychlovarnou konvici a vydal se k ledničce. Věděl, že výběr bude mít poměrně široký. Lednice byla narvaná zbytky ze „smuteční hostiny“ a jemu ani nepřišlo nevhodné něco z toho Eleně nabídnout. Mělo to být jídlo, které uctí její památku, takže tu vlastně bylo kvůli ní! Tak proč by si ho taky nemohla užít! Než ale mohl ironii celé téhle chvíle patřičně docenit ztuhl napůl cesty od konvice k lednici. Přímo nad hlavou se mu totiž ozval vyděšený ženský výkřik a on okamžitě poznal komu patřil. Ten hlas by poznal kdekoliv! Elena! Sakra, co se jí zase stalo?! Příště s ní vážně půjde až do sprchy!
Vyrazil z kuchyně tak rychle, že by to žádný člověk nebyl schopný zaznamenat a v mžiku byl v prvním patře. Díky svému upířímu sluchu přesně věděl odkud výkřik přišel a neomylně zamířil do Stefanovy koupelny. Ostatně mu bylo jasné, že Elena použije právě tu. Bez zaklepání vtrhl dovnitř, připravený zneškodnit kohokoliv a cokoliv, co by jeho lásku ohrožovalo, ale v zápětí zjistil, že Elena je v potemělé místnosti sama. Z nějakého nepochopitelného důvodu si rozsvítila jen titěrnou lampičku nad umývadlem, takže teď stála v pološeru před zrcedlaem a… Ach bože! Po tvářích jí stékaly slzy! Damon byl v mžiku u ní. Přesto, že nechápal o co tu jde, ta hrůza v jejích očích mu zmrazila krev v žilách. „Co se stalo, holčičko?“ Zašeptal jí něžně do vlasů a až teď si uvědomil, že je skoro nahá. Její růžové večerní šaty ležely pohozené na podlaze a na sobě měla jen krajkové spodní prádlo. A on momentálně neměl ani sílu si jí prohlédnout, přesto že jí moc často polonahou nevídával. Zajímalo ho jen to, proč pláče. Jemně jí položil ruce zezadu na ramena a pokusil se ze sebe vydolovat úsměv. „Tak copak je, stalo se ti něco?“ Zkusil to znovu, ale Elena jen němě zavrtěla hlavou a ruka jí vystřelila k břichu. Damon sklouzl pohledem k místu, kterého se dotýkala a po zádech mu přejel mráz…
Sakra! Ujelo mu málem nahlas a s hrůzou srovnatelnou s tou Eleninou, zíral na dlouhou nevzhlednou jizvu, která se jí táhla po celé pravé straně břicha a končila až těsně pod posledním žebrem. „Co… Co to je?!“ Vypravila ze sebe zmučeně a po tvářích jí dál stékaly slzy hrůzy a odporu. A Damon neměl nejmenší tušení co by jí měl na to odpovědět. Bylo mu totiž jasné co to je! Ten protivný doktor v nemocnici mlel něco o ruptuře jater a o tom, že Elena zemřela při operaci. A to na co se teď oba dívali, musel být právě výsledek nepodařené snahy lékařů o její záchranu. Proto byla jizva sice obrovská, ale pravidelná a právě proto, že pacientka svým zraněním podlehla, byla sešita jen velmi hrubými stehy. Nebylo třeba se jí příliš věnovat… Nebyl tu už nikdo, koho by její netěsnost mohla ohrozit na životě. Jenže teď tu byl! Sakra! Proč jen ho nenapadlo Elenino tělo ještě před rituálem pořádně prohlédnout?! Mohl jí tohohle šoku ušetřit! A proč tu ta jizva vlastně přád ještě byla? Neměla zmizet, když Elena ožila? Damon se zlobil sám na sebe i na Smrt, která oživení jeho lásky pěkně odflákla, ale přitom mu bylo jasné, že musí Elenu nějak utěšit a vysvětlit jí, kde se tahle věc na jejím těle vzala.
Ale nejdřív to utěšování… Uvědomil si mdle. Elena byla určitě tak v šoku, že by jeho vysvětlování nejspíš ani nevnímala. „To nic, to bude dobré. Zahojí se to, uvidíš. Bolí to?“ Hladil jí něžně po prokřehlých ramenou, ale ona jen nepřítomně zavrtěla hlavou a dál si přejížděla prsty po jizvě. „Ne, nebolí to vůbec, ale Damone, kde jsem k takové ráně přišla? Při té nehodě o které ses zmínil? A proč… Proč vypadá tak divně?“ Damon se už už chtěl pustit do dalšího uklidňování, ale její poslední věta ho zaujala. Ano, jizva byla možná ošklivá a nevzhledná, ale divná? Nepřipadala mu divná…. Ikdyž… Poprvé se podíval přímo na ni a ne na její pouhý odraz v zrcadle a málem zalapal po dechu. Nebyla to totiž jizva, jak si doteď myslel! Byla to skutečně rána! Jako by jí někdo tak nešikovně zašil teprve před pár minutami! A přitom… Přitom vůbec nekrvácela! To by nejen viděl, ale i cítil! A on žádnou krev necítil! No ovšem, že nekrvácela. Promluvil mu v hlavě uštěpačný hlas jeho podvědomí. Ani nemohla krvácet, když krevní oběh v těle na kterém byla přestal proudit v polovině jejího otevření! Když jí zašívali, žádná krev už v jejím okolí nezbyla! No, dobrá. Odpověděl v duchu sám sobě, ale proč nekrvácí teď, a proč se vůbec nezatahuje? Krevní oběh je přeci zpátky, měla by se začít hojit, nebo alespoň by z ní měla téct krev!
Rozhodně by neměla vypadat takhle… Jenže v zápětí mu došlo, že se v jedné věci mýlí… Něco z toho na co právě myslel totiž nebyla pravda! To o tom krevním oběhu! On totiž… Nebyl zpátky! Damona ta skutečnost praštila jako rána kladivem a měl co dělat aby se mu nezatočila hlava hrůzou. No ano, to bylo to něco, co mu pořád podvědomě vrtalo hlavou! To něco, co spustilo tu nepatrnou varovnou kontrolku v jeho mysli… Byl upír a upíři jisté věci cítí a vnímají, když chtějí…
Například tlukot lidského srdce, dech v plicích, nebo vůni proudící krve… Jenže on právě tohle z Eleny necítil! A necítil to nejspíš celou dobu, jen si to přes ten šok a radost z jejího návratu neuvědomil. Ale byla to pravda! Krutá, děsivá a příšerná pravda, která ho donutila zatnout zuby a pevněji sevřít Elenina prokřehlá ramena…
Ovšem, že prokřehlá! Protože přesto, že jeho láska tu před ním stála, mluvila, přemýšlela a hýbala se, její srdce nebilo! Neslyšel ani jediný titěrný úder, stejně jako z jejích plic nevyšel, za celou tu dobu, co tu s ní byl, ani jediný nádech! Její krevní oběh nefungoval a proto se nemohla rána ani hojit a ani krvácet… A proto měla tak bledou a studenou kůži!
Ale ne to přece ne! Jeho upíří smysly, nyní nepotlačované a plně funkční mu jasně říkaly, že dívka před ním je mrtvá, ale ona přeci mrtvá není! Už ne! Vždyť přeci žije. Mluví a pláče a dívá se na něj se stále vzrůstající hrůzou, protože jeho oči nyní prozrazovaly čirý šok! Není mrtvá! Jenže… To poznání mu sevřelo srdce ledovou pěstí! Jenže není ani živá! Ne doopravdy! Ne tak, jak ještě před několika dny byla! Smrt ho podvedla, nebo možná udělala všechno co bylo v jejích silách a co mu celou dobu naznačovala, ale on jí neposlouchal! Damonovi se najednou chtělo křičet! Křišet a ničit všechno v okolí, ale přitom dokázal jen němě zírat před sebe.
Jenže pak celý ten šok a chvilkové racionální uvažování v jeho mysli přehlušilo něco jiného… Láska! Jeho láska k Eleně to všechno pohřbila a on se zhluboka nadechl. No a co? Co se vlastně stalo? Dobře, možná nebyla Elena taková jako dřív, ale to nic neznamenalo. Miloval ji a to bylo jediné na čem záleželo! Spolu to překonají! Zvládnou to!
Jeho ruce jí přestaly zoufale svírat a on jí něžně obrátil čelem k sobě. „Co je… Co to se mnou je? To je od té… Od té nehody?“ Zasténala zmučeně, ale on jen znovu zavrtěl hlavou. „To nic, lásko, jen klid. Musíme si spolu promluvit, ale slibuju ti, že všechno bude zase v pořádku.“ Jeho hlas zněl až překvapivě klidně a Elena dokonce na okamžik přestalal plakat. Nejspíš mu věřila a on si byl jistý, že říká pravdu. A ještě jednou věcí si byl jistý! Že ten telefonát Rickovi nejspíš pro dnešek odloží!



4 reakce na Fanfiction povídka: 6.díl

  1. Léňa napsal:

    Tak tenhle díl byl vážně zajímavý! :) Jsem zvědavá, co se stane příště a jak to budou povídat ostatním… :)

  2. Viky napsal:

    Panejo, tak to je síla :) Chvíli jsem doufala, že to bude všechno pěkný a v pohodě, ale to by asi bylo moc jednoduchý :) Tak jsem zvědavá, co bude dál :)

  3. ´Danielle napsal:

    Tak ted jsem zhltla všech šest kapitol…musím říct že se mi to líbí a ty moc hezky píšeš!! opravdu máš hezkou slovní zásobu, Elenu vystihuješ skoro stejně, jak v původních knížkách a to se mi llíbí, charakteristika Damona mi připomíná Damona v šestém dílu knížky:) a kdy bude další kapitola? :)

  4. Althea napsal:

    Díky moc za komentáře i za chválu :-) . A další kapitolka bude v úterý :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Nedostane-li žena koho chce, běda tomu, koho dostane.“ Mark Twain