FF: „Volba-část II“-16.Kapitola

Předem se moc omlouvám, že dnes až tak pozdě, ale mám pro vás další kapitolu povídky Volba! Doufám že se vám bude líbit a budu moc vděčná za komentáře! Další kapitola v úterý!

16.

„Ještě jednou se moc omlouváme, za nepříjemnosti a doufám, že tento malý incident nějak negativně neovlivní váš vztah k naší společnosti.“ Omlouval se už nejméně počtvrté stevard a Damon už neměl sílu mu na to nic říct. Přitom omlouvat by se měli spíš oni! Bylo víc než jasné, že nemůžou dál zůstat v apartmá, kde byla na koberci v obývacím pokoji obří krvavá skvrna, takže krátce potom, co se slečna pokojská, která Eleně posloužila jako večeře, probrala, jí Damon znovu ovlivnil a s ní pak ještě několik dalších zaměstnanců lodní společnosti, a nechal Elenu i sebe  přestěhovat do jiné volné kajuty.

Tu co upustili jim nařídil v tichosti uklidit (hlavně vyměnit koberec!), a zvědavcům říct, že když se s manželkou vrátili z baru, byla na něm neznámá obrovská skvrna, pocházející patrně z netěsnícího stropu. Byla to totální pitomost a naprosto hloupá výmluva, ale on honem nemohl na nic lepšího přijít! A navíc se mu to nechtělo moc řešit, protože Elena s ním potřebovala být sama a on jí potřeboval utěšit. Prvotní nadšení nad tím, že pokojská její „útok“ přežila, u ní totiž rychle vystřídala melancholie a deprese a on věděl, že to nesmí nechat zajít moc daleko. Elena by totiž mohla vypnout, no a to by bylo… Přinejmenším příšerné! Proto mu ani nevadilo, že je ovlivněný stevard přestěhoval do mnohem menšího apartmá, které dokonce nemělo ani terasu a jediné co si přál, bylo, aby už odtud vypadl! „Vážně je nám to moc líto, a…“ „A dobrou noc!“ Zavrčel proto otráveně a vyhodil upovídaného muže na chodbu. Pak si povzdechl a vyrazil do ložnice. V ní byla místo kruhové postele normální čtverhraná (zato s nebesy) a na ní tiše ležela Elena, převlečená do nové saténové noční košilky a zírala do stropu. Na tváři měla pořád ještě stopy slz a jemu to trhalo srdce! Nechtěl aby byla smutná! Nikdy!

„Eleno?“ Oslovil jí opatrně, ale ona se ani nepohnula. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než si lehnout vedle ní. „Lásko, nebuď smutná…“ Pokusil se jí utěšit, ale ona jen znovu vzlykla a zavrtěla hlavou. Jako by mu říkala: „A jak nemám být smutná?“ „Nic tak hrozného se přeci nestalo. Stejně bych tě musel dřív, nebo později naučit, jak přežít bez konzervované krve.“ Něžně jí hladil po vlasech, ale ona pořád mlčela. „Prosím, řekni alespoň něco.“ „A co mám říct?“ Vzlykla a otočila se k němu. On ale jen pokrčil rameny. „Co chceš…“ „Miluju tě.“ zašeptala náhle a on se jen překvapeně usmál. Tohle nečekal. „Já tebe taky.“ „Vážně?“ „No jistě, copak o tom pohybuješ?“ převapeně pozvedl obočí. „I po tom, co jsem dnes předvedla?“ V hlase jí zněl skutečný strach. Chudinka, jak si jen mohla myslet, že by jí někdy přestal milovat? Nikdy nepřestane! Ať se stane cokoliv! „Ovšem! Eleno, ty jsi přeci nic špatného neudělala! Nikoho jsi neplánovaně nezranila, s tou holkou jsi to zvládla skvěle a koberec, apartmá a terasu vem čert! A chladící box taky! Seženu jiný a seženu i jinou krev, ale trochu jí ještě máme. Vážně, lásko. O nic nešlo.“

Snažil se znít vesele a klidně a krásně se to od něj poslouchalo, ale ona se pořád cítila pod psa. „Ale zabila bych jí, kdybys mě od ní neodtáhl.“ Pípla a  on jen obrátil oči vsloup. „Vždyť to bylo poprvé! Žádný učený z nebe nespadl. A já ti ukážu jak na to, abys nikoho neohrožovala na životě.“ „Ale stejně jim budu ubližovat…“ Už zase měla v očích slzy a Damon jen bezmocně rozhodil rukama. „Eleno, upíři prostě lidem ubližují! Je to součást jejich… prokletí, ale to se přeci dá zvládnout! Dá se to minimalizovat. Ta pokojská přeci skoro nic necítila. Pár dní bude malátná, ale nic víc! To přežije!“ Elena věděla, že má pravdu, ale pořád měla hrozný strach. Strach sama ze sebe! „A co když se nenaučím, jak jim neubližovat? Jak je kousnout, aby přežili…“ Zasténala zlomeně, jenže on její protest řádně utnul. „Naučíš se to! Já tě to naučím.“ „Ale co když to zkazím a při tom učení někoho zabiju?“ V hlase jí sice zaznělo zaujetí, ale i další bolest, Damon se ale náhle rozzářil, protože dostal perfektní nápad! Elena měla tak trochu totiž pravdu. Čistě teoreticky by se mohlo něco pokazit a ona by při učení mohla někoho zabít (ostatně se to většině upírů stalo a ne jednou), ale jeho právě napadlo, jak tomu zabránit! Sice to pro něj nebude zrovna dvakrát příjemné, ale není nic, co by pro Elenu neudělal! „Nikoho nezabiješ, protože ten na kom to budeš trénovat umřít nemůže!“ Vyhrkl a vytáhl jí do sedu.  „A začneme hned teď. Nebo jsi unavená?“ Elena zmateně zavrtěla hlavou, ale vůbec nic nechápala.

O čem to Damon mluví? A chce jí učit teď? To jako teď v noci? A tady? Ale on už rozsvítil lampičku na nočním stolku a povzbudivě se usmál. „Tak jdeme na to.“ „No jo, ale na kom to mám tady jako trénovat?“ Vypadlo z ní pitomě a už už se začínala bát, aby nezavolal další obsluhu, ale on na ní jen šibalsky mrkl. „No přeci mě! A neříkej že ne, protože už sis to stejně jednou vyzkoušela!“ „To mám jako kousnout… Tebe!“ Vyhrkla konsternovaně ale on jen bezstarostně přikývl. „Ale to přece nemůžu!“ Bránila se a jen z té představy jí bylo úzko, jenže Damon měl jiný názor. „A proč ne, miláčku? Mě přeci takhle zabít nemůžeš.“ „No, to sice ne, ale bude tě to bolet!“ Plácla bez rozmyslu, ale on jí jen láskyplně pohladil po tváři a věnoval jí něžný úsměv. „Nebude! Naučím tě, jak to udělat, aby to nebolelo a těch pár pokusů předtím zvládnu. Veř mi, už jsem zažil horší věci. Od tebe to bude skoro jako polibek.“ Sice to pravda moc nebyla (když ho kousla před pár dny, bolelo to jako čert, ale to jí přeci vykládat nebude!). „Já nevím…“ Vykrucovala se pořád ještě trochu zaskočená, ale musela uznat, že zas tak špatný nápad to není. Kdo ví, za jak dlouho bude potřebovat další čerstvou lidskou krev a nechtěla riskovat, že to její další „dárce“ nepřežije. „No tak, jen to zkus.“ Usmál se na ní povzbudivě a přímo před ní si lehl na polštář. „Ber to jako milostnou předehru se studijní vložkou.“ Dodal pak a v očích mu problesklo známé toužebné světlo. „Dobře…“ přikývla nervózně a naklonila se nad něj. Velice něžně mu přejela dlaní po hrudi a nakonec zabloudila prsty ke knoflíčkům jeho košila. Pomalu rozepla vrchní tři a  rozechvěle pozorovala, jak naklonil hlavu na stranu a uvolnil jí cestu. Jemně ho hladila konečky prstů po krku a pečlivě odsouvala zatoulané kadeře tmavých vlasů stranou.

Jenže dál nevěděla. Jak ho má kousnout? Neměla nejmenší tušení jak je to správně a on jí evidentně poradit nehodlal. Nejspíš zvolil učební metodu pokus-omyl, ale to pro něj nebylo zrovna nejlepší. No, jak chce! Zhluboka se nadechla sklonila se těsně k němu a upnula se ke svým upířím instinktům. Nejdřív měla strach, že už tohle nebude fungovat, ale kupodivu to šlo velice hladce. Její tvář se v minutě změnila a špičáky vyjely z dásní, jako by jen čekaly na povel. Tak do toho! Rozhodla se a bez dalších průtahů zavřela oči a pootevřela ústa. Ucítila jak její zuby projely jeho jemnou kůží a ucítila i jak sebou Damon škubl, ale nevěděla jestli to je dobře nebo špatně…

No a samozřejmě to bylo špatně! Kousla ho naprosto mimo jakoukoliv žílu, nebo tepnu, a poškodila jen kůži a sval, takže jí do úst vteklo jen pár nanicovatých kapiček jeho krve a on musel hodně zatínat zuby, aby nevykřikl. Ale nesměl! Sám jí tohle nabídl, tak musí vydržet! Jen by jí svým sténáním zbytečně ubližoval. Naštěstí Elena brzy pochopila, že tudy cesta nepovede, pustila ho a zklamaně se napřímila. Pak otevřela oči a s hrůzou sledovala ránu, kterou mu způsobila! Ta tedy měla hodně daleko k elegantní rance, kterou Damon uštědřil té pokojské. Tahle její byla hluboká a roztřepená a chudák Damon, vypadal jako by ho právě napadla minimálně vzteklá puma! „Sakra!“ ujelo jí, ale on honem sáhl na noční stolek pro balíček papírových kapesníků a jeden si přitiskl na ránu. „To nic, Eleno. Nic mi není. Jen pro příště musíš kousat trochu víc vpravo. Počkáme, až se mi to zahojí a ukážu ti to.“ On chtěl vážně ještě pokračovat? No, jeho volba… Ale pak jí něco napadlo.

„Tak kousni ty mě a ukaž mi to.“ Navrhla, ale on prudce zavrtěl hlavou a vytáhl se k ní do sedu. „Ne, to ne. Za pár minut se to zatáhne, takže není potřeba…“ „Proč ne?“ Zvedla přísně obočí a bylo jí nejspíš jasné, proč. Protože to určitě bolí jako čert! „Není to nutné!“ „Ale no tak, nelži. Bolí to viď?“ Popíchla ho, ale on jen sklopil oči. „Trochu, ale o to nejde… Tedy nejen o to…“ Elena okamžitě pochopila, že za tímhle se skrývá něco víc a najednou jí to začalo vážně zajímat. „Aha, tak o co jde?“ Damon totiž náhle vypadal dost nervózně. Jako by se sám na sebe zlobil, že o tom vůbec začínal, ale o to víc chtěla znát ten pravý důvod. „No tak! To je ti zle při představě, že piješ krev jiného upíra, nebo co?“ „Ne! No, jako upřimně mě to nějak neláká, ale to není to…“ Zarazil se a hledal nějakou další kličku, pak ale pohlédl Eleně do odhodlaných očí a došlo mu, že z tohohle se jen tak nevykroutí. Bude muset s pravdou ven. „Jde o tebe.“ Povzdechl si a ona zmateně zamrkala. „Jak o mě? To je ti zle jen ze mě, nebo co?“ „Ne! Proboha to ne, spíš naopak! Víš, jde o to, že tebe už jsem jednou kousnul a přísahal jsem sám sobě, že to znovu nikdy neudělám!“

A bylo to venku a Elenu to upřimně překvapilo, ale i dojalo. Něco takhle zásadového by od Damona tedy nečekala, ale tvářil se naprosto rozhodně a ona mu něžně stiskla ruku. „Ale no tak, to už je dávno.“ zašeptala, jenže on jen zavrtěl hlavou. „Tak dávno to zase není, ale o to nejde. Prostě… Prostě ti už takhle znovu nechci ublížit.“ „Neublížil jsi mi, Damone. Bylo to jen jediné nepatrné kousnutí a navíc jsi za něj ani nemohl!“ Vymlouvala mu jeho zatvrzelý názor, ale on raději sklopil oči. Nechtělo se mu na tu chvíli, kdy k tomu „nepatrnému“ kousnutí došlo vůbec myslet! Byl to jeden z nejhorších okamžiků jeho života a když si vybavil Eleniny šokované a zraněné oči, bylo mu zle. „No tak, podívej se na mě. Přeci to teď nebudeme řešit! To už je dávno promlčené a prominuté.“ Usmála se povzbudivě a lehce mu ukazováčkem zvedla bradu. A pak udělala něco, co asi nečekal a něžně ho políbila. Potom se od něj ale odtáhla, zhluboka se nadechla a změnila téma. „Tak, myslím že už se ti ta rána zahojila, takže chceš vážně pokračovat?“ „Jistě!“ „No fajn, ale řekni mi přesně, kam mám kousat, nechci, aby tě to bolelo.“ Věnovala mu trochu roztřesený úsměv a on hodil jejich uplynulou konverzaci za hlavu a lehce zvedl její dlaň ke svému hrdlu. „Musíš kousnout někam sem. Cítíš to? Je tam měkčí místo, bez zbytečných svalů…“ Vysvětloval jí odhodlaně a ona zvědavě naslouchala. A naslouchala mu pak ještě hodně, hodně dlouho…

„AU!“ „Promiň! Kousla jsem moc silně?“ „Ne, lásko kousla jsi adekvátně silně, akorát úplně jinam než jsi měla! Takhle jsi zase zasáhla tepnu, takže tvé nebohé oběti zbývá asi tak minuta života. Sakra… Podej mi ten ručník, nebo jim kromě polštáře a koberce zakrvácíme i prostěradlo!“ „Ty jim ho zakrvácíš!“ „No tak to pěkně děkuju!“ Zlobil se na oko Damon, ale přitom byl rád, že už je Eleně líp. Sice se v prokusování hrdel (tedy jeho hrdla!) moc nezlepšila, ale alespoň to už brala víc s nadhledem. Ostatně po skoro dvou hodinách nácviku ani nemohla jinak. „Ukaž. Bolí to?“ Přitáhla si ho do náručí a něžně mu ošetřovala krvácející ránu. „Ani ne.“ zalhal jak nejupřiměji mohl, ikdyž to vlastně tak docela lež ani nebyla. On totiž už ani nevěděl, jestli ho bolí přímo tahle poslední rána, protože měl celý krk a rameno v jednom ohni. Kůže se sice upírovi zahojí rychle, ale to neznamená, že její opakované poškozování nebolí! Bolí jako čert, ale co měl dělat? Ještě že ho tahle vyučovací metoda napadla!

Elena vážně nepatřil k nejšikovnějším žákům a kdyby cvičili až zítra na Malaze, jak měl původně v plánu, byla by za nimi už pěkná řádka mrtvol! A Eleně samozřejmě její neúspěchy na tomto poli neušly. „Jsem neskutečně nešikovná.“ Povzdechla si a dál mu tiskla již notně zakrvácený ručník ke krku. „Ale nejsi, jen ti to učení… Jde trošku pomaleji, no. Ale to nevadí.“ Pokoušel se jí povzbudit, jenže moc mu to nevyšlo. „Bezva, je ze mě retardovaný upír!“ „Ale no tak! To není pravda, Eleno!“  Okřikl jí možná až moc rázně, ale ona jen bezmocně mávla rukou. „Jakto, že ne? Vždyť mi vůbec nic nejde! Perfektní sluch a zrak mi pořád vypadává, ovlivňování lidí se mi povede jen někdy a s nehorázným vypětím a teď neumím ani nikoho kousnout! Jsem nemožná! A to mi Klaus říkal, jaký mám potenciál k tomu být nesmrtelná… To teda fakt neodhadl! Myslím, že by se potrhal smíchy, kdyby mě teď viděl!“

„Je mi fuk, co by si Klaus o tobě myslel. Pro mě jsi dokonalá!“ Odvětil Damon rozhodně a Elena se musela chtě, nechtě usmát. „No jo, miláčku, ale to pořád nic moc nedokazuje. Mám takový pocit, že pro tebe bych byla dokonalá i kdybych se proměnila v žulovou dlaždici! A to bych nejspíš byla i jako dlaždice nemožná!“ Damon jí chtěl dál utěšovat, ale takhle její formulace ho upřimně rozesmála. „No, možná máš pravdu.“ Dodal pak a něžně jí objal. „Ale teď vážně. Jde ti to všechno opravdu dobře. Časem se ve všem zdokonalíš, uvidíš.“ Láskyplně jí políbil na tvář a ona mu položila hlavu na rameno. „Nenecháme toho vyučování už?“ Navrhla, ale on nesouhlasil. „Ne, Eleno. Zítra chci, aby sis to vyzkoušela v přístavu. Je tam spousta uliček, které jsou temné i ve dne a na to se musíš ještě zdokonalit.“ „Už zítra?!“ vyhrkla, ale pak jí došlo, že čekat by vážně nebylo moudré. Kdo ví, za jak dlouho jí zase přepadne ta žízeň. Možná už nikdy, protože šlo třeba vážně jen o těch pár doušků čerstvé lidské krve, ale něco jí říkalo, že to nebylo naposled. „No tak dobře, ale zůstaň sedět, ano? Ty nebozí lidé zítra taky nebudou ležet.“ Naaranžovala si ho tak, jak potřebovala a sklonila se k jeho hrdlu. Tak co jí to všechno radil? Nekousat moc silně, ale ani slabě, pozor na tepnu, ale současně ne jen do svalu, svést si krev přímo do úst a hlavně rychle! Uf! Bylo toho víc, než na test z biologie! A pak že být upírem je intuitivní! U ní to teda nefungovalo!

Odevzdaně se nadechla, sklonila se k Damonově krku a nasměrovala své upíří špičáky na místo, které jí připadalo, že splňuje všechny požadavky. Okamžitě ucítila v ústech jeho krev, ale tentokrát to bylo tak nějak…líp! Stékala jí přesně tam,  kam měla (takže k desítkám rudých skvrn na povlečení a Damonově košili nepřibyla ani jediná), pomalu (ne, jako když parkrát zasáhla tepnu a skončila s krví úplně všude, včetně nosu-mimochodem nic příjemného!) klidně a Damon sebou navíc skoro vůbec neškubl (o což se tedy snažil vždycky, ale ne pokaždé mu to vyšlo). Elena ho tedy po několika vteřinách pustila a nadšeně hleděla na úhlednou ránu na jeho hrdle, které byla téměř na chlup stejná, jako ta, kterou způsobil on té pokojské. Dokázala to! Damon na ní obdivně hleděl a přesto, že trochu krvácel spokojeně (a maličko pyšně) se usmíval. „Bolelo to?“ Zeptala se pro jistotu, ale on zavrtěl hlavou. „Nepatrně. Výborně, lásko! Zvládlas to! Přesně takhle to udělej zítra a všechno bude v pořádku.“ Eleně se sice při pomyšlení na zítřek trochu stáhlo hrdlo nervozitou, ale nedala to na sobě znát. Raději Damona něžně stlačila do lehu a líbala ho kolem rány, kterou mu způsobila tak dlouho, dokud definitivně nezmizela. Pak se ale napřímila a v očích jí toužebně blýsklo. „Mýlím se, nebo jsi předtím mluvil o milostné předehře.“ „Nemýlíš.“ Zavrněl a něžně jí hladil po vlasech. „No, ale ta už myslím skončila a víš, co má následovat po ní, ne?“ „Hm, nějak si  nemůžu vzpomenout, poradíš mi?“ Na rtech mu hrál rozpustilý úsměv, ale přitom byl i hluboko uvnitř šťastný. To, že Elena měla náladu na hraní, znamenalo, že už je v pořádku. Tedy alespoň nejvíc v pořádku, jak je teď možné. Katastrofa byla snad zažehnána a on upřimně doufal, že žádná další je už nečeká (A hlavně ne zítra!).

„Třeba tohle.“ Zašeptala ale v tu chvíli Elena a odvedla svými rty, bloudícími po jeho odhalené hrudi, jeho myšlenky úplně jinám. „Nebo tohle…“ Pokračovala prsty k opasku jeho kalhot a sama sobě zakázala myslet na cokoliv jiného, než na to, co je teď společně čeká. Se zítřkem se bude nervovat… No, až zítra! „A tohle ne?“ Ozval se v tu chvíli pobaveně Damon a zajel jí dlaní pod noční košilku. „Tak vidíš, jak se ti to vybavuje.“ Zachichotala se rozverně a on si na oko povzdychl. „No to víš, musíš počítat s tím, že máš výrazně staršího partnera a ten občas některé věci už zapomíná. Zvlášť, když je dost často a pravidelně neprocvičuje.“ Elena věděla, že naráží na včerejší noc, kdy opravdu neměla na podobné hrátky náladu a byla mu vážně vděčná, že po ní nic nechtěl, a za odměnu se rozhodla, že mu to dnes vynahradí! „Dobře, miláčku. Slibuju, že budeme cvičit pravidelně, ano.“ Zašeptala mu do ucha, zatímco pilně pracovala na zipu jeho kalhot a on se jen vítězoslavně usmál. „Dobře. Věřím ti.“ Dodal a náhle jí stáhl pod sebe. Další „lekce cvičení“ měla mírně zamlžené…



6 reakce na FF: „Volba-část II“-16.Kapitola

  1. Marry napsal:

    Jupí :) Tenhle díl se mi fakt líbil :)
    Konečně se ta nešika někam dostala, už se vážně těším na další díl. Už nějakej ten pátek volbu čtu a stále se mi líbí :)

  2. Sisa napsal:

    Je to uzasne :) velmi dobre sa to cita :) stavam sa na tom zavisla ako si si dnes vsimla :-D (pytanie tejto casti)… velmi sa mi pacia tvoje napady :) ci uz ta zapletka v minulom diele alebo dnesne precvicovanie na Damonovi :) je to romanticke a zaroven vtipne … tesim sa na utorok :-D

  3. Đomča napsal:

    tahle byla úžasná !!!!!!!!

  4. Heli napsal:

    Tak to jsem se nasmála, div jsem si nepoprskala obrazovku, retardovaný upír :-) ) A procvičování na Damonovi bylo taky zábavné:-) Snad jí to půjde i na těch lidech a neudělá nějaký průšvih:-) Těším se na další kapitolu :-)

  5. visa2 napsal:

    pri retardovanom upírovi som aj ja poskočila na stoličke :-D vtipná Elena nie je nič nemožné :-D len mi možno trošku prišlo Damona ľúto, ale čo človek nespraví pre lásku :-D

  6. Althea(Abs) napsal:

    Všem moc děkuju za komentáře :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Na světě je zavedeno, že spousta hloupých si hraje na chytré. Z chytrých, kterých je na světě nedostatek, jen ti nejchytřejší si hrají na hloupé.“ Jan Werich