FF: „Volba-část II“-1.Kapitola

Zdravím své čtenáře a přináším vám slíbenou první kapitulu druhé části mé povídky Volba. Doufám že se vám bude líbit a že vás bude bavit jí číst alespoň stejně tak, jako bavilo mě jí pro vás psát :-) . Tak do toho a komentujte!!!

1.

Slunce na obloze nad Hartsfield-Jacksonovým letištěm, pomalu ale jistě zapadalo za obzor a soumrak, snášející se na obrovské letištní haly i odbavovací budovy, napovídal, že se další jarní den chýlí ke konci. Akorát provoz na silnici podél letiště tomu moc neodpovídal, takže se auta v houstnoucí dopravě pohybovala jen velmi pomalu a ještě se mezi nimi neustále pletli chodci. Většina řidičů už pomalu ztrácela nervy. Tedy kromě mladého, přitažlivého muže za volantem modrého kabrioletu s poznávací značkou GBD-6C18 a zataženou černou střechou. Ten vypadal naopak naprosto klidně a spokojeně. To jeho mladá spolujezdkyně byla rozhodně nervóznější. Těkala očima ze zaclánějících aut, na neukázněné chodce a každou chvíli se roztržitě dívala na hodinky.

Jen klid, Eleno. Máme spoustu času.“ Ozval se Damon jemně od volantu, ale ona si jen povzdechla. „Spoustu? A co letadlo? Sice pořád nevím, kam vlastně letíme, ale počítám že když ho zmeškáme budeme pěkně dlouho trčet v odletové hale a čekat na další! A pokud to nevíš, tak odletová hala je plná lidí a já bych se nerada některému z nich vrhla po krční tepně.“ Její hlas zněl napjatě a nervózně, ale Damon jí jen lehce pohladil po paži. „S letadlem si starosti opravdu dělat nemusíš.“ Řekl tajemně a ona překvapeně pozvedla obočí. „Ne? Copak mi nejedeme na letiště?“ Trochu jí rozčilovalo, že vlastně pořád neví, kam jí Damon veze. Za celou cestu z Mystic Falls se jí to z něj nepodařilo vypáčit a to se opravdu hodně snažila! „Ale ano, jedeme, ale jak říkám, s tím si nedělej vůbec starosti. Všechno krásně stihneme. Jo a s tím druhým se taky netrap.“ Mrkl na ní a povzbudivě se usmál. „Pokud ti Stefan povídal něco o tom, že v blízkosti lidí není schopný udržet svou žízeň pod kontrolu, tak věz, že tohle specifikum platí jen a a pouze pro mého drahého bratra. Ostatní upíři s tím většinou nemívají problém.“ „Jenže i Caroline přece…“ Naznačila Elena jistý incident, ke kterému došlo na Mystic Fallské pouti, ale Damon jen mávl rukou. „Jestli myslíš toho kolotočáře, tak ten už krvácel, když ho našla a to se doufám nikomu v tvé blízkosti nestane. A i kdyby ano, pořád jsem tu ještě já a já ti jen tak nedovolím někoho okusovat.“ Věnoval jí svůj typický pokřivený úsměv, ale ona na oko otráveně zvedla oči v sloup. „Ty? Nezapomeň, že jedno žebro už jsem ti zlomila a to jsem se ani nesnažila.“ Mrkla na něj a on spokojeně přistoupil na její popichování. „Nebyl jsem ve střehu.“ „No a?“ „No nic, jen že teď budu, takže zapomeň na to že by se ti ještě někdy podařilo dostat mě na lopatky. Ale jinak musím říct…“ Maličko zaváhal, jestli má pokračovat, ale Elena se netvářila, že by jí tohle přátelské pošťuchování nějak vadilo. „…že to žebro za to stálo.“ Dokončil proto spokojeně a Elena znovu děkovala bohu, že už se neumí červenat. Při vzpomínce na to, jak to vlastně s tím žebrem bylo, by totiž jistě zrudla jako rak.

Raději změnila téma. „Takže bys mě nenechal nikoho vysát?“ „Jistě, že ne. Neplánovaně.“ Elena se trochu zarazila, ale pak to radši nechala být, nechtělo se jí kazit hezkou chvíli a navíc jí ty řeči o krvi nějak nesvědčily! Najednou měla totiž vážně žízeň! A samozřejmě to nedokázala utajit, jelikož její tvář jí hned prozradila. Ale Damon byl vážně ve střehu. „Na.“ usmál se na ni, sáhl vedle sebe a vylovil z kapsy na boku sedadla transfuzní sáček. „Vždy připraven!“ Řekl úslužně a ona se rozesmála. „Doufám, že jí máš s sebou dost.“ Podotkla potom a bez váhání odtrhla pojistku. „No a proč myslíš, že se do kufru auta, vešla už jen jedna moje cestovní taška? Zbytek místa zabraly tvoje kufry a jeden společný chladící… Ikdyž jak tak na tebe koukám, možná to stejně bude pro nás pro oba málo.“ Elena by na něj ráda vyplázla jazyk, ale momentálně neměla čas. Lačně dopíjela zbytky se sáčku a nakonec ho s povzdechem odložila. „Další tu nemám, ale jestli chceš, zastavím a vyndám nějaký z kufru.“ Ozval se okamžitě, tentokrát bez žertů, ale ona se jen zavrtěla hlavou a pomocí velice pomalého dýchání se jí podařilo upíří tvář zaplašit. Vida, ono to vážně funguje! „Vidíš, jak ti to jde.“ pochválil jí a ona se mohla vrátit k lehkému tónu. „Díky, ale příště si narážky na kufry laskavě nech! Já je nebalila a běda, jestli v nich najdu něco, co se mi nebude k ničemu hodit!“ „Já myslím, že se ti na naší cestě bude hodit úplně všechno a ještě budeš bědovat, že ti něco chybí.“ Poškádlil znovu její zvědavost a ona opět pohlédla na hodinky. Tak moc už by chtěla vědět, kam mají vlastně namířeno! Jenže pak si všimla, že se už skoro dostali ze zácpy a překvapeně zamrkala. „Minul jsi to, odbočka na letištní parkoviště byla už támhle.“ ukázala za sebe, ale Damon se jen pousmál. „A proč myslíš, je jedeme na tohle parkoviště?“ „No já nevím, třeba proto, že to je společný vjezd a jiné tu už není?“ Pokrčila rameny, ale Damon jen tajemně zavrtěl hlavou. „Ale to víš, že je.“ Zasmál se pak a náhle odbočil do neoznačeného podzemního vjezdu hlídaného dvěma bezpečnostními kamerami. Elena se jen překvapeně rozhlédla a nechápala vůbec nic. Damon to s tím tajnůstkářstvím už vážně trochu přehání…!

Zatímco přemýšlela, jaký nátlak na něj ještě použít, aby konečně zjistila, co jí v nejbližších chvílích čeká, jejich vůz se proplétal složitou sítí chodeb a tunelů. Až po několika dlouhých minutách konečně vjeli do prostorné, ale poloprázdné podzemní garáže a zastavili vedle prosklené buňky, ze které okamžitě vyrazil mladý muž v letištní uniformě a nahodil nacvičený úsměv. „Pan Salvatore?“ Zahlaholil hned jak Damon otevřel dveře a ten přikývl. Elena jen zírala. On ho zná jménem? „Vítám vás, vše je připraveno. Prosím, výtah číslo jedna. O zavazadla se samozřejmě postaráme.“ Luskl prsty a z buňky vyrazili další dva muži. Damon jim otevřel kufr, počkal až budou dál od dveří spolujezdce (přeci jen nechtěl Elenu moc dráždit) a pak je otevřel. „Prosím madam.“ Galantně jí pomohl vystoupit, přesto, že to nepotřebovala a samozřejmě se do ní zavěsil. Elena jen šokovaně hleděla, jak muži v uniformách kmitají. „Co to má znamenat?“ Zeptala se zatímco jí vedl k příslušnému výtahu, ale on jen znovu nahodil svůj typický úsměv. „Jakto, že tě znají jménem? A co ty kufry?“ Nelétala zrovna denně, ale parkrát už někam letadlem cestovala a vždycky si kufr musela až k odbavení tahat sama! „Předcházejí si dobrého zákazníka.“ Poznamenal Damon a přivolal výtah. „Tys je ovlivnil?“ Napodlo jí, ale on se jen rozesmál. „Všechny? Ale ne, miláčku. Ovlivnění je skvělá věc, ale někdy je jednodušší a rychlejší vypsat šek. Neboj, naučím tě oboje. I to jak mít ten šek krytý.“ Elena se radši na víc neptala a nastoupila do výtahu. Pořád sice nic nechápala, ale na jednu stranu to bylo fuk. Časem se to dozví a momentálně jí ke štěstí úplně stačila Damonova paže ovinutá kolem její. Tiskla se k němu a cítila se podezřele dobře. Zvláštní, že by taky účinky přeměny?

Výtah se z cinknutím zastavil a Damon jí dal galantně přednost ve dveřích. Ocitli se v prosklené hale, která sice připomínala klasickou halu letištní, ale byla mnohem menší a také lidí bylo podstatně méně. A navíc ne jen tak ledajakých. Všichni byli nastrojení v oblecích a luxusních šatech a Eleně došlo, proč jí Damon pořídil to, co měla na sobě. V ničem jiném by se sem ani nehodila. „Kde to jsme?“ zašeptala téměř s nábožnou úctou a on se jen spokojeně pousmál. „Přece v letištní hale, miláčku. Jen v takové speciální.“ Bez dalšího vysvětlení jí vedl k nejbližší přepážce a ona celou dobu čekala, jestli s ní lidská vůně něco udělá, ale buď měl Damon pravdu a nebylo to tak zlé, jako u Stefana a nebo ti lidé byli moc daleko. A možná spíš to druhé, protože Damon se i u přepážky zastavil pro jistotu dál od mladé slečny sedící u nejmodernějšího letištního počítače. „Damon Salvatore.“ představil se a dívka se vstřícně usmála. „Ach jistě, už na vás čekáme.“ Zašvitořila a natáhla k němu ruku. Damon ale jen pustil Elenu, postoupil o krok vpřed a soustředěně jí pohlédl do očí. „Pasy nepotřebujete.“ Řekl tiše, ale důrazně a dívce okamžitě klesla ruka. „Pasy nepotřebuji. Jděte prosím k východu B6. Tam se vás ujme můj kolega. Přeji příjemný let.“ Pokračovala strojeně a Damon se znovu vrátil k Eleně. „Takže za tohle všechno platíš, ale pas nemáš?“ Popíchla ho když se spolu vydali k východu B6, ale on jen mávl rukou. „Víš co je s tím otravného papírování a vyřizování? Nemám ho už roky a vážně mi neschází. No, vlastně jak tak o tom přemýšlím, měl jsem ho jen jednou a to proto, že to byla v USA novinka. Díky tomu jsem přišel na to, že ne každá novinka za to stojí.“ Elena jen pobaveně zavrtěla hlavou a nechala se odvést dlouhou chodbou označenou příslušným číslem a písmenem.

Konečně dorazili k hydraulickým dveřím a pak dál a ven na prostorný dvůr, který těsně přiléhal k přistávacím drahám. A jí poklesla čelist! Přímo před ní se na perfektně rovném asfaltu předvádělo několik letadel, ale nebyla to velká dopravní letadla pro stovky lidí, které s mírnými obavami ze své žízně očekávala. Ne, tahle byla malá a lehká! A přitom nádherná, luxusní a evidentně v nejlepším stavu. „Co to…“ Zakoktala překvapeně, ale to už se k nim přihnal mladý muž v letištní uniformě, nejspíš dívkou u počítače zmiňovaný kolega a zářivě se na ně usmál. „Pan Salvatore?“ Zajímal se a Damon přikývl. „Výborně, prosím, pojďte za mnou, vaše zavazadla už jsou na palubě, takže můžeme kdykoliv vyrazit.“ Neomylně je oba vedl k jednomu z letadel a Elena nemohla uvěřit svým očím. Čím blíž ke stroji byli, tím větší se jí zdál. Musel mít na délku hodně přes 20 metrů a na stříbrném plášti zdobeném rudými pruhy se mu skvěl umělecky vyvedený nápis „Embraer Legacy 600“. Elena měla co dělat, aby nezalapala po dechu. Tenhle pojem jí totiž něco říkal. Matně si vzpomínala, že o něm jednou mluvil Jeremy (jehož vášeň pro letadla až doteď nechápala). Prý jde o jedno z nejluxusnějších letadel, určených pro… „ Letíte soukromým letadlem poprvé?“ Vpadl jí do myšlenek hlas mladíka v uniformě, který si nemohl nevšimnout jejího šokovaného výrazu a ona němě přikývla. Ano! Určených pro soukromé lety! Pane bože! „Soukromé letadlo?“ Obrátila se k Damonovi a on jen s úsměvem pokrčil rameny. Ale přitom se tvářil nadmíru spokojeně a bylo vidět jak si její obdiv vychutnává. „Ale proč?“ nechápala a bez odporu se nechala nasměrovat k výsuvným schodům do letounu. „A proč ne?“ Zašeptal jí do ucha, když se společně protahovali dveřmi a ona znovu obdivně vydechla. Uvnitř vypadalo letadlo mnohem větší, než z venku! Interiér se ani trochu nepodobal přecpaným turistickým, ale ani volnějším prvním, třídám letadel, která kdy viděla. Připomínal spíš gigantickou limuzínu, vybavenou několika pohodlnými pohovkami, rozmístěnými po obvodu a dlouhým leštěným stolkem uprostřed. Všude byla navíc spousta květin a dalších dekoračních prvků, takže si Elena připadal spíš jako v kanceláři nějaké galerie, než v letadle, které se mělo už brzy odlepit od země a odnést jí kdo ví kam. „Šťastnou cestu!“ Zavolal za nimi ještě mladík v uniformě, ale ona už ho moc nevnímala.

„Páni, to je naprosto…“ začala a Damon se spokojeně dmul pýchou. „…přehnané!“ Dokončila se šibalským zablýsknutím v očích a on se na oko urazil. „Tak tobě se to nelíbí?“ Řekl teatrálně a ona vážně zavrtěla hlavou. „Ovšem že ne! Raději bych se tísnila s desítkami dalších lidí v turistické třídě a každou chvíli ti něco zlomila, při pokusu některého se spolucestujících vysát.“ „No ale to jsi měla říct, miláčku. Rád bych ti vyhověl.“ Pokračoval zarmouceně, ale přitom se kolem ní protáhl a spokojeně se uvelebil na jedné z pohovek. „Příště.“ Mrkla na něj a dál se kochala vybavením letadla. Byla tu obrovská LCD obrazovka, DVD přehrávač, Blu-Ray přehrávač i monstrózní zvuková aparatura a ona jen znovu potlačila obdivné vydechnutí. „No, ale když už jsme tady… Kam si mám sednout?“ Otočila se znovu k Damonovi, ale on jen blahosklonně rozpažil. „Kam chceš. Ale preferoval bych, kdyby to nebylo moc daleko ode mě.“ Poplácal na místo vedle sebe a ona mu ráda vyhověla. Přisedla si těsně k němu a on jí něžně ovinul paži kolem ramen. „Myslela jsem to tak, kolik budeme mít spolucestujících.“ Osvětlila mu svou otázku, ale on jen pozvedl obočí. „Spolucestujících? No žádné! Tohle je celé jenom naše.“ „Cože!?“ Šokovaně se napřímila a pomalu jí docházelo, že on vážně objednal jen pro ně dva celé letadlo. „No víš, říkal jsem si, že to tak bude pohodlnější a právě i kvůli tomu okusování cestujících…“ Usmál se na ní a ona moc dobře věděla, že tohle myslí i trochu vážně. „Ale to muselo stát strašně moc! A co si o nás pomyslí?“ Damon se ale jen pobaveně rozesmál. „Miláčku, oni si nebudou myslet nic. Jim je fuk kdo jsme a odkud pocházejí peníze, které za tohle shrábnou. Takže můžeme být klidně nějací snobští zbohatlíci, nebo naftoví magnáti, nebo třeba členové sicilské mafie.“ „Aha…“ zamumlala a on se zatvářil na oko přísně. „Takže pravidlo první. Jako upír můžeš být kým chceš, kdy chceš a kde chceš. Jen si musíš dát pozor aby ses neopakovala a aby ses příliš často neukazovala na veřejnosti. V dnešní době bulvárů a paparazzi na každém roku by mohl být trochu problém, kdybys plnila stránky časopisů desítky let v kuse a vůbec se neměnila. Jo, kdysi to bývalo lepší. Člověk mohl být italským šlechticem a pohybovat se mezi smetánkou jak dlouho se mu zlíbilo…“ trochu se zasnil a Elenu vážně zajímalo na co, nebo na koho vlastně vzpomíná, ale pak se znovu usmál a přitáhl jí k sobě. „No, ale to je stejně pryč.“ Něžně jí přejel rty po čele a ona se na něj znovu usmála. „A my jsme tedy teď kdo? Členové mafie, nebo naftoví magnáti?“ „Nevím,“ pokrčil rameny, „co bys ráda?“ Elena se zamyslela. „No, já bych mohla být třeba bohatá dědička nějakého hotelového řetězce. Něco jako Paris Hilton, jen bez těch skandálů a čivav.“ Damon se upřimně rozesmál, ale pak na oko zvážněl. „No, dobře, ale kdo jsem já?“ „Ty jsi přeci můj snoubenec, kterého jsem milostivě vzala s sebou na inspekční cestu po rodinných hotelech.“ „Hm… No, dobře. Ale příště budu milionář zase já, ano?“ „Jak si přeješ, miláčku.“ Škádlivě mu přejela rty po tváři a jeho to důvěrné gesto docela překvapilo, ale pak na její hru rád přistoupil. „Takže snoubenci, jo? No ale to znamená, že musíme být přesvědčiví, aby lidé neměli podezření. Dokážeš to?“ Odhodlaně jí sjel rukou po paži a měl v plánu skončit u stehna, ale ona ho přes ní laškovně plácla. „Ovšem, že to dokážu, ale teď tady žádní lidé nejsou, takže ruce pryč!“ „Samozřejmě.“ Vrátil dlaň na její rameno a ona se k němu spokojeně přitulila. Ruce pryč, ale tiskne se ráda. Napadlo ho bezděčně, ale přitom byl opravdu neskutečně šťastný. Už dlouho se takhle dobře necítil a nebylo to jen tím, že ho čekala báječná dovolená s dívkou, kterou miloval a kterou mohl, zdá se konečně beztrestně, držet v náručí (nějak po přeměně zapomněla na ten umělý odstup co si od něj vždycky držela), ale i spoustou dalších věcí. A jedna z nich se právě znovu vylepšila. Na jednom konci kabiny se totiž právě otevřely dveře a dovnitř vstoupila pohledná letuška se stříbrnou nádobou na šampaňské, dvěma vysokými sklenkami a rozložitým tácem toho nejluxusnějšího občerstvení od zaječí paštiky, přes lanýže až po kaviár. „Vítám vás na palubě, jmenuji se Agnes a jsem vaše letuška. Tady taková malá pozornost od naší společnosti a kdyby jste potřebovali nebo chtěli cokoliv dalšího, stačí zavolat. Budu hned vedle. Doufám že si let užijete a na letišti Reina Sofia, přistaneme tak za čtyři hodiny.“ S úsměvem se zase vzdálila a Elena pozvedla obočí. „Reina Sofia?“ To jméno jí něco říkalo, ale přesně ho zařadit nedovedla. „Ano, miláčku. Jedno z nejznámějších letišť na ostrově Tenerife. „Tenerife!?“ vyhrkla. To už zařadit dokázala. „Kanárské ostrovy?“ Konečně věděla, kam jí unáší a nemohla tomu ani uvěřit! Vždycky toužila se na Grand Canaria podívat, ale nikdy se mu o tom přeci nezmiňovala? Ale Damon jí holt asi uměl číst myšlenky. „Zklamaná?“ Zeptal se trochu zaraženě, když spatřil její nevěřícný výraz, ale ona prudce zavrtěla hlavou. „Ani v nejmenším! Jen jsem trochu v šoku. Čekal jsem něco bližšího a navíc…“ „Navíc co?“ „Nevím, nic mě nenapadá!“ Rozesmála se bezstarostně i nadšeně zároveň a pak jí oči zabloudily k lahvi šampaňského. „Otevřeme to?“ Zeptala se mnohoslibně a Damon okamžitě přikývl. Vypadalo to, že se spolu mají vážně na co těšit!



9 reakce na FF: „Volba-část II“-1.Kapitola

  1. Đomča napsal:

    ta byla úžasná !!!!!!!!!!!!!!!!! :p
    můžete mi říct kdy bude další????

  2. Týna napsal:

    prosím může mi někdo poskytnout odkaz na první část???

  3. Althea(Abs) napsal:

    Další kapitola bude zase jako vždy v úterý :-) . A všech jedenáct kapitol z první části najdete v rubrice „Povídky-fanfiction“ http://vampire-diaries.4fan.cz/category/povidky-fanfiction/. :-)

  4. Markushek napsal:

    Krásně zamilované, optimistické… ale jak tě znám, tak jim brzo zase začneš házet klacky pod nohy… :D

  5. Szurmina napsal:

    Prostě úžasné, dokonalé, perfektní, napadají mě jen samé superlativy… :) :) :)

  6. Aleria napsal:

    Píšeš parádně a pro mě, jako fanouška Deleny je to suuuuuper :-)

  7. Mikeš napsal:

    Pro deleňáka paráda – romantika až na půdu :-) Ale bacha, jak znám Altheu, ta má ráda Salvatory oba, Stefan zaručeně s Elenou neskončil jen tím dopisem v minulém díle :-D

  8. J. napsal:

    Skvělé! Těším se na další :)

  9. Heli napsal:

    To vypadá tak stráášně slibně:-)))

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Rozdávat rady je zbytečné. Moudrý si poradí sám a hlupák stejně neposlechne.“ Mark Twain