FF: „Volba-část II“-19.Kapitola

Zdravím všechny své čtenáře. Jak jsem minule slíbila přidávám další kapitolu své povídky volba už dnes, protože zítra nebudu celý den doma. Doufám že se vám bude část líbit (ikdyž jsme zpět u romantiky, na chvíli…) a budu vděčná za komentáře. Takže přeju pěkné počtení a další kapitolka normálně v úterý.

19.

Nádherná výletní loď Costa Mediterranea doplula k Italským břehům přesně na čas. V osm hodin ráno, zakotvila v jedom z Římských přístavů a desítky motorových člunů okamžitě vyrazily k jejímu impozantnímu trupu, aby pasažéry odvezli na pevninu. Většina z nich se tam šla jen pobavit, takže měli s sebou sotva kabelky, ale jedna dvojice za vydatné asistence dvou zaměstnanců lodní společnosti skládala do zvoleného člunu veškerá svá zavazadla.

„Máme všechno?“ Starala se Elena, ale Damon jí něžně objal kolem ramen. „Ano, lásko máme úplně všechno. Jen klid.“ „To se ti řekne, klid! Ale já jsem vždycky nervózní, když nevím co bude! A teď to nevím!“ Zlobila se a bylo to jen napůl žertem. Celý včerejší večer, který trávili na horní palubě opulentní večeří se z Damona snažila vyytáhnout, co má tady v plánu, ale nedostala z něj nic. A dokonce ho nezlomila ani při balení a následných večerních hrátkách (které se ehm, protáhli do časných ranních hodin)! Takže byla vážně mimo. „Neboj, bude se ti to líbit.“ Zopakoval jí to, co jí říkal už několikrát a ne, že by mu to nevěřila, ale ani tak nebyla o moc moudřejší. Navíc tu měli být jen jeden den a noc, což celou situaci ještě víc komplikovalo. „Pojedeme do hotelu?“ Rozhodla se sondovat přes praktické věci, když se konečně oba i se zavazadli usadili ve člunu, ale Damon zavrtěl hlavou. „Ne.“ „Hm, jak výmluvné!“ Popíchla ho otráveně, ale tak trochu to očekávala. Proto jí Damon doporučil, aby si oblékla pohodlné letní šaty a baleríny. A sám si sbalil na cestu značkový pánský batoh a jí vnutil místo obvyklé kabelky či psaníčka, letní tašku přes rameno. Nejspíš se na hotel jen tak nedostanou… No jo, ale co s kufry?

„A co kufry?“ zeptala se nahlas, ale on jen mávl rukou. „Pošleme je napřed, mám na to domluvené auto.“ „Napřed kam? Na ten hotel?“ Pokračovala neúnavně Elena a on si jen povzdechl. „Ano i ne. A už se neptej.“ Umlčel jí rázným polibkem a ona definitivně kapitulovala. Ostatně bylo na čase, protože jejich člun právě přírážel k molu a ze břehu už se k nim řítili dva muži v italských taxikářských uniformách. Damon jí pomohl vystoupit z člunu a pak se vydal přímo k nim. Cosi jim řekl perfektní italštinou, přičemž se oba muži uctivě uklonili, jeden se vydal směrem ke člunu a začal organizovat převoz zavazadel a ten druhý vyrazil zpět k nedaleko zaparkovaným vozům. Elena jen zírala. „Ty umíš italsky?“ Vypadlo z ní pak hloupě a Damon se upřimně rozesmál. „Sì, l’amore…“ Odvětil smyslně a Elena mu tohle naštěstí rozuměla. „To jsem nevěděla.“ Pokrčila rameny a nějak jí nedocházelo, proč se pořád směje. Ale on jí to brzy vysvětlil: „A tebe, miláčku nikdy nenapadlo, že mám patrně italské kořeny?“ Protáhl a ona jen povytáhla obočí. „No třeba už to příjmení… Salvatore? Co?“ „Ehm..“ Vypadlo z ní trochu zaskočeně a byla ráda, že už se nečervená. Bylo to od ní vážně pitomé! Ale pak se trochu zarazila… „No ano, ale já myslela, že jsi se narodil v Amarice, ne?“ „No to ano, ale to víš. Krev se nezapře.“ „Aha, a kolik jazyků vlastně umíš?“ Napadlo jí když si sedali na zadní sedadlo luxusního taxíku a on se na oko zamyslel. „Pár ano.“ Pokrčil pak rameny a ona se zatvářila posměšně. „To se mi to stydíš říct, nebo to nevíš jistě?“ „Spíš to druhé, ono totiž taky jde o to, co myslíš tím umět.“ „Myslím jako domluvit se.“ Napověděla mu a on přikývl. „No tak to pak umím anglicky, italsky a trochu německy a španělsky. No a francouzsky.“

Poslední řeč oddělil a to jí zaujalo. „Francouzsky?“ Opakovala a jemu se na okamžik mihl v očích zvláštní výraz. „Ano, naše… Matka pocházela z Francie. To nevíš?“ Elena jen němě zavrtěla hlavou a on se hořce pousmál. „Koukám že toho ještě hodně nevíš.“ „Stefan mi toho o vaší rodině zas tak moc neříkal.“ Odvětila a Damon si povzdechl. „On brácha tak nějak všeobecně nerad mluví o minulosti, ale vlastně těch základních věcí moc není. Matka pocházela z Francie, otec měl italské předky, vzal si jí, přestěhovali se do Ameriky. Postupně získal majetek, postavil Veritas, měli nás dva…“ Vyjmenovával minulost své rodiny jako položky na nákupním seznamu, ale Elena chápala proč to tak je. Ta minulost nebyla vždycky růžová… „Pak matka zemřela, já a Stefan jsme dospěli… No a dál to asi už znáš.“ Ukončil vyprávění a ona mu něžně položila hlavu na rameno. „A jaká byla?“ „Kdo?“ „Vaše matka?“ Damonovi se na rtech objevil smutný úsměv. „Byla… Moc krásná a milá. Otcův pravý opak. A měla nás ráda… Oba.“ Poslední slovo zdůraznil a Elena opět moc dobře věděla proč. Damonův a Stefanův otec vždycky upřednostňoval svého mladšího syna a Damona to dost zraňovalo, ikdyž to nedával přímo najevo. Raději trochu pozměnila téma. „A učila vás franocouzsky?“ „Ano, chtěla abychom znali řeč její rodiny.“ „To je hezké.“ Odvětila Elena a přitulila se k němu ještě blíž. Trochu si vyčítala, že se vůbec dostali v hovoru sem. Z Damonova hlasu byl cítit smutek. „Nebuď smutný.“ Zašeptala láskyplně a on se konečně normálně pousmál. „Vždyť já nejsem. Tohle všechno je minulost. Důležitá je přítomnost. A v té mám tebe, takže co víc si můžu přát?“ Elena stěží potlačila slzy, protože tohle, co jí řekl bylo naprosto upřimné, ale ještě něž mu stihla odpovědět něco podobně hezkého, znovu se nadechl. „A taky budoucnost.“ Dodal a oči mu už zase zářily nedočkavostí. „Takže co? Ještě tě zajímá, co mám tady v plánu?“ „Ovšem!“ vyhrkla a oba na smutné řeči rázem zapomněli.

No a ukázalo se, že toho má Damon v plánu tedy skutečně dost! Moc dobře totiž věděl, že se Elena zajímá o historii, takže jim naplánoval takový „den Římských památek“. Dokonce si nějak (asi na lodi) sehnal mapu města a pečlivě zakroužkoval všechna místa, která chtěl Eleně ukázat (on sám tu byl již několikrát). Když celý plán rozložil a lehce ho uhladil u Eleny na klíně, skutečně jí poklesla brada. Šokovaně těkala od jednoho zakroužkovaného místa k druhému a nevěděla jestli má být nadšená z toho, co všechno dnes uvidí, nebo vyděšená z toho, jak bude večer vypadat, když tohle všechno budou chtít stihnout. „Ale Damone, to nikdy nemůžeme…“ Začala, ale on jí umlčel něžným polibkem. „Ale můžeme! A dokážeme to, protože chci abys tohle všechno viděla. Není toho zas tolik.“ Chlácholil jí, ale to byla trochu lež. Těch míst tam totiž bylo vyznačeno hned šest!

Celé to začínalo Koloseem, pokračovalo přes Forum Romanum k fontáně Di Trevi a následně přes Pantheon a Andělský hrad, až na druhý břeh Tibery na náměstí Piazza del Popolo! Pravda, pěšky to nebylo zrovna daleko, ale když se k tomu všemu přičetl čas, který každé to místo vyžadovalo na svou prohlídku, měli co dělat. „Nelíbí se ti to?“ Ozval se nejistě Damon, ale Elena jen zavrtěla hlavou. „Ne, miláčku. Líbí se mi to, jen jsi nemusel být zase tak důkladný. Není to přeci naposledy, co se sem spolu podíváme, ne?“ Zvedla k němu oči, ale překvapeně zaregistrovala v jeho tváři další nečitelný výraz. „Tak to je na tobě.“ Zamumlal pak a radši sklopil oči zpět k mapě. Elena chvíli nechápala o co mu jde, ale pak jí to došlo. Jako blesk z čistého nebe si vybavila podmínku, na kterou za ten společný týden málem zapomněla a zmrzl jí úsměv na rtech. Jak jen mohla zapomenout? Tyhle dva týdny nebyly přeci jen seznámením s upířím životem byly vlastně i… Ani na ta slova nechtěla myslet! Odkladem její zamýšlené sebevraždy! Ale to přeci už… Neplatilo! Za celou tu dobu, co byla s Damonem ani nepomyslela na to, že by snad nechtěla žít dál (no dobrá možná jednou, ale ten záblesk na palubě se nepočítá!). Jenže on to samozřejmě nevěděl a popravdě řečeno i ona sama se bála vynášet nějaké konečné soudy, ale zatím byla tedy téměř stoprocentně přesvědčená, že umřít nechce (a skutečně doufala, že to tak zůstane).

Proto ze sebe vymáčkla co nejupřimnější úsměv a něžně vztáhla ruku k Damonově tváři. Jemně mu odsunula zatoulané kadeře z čela a přitiskla se ještě blíž k němu. „Já vím, že je. Proto to říkám.“ Zašeptala a on na ní chviličku nejistě hleděl, než pochopil, že mu touhle neurčitou větou vlastně říká, že pokud všechno půjde dál tak, jak dosud, podívají se spolu do Říma klidně ještě tisíckrát. Na tváři se mu definitivně usadil šťastný úsměv a ona si trochu oddechla. Stačilo že kazila atmosféru těmi otázkami ohledně jeho bolestné minulosti! Nemusela ještě zavádět řeč na svou potencionální sebevraždu!

„Takže začneme Koloseem?“ Nadhodila honem jiné téma a on přikývl. „Bezva, vždycky jsem se tam chtěla podívat, jen mi to tak nějak nikdy nevyšlo.“ Odvětila a Damon pozvedl obočí. „Hele, můžu se tě zeptat na něco…osobního?“ Ozval se náhle a ona na chvíli ztuhla, než si všimla šibelského záblesku v jeho očích (na okamžik jí vážně vyděsilo, co někdo jako Damon může považovat za osobní). „Možná…“ „Byla jsi někdy někde? Nebo jsi celý svůj život nevytáhla paty z Mystic Falls?“ Druhou větu řekl schválně přezíravě a ona ho žertovně plácla do ramene. „Ha, ha…! To víš, ne každý měl na flákání stopadesát let!“ „To znamená, že ne?“ Elena s povzdechem přikývla. „Ano, to znamená velké ne! Naši na cestování zrovna moc nebyli, čili jsme většinu prázdnin a dovolených trávili v chatě u jezera, což jak víš, zrovna není nějak exoticky daleko.“ Damon chápavě přikývl a pak jí pevněji objal. „Neboj, já ti to pořádně a rád vynahradím.“ „No jen abych u toho nepadla vyčerpáním.“ Zamumlala, tak aby to samozřejmě slyšel, ale než mohla pokračovat v rýpání, umlčel jí dalším polibkem.

„Grazie. Buona giornata.“ Rouloučil se Damon italsky s taxikářem, ale Eleně bylo nějak fuk, co mu říkal. Právě totiž ohromeně zírala na majestátnou budovu Kolosea, před kterou se nechali vyložit a nemohla vůbec uvěřit tomu, že tu vážně stojí! Tolikrát snila o tom, že pojede do Říma a projde se po zdejších nejslavnějších památkách, a teď se jí to splnilo! „Ehm, budeš na něj jenom zírat, nebo půjdeme dovnitř?“ Ozval se za ní pobaveně Damon a už k ní natahoval ruku. Elena ho za ní vděčně vzala a společně vyrazili na průzkum oné starověké budovy.

„Římské Koloseum je jednou z nejznámějších staveb na světě. Obyvatelé starověkého města ho využívali jako dějiště gladiátorských her a zápasů otroků se zvířaty. V Koloseu se dokonce mohly odehrávat aranžované námořní bitvy, protože celou arénu bylo možno během několika minut zaplavit vodou. Jde o mohutný objekt, do kterého se vešlo až 50 000 sedících diváků. Má oválný půdorys, výšku 48 metrů a je postavena z kamene a mramoru. Stěny byly posíleny cihlami, betonem a kovovou konstrukcí…“ Předčítal o pár minut později Damon sostředěně z prospektu, který dostali u vchodu, a Elena zatím kolem něj zvědavě zkoumala všechny ty ruiny zblíska. „Zvláštní, na fotkách vypadá líp.“ Ohodnotila pak stavbu trochu zklamaně, ale on se náhle zarazil. „No vidíš, fotky… To mi připomíná…“ Hbitě shodil značkový batoh, chvíli v něm lovil a nakonec vítězoslavně vydoloval pouzdro s fotoaparátem. Elena vůbec netušila, že něco takového s sebou mají! A že to nebyl fotoaparát ledajaký! Ale pěkně moderní, profesionální a jistě také adekvátně drahý. Jenže to jí osobně moc nezajímalo. Spíš jí dělalo starosti to, že ho Damon poměrně snadno zapnul (takže zkušenosti s ním rozhodně už měl) a namířil objektiv přímo na ní.

„Usměj se!“ Nařídil jí spokojeně, ale ona se zrovna dvakrát ráda nefotografovala. „Ne, díky! Vyfoť si nějaký ty šutry kolem!“ Odfrkla otráveně, ale to už se ozval zvuk spouště a Damon se vesele zašklebil. „Hej!“ Vyhrkla a pokusila se mu fotoaparát sebrat, ale on byl rychlejší. Byli v téhle části Kolosea sami (což při jeho velikosti a poměrně časné hodině nebylo nijak zvláštní), takže mohl plně využít svůj upíří talent a náhle stál dobrých deset metrů od ní a znovu na ní mířil objektivem. „Řekla jsem ne!“ Prskla, ale přitom se stejně jako on neubránila smíchu. „Ale no tak, přece si musím zvěčnit tvou krásu.“ Popichoval jí a pro jistotu opět změnil stanoviště. „To tedy nemusíš! Já už nezestárnu ani o den, ale tyhle rujny kolem se přirozeně rozpadají, tak šup šup, než z nich nic nezbude!“ Znovu se po něm vrhla, ale opět chytila jen vzduch. „Nemyslím si, že to hrozí, rozpadají se tu už víc než dva tisíce let, tak to snad pár obrázků ještě stihnu.“ Spokojeně pořídil další fotku její rozesmáté tváře, ale tím ztratil náskok a Elena ho konečně dohnala. Vrhla se mu do náruče, ale on se evidentně fotoaparátu nehodlal tak snadno vzdát. „Dej to sem!“ „Ne!“ „Slyšíš!“ Přetohovali se o ten drahocený přístroj, jako dvě děti na pískovišti o lopatku, ale přitom jim oboum zářily oči nadšením.

„Nechci abys mě fotil!“ „Ale já to chci.“ „Dobře, ale jen když o tom budu vědět!“ Slevila, protože pochopila, že mu přístroj z rukou asi nevykroutí a on se na oko zamyslel. „Dobře, ale lokality vybírám já.“ Elena zvedla oči vsloup. „Fajn!“ Damon jí za to odměnil nadšeným polibkem a pak se pozorně rozhlédl. „Bezva, tak si sedni třeba támhle…“ Ukázal na polorozpadlý kámen a ona se otráveně přemístila na požadované místo. „A usměj se trochu! Přeci musíme mít důkaz, že jsme tu vážně byli, aby ti Caroline a Bonnie mohly závidět.“ Poznamenal pak, ale ona jen mávla rukou. „Takovéhle šutry sis klidně mohl vyfotit u nás v lese a s trochou retuše by se to ani nepoznalo!“

Ale nakonec se uvolila nahodit úsměv a Damon spokojeně stiskl spoušť. „Tak, hotovo.“ Pověsil si fotoaparát na ruku a znovu vytáhl z kapsy prospekt. „Hodina dějepisu pokračuje?“ Popíchla ho Elena, ale on už hledal řádek, kde skončil. „Stavba Kolosea byla zahájena kolem roku 72 n.l. za vlády císaře Vespasiána, o osm let později ji dokončil jeho syn Titus….“ „Aha a tos byl u toho osobně, nebo jsi to jen slyšel?“ Neodpustila si další rýpnutí a Damon s předstíraným ukřivděním prospekt zahodil. „Ty!“ V mžiku jí držel v náručí a ona nestihla ani vypísknout. „Teď jsi mě urazila, víš… A to ti jen tak neprojde.“ Zavrněl jí do ucha a ona nahodila na oko vyděšený výraz. „A co mi provedeš?“ „Budu tě celý den příšerně mučit a začnu s tím teď hned! Chtěl jsem to už nechat být, ale můžeš si za to sama…“ Odvětil zlověstně, ale přitom stěží maskoval smích. „Postav se támhle a usmívej se!“ Dodal pak vítězoslavně a znovu sáhl po fotoaparátu. „Ach ne…“ Odvětila teatrálně, ale nakonec samozřejmě poslechla.

A v podobném duchu se nesly i jejich další zakroužkované zastávky. Od Kolosea zamířili příjemnou procházkou k Foru Romanu a Elena musela uznat, že i tohle vypadá na fotografiích mnohem lépe, než ve skutečnosti. Ale zase musela uznat i to, že antické rujny jsou romantickým a tajemným místem. Jen kdyby si Damon neusmyslel, že jí bude trestat skutečně důkladně a nenutil jí pózovat před každým zvětralým kamenem! „Jakou tam máš proboha paměťovku?!“ Zaúpěla, když už jí nejméně po sté vytipoval vhodné místo, (tentokrát před přelomeným jónským sloupem) a on se vesele zakřenil. „Hodně velkou.“ „A jak hodně je hodně?“ „Nevím, pár giga?“ Odvětil neurčitě a Eleně se zatmělo před očima. „Pane bože…“ „Ale neboj lásko, kdyby mi náhodou došlo místo na téhle, tak mám ještě dvě náhradní.“ Potěšil jí ještě víc a nebýt upír, nejspíš by Elena na místě omdlela!

„Paráda, vážně! Ty myslíš na všechno…“ Věnovala mu odevzdaný úsměv a nechala ho, aby si dostatečně užil svou novou fotografickou vášeň. Nakonec ale i on uznal, že je čas jít dál a vyrazili k dalšímu záchytnému bodu. A tím byla fontána Di Trevi. Na tu byla Elena příšerně zvědavá a skutečně jí tohle skvostné architektonické dílo nezklamalo. Bylo dokonalé! Nádherné bíle zářící sochy, tyrkysová průzračná voda… „Konečně něco vypadá líp, než na fotkách!“ Ohodnotila fontánu, když se dost nabažila pohledu na ní a Damon jí láskyplně objal zezadu kolem pasu.

Přesně v tom okamžiku ale nějaká mladá žena vedle nich vhodila do průzračné vody minci a spokojeně odběhla. „Co to bylo?“ Zajímala se Elena, když si uvědomila, že přesto, že není ještě ani poledne, je perfektně viditelné dno fontány doslova poseto mincemi různých měn i hodnot. „To je místní zvyk, říká se, že kdo hodí do fontány minci, splní se mu přání.“ Vysvětloval jí šeptem Damon a Elena překvapeně povytáhla obočí. „Vážně? A funguje to?“ On ale jen s úsměvem pokrčil rameny. „To nevím, nikdy jsem to nezkoušel. Navíc tohle není jediná verze. Někdo říká, že mince ve fontáně zajistí, aby se ten, kdo jí tam hodil, zase někdy do Říma vrátil. Jiní zase tvrdí že pak nalezne v Římě svou pravou lásku. Ve skutečnosti jdou ale mince z fontány na dobročinné účely.“

Elena ho celou dobu, co mluvil, pozorně poslouchala a pak mu zcela bez varování zajela dlaní do kapsy džínů. „Hej!“ Napomenul jí dobromyslně, když mu odtamtud vydolovala jakousi minci (patrně euro, nebo možná zapomenutý dolar) a postoupila o krok blíž k fontáně. Pak se ale zarazila a mlčela. „Copak? Přemýšlíš, co si přát?“ Zeptal se zvědavě a znovu jí objal. „Vlastně ano.“ Odvětila vážně a převracela minci v ruce. „Nic mě totiž nenapadá. Ani nevím, co dalšího kromě téhle dovolené bych ještě mohla chtít. A do Říma jsme se myslím taky shodli, že se vrátíme… A lásku tu určitě nenajdu, protože tu už mám…“ Pootočila se a lehce mu přejela rty po rozzářené tváři. „No, tak to tam nakonec asi hodíme té charitě, ne.“ Ukončila svou řeč a jejich společná mince obloukem přistála uprostřed zpěněné vody. „Miluju tě, víš to?“ Zašeptal jí Damon okouzleně do ucha, protože to, co řekla, pro něj znělo jako rajská hudba a ona se otočila a objala ho kolem krku. „Vím, já tebe taky.“ Pak jí ale v očích blýsklo pobavení. „Ale když mě tak moc miluješ, tak to bys mohl uložit ten fotoaparát, ne?“ Zavrněla ale ona se uvolněně rozesmál. „Tak to ne, princezno! Trest je trest, takže se hezky posaď sem na ten okraj a usměj se!“ Hm, tak to tedy nevyšlo…



11 reakce na FF: „Volba-část II“-19.Kapitola

  1. Marry napsal:

    vždycky jsem se chtěla podívat k fontáně di trevi :) Zdá se mi jako by jsi všechny ty památky i viděla, např. o Tenerife jsem předtím nikdy neslyšela. Ale všechno se mi zdá tak krásně :)

  2. Sisa napsal:

    krasne :) mam pocit akoby som tam bola s nimi :-D a dnes som pochopila ze je celkom dobre ze to pridavas po castiach pretoze urcite by som sa od toho nedokazala odtrhnut :-D uz sa moc tesim na dalsiu cast :)

  3. Đomča napsal:

    ta byla moc krásná!!!! :)

  4. Leya napsal:

    Výborné!Doslova som si predstavovala, akoby som tam bola ja sama. A navyše je to pre mňa také zadosťučinenie za seriál,v ktorom Elena nie a nie priznať svoje city k Damonovi :(

  5. Danka..D napsal:

    Super krasne :D

  6. katty napsal:

    perfektni :-) ) fakt mi dochazeji slova, protoze bych stale mohla psat: skvele, bozske, perfektni, uzasne, nemam slov, klobouk dolu atd. asi to zacnu psat v jinem jazyce, protoze kazda kapitola je original sam o sobe a pokazde je opravdu povedena :-) ))

  7. Althea(Abs) napsal:

    Moc všem děkuju za komentáře a je fakt, že já si tímhle psaním taky tak trochu zažívám svou vysněnou dovolenou, na kterou se asi fyzicky nikdy nepodívám (to bych asi fakt musela sbalit nějakého upíra s neomezanými finančními prostředky :-D ).

  8. rony napsal:

    Kéž by to šlo.:) Takovou dovolenou bych si taky přála.:) Opravdu je to nejlepší počtení. A zkracuje to chvilky čekání na seriál. Ikdyž teď se mi i začíná víc líbit tohle než seriál. Elena je tady lepší a ví co chce.:)

  9. Marry napsal:

    Mě se tohle líbí víc než seriál celou dobu :D

  10. Heli napsal:

    :-) se musím smát, prý focení u každého zvětralého kamene :-) Tak asi tak se fotím u všeho já :-) Tak jsem si aspoň připomenula některé památky, no s tím Damonem byl jela hned. To bych jistě nemusela umdlívat v rozpařeném římském metru :-) )

  11. Natalia napsal:

    jeeej Rim, presne na tychto miestach som bola asi pred mesiacom… :) a este keby ma tam doprevadzal takyto silno zamilovany Damon… no to by som od tolkej romantiky asi umrela! :) ) Inak zase raz krasny diel, idem citat dalsie :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Mějte dobrou náladu. Dobrá nálada vaše problémy sice nevyřeší, ale naštve tolik lidí kolem, že stojí za to si ji užít.“ Jan Werich