Fanfiction povídka: „Volba“-9.Kapitola

Zdravím všechny své čtenáře!!! Tak jsem se vrátila z velmi náročného víkendu a jak jsem slíbila, přidávám (i přes pokročilou hodinu) další kapitolu své povídky volba. jedná se o kapitolu číslo devět a tím pádem i předposlední část první třetiny mé povídky (když nepočítám epilog). Samozřejmě mám již vymyšlené i další dvě třetiny, takže když bude zájem, rozhodně budu přidávat i nadále. Takže můžete rozmýšlet, jestli o ně pak někdo bude nebo nebude stát a prozatím tedy předposlední kapitolka:

9.

Elena jediným prudkým pohybem strhla plastikovou pojistku ze svrchní části transfuzního sáčku a zhluboka se nadechla. Okamžitě jí praštila do nosu sice neznámá, ale dokonale lahodná vůně a ona náhle ucítila, jak každičká buňka jejího těla netouží po ničem jiném, než přitisknout rty ke zdroji toho jedinečného odéru a pít a pít! Bylo to neskutečně silné nutkání, kterému by nejspíš nedokázala odolat, ani kdyby chtěla, jenže ona nechtěla…

Vzdáleně vnímala, jak se Damon přesunul z koberce vedle ní na pohovku, ale skoro si toho nevšímala! Pro ní v tuhle chvíli neexistovalo nic jiného, než ona a krev! Damon ale ve skrytu duše věděl, že bude potřebovat podporu a byl připravený jí ji okamžitě poskytnout. Nemohl totiž pořád uvěřit tomu, co se dělo. Ona se skutečně chtěla přeměnit!? Dokázal jí přesvědčit, aby to udělala z vlastní vůle a navíc mu k tomu všemu ještě řekla, že ho miluje!? A políbila ho!? Připadalo mu že se náhle ocitl v nádherném dokonalém snu, který následuje po noční můře a teď už zbývalo jediné… Elena musela udělat ten poslední krok do neznáma a on už si byl jist, že k tomu dojde. Viděl jí to na očích, jak upřeně zírala na sáček ve své ruce a jak se pomalu blížila rty k té jediné věci na světě, která jí mohla zachránit život. A pak… Pak ji prudce přitiskla k ústům a konečně polkla první kapku svého budoucího prokletí, které ale v této chvíli představovalo jedinou záchranu… Elena ucítila na jazyku zvláštní, nepopsatelnou chuť lidské krve, která se náhle vůbec nepodobala tomu, jak chutnala například její vlastní krev, při nějakém zranění a statečně polkla. Polkla a pak se začaly dít věci! První co ucítila byla zvláštní energie, která jí projela celým tělem. Každičký sval, žíla, tepna i buňka jí náhle pulzovaly podivnou neznámou silou a veškerá únava i malátnost byly rázem pryč!

Jenže pak se dostavila bolest. Nebyla nijak nesnesitelná, ale přesto dost nepříjemná. Sevřela jí tvář i horní čelist do kleští a ona, přesto, že netoužila po ničem jiném, než se znovu napít, vyděšeně pustila sáček do klína. Zalapala po dechu a ruce jí automaticky vystřelily k obličeji. Se zasténáním si přitiskla dlaně k tváři a okamžitě znovu ucukla. Věděla sice předem co se s ní bude dít, ale i tak jí vyděsilo, když se její ruce dotkly, výraznými žilkami protkané kůže a zostřených zubů. Ani se nemusela dívat do zrcadla, aby viděla jak vypadá… Rudé oči, zvířecí tesáky… Vždyť to znala! Viděla to u Stefana, Damona nebo Caroline nejméně stokrát a navíc to už několikrát viděla i na tváři zcela shodné s tou její! Ano! Právě teď vypadala naprosto stejně jako Katherine! Jen ty vlasy měla pořád rovné a ne zvlněné! Ani si neuvědomila že tiše vzlyká, když náhle ucítila na vztažených dlaních něčí dotek a poplašeně sebou škubla. Úplně zapomněla na to, že Damon jí stále sedí po boku a vyděsilo jí, že teplota rukou, které se jí dotkly té jeho neodpovídala. Až pak jí došlo, že už jí jeho kůže nebude připadat chladná. Nejspíš jí právě teď klesla teplota na úplně stejnou úroveň. „Jen klid, miláčku… Klid! To jsem já.“ Upozornil jí navíc Damon, protože moc dobře věděl, jak zesílené jsou nyní všechny její vjemy a velice něžně se jí pokusil odtáhnout dlaně od obličeje. Ale ona mu to nedovolila (a její nově nabytá síla pro něj znamenala skutečnou překážku). „Ne…!“ Vyhrkla trochu hystericky a přitom jí bylo jasné, jak hloupě se chová. Ale připadala si ošklivá a nechtěla aby jí Damon takhle viděl! Urputně se snažila najít v mysli nějaký ovladač „upířího“ vzhledu, ale byla tam pouze stále ještě nepotlačená touha po krvi, kterou měla neustále položenou v sáčku na klíně a nic víc! Jenže Damonovi bylo samozřejmě fuk, jak vypadá! Pro něj to koneckonců bylo normální. A taky jí to chtěl dát patřičně najevo. „Ale no tak, ukaž se mi.“ Konejšil jí láskyplně a její vzdor ochabl. S povzdechem dlaně odtáhla a napjatě mu pohlédla do očí. Čekala jestli v nich uvidí šok, nebo nevoli, ale místo toho viděla něco úplně jiného… Lásku a radost, kterou Damon nedokázal potlačit. Byl tak šťastný, že k tomuhle všemu došlo a Elena mu nejspíš ještě nikdy nepřipadal krásnější, než teď. Bylo mu jedno, že tu nádhernou čokoládově hnědou barvu, kterou na jejích očích tolik miloval, dočasně vystřídala rudá, a nevadila mu ani žilkované pleť a ostré zuby. Pro něj byla jeho láska tou nejdokonalejší bytostí na světě a nikdo a nic nemohlo tenhle jeho názor změnit.

 „Nedívej se na mě! Vypadám hrozně…“ Vzlykla bezmocně Elena a marně se pokoušela svou tvář ovládnout. Jenže prostě nevěděl jak, a navíc měla pořád příšernou žízeň, a jen stěží odolávala lahodné vůni linoucí se z transfuzního sáčku. Ale Damon jen láskyplně zavrtěl hlavou a něžně jí pohladil po změněné tváři. „Nesmysl! Jsi krásná! Tak jako vždycky.“ Jeho hlas zněl jistě a přitom tak krásně jemně, až by mu málem uvěřila, ale ona věděla své. „Když myslíš…“ pípla a téměř proti své vůli sklopila oči zpět k sáčku s krví. Damonovi okamžitě došlo, jak jí je a povzbudivě se usmál. „Tak, do toho.“ Popostrčil jí opatrně a ona se nedala dvakrát pobízet. Vrhla se na krev jako smyslů zbavená a polykala jeden doušek za druhým, dokud nebyl sáček docela prázdný. Zklamaně ho odložila a znovu se pokoušela ovládnout svou tvář, ale opět marně. Ta podivná žízeň, smíšená s hladem, která jí stále ještě ovládala jí nedovolila se změnit a lahodná chuť doznívající na jazyku tomu taky moc nepomohla. Ale přeci nemohla… Jenže Damon měl jiný názor. „Chceš ještě jeden?“ Zeptal se pohotově a než mohla Elena vědomě zaprotestovat uvědomila si, že horečně kýve hlavou. Damon vstal a vyrazil do haly a jí zmateně napadlo, proč jde tentokrát normálně pomalu, ale pak jí došlo, že stejně jako předtím použil upíří rychlost, jen ona jí nyní vnímala jako něco zcela běžného. Taky by se dokázala takhle pohybovat, kdyby chtěla a její oči dokázaly perfektně zachytit i pro lidské oko neviditelný pohyb. Překvapeně zamrkala a rozhlédla se kolem sebe. Byla předtím tak zaměstnaná krví a svým vzhledem, že si vůbec neuvědomila, jak se všechno kolem změnilo… Ještě před pár minutami jí přišlo, že je v salonu příšerná tma, rušená jen několika málo svíčkami, ale teď viděla najednou naprosto perfektně! Jenže se nezměnilo okolí! Změnila se ona… Její smysly se zostřily a v okamžiku, kdy si začala plně uvědomovat tisíckrát zlepšený zrak, který jí náhle dovolil spatřit i zrnka prachu na protější straně místnosti, přišla i na další věci! Třeba sluch! Stačilo se jen maličko soustředit a slyšela tolik nových věcí! Šumění stromů venku před penzionem, praštění starých trámů na půdě, kapající kohoutek v prvním patře i šramot ze sklepa. Bylo to… Dokonalé! Okouzleně se rozhlížela kolem sebe a cítila se tak zvláštně. Damon byl však v minutě zpátky a nadšeně jí podával další sáček s krví. Pro jistotu vzal rovnou dva, protože moc dobře věděl, že tahle skladovaná krev není tak docela stejná jako čerstvá a v žádném případě nechtěl nechat Elenu strádat! Už ne! Nikdy! S úsměvem sledaval, jak se vrhla na to, co jí donesl a po pár minutách byl prázdný i druhý sáček. Jenže moc nadšeně se najednou netvářila. A nebylo divu. Nejen že jí zase nějak podezřele rychle došla krev (neměla by se třeba krotit?), která jí připadal jako to nejlahodnější, co kdy ochutnala, stále se jí nedařilo dostat pod kontrolu svůj vzhled! „Co se děje?“ Zanaříkala zoufale a výmluvně si přitiskla dlaně zpět k obličeji. Ale Damon si honem přisedl blíž a znovu jí je něžně odtáhl. „Nic, to nic miláčku. To zmizí.“ Zašeptal, ale ona umíněně zavrtěla hlavou. „Zmizí? Ale kdy? Ty, nebo Stefan máte tuhle podobu přeci jen někdy a hned zase vypadáte normálně!“ Protestovala a úplně zapomněla jak na tom byla Caroline, těsně po přeměně. Měla úplně stejný problém. „Ano, ale to jsou léta cviku. Taky se to naučíš ovládat, neboj. Zatím se musíš prostě uklidnit a zmizí to samo. No tak, dýchej a soustřeď se na něco jiného než na krev.“ Instruoval jí trpělivě a Elena se pokoušela odpoutat myšlenky od posledního sáčku, který Damon odložil na pohovku… Jenže to nešlo! Měla tak příšernou žízeň… nebo hlad… nebo co to bylo! Bože, tohle asi není normální! Nebo je? Ucítila v očích slzy a marně se pokoušela zhluboka dýchat. „Nejde mi to!“ Stěžovala si plačtivě a marné bylo Damonovo utěšování. „Já… Pořád mám příšernou žízeň! To není dobře, viď? Určitě není! Říkala jsem to, dopadnu jako Stefan!“ Ani nevěděla, proč je tak příšerně hysterická! Uvědomovala si to, ale nedokázala se donutit být v klidu. Že by se už projevily i ty zesílené emoce? No to brzy!

Ale Damon se jen bezstarostně rozesmál, což se jí vůbec nelíbilo! Jak se tím může bavit! Stane se z ní totéž, co ze Stefana a bude zabíjet nevinné lidi a on z toho má legraci?! „Nesměj se mi!“ Zavrčela vztekle a skutečně to znělo jako zavrčení! Pane bože! Damon se okamžitě smát přestal, ale netvářil se uraženě, nebo vyděšeně. To ona ale vyděšená byla. Proč na něj proboha vrčí! „Promiň… Mrzí mě to, neovládla jsem to. Nechtěla jsem…“ Omlouvala se překotně, ale on jí jen něžně položil dlaně na ramena. „To nic, Eleno, uklidni se, to se stává. Jenom v klidu, miláčku. Víš, čemu jsem se smál? To, že máš pět minut po přeměně i po dvou sáčcích krve žízeň, přeci neznamená, že je z tebe rozparovač! To je úplně normální, vážně. Zvlášť když jsi s dokončením transformace tak dlouho otálela. Na, klidně si ten třetí vem a když budeš chtít přinesu ti i čtvrtý a pátý a pak ti klidně půjdu na dálnici ulovit nějakého stopaře a pořád to bude v normě.“ Oči mu už zase zářily radostí a ona jen němě přikývla. Musela uznat, že jí trochu uklidnil. Ale toho stopaře radši nekomentovala! Místo toho sáhla po sáčku a přitiskla si ho k ústům. Další půllitr krve v ní zmizel jako nic a konečně se začínala cítit trochu líp. Nebo spíš víc sama sebou. Žilkovaná kůže a upíří tesáky sice pořád ještě nikam nezmizely, ale už dokázala myslet jasněji. „Tak, vidíš.“ usmál se na ní Damon, protože u ní vycítil změnu a vážně jí pohlédl do očí. „A teď si poradíme s tímhle…“ Pohladil jí jemně po tváři a nečekaně přitiskl své rty na její. Byla to osvědčená taktika na odvedení pozornosti a navíc to chtěl udělat už tak dlouho! A fungovalo to! Elena okamžitě zapomněla na krev i na všechno ostatní, jenže náhle jí nějak ani nezajímalo, že se její tvář pomalu vrací do normálu. Měla důležitější věci na práci! Třeba srdce, které jí najednou tlouklo tak nahlas, že pohodlně přehlušilo i všechny ostatní zesílené zvukové vjemy! Nebo dech, který se jí náhle zrychlil natolik, že kdyby byla stále ještě člověk, měly by její plíce problém mu vůbec stačit, ale ona už člověkem nebyla! Cítila Damonovy sametové rty na svých i jeho ruce, které jí něžně hladily a cítila se jako ještě nikdy v životě! V hlavě jí explodovala touha, tak silná, že by ho nejraději okamžitě strhla k sobě a zašla rozhodně dál, než jen k líbání! Sice se jedna část její mysli té představy zhrozila, ale jiná jí donutila alespoň ovinout mu paže kolem krku a polibek mu opětovat. Teď už chápala, co jsou to ty „zesílené emoce“! Bylo to totiž přesně tohle! Když jí Damon políbil jako křehkou lidskou dívku, cítila toho k němu hodně, ale to se nemohlo zdaleka rovnat téhle detonaci, co jí postihla teď!

Ale Damon si to hned neuvědomil. Pro něj byl polibek stejný jako předtím. Vyjímečný a dokonalý samozřejmě, ale i tak obdobný jako ten, který jí ukradl nedávno na verandě jejího domu. Vůbec mu nedošlo, že Elena to prožívá úplně jinak a nově a po chvíli se nepatrně odtáhl. „Tak, hotovo…“ začal při pohledu na její zase zcela lidskou tvář, ale Elena si ho náhle prudce přitáhla zpět a aniž si to přerušení plně uvědomila, pokračovala v polibku, který byl náhle ještě mnohem divočejší a nespoutanější, než dřív! Jenže pro Damona také bolestivější, protože stejně jako si on neuvědomil, že pro ní je tohle nové, ona si neuvědomila, že má mnohem větší sílu, než dřív a zvyklá od Stefana, že se v dotecích vůči upírům nemusí vůbec krotit, naprosto bez jakékoliv zdrženlivosti ovinula paže kolem jeho těla v drtivém obětí. „Ehm, Eleno…“ Pokoušel se jí jemně vymanit (naopak zvyklý na to, že k ní musí být velice něžný), ale nemělo to vůbec žádný efekt. Ani si ve svém chvilkovém pomatení mysli nevšimla, že ho už nelíbá jen na rty, ale i na tvář a pod lícní kost. Byla zcela ztracená ve svém nekonečně vzrušujícím prožitku a on se jí marně snažil krotit. „Hou, jen klid…“ Pokusil se jí vykroutit o něco vehementněji, ale ona tak podvědomě ještě zesílila sevření a… A bylo to! Nepříjemné křupnutí jí i v jejím poblouznění oznámilo, že něco není v pořádku (stejně jako Damonovo bolestné zaúpění) a netrvalo jí ani minutu zjistit, co. Její poslední sevření totiž překonalo únosnou mez, kterou bylo Damonovo tělo schopné zvládnout a odneslo to jedno z jeho žeber, které prasklo pod jejím vášnivým obětím jako tenoučké párátko „AU!“ Vyhrkl a ona ho pustila tak rychle, jak jen mohla… Jenže při tom opět neodhadla své nové možnosti a ocitla se na druhém konci pohovky tak rychle, že se jí podařilo loktem srazit tác se všemi možnými i nemožnými karafami s alkoholem. „Ach ne!“ Ujelo jí nešťastně a zděšeně hleděla na spoušť, kterou provedla. „Zlomila jsem ti žebro! Pane bože! Hrozně mě to mrzí, omlouvám se. Prosím, nezlob se!“ Mumlala zděšeně a až přehnaně opatrně se přisunula zpět k Damonovi, který si právě vehementně třel pravý bok. Ale ten se okamžitě vzpamatoval a podařilo se mu dokonce vyloudit úsměv. „To nic, miláčku. Já se přece nezlobím, jen buď příště… Trochu něžnější, ano?“ Elena horečně kývala a zlehka ho hladila po hrudi. „Bolí to moc?“ „Ale, ne. Skoro vůbec. Vážně!“ Sice mu bylo vidět na očích, že lže, ale Elena se i tak trochu uklidnila. Vážně se vyděsila! Musí dávat pozor! „Ach a tohle mě taky mrzí, uklidím to.“ Nabídla se pak při pohledu na hromadu střepů ve kterou se přeměnil Damonův soukromý bar, ale on jí okamžitě zarazil a znovu jí opatrně objal. „Nech to být, to nevadí.“ Usmál se na ni a i přes dokonalou demonstraci její síly, jí objímal tak opatrně , jako by byla ze slaboučkého porcelánu. „Byla to i moje vina, úplně jsem zapomněl, že teď budeš jisté věci prožívat…odlišně.“ Dodal pak a aby to napravil velice jemně přejel rty po její tváři. Elena okamžitě pocítila další vlnu vzrušení a slastně přivřela oči. Páni, ještě nedávno by v ní takovýhle dotek tak silnou odezvu jistě nevyvolal, takže měl s tím odlišným prožíváním pravdu! Ale ono když se to tak vezme, tak Damon by se jí asi ještě nedávno takhle nikdy neodvážil dotknout! Jenže to se nejspíš změnilo, když mu řekla, že ho miluje. A ona toho ani v nejmenším nelitovala! A dokonce zatím ani nelitovala svého konečného rozhodnutí, spíš naopak! Užívala si Damonovu blízkost a tiskla se k němu stále naléhavěji, zatímco on jí něžně hladil a jeho rty bloudily po její chladné pokožce. „Líbí?“ Zašeptal jí pak do ucha a ona jen němě přikývla. Nejspíš se sice ptal na to, zda se jí prozatím líbí to, jak se jako upírka cítí, ale ona měla momentálně plnou hlavu jen jeho. Jenže pak se zase nechala unést a z ničeho nic mu proti své vůli ovinula paže kolem těla. „Au!“ Uniklo mu, přesto, že se pokoušel nevydat ani hlásku, ale stále nezhojené žebro se bolestivě ozvalo. „Ou, omluvám se… Já vím, opatrně!“ zarazila se honem a její rty podvědomě našli jeho. Vší silou se snažila ovládnout, jenže než mohla plně odzkoušet svou vůli stalo se něco jiného.

„Ach promiňte, nechtěla jsem rušit.“ Ozvalo se náhle ode dveří a oni sebou poplašeně škubli. Paráda, oba už mají super upíří sluch a ani jeden z nich nějak neměl čas ho použít! A tím pádem ani jeden nezaslechl, že se do penzionu vrátila Caroline, která teď nervózně postávala na prahu salonu a pozorovala je se směsicí smutku a studu. „Jen jsem se přišla podívat, jak…“ Začala, když na ní oba pohlédli, ale pak na místě ztuhla. Pohled jí totiž padl na prázdné transfuzní sáčky na podlaze a srdce jí vyskočilo až do kru. Přišla se podívat, jestli její kamarádka ještě žije a přitom… Ale to není možné! Nebo je! Vrátila se pohledem zpět k Eleně, která stále ještě zkoprněle objímala Damona kolem krku a došlo jí, že je nejspíš nevyrušila při polibku na rozloučenou, jak si myslela. Ne! Tohle byl spíš polibek na přivítanou! Na přivítanou do nového života, protože jediný pohled na Elenu jí prozradil, že její kamarádka už je jiná! Ta tam byla únava a smutek z jejích očí! Ona tu transformaci nakonec… Dokončila! A dobrovolně evidentně, jinak by asi Damona takhle neobjímala, kdyby jí k tomu donutil a jemu by nezářily oči radostí i pýchou! „Eleno!“ vyhrkla nadšeně a tvář se jí roztáhla do nadšeného úsměvu. „Ty…“ Nemohla najít slova, ale na tom nezáleželo! Její kamarádka žila! „Bože, to je úžasné! Musím to zavolat Bonnie! Hned!“ Elena se na ní nejistě usmála a Damon jí konečně pustil a uvolnil místo na pohovce. Caroline se k Eleně okamžitě posadila a pak se jí i s mobilem v ruce vrhla kolem krku. Objímala jí a přitom vytáčela Bonniino číslo a Damon obě dívky, no vlastně teď už obě upírky, s úsměvem pozoroval. Ale on by měl taky někomu zavolat. Dřív, než ten někdo provede nějakou hloupost, napadlo ho a vydal se potichu do haly pro telefon. Zatímco poslouchal Carolinin nadšený hlas a Eleniny trochu nejisté odpovědi na kamarádčiny všetečné otázky, vytočil známé číslo a přitiskl telefon k uchu. Zazvonilo to jen parkár. „Damone?“ Ozval se potom na druhé straně hlas jeho bratra a zněl naprosto zoufale a zlomeně. „Kde jsi?“ Zeptal se bez úvodu Damon a Stefan chvíli mlčel. Ale pak si povzdechl. „Kus od penzionu. Proč? Co je s Elenou? Už…“ Nedokázal poslední otázku dokončit, ale Damon věděl na co se chtěl zeptat. A srdce mu poskočilo štěstím, že Stefanovi nemusí dát kladnou odpověď. Ne, dívka kterou oba milovali žila! „Elena je tady a myslím, že bys sem měl přijít.“ „Ne Damone, nechci se dívat na to jak umírá.“ V hlase jeho bratra zazněla hořkost, ale Damon se málem nahlas rozesmál.„Ale ona neumírá, ty troubo! A přestaň se laskavě utápět v žalu a okamžitě sem koukej naklusat, protože se stalo něco fantastického…“



4 reakce na Fanfiction povídka: „Volba“-9.Kapitola

  1. Stella napsal:

    Úžasnéé!!! Určitě pokračuj v psaní, já se vždycky nemůžu dočkat dalšího dílu!! Vážně super :-)

  2. Iva napsal:

    Aaaah! Abs, ty jsi génius… Při tom čtení se cítím zase jak puberťačka xDD

  3. katty napsal:

    UUUf, trochu vela toho nehnevaj sa prečítala som si asi do polky, a asi toho Damona ziem je taký úžasný! :D PS.nechceš spriateliť? :)

  4. Amitiel napsal:

    Brilantně popsaná přeměna. Bohužel čtu až ted, ale aspon mám dobrou zásobu. Už se nemůžu dočkat, až zhltám dalších pár dílů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Zamilovat se do sebe - to je románek na celý život.“ Oscar Wilde