Fanfiction povídka: „Volba“-8.Kapitola

Zdravím všechny své čtenáře! Je čtvrtek takže mám pro vás další díl své povídky „Volba“. Tentokrát už číslo osm, ve kterém se dočkáme „nečekaného“ zvratu v ději, takže doufám, že se vám bude líbit a že budete komentovat! PS: Předem se omlouvám, ale další díl v neděli přidávat nejspíš nebudu (maximálně až v pozdních večerních hodinách). Mám celý víkend školu (dálkové studium), takže dorazím domů úplně mrtvá. Ale napravím to hned jak budu moct :-) A teď už tedy slíbená osmá kapitola…

8.

„Ty se třeseš!“ Přerušil Damon další historku ze své minulosti, ke které ho Elena přemluvila a ona s drkotajícími zuby přikývla. Z ničeho nic se do ní dala hrozná zima a to jí bylo ještě před chvílí normálně teplo! Ale teď jí svetřík ani hedvábná přikrývka najednou nestačily! Nejspíš další zoufalá obrana jejího organismu, která jí měla donutit nakrmit se a dokončit transformací jejíž prostřední fáze byla téměř u konce. U konce, který nemůže dopadnout jinak, než přeměnou nebo smrtí. A ona stále volila to druhé! „Co je ti?“ Pokusil se z ní Damon dostat nějakou konkrétnější informaci, protože na třes si z vlastní zkušenosti nepamatoval a ona se musela hodně soustředit, aby se jí podařilo promluvit. „Nic, jen… Jen je mi… zima.“ Vypravila ze sebe téměř nesrozumitelně, protože zuby jí cvakaly tak, jako nikdy v životě a Damon jen tiše zasténal. Tohle opravdu neznal! Jemu před 150ti lety v lomu zima rozhodně nebyla! Je možné, že by se Elena už dostala dál, než tenkrát on? Nejspíš ano, a to bylo zlé. Moc dobře si pamatoval, jak se před jedním a půl stoletím cítil slabý a pokud byla Elena už dál, znamenalo to jediné… Že už jí opravdu nezbývalo moc času!

„A co mám dělat? Řekni? Mám jít pryč?“ Napadlo ho náhle, že to, jak jí, se svou přirozeně nízkou teplotou, drží v náručí, asi moc nepomáhá, ale ona prudce zavrtěla hlavou. „Ne! Jen to ne… Já… Já to zvládnu!“ Protestovala zoufale, protože to poslední, co si teď přála bylo, aby odešel. Ještě mu přeci neřekla ani polovinu toho co chtěla, ale i jí pomalu docházelo že už nemůže čekat. Její čas už nejspíš téměř vypršel a byly tu věci, které musel vědět! „Dobře, ale sednu si zpátky na zem.“ Přerušil její myšlenky Damon a než ho mohla zastavit, sklouzl zpět na koberec. Ale zůstal tak blízko, jak jen mohl a ona mu vážně pohlédla do smutkem zastřených očí. „Musím… musím ti něco říct.“ Začala roztřeseně, ale on jí něžně položil ukazováček na rty. „Za chvíli, ano. Ta zima určitě zase odezní, teď lež a odpočívej.“ Netušil jestli jí říká pravdu, ale ona ho nemínila poslechnout. Možná má poslední šanci říct to, co musí! A pak ještě taky něco, co chce! „Ne… Ne, musím ti to říct teď! Jde o… Klause.“ Poslední slovo ho zaujalo a šokovaně pozvedl obočí. „O Klause?“ Opakoval nechápavě a lehce jí odhrnul zatoulaný pramen vlasů z tváře. Pak ale odhodlaně pokračoval. „Na toho zmetka teď nemysli! Ví, že to byla nehoda, nic nám neudělá a navíc….“ Elena ho ale mávnutím prokřehlé ruky zarazila. „Já vím, nic vám… neudělá. Byla jsem dnes odpoledne za ním a… všechno mu vysvětlila. Ví jak to bylo a slíbil mi, že nikomu z vás neublíží, když se mu… nebudete dál plést do cesty. Prosím! Damone…, musíš mi slíbit, že ho necháte na pokoji!“ Dokonce se jí podařilo při poslední větě vykouzlit naléhavý tón a maličko se nadzvednout z pohovky. Ale Damon jí rychle položil dlaně na ramena a stlačil jí zpět. „Dobře! Dobře, slibuju. Ale teď lež!“ A Elena věděla, že tenhle slib dodrží. Viděla mu to na očích. Byl zoufalý a vyděšený, ale myslel to vážně. Ani mu nemusí říkat o té krvi, kterou Klausovi darovala, jen by ho to ještě víc rozrušilo. Úlevně vydechla a na okamžik zavřela oči. První důležité sdělení měla za sebou a dokonce už jí ta příšerná zima zase opouštěla. Její tělo nejspíš pochopilo, že tudy cesta nepovede a právě si na ní chystalo nějaký další trik, ale ona ještě před tím, než se ho dočká, musí udělat další důležitou věc. A najednou na ní byla připravená a dokonce se i těšila.

„Už je ti líp?“ zajímal se Damon, když viděl, že se přestává třást a ona s úsměvem znovu otevřela oči. „Ano.“ Zašeptala a otočila se na bok, tak, aby byla čelem k němu a Damon chtěl nejspíš znovu protestovat, že se nemá hýbat, ale její dlaň, kterou ho nečekaně pohladila po tváři, mu v tom zabránila. Ucítil něžný dotek jejích prstů a bylo mu okamžitě jasné, že tohle je jiné, než když ho předtím držela za ruku. Bylo v tom mnohem víc lásky a něhy a totéž si mohl přečíst i v Eleniných zářících očích. Ještě před chvílí byl její pohled zastřený a nesoustředěný, ale teď se na něj něžně usmívala a jemu poskočilo srdce až do krku. „Víš, že jsem teď na řadě?“ zašeptala pak a on překvapeně otevřel pusu. „V čem?“ „V líbání.“ Její slova ho praštila jako rána kladivem a nejdřív ho napadlo jestli Elena třeba nezačíná blouznit, nebo tak něco, ale pak mu došlo, že vypadá naprosto klidně a vyrovnaně. „Hm…“ vypadlo z něj nejistě, protože pořád tak nějak nevěděl jak to vlastně myslí a ona se jen smutně pousmála. „No, jako první jsi mě políbil ty, vzpomínáš? V mém pokoji.“ začala vysvětlovat a Damon při té vzpomínce raději sklopil oči. „Ano, ale to bylo tak nějak…“ Začal nejistě, když si vzpomněl, jak to celé proběhlo, ale ona ho rozhodně přerušila: „Ale bylo to! A pak… Jsem políbila já tebe, nahoře ve tvé ložnici.“ I na tenhle polibek si pamatoval až moc dobře a upřimně řečeno to taky nebylo až tak docela košér, ale Elena mu nedala čas protestovat. „A potom jsi zase políbil ty mě. Na verandě. Nebo sis minimálně začal.“ pokračovala s mírným uchichtnutím, protože na téhle puse měla rozhodně i ona svůj podíl. „No a to znamená, že celkové skóre je 2:1 a na pálce jsem já.“ Dodala pak a než mohl protestovat, nebo jen cokoliv, říct nečekaně se k němu naklonila a něžně přitiskla své rty na jeho. Damon nejdřív nereagoval, protože vůbec nemohl uvěřit ani tomu co řekla, natož tomu, co udělala, ale pak se vzpamatoval a ona ucítila jeho ruce, které jí něžně objaly a přitáhly do jeho vstřícného náručí. Opětoval jí polibek a i když netoužil po ničem jiném, než do něj vložit veškerou svou vášeň a lásku, kterou k ní cítil, počínal si stejně opatrně a jemně, jako ona. Pořád musel mít na paměti to, že jí není dobře, ale i tak byl tenhle polibek tím nejkrásnějším, jaký za celou svou existenci dostal.

Jenže Eleně po chvíli přeci jen došel dech a musela se od něj chtě nechtě odtáhnout. Dovolil jí to, ale stejně jí pořád svíral v náručí a se zavřenýma očima lehce tiskl své čelo na její. Oba chvíli mlčeli a zatímco Elena popadala dech, Damon se vzpamatovával z toho, k čemu došlo. Ona ho políbila! Doopravdy ho políbila! Dobrovolně a nezištně a on prožíval současně tu nejkrásnější i nejhorší chvíli v životě. Ano, dívka kterou miloval ho políbila, ale přitom jí zbývalo už jen tak málo času! Měl by ten polibek okamžitě zopakovat, jenže on najednou nějak… Nevěděl! Netroufal si jen tak se na ní vrhnout, proto se rozhodl zkusit to jinak. „A teď jsem zase na řadě já?“ Zašeptal, když si byl jistý, že ho hlas bude poslouchat, ale Elena se o něj se stále zavřenýma očima víc opřela. „Ne že bych nechtěla, ale myslím že 2:2 bude jako konečné skóre ideální.“ Vzlykla a jemu došlo, že je skutečně smutná. A pak… Pak se v něm najednou něco zlomilo a v očích se mu zaleskly slzy, které dnes celý večer tak úspěšně blokoval. Ale už nemohl dál! Kdyby ho Elena nepolíbila, možná by to zvládl dotáhnout do konce tak, jak si slíbil, ale teď už ne! Nemohl jí přeci nechat umřít! Miloval jí a tenhle polibek jasně dokazoval, že i ona k němu cítí něco víc než jen obyčejné přátelství! A on nedovolí, aby mu jí osud vzal bez boje!  „Jenže to není fér, víš?!“ Zasténal ublíženě a Elena překvapeně otevřela oči. Tón jeho hlasu jí šokoval a když spatřila v jeho ledově modrých očích vzteklé i zoufalé slzy napadlo jí, že ho možná neměla líbat. Ale ona si prostě nemohla pomoct! „Život není fér…“ šeptla zlomeně, jenže on se od ní náhle odtáhl a v očích mu problesklo téměř fanatické zaujetí. „Tak to máš pravdu! Život není fér! Nebo ke mě se alespoň nikdy férově nechoval! Vždycky jsem byl pro každého až druhý v pořadí! Pro otce, po Katherine i pro tebe! A teď, když by se to mohlo možná časem změnit mám ztratit i tebe! Ne, Eleno! To opravdu není fér! Miluju tě a ty to víš a stejně ses rozhodla na mě vykašlat a vzdát to!“ Jedna jeho část se upřimně děsila toho, co říká, ale ta druhá mu nedovolila přestat. Viděl šok v jejích očích a věděl, že jí jeho slova ubližují a že porušuje slib, který dal jí i sobě, ale on to musel říct! Ona to musela vědět! „Ale já…“ začala Elena zlomeně, ale on jí znovu přerušil. „Co víc mám udělat, Eleno? Co mám ještě udělat, abych mohl být s tebou!? Ty víš, jak strašně jsem se kvůli tobě změnil a nikdy jsem za to nic nechtěl, ale teď něco chci! Ano! Chci aby ses mi podívala do očí a řekla mi, že ti na mě nezáleží, protože jen tak tohle všechno dokážu zvládnout! Já nejsem jako Stefan! Nedokážu jen tak zapomenout a jít dál! Ale tobě je to jedno, viď? Je ti fuk, co lidé kolem tebe chtějí! Jsi sobecká! Neskutečně sobecká, stejně jako Katherine! Jí bylo taky jedno, že jsem jí miloval! Opustila mě a ty teď uděláš totéž a já… já…“ Hlas se mu zlomil a slzy zoufalství vzteku i bolesti ho definitivně přemohly. Zhroutil se na koberec vedle pohovky a zíral do země. Najednou se už na Elenu nechtěl dívat. Najednou mu plně došlo, co všechno jí řekl a bylo mu příšerně. Jenže on už to prostě nedokázal dál dusit v sobě! A teď? Teď ho za to bude Elena nenávidět! No jistě, že bude! Proto mlčí a neříká vůbec nic… A on k ní i přes to, že nechtěl, prudce zvedl oči a srdce se mu sevřelo, když na ni pohlédl. Zírala na něj, jako by jí uhodil a z očí jí stékaly další slzy. „Promiň…“ Vypadlo z něj nejistě, ale ona jen zavrtěla hlavou a jeho najednou napadlo, že od ní možná dostane další facku. Ale co, tuhle by si snad i zasloužil! Ale to se nestalo… Naopak stalo se něco, co nečekal! Elena totiž náhle řekla něco, co ho totálně šokovalo, zvlášť po tomhle hysterickém proslovu.

„Taky tě miluju…“ Vypadlo z ní totiž plačtivě a on jen překvapeně otevřel pusu. Jenže pak jí zase zavřel a náhle byl zpět u ní a znovu tiskl své čelo na její. „Promiň, prosím, promiň mi to! Nemyslel jsem to tak!“ Pokoušel se jí neobratně omluvit, ale ona jen znovu zavrtěla hlavou. „Ale myslel! Jenže víš, co je na tom nejhorší? Že máš pravdu! Máš pravdu, jsem sobecká a zlá a strašně moc mě to mrzí! Jenže já nemůžu jinak? No, tak! Myslela jsem že to chápeš! Vždyť jsi se rozhodl stejně jako já a nebýt Stefana, dotáhl bys to do konce! A já nechci být upírem! Nechci!“ Hlas jí hystericky přeskočil a přitom celý ten zmatek, který teď cítila se přímo netýkal toho, co jí Damon řekl. Ne! Týkal se toho, že jí najednou došlo, že vlastně neví co dělá! A taky jí došlo, že skutečně je sobecká, protože všechny opouští a zahazuje přátelství i lásku a přitom ani neví proč! „Ale proč nechceš?“ zasténal Damon zoufale, protože tohle prostě nechápal. Nechápal tuhle její totální averzi a potřeboval zjistit pravdu. Elena ale jen zlomeně pokrčila rameny. Co mu měla říct? Měla opakovat ty nesmysly o normálním životě, které jí vyvrátil už Stefan na hřbitově? Ne! Ale co tedy? „Já nevím, já jím prostě nechci být, protože je to příšerné“ Vypadlo z ní pak pitomě a on jen tiše zasténal. „Ale vždyť jsi to nikdy nezkusila? Nevíš jaké to je!“ „Stefan mi říkal…“ začala mechanicky, připravená papouškovat Stefanovy poučky o zesílených emocích a nezkrotné touze po krvi, kterými jí častoval před mnoha měsíci při cestě na sedmý vodopád, ale Damon jen vztekle mávl rukou. „Stefana nesmíš poslouchat! On je zvláštní případ! Kruci, vždyť on ani sám neví, co to znamená být upírem! Nikdy se s tím nedokázal vyrovnat, ale ty bys to dokázala. Já vím že ano!“ Bylo mu jasné, že porušuje i svůj další slib nepřemlouvat ji, ale už nemohl dál. „Ale já nechci být zrůda…“ dostala ze sebe Elena další hloupý argument, a okamžitě se zastyděla. Jenže Damon to přešel a něžně jí položil ruce na ramena. „Nebude z tebe zrůda. Budeš to pořád ty. Jen trochu… Jiná. Ale jen na povrchu, uvnitř budeš pořád stejná! Možná budeš mít zesílené emoce a budeš toužit po krvi, ale to se přeci dá zvládnout! Spolu to zvládneme!“ Nevěřil, že by jeho slova mohla její rozhodnutí skutečně změnit, ale ona opravdu zaváhala! Viděl jí to na očích. Že by to vážně dokázal? „Prosím, prosím… Eleno! Miluju tě, neopouštěj mě lásko!“ Jeho slova jí zněla v hlavě tisícinásobnou ozvěnou a ona najednou nevěděla. Nevěděla nic, jen na něj zírala a pak jí z úst vypadlo něco, co ani neměla v plánu říct. „Já nechci umřít.“ Zašeptala omámená jeho slovy i vlastním neutěšeným zdravotním stavem, jako by prozrazovala obrovské tajemství a jeho oči ožily další nadějí. „Tak neumírej! Stačí jeden jediný doušek lidské krve a nemusíš umřít! Už nikdy!“ Málem křičel a přitom se v duchu tajně modlil: Prosím, prosím ať to zabere! Možná měl ještě šanci jí neztratit… „Můžeme být už navždycky spolu! Ty a já a… Stefan. Prosím…“A Eleně najednou definitivně povolily nervy. Bylo jí zle, bylo jí smutno a najednou prostě… Znovu otevřela pusu a řekla další neplánovanou větu. Větu, které od základů bořila to, co si celý den pečlivě budovala, ale která pramenila z naprosto přirozeného pudu sebezáchovy. „Slibuješ? Slibuješ, že mě nikdy neopustíš?“ Zasténala a došlo jí, že jedním z hlavních důvodů proč nechtěla své podvědomí pustit ven a vůbec uvažovat o tom, že by se přeměnila byl fakt, že jí vnitřně děsí představa věčnosti! Představa toho, že by měla žít navždy a být sama, ale Damon se náhle definitivně rozzářil a horečně přikývl. „Nikdy tě neopustím, lásko!“ Jeho oči našly její a její podvědomí vyhrálo. Všechno to co říkal, to co ona cítila, co se s ní dělo, co chtěla, nechtěla, čeho se bála i po čem toužila se náhle zformovalo do jediné skutečné touhy a ona… Přikývla!

Během těch několika málo posledních minut jí Damon totálně rozebral a zrušil všechno to k čemu se upínala a jí se najednou neskutečně ulevilo! Nemusí umřít! Vždyť jí k tomu nikdo nenutí! Není to jako před rituálem, kdy neměla na výběr! Celé to dnešní loučení… Nemusí být reálné! Může zase vidět Matta a Bonnie a Caroline a může zítra zvednout telefon, až bude Jeremy volat! Damon ještě chvíli zíral na její tvář a čekal, jestli si to třeba nerozmyslí, nebo jestli nenasadí další hloupý argument, ale to se nestalo. Ona opravdu souhlasila? Dokázal to?! V hlavě mu explodovala náruč štěstí a on náhle zmizel tak rychle, že to Elena ani nepostřehla. Vystřelil do sklepa a v minutě byl zpět. V rukou držel transfuzní sáček plný krve a rychle si klekl vedle pohovky. Elena při pohledu na karmínovou tekutinu v jeho ruce očekávala nějakou reakci, ale nestalo se nic. Nejspíš proto, že krev pořád ještě necítila, jen viděla. Jenže v tom okamžiku jí znovu přepadla nejistota. Dívala se na krev a přemýšlela. Opravdu tohle chce? Opravdu chce žít navždy za tuhle cenu? Chce aby její život byl vykoupený smrtí a utrpením? A Damon samozřejmě postřehl její váhání a v očích se mu opět objevilo zoufalství. „Co je zase?“ Zeptal se zmučeně a ona k němu zvedla oči. „Ale co když to nebude tak snadné? Co když dopadnu jako Stefan? Co když se ze mě stane rozparovač?“ Damon si ale trochu oddechl, čekal nějaký pádnější argument. „Ale lásko, rozparovači jsou strašně vzácní. Je nepravděpodobné že by se ti stalo něco takového a i kdyby, tak i tohle se dá zvládnout! Věř mi! Stefan toho sice není zářným příkladem, ale jde to. Ale jak říkám, to se nestane.“ Elena ale pořád ještě maličko váhala. Možná to bylo spíš její svědomí, které na ní křičelo, že by se měla vrátit k tomu, co chtěla původně a na co se celý den tak svědomitě připravovala a umřít, ale ona nejspíš byla opravdu sobecká, protože najednou umřít prostě nechtěla! Chtěla žít! Ale co když… „A co když ten život nebude za to stát? Víš, viděla jsem z upířích životů dost, a nebylo to nic pěkného.“ Odkryla Damonovi poslední věc, která jí trápila, ale on se jen pousmál. „Eleno, ty jsi z upířích životů viděla jen to nejhorší! Ale takové to být nemusí! Existuje i druhá stránka věci. Život plný radosti, zábavy… Můžeš jít kam chceš a dělat si co chceš! Ukážu ti to!Věř, mi bude se ti to líbit!“ „Ale co když ne?“ šeptla vyděšeně, a on se náhle rozhodl k dalšímu zoufalému kroku. „Tak dobře, jak chceš. Tak dohoda, ano?“ Elena ho napjatě sledovala. „Dej mi… 14 dnů! Jen 14 dnů! Dva týdny, kdy ti předvedu jak úžasný upíří život může být a pak se rozhodneš, co dál. Jestli ano, nebo ne. Co ty na to?“ Chytil se posledního stébla a ona na něj chvíli jen nechápavě hleděla, protože jí to celé přišlo na první pohled naprosto šílené, ale pak si náhle uvědomila, že to vůbec není špatný nápad! Vlastně má kdykoliv možnost to skončit, ne? Nemusí být nesmrtelná! Tím, že se teď napije lidské krve a dokončí přeměnu, se přeci neodsuzuje k věčnosti! Celou dobu jí vůbec nenapadlo dívat se na to takhle, ale Damon jí teď otevřel oči. Možná to sice byl jen zoufalý zápas mezi její myslí a svědomím, ale najednou jí to přišlo naprosto logické! Měl pravdu! Jenže to znamenalo, že teď už zbývala jen jedna věc… Poslední otázka a ona si nebyla ani moc jistá, jestli by Damonova odpověď na ni něco změnila, ale chtěla to od něj slyšet…

„Dobrá, platí. Dva týdny. Ale ještě jednu otázku bych tu měla. Poslední, slibuju.“ Damon soustředěně přikývl a čekal. „Kdybys teď mohl vrátit čas. Vrátit se zpět o těch 150 let a znovu se rozhodnout. Bez Stefana a bez toho všeho… Co bys udělal? Zemřel bys, nebo bys dokončil transformaci?“ Ani nevěděla proč jí to zajímá, ale možná se prostě jen chtěla ujistit, že volí správně, jenže Damon na ní jen tiše hleděl a bylo mu už zase zle. Tohle byla od Eleny podpásovka! Moc dobře věděla, že on své upírství sice bere jako fakt, ale nijak zvlášť se z něj netěší (většinou). A co jí měl teď na tohle říct? Kdyby řekl pravdu, tak jí ztratí! A když bude lhát a ona jeho lež prohlédne, ztratí jí taky! Tak co? Ale najednou ho napadla klička, která by mohla vyjít. Nemusel by jí lhát! Stačilo jen maličko změnit podmínky její otázky a navíc pak budou ještě víc odpovídat situaci! Zhluboka se tady nadechl a něžně sevřel Eleninu dlaň do své. „Tenkrát jsem volil smrt, protože jsem věřil, že dívka kterou jsem miloval, je mrtvá. Ale kdybych býval věděl, že jednou budu moct být s tebou, rozhodně bych transformaci dokončil.“ Řekl to jistě a rozhodně a Elena se na něj už během poslední věty něžně usmála. Ano, usmála se a v tom úsměvu bylo rozhodnutí! Udělá to! Udělá to a uvidí… Když o tom tak přemýšlela, dostala vlastně čtrnáctidenní odklad téhle důležité volby a ona ho najednou opravdu chtěla! Nechtěla umřít! Chtěla být s Damonem a Stefanem a všemi, které milovala a rozhodně natáhla volnou ruku. „Dobře.“ Zašeptala a on jí do ní s nadějí v očích vložil transfuzní sáček. Rozhodla se a jen bůh věděl jestli správně nebo ne! Ale ona to takhle chtěla! Takže se jen zhluboka nadechla a vztáhla prsty k pojistce na sáčku…

 



2 reakce na Fanfiction povídka: „Volba“-8.Kapitola

  1. Viky napsal:

    Joooo, tak v tomhle jsem doufala!! :) )

  2. Heli napsal:

    Úžasně napsané!!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Pes, kterého uzdravíš, tě nikdy nekousne. To je hlavní rozdíl mezi zvířetem a člověkem.“ Mark Twain