Fanfiction povídka: 15.díl

Povídka, jejíž autorkou je Althea, se blíží pomalu ke konci. Po tomto díle už na vás čekají poslední dvě kapitolky + epilog. Co říkáte na dnešní zápletku? Jaké jsou vaše odhady na samotný závěr?
Další díl vyjde v sobotu dopoledne.

Předešlé díly:

 

15.

Stefan zaparkoval Jeremyho vůz před penzionem a vystoupil. Budova se zdála tichá a opuštěná, ale kus od vchodu stálo Rickovo auto, což znamenalo, že je na správném místě. Rick tu někde musí být, pokud tedy někam neodjel s Damonem, protože jeho kabriolet na typickém místě pod nedalekými smrky, chyběl. Musel to zjistit! Spěšně se vydal ke dveřím a ani se nenamáhal zvonit, nebo klepat. Klíče měl v kapse a navíc se vzápětí ukázalo, že je ani nebude potřebovat. Nebylo zamčeno a on tak mohl pohodlně proklouznout do haly. „Haló?“ zavolal směrem do útrob domu a rozhlédl se. Vše vypadalo přesně tak, jak si pamatoval, ale jemu přesto připadalo, jako by bylo něco jinak. Jako by se ve vzduchu vznášela podivná, chladná aura něčeho nového a neznámého! Ale čeho? Blesklo Stefanovi hlavou, že měl s tím malérem, ve kterém jeho bratr uvízl nejspíš pravdu a zhluboka se nadechl.„Damone?“ Pokračoval opatrně a postoupil o několik kroků dál směrem ke schodišti. Nic, žádná odpověď. „Ricku?“ Nevzdával to a nahlédl pootevřenými dveřmi po své levici do kuchyně. Jenže i ta byla prázdná… Ano, prázdná a nějak podezřele moc uklizená! Ještě cítil ve vzduchu doznívající vůni saponátu! To Damon někde vyčetl, že uklízení je dobrá terapie, nebo co? Stefan si připadal zmatený. Místo svého bratra a Ricka tu nejde jen vycíděnou kuchyňskou linku. Paráda! Nechal kuchyň kuchyní a vrátil se zpět do haly. „Je tu někdo?“ Křikl směrem k salonu a už už se tam chystal vyrazit, když tu ho překvapilo zavrzání schodiště. Prudce se otočil a to co spatřil, mu na dlouhé minuty zcela vyrazilo dech!


Na druhém, nebo třetím schodě totiž stál někdo, koho by tu rozhodně nečekal… Koho by nikde nečekal! „Eleno?“ Vyjekl šokovaně, když znovu nalezl hlas a zíral na tmavovlasou dívku s nevelkou, cestovní taškou v ruce, která na něj kulila své krásné, oříškově hnědé oči. „Stefane?“ Vypadlo z ní překvapeně a přitom, jestli tu měl někdo právo na to být překvapený, byl to rozhodně on! Tak dlouho pro ní truchlil a užíral se zármutkem a bolestí a teď najednou… Tu byla! Stála před ním, jako by se vůbec nic nestalo a on měl na okamžik strach, že se zbláznil! Že si celou tu věc s autonehodou jen vymyslel, nebo že si teď vysnívá její přítomnost, ale pak se vzpamatoval a naprázdno polkl! Ne, tohle nebyly jen jeho představy! Elena před několika dny skutečně zemřela! Zemřela a byla pohřbená a teď… Teď tu stála jako by nic, živá a zdravá! No, tedy zdravě moc nevypadala, ale to bylo fuk! „Eleno!“ Uslyšel svůj vlastní nadšený hlas a v minutě stál přímo u ní. Šokovaně zamrkala a tak tak stihla pustit tašku na schody a už jí svíral v náručí! Bylo mu fuk, jak je možné, že je tady, ale byla tu a to bylo hlavní. Na ničem jiném nezáleželo! Svíral jí v objetí tak těsně, že jí to muselo bolet, ale neřekla nic. Jen mu automaticky ovinula paže kolem krku a spíš se nechala pasivně objímat, než aby nějak vyjádřila svou radost nad tím, že ho vidí… To byla vlastně první věc, která Stefana trochu zarazila. No, ano, nerozešli se před její nehodou zrovna v dobrém (což byl taky jeden z důvodů, proč těch několik dní, co si myslel, že ji ztratil, tak hrozně trpěl), ale to přeci nevadilo, ne? Byla naživu a to jediné mělo teď nějaký smysl! Tak co se děje?
„Co…Co tady děláš?“ Šokovala ho však Elena vzápětí ještě víc a on jí strnule od sebe odtáhl. „Přišel jsem za Damonem, ale to je fuk! Hlavní je že jsi zpátky! Ale… Ale jak je to možné?“ Poprvé mu na mysl plně přišla tahle otázka a současně s ní se ozval jeho upíří instinkt, který mu kdo ví proč našeptával, že by měl být opatrný. Elena mu ale neodpověděla hned. Zdálo se, že o odpovědi přemýšlí a to ho mátlo ještě víc. Jestli se právě vrátila zpět (a je jedno jak), měla by být nadšená a plná dojmů, ale… To ona nebyla! A navíc… Realita ho udeřila jako blesk! Ty idiote, ona se určitě nevrátila teď! Napomenulo ho jeho podvědomí a poukázalo na to, že ze záhrobí se lidé nejspíš nevrací s cestovní taškou v ruce. Musela tu už chvíli být! Ale proč o tom on nic neví? A proč o tom nikdo nic neví? Otázky se mu v hlavě kupily jedna na druhou a ona mu pořád ještě neodpověděla ani na tu první! „Damon to nějak zařídil.“ Dočká se konečně kýžené odpovědi, ale místo toho, aby se mu ulevilo, dost ho to rozladilo. No, ovšem, bratříček! Jak jinak! A ani se nenamáhal mu o tom říct! Jak typické! Někde hluboko věděl, že by měl být Damonovi vděčný, že něco takového dokázal, a že by měl slavit a skákat radostí, protože poslední dny si nepřál nic jiného, než znovu Elenu alespoň na pár minut vidět, ale on místo toho cítil něco úplně jiného! Vztek! Vztek a zklamání! Proč mu o tomhle Damon neřekl? A proč to nikomu neřekl? Všichni se celou tu dobu trápí a užírají, Jeremy je na prášky, on sám chodí jako tělo bez duše a jeho skvělého bratra ani nenapadne se podělit o takový malý, bezvýznamný detail, že vlastně nemají proč truchlit?! Myslel si, že se Damon změnil, ale teď už si tím tak jistý nebyl.
„Jak?“ vypadlo z něj, když konečně překonal fázi, kdy měl chuť nadávat nahlas a přesto, že ho to vlastně ani moc nezajímalo, něco mu říkalo, že by se na to zeptat měl! Ale Elena znovu váhala! Kruci, co je to s ní? A proč jim vlastně ona sama nezavolala a neřekla jim, jak se věci mají? To jí to nedovolil? Nebo snad přejala jeho bezcitné móresy a bylo jí fuk, že se její rodina a přátelé trápí? „Použil nějaký starý magický rituál.“ Dostal od ní jako vysvětlení další holou větu a jeho rozladění ještě o něco poporostlo. Měl by jí svírat v náručí a líbat a laskat, a on místo toho soptil vzteky! „A kdy?“ Položil další klíčovou otázku a tentokrát se dočkal odpovědi hned. „Před pár dny.“ Potvrdila mu Elena nejhorší obavy a on jí definitivně pustil. „A proč mi to proboha, neřekl? Nebo ty?“ Zeptal se zaraženě a Elena se trochu ošila, jako by jí bylo trapně. „Damon nechtěl abys to ty, nebo někdo jiný, věděl. Říkal, že byste to nepochopili.“ Zamumlala a Stefan měl co dělat aby se neušklíbl. „Nepochopili? A co bysme jako přesně nepochopili? Že jsi naživu a že nemáme proč si zoufat a utápět se ve smutku? Nebo že Jeremy nemá důvod dopovat se sedativy? Víš vůbec jak na tom tvůj bratr je? My všichni?“ nechtěl původně použít obviňovací tón, ale vypadlo to z něj dřív, než se mohl zarazit a Elena se zatvářila dost podivně…
Takový výraz u ní ještě nikdy neviděl, ale pak ho ve vteřině vystřídal smutek, takže si Stefan honem namlouval, že to nic nebylo (přesto, že ho Elena vnitřně nějak znepokojovala). „Ne, myslel, že byste nepochopili, co se mnou je.“ Šeptla posmutněle a narážku na Jeremyho zcela ignorovala. Stefan však přesto zpozorněl. Jak to myslela? Co by nepochopili? Mluvila tak nějak zmateně a divně a jemu se to líbilo čím dál, tím míň!
„A co s tebou je?“ Pokračoval už mírněji a přitom mu z nejasných důvodů přeběhl po zádech mráz. „Že jsem…Jiná.“ Dočkal se podivně laxní a zastřené odpovědi a mráz zesílil. Co tím chtěla říct, že je jiná? Napadlo ho popleteně, ale přitom už v okamžiku, kdy mu tahle otázka přišla na mysl, nejspíš věděl, co by tím mohla myslet. Protože ona jiná opravdu byla! Vlastně si toho všiml, hned jak jí spatřil, ale teď, když stál jen pár centimetrů od ní, to bylo ještě zjevnější. Křídově bílá pokožka, chvílemi nepřítomný výraz, splihlé, neživotné vlasy… Navíc vypadala, jako by týdny nespala a teď, když překonal šok i vztek si uvědomil, že z jejího těla sálá podivný chlad! Nejspíš to cítil už když jí objímal, ale až teď mu to teprve plně došlo. Co to s ní sakra bylo? „Jak…Jak jiná?“ Vypravil ze sebe, přesto, že nejspíš odpověď ani nechtěl slyšet, ale Elena se na něj jen tak zvláštně usmála. „Neříkaj, že jsi to nepoznal.“ Povzdechla si a nečekaně silně mu sevřela obě dlaně. Její ledová kůže ho zastudila a on měl co dělat, aby se jí nevytrhl. Nakonec to sice neudělal, ale to jen proto, že mu něco říkalo, že by to dělat neměl… „Ale ty bys to pochopil, viď.“ Pokračovala navíc Elena podivně naléhavým hlasem a on se zmohl jen na němé přikývnutí. Instinkt mu křičel do ucha, že by měl okamžitě zmizet a po radosti ze shledání s ní už nezbylo skutečně ani památky. Něco s ní bylo a přesto, že přímo nevěděl co, hrůza, která mu náhle svírala útroby byla velice, velice nepříjemná. Najednou už na Damona vztek neměl. Jeho bratr měl totiž nejspíš pravdu. To jak Elena vypadala… Ale i to jak se tvářila, jak se usmívala, jak mluvila! Možná bylo lepší, že jí držel stranou! Ten rituál co provedl byl nejspíš dost podivný a kdo ví, co s ní vlastně přesně udělal! A nejhorší na tom všem bylo, že vztek na bratra vystřídalo ve Stefanově mysli něco zcela jiného… On ho najednou… Litoval! Ano! Litoval ho a to z jediného prostého důvodu! Jak mohl s Elenou vydržet tak dlouho sám? On měl už teď, po pár minutách, chuť s křikem odsud utéct. Sice před ním stála dívka, kterou kdysi miloval a kterou nejspíš nikdy milovat nepřestal, ale přesto mu srdce tlouklo až v krku. Možná by nebylo špatné, kdyby se Damon s Rickem už vrátili! Napadlo ho náhle, a jediné za co teď v duchu děkoval bylo, že Elena mu nemůže číst myšlenky!

Damon zaparkoval svůj kabriolet před Rickovým bytem a hbitě vyběhl do prvního patra. Bral schody po dvou a v hlavě se mu ještě stále odvíjela jeho růžová budoucnost s Elenou. Někde daleko odsud… Jen oni dva! Konečně bude tohle šílenství za nimi a on teď kupodivu ani neměl trému z toho, že bude muset Stefanovi lhát. Bylo mu maximálně trochu smutno z faktu, že právě uvidí bratra naposledy na hodně dlouhou dobu, ale snažil se nepřipouštět si to. Bez problémů našel dveře číslo šest a krátce zazvonil. Předpokládal, že mu přijde otevřít Stefan, ale už podle toho, jak dlouho musel čekat, než se konečně ozvalo zarachocení zámku, mu došlo, že tohle jeho bratr nejspíš nebude. A taky že nebyl. Ve dveřích se objevil Jeremy a Damon se ho málem lekl. Vypadal naprosto hrozně a pod očima měl takové kruhy, že připomínal spíš sovu, než teenagera. Navíc byl nejspíš stále ještě pod sedativy, protože příchozího ani nepozdravil. Jen na něj tupě zíral a Damon tak musel začít sám. „Ahoj, Jeremy. Jdu za Stefanem.“ Pokusil se mu to v jedné větě vysvětlit co nejjasněji, ale Jeremy jen dál zíral. „Pustíš mě dál?“ Nevydžel to po chvíli Damon, přesto že ho mohl klidně odstrčit a vejít. Pozvaný byl už dávno. Ale nechtěl to Jeremymu ještě zhoršovat. Vážně vypadal pod psa! Konečně se Elenin bratr nadechl a pak… Pokrčil rameny. „Stefan tu není.“ vypadlo z něj zastřeně a Damon zpozorněl. Ale, ale… To opravdu nečekal. Že by bylo bratrovi už natolik dobře, že mohl vyrazit ven? Jenže pak… ho zamrazilo! Co když…? Napadlo ho jedno místo kam by Stefan nejspíš bez Rickova dozoru mohl jít i ve špatném stavu a málem zavrávoral. „A kde je?!“ Vyjekl možná až moc prudce, a opravdu neměl čas čekat, až Jeremy znovu rozvážně promluví. Tentokrát naštěstí nemusel, ale přitom ho to, co se dozvěděl totálně vyděsilo. „Jel za tebou a za Rickem do penzionu.“ Zívl totiž nezúčastněně Jeremy a Damon měl co dělat aby se na místě nesložil na zem. Ne! Kruci to ne! Měl to tak perfektně vymyšlené a Stefan mu to zase zkazí! Pokud na Elenu narazí je po všem! Jeho ovlivnit nemůže a všechno tak bude v háji! Proč sakra nemohl ještě pár minut vydržet tady?
Ani Jeremymu nepoděkoval a v minutě už upaloval ke svému vozu. Možná ho ještě zastaví! Pokoušel se neztrácet hlavu, ale přitom se taky snažil nepřipouštět si, že Stefanovo setkání s Elenou není možná všechno, co ho děsí! Ale to přeci ne! Elena by přeci Stefanovi nic neudělala! Zaplašil myšlenky, že by mohl být jeho bratr s nevypočitatelnou Elenou v nebezpečí a skočil za volant. Sama se po něm přeci ptala! Ta bude ráda, pokud ho uvidí! Určitě! Uklidňoval se a šlápl na plyn. Ano, bude ráda, pokud jí něčím nevykolejí, tak, jako předtím Rick! Zaútočilo znovu uštěpačně jeho podvědomí, ale on ho opět umlčel! To se nestane! Nesmí se to stát!
Za žádnou cenu!

„Co se děje?“ Vyrušil Stefana z neveselých myšlenek Elenin hlas a on honem potřásl hlavou, jako by si jí tak chtěl pročistit. Pořád ještě stáli na schodišti. Ona s tázavým úsměvem který se mu svou podivností vůbec nelíbil a on s rukama uvězněnýma v jejích chladných dlaních. „Nic…“ vyhrkl, protože nějak věděl, že v žádném případě nesmí dát najevo o čem právě uvažoval, ale Elena najednou pozvedla obočí. „Vadí ti to?“ Její hlas zazněl maličko ostřeji, než otázka vyžadovala a Stefana znovu zamrazilo. „Ne! Tedy… Co myslíš?“ Zamotal se do vlastní lži a ona ho zatím pomalu tlačila dolů ze schodů. „To, jaká teď jsem?“ Pokračovala přitom zdánlivě nevzrušeně, ale jeho podvědomí z ní vycítilo nějakou podivnou směsici mnoha emocí, která vůbec nevyznívala pozitivně. Co měl ale dělat? Musel jí lhát a ona přitom jeho lži pokaždé prohlédla! Sakra! Kde je ten Damon?
„Ovšem, že ne.“ Rozhodl se dál pokračovat v daném směru lhaní, ale přitom předem věděl, že to nemá smysl. Elena totiž měla v očích odhalení. „Ale vadí.“ Řekla tiše a přesto, že neměla v hlase vůbec žádný podtón, znělo to málem jako výhrůžka. „Ne, opravdu nevadí! Ehm, kde je vlastně Damon? A Rick?“ Pokoušel se nazdařbůh najít jiné téma a ona se kupodivu chytila. „Damon jel něco zařídit do města.“ Pokrčila ignorujíc druhou osobu, na kterou se ptal, ale Stefan si toho ani nevšiml. To, co řekla, ho totiž zaujalo. „Do města? A co?“ „Něco kvůli našemu odjezdu.“ Řekla to jako samozřejmost, ale jeho to totálně vykolejilo. O čem to zase mluvila? Jaký odjezd? „Vy… vy někam jedete?“ Zeptal se hloupě, přesto, že mu teď ta její taška konečně dávala smysl a ona k jeho hrůze přikývla. „Ano a jestli se chceš zeptat kam, tak to nevím. Prostě někam. Damon říkal, že to tak bude lepší.“ Znělo to unaveně, jako by jí už jeho otázky nebavily, ale on musel pokračovat! To co mu teď řekla, bylo totiž příšerné! Damon s ní chtěl někam odjet? Pryč? Ale proč? A to chtěl jet sám? Jen on a tahle… Opravdu mu přišlo na mysl slovo „věc“? Asi ano, a právě proto, to přece nemohl dovolit. Najednou měl o Damona normální strach! Nevěděl sice proč jeho bratr něco takového, jako je tenhle úprk připomínající odjezd vlastně dělá, ale něco mu říkalo, že to jen pro jeho vlastní dobro nebude… Spíš naopak!
„Nemůžete odjet!“ vypadlo z něj proto dřív, než se mohl zarazit a Elena znovu pozvedla obočí. „Proč ne?“ Její hlas opět prodchla ta nevyřčená nevole a on se zarazil. Pravdu by jí asi říkat neměl! „Přeci… přeci kvůli mně! A ostatním!“ vymýšlel honem alternativu, a Elena mu na to tentokrát patrně skočila, protože se v další náhlé změně chování něžně usmála a pevněji mu stiskla ruce. „Kvůli tobě?“ Opakovala po něm sladce a přitiskla se blíž k němu. Stefan tak tak potlačil zachvění, ale přikývl. „Ovšem, nemůžete mě opustit…“ Pokračoval ve lhaní. „Stýskalo by se mi po vás! Po obou…“ Snažil se dostat tam alespoň zrnko pravdy, protože mu momentálně šlo skutečně hlavně o Damona a horečně vymýšlel co dál. Nemohl ho s ní nechat odejít! Ne teď, když se to mezi nimi jako mezi bratry, zase začínalo rovnat! Nechtěl ho ztratit, když už ztratil ji! Ach ne… Došlo mu a on měl co dělat, aby se mu tvář nezkřivila bolestí. Opravdu o ní teď v duchu řekl, že jí ztratil? Bohužel asi ano! A bylo to venku! To, co se snažil už pár minut popírat se vydralo na povrch a jemu definitivně došlo, že veškeré jeho nadšení z toho, že je Elena naživu, je pryč! Jako by náhle procitl a viděl to, co neměl! Ona prostě… Nebyla ona! Vypadala tak, a chvílemi se tak i chovala, ale nebyla taková jaká bývala! Byla opravdu jiná a navíc nebezpečně jiná! Jeho instinkt ho stále nabádal k útěku, a on ho najednou hodlal poslechnout!
Ale jak měl zmizet? Jak odejít, když teď přišel a když navíc věděla, že chce mluvit s Damonem! Nemohl se na nic vymluvit, nemluvě o tom, že ho momentálně dost pevně svírala a tiskla se k němu! „Hele, možná bych měl zajet do města a s Damonem promluvit!“ Vyhrkl první věc, která ho napadla a okamžitě věděl, že to nebyl nejlepší nápad. Elena se od něj totiž odtáhla a znovu zvedla obočí. „Proč? Brzy se vrátí. Můžeš počkat tady.“ Pokrčila rameny a pustila ho. A on věděl, že by měl říct ano, ale náhle to nedokázal… Měl by souhlasit, aby nic nepoznala, ale on udělal totální pitomost… Začal se vykrucovat! „No, ano, jistě, ale to může trvat a já bych s ním rád mluvil hned, takže…“ mumlal nesouvisle a pomalu se od ní pozadu vzdaloval. Jenže její paže náhle prudce vystřelila vpřed a sevřela tu jeho. „Ty tu se mnou nechceš být?“ Její hlas zněl v minutě skutečně nebezpečně a pak… Pak se jí ve tváři něco zlomilo a Stefanovi znovu přeběhl mráz po zádech. Jako by přepla do jiného módu a zatímco ten, ve kterém byla doteď, ho značně znepokojoval, tak tenhle nový ho doslova děsil! Měla v očích něco temného a nepříjemného a když otevřela pusu její hlas zněl jinak… Tak… Ledově! „Nechceš, viď! Lžeš mi! Damon měl pravdu! Nepochopils to! A já vím o čem s ním chceš mluvit!“ Stefan jen vykulil oči a podvědomě před ní dál ustupoval. Tenhle směr hovoru se mu nelíbil! Jak mohla vědět, co mu chce říct, když to ani on sám nevěděl?! Ale nic ho nemohlo šokovat a vyděsit víc, než to, co vzápětí řekla. „Chceš mi ho vzít! Chceš mu vymluvit, aby se mnou odjel, viď!“ Prskla a Stefan jen naprázdno polkl. Ne, že by to bylo tak daleko od pravdy, ale přeci jen to nechtěl říct tak naplno! I když možná chtěl, ale jak to ona mohla, sakra vědět! Co měl teď dělat? No, ovšem… Zase lhát! „Ale, ne vůbec ne. Napadlo mě jen, že bych mohl jet taky, co ty na to?“ Plácl první věc, která ho napadla a pořád dál couval, až se dostal už na úroveň dveří do salonu.
Ale Elena mu na to asi neskočila. Jen se chladně usmála a sama ho do salonu nenápadně vmanévrovala. „Aha, tak ty bys chtěl jet s námi? Se mnou? Vážně? I po tomhle?“ Poslední slovo zdůraznila gestem a on sledoval její vztaženou ruku. Sledoval jí a ztuhl! Ukazovala totiž na pohovku před krbem a to, co tam Stefan spatřil ho šokovalo snad stejně, jako její zjevení na schodech! Ležel na ní totiž Rick a na první pohled byl… Mrtvý! Na tváři měl pramínek zaschlé krve, vedoucí od rány na čele a Stefan jen zalapal po dechu.
„O co tu sakra jde?!“ Zapomněl v minutě na slušnost a opatrné lhaní a prudce se otočil zpět k Eleně. Jenže ta najednou stála mnohem blíž u něj a jednu ruku měla schovanou za zády. Z chladných očí jí čišelo zvláštní, temné světlo, jako by se vůbec neovládala a na rtech jí hrál nepříjemný, přeslazený úsměv. „Řeknu ti to, miláčku. Hned, ale nejdřív pro tebe něco mám… Bude se ti to líbit, uvidíš. Až ti to dám, už tě ani nenapadne Damonovi vymlouvat aby se mnou odjel.“ Hypnotizovala ho pohledem a pořád se usmívala. A ten úsměv Stefana najednou mátl! Náhle už nebyl tak nepříjemný a studený, jako by skrz tu ledovou masku na okamžik proniklo její skutečné já, včetně jejího něžného, láskyplného úsměvu. „Zavři oči…“ Šeptla navíc, tak, jak mu občas šeptala, když byli sami a když ho chtěla políbit, nebo si s ním jinak pohrát a on, přesto, že mu instinkt v hlavě řval, aby to nedělal, poslechl… Mozek mu zatemnila láska k dívce, kterou ztratil a se zavřenýma očima už neviděl, jak se její něžný úsměv, znovu změnil v chladný úšklebek a v očích jí nebezpečně blýsklo!
A pak ticho v penzionu prořízl jeho šokovaný výkřik…



3 reakce na Fanfiction povídka: 15.díl

  1. Mikeš napsal:

    Tohle nééééé!!!!
    Ne že bych už FF, kde Elena zabije Stefana, nečetla, ale že i tady….. a s takovým darem barvitého líčení! Tohle nebude mít happy end…. Damon měl tu Smrt brát vážně…

  2. Anny26 napsal:

    děláte si legraci???! to je vážně hoodně scifi fanfiction. …nedokážu si elenu vůbec takovou představit…každopádně sem zvědavá jak to dopadne no.

  3. Nelča napsal:

    Jůůůůů jsem zvedava jak to všechno nakonec dopadne. Vůbec nemam žadne představy jak by mohlo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Čas si vymysleli lidé, aby věděli, od kdy do kdy a co za to.“ Jan Werich