Fanfiction povídka: 14.díl

Máme pro vás další díl povídky. Autorkou je Althea, která je naší novou redaktorkou, jak jste si už mohli všimnout u rekapitulace epizody. Omlouvám se, že jsem ji nepřidala dřív. Nějak jsem si to uvědomila až teď. Přejeme vám příjemnou zábavu u dnešního dílu povídky.

PS: Další díl v úterý. Nezapomeňte.

Předešlé díly:

14.

Damon klečel nad Rickovým tělem několik dlouhých minut a strnule zíral před sebe. Ztratil pojem o čase i zájem o celý okolní svět a připadalo mu, jako by padal do temné, hluboké propasti na jejímž dně číhá jen zmar a šílenství. Bylo mu absolutně jedno co se děje kolem něj a neregistroval dokonce ani slzy, které mu bez přestání stékaly po tvářích. Kdyby byl trochu víc při smyslech, možná by ho napadlo, že takhle naplno a zoufale neplakal už nejméně jedno a půl století, ale on bohužel při smyslech nebyl. V hlavě se mu pořád dokola přehrávaly právě prožité události a nebylo žádné pomyslné, ani reálné místo, kam by se před nimi mohl schovat! Zmizet a skrýt se před realitou, kterou byl fakt, že jeho nejlepší přítel právě zemřel rukou dívky, kterou on sám miloval tak zoufale, že jí až doteď prominul naprosto vše byl nemyslitelný. Byla to totiž všechno jen jeho vina! Choval se jako zamilovaný idiot a dovolil aby došlo k nejhoršímu… Ty dvě předešlé oběti byly jen bezejmennými hráči. Policistu neznal vůbec a Mandy pro něj byla jen hračkou ani jednu noc, ale teď se celé to šílenství přesunulo do okruhu jeho nejbližších a za oběť mu právě padla osoba, která pro něj znamenala opravdu hodně! Ne, nedokázal si představit jak to všechno bez Ricka zvládne a přesto, že pořád zůstávala nepatrná jiskřička naděje, že se jeho přítel znovu probudí, Damon se k ní nechtěl a ani nemohl upínat. Kdyby začal doufat a ono to nevyšlo, nejspíš by to nepřežil!


„Damone?“ Ozval se za ním Elenin opatrný hlas, a on měl co dělat aby se hystericky nerozesmál. Už to zase začíná! Teď se mu bude omlouvat a pak začne plakat a litovat toho co provedla a tak pořád dokola! Ale on už jí na to neskočí! Znovu už ne! Stačilo!
„Zabilas ho!“ Zavrčel a samotného ho překvapilo, kolik vzteku mu zaznělo v hlase. Elena se pod touhle jedinou kratičkou větou, celá schoulila. „Chtěl mi ublížit..“ Protestovala když se po chvíli vzpamatovala z jeho ledového obvinění, ale on se jen nevesele zasmál. „Vážně? A na to jsi přišla jak?!“ Zasyčel a prudce k ní zvedl hlavu. „Řekl to!“ Pokračovala Elena v chabé obraně, ale Damon jen zakroutil hlavou. „Nic takového neřekl! Řekl jen, že to budeme muset nějak vyřešit a v tom měl pravdu!“ Poslední slova však řekl možná až příliš nahlas a Elena se znovu otřásla. V očích se jí objevil nefalšovaný strach a bezděčně o pár kroků ustoupila. „Jak vyřešit…?“ Zašeptala ustrašeně, ale Damonovi bylo momentálně fuk, že má strach! Samozřejmě, že to nemyslel tak, jak to ona nejspíš opět pochopila (i přes to, co provedla, by jí pořád ještě nedokázal skutečně ublížit, nebo jí někam násilím zavřít), ale bylo mu jedno, že si to myslí! Nechtělo se mu na ní dívat už ani minutu! „To zatím nevím!“ Houkl a vstal z podlahy. Pak se napřímil a nesmlouvavě kývl hlavou směrem ke schodišti. „A teď prosím běž!“ Dodal stále stejně ledovým hlasem a Eleně se v očích konečně objevily očekávané slzy. „Kam mám jít?“ Vzlykla zoufale ale Damon jen pokrčil rameny. „Jdi si kam chceš, hlavně mi zmiz z očí!“ V hlouby duše ho bolelo, že s ní takhle mluví, ale už prostě nemohl dál. Kdykoliv na ní pohlédl, znovu si vzpomněl na to všechno, co provedla a navíc potřeboval být chvíli sám. „Ale já…“ začala protestovat, jenže on jí nesmlouvavě přerušil. „Běž… Pryč! Hned!“ Tvrdě zdůraznil každé slovo a nedbal přitom ani jejího pláče, ani zraněného výrazu. „Mrzí mě to…“ Bránila se ještě chabě, ale už pomalu couvala ke schodišti. „To je mi jedno!“ Odsekl chladně a definitivně se od ní odvrátil. Slyšel její pomalé kroky na schodech i následné bouchnutí dveří v patře a v minutě, kdy si uvědomil, že je tu dole, kromě bezvládného Ricka, konečně sám, všechna bojovnost, vztek i zloba z něj okamžitě vyprchaly. A s nimi jako by vyprchala i veškerá jeho energie. Unaveně zavrávoral a náhle se ocitl opět na kolenou vedle Rickova mrtvého těla. Znovu ucítil na tváři slzy, ale tentokrát si je už mnohem víc uvědomoval. Nejen že ztratil nelepšího přítele (a možná definitivně), ale zcela určitě ztratil i svou jedinou lásku. Dnes ráno měl totiž pravdu! Teď už si tím byl jistý. Ta bytost, nebo spíš věc, kterou právě poslal pryč, prostě už nebyla Elena. Měla její podobu, její vzpomínky a možná i některé její city, ale nebyla to ona… Nebo možná byla, ale hluboko uvnitř ní bylo ještě něco jiného! Něco temného a neovladatelného, co jí čím dál tím víc měnilo přesně v to, co o ní řekl Rick. Ve zrůdu! A nejhorší na tom všem bylo, že to byla skutečně jen a jen jeho vina a on byl tudíž ten, kdo to teď bude muset všechno nějak napravit. Ale jak? Nenapadalo ho vůbec nic a s konečnou platností mu došlo i to, že v tomhle mu skutečně nikdo nepomůže. Ani žádný čaroděj, ani sama Smrt! Ta by mu po dalším spoutání mohla Elenu leda tak znovu vzít a to mohl klidně udělat sám! Mohl, ale nedokázal si to ani představit! Ne! Nedokázal by na ní vztáhnout ruku! A nedokázal by nejspíš ani přihlížet tomu, jak to dělá někdo jiný! A navíc… pokud to skutečně bylo tak, že Elenino tělo občas ovládalo něco jiného (něco temného a neznámého, co jí občas problesklo v očích), nebyla tohle všechno přeci jen její vina! Nezasloužila si za to být potrestaná tím nejhorším způsobem a Damon si o tom dokonce zakázal i přemýšlet. Ne! Musí to jít jinak! Musí udělat něco jiného! Ale co? Co by měl dělat s někým jako je ona? Jak by se k ní měl chovat? Horečně přemýšlel, zíraje střídavě na podlahu a na Rickovo bezvládné tělo, ale nakonec se rozhodl. Byl to dlouhý a pomalý proces odhodlávání a vzpírání se jak logice, tak lásce, kterou k ní pořád ještě cítil, ale nakonec se rozhodl že si s ní musí promluvit! Poprvé za tu dobu, co se změnila a pořádně! Bude muset prostě přijmout určitá pravidla a opatření a přesto, že to bude pro ni i pro něj dost bolestivé, musí učinit jistá rozhodnutí, která zabrání dalšímu krveprolití! Nebo tedy alespoň krveprolití mezi lidmi, na kterých jim oboum záleželo! Ano, to přesně udělá! Ale, v první řadě tu musí douklidit!
Jako ve snách se vrátil zpět k saponátu a tentokrát už upíří rychlost použil. Když skončil s kuchyní a byl jakž, takž spokojen se svou prací, přišel na řadu Rick. Damon se k němu sklonil s úmyslem zvednout ho z podlahy, ale při pohledu na, bledou, nehybnou tvář svého přítele, ho znovu zasáhl smutek a vina. A možná i strach! Ano, ledový a všudypřítomný pocit strachu, který ho zcela ovládl a on skončil opět v pokleku na podlaze. Co když se Rick už skutečně nikdy neprobudí? Co bude dělat? Snažil se sice nepřipouštět si něco takového, ale nešlo to! Elena sice byla přivedená zpět k životu (pokud se tedy stavu, ve kterém právě teď byla, dalo vůbec říkat život) pomocí nadpřirozena, ale zda to z ní samotné dělalo nadpřirozenou osobu, to nebylo vůbec jisté! Snad ano, ale pokud ne… Tak dost! Napomenul se v duchu a zhluboka se nadechl, aby zaplašil slzy, které mu znovu hrozily vytrysknout. Rick bude určitě v pořádku! Probudí se přesně tak, jak má, a přesto, že to nejspíš bude trvat dost dlouho (poslední dobou jeho prsten fungoval nějak pomaleji, než na začátku-asi opotřebení) bude zase žít! Musí tomu věřit, jinak se zblázní a rozhodně nebude moci s Elenou jednat tak, jak se rozhodl.
Odhodlaně se vyškrábal zpět do stoje a lehce zvedl Rickovo bezvládné tělo do náruče. Chvíli uvažoval co s ním udělá, ale nakonec se rozhodl odnést ho do salonu. Tam ho opatrně položil na pohovku u krbu (na tu stejnou pohovku, na kterou teprve před několika dny ukládal Elenu) a zhluboka se nadechl. Úklid byl dokončen a on se vůbec netěšil na to, co ho teď čekalo! Musí si s Elenou promluvit hned a přesto, že se mu do toho zoufale nechce, nemá na výběr. Tohle šílenství musí skončit a on pro to musí udělat vše, co je v jeho silách. A navíc se nesmí dát znovu zmást jejím pláčem a předstíranou nákloností (i když byla skutečně jen předstíraná?).
Zachmuřeně se vydal do patra penzionu a automaticky zamířil ke své ložnici, kde se teď Elena nejčastěji zdržovala. Ale tentokrát nalezl místnost prázdnou. Na okamžik ho polila hrůza, zda nevzala ten jeho pokyn ať odejde, až moc vážně, ale pak se pozorně zaposlouchal a jeho citlivé uši zachytily zoufalé vzlyky linoucí se ze Stefanova pokoje. Ach ne, nejspíš se jí vážně dotkl, že šla tam! Od svého zmtvýchvstání se držela spíš v jeho blízkosti a o Stefanovi, vyjma těch několik kratičkých vět tam u krbu, se vůbec nezmínila. Znamenalo to snad, že… Ale ne, o čem to přemýšlí? Okřikl se v duchu, když ucítil slabý záchvěv žárlivosti a znovu si připomněl, že musí být tvrdý a neoblomný. Slzy a lži od ní přeci čekal ne?
S tímto rozhodnutím vyrazil do bratrova pokoje a přitom se zoufale snažil zaplašit úzkost, kterou v něm Elenin stále zřetelnější pláč vyvolával… Jenže to nějak nešlo, takže v okamžiku kdy opatrně otvíral dveře Stefanovy ložnice, byl už znovu dost nalomený. A pak… Když jí spatřil klečet na podlaze s polštářem v náručí a tváří staženou zoufalstvím, nedokázal v sobě znovu vydolovat ani polovinu odhodlání, které cítil dole v kuchyni! Ať už to byla ona, nebo jen částečně ona, pořád to byla dívka, kterou miloval. Ano, miloval ji a nedokázal snést pohled na to, jak se trápí! Natož jí její zármutek ještě prohloubit! I když to možná už ani nešlo, protože byla tak mimo, že si jeho příchodu vůbec nevšimla.
Damon vklouzl dovnitř a zahanbeně za sebou zavřel dveře. Doufal, že tím na sebe upoutá její pozornost, ale až jejich cvaknutí Elenu donutilo zvednout hlavu. Jenže si tím moc nepomohl. V okamžiku, kdy ho spatřila se jí totiž oči ještě víc zalily slzami a ona honem sklopila tvář zpět k zemi. „Přišel ses… mě… definitivně zbavit?“ Zavzlykala trhaně a Damonovi přeběhl mráz po zádech. Nejspíš to dole trochu přehnal! Jak jinak by jí mohla taková hloupost napadnout?! „Ne, proč…?“ Vypadlo z něj hloupě, ale ona jen zavrtěla hlavou. „Nenávidíš mě…“ Pokračovala jako, by otázku přeslechla a jeho bodlo u srdce. Nechtěl aby si tohle myslela! „To není pravda…“ Pokusil se jí to vymluvit, ale dál se nedostal. Elena totiž znovu zasténala a pevněji sevřela polštář, který křečovitě držela na klíně. „Eleno…“ Oslovil jí opatrně a pomalu poklekl vedle ní. Ale ona se od něj… Odtáhla! Ach ne! A navíc to udělala tak, jako by se ho skutečně bála! Tak to zvoral hodně! Nechtěl aby z něj měla strach! Jak si s ní takhle mohl promluvit? „Miláčku…“ Zkusil to ještě opatrněji a lehce jí pohladil po rameni. „Ty se mě bojíš?“ Zeptal se pak trochu zbytečně, ale alespoň docílil toho, že k němu znovu zvedla tvář. Tvář, kterou znal a miloval! Bylo to možná bláhové a zrádné, ale jemu připadalo, jako by to zase byla ona! Bez jakékoliv temnoty a cizího výrazu, jen se smutkem a hrůzou v očích. Srdce mu vyskočilo až do krku a sám měl co dělat, aby udržel vlastní slzy. „Nemusíš se bát, přeci víš, že bych ti nikdy neublížil.“ Zašeptal tak přesvědčivě, jak jen dokázal a Elena na okamžik přestala plakat. „I potom, co jsem provedla?“ Zasténala pak zmučeně a v hlase jí zněla skutečná lítost. Damon vycítil, příležitost dát jí nějaké to ultimátum, nebo nastavit přísnější hranice, ale najednou se stalo přesně to, čeho se obával… Totálně podlehl její kráse a zranitelnosti a z úst mu vyšlo jen: „Ovšem.“
Alespoň si za to od ní vysloužil vděčný úsměv. Jenže ten v zápětí zmizel a vystřídalo ho opět zoufalství a vina. Náhle odhodila polštář a začala mluvit hrozně rychle.„Mě to příšerně mrzí! Opravdu! Nevím proč jsem to udělala! Nechtěla jsem to udělat! Tedy možná chtěla, ale ne doopravdy! Rick mě vyděsil a já přestala uvažovat. Je mi to líto. Ale on… Bude v pořádku, viď?“ Poslední větu řekla s takovou neochvějnou nadějí, že jí Damon neměl sílu sdělit své obavy. Nechtěl totiž nic jiného než jí uvěřit a to jak v tom, že se Rick určitě probere, tak v tom, že jí to mrzí! Opravdu vypadala, že je jí to líto a navíc nejspíš předpokládala, že ho prsten ochrání! Přesvědčoval sám sebe v duchu a ignoroval veškeré pokusy svého podvědomí připomenout mu, jak silný chtěl v jednání s ní být! „Určitě bude.“ Potvrdil místo čehokoliv jiného její naděje a jí se evidentně ulevilo. Ale pořád ještě zůstávala smutná. „Zlobíš se na mě?“ Položila mu potom svou novou oblíbenou otázku a vztáhla k němu ruce v gestu, na které jí mohl dát jen jednu jedinou odpověď. „Ne.“ Odvětil šeptem, přesto, že realita byla ještě před několika minutami docela jiná a jemně jí objal kolem pasu. Elena se k němu na oplátku jemně přitiskla a na okamžik schovala tvář do záhybů jeho košile.
Jenže Damon přeci jen jednomu svému předsevzetí dostát musel! Musel s ní mluvit o tom, co bude dál a on už dokonce i vymyslel, co by to mělo být. Sice neochotně a s těžkým srdcem, ale bylo mu už jasné, co musí teď udělat! Opatrně odtáhl Elenu od sebe tak, aby jí viděl do očí a nahodil vážný výraz. „Nezlobím se na tebe, ale Rick měl pravdu, že tohle všechno musíme nějak vyřešit. Takže mě teď prosím pozorně poslouchej, ano?“ Elena soustředěně přikývla a on neochotně pokračoval. „Nemůžeme tu zůstat! Myslel jsem, že ano, ale s tím co všechno jsi tu už provedla to prostě nejde. A i kdybys nic z toho neudělala, stejně by to nejspíš nešlo. Byl jsem bláhový, když jsem si myslel, že ano, ale realita je jiná. Celé město ví, že jsi zemřela a mě nenapadá, jak jim to vymluvit. Sice bych byl kvůli tobě klidně ochotný počíhat si na každého obyvatele Mystic Falls zvlášť a všechny je postupně ovlivnit, aby na tvou smrt zapomněli, ale něco mi říká, že bychom měli udělat něco jiného.“ Neříkalo se mu to snadno, zvlášť když se Elena tvářila čím dál tím víc překvapeně a dokonce už i nesouhlasně, ale podobnou reakci vlastně celkem očekával. Ani pro něj nebylo snadné pomyslet na to, že by měl Mystic Falls opustit, ale kvůli Eleně a kvůli bezpečí svých a jejích přátel, to byl ochotný udělat. „Měli bysme odsud prostě odjet. Někam hodně, hodně, daleko. Jen my dva. Můžeme jet kamkoliv budeš chtít! Opravdu. Stačí jen říct, kde by se ti líbilo a je to. Můžeme jet do Kanady, nebo do Jižní Ameriky… Nebo třeba někam do Evropy. Je tolik míst, kde bychom mohli být šťastní! A pak… Časem… Můžeme se sem třeba zase vrátit.“ Pokoušel se jí co nejnadšeněji vylíčit budoucnost, která by je spolu mohla čekat, ale Elena se tvářila spíš smutně, než šťastně.
A přitom jí říkal pravdu… nebo spíš naznačoval! S tím, jaká teď byla si totiž mohli dovolit v podstatě cokoliv. Fyzicky byla mrtvá, což znamenalo že nikdy nezestárne! Stejně jako on! Můžou být spolu tak dlouho, jak budou chtít a jeho i přes ty všechny příšerné události tahle skutečnost neuvěřitelně těšila! Nikdy jí neztratí! Tím, že je mrtvá, je vlastně nesmrtelná! Tvrdě zaplašil uštěpačný hlásek, který mu našeptával, že s ní málem nevydržel ani těch pár dní, natož celou věčnost a jemně sevřel obě její chladné dlaně do svých. Před očima se mu už už rýsoval ráj, který by spolu mohli prožívat, když mu ho ale Elena poněkud narušila. „A co ostatní? Jeremy a Bonnie? Nemůžu je tu nechat? Stýská se mi po nich! A po Caroline a po spoustě dalších lidí!“ zasténala zoufale, ale on si jen povzdechl. Copak jí mohl naplno říct, že to dělá i pro jejich bezpečí? Měl by, ale nešlo to. I když něco málo jí naznačit snad mohl… „Já vím, že se ti po nich stýská a jim po tobě určitě taky, ale ber to tak, že pro ně jsi mrtvá. Je mi to líto, ale je to tak! Neříkám že se s tím už smířili, to zdaleka ne, ale jednou se s tím smíří a víš…“ odmlčel se a vážně jí pohlédl do očí. „Možná pro ně bude lepší, když si tě budou pamatovat takovu jaká jsi byla. Ne že bys teď byla horší, ale prostě jsi jiná a oni jsou jen lidé! Možná tak Caroline by měla dost času tvou situaci pochopit a možná jí to i časem řekneme, ale pro ostatní bude lepší, když si budou dál myslet že jsi mrtvá.“ Bolelo ho, jak se jí tvář s každým jeho slovem víc a víc stahovala zoufalstvím, ale na očích jí viděl, že o tom skutečně uvažuje. „Ale co Rick?“ Ozvala se po chvíli a on nemohl uvěřit vlastním uším. Ona na to vážně přistoupila? To bylo… Nečekané! Nečekané, ale krásné! Alespoň něco mu konečně vychází! Odvede jí odsud a bude to! Celé město bude v bezpečí a jí bude v jiném prostředí určitě taky líp! „Až se probudí ovlivním ho, aby na všechno zapomněl a bude to!“ odvětil honem a definitivně zaplašil myšlenku, že se jeho přítel možná neprobere. Jenže Elena ještě s argumenty neskončila. „A co Stefan?“ Položila mu konečně otázku, které se celou dobu bál a on si jen nahlas povzdychl. Věděl od Ricka jak na tom Stefan je a bylo mu jasné, že se bratr o tomhle všem nesmí dozvědět! Alespoň ne teď! „Dej mu čas, lásko. Řekneme mu to. Za rok, za dva, slibuju. Ale teď ne!“ Žadonil tiše, a Elena na něj chvíli mlčky zírala. „Dobře…“ Souhlasila nakonec a znovu mu vyrazila dech. Nečekal, že se ve Stefanově případě vzdá tak snadno! Ale díky bohu za to!
„Takže souhlasíš? Odjedeme odsud?“ Zeptal se pro jistotu a ona… Skutečně přikývla! Sice vypadala smutně, ale souhlasila! „Výborně! A čím dřív tím líp!“ Pospíchal najednou aniž věděl proč a rychle vstal. Překvapenou Elenu vytáhl k sobě do stoje a spěšně jí políbil na čelo. „Tak co kdyby sis zabalila a já zařídím pár nezbytných věcí a pak odsud vypadneme!“ věděl, že na ní dost spěchá, ale měl náhle neodbytnou touhu udělat to všechno, co nejrychleji. Odmítal přitom myslet na to, že mu to možná jeho instinkt zase radí co dál, a snažil se myslet na něco jiného. Chtěl odsud prostě pryč! Hned teď!
No, tedy… Hned, jak zařídí pár věcí. Tedy spíš jednu věc! Věděl sice, že by to neměl dělat, ale nedokázal se tomu ubránit. Ještě před časem by mu to bylo fuk, ale teď… Potom co se tolik věcí změnilo a co se on sám změnil, prostě nemohl jen tak zmizet. Zmizet a neříct nic jediné osobě na světě, na které mu kromě Eleny skutečně záleželo… Stefanovi! Jeho bratr si zasloužil vědět alespoň část pravdy a on už měl pro něj připravenou historku o tom, že chce být sám a že odjíždí (kam, to vymyslí operativně, ale někam hodně daleko!). Že by chtěl jet Stefan s ním, to nepředpokládal, ale kdyby náhodou bráška takové přání projevil, jistě mu to snadno rozmluví!
Ano! Pojede za Stefanem a řekne mu, že odjíždí! Pak ještě dořeší pár věcí ve městě a pak se sem vrátí, naloží Elenu a sbohem, Mystic Falls! V té době už bude Rick (snad!) vzhůru, takže ho, přesně jak řekl Eleně, ovlivní a bude! Sice ho bolelo, že tohle všechno tady bude muset opustit, ale nešlo to jinak! Tohle město mu bude chybět!
„Ale přijdeš brzy ne?“ Zašeptala Elena, pořád trochu zmatená z nečekaného vývoje událostí a vytrhla ho tak z truchlivých úvah. Honem přikývl a vyloudil na tváři úsměv. „Jen co se naděješ, jsem zpět a můžeme vyrazit. Zatím přemýšlej, kam to bude. Jestli Karibik, nebo Paříž.“ Řekl vesele, protože vidina náhlé volnosti mu skutečně jako kouzlem dodala novou sílu a on bez rozmyslu vyrazil na chodbu. Proběhl penzionem a skočil venku do auta. Za pár hodin už odsud oba zmizí a celá tahle nočním můra bude konečně za nimi! A kdo ví, třeba se dá Elena tak dohromady, že to budou moct všem říct a pozvat je tam, kde spolu budou žít! Opájel se krásnou představou růžové budoucnosti a prudce sešlápl plyn. Bohužel neměl ani tušení, že realita nebude ve skutečnosti ani trochu růžová. Spíš hodně, hodně temná…

Stefan nervózně přecházel po nevelkém obývacím pokoji Rickova bytu a bylo mu čím dál tím hůř. Jako by ho nějaká nepopsatelná síla vyháněla za dveří a nutila vyrazit tam, kam už tolikrát chtěl. Rick ho však pokaždé zarazil. Nejspíš se domníval, že jeho stále vzrůstající touha vidět bratra je jen následek jeho žalu nad ztrátou Eleny, ale Stefan věděl, že tomu tak není. Za svého života trvajícího už více než jedno a půl století totiž podobné pocity již párkrát měl a nikdy to nevěstilo nic dobrého. Už tenkrát, kdy jeho vztahy s Damonem nebyly zrovna dvakrát přátelské, nějak podvědomě poznal, že je jeho bratr v průšvihu a teď, když se to mezi nimi už hodně urovnalo, si tím byl téměř stoprocentně jistý. Podezření v něm hlodalo v podstatě už od chvíle, kdy ho Damon tak nečekaně vyšachoval z penzionu, a každým dnem bylo silnější a silnější a když včera konečně dokopal Ricka k tomu, aby za Damonem jel a ten se vrátil poněkud zmatený a jediné, co z něj Stefan dostal bylo, že všechno je v pořádku, bylo mu jasné, že se nemýlí. Damon Ricka ovlivnil, a to znamenalo, že je něco zatraceně špatně! Stefan věděl, jaký má jeho bratr k Alarickovi vztah a že by ho rozhodně neovlivňoval jen tak. A znal Damona dost dlouho na to, aby věděl, že mezi to „jen tak“ by se nejspíš řadil i nějaký ten malý masakr, který byl schopný v psychické tísni provést, takže to muselo být něco jiného! Ale co? Co horšího by mohl Damon udělat, než že odpravil pár nevinných obětí ve jménu vlastního žalu? Stefan neměl tušení a teď, když Rick tak náhle zmizel do penzionu a pořád se nevracel, mu kdo ví proč běhal mráz po zádech. Jako by se něco stalo! Něco zlého! A on už prostě nemohl dál čekat! Co když je Damon v nebezpečí? Musí ho vidět! Hned! Jeho upíří instinkt mu sice chabě napovídal, že by to možná dělat neměl, ale on už nebyl k zastavení. Čert vem instinkt! Šlo o jeho bratra a možná i o Ricka a on musí vědět o co tu celou dobu jde!
„Jeremy!“ Křikl do kuchyně, kde jeho momentální spolubydlící již hodinu přežvykoval sýrový sendvič, který mu dnes dopoledne připravil (Jeremy toho nebyl kvůli těm práškům, kterými se pořád cpal, schopný) a popadl svou bundu. „Ano?“ Ozval se Jeremy zastřeně a Stefana napadlo, že možná nemá smysl mu sdělovat kam jde, stejně to k jeho zraněné mysli nejspíš nepronikne, ale nakonec se rozhodl, že by to asi měl alespoň někomu říct. Už zase ten jeho instinkt, který mu našeptával, že by si měl zajistit alespoň chabou zálohu. „Jedu za Rickem a Damonem do penzionu. Brzy se vrátím! Půjčím si tvoje auto.“ Dodal proto co nejnormálnějším hlasem a ani nečekal na Jeremyho souhlasné zamručení. Sebral z háčku klíčky od vozu (jeho auto zůstalo v garáži penzionu) a vyběhl ze dveří. Po cestě se pořád uklidňoval, že se nic neděje, ale přesto byl zcela ponořen do svých úvah. A byl do nich ponořen bohužel i ve chvíli kdy nastoupil do vozu a vyjel na silnici. Možná, že kdyby víc vnímal své okolí, všiml by si Damonova kabrioletu, který ve stejný okamžik zatočil do vedlejší jednosměrné ulice, čímž se Stefanovi nešikovně vyhnul, ale on si toho bohužel nevšiml. Kdyby si všiml, mohlo být všechno jinak, jenže… Nebylo!



5 reakce na Fanfiction povídka: 14.díl

  1. Anny26 napsal:

    vážně by mě zajímalo jak to dopadne..:) a chci se zeptat?..máš to vymyšlené na určitý počet dílů,nebo to bude ‚never ending story’? :)

  2. Althea(Abs) napsal:

    Anny: Už to mám dávno dopsané, tuším že ještě tak tři díly a je konec :-)

  3. Anny26 napsal:

    coooože? :D saakra! jako na tu never ending blalblabla jsem to netipovala,ale už jen 3 díly? ..co pak budu číst? :( :D každopádně,si skvělá spisovatelka;))

  4. Kelush napsal:

    Jsem zvědavá jak to dopadne. Zajímá mě o čem budou ty poslední 3 díly. Pokud ji Stefan uvidí tak co se asi stane, nechám se překvapit. Těším se na další díl, si úžasná spisovatelka. :)

  5. Mikeš napsal:

    Ježiš, jak já tohle ráda čtu!!! A víte proč? Protože je to snad jediné FF, jehož autorka chápe vztah mezi Salvatory! A i když fandí víc Deleně, tak Stefana nezatracuje, nedělá z něj vola nebo hajzlíka, ale je u ní součástí příběhu a vztahu Damona a Eleny. O tomhle se člověk většinou jinde nedočte….. :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Přátelství je součást lidského štěstí.“ Jan Werich