Fanfiction povídka: „Volba“-4.Kapitola

Zdravím, pro zájemce mám další část mé povídky „Volba“. Doufám že si jí někdo přečte a že se vám bude líbit. Když jí okomentujete budu moc ráda. Tak do toho!

4.

Damon na Elenu jen mlčky hleděl a přesto, že by jí toho chtěl říct tolik, nedostal ze sebe náhle ani jedinou větu. To, co mu nyní jeho láska oznámila bylo naprosto příšerné! Právě mu totiž dala jasně najevo, že se rozhodla zemřít! Že volí raději smrt než věčný život, plný krve a násilý a on se jí najednou ani moc nedivil. Viděla a zažila toho ohledně upírů už tolik, že bylo naprosto logické, že nechtěla být jedním z nich. Jenže to se přeci nemohlo stát! Nemohl jí to dovolit! „Eleno, prosím…“ začal nejistě, ale pak náhle zmlkl. Pořád ho nenapadalo nic, co by mohlo její rozhodnutí zvrátit a navíc si najednou ani nebyl jistý, jestli má právo snažit se jí to rozmlouvat. Kde by ho vzal? On, který volil před 150 lety úplně stejně jako teď ona a který se nakonec přeměnil jen proto, že ho k tomu jeho bratr sobecky donutil! A on by se teď měl zachovat stejně?! Měl by Eleně udělat totéž, co povedl Stefan jemu a za co ho on svého bratra dlouhé roky upřimně nenáviděl?! No dobrá, možná ne zas tak upřimně, ale jejich vztah to v podstatě zničilo. A představa, že by se totéž mělo stát teď a on by mě ztratit Elenu tímhle způsobem, mu náhle připadala naprosto nemyslitelná. Už jednou jí kvůli tomu málem ztratil a ten parchant Elijah měl tenkrát pravdu! Tohle by mu nikdy neodpustila!

Ano, mohl teď odejít do sklepa a vnutit jí násilím sáček z krví, nebo pár hodin počkat a stejně jako tenkrát Stefan, vsadit na její sílící žízeň, ale copak to šlo? Ne! To nemohl udělat a nemohl na ní ani křičet, nebo prosit a žadonit, ikdyž jedna jeho část by se před ní klidně i plazila po kolenou, kdyby se rozhodla nezemřít. Jenže ta druhá část jeho osobnosti… Ta která se díky lásce k Eleně i dalším okolnostem tolik změnila, měla nyní navrh. A ta mu jasně našeptávala, že tohle je jen a pouze její rozhodnutí a on ho musí a bude respektovat! Celé tohle jeho dilema se mu zračilo v očích a nejspíš to jediné dokázalo k Eleně přes její elementární zoufalství proniknout. Vztek jí pomalu, ale jistě opouštěl a přesto že dál tiše plakala, bylo jí náhle smutno i z toho, co a jak Damonovi řekla. Ke slovu se znovu hlásila její empatie a starost o ty na kterých jí záleželo a po pár minutách ticha tahle její, na okamžik zasutá část, definitivně vyhrála. Neměla použít slovo zrůda! A neměla mu to, k čemu se rozhodla (a co se ani nyní nezměnilo) oznámit takhle hrubě! „Je… je mi to líto.“ Vypravila ze sebe nejistě a Damon jí smutně pohlédl do očí. „Vážně je, ale já… Nemůžu jinak. Pochop to!“ Dodala ještě a náhle k němu nečekaně vztáhla ruku a jemně ho pohladila po tváři. Damon jí chvíli nechal aby mu něžně přejížděla konečky prstů po lícní kosti, ale pak zvedl ruku a opatrně sevřel její dlaň do své. V očích se mu zračila příšerná bolest a úzkost, ale přitom mlčel. A Elena pořád čekala, kdy na ní začne křičet, kdy jí začne prosit a vyhrožovat, že pokud nedokončí transformaci dobrovolně, donutí jí k tomu násilím, ale to se nestalo. Jen se na ní mlčky díval a nezdálo se, že by jen hledal patřičná slova. „No, tak… Řekni něco.“ Zaprosila ho úpěnlivě, protože se v něm najednou nevyznala a on se zhluboka nadechl. Měl co dělat aby tu větu dokázal říct a jeho podvědomí na něj neustále křičelo, ať to nedělá, ale on se proti jeho hlasu vzepřel a smutně se na Elenu usmál. „Je to na tobě.“ Zašeptal zlomeně a Elena překvapeně pozvedla obočí. Tohle od něj tedy nečekala! Opravdu jí tím dává najevo, že bude její rozhodnutí respektovat? „Tobě to… Nevadí?“ Vypadlo z ní šokovaně a dokonce na okamžik přestala i plakat.

Ale touhle otázkou mu opět přivodila dilema. Měl jí říct pravdu? Kdyby skutečně měl říct to, co si myslel, musel by na ní zařvat, že mu ještě nikdy nic v životě nevadilo víc, ale to nesměl! Obrnil se další dávkou odhodlání a znovu se rozhodně nadechl. „Ovšem, že mit to vadí, ale je to jen tvoje rozhodnutí. Nikdo nemá v tomhle právo ti cokoliv nařizovat.“ Málem ze sebe tu poslední větu ani nedostal celou, ale potají zaťal nehty do koberce a dokázal to! A Elena mu za to, po patřičné chvíli, kdy překonávala další šok, věnovala jeden ze svých nejkrásnějších úsměvů. Byl sice smutný a celý se koupal v dalších slzách, ale bylo vidět, že je mu vděčná. „Děkuju…“ Dodala pak ještě a pevně mu stiskla dlaň. V zápětí ale tuhle chvíli mezi nimi přerušil zvuk auta, zastavujícího před penzionem. Damon zbystřil pozornost, ale okamžitě mu bylo jasné, že tohle není Stefanův sporťák, jak doufal. Jenže jemu bylo najednou jedno, kdo to je! Pomalu, ale jistě mu docházelo, že už má strašně málo času na to, být s Elenou a nechtěl jí prostě pustit. Nechtěl myslet na nic jiného než na ni, ale to mu nemělo být dopřáno. Náhle se totiž ozvalo bouchnutí vstupních dveří a pak hlas, který by poznal kdekoliv. „Nikdo se mě neobtěžoval informovat o úspěchu celé mise, takže jsem přišel zkontrolovat co se vlastně stalo!“ Ozval se ze vstupní haly Klaus a vzápětí stanul na prahu salonu. Na tváři mu hrál jeho charakteristický povýšený úsměv, ale ten náhle zmizel. Nejspíš ucítil ve vzduchu krev, ze zasychající skvrny na Elenině tílku a ztuhl. Jediný pohled na jeho drahocennou dvojnici mu navíc prozradil, že se nemýlí a že je patrně skutečně zraněná! A nejen dle jejího zničeného oblečení, ale i podle toho jak zoufale a zmučeně vypadala, to asi bylo zlé! „Co se stalo?!“ Zasyčel vztekle, protože ho neuvěřitelně rozčilovalo, jak se celá tahle situace s tou protivnou malou čarodějkou vyvíjela! Jako by i bez ní neměl starostí dost! A teď mu ještě zranila zdroj té nejvzácnější krve! V duchu přísahal, že si to s ní vyřídí. Jenže ani Elena ani Damon se neměli k odpovědi. Co mu taky měli říct? „Ptám se, co se stalo?!“ Zopakoval ledově svou otázku, jenže Eleně náhle znovu povolily nervy. Opět ucítila na tváři slzy a aniž si toho všimla, rozplakala se naplno. Zoufalé, nekontrolovatelné vzlyky jí otřásaly celým tělem a Klaus na prahu salonu viditelně znervózněl. Znal Elenu jako velice silnou a poslední dobou i sebevědomou dívku, která málo kdy ztrácí sebeovládání. A tohle ztráta tedy rozhodně byla! A jeho vůbec nenapadalo, co mohlo takovou hysterii vyvolat! Jeho přítomnost asi těžko, ta už na ní dávno nijak nepůsobila. „Co je?“ Zamumlal nejistě a sklouzl pohledem k Damonovi, kterému došlo, že je to zase na něm! No, tak do toho! Snad tohle sdělení přežije! Konec konců, nebyla to přeci jeho vina! „Nejspíš tě nikdo neinformoval, protože mise nebyla úspěšná.“ Slyšel svůj vlastní odměřený hlas a zdál se mu po tom, jak mluvil s Elenou, cizí a chladný. A Klaus jen překvapeně naklonil hlavu na stranu. „Jak to myslíš?“ Z jeho hlasu bylo znát znepokojení. „Bohužel došlo k malé… Nehodě.“ Damon si uvědomil, že vlastně neví jaká slova má použít a tahle mu zrovna přišla na jazyk. „K jaké nehodě?“ Nechápal pořád Klaus, ale Elena už to nemohla poslouchat. Už to chtěla mít za sebou! Stejně jako předtím Damonovi i jí pomalu docházelo, jak málo má času a nechtěla ho trávit dohadováním se s Klausem! „Ke smrtelné nehodě!“ Zasyčela a Klaus k ní otočil hlavu. „Co…“ začal a nejspíš se chtěl zeptat: „Co to znamená,“ ale ona ho předešla. „Znamená to, že jsem umřela. Ano, já! Ale jak vidíš nebylo to díky jisté krvi, zase až tak definitivní.“ Dokonce našla sílu i k tomu, aby si tohle sdělení vychutnala. Když už do pekla, tak s plnou parádou! Možná se ani nedočká toho pomalého umírání, které si zvolila! Možná to Klaus celé urychlí…!

Jenže ten na to nevypadal! Zíral na ní naproto šokovaně a ztrnule a Elenu dokonce na okamžik napadlo, jestli jí vůbec slyšel, jenže pak zamrkal a v očích se mu na okamžik mihl zcela ztracený výraz. „Ty se… Měníš?“ vypravil ze sebe sýpavě a Elena jen němě přikývla. Pořád čekala na Klausův zničující, psychopatický vztek (už ho několikrát zažila), ale ten se stále nějak nedostavoval. Když se přeměnila Katherine, vybil za trest celou její rodinu, ale tentokrát nevypadal, že by se k něčemu takovému chystal. Tvářil se, jako by ho někdo praštil kladivem do obličeje a v hlavě mu kroužily stovky myšlenek. Elena přeci nikdy upírem být nechtěla? Tak jakto… A hlavně dle toho jak ona i Damon vypadali to nebylo ani omylem v plánu. Sice ho napadlo, že je to jen hra a že na něj hrají komedii, ale pak to zavrhl. Tohle bylo doopravdy a dokonce jim najednou věřil i to, že to byla nehoda. Ale proč? Proč jen se to musel stát! To přece ne! Byl tak blízko! Všechno mu tak báječně vycházelo! Dokonce měl zpátky svou rodinu i své hybridy a teď… Teď bylo všechno v háji! Damon a Elena na Klause nejistě hleděli a čekali co bude. Teď se rozzuří a bude rodeo! Damon byl dokonce připravený Elenu bránit, přesto, že to nejspíš nemělo smysl. Za prve by Klause neporazil a za druhé to ona už ani nepotřebovala (ale na to odmítal byť jen pomyslet!). Jenže to, co se stalo, jim oběma vyrazilo dech. Žádné rodeo se totiž nekonalo! Klaus se jako ve snách náhle otočil a… Zmizel v hale! Damon a Elena za ním šokovaně zírali a ikdyž jasně uslyšeli bouchnutí vchodových dveří a následně i motor startujícího vozu, nemohli tomu uvěřit. On odsud odešel? Skutečně se sebral a šel a je nechal… Být! Elena na Damona nevěřícně pohlédla a dokonce už zase zapomněla plakat, ale on jen pokrčil rameny, jako by říkal: „Copak se v něm vyznám?!“ Jenže pak jeho pohled znovu zněžněl a on prostě hodil celou věc s Klausem momentálně za hlavu. Možná je Klaus jen v šoku a možná, že až se vzpamatuje, vtrhne zpátky sem a srovná penzion se zemí, ale on na to teď nechtěl myslet! Chtěl být s Elenou a to bylo momentálně nejdůležitější! Ta si jeho výrazu samozřejmě všimla a znovu jí vstoupily do očí slzy. Pořád ještě si plně neuvědomovala, co se vlastně kolem ní děje, ale i tak byla smutná. Sice se rozhodla sama, ale to na faktu, že se jí při pohledu na Damona svíralo srdce, nic neměnilo. Jenže ještě něco jí trochu překvapilo. Únava. Neměla by se cítit v téhle fázi unavená, ne? Nebo ano? Najednou se jí ale málem nedokázala ubránit. Oči se jí zavíraly a přesto, že se snažila bojovat sama se sebou, prohrávala. „Jsi unavená?“ Ozval se tiše Damon a přitom se ani nemusel ptát. Bylo to na ní vidět a navíc moc dobře věděl, že únava k přechodovému období patří. A nejen to, ale i mnoho dalšího, co Elenu teprve čeká. Byla to fáze plná zmatku a rychle se střídajících pocitů a vjemů a on si to pamatoval až moc dobře z vlastní zkušenosti. „Ne… Já jen…“ zamumlala ospale, ale on se napřímil a opatrně jí pomohl ulehnout zpět na polštář. „Pššt,“ utěšoval jí jemně a něžně jí hladil po vlasech. Elena vnímala jeho doteky a tolik mu toho chtěla říct, ale nemohla. Cítila tak příšernou malátnost, jako ještě nikdy v životě a přesto, že nechtěla usnout a promarnit tak čas, který jí zbýval a během kterého toho chtěla ještě hodně stihnout, nepodařilo se jí to. Spánek jí přemohl a poslední, co cítila byl lehký dotek Damonových rtů na čele. Na víc si netroufl, přesto, že by jí nejraději zlíbal úplně všude, ale tohle mu holt muselo stačit. Elena definitivně usnula a on se opřel hlavou o okraj pohovky, tak aby jí viděl do tváře. Vypadala tak klidně a krásně a přitom… Umírala! Umírala z vlastní vůle a zbývalo jí už jen něco málo kolem čtyřiadvaceti hodin. Pak bude po všem a on jí ztratí navždy!

Damon ani nevěděl, jak dlouho tam jen tak seděl, ale po několika dlouhých desítkách minut ho vyrušily kroky na schodech. Po chvíli do salonu nahlédla Bonnie a unaveně se usmála. „Jak je jí?“ Zašeptala potom a ustaraně pohlédla na pohovku. Podle toho, co tam spatřila si pak snadno dala dohromady, že Elena transformaci ještě nedokončila. „Moc dobře ne.“ Odvětil Damon a došlo mu, že i tady bude muset sehrát roli prostředníka. Proč to vždycky bylo na něm? Nechtělo se mu Bonnie říkat, jak se Elena rozhodla, ale bohužel neměl na výběr. „Ona totiž…“ začal a Bonnie se po tváři mihl stín. Tolik se bála toho, že by Elena mohla… Ale to snad ne! Paradoxní bylo, že v případě Caroline jí vyčítala, že se stala upírem (ikdyž to neudělala vlastně ani vědomě), ale teď, když viděla jak to všechno dopadlo a když se její názor na upíry od základů změnil, si přála, aby Elena transformaci dokončila! Jenže Damonovy očí ji teď říkaly něco jiného. „Ona se rozhodla nepřeměnit.“ Potvrdil jí pak sklesle to, co už očekávala a ona zoufale vzlykla. „Ale to přece nesmí!“ Ujelo jí pak neplánovaně a očekávala, že u Damona najde podporu, ale ten jen uhnul očima a zhluboka si povzdechl. „Smí. Je to na ní, ne na nás.“ Zašeptal pak a Bonnie na něj šokovaně hleděla. „Ale to…“ Začala, jenže nedořekla! Přerušilo jí prudké otevření domovních dveří a po jejím boku náhle stál Stefan a tvářil se skutečně nebezpečně. Směsice zoufalství, šoku a vzteku v jeho tváři vyděsila málem i Damona. Ještě že Elena spala tak tvrdě, že jí jeho dramatický příchod na scénu neprobudil. „Ne nesmí!“ Zasyčel Stefan a Bonnie raději o pár kroků ustoupila. Ale Damon už se naštěstí vzpamatoval z bratrova nečekaného příchodu (nejspíš už byl nějakou dobu venku, takže slyšel jejich rozhovor s Bonnie) a vstal. „Pojď vedle!“ Odvětil nesmlouvavě a mrkl na Bonnie, která zaujala jeho místo po Elenině boku.

Stefan se sice trochu bránil, ale nechal se bratrem dostrkat do kuchyně. Teprve když za nimi zapadly dveře vytrhl se mu a zlostně ho probodával pohledem. „Nepleť se do toho!“ Ozval se však Damon dřív, než mohl něco říct, ale on jen vzpurně pohodil hlavou. „Budu se do toho plést, jak budu chtít! Přeci jí nemůžeme nechat umřít!“ V hlase mu na okamžik probleskl zoufalý podtón, ale on ho znovu mistrně skryl. „Klaus…“ pokračoval, ale Damon mu skočil do řeči. „Klause z toho vynech, už to ví. A i kdyby to nevěděl, stejně už je to jedno. Elena mu jako upír bude k ničemu, takže jemu je fuk, jestli se přemění nebo ne!“ „Ale mě to není fuk! A divím se že tobě je! Kampak se vytratila ta tvoje nehynoucí láska k ní, co?“ Zaútočil Stefan a Damon měl co dělat, aby mu jednu nevrazil. Jak si bratr dovoluje s ním takhle mluvit!? „Samozřejmě, že mi to není jedno! Ale co mám dělat!? Mám jí vnutit krev a na nic se jí neptat?! Mám jí sobecky zničit život jen proto, že to tak chci já?! Já nejsem ty!“ Vrátil mu úder stejně silně, protože moc dobře věděl, jak Stefana narážka na jeho provinění vůči němu zraní. A měl pravdu! Jeho bratr ublíženě zamrkal a jeho bojovnost trochu ochabla. Sklopil oči k podlaze a jeho tvář se náhle zkřivila takovou bolestí, že měl Damon chvíli chuť si za to, co právě vypustil z pusy, nafackovat. „Ale ještě nedávno ti nevadilo jí přeměnit proti její vůli…“ Ozval se po chvíli zastřeně, ale veškerý vztek z jeho hlasu byl pryč. „Ještě nedávno jsem byl idiot.“ Odvětil Damon, přesto, že jedna jeho část dávala Stefanovi za pravdu a nejraději by okamžitě vyrazila do sklepa a vnutila Eleně krev třeba násilím. „Ale ona umře…“ pokoušel se ho Stefan dál zviklat a nejspíš se definitivně vykašlala na svou roli bezcitného bídáka, protože teď neměl daleko k slzám. „Já vím.“ „Ale to přeci nejde! Musíme s tím něco udělat!“ „Nemůžeme dělat nic, je to její volba.“ Nedal na sobě Damon znát, že ještě před chvílí uvažoval stejně jako Stefan a ten začal nervózně přecházet po kuchyni. „Ale my jí můžeme změnit! No tak! Těsně před rituálem byla přeci s přeměnou smířená! Ani slůvkem se nezmínila o tom, že by transformaci nedokončila! Přemluvíme jí…“ S nadějí pohlédl na bratra, ale ten jen odevzdaně zavrtěl hlavou. „Já jí přemlouvat nebudu! Slíbil jsem to sám sobě i jí. Už nikdy jí nebudu nutit do ničeho, co ona sama nechce! Nesnesl bych, kdyby mě měla až do konce věčnosti nenávidět…“ Stefan na něj nevěřícně zíral, ale pak mu v očích znovu probleskla zlost. Damon ho zradil! Čekal že ho bratr podpoří a že společně Elenu přesvědčí a on si teď hraje na správňáka! Ne! „Jak chceš, ale já to klidně unesu! Stejně už mě nenávidí, takže v tom nebude zas takový rozdíl!“ V minutě zapomněl na všechny ty chvíle, kdy beze slova odporu akceptoval jakékoliv Elenino rozhodnutí a ve svém současném zmatku byl ochoten to skutečně udělat, ale Damon nebyl ochoten mu to dovolit. „Na to zapomeň! Nedovolím ti, abys jí udělal totéž, co jsi udělal mě!“ zasyčel a v minutě stál mezi ním a dveřmi na chodbu. „Vážně, tak mi v tom zkus zabránit!“ Prskl Stefan pološílený zoufalstvím a vzteky a najednou mu bylo fuk, že má Damon pravdu a že on sám tohle Eleně nikdy nechtěl udělat. Zapomněl na to, jak vypadala na jejich společném výletě k sedmému vodopádu i na to všechno co mu po cestě řekla. Nemohl jí nechat umřít! Nesměl! „Jak chceš…“ Odvětil Damon a postavil se tak, aby ho Stefan nemohl obejít. Ale ten měl v plánu něco úplně jiného… Zaútočit! A taky to udělal!



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Nejkrásnější ze všech tajemství je být géniem a vědět to jen sám.“ Mark Twain