Fanfiction povídka: 9.díl

Je úterý a na vás čeká další díl povídky, kterou pro vás napsala Althea. Tímto dílem se dostáváme zhruba za polovinu celého příběhu. Na další díl se můžete těšit v pátek. Jak myslíte, že by tohle všechno mohlo nakonec dopadnout? O své názory se s námi můžete podělit v komentářích.

Předešlé díly:

9.

„Vážně se cítíš dobře?“ Vyptával se Rick, zatímco s Damonem popíjeli u barového pultu. I když popíjeli nejspíš nebylo tak docela správné slovo. Damon měl od příchodu teprve druhou skleničku a zdálo se, že ve skutečnosti ani nevnímá, co vlastně pije. A také že to nevnímal. Sice se sem neuvěřitelně těšil, ale asi tak pět minut po příchodu ho přepadly výčitky svědomí. Neměl Elenu nechávat samotnou! Potřebovala ho a on se nechal unést nějakými podivnými představami a místo toho, aby jí byl oporou, zachoval se jako strašpytel! Nejraději by praštil skleničkou o pult a vrátil se zpátky do penzionu! Jenže to nešlo! Za prvé tu neměl auto a za druhé neměl tušení, jak by svou náhlou změnu postoje vysvětlil Rickovi. Už takhle se ho jeho přítel pořád vyptával, jestli je v pořádku a každou chvíli si ho podezíravě měřil. Stejně jako teď!


„Naprosto.“ odpověděl dutě a už se ani nesnažil o přesvědčivou lež. Rick ho stejně dávno prohlédl. „Ale nevypadáš tak.“ neodpustil si Alarick štiplavou poznámku, ale přitom měl pravdu. Damon skutečně vypadal příšerně a to i dle lidských měřítek. Natož pak těch upířích! Byl ještě mnohem bledší, než obvykle, a působil dojmem, že nejspíš každou chvíli omdlí. Což by se samozřejmě vzhledem k tomu, že před pár dny ztratil dívku, kterou miloval, dalo pochopit, ale co se pochopit nedalo, byl ten jeho pohled. Napůl zahloubaný, napůl nepřítomný. Jako by se neustále zabýval nějakým hodně děsivým a složitým problémem. A Rick se raději ani nesnažil zjistit jakým. Možná to totiž ani nechtěl vědět!
„Musím si odskočit.“ Povzdechl si raději, přesto, že ve skutečnosti nemusel. Jen už se prostě nemohl dívat na to, jak se Damon trápí a přitom nevědět proč! Tak moc by mu chtěl pomoct a přitom měl pořád takový divný pocit, že by se do toho raději neměl plést. Paráda! Jako by mu nestačil omámený Jeremy a napůl hysterický Stefan! Nemluvě o jeho vlastním žalu, který se tomu jejich hravě vyrovnal! Ještě tohle do toho… Otráveně sklouzl ze stoličky a vydal se k toaletám. Alespoň si opláchne obličej a v klidu promyslí další strategii. Musí přeci Damona z tohohle stavu nějak vytáhnout!
Jenže jeho přítel si málem ani nevšiml, že odešel. S poloprázdnou sklenkou v ruce zíral před sebe a pokoušel se srovnat vlastní myšlenky. Proč jen se cítí tak divně! Připadal si jako schizofrenik. Jedna jeho část nechtěla nic jiného, než odsud vypadnout, vrátit se do penzionu a už se od Eleny nikdy nevzdálit ani na krok, ale ta druhá se něčeho takového upřímně děsila! A přitom neměl tušení proč má vlastně strach! Přeci ho ty řeči, které vedla Smrt, než mu Elenu vrátila, opravdu takhle nerozhodily! Byly to nesmysly! Elena byla pořád Elena! Možná trochu nesvá a zmatená, ale byla to ona! Žena, kterou miloval nade všechno na světě! Tak… Tak proč pořád to nepříjemné mrazení v zádech, kdykoliv si byť jen vybavil její jméno!
Než o tom ale mohl začít přemýšlet znovu od začátku, vyrušilo ho zazvonění telefonu. Naučeným pohybem sáhl do kapsy kožené bundy a vydoloval odtamtud nejnovější model mobilního telefonu světoznámé značky. Bez zájmu ho přiložil k uchu, jenže v zápětí na místě ztuhl. „Damone?“ ozval se totiž ze sluchátka Elenin zastřený hlas a on v duchu děkoval bohu, že Rick tu není. Asi by mu těžko namluvil, že mu jeho milované volá ze záhrobí! „Neměla jsi mi volat!“ zasyčel co nejtišeji dokázal a tiskl telefon k uchu tak silně, že mu z něj málem zbylo jen torzo! „Ale já jsem musela! Kde jsi?“ Její hlas zněl žalostně a jemu se znovu vrátily výčitky svědomí. Ne, neměl jí nechávat samotnou! Čert vem jeho paranoické myšlenky! „V grillu s Rickem! Ale už brzy se vrátím.“ Zašeptal o poznání něžněji a po očku sledoval chodbu k toaletám, jestli se Rick náhodou nevrací. „Ne! Musíš se vrátit hned! Damone, musíš! Něco se stalo!“ Její slova ho praštila jako rána kladivem a on okamžitě věděl, že nelže. „Co se stalo!?“ Vyhrkl a napřímil se. Ale Elena jen tiše vzlykla. „Něco moc zlého! Prosím přijď co nejdřív!“ poslední věta už zase zněla spíš jako rozkaz, ale pak byl hovor na její straně ukončen a on zůstal s mobilem u ucha zírat před sebe.
Mozek mu pracoval na plné obrátky a on jen cítil, jak se ho zmocňuje hrůza. Něco zlého se stalo? Ale co? Je jí něco? Kruci! Měl tam s ní zůstat! Najednou mu bylo jedno, co si o něm bude Rick myslet! Prudce sklouzl ze stoličky a vrhl se k barmance. „Slečno!“ vyhrkl a roztomilá plavovláska, která na něj už od okamžiku, co vstoupil do dveří, dělala zamilované oči, k němu s nadějí vzhlédla. „Ano?“ „Mohla byste říct mému příteli, že se moc omlouvám, ale že jsem už musel jít?“ začal, ale její zklamaný pohled se náhle stočil za něj a ona jen pokrčila rameny. Řekněte mu to sám!“ Odsekla trochu nabroušeně, protože nejspíš čekala víc a dál se věnovala leštění sklenic.
Sakra! Rick se zatím stihl vrátit! Ale Damon neměl čas ani trpělivost se s ním zdržovat! Ještě když se k Alarickovi otáčel, neměl tušení, co mu řekne, ale v zápětí ho napadlo, co bude nejlepší teď udělat! Sice se mu to zrovna v Rickově případě dost příčilo, ale bohužel neměl na výběr. Do karet mu hrál fakt, že Alarick už nějakou dobu neužíval svůj pravidelný „bylinkový“ čaj a rázně k němu přistoupil. „Děje se něco?“ Začal Rick ustaraně, ale Damonovy zorničky se náhle vpily do jeho a on zmlkl. „Ne, nic se neděje. Jen jsem musel narychlo odejít! A tobě to vůbec nepřijde divné a ani o tom nebudeš s nikým mluvit!“ zašeptal důrazně a ovlivněný Rick jen rozostřeně zamrkal a přikývl. Damon ho tam nechal stát a protáhl se kolem něj k východu. Cítil se sice pod psa, že musel Rickovi něco takového udělat, ale Elena byla momentálně důležitější! Vyběhl před grill a pečlivě se rozhlédl. Bylo něco málo po poledni a navíc se nepříjemně zatáhlo, takže ulice byly prázdné a on tak mohl nerušeně použít upíří rychlost a vyrazit k penzionu. Vlastně bylo dobře, že tam neměl auto! Takhle tam stejně bude dřív!
U vchodových dveří skutečně stanul během několika minut a ani se nezadýchal. Výhoda upíří existence! Ale on neměl čas jásat nad svou kondičkou! Prudce vrazil dovnitř a v hale se málem srazil s Elenou. Rozrušeně postávala na chodbě a evidentně na něj čekala. V minutě jí svíral v náručí a nenápadně kontroloval, jak na tom je. No, moc slavné to nebylo. Pořád byla příšerně bledá a studená, ale taková byla už předtím! Nezdálo se, že by se to „něco moc zlého“ stalo přímo jí. Damonovi spadl ze srdce kámen o velikost Mont Blancu a něžně jí pohladil po vlasech. „Tak co se stalo?“ zeptal se opatrně a hned mu bylo jasné, že něco určitě, protože Elena se k němu křečovitě tiskla a tiše vzlykala. „Já, já…“ mumlala a on opatrně odtáhl její uplakaný bledý obličej od svého ramene, aby jí viděl do očí. Byly vyděšené i nepřítomné zároveň a jeho znovu nepříjemně zamrazilo! Takováhle kombinace nebyla zrovna moc obvyklá.
„Tak co se stalo, miláčku?“ Pokoušel se z ní dostat smysluplnou větu a ona se konečně trochu vzpamatovala. „Já… Já jsem nechtěla! Není to moje vina! On sem přišel a viděl mě a pak… Byla to nehoda, přísahám! Prosím, nezlob se!“ Vychrlila na něj tolik informací najednou, že z toho nepochopil vůbec nic, ale když se pak vymanila z jeho náručí a pohlédla směrem ke schodišti, zamrazilo ho. Pod schody někdo ležel! A ten někdo byl evidentně po smrti, protože Damon neslyšel ani jediný úder srdce! Sakra! S hrůzou mrkl zpět na Elenu, ale pak jí rychle obešel a poklekl vedle nehybného těla v… Policejní uniformě!
Ach ne! Tak tohle se Liz nesmí nikdy dozvědět! Sice mrtvého mladíka neznal, ale bylo jasné, že je odsud! Ale co tu dělal? Proč sem lezl? Uvažoval horečně, ale v zápětí mu došlo, že to je teď dost jedno. Důležité bylo něco jiného… „Co se sakra stalo?!“ Rozkřikl se vztekle a znovu pohlédl na Elenu, která se zatím zhroutila na koberec vedle něj a dál tiše vzlykala. Poslední věc co teď potřebovali, byl mrtvej polda pod schody! Ale ona se jen přikrčila, jako by jí uhodil a zoufale pokrčila rameny.„Já ani přesně nevím! Byla jsem nahoře, jak jsi mi řekl a zrovna jsem šla do Stefanova pokoje, abych se převlékla a tenhle…“ Píchla prstem do nehybné mrtvoly. „…se najednou objevil na chodbě! Zíral na mě a nejspíš mě poznal, přesto, že já vůbec nevím, kdo to je! Ale on řekl ty jsi mrtvá, nebo tak něco a než jsem stihla něco říct, nebo udělat, otočil se a asi chtěl utéct! Nejspíš jsem ho vyděsila…“ Znovu vzlykla a Damon jí jemně položil ruku na rameno. Bylo mu najednou líto, že na ni křičel. Vypadala tak strašně zranitelně. „A dál?“ Zeptal se tiše a něžně jí přejížděl prsty po chladné kůži. „A jak utíkal, tak nejspíš uklouzl, nebo zakopl a spadl sem dolů! A pak…A pak už nedýchal!“
Propukla v nefalšovaný hysterický pláč a on jí k sobě definitivně přitáhl. Měla pravdu, nebyla to její vina! Jestli za to někdo mohl, tak on sám! Neměl jí tu nechávat! Už nikdy takovou hloupost neudělá! Kdyby tu byl, mohl toho kluka ovlivnit! Nebo ho mohl alespoň zachytit, když padal! Kruci! Jako by Elena neměla dost problémů! Teď ještě musela být svědkem takovéhle hloupé nehody! „Prosím, nezlob se…“ Vzlykala mu v náručí, ale on jen zavrtěl hlavou. „Já se na tebe přece nezlobím! Promiň, že jsem křičel! Jen mě rozzlobilo, že budeme mít další starosti! Ale neboj, zařídím to. Ten kluk zmizí beze stopy, o to se postarám. Pššt…“ Utěšoval jí něžně a ona konečně přestala vzlykat. „Neměl tu co dělat!“ Dodala přesvědčeně a Damona kdo ví proč její tón znovu trochu zneklidnil! Stejně, jako ho maličko zneklidňoval fakt, že ten kluk pod schody měl evidentně zlomený vaz! A nejen zlomený, ale spíš roztříštěný! Všiml si toho až teď a docela ho to udivilo. Viděl podobně zlámaných krků za svůj život víc než dost a tudíž věděl, jak k něčemu takovému dojde. Buď musí dotyčný spadnout z hodně velké výšky, nebo musí mít nejmíň metrák (ani jedno z toho tady nepřicházelo v úvahu, protože schodiště mělo nanejvýš tři metry a tenhle polda vážil stěží sedmdesát kilo). A nebo mu musí někdo pomoct! A dost důkladně pomoct! Jenže to určitě taky nepřichází v úvahu, rozhodl se rychle a pevněji Elenu objal. „Ano, neměl tu co dělat.“ Opakoval po ní mechanicky, ale ta upíří varovná kontrolka byla zpět! A dokonce výraznější, než kdy jindy.

„Opravdu se na mě nezlobíš?“ Zeptala se Elena tiše, když za ním přišla do salonu a zůstala provinile stát před roztopeným krbem. Damon ještě chvíli zíral do plamenů, ale pak k ní unaveně zvedl oči a zjistil, že se konečně převlékla z noční košilky do dlouhé černé zavinovací sukně a červeného tílka. Ale na vzhledu jí to upřímně moc nepřidalo. Spíš naopak. Její křídově bílá pokožka ostře kontrastovala se sytými barvami zvoleného oblečení a i když si umyla a vyfénovala vlasy, pořád vypadaly matně a neživotně. Ale Damonovi bylo ve skutečnosti fuk, jak vypadá. Za prvé by mu připadala krásná v každé situaci a za druhé měl momentálně trochu jiné starosti, než hodnotit její vzhled. Právě se totiž vrátil z venku a měl za sebou dost náročné odpoledne! Nejen že se musel zbavit těla toho vlezlého policisty, ale bylo třeba dostat co nejdál od penzionu i jeho auto, a zamést spoustu dalších stop. Přesto mu bylo jasné, že to tak hladce neprojde. Toho kluka budou dřív nebo později určitě hledat a on sem do penzionu určitě přišel z nějakého důvodu. A pokud byl ten důvod pracovního charakteru, tak nebude těžké dohledat na služebně, kam měl namířeno, než zmizel. Jedinou šancí pak bude zatloukat, zatloukat a zatloukat! Nikdy sem nedorazil a hotovo!
„Damone?“ Vyrušil ho znovu Elenin hlas a jemu došlo, že jí prve neodpověděl. Ale co jí měl vlastně říct. Že v duchu možná i nějaký ten vztek má? Že potom co si v klidu prohlédl tělo, jí prostě tu historku s pádem nevěří?
Měl by jí věřit! Ale on prostě nemohl! Ten kluk nespadl jen tak! Někdo ho strčil a Damonovi bylo čím dál tím jasnější, kdo! Přesto, že se tomu jeho mysl vzpírala a snažila se vymyslet stovky jiných alternativ, on podvědomě znal pravdu! Udělala to ona! Bůh ví proč, ale udělala! Jenže on jí to prostě nedokázalo jen tak vmést do tváře! Miloval ji a ať teď byla jakákoliv, byla to i jeho vina! A navíc se to určitě spraví! Když s ní bude každou minutu a bude se k ní chovat normálně, Elena se určitě dřív nebo později vzpamatuje a všechno bude v pořádku! Prostě bude a basta! Přesvědčil definitivně sám sebe a unaveně se na Elenu usmál. „Ne, nezlobím se na tebe.“ Řekl tak upřímně, jak jen dokázal a ona si nadšeně přisedla vedle něj na pohovku.
Zblízka vypadala ještě hůř, než z dálky! Jako ledová královna! Nebo spíš jako někdo, kdo právě ztratil obrovské množství krve. Její pleť byla téměř průsvitná a celkově působila neuvěřitelně křehce a nezdravě. A sama to nejspíš tušila, protože okamžitě sklopila oči a nervózně si upravila uzel na sukni, jako by to tím mohla nějak vylepšit.
Damon se zatím zoufale snažil nedat na sobě znát, jak moc ho její vzhled znepokojuje, ale ve skutečnosti nebyl až tak dobrý herec, aby to zvládl. Něco málo z toho, co mu proběhlo hlavou, se mu na okamžik přeci jen zračilo ve tváři a Elena si toho samozřejmě nemohla nevšimnout. Proto si tiše povzdychla a smutně k němu zvedla oči. „Vypadám hrozně, co…“ zašeptala ublíženě a neměla daleko k slzám.
Ale Damon nechtěl, aby zase plakala! „Ne! Vůbec ne! Jsi krásná!“ Reagoval možná až moc rychle a ona se jen nevesele zasmála. „Pokud ti tohle připadá krásné!“ odfrkla otráveně a jediným nadzvednutím dolního okraje tílka, mu ukázala ránu na břiše, která vypadala pořád stejně jako v noci. Damon jí ale tílko sám upravil a jemně jí pohladil po rameni. „Ne, nepřipadá, ale to tam nebudeš mít napořád! Něco s tím uděláme!“ Bylo mu jasné, že znovu lže, ale nenapadlo ho, co jiného by jí měl říct. „Kde je Stefan,“ změnila však Elena náhle téma a on jen překvapeně pozvedl obočí. „U Ricka, přeci.“ Říkal jí to už několikrát. „Aha, no jistě,“ Zamumlala, jako by si teprve teď vzpomněla. „Ale já bych ho chtěla vidět.“ dodala toužebně a Damon si povzdechl. To už jí taky vysvětloval. „To nejde , Eleno. On neví, že jsi zpátky, vzpomínáš? Mluvili jsme o tom…“ „Já vím.“ přerušila ho netrpělivě a náhle mu prudce stiskla obě dlaně. Její kůže ho nečekaně zastudila a on měl co dělat aby se jí nevykroutil. Ale nakonec to neudělal. „Tak mu to řekneme.“ Pokračovala tvrdohlavě, ale on jen důrazně zavrtěl hlavou. Popravdě ho docela vyděsila myšlenka na to, že by jeho bratr Elenu v tomhle stavu viděl! Už tak byl na pokraji zhroucení! „Ne! Řekneme mu to až… Až ti bude líp.“ Málem řekl „Až budeš zase normální“, ale na poslední chvíli to naštěstí spolkl. Elena to však nějak vycítila a její sevření ochablo. „On by to nepochopil, viď. Myslel by si, že jsem zrůda!“ Zašeptala a Damon už, už otvíral pusu, aby jí to vymluvil (přesto, že měl pocti, že by to nebylo zas až tak daleko od pravdy), ale ona náhle znovu rozhodně zvedla hlavu a oči jí zaplály nečekaným hněvem. „Tak ať! Nepotřebuju ho! Mám tebe a ty si to nemyslíš, že ne!?“ Neznělo to jako otázka a taky to, jak majetnicky řekla „mám tebe“ se Damonovi vůbec nelíbilo, ale nedokázal jí prostě odporovat, nebo se ozvat!
„Ovšem, že ne.“ odpověděl malátně a potlačil to tiché „ano“, které mu znělo v podvědomí. A Elena ho tentokrát neprokoukla. Jeho odpověď jí nejspíš zcela uspokojila a veškerý hněv z jejích očí zmizel stejně rychle, jako se objevil. A pak ho ve vteřině vystřídalo něco jiného… Něco zvláštního a neznámého, co Damonovi nejvíc ze všeho připomínalo… Touhu! No ano! Elena se na něj najednou dívala tak, jak se dřív občas dívala na Stefana a potom… Potom se k němu z ničeho nic přitiskla a naléhavě mu položila paže kolem krku. „A ty mě miluješ, viď?“ zašeptala a v jejím hlase zazněl koketní podtón, který u ní ještě nikdy neslyšel. Překvapeně na ní zíral a nezmohl se na nic jiného než na krátké přikývnutí. A jí to nejspíš stačilo. Než totiž stihl udělat, nebo říct cokoliv dalšího, přitiskla své chladné rty na jeho a políbila ho… Dlouze a vášnivě, tak jak si vždycky přál, že ho jednou políbí.
Její jazyk dobyvačně vnikl do jeho úst a její prsty se mu zapletly do vlasů. Srdce mu v minutě vyskočilo až do krku a jeho ruce jí automaticky objaly kolem pasu.
Konečně byla jeho! Konečně se dočkal toho, že ho dobrovolně a z vlastní vůle políbila a on si nepřál nic víc, než zapomenout na celý svět a vzít si všechno to, co mu nabízela…
Naprosto nic mu nemohlo zkazit tuhle dokonalou chvíli. Nic!
A i kdyby něco přeci jen mohlo… On by to nedovolil!



6 reakce na Fanfiction povídka: 9.díl

  1. Markushek napsal:

    Výborné, úžasné, skvělé… :D

  2. Đomča napsal:

    je to skvělí !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! a ten konec!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

  3. Kelush napsal:

    Úžasné. Stejně by mě zajímalo co teda vlastně je, když je tak silná aby mu zlomila vaz,a že si najednou ani nevzpoměla co jí vlastně říkal a že ho najednou políbila. to by Elena neudělala a ani by se ho nezeptala jestli ji miluje, teďka mi spíš připomíná Katherine :D Ať už je další díl :D :) ) Ten konec mě dostal :O

  4. Ivyys napsal:

    Je to bombózní!! :D
    Ale opravdu by mě zajímalo ce je ta Elena zač.. Její chování se rapidně změnilo . Docela mi připomínala Katherine :D D.
    Ale stejně je divné je to divné jak dokázala zlomit tomu strážníkovi vaz..
    Nový druh predátora? :D
    opravdu mě to zajímá , takový napínavý !! :) )
    Piš dááál těšim se na další !!!!!! :) )))

  5. Danishka napsal:

    Nádhera!!!! :D

  6. DamoniS napsal:

    úžasné!..:)…. znovu můžu jenom chválit .. ;)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Zamilovat se do sebe - to je románek na celý život.“ Oscar Wilde