FF: „Volba-část II“-20.Kapitola

Zdravím všechny své věrné čtenáře, kterých si moc vážím a moc jim děkuji za milé komentáře. Je tu úterý a s ním i další díl mé povídky Volba, tak si ho užijte a doufám že se bude líbit. Další kapitola jako vždy ve čtvrtek!

PS: V tomto díle je ukryté takové maličké překvapení pro ty, kdo četli knihy Stefanovy deníky, kterých už v ČR vyšly tři díly. Ale kdo nečetl, nemusí být zklamán, není to nic důležitého.

20.

„Tak, co? Jak se ti líbí v Římě?“ Zajímal se Damon, když se po dostatečném pokochání fontánou Di Trevi rozhodli navštívit nedalekou vyhlášenou pizzerii a dát si oběd. „Moc. Ale kdyby ti chtěl někdo sebrat ten foťák, nezlobila bych se.“ Popíchla ho a spokojeně oddělila ze své výtečné pizzy „Venitienne“ další drobné sousto. „Ale jdi ty,“ Usmál se na ní a pro jistotu zkontroloval pouzdro s fotoaparátem (Elena by snad byla vážně schopná někoho ovlivnit, aby mu ho ukradl!). „No a co máš v plánu po obědě?“ Změnila raději s úsměvem téma, když spatřila jeho nenápadnou kontrolu a on jen zamával mapou.

„Přeci další procházku.“ „Aha, no jasně…“ zaváhala na chvíli, ale pak se osmělila. Vždyť o nic nejde! „Já se samozřejmě na Pantheon, Andělský hrad a na to náměstí na jehož jméno si nemůžu vzpomenout, děsně těším…“ „Náměstí Piazza del Popolo.“ Poradil jí a ona roztržitě přikývla. „Jo jasně, to je ono, ale ještě před tím…“ Znovu zaváhala, ale on se na ni povzbudive usmál. „Ne že by mi tahle pizza nechutnala, ale přeci jen bych možná ocenila ještě jeden trochu jiný oběd.“ Slovo „jiný“ řekla dost důrazně a Damon konečně pochopil oč jde. „Aha. No jistě, stačí říct. Něco jsem s sebou vzal, takže…“ Už se natahoval po batohu, kde měl v cestovním chladícím pouzdře to, po čem Elena toužila, ale ona ho náhle zarazila a na pár vteřin jí v očích blýsklo zaujaté světlo. „A nemohl bys mi ukázat, jak se to tedy dělá s těmi turisty ve velkých městech?“ Nadhodila rozverně a on překvapeně zamrkal. Nečekal, že si sama o něco takového řekne! A takhle brzy… Ikdyž vlastně po tom včerejším posledním lovu… „No…, jestli chceš.“ Vzpamatoval se honem a jí se trochu ulevilo. Bála se, že jí třeba odmítne, ale na jednu stranu proč by to dělal, že? „Tak až dojíš, můžeme jít na to.“ Dodal ještě čímž definitivně rozbil její obavy a ona se honem sklonila k pizze.

Během pár minut byla po jídle a mohli vyrazit. „Tak…“ Rozhlédl se pozorně Damon a pak neomylně vyrazil směrem, kterým proudily davy turistů. „Tohle je vlastně mnohem jednodušší, než to, co jsme zkoušeli včera. Ve velkých městech je hračka najít někoho, kdo jen tak beze stopy zmizí… Tedy alespoň na chvíli.“ Opravil se honem, ale Elena se netvářila, že by se jí to co řekl nějak dotklo. Až podezřele snadno se přeladila do loveckého módu a teď bedlivě naslouchala jeho radám a současně pečlivě studovala své okolí. „No, zaujal tě někdo?“ Nechal konečný výběr na ní, ale ona jen pokrčila rameny. Kolem nich bylo těch turistů tolik, že najednou nevěděla koho sledovat dřív. Muži, ženy, páry, děti, teenageři… Desítky hlasů, řečí… Nebylo to zase tak snadné!

„Takže si můžu vybrat první?“ Ozval se však Damon, když viděl její nerozhodnost a ona k němu překvapeně vzhlédla. „Ehm… Jasně!“ Až po chvilce jí došlo, že se nejspíš rozhodl lovit s ní tentokrát víc, než jen jako poradce. Jako první jí bleskla hlavou myšlenka, že by mu to neměla dovolit, ale pak si naštěstí uvědomila současnou situaci a honem jí zaplašila. Co blázní? Proč by nemohl on, když může ona? Nejspíš záblesk z minulosti, kdy si ještě naivně myslela, že sání krve živých lidí je zločin! Byla tak hloupá… „Tak fajn.“ Přikývl Damon a chvíli pátral v davu až narazil pohledem na roztomilou křehkou černovlásku, která postávala kousek od nich a evidentně nepatřila k žádné větší skupině turistů, které jí obklopovaly. „Támhle.“ Kývl hlavou zvoleným směrem a Elena na děvče mrkla. „Tahle?“ Vypadlo z ní pak pohrdavě, ale ve skutečnosti se jí trochu dotklo, že si Damon vybral takovou krasavici. Byla vážně hezká! Štíhlá, dlouhé nohy, minisukně, upnutý top s nechutně velkým výstřihem…

Tak dost! Okřikla se v duchu. Je to proboha jen jídlo! Přeci na ní nebude žárlit! „Nelíbí se ti?“ zeptal se ale v té chvíli bezelstně Damon, který si vůbec ničeho nevšiml a to jí popudilo. „Hlavně že se líbí tobě, ne!“ Odsekla a sama sebe za to nesnášela. Jenže bylo tak těžké udržet své zesílené emoce na uzdě! Nejradši by té náně zakroutila krkem! „Ale no tak…“ Zavrtěl Damon nevěřícně hlavou a vydal se ke své zvolené kořisti. Elena ho neochotně následovala. Ukázalo se, že dívka je Francouzka, takže Damonovi netrvalo dlouho jí okouzlit. A Elena jim navíc nerozuměla ani slovo! Stála decentně stranou, jako že k němu nepatří a užírala se vzteky! Viděla jak se na tu mrchu Damon usmívá, jak s ní podle postoje nepokrytě flirtuje a přesto, že jedna její část věděla, že je to jen hra, ta druhá tiše zuřila. Konečně se dívka do Damona zavěsila a on na Elenu nenápadně mrkl. Ta oba následovala do nedaleké úzké uličky, která byla stranou turistického ruchu a snažila se uklidnit. Je to jen oběd! Opakovala si v duchu, ale byla ráda, když tu holku Damon hned na prahu oné uličky ovlivnil a ona se po něm přestala plazit. Odtáhnout jí stranou a vysát do bezvědomí mu pak už nedělalo žádné problémy a Elena mohla stát a hlídat jen chvilku. Pak bylo po všem. Damon děvče zatřesením probral, ovlivnil jí a jako nic se zavěsil do Eleny. Zmizeli spolu v davu turistů a on se pyšně usmál. „Tak jaký jsem byl.“ Ale Elena pořád neměla náladu. „Skvělý!“ odsekla trochu drsněji, než chtěla a on se překvapeně zarazil. „Co je?“ „Nic!“ Pořád nemohla setřást ten žárlivý, ublížený tón. Sakra! „No tak, Eleno, co se děje? Ty…“ zarazil se a pátravě jí pohlédl do tváře.

„Ty vážně žárlíš?“ Zamumlal pak nevěřícně a ona raději sklopila hlavu. „Ne!“ vyhrkla a náhle ucítila jeho něžné, ale pevné obětí. „Lásko no tak, bylo to přeci všechno jen jako! Věř mi! Ta holka pro mě znamenala asi tolik, co ta pizza před chvílí!“ Domlouval jí naléhavě a ona v jeho náručí konečně roztála a ovládla sama sebe. „Promiň…“ Vypadlo z ní zahanbeně, ale on se najednou usmál. „To nic, není to zase tak nepříjemné, víš? Líbí se mi když na mě žárlíš.“ Zavrněl a vášnivě sjel rty z její tváře na krk. „Ale mě se to nelíbí…“ protestovala, ale bylo jí už líp. Díky bohu že z toho Damon nic nedělá! Chovala se úplně pitomě! „Tak to nedělej.“ Poradil jí a jelikož to co dělal nebylo mezi stovkami lidí na ulici moc vhodné, odtáhl se od ní. „A navíc je teď řada na tobě, tak mi to klidně vrať!“ Elena se zasmála jeho nabídce, ale když pak zapátrala v davu a do oka jí padl velice pohledný mladík, schválně ukázala na něj. „Hm, no jak chceš.“ Pokrčil Damon rameny a nenápadně ustoupil. Elena zatím nahodila sebevědomý úsměv a vyrazila k mladíkovi. „Pane?“ Oslovila ho a tiše doufala, že bude umět anglicky a naštěstí se dočkala. „Ano?“ Usmál se na ni a ona si dlouze vychutnávala jeho obdivný pohled (asi jí to vážně slušelo!). „Nepomohl byste mi? Támhle v uličce se mi rozsypal batoh.“ zavrněla první nesmysl, který jí napadl ale on ochotně přikývl. „Jistě!“ nechal jí se do něj zavěsit a ona ho nenápadně nasměrovala k podobné uličce, v jaké před chvílí zabodoval Damon… A pochopitelně zabodovala i ona!

A dokonce tak dobře, že sama poznala, kdy má přestat sát… Ehm, tedy poznala, ale nedokázala se od toho kluka odtrhnout. Naštěstí byl Damon po ruce a mladík tak vše ve zdraví přežil a ovlivněný, aby se domníval, že se do uličky zatoulal zcela náhodou, vyvrávoral zpět mezi ostatní turisty. „Hotovo?“ Optal se Damon, protože si nebyl jist, jestli Elena nebude v lovu chtít třeba pokračovat (dalo mu docela dost práce odtrhnout jí od toho kluka), ale ona spokojeně přikývla. „Hurá na Pantheon!“ Zavěsila se do něj nadšeně a skutečně se na další procházku a prohlídku těšila! Krev toho kluka jí dodala zbrusu novou sílu a ona se už zase cítila naprosto fantasticky! A cítila se tak pochopitelně i ve zdech zmíněného Pantheonu, který jí nadchl podobně jako fontána Di Trevi a později i při cestě na Andělský hrad, kde Damonovi k jeho obrovské nelibosti a jejímu nezměrnému nadšení došla baterie ve fotoaparátu! Navíc se ukázalo, že má v batohu ledacos, včetně těch náhradních paměťovek a chladícího pouzdra s transfuzními sáčky (Eleně se hned dva hodily), ale náhradní baterie bohužel (nebo bohudík) ne! „Sakra, chtěl jsem si tě vyfotit v tom muzeu uvnitř!“ Zoufal si, ale Elena jen mávla rukou. „Tak si kup pohled a mě si tam přimysli!“ Poradila mu a on jen zvedl oči vsloup. Ale když to pak vylepšila polibkem na tvář, povzdechl si, uložil pouzdro do batohu a uklidnil se. Koneckonců baterie zase nabije a mají toho před sebou v příštích dnech ještě tolik, že na fotografování bude mít spustu času i příležitostí!

Muzeum popisující historii Říma bylo skutečně poutavé, ale faktem bylo, že ač upírka, Elena už toho začínala mít po jeho prohlídce docela dost! A to je ještě čekalo to pitomé náměstí, jehož název už zase zapomněla, ale o kterém jí Damon prozradil, že se na něm nachází, obelisk, kaplička. Spousta sousoší a hned dva kostely! Paráda! Nakonec ale stihli prohlédnout jen jeden, protože v tom druhém už bylo zavřeno! Ostatně nebylo divu. Nad městem se pomalu, ale jistě snášel soumrak a přesto, že ulice byly stále rušné, bylo vidět, že se připozdívá. „Tak, sem už nás asi nepustí…“ Povzdechl si Damon, když našel na dveřích kostel Santa Maria del Popolo ceduli „ZAVŘENO“ a vrátil se zpět k Eleně, která se kus od něj zhroutila na okraj nějakého sousoší.

„Takže co budeme dělat teď? Chceš si dát někde večeři, nebo vyzkoušet nějaký místní bar? A slyšel jsem že tu mají i slušné VIP disko kluby…“ Vypočítával rozverně, ale Elena jen zvedla oči vsloup. „A nemůžeme po tom dnešním maratonu prostě jet do hotelu a užít si společný večer na pokoji?“ navrhla a na podpoření svých slov mu smyslně přejela dlaní po hrudi. „No, to nemůžeme, protože nemáme pronajatý žádný hotel.“ Zakřenil se však Damon a ona šokovaně vykulila oči. „Cože! Jak nemáme…! A kam jsi poslal ty kufry?!“ „Ale no tak, nerozčiluj se miláčku, to je překvapení.“ Uklidňoval jí honem, ale ona se moc nadšeně netvářila. „Překvapení, překvapení…“ Doufám, že jsi tu svou narážku z Tenerife, o spaní pod mostem nevzal moc vážně!“ „Ne, neboj.“ Zasmál se spokojeně a sáhl do kapsy pro mobil.

„Takže mám zavolat taxi?“Ujistil se ještě jednou ale ona jen mávla rukou. Její gesto bylo jasné. „Dělej si co chceš!“ říkal její pohled a on vytočil číslo taxi služby. Netrvalo to dlouho a kus od nich stavělo auto, podobné tomu, které je vezlo dopoledne. „Buona sera. Portaci a questo indirizzo.“ Řekl Damon taxikáři a podal mu nějaký papír s napsanou adresou. Elena si jen povzdechla a vklouzla na zadní sedadlo. Zajímalo jí, kde zase skončí! Ale Damon měl evidentně dobrou náladu a spokojeně jí objal kolem ramen. Auto vyrazilo kamsi do houstnoucí tmy a podle všeho mířilo k okraji města. Proplétalo se bulváry, ulicemi i uličkami a Damon byl celou dobu dost napnutý. Bude se Eleně líbit to, co si pro ní připravil? Snad ano! A snad bude všechno v pořádku! Sice sem mnohokrát telefonoval a vše organizoval, ale přeci jen už to byly roky, co tu nebyl…

„Kam to vlastně tedy jedeme?“ Ozvala se asi po dvaceti minutách jízdy Elena, kterou trochu znepokojovalo že skutečně míří ven z Říma, ale on jen zavrtěl hlavou. „No tak! Alespoň mi naznač! Já myslela, že zůstaneme v Římě!“ „Však zůstaneme, jen na okraji.“ Odvětil s úsměvem a ona si povzdechla. „Hm, fajn, okraj Říma. No, ale co tam?“ „Vydrž! Už to není daleko.“ Povzbuzoval jí a ona vyhlédla z okénka taxíku. Proplétali se teď nějakou okrajovou, ale přitom jistě starobylou čtvrtí, ve které stály desítky samostatných vil, z nichž každá byla takovým malým zámkem a obklopovala jí rozlehlá zahrada. Neměla nejmenší tušení, co pohledávají mezi soukromými rezidencemi Římských boháčů, ale raději už se znovu neptala. Konečně taxi zpomalilo a nečekaně uhnulo k jedné z mnoha tepaných železných bran, za nimiž se nacházela příjezdová cesta vinoucí se mezi záhony s květinami a fontánkami a na jejímž konci se do majestátné výšky vypínala další překrásná starobylá vila. „Co tu…“ Začala Elena, ale taxikář hbitě vyskočil z vozu, vrhl se k bráně, otevřel jí a v minutě byl zpět. A ona jen s otevřenou pusou zírala, jak pohodlně projeli dovnitř a aniž by je někdo zastavil, dojeli až k domu.

Taxi tam zastavilo před obrovskou verandou zdobenou několika římskými sloupy a než se Elena mohla vzpamatovat, Damon jí táhl ven z vozu. „Grazie. Aspetta un attimo, per favore.“ Prohodil směrem k řidiči, který se nepatrně uklonil a Elena pochopila, že po něm chce, aby chvíli počkal. Ale to jí momentálně moc nezajímalo. Spíš jí zajímalo, co tu proboha dělali!? „Vysvětlíš mi laskavě už, co má tohle znamenat?“ Otočila se k Damonovi a na okamžik spatřila v jeho očích nervozitu. „Tady budeme dnes v noci spát.“ Řekl a ona jen pozvedla obočí. „Ale to je soukromá vila.“ „Ano, lásko.“ „No a komu patří?“ „Hraběti DeSangue.“ „Hm, bezva. Toho neznám, a myslíš že jemu nebude vadit, že se mu sem nastěhujeme?“ „To nevím, zeptej se ho.“ Mrkl na ní a ona si znovu povzdechla. „Jasně a kde ho mám jako hledat?“

„Stojí před tebou.“ Oznámil jí Damon pyšně, ale s maličko nejistým podtónem a ona chvíli nechápala. Jenže pak jí to došlo a… Vytřeštila oči! „Počkej to jako… Že ty…“ Koktala, ale pak se donutila uklidnit. Tohle je určitě jen další Damonův typický vtip! „Bez legrace, tenhle dům… Nechceš mi říct, že je tvůj, že ne!?“ Jenže hned jak to dořekla, pochopila, že odpověď už zná. Damon se totiž zarazil a na okamžik se zatvářil dost zoufale. „Nelíbí se ti?“ Vypadlo z něj pak, ale ona jen nevěřícně zavrtěla hlavou. „Ale to přece…“ Nějak tomu nemohla uvěřit! Nemohl být přeci jeho? Nebo… Mohl?“ „Můžu ho prodat jestli se ti nelíbí…“ Odzbrojil jí navíc další zkroušenou větou a ona si náhle uvědomila, že ho objímá kolem krku. „Ale líbí! Je nádherný! Tedy rozhodně bude, až ho uvidím líp, ale tohle přece… Jak je možné, že je tvůj?“

Pořád to nějak nemohla dát dohromady, ale on si viditelně oddechl. „No prostě… Tak. Normálně. Nemovitosti jsou vždycky dobrá investice a tenhle dům mi patří už, uf… Hrozně dlouho. Koupil jsem ho po válce.“ „Hm, a co ten hrabě?“ Položila mu stále s hlavou na jeho rameni další otázku a on jí od sebe mírně odtáhl. V očích mu probleskla pýcha a na tváři mu už zase pohrával uličnický úsměv. „No co? Vzpomeň na první pravidlo. Buď kým chceš!“ Na to se nedalo nic jiného než rozesmát a Damonovi se ulevilo ještě víc. Vážně už si myslel, že se Eleně dům nelíbí! A to by ho dost bolelo, protože byla úplně první blízká osoba, kterou sem kdy vzal! Ani Stefan o tomhle domě, který vlastnil už několik desítek let, nevěděl. Nikdo o něm nevěděl, bylo to jeho malé tajemství. A teď se o něj hodlal s Elenou podělit a vážně by ho mrzelo, kdyby se jí nelíbilo. Ale to nejspíš nehrozilo, protože na vstupní dveře i verandu zírala skutečně fascinovaně. „Ale já to pořád nechápu…“ vypadlo z ní po chvíli. „Copak nechápeš?“ „Jak je možné, že máš… Řekněme obyvatelný dům v Římě, když už jsi rok a půl nevytáhl paty z Mystic Falls?“ Damon se ale jen rozesmál. „Ale no tak, já tu nebyl mnohem déle, než rok a půl!“ „A jak dlouho asi?“ Byla čím dál tím zmatenější. „Nevím tak dvacet, možná spíš třicet let.“ „Cože?!“ Vyhrkla a byla definitivně v koncích. „Tak jakto, že ten dům…“ „Ještě stojí?“ Dořekl za ní, protože konečně pochopil, kam míří. „Ano.“ „Ale to je snadné, miláčku. Když máš peníze jde všechno, to si pamatuj. Já tu sice osobně nejsem, ale mám najaté lidi na to, aby se o dům starali.“ „Lidi?“ Pozvedla obočí a představila si, jak tu někdo třicet let pracuje a netuší pro koho. Zajímavé! „Ano, desítky lidí, od zahradníků až po uklizečky, kteří dávají na dům pozor a když je třeba něco zrenovovat, nebo opravit, dají mi vědět a já to dálkově zařídím.“ „Aha.“ Hlesla a znovu přejela očima verandu. „Na tohle všechno existují agentury. A já…“ Odmlčel se, ale ona okamžitě zbystřila. „A ty co?“ „No já, mám… Víš… No, řekněme, že tenhle dům není jediný, co takhle vlastním.“ Rozhodl se jít s pravdou ven a ona by nejspíš zbledla, kdyby mohla.

„A kolik jich vlastníš?“ Vypravila ze sebe šokovaně a on se zamyslel. „No, pár jich bude.“ „Kolik asi?“ „Nevím, tak šest?“ „Šest!“ Vyjekla nevěřícně, ale on jen pokrčil rameny. „Jo, asi nějak tak, ale teď jestli nemáš nic proti, bysme mohli jít dovnitř. Nikdo tam není, ale asi tak za hodinu má dorazit někdo z té agentury.“ Elena popleteně přikývla a Damon sáhl do postranní kapsy batohu, odkud vylovil svazek klíčů, které si tam ráno přemístil z kufru. Bylo jich fakt dost a jemu chvilku trvalo, než si vzpomněl, který patří ke vchodovým dveřím, ale nakonec se trefil a hladce jím otočil. Elena zatím postávala po jeho boku a snažila se srovnat s faktem že palác před ní skutečně patří Damonovi. Moc se jí to ale nedařilo, takže si ani nevšimla, že se k ní Damon natáhl a tiše vypískla, když jí náhle zvedl do náručí. „Novomanželská povinnost.“ Vysvětlil jí se šibalským úsměvem a pevnějí jí stiskl. „Vítejte doma paní Salvatorová… Nebo spíš momentálně, hraběnko DeSangue?“ Dodal spokojeně a s Elenou v náručí překročil práh domu...



5 reakce na FF: „Volba-část II“-20.Kapitola

  1. visa2 napsal:

    hmm..škoda,že som Stefanove denníky ešte neprečítala..ale predpokladám, že tým prekvapením bude Damonov dom, alebo to jeho druhé meno :-)
    ale bolo celkom vtipné sledovať Elenine pocity v tejto kapitole :-)
    Len tak ďalej…

  2. barca napsal:

    strašne super poviedka, už sa neviem dočkať ďalšej časti. Len dúfam, že Elena zostane s Damonom a na Stefana sa vykašle :)

  3. rony napsal:

    Bože!!!Ani nejde vyjádřit slovy, jak je tohle úúúúžasné.Je nejlepší ta co tohle píše.:-))))

  4. Heli napsal:

    Mně se tak líbil ten konec, jak ji přenesl přes práh:-)) Moje romantické srdce plesá :-)

  5. Natalia napsal:

    hehe, tak hrabě :-D a mame ho! milujem tohto Damona :) len tak dalej Abs…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Snažme se žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřební služby.“ Mark Twain