Fanfiction povídka: 17.díl + epilog

Ano, opravdu jsme u konce. Touto částí končí příběh, jehož autorkou je Althea. Doufáme, že na vás příběh zapůsobil a budeme rádi, když zanecháte komentář.

Předešlé díly:

17.

Nakonec to všechno ani netrvalo tak dlouho. Bylo teprve něco málo po půl druhé, když byl Damon definitivně připraven opustit penzion. Postupně mu docházelo, co přesně se odehrálo a pomalu, ale jistě ho opouštělo napjetí, jež v něm iluze, kterou mu smrt připravila, vyvolala. Jeho bratr byl v pořádku, Rick byl v pořádku, Elena byla stále stejně čistá a nevinná a on byl připraven! Připraven udělat to, k čemu se rozhodl a co navzdory všemu přinášelo do jeho duše podivný mír a klid. Nebylo už proč spěchat… Nebylo proč se stresovat a trápit… Už brzy to bude všechno za ním a on upřímně doufal, že bude mít konečně klid.
Pečlivě uklidil veškeré předměty potřebné k rituálu a schoval je do jedné z nepoužívaných skříněk v kuchyni. Nejspíš je tam dřív, nebo později někdo objeví, ale to už nebude jeho starost. Pak pomalu prošel celý penzion, pozhasínal všechna světla, pozavíral dveře a jako poslední se vrátil zpět do salonu, kde na pohovce stále leželo Elenino tělo. Připravené na jejich poslední společnou cestu!


Ale ještě něco musel udělat! Něco, co si neodpustil ani minule… No ano, on už vlastně něco podobného jednou zažil! Přímo tady v salonu, ale tenkrát celou tu situaci doprovázel strach, beznaděj a bolest. Ale dnes bylo všechno jinak! Jinak a přece stejně…
S lehkým úsměvem přešel k ozdobně vyřezávané skřínce, která mu sloužila jako likérník a vydoloval odtamtud vzácnou láhev padesátileté whisky. Zálibně si ji prohlédl a pak sáhl po lesknoucí se křišťálové sklence. Měl většinou až příliš velkou spotřebu skla (občas některá z jeho skleniček skončila v krbu a někdy jí tam následovala i celá lahev), takže se těmto vzácným, starožitným kouskům vyhýbal, ale dnes neměl důvod se vztekat. Mohl si dovolit to nejlepší… Naposled…
Pomalu vychutnával zlatavou tekutinu a jeho oči padly na nedaleký psací stůl. V hlavě se mu znovu ozvala slova, o rodinném poutu, které mu kdysi Elena ve své ložnici řekla a jemu došlo, že ještě jednu věc musí udělat! Nemohl odejít jen tak! Existoval někdo, komu musel hodně věcí říct a předem věděl, že do očí by to nedokázal.
Odložil zpola dopitou sklenku na barový pultík a přešel k psacímu stolu. Vzal si odtamtud pero, podložku a čistý list luxusního dopisního papíru a uvelebil se s tím na volné pohovce u krbu. Měl spoustu času a tohle si hodlal dobře rozmyslet! A také že uvažoval dlouho, než se konečně sklonil nad budoucím dopisem a hrot jeho pera se dotkl sněhově bílé plochy. Elegantním rukopisem, který ho kdysi naučila jeho vlastní matka, pak začal pomalu, ale jistě psát:

Drahý, Stefane.
Vím, že až budeš číst tyto řádky a až pochopíš, co v nich stojí, budeš mě proklínat, ale jinak to bohužel nejde. Když jsem Tě dnes odpoledne posílal pryč, věř mi, že jsem měl v plánu něco trochu jiného, ale teď už vím, co musím udělat. Ani nedokážu napsat, jak moc mě mrzí, že už Tě nikdy znovu neuvidím a nikdy Ti tak nebudu moct říct do očí, co se teď chystám napsat. Ale mám strach, že kdybych měl s Tebou mluvit tváří v tvář, nedokázal bych Ti říct ani polovinu toho, co si zasloužíš slyšet. Proto tenhle dopis, který Ti možná přijde patetický a plný lží, ale přísahám bohu, že každičká věta v něm je pravdivá a reálná.
V první řadě bych Ti rád řekl, jak moc mě mrzí všechno to, co se mezi námi stalo. Byla to sice vina nás obou, že se to mezi námi pokazilo, ale já vždycky obviňoval jen Tebe. Je mi to líto, Stefane a doufám, že jednou svému sobeckému, staršímu bratrovi odpustíš všechno to, co Ti ve své hloupé a zbytečné nenávisti udělal. Ne teď… Ne hned… Ale někdy. Kdybych měl vypsat všechno, čeho ve vztahu k Tobě lituju, nejspíš by mi nestačil ani všechen papír, který tady v penzionu máme, takže to zkrátím na jednu jedinou větu: Kdykoliv jsem ti ublížil, kdykoliv jsi kvůli mně musel trpět, věř mi, že toho lituju!
A lituju i toho, jak moc se Ti chystám ublížit právě teď, ale už prostě nemůžu dál. Nejsem a nikdy jsem nebyl, tak silný jako Ty a nikdy v životě bych nedokázal překonat ani polovinu toho, co jsi za svůj život dokázal zvládnout Ty. A dokážeš to znovu! Vím to, nebo se tomu alespoň snažím věřit, protože je mi jasné, že Tě v tom prachsprostě nechávám. Ale já už to nechci a nemůžu zažívat znovu! Jedno a půl století jsem se vzpamatovával z Katherininy ztráty a kdybych nepotkal Elenu, nejspíš bych se s tím ani nikdy nevyrovnal. A teď jsem ztratil i ji! A proto dnes za úsvitu konečně definitivně uzavřu celou tu pomačkanou kapitolu s názvem „Život“ a budu doufat, že to, co bude následovat, bude lepší a poklidnější, než to, čím musíme procházet tady na zemi.
Ale nechci Tě nudit, takže přejdu rovnou k nejdůležitější části tohohle dopisu. Chci abys věděl, že ať už budu dnes po východu slunce kdekoliv, nikdy na Tebe nezapomenu, a nikdy Tě nepřestanu mít rád! Jsi můj bratr, Stefane a vždycky jím budeš a ať už mezi námi bylo cokoliv, měl jsem Ti tohle opakovat mnohem, mnohem častěji. Ano, mám Tě rád, bráško, a budeš mi chybět.
S bohem a dávej na sebe pozor.
D.

Několikrát si po sobě výsledný dopis přečetl a spokojeně odložil pero. Možná to bylo skutečně trochu patetické a přehnané, ale on to přesně takhle cítil a chtěl aby to Stefan věděl! Měl mu toho napsat ještě mnohem víc, ale došel mu papír i inspirace, takže dopis opatrně přeložil, opatřil krátkým nápisem „Pro Stefana“ na svrchní stranu a s povzdechem ho odložil na barový pultík. Tady ho jeho bratr určitě dřív, nebo později najde a on nedoufal v nic jiného, než že ho jednou ocení. Ale teď už byl skutečně čas vyrazit…
Naposledy se rozhlédl po ztemnělém salonu, dopil posledních pár kapek whisky a pomalu přešel ke krbu. Nacvičeným pohybem udusil dohořívající oheň a pak se obrátil k pohovce. S povzdechem se sklonil k Eleninu chladnému tělu a lehce si vyhoupl do náručí.
Pak vyšel z penzionu. Nespěchal, ale ani se neohlédl. Už nikdy tuhle budovu neuvidí a už nikdy se sem nevrátí, ale jeho už to netrápilo. Časem přijdou noví majitelé a možná, že bude jednou zase sloužit svému účelu…
Ale on už u toho nebude!

Damon dorazil na hřbitov ještě za hluboké tmy a tentokrát se ani moc nezabýval nějakým nočním hlídačem. Jestli ho načapá, prostě ho ovlivní a hotovo. Podivný klid, který cítil, mu nemohl nikdo a nic narušit a on rozvážně vstoupil mezi hroby. S Elenou v náručí prošel stejnou cestu, kterou už dnes v noci jednou absolvoval (pořád mu ještě dělalo trochu problémy, připustit si, že se to všechno stalo skutečně dnes) a láskyplně ji položil do trávy, vedle čerstvého hrobu. Hlína si za těch několik málo hodin ještě nestačila znovu sednout, takže mu trvalo jen pár minut dostat se k dubové rakvi. Naštěstí jí prve příliš nepoškodil, takže byl její vnitřek pořád sněhově bílý a krajka vypadala naprosto netknutě. Chvíli mlčky hleděl na dřevěnou bednu, které před pár hodinami násilím vyrval ze chřtánu svou lásku a zhluboka si povzdychl. Ani ve snu ho nenapadlo, že jí sem bude zase tak brzy vracet! Ale jinak to nešlo!
Vrátil se zpět k Eleně, která pod bledým svitem měsíce vypadala, jako by jen spala a s těžkým srdcem uložil její tělo zpět do rakve. „Miluju tě…“ Zašeptal těsně před tím, než zabouchl víko a naposledy jí něžně pohladil po tmavých vlasech. Kéž by jí zase mohl vidět… Mluvit s ní… Alespoň ještě jednou! Naposled! Prosil v duchu a bezděčně zkontroloval, zda dubové víko drží. Drželo perfektně a on začal rozvážně zasypávat rakev sypkou, promrzlou hlínou, která v měsíčním světle vypadala spíš stříbrná, než temně hnědá. Pracoval rozvážně a klidně a po několika minutách už před ním nebyla černočerná jáma, ale hladce urovnaný povrch hrobu, který vypadal naprosto normálně. Po tom, že byl dnes několikrát otevřen, nezbylo ani památky a to bylo dobře. Poslední co Eleniny přátelé potřebovali, byly všetečné otázky zvědavců.
Damon pak beze spěchu odnesl skládací rýč na druhou stranu hřbitova a ukryl ho mezi stromy. Další věcička, kterou by nikdo neměl poblíž nalézt… A navíc měl ještě dost času. Jeho hodinky ukazovaly něco málo po čtvrté hodině ranní a jemu zbývala zhruba hodina času… Za hodinu vyjde slunce a on bude mít konečně klid! Zvolna se vrátil zpět k Eleninu hrobu a něžně upravil kytici růží, kterou někdo zanechal u náhrobního kamene. Nejspíš Bonnie, nebo Caroline. Ani si při pohřbu nevšiml… Ale to nebylo důležité! Důležité bylo, to, co se chystal na hrob položit on! Na okamžik zalitoval, že nepřinesl alespoň nějakou květinu, ale pak mu došlo, že jeho „dárek“ je mnohem důležitější. Tedy důležitější pro něj! Díky němu bude konečně po všem a on už se toho nemohl dočkat. Mlčky pozvedl hlavu směrem k východu a s potěšením zahlédl slabé narůžovělé světlo nad obzorem. Možná to nebude ani hodina… Napadlo ho a po tváři se mu znovu mihl unavený úsměv. Byl čas! Rozhodl a zhluboka se nadechl. A pak…
Pak bez zaváhání zvedl svou levou dlaň k pravé a rozhodně si stáhl z prstu masivní stříbrný prsten s lapisem lazuli. Chvilku zasněně hleděl na ozdobné písmeno „D“, které v doznívajících paprscích měsíce zářilo, jako blednoucí hvězdy nad jeho hlavou, a pak šperk beze spěchu vtiskl do hlíny vedle kytice. Připadal si bez něj sice podivně nechráněný a zranitelný, ale ten pocit již brzy skončí… A s ním skončí i veškerý jeho zmatek a bolest, která pořád číhala někde na okraji jeho vědomí!
Ale on jí k sobě nepustí! Už ne!
A východní nebe se stále víc a víc barvilo do zlatoruda…

Stefan zastavil Jeremyho vůz před penzionem a pomalu vystoupil. Rick mu sice říkal, že by měl počkat alespoň do rána, ale on už to nemohl vydržet. Nevěděl přesně co to je, ale něco ho nutilo okamžitě s Damonem mluvit a Alarick mu to v podstatě ani nevymlouval. I on měl o Damona starost a Stefanovi se navíc vůbec nelíbilo, jak ho bratr nečekaně vyšachoval ze hry. Doslova ho z penzionu vyhodil a to prostě nevěstilo nic dobrého! A navíc… kdyby z Damona alespoň cítil nějaký vztek, nebo kdyby zachytil jediný náznak toho, že se jeho bratr chystá vypnout své city, bylo by to mnohem lepší! Sice by to znamenalo že dřív, nebo později (spíš dřív) zmasakruje nějakou studentku (případně skupinu studentek), ale bylo by to pro něj alespoň přirozené a Stefan by si s tím dokázal poradit! Jenže on z Damona nic takového necítil! Přesto mu ale přišlo, že jeho bratr něco tají a upřímně ho to děsilo k smrti! Musel to zjistit! Hned!
Odhodlaně se vydal ke vchodu a bez zaklepání strčil do dveří. Nebylo zamčeno, takže se dovnitř dostal velice snadno, ale v zápětí mu došlo, že dům je prázdný. No ovšem, dokonce i Damonův kabriolet byl pryč! Jenže kde mohl jeho bratr být? „Damone?“ zavolal Stefan jen pro pořádek a zkusmo nahlédl do několika místností v přízemí. Dvě nepoužívané ložnice, pracovna i kuchyň byly prázdné, ale na prahu salonu ho něco, kdo ví proč, nutilo vstoupit! A přitom byl pokoj stejně prázdný jako ty předešlé a Stefan dle svého skvělého sluchu věděl, že ani v patře tomu není jinak.
Přesto si ale nemohl pomoct…
Rozvážně překročil práh a s nepříjemným zamrazením si uvědomil, že v krbu nehoří oheň. To tu nebývalo zvykem! A zvlášť v zimních měsících byl krb v salonu neustále ozařován jasně oranžovými plameny a to bez ohledu na to, zda byl penzion momentálně prázdný, či ne! Stefan ke krbu přešel a s úmyslem zapálit ho se k němu sehnul. Ale pak se zase narovnal a vydal se směrem k barovému pultíku.Potřeboval panáka! Jenže…
Jenže pak na místě ztuhl! Mezi sklenkami a lahvemi s rozličným alkoholem totiž spatřil jasně bílý složený, list papíru a přesto, že nevěděl, o co přesně jde, srdce se mu sevřelo. Podvědomě tušil, že to není nic dobrého a když pak spatřil, že je Damonovým úhledným rukopisem adresován jemu, prudce ho popadl a otevřel.
Spěšně proběhl list očima a nejdřív vůbec nechápal jeho význam. Opravdu tohle psal Damon? Písmo by odpovídalo, ale jeho bratr by mu přeci nikdy nenapsal, že ho má rád a že se mu omlouvá? Nebo ano? No…, možná, ale jedině v případě že by… Ach ne! Písmena mu plavala před očima a jemu pomalu obsah bratrova sdělení docházel! Ne! Pane bože, to ne!
Damon, přeci nemohl… Určitě to nemyslel vážně! Ale co když ano! Musí ho najít! Hned! Je přeci ještě noc a on v dopise mluví o svítání! Musí…
Přemýšlel Stefan horečně, ale pak mu oči padly na francouzské okno obrácené k východu a z úst mu uniklo hysterické zaúpění. „Ne!“ zařval pak a dopis mu vypadl z ochablých prstů. Bylo pozdě! Pane bože, bylo pozdě!
Obzor, doteď jen mírně nazlátlý se v minutě rozzářil ohňostrojem tisíců barev a slunce definitivně převzalo vládu nad nocí! Vyšlo a tím zpečetilo osud jeho bratra, který teď někde umíral!
A Stefan už s tím nemohl dělat nic! Absolutně nic!
„NE!!!“ Zazněl celým penzionem další jeho zoufalý výkřik a on pomalu následoval dopis na podlahu… Tam padl zlomeně na kolena a plakal a plakal dokud mu poslední sten neodumřel v hrudi a on se jako raněné zvíře neschoulil na starodávný peršan. Ztratil ho! Navždy! Tedy alespoň na tak dlouhou dobu, než se rozhodne to změnit…
A on o tom rozhodnutí začal pomalu, nesměle uvažovat…

Epilog

Damon upíral zastřené oči k rudozlatému obzoru a pomalu se připravoval na to, co ho v nejbližších vteřinách čekalo… Do východu slunce už zbývalo je několik málo vteřin a on naposledy pohlédl na černobílou fotografii v kulatém rámečku, připevněném na náhrobku před ním. Byla na ní krásná, usměvavá dívka s dlouhými tmavými vlasy, která byla důvodem proč tohle všechno dělal a on si chtěl ještě na poslední chvíli vtisknout do mysli každičký tah jejího obličeje. Miloval ji a nechtěl už myslet na nic jiného, než na ni. Nemyslel na Stefana, na Ricka, na své nové přátele tady v Mystic Falls a nemyslel ani na tu bolest, která ho co nevidět čekala. Už párkrát zažil, jaké to je stanout ve slunečních paprscích bez ochranné moci prstenu, ale přesto, že to nebylo nic příjemného, nesměl kvůli tomu couvnout! Bude to bolet a pálit, ale on to vydrží a konečně bude mít klid!
Ještě pět vteřin… Čtyři… Tři… Raději zavřel oči a zhluboka se nadechl… Dvě… Jedna!
A bylo to tady!
Sluneční záře se rozlila po kraji a zlatobílé paprsky obklopily jeho klečící siluetu. Okamžitě, jak se světlo dotklo jeho kůže, ucítil nepříjemnou palčivou bolest, která pomalu nabývala na intenzitě, ale on nevydal ani hlásku! Cítil jak se jeho kůže na obličeji, pažích i krku mění v popel, ale nesnažil se to nijak zastavit. A pak…
Pak ho kromě bolest přinášejícího světla náhle obklopilo ještě něco jiného. Měkká, laskající záře mu pronikla dokonce i pod semknutá víčka a on už kromě ní neviděl vůbec nic.
Neviděl, jak jeho tělo zachvátily plameny, ani jak se v němé agonii zhroutilo na Elenin čerstvě zasypaný hrob, kde se v minutě změnilo v popel! Neviděl ani necítil nic a dokonce i ta bolest byla najednou pryč! Připadalo mu, jako by se vznášel v chladivé vodě a jeho mysl pomalu, ale jistě prostupoval mír a klid…
Netušil sice co se s ním děje, ale nejasně si uvědomoval, že nemá strach. Ne, opravdu ho neměl a pokud tohle mělo být to sladké nevědomí, kam upíři dle legend odcházejí, tak mu to vůbec nepřipadalo špatné… Jenže pak se něco změnilo!
Najednou z ničeho nic začal zase vnímat své tělo, které se předtím rozplynulo i s bolestí v něžném, uklidňujícím světle a přesto, že stále nic neviděl, připadalo mu, že cítí podivnou tíhu kolem kru… Jako by mu na ramenou spočívaly něčí ruce a čím déle tenhle pocit zkoumal, tím mu připadal skutečnější a skutečnější. Někdo ho skutečně objímal kolem krku a on si malátně uvědomil, že může dokonce už i otevřít oči.
Nejistě zamrkal, a když si jeho oči přivykly na jasné světlo, které teď panovalo všude kolem něj a on je sklopil k neznámé osobě, která ho svírala kolem krku, dočkal se něčeho, co skutečně nepředpokládal! Ten někdo byla totiž Elena! Jeho jediná skutečná láska stála přímo před ním a její ruce mu něžně spočívaly na ramenou!
A nebyla to Elena z té příšerné noční můry, kterou mu způsobila Smrt! Ne! Tohle byla ta Elena, kterou znal a miloval! To věděl jistě! Její sladký, nevinný úsměv, jasně zářící oči a růžovolící pleť mu prozradily pravdu! Byla to skutečně ona a taková, jakou si jí pamatoval! A byla… Šťastná! Její úsměv se při pohledu do jeho překvapených, ledově modrých očí ještě rozšířil a její něžné prsty (tolik nepodobné těm ledovým pařátům, které měl možnost zažít v onom snu) se mu zapletly do vlasů.
„Eleno!“ vyhrkl a jeho hlas zněl kupodivu naprosto vyrovnaně. „Jsi… Jsi to skutečně ty?“ Pokračoval, když neodpověděla a konečně se dočkal jejího přikývnutí. „Ano!“ Šeptla něžně a její hlas ho pohladil po duši, jako ten nejjemnější satén… „Čekala jsem tu na tebe.“ Pokračovala pak opatrně, ale pořád se usmívala. „Čekala?“ Opakoval po ní, ale pak si vzpomněl, jak se sem (i když, kde to vlastně byl?) vůbec dostal a trochu ustrašeně se rozhlédl. Ale neviděl vůbec nic, kromě jasného, bílého světla všude kolem, které ho ale kupodivu vůbec neděsilo. „My jsme v…“ začal ale pak se zarazil a hledal u ní pomoc. Nějak mu to slovo nešlo s úst…
Ale Elena se jen zasmála a znovu ho jemně pohladila po vlasech. „Nebi? Možná… Kdo ví, kde jsme, ale já myslím, že záleží hlavně na tom, čemu kdo věří!“ Pokrčila rameny, jako by se o tom už nechtěla bavit a nečekaně lehce přitiskla své rty na jeho. Jeho první myšlenka byla opět srovnání s tím, jak jiný byl tenhle polibek, oproti tomu ledovému „něčemu“, co zažil, ale pak takové úvahy rychle zaplašil a nechal jí, aby ho líbala. „Ale jak to?“ Položil jí pak, když ho konečně pustila, otázku, která ho nejvíc trápila, ale ona jen znovu pokrčila rameny. „To nevím, já jen vím, že když mě na tom operačním sále pohltilo tohle bílé světlo, ocitla jsem se tady!“ Zasmála se a jemu znovu vytanula na mysli slova, která mu řekla Smrt: „Copak tebe nikdy nenapadlo, že je jí možná dobře, tam kde teď je?“ Zaznělo mu v uších a pochopil, že měla zase pravdu! Elena tu byla skutečně šťastná! „Ale jakto, že jsem tu já? Ať už je tohle nebe, nirvána, nebo valhala, někdo jako já tu nemá co pohledávat! Tolika lidem jsem ublížil a málem jsem ublížil i tobě!“ Vyhrkl stále ještě trochu šokovaný, ale Elena ho jen znovu políbila. „Jak jsem řekla, nevím. Ale jsem za to opravdu vděčná, protože jsi mi hrozně moc chyběl…“ Zašeptala mu pak bezelstně do ucha a šikovně tak odvedla jeho pozornost jinam. „Taky jsi mi hrozně chyběla!“ Vypravil ze sebe přerývaně a tentokrát se neudržel a lehce políbil on ji. A ona se nebránila! Tiskla se k němu a její štěstí pomalu přecházelo i do něj. Jenže pak se náhle odtáhla a pevně mu stiskla obě dlaně. „Na tohle budeme mít ještě spoustu času, ale teď bych ti moc ráda někoho představila…“ Zazpívala nadšeně a on se nemohl vynadívat na její krásu a štěstí! Tak moc jí miloval a teď byli konečně spolu!
Ale než jí to mohl říct, Elena ho jemně otočila doprava a on si všiml že se k nim skrz světlo někdo blíží… Nějaká žena. Bylo jí něco málo přes čtyřicet, měla středně dlouhé tmavé vlasy a na tváři, která byla Damonovi příšerně povědomá, jí svítil laskavý úsměv. „Mami, tohle je Damon. Damone, tohle je moje máma.“ Zašeptala Elena a jemu došlo, že tu ženu musí znát z fotky v Elenině pokoji. „Miranda Gilbertová.“ Představila se žena příjemným hlasem a natáhl k Damonovi pravou ruku. On jí opatrně stiskl a na tváři se mu objevil podobně vstřícný úsměv. „Hrozně rád vás poznávám, já…“ Začal a pomalu se vyrovnával s tím vším, co právě zažíval (počínaje tím, že by mrtvý, v „nebi“ a s Elenou a konče tím, že se právě společensky seznamoval s její dávno zesnulou matkou), ale Miranda ho mávnutím ruky přerušila. „Klidně mi můžeš tykat. Slyšela jsem toho o tobě od své dcery tolik, že tě už dávno znám… A jen tak mimochodem, kdepak je tvůj bratr? Stefan, že?“ Její otázka mu na okamžik pokazila jeho téměř dokonalé štěstí a vzpomínka na Stefana mu bolestně sevřela útroby, ale náhle ucítil Eleninu ruku na svém rameni a když k ní stočil pohled, zjistil že se usmívá.
„Stefan se k nám už brzy připojí.“ Řekla něžně, jak pro něj, tak pro svou matku a on šokovaně pozvedl obočí. Nechápal, jak to může vědět, ale věřil jí! Věřil a navíc doufal, že je to pravda…
Něžně se na ní usmíval a ona se stejně něžně usmívala na něj a jemu najednou připadalo, že se z noční můry propadl do nádherného, dokonalého snu… Do snu, který bude trvat už navždy.
„Miláčku, měli bychom jít, je tu ještě pár lidí, kteří jsou na tvého přítele skutečně zvědaví a pak je tu taky někdo, koho tento mladík zajímá i jinak, než jen jako tvůj přítel!“ vyrušila ho z dokonalých myšlenek Miranda a on překvapeně zvedl obočí. Kdo ho tu mohl shánět…? Ale v zápětí se to dozvěděl a připadalo mu, že světlo kolem něj je náhle ještě krásnější a zářivější!
„Čeká na setkání se svým synem už jedno a půl století, takže bychom jí neměli vynechat!“ Řekla totiž láskyplně Miranda a Damonova mysl se propadla do totálního a dokonalého štěstí.
Co víc si taky mohl přát? S dívkou, kterou miloval, s bratrem, kterého neztratil tak, jak se obával a se svou milovanou matkou, čekající na něj, mu svět připadal naprosto dokonalý!
A co na tom, že to byl jiný svět, než ten do kterého se narodil…

The End



6 reakce na Fanfiction povídka: 17.díl + epilog

  1. Mikeš napsal:

    Bééééé… fňuk….. :-)
    No jo, tohle je jediný happy end, který by TVD potenciálně mohlo mít :-) Že je to nereálé? Sladké? Vzal to čert!!! Mně se to líbilo! A klidně bych brala další! Althea je sice pěknej citovej trapič (s pořádnou dávkou literárního talentu), ale tak krutá jako Kevin s Julií naštěstí není :-D

  2. Nelča napsal:

    Krasný konec, ale je mi líto Bonni,Caroline, Alarica a Jeremiho. Ti jsou takoví nevyřešení. Já vím že to nejsou hlavní postavy, ale i tak.

  3. Anny26 napsal:

    dokonalé,opravdu!:) píšeš opravdu fantasticky!!!:) trošku mi slzička na tom konci ukápla:))) a jde vidět že si to všecko měla promyšené od začátku do konce! děkuju moc za povídku:) myslím že mluvím za všechny:)

  4. NicaCola napsal:

    Bože… tak tomuto se říká: Nádherná povídka! Skláním se autorce, protože tohle je opravdu něco :) ) Nejspíš si ji přečtu ještě jednou :-D

  5. Katchie napsal:

    NO tééda… jsi skvělá … Opravdu velmi nadaná spisovatelka .. kloubouk dolu :)

  6. Lolalooa napsal:

    Poklona až po zem, toto je tá najlepšia poviedka akú som kedy čítala… Úžasne vymyslený koniec, mohlo by to tak byť aj v seriáli, :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání.“ Mark Twain