Fanfiction povídka: 8.díl

Dnes pro vás máme opět další díl povídky. Autorkou je Althea. Pohodlně se usaďte a přejeme vám ničím nerušenou zábavu.

Další díl v úterý. (Tentokrát bez zpoždění, slibuji.)

Předešlé díly:

8.

Damon se pomalu probíral ze spánku a přitom mu bylo, jako by usnul teprve před hodinou. Noční můry, které ho trápily se mu vůbec nelíbily a navíc měl pocit, že si v noci rozhodně neodpočinul.

Unaveně se protáhl a zamrkal… A pak málem nadskočil leknutím, protože úplně zapomněl, že ve své posteli neusínal sám! No ovšem, nemohl Elenu vedle sebe cítit ani vnímat! Srdce jí evidentně pořád netlouklo a jediné, co z jejího těla čišelo, byl chlad. Ani kotel na vyšší výkon to bohužel nezpravil. Ale byla tu. Seděla vedle něj opřená zády o pelest a pozorovala ho. Damon neměl ani tušení jak dlouho je vedle něj vzhůru, ale ten její pohled mu moc příjemný nebyl. Dívala se na něj tak nějak zvláštně. Jako by v jejích očích bylo něco, co tam dřív nebývalo. Ale ne! To se mu určitě jenom zdá! Je rozespalý a otrávený ze zlých snů! Nic víc! A Elena se na něj navíc už zase usmívala, takže to předtím se mu určitě jen zdálo! Silou vůle zaplašil myšlenky na to, že i tenhle její úsměv mu připadá nějaký jiný a neznámý a unaveně jí ho opětoval. „Ehm, ahoj.“ Zašeptal tiše a znovu se protáhl. Bylo to vlastně skvělé, že tu byla s ním! Alespoň měl jistotu, že se mu to všechno jen nezdálo a ona skutečně žije! No… žije.

„Ahoj,“ odvětila s úsměvem a náhle k němu nečekaně vztáhla ruku. Opravdu byla jeho první reakcí myšlenka, že by měl uhnout? Napadlo ho šokovaně, ale naštěstí to neudělal a ona mu jen něžně odhrnula neposednou tmavou kadeř z čela. Chovám se jako cvok! Vyčetl si v duchu. Měl bych se zklidnit! Tohle je přeci Elena! Elena! Absolutně nic mi od ní nehrozí! Prudce potlačil veškerý upíří obranný instinkt a lehce jí stiskl vztaženou ruku. Elena se na něj znovu usmála a nechala svou dlaň v jeho.„Jak ses vyspal?“ Pokračovala jemně a v očích se jí objevila starost. Nejspíš na něm poznala, že moc dobře ne.

„Nic moc,“ přiznal se neochotně a rozhlédl se po hodinách. A v zápětí vykulil oči. Bylo už skoro poledne! „Sakra!“ Ujelo mu a Elena překvapeně zamrkala. „Co je?“ „Nic, jen že už je hrozně pozdě. Proč jsi mě nevzbudila?“ Nechtěl aby to znělo jako výčitka, ale ona přesto zahanbeně sklopila oči. „Potřeboval sis odpočinout!“ Pípla a jeho okamžitě zamrzelo, že na ní tak vyjel. „Aha, no to nic, díky. A jak dlouho jsi vlastně vzhůru ty?“ Potlačil vzpomínku na to, že byl dohodnutý s Rickem, že se mu ráno ozve a přisunul se blíž k ní. Elena totiž náhle vypadala hrozně smutně. „Já jsem nespala vůbec.“ odvětila zachmuřeně a jemu znovu přejel mráz po zádech. „Ani na chvíli?“ Vypadlo z něj hloupě, přesto, že podvědomě už znal odpověď a Elena mu jí nešťastným zavrtěním hlavy potvrdila. „No, to se spraví, uvidíš.“ Uklidňoval ji jemně a ona mu za to věnovala vděčný úsměv. Ale pak trochu zatřásla hlavou jako by si chtěla pročisti mysl a znovu nahodila neutrální, možná dokonce mírně nepřítomný tón. „Někdo ti volal.“ Řekla a Damon šokovaně zvedl obočí? On, že přeslechl opakované zvonění telefonu? Ale Elena mu to v zápětí objasnila. „Byl hrozně neodbytný, takže jsem ti vypla vyzvánění.“ Natáhla k němu ruku s telefonem a Damon si ho od ní zaraženě vzal. „Proč jsi mi ho vypnula?“ Zeptal se trochu nejistě, protože se mu moc nelíbilo, že mu jen tak bez dovolení manipuluje s mobilem. Elena takovéhle věci přeci nikdy nedělala… Ale ona měla připravenou pohotovou odpověď. „Nechtěla jsem, aby tě to probudilo!“ odvětila na první pohled rozumě, ale na ten druhý už měla zase v očích onen zvláštní, neznámý výraz.Tentokrát nejvíc za všeho připomínal majetnictví. Jako by mu spíš říkala: „Když jsi se mnou, nemá ti kdo co volat!“ Damon o tom ale raději moc nepřemýšlel a jen přikývl. V zápětí měl totiž jiné starosti. Ukázalo se, že mu volal Rick a dokonce hned šestkrát! Sakra! Asi ho vážně znepokojilo, že se mu neozval. Už, už chtěl vytočit Rickovo číslo, přesto, že přesně nevěděl, co mu řekne, když jeho dokonalý upíří sluch zaznamenal automobil přijíždějící po štěrkové cestě k penzionu. Tenhle motor by poznal kdekoliv! Sakra! Rick se nejspíš rozhodl osobně zkontrolovat jestli je v pořádku a teď se v duchu modlí aby tu místo něj nenašel jen zahozený prsten a hromádku popela!

„Kruci!“ Ujelo Damonovi nahlas a okamžitě byl na nohou. „Co se děje?“ zajímala se Elena, ale on byl příliš zaměstnaný přemýšlením o tom, co teď bude dělat, než aby jí mohl odpovědět. Sice původně předpokládal, že Rick bude první, kdo se o nejím návratu dozví, ale potom co, zjistili, že Elena není… No, řekněme tak docela ve své kůži, bylo mu jasné, že tohle se nesmí dozvědět nikdo! Nikdo jí takhle nesmí vidět! Ne, dokud s tím něco neprovedou, nebo alespoň nezjistí co s ní vlastně je! Pro všechny ostatní je mrtvá a prostě tak bude muset ještě chvíli zůstat! Poslední co Elena teď potřebuje je někdo z jejích přátel, kdo se jí bude stranit a děsit! Potlačil myšlenku na svou vlastní přehnanou reakci dnes po probuzení a s hrůzou mu došlo, že auto už je skoro u penzionu. Kdyby teď mělo být po jeho, normálně by odsud Ricka vyhodil, jenže to nemohl. Jeho přítel by ho mohl začít z něčeho podezírat a on ho znal až moc dobře. Ten když chce něco zjistit, tak to zjistí! A to by tentokrát bylo opravdu nepříjemné! Musí jednat rychle. „Eleno!“ vyhrkl a posadil se zpět vedle ní. „Jede sem Rick, ale on neví, že jsi zpátky! A já mu to… No, zkrátka si myslím že by bylo lepší, kdyby to ještě nějakou dobu nevěděl!“ Vysvětloval jemně a něžně vzal Eleniny chladné dlaně do svých. „Musíš zůstat tady nahoře, ano? Já to s ním vyřídím jak nejrychleji to půjde a vrátím se k tobě, rozumíš?“ Pokoušel se z ní vypáčit kladnou odpověď, protože mu připadalo, že se netváří zrovna nadšeně. A taky že netvářila!„Proč mu to nechceš říct?“ Její hlas zněl ublíženě a on bohužel neměl čas jí to vysvětlovat. Rick totiž už vypnul motor a právě vystupoval z vozu. „Řeknu mu to co nejdřív, slibuju! Všem to řekneme! Ale teď ne! Teď se o tobě nesmí nikdo dozvědět! Ano?“ Málem jí prosil na kolenou, aby se do toho nepletla a Elena po dalším váhání neochotně přikývla. „Dobře.“ Zamumlala odevzdaně a Damon s úlevou vstal a vyrazil. Od domovních dveří se právě ozval zvonek a on musel otevřít dřív, než se Rick pokusí vniknout do penzionu násilím. „Damone?“ Zarazil ho však ve dveřích Elenin hlas a když se však netrpělivě otočil, znovu ho při pohledu na ni zamrazilo. Už zase měla v očích ten majetnický výraz, který u ní nikdy dřív neviděl. „Ano?“ „Vyřiď to rychle…“ Zašeptala naléhavě ale mnohem spíš to znělo jako rozkaz, než prosba. „Ovšem.“ Vypravil ze sebe nejistě a raději za sebou prudce přibouchl dveře. Celou cestu ke dveřím se pak musel znovu a znovu ujišťovat, že je všechno v pořádku, protože hluboko uvnitř už tomu nějak přestával věřit… Ale určitě je! Musí být! Konečně vzal za kliku a vpustil Ricka dovnitř. „Proč mi nebereš telefon!“ Vyjel na něj Alarick, ale pak na Damona pohlédl a raději ubral plyn. Nečekal sice, že by ho našel naprosto v pořádku, ale počítal spíš s tím, že bude opilý, nebo nepříčetný, ale rozhodně nepředpokládal že v očích svého přítele spatří to, co tam nyní viděl. Strach! A ne jen tak ledajaký… Spíš něco jako chladnou časovanou hrůzu, kterou se sice Damon snažil zakrýt, ale moc se mu to nedařilo. Proboha, snad v noci nevyvedl něco příšerného! Napadlo Ricka to, co už mu přišlo od Eleniny smrti na mysl několikrát, ale pak to zavrhl. Sice by se nedivil, kdyby si Damon šel léčit žal rdoušením nevinných studentek, ale teď se tvářil jako by roztrhal na kusy přinejmenším polovinu dívčí koleje a to se mu rozhodně nepodobalo! „Jsi v pořádku?“ zeptal se proto opatrně ale Damon jen roztržitě pokrčil rameny. „Myslím že ano, jen jsem to včera trochu přehnal s pitím, prostě jsem zaspal.“ Jeho hlas zněl nepřítomně a cize a jeho roztěkanost se Rickovi vůbec nelíbila. Znal Damona už poměrně dlouho, ale takhle se jeho přítel nikdy nechoval. Vlastně možná jednou… Tenkrát když se přede všemi snažil utajit to vlkodlačí kousnutí. Ale to určitě nijak nesouviselo. Co by se teď měl snažit tajit? Ne, že by Ricka pár věcí nenapadalo (krvavým flámem počínaje a několikanásobnou vraždou konče), ale nic z toho by Damona přeci nevyděsilo, ne? Raději o tom přestal přemýšlet a rozhodl se zjistit víc.„Měli jsme o tebe starost.“ Pokračoval co nejnormálnějším hlasem a Damonovi došlo, že to „my“ nejspíš zahrnuje i Stefana a možná i Jeremyho (pokud byl při smyslech). Trochu ho bodlo u srdce při myšlence na ty dva, kteří teď trpí a  truchlí a přitom už vlastně nemají proč, ale pak se vzpamatoval a pokusil se o ironický úsměv. „Tak to mě těší, ale zbytečně jste se namáhali. Je mi dobře.“ Jenže okamžitě, jak to dořekl, mu bylo jasné, že to Rick nebere. Nevěřil mu a Damon se tomu ani nedivil. Dneska mu to lhaní nějak nešlo. „No, jak myslíš.“ Pokrčil Alarick rameny a trochu nervózně přešlápl. „Nepozveš mě dál?“ Upozornil Damona nenápadně na to, že stále trčí ve dveřích a jeho přítel mu okamžitě uhnul z cesty. Ale on přitom zahlédl něco, co ho znovu nepříjemně překvapilo…Opravdu spatřil v Damonových očích na zlomek sekundy náznak paniky? Sice to hned zmizelo, ale on si byl téměř stoprocentně jistý že to viděl! Co se to tady kruci děje?! Kdyby ho tady přeci opravdu nechtěl, normálně by ho vyrazil! O tom si Rick iluze nedělal. Znal Damona už dlouho a věděl, že když je ve stresu, reaguje někdy docela drsně, ale tentokrát bylo něco jinak. A on musí zjistit co! A dřív, než u toho bude průšvih! Na ty je totiž Damon taky expert! Pomalu tedy následoval svého přítele do salonu, který byl stále plný trosek (nebyla včera náhodou řeč o úklidu?) a najednou se tu necítil moc dobře. A to ještě donedávna považoval penzion za něco jako druhý domov, nebo přinejmenším slušnou bojovou základnu. Ale teď si tu náhle připadal nevítaný. A navíc tu bylo příšerné horko! „Není tu něco s topením?“ Nadhodil nesměle, ale Damon jen prudce zavrtěl hlavou. „To nic! Já jsem… Včera špatně nastavil kotel!“ Vypadlo z něj nesouvisle a Rick vzdal další pokusy dozvědět se od něj něco smysluplného. Každičká věta, kterou mu Damon řekl, byla lež! A on to poznal, což se Damonově běžnému smyslu pro lhaní vůbec nepodobalo! Ať už se tu dělo cokoliv, musel ho z toho nějak dostat a on věděl jak. Proto sem přeci také jel, ne? „Hele co kdybychom se pro dnešek na všechno vykašlali a vyrazili do grillu na panáka? Je sice teprve poledne, ale vem to ďas. Myslím, že to oba potřebujeme!“ Řekl rozhodně a čekal nadšený souhlas (jako ostatně pokaždé, kdy měl Damon šanci zajít si s ním do baru), ale tentokrát se dočkal jen dalšího panického pohledu a nervózního zakašlání. „Já nevím Ricku, dnes se na to nějak necítím.“ Soukal ze sebe Damon a přitom mu po zádech znovu přeběhl mráz. Ale ne z toho, že lže, nebo z toho, že by měl strach, že to Rick pozná. Ne! Jeho vyděsilo něco jiného! Jemu se totiž chtělo odejít! A nebylo to ani kvůli Rickovi, ani kvůli mizerné whisky, kterou v grillu nalévali! Na okamžik ho totiž přepadla šílená touha dostat se odsud co nejdál a už nikdy se do tohohle baráku nevrátit! Nehledě na to, kdo na něj nahoře čeká! (Bože, opravdu ho jako první napadla formulace „Co na něj nahoře čeká?!“). Ale nemohl odejít! Slíbil jí že se vrátí! A měli toho tolik na práci! Museli vypracovat nějakou strategii a dohodnout se co bude dál! A on… A on náhle věděl, že řekne Rickovi ano! Jako by se v něm najednou něco zlomilo a on musel pryč! Jedno odpoledne to bez něj Elena zvládne! Alespoň se dá dohromady a odpočine si! Z ničeho nic mu prostě bylo jedno, že tu bude sama! Snad poprvé od okamžiku, kdy se do ní zamiloval ho něco nutilo postavit na první místo jeho potřeby a ne její! A on potřeboval panáka! Hned! „I když možná to není tak špatný nápad.“ Řekl nahlas a Rick překvapeně povytáhl obočí. Podle toho, jak Damon začal, čekal spíš výmluvy, než souhlas. Ale v zápětí se pokusil o úsměv. „Dobře, tak jdeme!“ Už, už se obracel k odchodu, ale Damon ho zarazil. „Dej mi minutku. Já… Musím vypnout to topení, jinak mi barák lehne popelem! Počkáš na mě v autě?“ Bylo mu jasné, že bude Rickovi podezřelé. proč ho vyhání do auta, ale jeho přítel naštěstí neprotestoval. Už si nějak začínal na takovéhle podivné chování zvykat! Bez protestů proto přikývl a vydal se ven. Damon počkal, dokud nezaslechl, že za ním zapadly dveře jeho vozu a vydal se na chodbu. Musel říct Eleně, že jde ven! Nemohl jí tu jen tak nechat! A čím dřív to udělá, tím dřív odsud vypadne! Rozhodl se a v minutě stál v prvním patře přede dveřmi své ložnice. Tam se několikrát zhluboka nadechl, aby se uklidnil a vstoupil dovnitř. Elena seděla na jeho posteli ve stejné poloze v jaké jí opustil a jen tak zírala před sebe. Ale jakmile se objevil, rozzářila se a vstala. „Už je pryč?“ Zajímala se nějak moc dychtivě a Damonovo přesvědčení zakolísalo. Možná by jí tu neměl nechávat samotnou! Ještě před pár hodinami přísahal sám sobě, že pro ní udělá cokoliv na světě a teď před ní utíká jako malý kluk! Jenže ta touha vypadnout byla prostě silnější. „Ne, čeká na mě venku. Chce abych s ním šel na panáka a já mu nemůžu říct ne! Měl by podezření! Vrátím se hned jak to půjde…“ Snažil se mluvit klidně a věcně, ale Elena se tvářila čím dál tím zoufaleji. „Ty chceš jít pryč?“ Zašeptala plačtivě a Damon musel zatnout zuby, aby se k ní nevrhl a neobjal ji. Ale vzpomínky na všechny ty její podivné pohledy a úsměvy mu v tom zabránily. Lhal jí a bolelo ho to, ale on nemohl jinak! „Jen na pár hodin. Alespoň budeš mít čas pro sebe. Jen prosím zůstaň uvnitř a kdyby někdo přišel, tak neotvírej!“ Obrnil se proti jejím slzám, která se jí při jeho slovech objevily v očích a udělal krok zpět! Ale Elena se k němu náhle rozběhla a v minutě ho objímala kolem krku tak křečovitě, že málem zavrávoral. „Prosím, nechoď! Nechci tu být sama!“ Vzlykala zoufale, ale něco v jejím hlase ho nutilo nepovolit. Mockrát už jí viděl plakat, a pokaždé mu to trhalo srdce, ale tentokrát to bylo jiné. Jako by ty slzy nebyly skutečné! Jako by se ho jen snažila natlačit tam, kde ho chtěla mít! Bylo to nesmyslné a bláznivé, myslet si o Eleně něco takového, ale on si nemohl pomoct. „Já musím!“ Řekl pevně a jemně se vyprostil z jejího sevření. „Za tři hodiny jsem zpátky… No dobrá, tak za dvě. Slibuju!“ S povzdechem čekal další pláč a prosby, ale Elena jako by se náhle z ničeho nic zase přehodila zpět do pasivného módu. Jako nějaký porouchaný kuchyňský robot, který si samovolně mění zvolené programy! Stejně náhle, jako začala, tak  přestala plakat a odevzdaně svěsila ruce. „Dobře.“ pípla malátně a Damon nevěřícně vycouval na chodbu. Tohle její střídání nálad bylo další věcí, která mu začínala vadit! A ona tam pořád tam ještě stála, když zavíral dveře a měl podezření že tam stojí pořád dál. I když sbíhal schody, bral si bundu a dokonce možná i když chvatně opouštěl penzion (na topení samozřejmě zapomněl). Ale bylo mu to jedno! Rozhodně vklouzl do Rickova auta a najednou se cítilo mnohem líp! Jako by unikl z pasti, která ho dusila! „Jsem rád, že jsi mě vytáhl ven.“ Řekl zamumlal směrem k Rickovi a byla to dnes první věta, kterou mu řekl a kterou myslel upřímně. Opravdu byl rád že odsud vypadne! Možná pak uvidí všechno jinak a konečně přestane s tou protivnou paranoiou!

 

Rickův vůz hladce klouzal po hlavní silnici k náměstí a ani řidič ani spolujezdec si nevšimli, že je minulo policejní auto. Za volantem seděl mladý policista Jefrey Colins a byl pěkně vytočený. To, že je tady na stanici nový, přeci neznamená, že si ho bude šerifka plést s poslíčkem! Nejraději by se na svěřený úkol, zajet do penzionu a předat Damonu Salvatorovi vzkaz ohledně nějakého zasedání rady vykašlal, ale pokud si chtěl tohle místo udržet, neměl bohužel na výběr. To mu nemohla prostě jen zavolat? Proč s tou radou pořád dělají všichni takové tajnosti? Beztak tam nedělají nic jiného, než chlastají a klábosí. A on to pak odnáší! Místo toho, aby jel na oběd, musí se kodrcat až sem! Nádhera! Nakvašeně sjel na štěrkovou cestu vedoucí k penzionu a zastavil před vchodem. Budova vypadala opuštěně a nepřátelsky, ale on byl přeci strážce zákona! Nezalekne se nějaké staré ratejny! Jen aby byl ten Salvatore doma! Jefrey vyklouzl ze služebního vozu a rozběhl se ke dveřím. Jenže se stalo přesně to, čeho se obával. Ať zvonil, jak zvonil, nikdo se nenamáhal mu otevřít! Paráda! Ale auto tu přece stojí! Mrkl na tmavě modrý vůz se staženou střechou, zaparkovaný opodál. Možná ho jen neslyšeli. Co kdyby… Zkusmo strčil do domovních dveří a ty… Povolily! Damon je při svém zběsilém úprku nejspíš špatně přibouchl a Jefrey měl tedy cestu dovnitř volnou. Šerifka mu kladla na srdce, že je to důležité. Napadlo ho a nesměle vkročil do rozlehlé haly. Alespoň tu nechá vzkaz, nebo tak něco. Při nejhorším bude předstírat že slyšel podivné zvuky a jako strážce zákona to musel jít prošetřit, kdyby ho tu někdo chytil a měl řeči. Ale že si ten Salvatore žije na vysoké noze. Hvízdl uznale při pohledu na tlusté perské koberce a zástupy starožitností a obrazů. Okouzlen celou tou nádherou pokračoval pořád dál a dál a pečlivě se rozhlížel kolem. „Haló?“ Zkusil zavolat, ale nikdo se neozval. „Tady je policie!“ Pokračoval nesměle, a pak to zaslechl. Zvuk zavíraných dveří v patře. Tak přeci jen je někdo doma! Zaradoval se a vyrazil ke schodům. Jenže najednou se mu nahoru nějak nechtělo! Jako blesk z čistého nebe ho přepadla úzkost a on měl co dělat, aby se neroztřásl. Co je to s ním? Vždyť o nic nejde! Nahoře určitě někdo je a on mu předá ten pitomý vzkaz a zmizí odsud! Povzbuzoval se v duchu a nejistě stoupal po schodech nahoru. Jenže mu bylo čím dál tím hůř. Dům mu připadal podivně prázdný a přitom jako by se na něj dívaly stovky očí. Navíc se venku k tomu všemu ještě zatáhlo a i to málo světla, které na schodiště dopadalo mozaikovým oknem, zmizelo. Jefrey si nemohl pomoct, ale nejraději by odsud s křikem utekl! Cítil jak mu po těle stéká pot a nebylo to jen proto že tu měli nesmyslně přetopeno! Měl prostě strach! Strach z něčeho co neviděl, ani neslyšel, ale co cítil… Jako by se mělo stát něco strašného! Jenže nemohl couvnout. Je přeci policista, sakra! A musí předat ten vzkaz! Jako ve snách vyšel po schodech do patra a rozhlédl se. Už, už otevíral pusu, že znovu zavolá, ale v zápětí ztuhl. Kus od něj stála ve stínu mladá, tmavovlasá dívka a pozorovala ho. Jefreyho při pohledu na ni podivně zamrazilo, ale pak se vzpamatoval a otevřel pusu. Měl v plánu jí vyklopit vzkaz a zmizet, ale nedostal se ani k první větě. Ta dívka mu totiž byla podivně povědomá a on si náhle uvědomil proč! No ovšem, měl její podobu ještě v živé paměti. Jeho první případ! Před pár dny! Ta nehoda na křižovatce u náměstí! Byl u toho, když jí tahali z toho vraku! Byla tenkrát sice zakrvácená a v bezvědomí a rozhodně nebyla tak příšerně bledá, jako teď, ale byla to ona! Jefrey neznal její jméno ale jedno věděl jistě! Ta holka přeci v nemocnici zemřela! Psal to do hlášení a taky přendával spis toho řidiče, který to způsobil, ze složky „Neúmyslné ublížení na zdraví“ do složky „Zabití z nedbalosti“! Tak co se to kruci děje! „Ty jsi přece mrtvá?“ vypadlo z něj navíc hloupě a v zápětí toho měl litovat. Dívčiny oči ho totiž probodly nemilosrdným pohledem a její bledé rty se zvlnily v mrazivém úsměvu. „Ale tobě to už může být jedno!“ Řekla ledově a Jefreyho napadlo, že by možná přeci jen měl utéct. Policista, nepolicista…

Jenže na to už bylo pozdě! Na všechno bylo pozdě…

A o několik minut později se ztemnělým penzionem neozvalo nic víc, než příšerný, ječivý výkřik a pak jedna jediná dutá rána.

A pak bylo zase ticho…

 



8 reakce na Fanfiction povídka: 8.díl

  1. Markushek napsal:

    Úžasně napínavé a hodně dobře popsané, úplně to vidím :D . Moc by mě zajímalo, co vlastně Elena je.. :D
    Takže jen tak dál! :-)

  2. Kelush napsal:

    To by mě zajímalo co teda bude. Moc krásně píšeš :) že by upír nebo jiné monstrum ? úterý bude za chvíli takže se mám na co těšit :D :)

  3. DamoniS napsal:

    Taky napínavě čekám co se z toho nakonec vyklube :) . Tvoje povídky jsou úžasné, opravdu před tebou smekám.. :)

  4. Althea napsal:

    Moc děkuju za komentáře a přeju Vám všem Veselé Vánoce :-)

  5. kica94 napsal:

    tvoje povídky jsou na prosto užasné je to napínavé jak to má být v každém smrávné povídce už se těším na pokračovaní

  6. wennu napsal:

    Teď jsem přečetla všechny kapitolky a je to super.Myslím,že Elena je zombie a bude na Damonovi závislá jako na svém stvořiteli.Parádní povídka!

  7. VeroniqueGi napsal:

    Týbrďo! To je pořádně napínavý. A krásně napsaný. Ještě že takovou Elenu nemáme i v seriálu, brrr.

  8. Danishka napsal:

    Úžasná povídka, strašně napínavá!!! :D Těším se na další

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.“ Jan Werich