FF: „Volba-část II“-18.Kapitola

Zdravím všechny své čtenáře s dnes bohužel s velkým zpožděním (nebyla jsem doma), přidávám další kapitolu své povídky Volba. Budu moc vděčná za komentáře a užijte si ji! Další kapitola tentokrát pro změnu v sobotu, ne v neděli!!!

18.

Ještě dlouho po Elenině prvním úspěšném „lovu“ se spolu s Damonem procházeli po přístavu a ona se cítila nečekaně dobře. Nejspíš by měla mít výčitky, že ublížila nevinému člověku, ale nějak se nedostavovaly. Jeho krev byla tak lahodná a dodala jí tolik energie, že na ně prostě nezbýval čas! A navíc… Skoro se styděla na to pomyslet, ale tenhle způsob života, který jí Damon zatím předváděl jí nepřipadal tak strašný, jak si vždycky upíří existenci představovala.

No dobrá, moc jí to jako upírce nešlo a byla poměrně nešikovná a to skoro ve všem co se upírství týkalo, ale přitom se její největší obavy ani zdaleka nenaplnily! Vždycky byla přesvědčená, že upíři musí žít obkopeni zmarem a smrtí, ale to prostě nebyla pravda! Nemusela nikoho zabíjet, aby mohla pohodlně žít a dokonce při tom ani nemusela sát krev zvířat, nebo být odkázána jen na konzervovanou krev. Ano, bylo to hrozné a jedna její část se tomu pořád ještě podvědomě bránila, ale tohle vysávání lidí, aniž by museli na konci umřít jí připadalo… V pořádku! Prostě je tím čím je a je tím dobrovolně a takhle ten život prostě funguje! Potřebuje lidskou krev, aby mohla žít spokojeně a tenhle způsob získání je tím pádem vlastně… legitimní! Tohle přesvědčení jí navíc dodávalo podivnou až euforickou lehkost! Nemusela se přeci trápit! To co udělala je v pořádku!

„Na co myslíš?“ přerušil v té chvíli proud jejích myšlenek Damon a ona se jen přitulila blíž k němu. „Jen tak přemýšlím o tom, že jsi měl pravdu.“ „Vážně? No to vždycky rád slyším, zvlášť od tebe. Ale… V čem přesně myslíš, že jsem měl pravdu?“ Pozvedl zvědavě obočí a spokojeně se s Elenou stále v objetí uvelebil na volné lavičce s krásným výhledem na moře. „V tom, že být upírem není tak zlé.“ Odvětila a když pak na něj mrkla, jeho výraz jí zahřál u srdce. Jeho zářivý úsměv se totiž nedal přehlédnout! Byl tak nadšený, že od ní tohleto slyší! „Vážně?“ „Ano.“ „Eleno, to je… Úžasné, že si to myslíš…“ „A nejen to…“ přerušila ho zamyšleně. „Jde i o to, co jsi říkával Stefanovi a ostatním. Víš, pít lidskou krev není špatné, když to děláš tak, jako jsme to dnes udělali my. Nikomu tím neubližujeme a to je přeci dobře, ne?“ Damona její poslední slova překvapila. Upřimně od ní spíš čekal podobný postoj, jako u Stefana (tedy někdy), že pít čerstvou lidskou krev je špatné a nemorální a předpokládal, že bude rád, když Elenu občas k nějakému podobnému činu, jako dnes dotlačí a ona sama se bude dál živit krví konzervovanou, ale tohle bylo nečekaně příjemné zjištění.“ „To… To myslíš vážně?“ Zakoktal nejistě a ona přisvědčila, jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě. „

Ano! Tohle… Tohle se vůbec nedá srovnat s těmi transfuzními sáčky!“ „No ano, to nedá,“ Přikývl pořád ještě zaskočený jejím chováním a ona ho navíc překvapila ještě víc, protože se náhle rozesmála, vyskočila z lavičky a vrhla se k nedalekému zábradlí nad mořským břehem. „Já mám najednou pocit, že bych dokázala cokoliv! Třeba i létat!“ Zatočila se dokola a pak se zády opřela o nevysoké kovové zábradlí. „No, ano lásko, ale nebudeš to teď zkoušet, že ne.“ Byl v mžiku u ní, zvyklý z těch měsíců neustálého strachu o ni, předcházet jakékoliv nebezpečné situaci, která by jí mohla potkat, ale ona ho škádlivě objala kolem krku. „Ne, ale klidně bych mohla!“ Mrkla za sebe na několikametrový výškový rozdíl, mezi cestou na které stáli a hladinou dole a znovu se rozesmála. „Ty můžeš cokoliv.“ zašeptal zatím Damon něžně, překvapený, ale i nadšený jejím novým postojem a okamžitě zaplašil varovné světýlko v mysli, zažehnuté jeho instinktem. Ten mu totiž tak trochu našeptával, že takováhle euforie není příliš v pořádku. Už se s tím kdysi parkrát nepřímo setkal a upíři, které to postihlo pak nedopadali zrovna moc dobře (no, spíš lidé v jejich okolí nedopadali dobře), ale u Eleny tohle jistě nehrozilo. Naprosto přesně si vybavil hrůzu v jejích očích, když se pořád dokola plačtivě ptala, co bude, když někoho zabije a byl v klidu. Z té se rozhodně nestane nějaké nenasytné monstrum, lovící lidi na potkání…

„Myslíš?“ Zavrněla a definitivně ho tak vytrhla ze spekulací. „No jistě!“ „Vážně všechno?“ Rozpustila si pohrávala s knoflíčky u jeho košile. „Cokoliv si budeš přát?“ „Hm, tak co kdybychom to zkusili znovu.“ Nadhodila náhle a Damon nejdřív nechápal. „Zkusili co?“ „No lov!“ Vyhrkla a on na ní šokovaně vykulil oči. „Počkej, to jako myslíš ještě teď?“ „Proč ne? Loď odplouvá až za hodinu a něco, to stihneme.“ „No, to ano, ale…“ Zaváhal a sjel jí zkoumavým pohledem „Ale kampak se vytratila ta tvoje nervozita a protesty?“ „Nikam jen…“ teď zaváhala ona a pár vteřin si rovnala myšlenky, ale pak dospěla k názoru, že má dobrý důvod, k tomu si lov ještě jednou zopakovat. „Jen bych se v tom chtěla co nejvíc zdokonalit. Čím lepší budu, tím menší nebezpečí hrozí, že někoho zabiju.“ Při poslední větě zvážněla a Damon se na ní povzbudivě usmál. „Vlastně máš pravdu, tak prosím. Jdeme na to.“ Spokojený s její logickou odpovědí (ale copak čekal něco jiného?) jí vzal za ruku a vyrazili spolu směrem, kterým ležela ulička, kde dnes Elena provedla svůj první neúspěšný pokus, ale tentokrát se už Damon nebál, že by hrozilo něco podobného. To ona sice nervózní byla, ale měla jasný cíl. Musí to zkusit znovu, aby se utvrdila v tom, že už ví jak na to! Nic jiného v tom pochopitelně není, sice ta euforie z čerstvé lidské krve, byla velice příjemná, ale o to tu nejde! Jde hlavně o to, aby nebyla svým obětem skutečně nebezpečná! A jinak, než cvikem toho nedocílí!

Stejně jako prve se proplételi změtí ulic a uliček a Elena zatím pečlivě hodnotila lidi kolem. Bylo jich tu méně, než předtím, což bylo na jednu stranu dobé, kvůli utajení, ale na druhou stranu to velice úžilo výběr. A Damon to tentokrát evidentně hodlal nechat jen na ní. Málem se už rozhodla pro asi třicetiletého muže, který s igelitovou taškou mířil kamsi směrem do centra, ale pak jí pohled padl na mladinkou dívku, ledabyle opřenou o zeď jednoho z domů a měla jasno. Té holce nemohlo být víc než osmnáct (tedy vlastně stejně jako jí samotné) a dle toho, jak nervózně se tvářila a jak každou chvíli pokukovala po svých náramkových hodinkách, patrně na někoho čekala. Nejspíš na svého chlapce, protože si každou chvíli nenápadně kontrolovala v maličkém kapesním zrcátku mejkap a účes. No, nejspíš se dnes na rande trochu opozdí…

Blesklo Eleně hlavou a zvedla oči k Damonovi. Spokojeně zaznamenala, že i on sleduje stejnou osobu a pak když na ní povzbudivě mrkl, přikývla. Ani se nemuseli domlouvat slovně, aby oba pochopili, že právě našli vhodnou oběť. Teď už stačilo jí jen vylákat stranou a Elena už i věděla jak. „Tohle bude asi na tobě.“ Šeptla Damonovi a když překvapeně nadzvedl obočí věnovala mu sebejistý úsměv. „No tak, já se postarala o toho fotografa, takže je řada na tobě.“ Damon chtěl sice nejdřív protestovat, protože to ona tu přeci byla ta, co se měla učit, ale pak mu jeho milovaná řekla něco, co totálně zaplašilo veškeré jeho argumenty a potěšilo ho víc, než si asi Elena dokázala představit. „Jen mi hezky pomoz, stejně budeme nejspíš vždycky lovit v páru, ne?“ Zašeptala něžně a dala mu tak jasně na jevo, že pokud se rozhodne mít jako upírka nějakou budoucnost, tak ani nepřemýšlí o tom, že by to nemělo být po jeho boku. Pro někoho bezvýznamná poznámka, ale pro něj rajská hudba. „Dobře, počkej támhle za rohem.“ odvěti tiše a nasadil neodolatelný úsměv.

Proti němu byla bezmocná každá a tahle křehká dívenka samozřejmě nebyla vyjímkou. Nejspíš jí ani nemusel ovlivňovat. Stačilo pár minut komplimenů a narážek na to, jak může její přítel nechat takovou krásku čekat a poslušně by ho následovala kamkoliv… Naštěstí stačilo jen za ten roh. Tam už čekala Elena, s mnohem menším vypětím, než předtím, dívku ovlivnila a za chvíli už v nedalekém průjezdu nořila své prodloužené špičáky do jejího hrdla. Šlo to jako po másle a dokonce byla už mnohem klidnějš, než prve. A přesto, že nakonec zase nepoznala, kdy má přestat, podařilo se jí Damonovi odtrhnout od té holky mnohem snáz, než od její minulé oběti. Celá akce i se závěrečným ovlivňováním, při kterém jí Elena nenápadně vložila do hlavy myšlenku, že kluk, který jí nechá čekat samotnou několik desítek minut si jí vážně nezaslouží, netrvala ani půl hodiny. Vážně úžasné!

„Tak jak mi to jde?“ ptala se mírně napjatě, když společně zamířili zpět k přístavišti, ale rozzářený Damon jí místo odpovědi nečekaně zvedl do náruče a nehledě na publikum kolem se s ní rozverně zatočil. „Byla jsi naproto dokonalá, lásko!“ Zašeptal jí pak nadšeně do ucha a ona ho vděčně objala kolem krku. Skutečně se cítila báječně a výčitky svědomí se opět nezastavily. No co! Tak má dnes kvůli ní Malaga o dva chudokrevné lidi víc! Co je na tom? To se přece časem zpraví, hlavně že všichni ve zdraví přežili! Co si mohla přát víc?

Vlastně možná něco ano… Když teď už neměla bezprostřední starosti ohledně krve, znovu jí začala zajímat jejich dovolená a pobyt na té překrásné lodi, kotvící u pobřeží, se jim pomalu chýlil ke konci. Ještě dnes večer a pak je zítra ráno… Čekal Řím! Nemohla se dočkat! Tolik toho v něm chtěla vidět, ale přitom vlastně ani nevěděla, jak to má Damon naplánované. Musí to z něj nenápadně vytáhnout. A taky se do toho postila hned na motorovém člunu, který je o pár desítek minut později převážel zpět na palubu jejich plavoucího paláce. „A co teď?“ nadhodila a tulila se k Damonovi, který jí něžně objímal kolem ramen. Ale ten jen pozvedl obočí. „Myslím jako, co je teď v plánu.“ Naznačila trochu víc a on konečně pochopil. „Aha, no nejspíš bysme si měli užít náš poslední večer na lodi, ne?“ No jistě, ten aby jí prozradil něco víc! Bude se muset víc snažit, ale to si nechá až do kajuty! Ostatně v ní byli dřív, než se nadáli. Damon se spokojeně spustil na pohovku v obývacím pokoji, která byla i přes méně luxusní pokoj, než ten původní, stejně pohodlná a ona se uvelebila vedle něj. „Tak?“ Popíchla ho znovu a jemu blýsklo v očích pobavení, protože samozřejmě moc dobře věděl, že je zvědavá. „Ano?“ Ale Elena právě ztratila trpělivost. „No tak! Přestaň mě napínat a řekni co bude teď. Za to, jak mi to dneska šlo si to zasloužím!“ „Dobře, dobře,“ Zvedl Damon ruce v odevzdaném gestu, a napřímil se.

„Jak jsem říkal, teď si užijeme náš poslední večer na lodi, pak si zabalíme a ráno v osm, nás v přístavu čeká taxík a pak…“ Tajemně se odmlčel. „Řím!“ Dodal, když si vychutnal její napětí, a ona jen zvedla oči vsloup. „To už vím, ale nemohl bys být trochu konkrétnější?“ „Jak konkrétnější?“ No já nevím, třeba co přesně máš v tom Římě v plánu dělat, nebo jak dlouho tam budeme, a tak…“ Budeme tam přesně čtyřiadvacet hodin.“ přerušil jí a Elena trochu zesmutněla. „Jen jeden den? Ale to skoro nic nestihneme!“ Damon jí ale povzbudive objal kolem ramen a přitáhl si jí do náruče. „Ale no tak, nemusíme přeci stihnout všechno, navíc počítej se mnou. Jeden den jsme strávili na Tenerife, jeden na cestě do přístavu a ubytováním tady, další den na moři, další na Madeiře, pak ještě jeden na moři a teď jeden v Malaze. To je dohromady šest dní, takže zítřkem končí první týden naší dovolené.“ Ke konci mu hlas trochu zesmutně, ale Elena si toho málem ani nevšimla, protože pořád ještě ohromeně počítala. Měl pravdu! Bože, vůbec si neuvědomila, že ten čas tak letí! Připadalo jí to jako včera, kdy Damon parkoval v soukromé podzemní garáži v Atlantě!

„Hm,“ Začala, ale pak jí napadlo, že by mohla zjistit ještě víc. „Takže nám zbývá ještě jeden celý týden. Čili….“ Pozvedla výmluvně obočí, ale Damon mlčel a znovu se usmál. „Co sis na mě přichystal po Římu?“ „To je tajemství lásko, ale něco ti přeci jen řeknu. Je toho ještě opravdu hodně.“ Poslední větu zakončil něžným polibkem a Elena pochopila, že už z něj víc nedostane. Odevzdaně ho objala kolem krku a polibek mu nadšeně oplatila, ale on jí po chvíli zarazil. „Tohle si necháme na později, ano? Teď nás čeká ten poslední večer na lodi a já mám pro tebe…“ „Překvapení!“ Dořekla místo něj se smíchem a on přikývl. „Jak jsi to uhodla?“ zatvářil se na oko překvapeně, ale ve skutečnosti se jí už jemně vymaňoval z náručí a mířil ke kufrům. „Jak myslíš?“ Popíchla ho a s úsměvem sledovala, jak ze svého zavazadla doluje oblečení. „Asi jsi jasnovidka. Ale teď už šup, šup. Něco na sebe hoď a jdeme. Máme to zamluvené na šestou.“ „To co?“ Zajímala se, ale on naznačil, že má pusu na zámek a zahodil pomyslný klíč. „Ach jo, jsi příšernej!“ Ohodnotila jeho počínání a doloudala se ke svým zavazadlům. Netušila co jí čeká, ale už ho moc znala, takže to jistě bude něco, co bude vyžadovat šaty, střevíčky a drahé šperky! A taky že ano!

Nakonec se po jeho radě nasoukala do černých koktejlových šatů s lítavou sukní. Přidala krajkový šál, decentní šperky a lodičky a následovala Damona kamsi do nitra lodi. Ikdyž do nitra nakonec nešli, protože skončili až úplně nahoře, přímo na přídi lodi. A tam… Elena se musela smát, ale ve skutečnosti to bylo neskutečně romantické… Stál jeden jediný kruhový stolek, prostřený pro dva s nádherným výhledem na západ slunce i širé moře s nepatrným proužkem Italského pobřeží, kdesi v dáli, kam loď důstojně mířila. A oni to viděli všechno z první ruky! „Tak co?“ Zašeptal jí Damon do ucha a ona pochopila, že tady si tedy loď opravdu užijí. Kromě dvou číšníků, z nichž jeden jí pomohl se posadit a druhý okamžitě přiskočil s nápojovým a jídelním lístkem, tu byli sami. Jen oni, příjemný jižní vítr a oceán všude kolem. „Hezké.“ ohodnotila jeho netradiční překvapení a rozhlédla se kolem. Zábradlí ohraničující samou špici lodi bylo jen kousíček od nich a bylo jasné, že tady se asi soukromé večeře bežně nepodávají. Těžko říct, zda Damon někoho někde ovlivnil (ale to spíš ne, protože vše nejspíš rezervoval pouze telefonicky), nebo zda za to, že jsou teď tady, mohl pěkně tučný šek. Elena sázela na možnost číslo dvě, ale na téhle dovolené se toho naučila už hodně.

A jedno z toho bylo, že jako upír nemusí peníze řešit. Zvlášť s Damonem po boku. „Tak co si dáš?“ Přerušil její rozjímání, ale ona jen mávla rukou. Večeře ve vířivce jí před pár dny naučila, že v tomhle bude rozhodně důvěřovat jemu. A Damon to naštěstí brzy pochopil, protože cosi hbitě objednal a oba číšníci s úklonou zmizeli. Elena zatím visela pohledem na nádherném západu slunce. „Pojď.“ Ozval se však náhle Damon, když osaměli a vstal. Elena mu překvapeně podala ruku, za kterou jí něžně vzal a on jí dovedl na samou špičku celé přídi. Před nimi nebylo nic víc, než titěrné zábradlí a pak už jen oceán a západ slunce. Něžně jí zezadu objal a ona se o něj opřela. „Miluju tě.“ Zašeptal jí něžně do ucha, ale ona se náhle musela chtě nechtě smát. „Co je?“ Zajímal se, ale ona jen vrtěla hlavou. „Já tebe taky…“ vysoukala ze sebe po chvíli, mezi smíchem.

„Ale víš co mi to tu zase připomíná?“ „Co?“ „Titanic!“ Odvětila pobaveně a on se musel rozesmát s ní. „No, to snad ne. My se přeci ještě nepotápíme.“ „Ne, to ne, já myslela ten film. Viděl jsi to?“ „Aha, ty myslíš tohle…“ Odvětil jako by si až teď vzpoměl, ale přitom to nejspíš věděl už delší dobu, protože jí náhle nečekaně pevně objal v pase, zvedl jí a postavil na spodní příčku kovového zábradlí. „Hej! Co to děláš, spadnu!“ vyhrkla, ale on se hbitě vytáhl za ní. „Nespadneš, Rose přeci taky nespadla.“ „No jo, ale já nejsem ona!“ „Díky bohu, že nejsi, nikdy jsem jí neměl rád, měla se utopit! A neboj držím tě.“ „Tak spadneme oba!“ Protestovala, ale přitom jí jeho obětí dávalo dokonalý pocit bezpečí. „Nespadneme.“ Zašeptal láskyplně a políbil jí něžně na krk. „A jak jsi myslela to zase?“ napadlo ho pak, ale ona neměla chuť vyprávět mu o svých temných úvahách, které jí přepadly včera odpoledne. „Ale nijak.“ Usmála se a zakázala si na svou úzkost myslet. Bylo to pryč! Zapomenuté! Zvládla to a teď byla zase naprosto, dokonale šťastná. Akorát tedy by byla možná ještě o kapku šťastnější, kdyby stáli zase na palubě a ne na zábradlí, za kterým nebylo kromě několika desítek metrů dlouhé cesty k hladině už nic! Sice jí Damon držel a ona sama křečovitě svírala chladný kov zábradlí, ale jistota je jistota. On měl na to ale asi jiný názor…

„No dobře, ale co jsi to říkala, dnes v přístavu? Že máš chuť létat? Tak do toho. Nečekaně sklouzl dlaněmi z jejího pasu na ruce, kterými se pevně držela zábradlí a sevřel jí zápěstí. „Ne!“ vyjekla, když jí došlo, o co jde, ale on byl neoblomný. „No tak. Když to zvládli Leo s Kate, zvládneme to i my.“ „Ale Leo s Kate měli jistící lana!“ Protestovala, ale pak se zhluboka nadehla a neochotně uvolnila sevření. Raději zavřela oči a pomalu vnímala jak jí Damon roztahuje paže do známého, filmového gesta. „Hotovo.“ šeptl jí pak, a ona neochotně otevřela jedno oko. No, nebylo to zas tak zlé… Opravdu měla pocit, že se vznáší, ale ten měla s Damonem konec konců skoro všude. Ani si neuvědomila, že se usmívá. „Vídíš, jak nám to spolu jde.“ Zašeptal jí Damon do ucha a ona se k němu nepatrně pootočila. „Hm.“ Na víc se nezmohla, protože jí náhle políbil a ona zapomněla na všechno! I na to kde stojí! Vnímala jen jeho rty a vlahý mořský vánek a bylo jí krásně…. Tedy až do okamžiku, kdy se za nimi ozvaly kroky a zakašlání. „Váš předkrm, pane.“ Ozval se jeden z číšníků a bylo po Titanicu!



4 reakce na FF: „Volba-část II“-18.Kapitola

  1. Đomča napsal:

    tahle byla krásná !!!!

  2. katty napsal:

    Titanic nesnasim, ale tohle pste nemelo chybu :-) ))

  3. Abde napsal:

    Dokonalost! Opět tleskám! :)

  4. Sisa napsal:

    naozaj krasne :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání.“ Mark Twain