Fanfiction povídka: 12.díl

Dnes je pátek a máme pro vás další díl povídky. Autorkou je Althea. Můžeme si tak příjemně  zkrátit čekání na titulky. Další pokračování bude v úterý.

Předešlé díly:

12.

První nesmělý paprsek ranního slunce zvědavě nahlédl do jedné z běžně nepoužívaných ložnic v prvním patře penzionu a lehce pošimral Damona po tváři. Ten se jen otráveně převalil na druhý bok a jelikož se cítil nezvykle unavený a rozlámaný, měl v úmyslu pokračovat ve spánku. Ale náhle se mu v hlavě vybavil celý minulý večer a noc a on prudce otevřel oči. „Sakra!“ Ujelo mu nahlas a v mžiku se vymrštil do sedu. Už je ráno a on měl původně v plánu pospat si jen chvilku a pak zařídit vše potřebné dřív, než se Elena probudí! Tím vším potřebným měl samozřejmě na mysli hlavně tu blonďatou barmanku, kterou potřeboval co nejdřív ovlivnit a vyhodit z penzionu! Jak se to kruci jen jmenovala? Do háje, včera to přece věděl… No jistě! Mandy! Blesklo mu hlavou a pohled mu padl na postel vedle sebe, kde měla jeho včerejší hračka ležet. Jenže neležela! Lůžko bylo prázdné a z čistě bílých, zválených lůžkovin čišel chlad… Chlad, který kdo ví proč, sevřel i Damonovo srdce. Mandy tu evidentně neležela už hodně dlouho a jeho upřímně děsilo pomyšlení, že se někde courá po penzionu! Zvlášť když je Elena už určitě vzhůru! Sakra, měl tu nánu ovlivnit, aby se nehnula z téhle ložnice, jenže to lehkomyslně neudělal a teď měl jistě zaděláno na pořádný průšvih…


Jenže pomyšlení na to, že se Elena dozví o jeho nevěře (pokud se tomu tak dalo v jejich situaci vůbec říkat), nebylo to nejhorší. Nebylo to to, co ho podvědomě děsilo! Jenže on vlastně ani nevěděl, proč mu najednou srdce tluče až v krku a po zádech mu běhá nepříjemný mráz. Jako by ho jeho upíří instinkt varoval, že se něco stalo! Něco příšerného… Ale co? Co horšího, než to, že se Elena potkala s Mandy u snídaně se mohlo přihodit? Pokoušel se uklidnit a uvažovat rozumě, ale nějak mu to nešlo… Jako ve snách vstal z postele a automaticky se oblékl. Musí Mandy okamžitě najít a vyřídit to s ní, snažil se uvažovat konstruktivně a tiše vyklouzl z pokoje. Pomalu procházel chodbou a bylo mu čím dál, tím hůř. Kolem bylo ticho jako v hrobě a to byla další věc, která ho značně znepokojovala. Ať napínal svůj upíří sluch, jak chtěl, neslyšel vůbec nic a to nevěstilo nic dobrého! Měl by odněkud zaslechnout Mandin dech, nebo alespoň tlukot jejího srdce, ale odpovědí mu bylo jen hluboké tísnivé ticho. Nemohla přeci odejít z domu! To jí zakázal, na to si vzpomínal až moc dobře! Někde tu musí být! Cítil, jak na něj pomalu dotírá panika, ale vší silou ji potlačil a když míjel svou ložnici, s nadějí nahlédl dovnitř. Třeba bude Elena ještě spát! Doufal v duchu, ale postel byla rovněž prázdná. Sakra!
S ještě silnějším pocitem strachu vycouval z pokoje a vyrazil do přízemí. Hbitě seběhl schody, ale v hale se náhle zastavil. I tady bylo ticho, ale jeho zarazilo něco jiného! Něco příšerného! Do nosu ho totiž praštila nezaměnitelná vůně, která by mu jako upírovi měla začít okamžitě tlačit zuby z dásní, ale on místo toho jen naprázdno polkl a srdce mu sevřela ledová pěst. Krev! Spousta krve! Taková spousta, že se mu z jejího pachu až zatočila hlava! Ne! Panebože to ne! Nejraději by se na místě otočil a utekl, protože jeho podvědomí už tušilo, co nejspíš brzy najde, ale on to nedokázal. Pomalu, jako v nějaké noční můře, se blížil k pootevřeným dveřím do kuchyně, kterou snadno určil jako zdroj krvavého odéru, a připadalo mu, jako by kráčel přímo na popraviště…
Po zádech mu běhal mráz a v hlavě mu bušila panika, a on si nepřál nic jiného, než nemuset do té místnosti nikdy vstoupit. Jenže musel! Ještě tři kroky… Dva… Jeden!
Konečně stanul na prahu kuchyně a roztřeseně nahlédl dovnitř… A v zápětí si přál, aby to neudělal! Aby se snad raději dnes ani neprobudil! Nebo možná spíš, aby už se nikdy neprobudil! Všechno by bylo lepší, než tohle! Než pohled, který se mu naskytl a který se mu zaryl tak hluboko do mysli, že mu bylo jasné, že na něj už nikdy nezapomene… I kdyby žil dalších tisíc let!
První co spatřil byla krev! Ano, spousta krve, v tom se nemýlil. Temně rudá zasychající tekutina byla úplně všude! Na lince, na zdech, na podlaze… A přímo tam, uprostřed kuchyně, v šarlatové kaluži, leželo bezvládné tělo mladé, blonďaté dívky. Její krásné, poměnkově modré oči strnule zíraly ke stropu a její nádherné, plavé vlasy byly na mnoha místech slepené zaschlou krví. Její tělo, oděné jen v županu, který jí včera sám poskytl, bylo nejméně dvacetkrát probodnuté a rány na mnoha místech sahaly tak hluboko, že zbraň, která je způsobila (patrně nůž chybějící v dřevěném stojanu na lince) musela poškodit i podlahu, na které nešťastná dívka ležela. Byl to dokonalý obraz zkázy a šílenství a Damon měl co dělat aby ten pohled vůbec ustál. Ne, že by už párkrát v životě neviděl něco podobného (zvlášť jeho bratr si ve svých nejhorších časech rád hrál s těly svých obětí), ale tedy nešlo o tu dívku! Damonovi na ní ve skutečnosti vůbec nezáleželo a ani ho moc nemrzalo, že byla mrtvá… No dobrá, možná by ho to mrzelo, kdyby ale jeho pološílená mysl neměla momentálně jiné starosti! Starosti, které se netýkaly faktu, že v jeho kuchyni leží nějaká mrtvá barmanka, ale toho, kdo má na svědomí to, že tu leží! A on věděl kdo to je! Věděl kdo jí to udělal! Nejspíš to věděl už v okamžiku, kdy jí nenašel vedle sebe v posteli a zcela jistě to věděl, když vyšel na chodbu a nikde v domě neslyšel její srdce, které místo toho aby tlouklo, bylo nejméně pětkrát proklátě nabroušeným ostřím! Ano, Damon věděl kdo Mandy zabil! Věděl to a přitom by to raději nevěděl!
„Ne…“ Uslyšel svůj vlastní, zoufalý sten a v zápětí se, aniž věděl jak, ocitl na kolenou na prahu místnosti. Zděšeně zíral před sebe a přitom už Mandino tělo neviděl! Neviděl nic!
Bolest a beznaděj mu zcela zatemnily mozek a on náhle ucítil v očích slzy. Tiše mu stékaly po tvářích a přitom vůbec nepatřily té nevinné plavovlasé dívce, která ležela mrtvá přímo před ním. Možná že litoval toho, že zemřela, zcela určitě litoval toho, že k tomu muselo dojít takhle a možná dokonce v duchu litoval i toho, že jí nezabil on sám… Rychle a bezbolestně, tak jak to dokáží jen upíři, ale nic z toho teď nebylo důležité. Damon neplakal proto, že jeho známost na jednu noc právě našel brutálně zavražděnou, ale proto že právě definitivně pochopil, že ztratil svou jedinou skutečnou lásku! Dívku, kterou miloval celým svým srdcem a kterou mu osud znovu vzal! Nebo spíš, kterou mu nikdy skutečně nevrátil! Smrt měla pravdu! To, co se vrátilo ze záhrobí… To něco, co před dvěma dny otevřelo oči na té pohovce u krbu, už nebyla Elena! Možná tak vypadala, možná se tak občas (ale málokdy) i chovala, ale nebyla to ona! Nebyla to dívka do které se zamiloval a pro kterou se tak dlouho a bolestně měnil! Ta by něco takového nikdy neudělala! Nikdy!
Elena, kterou znal a miloval by nedokázala vzít do ruky nůž a bodat do živé lidské bytosti tak dlouho, až by její srdce definitivně ztichlo! Ne! A nedokázala by ani shodit ze schodů toho policistu, jehož vraždu si Damon odmítal přiznat a kterou se snažil až doteď omlouvat jako nešťastnou náhodu (přesto, že podvědomě znal pravdu). Jenže se to stalo a to znamenalo jediné… Že už není tou, kterou bývala! A je to jeho vina! To on jí to způsobil! Smrt ho varovala! Řekla mu, že by to měl nechat být! Řekla mu, že jí je líp tam, kde byla, ale on jí násilím strhl zpět a uvěznil jí v neživoucím, chladném těle! To on z ní udělal zrůdu!
Ani si neuvědomil že sténá nahlas, dokud ho z jeho žalu nevytrhla jediná věc, která mohla skrz jeho zoufalství v téhle chvíli proniknout… „Damone?“ Ozval se totiž kus od něj známý hlas a on prudce vzhlédl. Elena, nebo to, co teď byla, stála kousek od něj a pozorovala ho. Neměl nejmenší tušení, jak dlouho už tam je, ale vlastně mu to bylo jedno! Vztekle na ní zaostřil pohled, ale v zápětí ho zloba poněkud přešla. Vlastně ani nevěděl, co čekal… Jestli zakrvácenou vražedkyni s nožem v ruce a potrhanými šaty, ale to co viděl, takovému obrazu ani nemohlo být vzdálenější! Elena vypadala… Naprosto normálně! Na sobě měla temně modré tílko a krátkou džínovou sukni, vlasy si stáhla do ohonu a po krvi či po noži nebylo ani památky. Damona na okamžik zachvátila planá naděje, že se možná zmýlil… Že Mandy možná zabil někdo jiný! Ale v zápětí se vzpamatoval a sklopil oči. Udělala to! Byl si tím jistý! Tak jistý, že byl ochotný jí to i říct nahlas!
„Cos to provedla?“ Zašeptal přiškrceně a ona vzápětí jedinou větou potvrdila všechny jeho nejhorší obavy. „Zasloužila si to.“ Řekla tiše, bez špetky emocí a Damonovi bylo, jako by ten nůž vrazila do srdce i jemu! „Ne, nezasloužila.“ Vypravil ze sebe po chvíli, když si byl jistý, že dokáže promluvit aniž by se mu zlomil hlas a pohledem se raději vrátil zpět k mrtvému tělu. Dívat se na něj bylo totiž i přes to, jak příšerně vypadalo, mnohem snesitelnější, než hledět na dívku, kterou miloval a která ani v nejmenším nelitovala toho, že právě brutálně zavraždila nevinou lidskou bytost! Díval se na Mandino tělo a mlčel. Co taky měl říct? Co jí měl říct?
A Elena nakonec přerušila ticho jako první. „Ty se na mě zlobíš?“ Zeptala se zaraženě a on k ní šokovaně zvedl oči. Na co že se ho to ptá?! To přeci nemyslí vážně! Z hrdla mu uniklo mírně hysterické uchechtnutí, ale Elena na něj jen dál tiše hleděla a skutečně čekala na odpověď! Myslela to vážně! A v očích, dříve netečných, se jí objevil zvláštní výraz. Jako by se opravdu bála toho, co jí řekne a jako by jí mrzelo, kdyby řekl „ano“! Bože! Vražda jí nemrzí, a tohle ano? Opravdu si připadal jako v nějakém surealistickém snu. Ale musel jí na její otázku nějak odpovědět…
„Zabilas jí.“ vydechl namáhavě a nebyla to otázka, jen konstatování. Konstatování, které na okamžik společně s její absurdní otázkou, která mu stále zněla v uších, znovu zažehlo jeho vztek a on jen zlostně rozhodil rukama. „Vzala jsi nůž a bodala do ní tak dlouho, dokud nebyla mrtvá! Brutálně jsi jí zavraždila a teď se ptáš, jestli se na tebe zlobím?“ Hlas mu zajíkavě přeskočil a Elena se viditelně zachvěla. „Ale ona ti ublížila! Donutila tě, abys ji sem včera vzal!“ Bránila se po chvíli mlčení nesmyslem ke kterému se včera v noci upnula a Damon i ve svém vzteku a zoufalství, šokovaně vytřeštil oči. Proboha, jak přišla na něco tak absurdního! „Ublížila? Ne, Eleno! To já jí ublížil! Potkal jsem jí v baru, ovlivnil ji a pil z ní a trápil jí, dokud nebyla úplně apatická a pak jsem jí dotáhl sem a vyspal se s ní! Ona mě vůbec k ničemu nenutila!“ Vykřikl hystericky a bylo mu fuk, že právě prozrazuje to, co se Elena neměla nikdy dozvědět! Že jí odhaluje, že zase udělal to, za co ho dřív nenáviděla a pohrdala jím! Jenže proč by jí to měl teď tajit!? Téhle Eleně by to bylo stejně jedno!
A opravdu jí to jedno bylo! Damon by tak rád uvítal alespoň nějaký náznak nevole, ale ona jen tupě zavrtěla hlavou a dál si vedla svou. „To není pravda!“ Řekla ublíženě, ale pak z ničeho nic nahodila zoufalý výraz. „Takže se na mě zlobíš…“ Vzlykla tiše a Damon jen znovu rozhodil rukama. Tentokrát to ale bylo spíš bezradné, než zlostné. Jako by tím říkal: „A co mám dělat?“ „Mrzí mě to!“ Vyhrkla však Elena nedbaje jeho gest a v minutě klečela vedle něj na podlaze. „Opravdu mě to mrzí, nezlob se! Nevěděla jsem, že ti na ní záleželo!“ Mumlala téměř nesrozumitelně, protože jí z ničeho nic dokonce vytryskly slzy. Už zase ty její změny nálad! Napadlo ho, ale přitom mu jakýsi neodbytný hlásek v hlavě už zase našeptával, že by jí neměl nechat plakat. Ale pak mu došlo, co zase řekla a znovu na něj začala dotírat potlačovaná hysterie. „Záleželo?“ Opakoval po ní zmučeně. „Ne, nezáleželo mi na ní, ale záleží mi na tobě! O to tu jde, Eleno! O tebe! Co se to s tebou děje? Copak si neuvědomuješ, co děláš? Nejdřív ten policista… A ne, netvrď mi, že to byla nehoda, vím, že nebyla! A teď tohle!“ Raději se odmlčel, protože Elena plakala pořád víc a víc a on už to nemohl snést! I když věděl, co udělala, i když před chvílí přesvědčoval sám sebe, že to už není ona, stejně jí nedokázal vidět zoufalou! „Já nevím, ce se to se mnou děje!“ Pokračoval navíc Elena plačtivě, čímž Damonovi stále víc a víc podkopávala jeho chladnou odtažitost. „Je mi to tak strašně líto! Ale ten policista mě vyděsil a určitě by o mě všem řekl a tys přeci říkal, že to nesmí nikdo vědět a pak tahle… Holka.“ Mávla rukou k Mandinu tělu,“Myslela jsme si, že tě donutila, abys jí sem vzal a navíc…“ Na chvíli se zarazila, ale pak odhodlaně pokračovala. „Navíc jsem na ní prostě žárlila! Říkal jsi, že miluješ mě, a že mě budeš vždycky milovat a dokonce jsme spolu spali a ty si pak přivedeš jí!“ Hlas se jí zlomil, a Damon byl definitivně ztracen! Ať se jeho racionální část snažila sebevíc znovu vyvolat ty myšlenky a pocity, které ho přepadly, když poprvé nahlédl do kuchyně, už to prostě nešlo! Znovu před sebou viděl dívku, kterou miloval a která byla zoufalá a zničená a on si přeci přísahal, že už jí nikdo a nic neublíží! Musí to spolu nějak překonat! Nevěděl sice jak, ale oni to dokážou! Veškerá logika z jeho chování i myšlení vymizela a on téměř proti své vůli vztáhl ruce a v minutě držel Elenu v náručí. Zoufale mu plakala na rameni a on najednou přistihl sám sebe jak jí hladí po vlasech a šeptá, jí, že všechno bude dobré a že se na ní vůbec nezlobí! „Opravdu mě to moc mrzí! Já přeci nechci nikomu ubližovat!“ Pokračovala dál, jako by ho neslyšela a tiskla se k němu tak silně, že to až bolelo. „Já vím, miláčku.“ Vypadlo z něj nepřesvědčivě, ale on tomu ve skutečnosti chtěl věřit! Chtěl uvěřit tomu, že za to všechno, co teď Elena dělá, ona sama vůbec nemůže. Bylo to tak snažší a navíc tak existovala i šance, že to spolu skutečně překonají. „Nezlob se…“ Šeptla mu pak znovu do ucha tak prosebně, že veškerý jeho hněv s konečnou platností vyprchal. „Dobře. Nezlobím se na tebe, ale musíš mi slíbit, že už se nic takového nebude opakovat. Nikdy!“ Jemně odtáhl její tvář od svého ramene a vážně jí pohlédl do očí. Ve skrytu duše se přitom nesnášel, za to, že jí ustupuje, ale jeho mysl ten pocit okamžitě zaplašila. „Slibuju!“ Kývala horečně hlavou, a Damonovi přitom bolestně připomínala, malé dítě přistižené při zlobení a slibující rodičům, že už to nikdy neudělá. Maličko ho zamrazilo při vzpomínce, kolikrát on sám jako malý kluk něco takového otci, nebo matce sliboval a jak to většinou dopadlo, ale raději o tom víc nepřemýšlel. Elena to určitě myslí vážně! „Miluju tě!“ Odvedla navíc Elena jeho pozornost definitivně jinam a nečekaně přitiskla své rty na jeho. Damon jí překvapeně dovolil aby ho líbala, ale přitom už uvažoval, co bude teď. Musí se nějak zbavit Mandina těla! A musí tu uklidit! Hned! Najednou cítil neodkladnou potřebu něco dělat! Musel nějak zaměstnat mozek, aby umlčel své podvědomí, které na něj pořád znovu a znovu křičelo, že by Eleně neměl věřit! A on to nechtěl poslouchat! Počkal až ho Elena přestane líbat a když konečně odtáhla své rty od jeho jemně jí uchopil za ramena a vážně jí pohlédl do očí. „Musím to tady uklidit, ano?“ Řekl jasně a rozhodně, jako by mluvil k děcku a ona soustředěně přikývla. „Mám ti pomoct?“ Navrla potom až moc nadšeně, ale on prudce zavrtěl hlavou. „Ne! Ty jdi nahoru a počkej tam na mě, přijdu za tebou co nejdřív.“ Ani nevěděl proč nechce, aby mu Elena pomohla, ale asi prostě potřeboval být zase chvíli sám. I přes to, co jí říkal a co říkala ona jemu, ho totiž pořád trochu děsila.
„Dobře.“ Souhlasila neochotně a vstala. „Ale přijdeš brzy, viď.“ Zaprosila už zase trochu smutná a Damon měl co dělat, aby se znovu hystericky nerozesmál. Jistě lásko, hned jak po tobě uklidím tenhle bordel. Napadlo ho totiž ironicky, ale neměl sílu to říct nahlas. A on, když neměl sílu už ani k ironii, tak to bylo hodně zlé! Raději tedy jen přikývl a sledoval jí, jak vyrazila ke schodům. Pak pohlédl zpět do kuchyně a povzdechl si. Čekaly ho nejspíš hodiny a hodiny nepříjemné práce a on přitom ani neuvažoval o tom, že by použil upíří rychlost. Sice slíbil Eleně, že přijde za ní nahoru co nejdřív, ale bylo mu to fuk. Alespoň si o samotě srovná myšlenky… I když tu, která už se mu zase vkrádala na mysl a která mu našeptávala, že s Elenou vlastně už ani být nechce, okamžitě zaplašil!

Hodiny na stěně ukazovaly už skoro poledne a Damon měl v kuchyni pořád ještě co dělat. Mandino tělo měl už sice pečlivě zabalené v jednom ze starých koberců, ale to nebylo zdaleka vše, co bylo třeba udělat. Momentálně se například pokoušel odstranit krev z dlažby (přičemž podobná práce na lince a na stěnách ho teprve čekala), ale moc se mu to nedařilo. A to měl v odstraňování krvavých skvrn v podstatě odkudkoliv dlouholetou praxi! Zuřivě drhl podlahu už druhým typem saponátu a v duchu nadával na nekvalitní výrobce! Bylo to totiž snažší, než se zaobírat čímkoliv, co se týkalo jeho současné životní situace. Nechtěl myslet na to, že jeho láska je bezcitná vražedkyně, nebo spíš psychopatická osoba, která vraždí lidi z pitomých důvodů a pak toho lituje (koho mu to kruci jen připomínalo?). A nechtěl ani myslet na to, že na něj nahoře čeká! Nechtěl se prostě zaobírat ničím reálným, ale osud tomu chtěl jinak…
V okamžiku, kdy začal přemýšlet, o tom, zda nemá v úklidové místnosti ještě něco jiného, čím by tu pitomou krev mohl odstranit, totiž zvenku zaslechl motor vozu… „Sakra!“ Vyhrkl vztekle a horečně přemýšlel, co teď. Ten motor znal a navíc měl pocit že prožívá nepříjemné dežavie. Bylo to totiž Rickovo auto, stejně jako včera a jeho přítomnost byla opravdu tím posledním, co teď potřeboval! S kuchyní celou od krve a s Elenou nahoře! Kruci, kruci, kruci! Co jen bude dělat! Už zase tu byla ta panika (v poslední době ho přepadala nějak moc často) a on místo toho, aby cokoli skutečně podnikl, jen klečel s hadrem v ruce na podlaze zaneřáděné kuchyně a civěl před sebe. Auto si zatím pohodlně zastavilo a v zápětí se ozvalo cvaknutí domovních dveří.
„Damone?“ Zaslechl Rickův hlas a konečně se zmohl k nějaké akci. Musí se prostě chovat normálně a dostat Ricka odsud! Při nejhorším ho zase ovlivní, ale to by fakt nerad. Určitě to půjde i jinak… Jen na sobě nedat nic znát! Zahodil hadr do kýble se saponátem a v minutě stál před Rickem. „Sakra!“ Nadskočil jeho přítel leknutím a Damon si v duchu vynadal. Báječný začátek plánovaného „normálního chování“, jen co je pravda. „Kruci, vyděsil jsi mě!“ Zavrčel Rick, když zase našel řeč a Damon jen nervózně přešlápl. Normální chování mu najednou připadalo jako sci-fi. „Promiň.“ Hlesl nejistě a opět si za to v duchu vynadal. Alarick totiž okamžitě zbystřil pozornost, protože když se mu Damon omlouval, tak to nebylo nikdy jen tak.
Ale ve skutečnosti neměl Rick čas ani chuť o tom nějak víc přemýšlet. Musel totiž splnit to, kvůli čemu sem přijel a říct svému příteli, co se dnes dopoledne stalo. A opravdu se mu do toho nechtělo! Až moc dobře to totiž zapadalo do toho, čeho se už od Eleniny smrti bál, že se stane. No, tak do toho… „Musím s tebou mluvit. Ráno mi volala Liz a byla dost hysterická. Šlo o tebe… Nebo spíš o jednoho jejího podřízeného, který ti měl včera od ní předat vzkaz, ale zmizel. Co o tom víš?“ Šel raději rovnou k věci a vynechal veškeré okolní informace o Jeremym a Stefanovi, které nechal doma a kterým ani neřekl o tom, co se děje. Jeremymu by to bylo v jeho žalu stejně asi jedno a Stefana by to jen utvrdilo v jeho fanatickém přesvědčení, že musí okamžitě vidět svého bratra, které u něj Rick celý včerejšek úspěšně blokoval. Ani vlastně nevěděl, proč nechce Stefana za Damonem pustit, ale něco mu říkalo, že by to neměl dělat. Asi instinkt… Stejný instinkt, kterému teď neušlo, že Damon po jeho slovech trochu zaváhal. Takže v tom měl prsty! Tohohle se přesně Rick bál! Že se jeho přítel začne chovat zase tak, jako když sem přišel a už to bylo tu!
„Nic, za mnou nikdo nebyl.“ zachraňoval své váhání Damon, ale Rick jen mávl rukou. „Nelži mi, Damone. Hlavně mi prosím nelži!“ Zasténal spíš zoufale, než rozzlobeně a Damon se zarazil. Rick ho nejspíš prokoukl… Už zase! Ale musel se držet původního plánu. Zatloukat, zatloukat, zatloukat!
„Ale já nelžu! Copak jsem nějaká chůva ztracených policajtů? Třeba se jen hodil marod a Liz hned vyšiluje.“ Konečně se zmohl alespoň na trochu ironie, ale hned věděl, že to Rick nebere. Tvářil se až moc vážně. „On se nehodil marod, Damone. Je mrtvý. Dnes ráno našli jeho tělo na lesní cestě. Nejspíš ho někdo chtěl pohřbít v lese, ale včerejší déšť způsobil sesuv půdy a jeho tělo se dostalo až na cestu.“ Zašeptal Rick odevzdaně a Damona po těch slovech zamrazilo. Sakra! To už i příroda se proti němu spikla? Jako u Vicky?
Jenže Alarick ještě nedomluvil „Podle prvního ohledání měl zlomený vaz, takže mi prosím netvrď, že o tom nic nevíš. Na vlastní kůži jsem už poznal, že lámání vazů ti není nikdy cizí.“ Konečně dořekl obvinění a byl připravený na cokoliv, včetně Damonova vzteku, ale rozhodně ne na to, že se jeho přítel najednou zaváří naprosto zmučeně a zlomeně. Ale to se přesně stalo! „Já to neudělal, Ricku, přísahám!“ Zasténal totiž Damon zoufale, protože už neměl sílu nic předstírat ani lhát. Už toho zase bylo na něj moc! Náhle na něj dolehlo i to, co se stalo dnes a co dělal, dokud ho Rick nevyrušil a bylo mu naprosto příšerně. Ztratil zájem o celý svět a nejraději by se na místě propadl… Třeba i rovnou do pekla! Stejně si nic jiného nezasloužil!
Rick ho chvíli zmateně pozoroval, a nechápal vůbec co se děje! Proč se Damon tváří jako by ho mučil? Tohle přeci nechtěl! Nechtěl ho zraňovat ještě víc! Myslel si, že se s ním bude Damon dohadovat a lhát a zapírat, ale tohle opravdu nečekal! Nejistě otevřel pusu, aniž by věděl co chce vlastně říct, ale k ničemu se nedostal. V zápětí se totiž stalo něco, co ho totálně a definitivně vykolejilo. Nic, ale naprosto nic ho v téhle chvíli, ani v žádné jiné, nemohlo šokovat víc, než to, co se stalo, ale stalo se to!
„On to vážně neudělal, Ricku.“ Ozval se totiž od schodů hlas, který myslel, že už nikdy v životě neuslyší a on prudce vzhlédl. Vzhlédl a spatřil na schodišti stát někoho, kdo tam prostě být neměl… Někoho, kdo neměl být už nikde!
„Eleno?“ Zašeptal zděšeně i nevěřícně zároveň a pak na okamžik zcela oněměl!



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Bůh stvořil člověka, když ho přestaly bavit opice. Na další pokusy už pak neměl nervy.“ Mark Twain