Fanfiction povídka: 16.díl

Dnešní porce povídky, jejíž autorkou je Althea. Přejeme vám příjemnou zábavu. Těšíme se na vás příště u závěru tohoto příběhu (úterý 24.ledna).

Předešlé díly:

16.

Damon smykem zastavil před penzionem a bez zastavení proběhl kolem Jeremyho vozu, kterým Stefan nejspíš přijel. Ach ne, bylo pozdě! Už byl tady a bylo nepravděpodobné, že by se s Elenou zatím nesetkal! Damon se vůbec nerozmýšlel a prudce vtrhl do haly. „Stefane!“ Křikl ještě, než za ním zapadly vchodové dveře, ale odpovědí mu bylo jen ticho… Hrůza mu sevřela srdce tak silně, že málem zalapal po dechu a na mysl se mu pomalu vkrádaly děsivé představy toho, co se tu nejspíš mohlo odehrát.
Ale, nic… Naprosto nic, ho nemohlo připravit na to, co ho v zápětí čekalo. Automaticky totiž zahnul do salonu a už už otevíral pusu aby znovu zavolal, když mu oči padly na vyšívaný, starožitný peršan před krbem. „Stefane!“ Uslyšel svůj vlastní hysterický hlas, vyřknout bratrovo jméno, ale přitom si vůbec nebyl vědom toho, že by k něčemu takovému dal vědomý pokyn. Nebyl si vlastně vědom vůbec ničeho, protože jeho mysl byla příliš šokovaná tím, co spatřil.


Stefan ležel na podlaze v nepřirozeně strnulé poloze a Damonovi stačila jediná vteřina k tomu, aby pochopil jak na tom je. V levé polovině hrudi měl totiž zabodnutý štíhlý, dřevěný kůl a jeho mramorově žíhaná pokožka jasně dokazovala, že zbraň zasáhla svůj cíl. Chladně a přesně! Bez zaváhání umlčela jeho srdce a to Damonovo tak přivedla na samý okraj agonie. „Ne!“ Zařval zoufale a vrhl se na kolena vedle Stefanova nehybného těla. Vší silou vyrval kůl z bratrova hrudníku, jako by tím snad mohl něco změnit, a z očí mu přitom vytryskly zoufalé slzy.
„Stefane…“ Opakoval šeptem, ale jeho bratr mu už nemohl odpovědět… Už nikdy mu neodpoví! Jeho duše byla pryč a Damon s tím nemohl absolutně nic dělat! V hlavě se mu pozpátku odvíjelo celých těch stopadesát let, které spolu prožili a všechny ty společné zážitky se mu v šokované mysli slévaly do jediného, hysterického zaúpění. Ztratil ho! Ztratil svého bratra! Jediná osoba, na které mu celých těch stopadesát let skutečně záleželo, byla pryč!
„Ne…“ Vzlykl znovu zmučeně a něžně si přitáhl Stefanovu bledou tvář k hrudi. Zoufale hýčkal bratra v náručí a jeho mysl zatím bloudila v hluboké minulosti. Bylo toho mezi nimi tolik! Bratrská láska, nenávist, pohrdání… Tolikrát si navzájem ublížili, tolikrát si zachránili, nebo naopak zničili život, ale přitom si ani jeden z nich nedokázal představit věčnost, bez toho druhého. Patřili k sobě, jako dvě strany jedné mince a on se teď cítil tak, jako by mu někdo rozerval srdce na kusy a jeden ten kus přímo před ním rozdrtil na prach! Vzpomínky, které se mu honily hlavou ho ničily stále víc a bylo jedno, jestli šlo o nějaké výjevy z jejich upířích časů, nebo zážitky ještě mnohem, mnohem starší… I když ty byly nejspíš nejbolestnější! Všechny ty věci, které spolu na Vertitas jako děti a dospívající mladíci prováděli , to jak se vyrovnávali se smrtí své matky, jak Stefana učil jezdit na koni, nebo mu vysvětloval, jak zacházet s dívkou… To všechno mu běhalo před očima, jako nějaký zpola zapomenutý, černobílý film, který právě definitivně skončil a který už nikdo a nic znovu nerozběhne! Už nikdy svého bratra znovu neuvidí naživu! Už nikdy s ním nebude moct mluvit a nikdy už mu nebude moct říct, co pro něj znamenal! Ať už jako nezvladatelný upír, milující bratr, který k němu vzhlížel, jako ke svému jedinému vzoru, nebo bezbranné miminko, které před více než jedním a půl stoletím s nábožnou úctou pozoroval v matčině náručí. Tenkrát mu jejich matka řekla, že má bratra o kterého se bude muset starat a on dnes v tomto poslání selhal!
„Je mi to tak líto, Stefane.“ Šeptal bratrovi do vlasů a jeho slzy dál máčely Stefanovu tmavou košili. „Mám tě rád, bráško…“ Sténal tiše, přesto, že mu bylo jasné, že tohle měl říct už dávno a ne teď, když už ho Stefan nemůže slyšet. A teď bylo pozdě! Pozdě na všechno! Jednou mu kdosi řekl, že když už je všechno vyřčeno a uděláno, neexistuje nic důležitějšího, než pouto rodiny. Až dodnes tomu tak docela nevěřil, ale teď mu pomalu docházelo, že je to pravda. Stefan byl půl druhého století jeho jedinou rodinou a on ho teď ztratil! A navíc mu bylo tak zle, jako by jedna část jeho osobnosti zemřela spolu s ním! Jako by ho kus chyběl…
A přitom si Stefan smrt vůbec nezasloužil! Nikdy si ji nezasloužil! V Damonových očích byl pořád jeho malým bratrem o kterého se měl starat a přesto že byly doby, kdy by to ani pod nátlakem nepřiznal, miloval ho tak moc, že jeho bratrskou lásku nemohl nikdo a nic zničit! Snad zastínit… Občas… Na chvíli… Ale nic víc! Ani když jeho bratr likvidoval nevinné lidi na potkání, ani když jeho samého donutil stát se upírem, nebo mu sebral jeho milovanou Katherin… Nikdy ho skutečně nepřestal milovat a chránit! Až teď…
„Je to moje vina, jen moje vina…“ Pokračoval zastřeně a mluvil tak spíš pro sebe, než pro kohokoliv jiného, ale přesto tu byl někdo, kdo ho slyšel. Někdo, kdo za tohle všechno mohl a na koho Damon ve svém šíleném žalu na okamžik zcela zapomněl! Jenže ten někdo se právě teď připomněl…
„Damone?“ Ozval se přímo před ním Elenin zastřený hlas, ale on k ní nevzhlédl. Nejspíš tu stála celou dobu, ale jemu to bylo jedno! Jen ať vidí, co mu provedla! Co způsobila! Nenáviděl ji! Ano, přesně tak! Veškerá jeho láska k té neživé, chladné věci zmizela a on pocítil šílenou touhu jí na místě zničit! Nebyla dívkou kterou miloval a pokud přeci jen trochu byla, už mu na tom nezáleželo! To, co provedla bylo neodpustitelné a on neměl v plánu jí tohle prominout! „Zabilas mi bratra!“ Zavrčel nenávistně a jeho hlas byl chladnější než krutý severní vítr. „Jen jsem se bránila!“ Odpověděla mu dívka, na kterou stále odmítal pohlédnout a on už neměl ani sílu se hystericky rozesmát. No jistě, to už slyšel! Ale tentokrát už ne! Už mu to nenamluví! Nic už mu nenamluví! Žal a zoufalství se mu v mysli změnilo v nepopsatelnou nenávist a zlobu a jemu bylo jasné, že se pohybuje na samém okraji propasti šílenství! „Věř mi, vysvětlím ti to…“ Její hlas rozvibroval vzrůstající strach, ale on jí vlastně ani neposlouchal. Dál k sobě něžně tiskl Stefanovo bezvládné tělo a konečně dokázal zvednout oči k její vyděšené tváři. Oči, která byly chladné a nenávistné tak, jako nikdy dřív…Skutečně z něj šel strach a Eleně muselo být jasné, že tohle v žádném případě nezpraví tak snadno, jako to všechno před tím… Ale pořád to ještě zkoušela! Pořád se ještě snažila! Jenže Damon jí jen chladně pozoroval. Bylo mu fuk, co mu povídá! Neposlouchal ji, když ho zapřísahala, že jí chtěl Stefan ublížit, ani když mu s hranou upřímností sdělovala, že jim chtěl zabránit v odjezdu. Tiše a nehnutě jí pozoroval a v hlavě mu pomalu zrálo přesvědčení…
Věděl co musí udělat a přesto, že na to ještě před pár hodinami nedokázal ani pomyslet, teď mu to šlo až podivně snadno! Pohyboval se na samé hranici příčetnosti a sem tam nepatrně přešlápl, ale tohle věděl jistě! Už dost! Stačilo! Musí celou tu noční můru konečně ukončit! Definititvně!
„Damone, prosím, řekni něco…“ Žadonila Elena právě v okamžiku, kdy dospěl ke konečnému řešení a odhodlaně se napřímil. Ano, řekne něco! A taky něco udělá! Něco, co už měl udělat dávno!S téměř přehnanou opatrností položil Stefanovo tělo zpět na starožitný peršan a zhluboka se nadechl. Nebyl nervózní a neměl ani strach… Necítil vlastně vůbec nic! Ani lásku, ani zklamaní a dokonce ani bolest! Té už totiž zažil tolik, že na další mu nezbývalo místo!
„Damone?“ Pokračovala Elena zaraženě, když spatřila, jak vstává z podlahy a nepatrně couvla směrem ke krbu. Děsil ji, jako ještě nikdy, ale když mu pohlédla do tváře, zarazila se… Co je to s ním? Čekala další zlobu, nenávist, pohrdání a výčitky, ale jemu te´d nejspíš nebylo nic vzdálenější!ž Už se totiž netvářil nenávistně, ani rozzlobeně! Ne! Jeho tvář se ve vteřině změnila v podivně strnulou, neživotnou masku a on k ní pomalým krokem přistoupil.
Damon viděl jak se Elena před ním třese, ale bylo mu to fuk! Měl svůj úkol a hodlal ho splnit. Obrnil svou mysl proti všemu, co by mu mohlo v jeho dokončení zabránit a dokonce se mu podařilo na tváři vyloudit nepřesvědčivý úsměv. „To nic, miláčku… Všechno je v pořádku.“ Uslyšel svůj vlastní, mdlý hlas a Elena nedůvěřivě zvedla obočí.
„Ty… Ty se na mě nezlobíš?“ Vyhrkla šokovaně, ale on jen zavrtěl hlavou. „Ne, lásko, nezlobím se.“ Pokračoval mírně a jeho ruce jí něžně sklouzly po nahých ramenou. „Nechtěla jsem mu ublížit, ale napadl mě a já…“ Pokračovala nejistě, protože měla neodbytnou touhu mu vše vysvětlit tak, jak si naplánovala, ale on jí nenechal ani dokončit větu. „Pšššt, to nic… Všechno bude dobré.“ Usmál se něžně a ona se proti své vůli topila v jeho ledově modrých očích. Byly tak krásné a přitom tak prázdné! Nejspíš ho zranila víc, než měla! Musí to napravit! Pokud jí teď dá šanci, bude to napravovat každou další minutu, kterou s ním prožije! Přísahala si v duchu a vší silou vyloudila na tváři nejistý úsměv„Miluju tě…“ Šeptla místo odpovědi a přistoupila těsně k němu. A začne s tím napravováním hned! Rozhodla se a položila mu hlavu na rameno.
„Já vím, já tebe taky.“ Vydechl jí do vlasů a jeho dlaně jí něžně laskaly po pažích. A tentokrát to znělo skutečně procítěně… Elena se cítila tak neskutečně krásně a v bezpečí… Nečekala, že to dopadne takhle perfektně! Ale kdy se to jen stalo? A proč se to stalo? Nevěděla, ale bylo připravená to zjistit! Jenže nejdřív ještě něco… Láskyplně mu přejela rty po krku a nespíš by pokračovala, kdyby jí náhle tak pevně nesvíral.
Ale on jí musel sevřít, aby se neroztřásl! Šílenství v jeho mysli na okamžik ustoupilo a jemu došlo, co se chystá udělat! Ale pak mu také došlo, že jinak to nejde! Musí to tak být! Pořád byl při vědomí jen tak nepůl, ale tohle věděl jistě!
„Je mi to líto…“ Vyrušila ho z myšlenek pokorně Elena a schovala náhle uslzelý obličej v záhybech jeho košile. A on pochopil, že je to tu… Jako by jeho ruce i myšlenky vedl někdo jiný… Musel udělat to, co měl udělat už dávno a byl si definitivně jistý, že to dokáže.
„Mě taky, Eleno…“ Zaskřípěl jeho hlas do ticha salonu a než stihla něco dalšího říct… Než stihal cokoliv udělat… Jeho dlaně těsně obemkly její štíhlou šíji a pokojem se ozvalo slabé, ale zřetelné zapraskání. Zapraskání, které smetlo ze stolu všechny jeho naděje a sny…
Elenino tělo se mu sesulo do náručí a on ho automaticky zachytil. Už to ale nemusel dělat… Jeho láska byla mrtvá. Skutečně mrtvá! Tak mrtvá, jako byla před několika dny, kdy přesně v tomto pokoji žádal o jeji návrat, ale on na to nechtěl myslet! Nechtěl už vůbec myslet. Tupě zíral před sebe a tiskl Elenu v náručí tak, jako před chvílí Stefana. „Opravdu je mi to líto, miláčku…“ Dodal zbytečně a něžně jí políbil na chladné čelo. A pak…
Pak mu v hlavě něco sepnulo a on znovu ucítil na tváři slzy… A nejen to! Z hrdla mu uniklo zmučené zaúpění, téměř stejně silné, jako to, které před pár minutami patřilo jeho mrtvému bratrovi a on s Elenou v náručí klesl na podlahu. Plakal a sténal a bylo mu, jako by umíral!
Ztratil všechno a všechny, na kterých mu záleželo a svět pro něj definitivně přestal existovat… Zmizel v temnotě, která ho obklopila a on mohl jen doufat, že už se nikdy znovu nerozední!
Jenže se rozednilo! Temnota kolem něj pomalu, ale jistě ustoupila do pozadí a jemu najednou připadalo jako by pozadu padal někam hodně, hodně hluboko. Raději zavřel oči a modlil se aby na konci té pomyslné propasti byla smrt a definitivní vykoupení, jenže tam bylo něco zcela jiného!
Během jediné kratičké vteřiny se kolem něj všechno uklidnilo a on po chvíli zamrkal a otevřel oči. Cítil se tak zvláštně… Jako by právě vypil nejméně pět lahví whisky! Hlava se mu nepříjemně točila, ale i tak byl schopný se rozhlédnout kolem. A to co spatřil ho přimrazilo k podlaze.
Sice pořád klečel na zemi a zíral před sebe, ale místo do krbu hleděl na štíhlou černě oděnou dívku, která ho propalovala nevyzpitatelným pohledem. „Stačilo ti to?“ Zaskřípěl její hlas a on dokázal jen skopit oči a zalapat po dechu. Místo Elenina mrtvého těla totiž svíral v rukou slaměnou pannu a všude kolem něj hořely vysokým plamenem černé svíčky. Co to sakra….
Znovu zvedl oči k dívce před sebou a bezpečně poznal Smrt, která mu před několika dny „pomohla“… Jenže bylo to opravdu před několika dny? Najednou mu to všechno připadalo tak podivné.
Tohle přeci byl přesně ten okamžik, kdy mu Smrt konečně vyhověla a kdy zmizela a s jejím odchodem začala celá tahle příšerná noční můra! Prudce obrátil hlavu směrem ke krbu a vykulil oči. Nemýlil se! Kousek od něj na pohovce skutečně ležela Elena! Oděná v dlouhých růžových večerních šatech… Tichá a nehybná, přesně tak, jak jí tam on sám položil!
„No?“ Ozvala se znovu Smrt a on k ní opět zvedl zrak. „Co se sakra stalo?!“ Vyjekl šokovaně, ale ona se jen nepříjemně usmála. „Nic moc, jen jsem ti názorně předvedla, co po mě vlastně chceš!“ Zasyčela a jemu pomalu docházelo, že to všechno co právě prožil… To všechno co udělal a pokazil… To všechno byl jen… Sen?! Nebo nebyl?
„Ty… ty dokážeš vracet čas?“ Plácl první věc, která ho napadla, protože jeho mysl se zuby nehty bránila představě, že to všechno, k čemu došlo se mu jen zdálo, ale ona se jen ledově rozesmála. „Vracet čas? Ne… Ne tak docela, ber to prostě tak, že to, co jsi teď zažil je takové moje malé tajemství!“
V hlase jí nezněla vůbec žádná faleš a on přesto odmítal uvěřit… Odmítal uvěřit, protože pokud to byla pravda, tak to bylo… Naprosto báječné! A on se tak strašně bál dalšího zklamání! Možná je tohle všechno jen jeho představa! Jeho zmučená mysl si s ním hraje a on se po chvíli probere zase tam, kde byl! Nebo ne? Měl skutečně takové štěstí?
„To všechno… To se… Nestalo?“ Vypravil ze sebe a v mysli se mu znovu odehrávaly všechny ty katastrofy, počínaje mrtvým policistou a konče jeho bratrem s kůlem v srdci. A ona mu to v zápětí… Potvrdila! „Ne! Nestalo se to, ale stane se to! Nebo se možná stane ještě něco mnohem, mnohem horšího! Nechtěls mě poslouchat, proto jsem ti to musela názorně předvést! Tak co? Pořád to ještě chceš? Pořád jí ještě chceš zpátky? Nebo si jí chceš raději pamatovat takovou jaká byla? Jako něžnou a milující dívku a ne jako vraždící monstrum?!“ Její slova k němu pronikala neskutečně pomalu a on dokázal jen strnule zírat před sebe. „Stefan je… Naživu?“ Přerušil po chvíli její monolog a ona si jen povzdechla nad jeho nechápavostí. „Ano! Tvůj brat žije a tvůj přítel Rick také! A jsou přesně tam, kde mají být! V Rickově bytě spolu s Jeremym.“ Informovalo ho otráveně a netrpělivě pohlédla na hodiny nad krbem. „Tak co? Co bude teď? Mám ti jí vrátit, nebo jsi konečně pochopil, jaký nesmysl po mě chceš? Chápu, že na mě máš nejspíš teď vztek, ale věř mi, že tohle byl nejsnažší způsob jak tě varovat! Takže?“
Damon na ní vztek skutečně měl, ale jeho mysl se už zaobírala něčím jiným. Sice by si býval přál, aby k tomu nedošlo, jenže on té dívce před sebou… Věřil! Ne, ona mu nelhala! A to všechno co mu ukázala… Co se, díky bohu nikdy nestalo! Se skutečně stane! Sice mu zasutá část jeho mysli našeptávala, že když teď ví co čekat, bude opatrnější, ale jemu k tomu všemu došlo ještě něco jiného… Nešlo tu totiž jen o to přivést Elenu zpět! I kdyby k tomu doopravdy došlo a jemu se podařilo udržet jí dál od všech těch nevinných lidí, Smrt měla pravdu! Nechtěl žít s tou věcí, která nedýchá a jejíž kůže je chladná jako led! Nechtěl si Elenu tak pamatovat! Nemluvě o tom, že by kvůli ní ztratil i mnohem víc! Nemohl by jí pustit k ostatním! A on by se dokázal smířit se ztrátou všeho, ale ne bez ní! Ne jen s tou zrůdou, která by měla akorát její podobu, ale nic víc! Ne! Nesmí to udělat!Nesmí to chtít! Musí teď udělat správné rozhodnutí! Jenže…
Jenže z ničeho nic mu srdce znovu sevřela ta mučivá bolest, kterou cítil, když se dozvěděl, že je Elena mrtvá a v očích se mu objevily slzy. Teď, když věděl, že je Stefan naživu a v bezpečí, byla na prvním místě zase ona a jemu došlo, že to nezvládne! Nezvládne to bez ní!
„Ale já bez ní nemůžu žít…“ zašeptal spíš pro sebe, než pro dívku před sebou a v jejích očích se na okamžik objevil soucit. „Já vím, ale tohle tady není přeci jediné řešení… Pokud to opravdu bez ní nedokážeš…“ zašeptala vědomá si toho, že by něco takového neměla nikdy vypustit z úst, ale už bylo pozdě, vzít to zpět. Damon k ní naposledy zvedl oči a hluboko uvnitř nich bylo pochopení… Pochopení a odhodlání! V minutě se rozhodl co udělá a ona spatřila, jak jeho sevření kolem slaměné panny povolilo.Hlavní magická proprieta, která jí k němu poutala s tlumeným žuchnutím dopadla na podlahu a ona byl konečně volná! Vděčně se na něj usmála a v zápětí po ní nebylo ani památky. Zmizela a spolu s ní zhasly i všechny černé svíce.
A Damon zůstal v temnotě… Sám, opuštěný a zoufalý, ale s naprosto přesnou představou, co teď. Smrt měla pravdu! Elena nemohla zpět za ním aniž by se změnila v kreaturu, ale on mohl za ní… Možná tedy ne přímo za ní, protože pochyboval, že někdo jako on a někdo jako ona se na druhém břehu znovu potkají, ale mohl alespoň pryč ze světa, ve kterém nebyla!
Sice ho příšerně bolela, byť jediná myšlenka, na to, že by měl opustit svého bratra, ale něco mu našeptávalo, že Stefan to jistě zvládne! Jeho bratr to bez něj i bez ní dokáže, ale on ne! Není tak silný jako on a nikdy nebyl! A teď už navíc nechtěl nic jiného, než aby to všechno skončilo! Dostal druhou šanci, které pořád ještě ve skrytu duše nemohl uvěřit, ale která tu byla a on jí musel využít! Hned!
Pomalu se vytáhl do stoje a přešel k pohovce na které leželo Elenino bezvládné tělo. Bylo na čase udělat posledních několik věcí… A on byl připraven!



5 reakce na Fanfiction povídka: 16.díl

  1. Kelush napsal:

    Tak sem zvědavá na další díl, to bude poslední ? Nádherně píšeš,ten příběh je jako bych ho viděla jako film,úžasně popsaný. :O :)
    Podle mě se Damon zabije aby mohl být s ní. :)
    Těším se na další povídku :P

  2. DamoniS napsal:

    Jsem tááák zvědavá jak to dopadne:O :)

  3. Anny26 napsal:

    ty bláho,na začátku jsem se uplně lekla že je to fakt pravda..že elena zabila stefana a damon pak zabil elenu.
    fakt moc dobrá povídka! :) sice nevím jak unesu číst jak se Damon zabíjí…ale píšeš fakt dobře! :)

  4. Veronique napsal:

    Krásně se to vyřešilo :) Předpokládám, že to stejně skončí špatně. Ale díky za skvělou povídku!

  5. Althea(Abs) napsal:

    Děkuju za pochvaly :-) . A náhodou, třeba bude Happy end… Tak trochu :-D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Rozdávat rady je zbytečné. Moudrý si poradí sám a hlupák stejně neposlechne.“ Mark Twain