FF: „Volba-část II“-7.Kapitola

Zdravím všechny své čtenáře. Máme tu neděli a s ní i další kapitolu mé povídky. Doufám že se vám bude všem líbit a že si jí užijete (opět pro jistotu varuji, že se můžete těšit na lehce lechtivé scény)! Takže přeju pěkné počtení a komentujte!!! Další díl v úterý.

7.

„Jistě, dorazíme kolem jedné. Kdy že vyrážíte dál? V pět? Výborně. Děkuji. Takže brzy nashledanou.“ Damon ukončil hovor a zastrčil mobilní telefon do kapsy. Právě dohodl všechno potřebné a zbývalo už jen dojít nahoru pro Elenu, vzbudit ji a vyrazit. „Vaše zavazadla jsou naložena, pane.“ Ozval se vedle něj hlas mladinkého zaměstnance hotelu a on ještě naposledy zkontroloval otevřený kufr temně rudého vozu Maserati GranCabrio, zda je v něm všechno, co v něm být má. A kupodivu bylo! Byť byl tento model klasifikovaný jako sportovní, po drobné úpravě interiéru se do něj vešla všechny jejich zavazadla, včetně po strop narvaného chladícího boxu (doplnění v místní nemocnici bylo skutečně nečekaně snadné). Damon s úsměvem kufr zaklapl (šlo to trochu ztuha, ale šlo) a byl rád, že si v půjčovně najmul zrovna tenhle vůz. Vždyť kdo by odolal maximální rychlosti 285 kilometrů v hodině a k tomu dokonale luxusnímu vybavení, srovnatelnému s lecjakou limuzínou? On rozhodně ne!

Spokojeně vyrazil směrem k výtahům a už v kabině si uvědomil, jak moc se na Elenu těší. Neviděl jí sice teprve tři hodiny, ale i tak se mu po ní neskutečně stýskalo. Konečně se dveře výtahu otevřely a on se nedočkavě rozběhl k jejich apartmá. Bylo dokonala uklizené, a dveře mezi obývacím pokojem a ložnicí byly stále ještě zavřené. Damon je potichu otevřel a nahlédl dovnitř. Jejda, asi to s tou snídaní ráno opravdu trochu přehnal, protože Elena skutečně pořád ještě spala. Ale špatně jí nejspíš už dávno nebylo, protože jí na tváři znovu hrál známý spokojený úsměv a on se na ní chvíli jen tak tiše díval. Byla tak překrásná… Nemohl uvěřit tomu, že tahle žena, nebo spíš ještě dívka, je skutečně jeho. Nebo alespoň trochu jeho. Pomalu přešel k posteli a poklekl vedle ní na koberec. Pořád čekal, kdy se Elena probudí, ale ta spala skutečně tvrdě a jeho napadlo, že by jí mohl probudit tím nejpohádkovějším způsobem… Opatrně jí odhrnul pramen vlasů, který jí ve spánku sklouzl do obličeje a něžně přitiskl své rty na její. Nebyl to dlouhý polibek, ale stačil na to, aby se jeho princezna zachvěla a ospale otevřela své krásné, oříškově hnědé oči. „Dobré jitro, Růženko.“ Usmál se na ni spokojeně a ona mu úsměv jemně oplatila, ale pak se rozhlédla a zatvářila se trochu zahanbeně.

„Ach ne, jak dlouho jsem spala?“ Zamumlala provinile, ale on jí něžně pohladil po vlasech. „Jen chvilku, ale už je všechno připravené a zařízené a je čas vyrazit. Co ty na to?“ Elena se na chvíli zamyslela, nebo spíš zkoumala, jak na tom je, ale pak došla k názoru že dobře. Už se vůbec necítila unavená ani přejedená, takže jí nic nebránilo mu vyhovět. „A kam to vlastně vyrážíme?“ Protáhla se a pokusila se z něj nenápadně vytáhnout nějakou informaci. „To je překvapení, miláčku.“ Odbyl jí však Damon vesele a vyskočil. „A teď už polez z postele, vybral jsem ti tu nějaké oblečení, šminky a doplňky, tak ať to lítá. Protože…, hej!“ Zaúpěl, ale pádu na postel už nemohl zabránit. Elenu totiž jeho přednáška přestala bavit a z ničeho nic ho stáhla k sobě na lůžko. Malá pomsta za to, co jí provedl včera na pláži. „A kolik máme času?“ Zavrněla a on si uvědomil, že jí už zase hoří tváře potlačovanou vášní. „No, moc ne, ale tohle…“ Přejel jí rukou po nahém těle, „…bysme asi ještě zvládli.“ Únava z dnešního rána byla ta tam a on najednou netoužil po ničem jiném, než jí sevřít v náručí a… Nedomyslel, protože Elena byla v podobných myšlenkách nějak napřed. Bez skrupulí mu totiž servala košili (knoflíčky to bohužel nepřežily, takže díky bohu za to, že si ráno vyndal z kufru oblečení na cestu) a zrovna mu přejížděla rty po rozpálené hrudi. Ne, opravdu nebude vadit, když se trochu opozdí. Vždyť od toho má sakra dole, to Maserati, ne?

„Pusť mě, musím se jít osprchovat.“ „A můžu se jít sprchovat s tebou?“ „Ne, nemůžeš!“ „Proč ne?“ Damon nasadil znovu svůj nejroztomilejší výraz, ale na Elenu to neplatila. „Protože jsi říkal, že pospícháme a ty budeš zdržovat.“ „Nebudu…“ „Budeš!“ „Slibuju, že nebudu.“ Vemlouvavě jí pohlédl do očí, ale pak se mu na tváři mihlo pobavení. „A navíc ten kdo tu se zdržováním začal jsi byla ty, pamatuješ?“ Na to se nedalo nic říct, takže Elena s povzdechem kapitulovala. „Tak fajn, ale když budeš zdržovat, tak tě z té sprchy vyhodím!“ Damon horečně přikývl a následoval jí do koupelny, kterou si tu skoro ještě vůbec neužili. Byla stejně jako zbytek apartmá velice luxusní a masážní sprchový box zabíral skoro polovinu jedné stěny. Elena popadla hotelový sprchový gel, který se povaloval na překrásně tvarovaném, sněhově bílém umyvadle a vklouzla do sprchy. Damon jí s potutelným úsměvem následoval a hned jak nastavila přijatelnou teplotu vody, tryskající z ozdobné masážní hlavice, ovinul jí paže kolem pasu.

„Vidíš?! O tomhle jsem přesně mluvila! Zdržuješ!“ Snažila se o přísný tón ale oči jí zářily spokojeností. „A my…“ Chtěla pokračovat, ale nedořekla. Damon jí umlčel svými rty a něžně, ale současně důrazně jí přitiskl k vykachlíčkované stěně sprchového koutu. Líbal jí a přitom vnímal, jak jim oboum po těle stéká příjemně vlažná voda, což ho ještě víc vzrušovalo. „Nestihneme to.“ Zašeptala mu Elena do ucha, když se přesunul s polibky na její tvář a krk, ale znělo to jen jako jemné upozornění. Veškerá počáteční bojovnost se jí z hlasu někam vytratila a přesto, že měla tak trochu pravdu (už teď měli zpoždění nejméně hodinu!), jemu to bylo najednou jedno. Nechtěl jí pustit, chtěl jí líbat pořád dál a možná i něco víc… Téměř nevědomky, zesílil tlak, kterým jí tiskl ke stěně a ona tiše zasténala. Ale ne proto, že by jí to bolelo, nadopovaná lidskou krví necítila skoro žádnou bolest, ale proto že najednou taky chtěla víc.

Nečekaně pevně ho objala rukama kolem krku a nadzvedla se tak, aby jí mohl podepřít a vstoupit do ní. Ještě nikdy se s nikým nemilovala ve sprše (a když na to přijde, tak vlastně ani ve stoje), ale bylo to nečekaně příjemné. Tedy pro ně dva to bylo příjemné. Pro vykachlíčkovanou stěnu za Eleninými zády, která bohužel nebyla konstruovaná tak, aby vydržela vášnivé intimní hrátky dvou velmi silných upírů, to příjemné rozhodně nebylo! A také to dala patřičně najevo, protože se náhle ozvalo nepříjemné zapraskání a Damon i Elena ztuhli. “Jsi v pořádku?!“ Vyhrkl Damon zděšeně a nenápadně kontroloval, jestli Elenu nestiskl trochu moc, ale ona jen zmateně přikývla. „Naprosto a ty?“ Nerada by mu zase něco zlomila (a to o tom zápěstí dnes v noci ani nevěděla!), ale on se náhle úlevně rozesmál. „Já jo, ale koupelna ne.“ Vypravil ze sebe a jemně Elenu otočil. „Hups!“ Vypadlo z ní šokovaně, ale ve skutečnosti jí to připadalo docela vtipné. Pobaveně spolu hleděli na popraskané luxusní kachlíčky, které vypadaly, jako by do nich někdo hodně silně uhodil kladivem a marně potlačovali výbuch smíchu.

„No, já myslím, že tě nechám se v klidu dosprchovat, a půjdu zavolat na recepci, že moje snoubenka měla, ehm malou nehodu ve sprše.“ Pokrčil Damon po chvíli rameny, ale Elena se jen znovu rozesmála. „To by mě zajímalo, jak jim tu nehodu vysvětlíš.“ Odvětila potutelně, ale pak si ještě na něco vzpomněla. „A žádná snoubenka… Manželka!“ Opravila ho vesele a Damon zaskočeně přikývl. Tohle od ní nečekal, ale potěšilo ho to. Vyklouzl spokojeně ze sprchy, osušil se, oblékl a sáhl po mobilním telefonu. Zatímco vysvětloval recepčnímu, že jeho… žena se dnes ráno sprchovala a zjistila, že ve sprchovém koutě je na jednom místě, ehm mírně poškozené obložení, Elena dokončila sprchu, zavinula se do příjemně měkké osušky a vrátila se k němu do pokoje. „Ano, jistě, za chvíli budeme pryč, pak sem můžete někoho poslat. Dobře. Na shledanou.“ Damon ukončil hovor a Elena na něj spiklenecky mrkla. „Tak co, přiznal ses, žes to rozbil ty?“ „Já? Jak já?“ „No, kdyby se na mě tak netiskl, nestalo by se to.“ Uzemnila ho, ale on se jen uchechtl. „A to jsem jim, jako měl říct: Moc se omlouvám, ale právě jsem svou ženou poškodil váš sprchový kout? To by asi fakt nepochopily.“

Elenu ta formulace pobavila stejně jako jeho, ale přitom už se rozhlížela po kufrech. A až teď jí došlo, že tu nejsou. „Kde jsou naše zavazadla?“ Zeptala se nechápavě, ale Damon jen mávl rukou směrem k chodbě. „Už jsou dávno sbalená a naskládaná ve voze.“ „No to je paráda, a to mám jít ven takhle?“ Ukázala na ručník ovinutý kolem těla a on pokrčil rameny. „Jestli chceš? Mě by to nevadilo, ale pokud by ses náhodou styděla, tak jsem ti jeden model i s doplňky támhle vydělil. Říkal jsem ti to, ale to jsi zase myslela kdo ví na co.“ Mrkl směrem k hromádce oblečení a Elena pozvedla obočí. „Aha, no tak fajn, ale teď se otoč, ať si to můžu vyzkoušet.“ „Ale no tak, já už tě nahou viděl.“ „To je fuk, stejně se otoč.“ „Proč?“ Nechápal její myšlenkové pochody. „Protože proto. Nechci, aby ses na mě díval, když se oblékám.“ „Proboha proč?“ „Já nevím, prostě mi to přijde nevhodné.“ Zakňourala a on se překvapeně otočil a zády k ní se uvelebil na pohovce. „Takže ona se stydí přede mnou oblékat, ale jít se mnou do sprchy to jí nevadí…“ Mumlal si pod vousy, ale náhle ho zezadu do hlavy trefil mokrý ručník, který po něm Elena hodila. „Nemluv o mě, jako bych tu nebyla!“ Pokárala ho napůl žertem a co nejrychleji si oblékala krajkové spodní prádlo značky Victoria’s Secret. „Promiň, jen to nějak nechápu.“ Omlouval se stále zády k ní, ale ona si jen povzdechla. „Ber to prostě jako takový můj vrtoch.“ Neměla chuť mu vysvětlovat, že prostě nemá ráda, když jí někdo pozoruje při oblékání. Měla to tak už od dětství a ani nevěděla přesně proč. Prostě taková úchylka. „Rozkaz, miláčku.“ Pokrčil rameny a radši se začal těšit, jak bude Eleně další nový model slušet.

Ta si zatím oblékla prostý černý top, a opatrně vklouzla do dlouhé, úzké sukně s rozparkem až nahoru ke stehnu. Byla z velmi příjemného, ale přiléhavého materiálu temně rudé barvy a ona si trochu oddychla, když jí naprosto bez problémů zapnula. Po té snídani z toho měla trochu obavy, ale Damon měl s upířím metabolismem evidentně pravdu. „Hotovo.“ Oznámila mu spokojeně a posadila se před toaletní zrcadlo. „Hm, pěkné.“ ohodnotil její vzhled a natáhl se pro středně velkou saténovou krabičku na šperky, kterou Elena dosud neotevřela. Ta si právě pročesávala vlasy a ani si nevšimla, když k ní zezadu přistoupil a poklekl vedle ní. „Něco tomu chybí.“ Zašeptal jí pak mnohoslibně do ucha a krabičku otevřel. Uvnitř se skrýval nádherný, masivní náhrdelník z bílého zlata, zdobený broušenými rudými kameny a shodně řešené náušnice a náramek. Elena na tom mohla oči nechat. „Myslel jsem, že rubíny by ti k tomuhle modelu slušely.“ Usmál se na ní nevině a ona nevěděla, jestli ho má praštit, za to, že takhle příšerně utrácí a pořád jí rozmazluje, nebo políbit, za totéž! Nakonec se rozhodla pro kompromis.

„Děkuju,“ přejela mu něžně rty po tváři, ale pak se zatvářila káravě. „Ale už dost! Nemůžeš mi přeci kupovat novou sadu luxusních šperků ke každým šatům! Nejdřív brilianty, pak perly, teď rubíny! Co přijde zítra?“ „Třeba smaragdy, nebo safíry.“ Napověděl jí laškovně, ale ona ho plácla po rameni. „Já to myslím vážně! Tohle si přece nezasloužím.“ Damon ale okamžitě zvážněl. „Ne, Eleno. Tohle si zasloužíš! A zasloužíš si ještě mnohem a mnohem víc!“ Něžně jí hleděl do očí a ona měla co dělat aby se znovu nerozplakala. Ale pak se ovládla a usmála se na něj.„Dobře, ale uděláme dohodu, ano? Příštích čtyřiadvacet hodin, žádné takovéhle šperky.“ Damon se její „zásadovosti“ musel zasmát, ale pak přikývl. „Dobře, příštích čtyřiadvacet hodin žádné náhrdelníky, náušnice, ani náramky.“ „A taky spony, prsteny, brože a nic podobného!“ Prokoukla jeho šikovnou lest a on si na oko zkroušeně povzdechl. Ale pak se znovu usmál. „Můžu?“ Vyjmul z krabičky náhrdelník, který ho musel stát asi tolik, co pronájem té včerejší limuzíny (možná víc) a šikovně jí ho připnul. Slušel jí skutečně mimořádně. A když pak doplnila i náušnice a náramek, vypadala už zase jako milionářka. Ještě se trochu nalíčila, obula střevíčky na vysokém podpatku, které jí připravil a sebrala kabelku, na kterou kupodivu také nezapomněl, a mohli vyrazit.

Elena se naposledy rozhlédla po jejich nádherném apartmá a bylo jí maličko smutno, že odsud odjíždějí, zvlášť když se tu odehrálo něco, co zásadně pozměnilo celý jejich vztah, ale Damon jí vzal povzbudivě za ruku a ona okamžitě na smutek zapomněla. Věřila mu a bylo jí jasné, že ať už jí bere kamkoliv bude to tam přinejmenším stejně úžasné jako tady. No a i kdyby náhodou ne, hlavní je, že tam budou spolu… Nechala se odvést na chodbu a pak i do výtahu a jako poslední si dole v přízemí vtiskla do paměti nádhernou hotelovou halu. Ale pak už zamířili ven a ona jen překvapeně zamrkala, když Damon vyrazil k luxusnímu sportovnímu kabrioletu ve stejné barvě, jakou měla její nová sukně. „Co…co to je?“ Vyhrkla, protože čekala něco úplně jiného (ne přímo limuzínu, idkyž by tedy nebyla k zahození, ale něco… no jiného). „Maserati GranCabrio“ Informoval jí rozzářeně Damon a galantně jí otevřel dveře spolujezdce. „Aha.“ Vypadlo z ní hloupě, a pomalu se svezla na překvapivě pohodlné sedadlo.“

Damon za ní dveře s gustem zabouchl a v minutě seděl za volantem. „Měla by ses připoutat.“ upozornil jí se zářivým úsměvem, a ona si jen povzdechla. „Kolik to proboha jede?“ „No, v papírech to má maximum kolem 285, ale můžeme vyzkoušet, jestli se z toho dá dostat i víc.“ Elena ale byla v šoku. „285? To jako kilometrů?  V hodině?“ Nejrychleji jela asi tak 130 a i to na ní bylo až až. „Jistě.“ Zazubil se Damon a nastartoval. Eleně podvědomě vystřelila ruka k pásu a on se rozesmál nahlas. „Ale no tak, zlato. Přece se nebojíš?“ „Popravdě? Trochu jo!“ S úlevou pás zapnula a on se velice plynule rozjel. Elenu sice trochu překvapilo, že zamířil opačným směrem, než ze kterého přijeli (čekala, že pojedou na letiště), ale na druhou stranu jí to bylo teď tak nějak fuk. Trochu vyděšeně pozorovala silnici před sebou, která se v mnoha zatáčkách vinula podél pobřeží a při představě, že tu pojedou víc, než osmdesát jí polévala hrůza. „Neboj, má to airbagy.“ Pokusil se jí uklidnit, ale moc to nezabralo. „Ale nechceš je testovat, že ne!?“ Vypískla malinko hystericky, ale hned se za to zastyděla. Je sakra nesmrtelná, ne?! I kdyby se srazili s náklaďákem, nemůže se jim relativně nic stát! Tak proč kruci pořád není ani o trochu klidnější! „Dobře, tak nebudeme testovat, jak rychle to jede, platí?“ Ustoupil s povzdechem Damon, protože Elena vypadala fakt vyděšeně a ona se na něj vděčně usmála. „Děkuju.“ zašeptala, ale jemu se znovu blýsklo v očích. „Ale stejně tak trochu pospícháme, takže míň, než sto nepojedu, promiň.“ Šlápl na plyn a ona se v duchu pokřižovala. Sice trochu divné, na upírku, ale přišlo jí to naprosto adekvátní!

Nakonec ale ta cesta nebyla zase až tak hrozná. Většinu času raději sledovala pobřeží, než silnici před nimi, takže jí ani nepřišlo, že Damon skutečně nenechal ručičku tachometru klesnout pod 120. A to dokonce ani, když doprava začala houstnout a jí podle ukazatelů došlo, že jsou na okraji Santa Cruz de Tenerife, největšího města na ostrově. Trochu jí to překvapilo, a ještě víc jí překvapilo, když Damon bez povšimnutí minul výjezd označený letiště a naopak stočil vůz na výpadovku směřující k pobřeží. „Kam to…?“ začala, ale pak si všimla cedule „Přístav“ a vykulila oči. „My jedeme do přístavu?“ Vypravila ze sebe šokovaně a on klidně přikývl. „Ale proč, proboha?“ Sice ještě včera o pronajmutí nějaké lodě přemýšlela, ale takhle si to tedy nepředstavovala! Nechtělo se jí tlačit v nějaké těsné kajutě, kdo ví jak dlouho, když si mohli najmout další soukromé letadlo (nějak moc jí tenhle styl života začal vyhovovat!). Jenže v zápětí jí došlo, že se žádná těsná kabina konat nebude. Jejich vůz totiž projel přístavní bránou a otevřel se jim pohled na loď kotvící kus od břehu. A nebyla to jen tak obyčejná loď! Byl to obří luxusní parník, které vídala jenom ve filmech a na jehož boku se rýsoval nápis „Costa Mediterranea“. „Pane bože…“ Ujelo Eleně a Damon se spokojeně usmál. Přesně takovouhle reakci čekal!



5 reakce na FF: „Volba-část II“-7.Kapitola

  1. J. napsal:

    Skvělé, dokonalé a milion dalších slov! Ta scénka ve sprše byla úžasná! :D

  2. Denisa napsal:

    Nadherne a vtipne ako vzdy :) velmi sa mi pacia tvoje poviedky a moc sa tesim na pokracovanie :) ta doba sa mi zda nejaka dlha :-D

  3. Đomča napsal:

    ta scéna ve sprše je super !!! damon je tak sladkej!!!!:)

  4. Marry napsal:

    Tuhle povídku prostě nejde nezbožňovat :) už se těším na další díl, je to vážně skvělý :)

  5. Amitiel napsal:

    Hrozně se těším, jak se ta jejich dovolená bude vyvíjet dál. Je to jako kdyby člověk cestoval s nimi.

    PS: Ta koupelna mě pobavila. Představa personálu, jak spatří ty kachličky. :-D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Pes, kterého uzdravíš, tě nikdy nekousne. To je hlavní rozdíl mezi zvířetem a člověkem.“ Mark Twain