FF: „Volba-část II“-21.Kapitola

Zdravím všechny, kdo čtou mé povídky a mám moc velkou radost z vašich pochvalných komentářů. No a jelikož je čtvrtek, mám tu pro vás zase další kapitolku, tak doufám, že i ta se vám bude líbit a že si jí užijete. Další díl opět v neděli (ale někdy později večer). PS: A ohledně toho překvapen pro čtenáře Stefanových deníků, to bylo skutečně ono Damonovo fiktivní příjmení (i s titulem) :-) .

21.

Několik dlouhých minut poté, co Damon s Elenou v náručí překročili práh vily, neviděli vůbec nic. V domě vládla absolutní tma a přesto že oba měli oči cvičené na noční lov, asi by chvíli trvalo, než by z prostorné haly před sebou něco zahlédli. Damon ale náhle uvolnil jednu ruku, po paměti zašátral na zdi vpravo ode dveří a vítězoslavně cvakl starodávným, ale perfektně funkčním vypínačem.

Měkké elektrické světlo hned z několika starožitných křišťálových lustrů na stropě, zalilo prostor před nimi a Eleně se zatajil dech. Nacházeli se v monumentální přijímací hale s podlahou z bílého leštěného mramoru s černým žilkováním, která dokonale doplňovala stejným kamenem obkládané centrální schodiště. To vedlo kamsi nahoru do tmy, kde se dalo tušit první patro a jeho prostředkem se stejně jako dole v hale táhl prostý, temně modrý běhoun. Do modra byly laděné i luxusní starožitné tapety s antickým vzorem a vše doplňovaly řady květin a dekoračních uměleckých předmětů.

Z haly vedly kromě schodů po stranách symetricky dvoje dvoukřídlé dveře, z nichž jedny byly nepatrně pootevřené. Vypadalo to tu spíš jako někde v muzeu, než ve skutečném funkčním domě, ale bylo to naprosto dokonalé a nádherné. „Páni…“ Vydechla Elen okouzleně a Damon se na ní něžně usmál. „Líbí?“ Dokázala jen zaskočeně přikývnout a málem si ani nevšimla, že jí postavil na zem a odběhl zpět k taxíku. Že je pryč jí došlo, až za notnou chvíli, když ho slyšela mluvit s taxikářem a opět mu vůbec nerozuměla! Raději to však pustila z hlavy a opatrně přešla rozlehlou halu a nahlédla do oněch pootevřených dveří. Ale uvnitř byla jen tma a ona stěží rozeznávala obrysy další veliké místnosti. Rozhodla se tedy vyzkoušet stejný trik jako předtím Damon, proklouzla dveřmi a sáhla na stěnu po své pravici. A ono to zabralo! Ucítila pod prsty vypínač, cvakla jím a znovu měla co dělat, aby nevydechla překvapením.

Nacházela se ve velkém obdelníkové místnosti, které patrně sloužila jako obývací pokoj a pracovna v jednom a ze které vedli ještě další zavřené dveře kamsi do útrob domu. Ale jí momentálně stačila tahle místnost, která byla podobně jako hala zařízena mnoha starožitnostmi, jako byl například mahagonový psací stůl, několik prosklených i volných knihoven, lahvově zeleným sametem potažená sedací souprava a konec konců i vyhaslý mramorový krb. Maličko jít to tu připomnělo salon v penzionu. Akorát mnohem, mnohem uklizenější. „Takže ses vydala na prohlídku beze mě?“ Ozval se za ní na oko vyčítavě Damon, který právě vyprovodil taxikáře, ale ona na něj jen uličnicky mrkla. „Tak trochu. A jak se tak dívám na tohle…“ Ukázala kolem sebe. „…Neříkal jsi mi náhodou při našem úplně prvním setkání, že ti salon v penzionu přijde přehnaný? A tohle není přehnané?“ Damon jen se smíchem pokrčil rameny a náhle jí znovu držel v náručí. „Hej!“ Protestovala když jí odnášel zpátky do haly, ale přitom mu odevzdaně ovinula paži kolem krku. „Co je, plním své povinosti.“ Odvětil opět bezelstně a pokračoval s ní k dvoukřídlým dveřím naproti.

Za nimi se skrývala stejná obdelníková místnost, ale tentokrát to nebyl obývací pokoj, ale opulentní jídelna se stolem pro nejméně tucet lidí, starožitnými židlemi, těžkými závěsy a drahocennými obrazy. „Hm, pěkné, ale není ten stůl malý? Myslím, že kdyby tu u tebe večeřelo, řekněme fotbalové mužstvo, trenér by si neměl kam sednout!“ Popíchla ho a on jen protočil oči vsloup. „Ha, ha. Jen si to nech, však ono se to určitě bude někdy hodit… Tedy možná. Ale teď dál.“ Zamířil s ní zase zpět do haly, přesto, že na druhé straně jídelny byly podobně jako předtím v salonu, ještě další dveře, ale on se s ní po rozsvícení dalších křišťálových lustrů a starožitných světel raději vydal do patra. Bez problémů s ní vyběhl mramorové schody a ona nemohla uvěřit svým očím. Dům byl nahoře snad ještě prostornější, než dole!

Dlouhá chodba, ze které vedly na obě strany desítky dveří jí doslova fascinovala, ale Damon jich většinu minul a zastavil se až před jedněmi, které svou zdobností ostatní předčily. „A tady je co? Pokladnice?“ Zajímala se Elena, ale on zavrtěl hlavou. „Samá voda, lásko. Tohle je…“ Zatlačil do dveří a téměř současně stiskl uvnitř vypínač. „… Centrální ložnice!“ Dokončil větu a Eleně definitivně poklesla čelist. Byla to ohromná místnost s vysokým stropem, ze kterého vedly až k zemi spousty béžových zlatě lemovaných baldachýnů, které se uprostřed místnosti snoubily v obří, pohádková nebesa, nad rozložitou manželskou postelí. Ta byla stejně světle povlečená, s hromadou zlatavých polštářků a navíc skvěle ladila i s dalším vybavením. Stejně tak ladil křišťálový lustr, lampy, závěsy v temných oknech i noční stolky a celé to působilo málem až nadpozemsky. „No, co ty na to?“ Čekal Damon další rýpnutí, ale Elena jen mlčky zavrtěla hlavou. „Páni, ty jsi ztratila řeč? No tak to je co říct.“ Pousmál se rozverně a stále s ní v náručí překročil práh. Opatrně se vyhnul několika svícnům, které mu stály v cestě a posadil Elenu na okraj postele. Ta se pořád ještě kochala tou nádherou kolem, ale on měl evidentně jiné plány. „Tak co, paní hraběnko? Nechtěla byste si tuhle krásku vyzkoušet?“ Poplácal dlaní po jemném saténovém povlečení a náhle svou neprávoplatnou manželku naléhavě objímal kolem pasu. „To jako teď?“ zamumlala zaskočeně, ale to už jí něžně, ale nekompromisně líbal a jeho dlaně zabloudily ke knoflíkům jejích letních šatů. Jenže než se mu mohla vzdát, nebo než on se mohl dostat dál, prořízl ticho obrovského domu melodický hlas zvonku.

„Lidé z agentury.“ Připomněla mu roztouženě Elena a Damon zoufale zasténal. „Perfektní načasování! Fakt, že jo!“ Ještě chvíli svou milovanou objímal, ale když se zvonek ozval znovu, zaklel a vyhrabal se z pomačkaných lůžkovin. „Vždyť už jdu!“ prskl směrem k přízemí, ale pak se ještě jednou otočil k Eleně. „Támhle za těmi dveřmi je koupelna a kufry by tu měly někde být… Ano tady.“ ukázal ke zdi, kde byla v úhledné hromádce naskládána všechna jejich zavazadla. „Chovej se tu jako doma a až budeš chtít, tak přijď dolů, rád tě představím.“ Zmizel velice rychle a po cestě si ještě rovnal límec košile. Jenže Elena tím pádem v neadekvátně velké posteli v obří ložnici osaměla. A najednou jí bylo smutno! Nechtěla tu být sama! Dům se jí sice líbil, ale byl vážně obrovský. Možná až moc…

S povzdechem klesla zpět do měkkých saténových lůžkovin a chvíli se jen tak bavila tím, že pozorovala nádherná průsvitná nebesa nad svou hlavou a naslouchala Damonovým vzdalujícím se krokům a pak jeho perfektní Italštině, kterou vítal své hosty. Po chvíli jí to ale omrzelo, vyskočila a vyrazila k zavazadlům. Tak copak si jako hraběnka oblékne, aby oslnila ty lidi z agentury? Tohle ne… Tohle taky ne… Přerovnávala oblečení v kufru tak dlouho, až konečně našla něco, co jí přesně vyhovovalo. Luxusní kostým se stříbrné jemné látky, který čítal úzkou pouzdrovou sukni ke kolenům a zajímavě řešené sáčko a do něj tmavě modrý top s adekvátním výstřihem (ne moc a ne zase málo). Ano, tohle bude vhodné oblečení pro hraběnku! Vyhledala si ještě krajkové spodní prádlo (to tedy lidem z agentury pochopitelně ukazovat nebude, ale Damon ho později jistě ocení) ladící šperky a lodičky a vydala se směrem ke dveřím, za kterými měla být koupelna.

A taky že byla! Otevřela se před ní nečekaně velká místnost, obložená starožitnými kachlíčky v akvamarínové a bílé barvě, která byla rozhodně prostornější než její pokoj doma v Mystic Falls! A to vybavení! Byl tu sprchový kout, vana, bidet… Všechno perfektně naleštěné, ale přitom buď starožitné, nebo alespoň vyrobené ve starém stylu. A když pak nakoukla do rozložité rohové vany, bylo jí jasné, že spíš to druhé, protože historicky působící vana v sobě skrývala masážní trysky. Hm, tak tohle je tedy něco! Ohodnotila v duchu, ale pak za sebou zavřela dveře, shodila oblečení a vklouzla pod sprchu. Ta byla stejně nádherná, jako všechno kolem a její hlavice měla tvar stylizovaného květu leknínu. Neobvyklé, ale kouzelné.

Když si dostatečně užila vlažné vody, popadla jednu z připravených měkoučkých osušek (evidentně čekajících na jejich příchod, páni tolik lidí muselo mít práci navíc jen proto, že se tu jednou vyspí!) a vydala se k obrovskému nástěnnému zrcadlu. Chvíli jen tak sledovala odraz, který kromě ní pojímal i celou koupelnu za jejími zády, ale pak s povzdechem odložila osušku, oblékla se, učesala a nalíčila a konečně byla spokojená. S vyčesanými vlasy, safírovými šperky a decentním líčením skutečně vypadala jako nějaká šlechtična. Ehm, jak že to Damon říkal? Hraběnka… DeSangue? No tak dobře! Odhodlaně vyšla z koupelny, a vydala se do přízemí.

Nebylo těžké dle zvuků rozhovoru najít Damona i jeho návštěvníka a jí se to během několika minut skutečně podařilo. Seděli spolu na sametových pohovkách v salonu a její příchod na ně značně zapůsobil. Damon chvíli nebyl schopný slova a jeho společník, středně vysoký, starší muž s milým obličejem také ne. „Ehm, Neruším?“ Zašvitořila Elena na oko stydlivě, a Damon se konečně vzpamatoval. „Jistě že ne, miláčku.“ Hbitě se otočil ke svému společníkovi, se kterým doteď hovořil plynou italštinou a bez mrknutí oka přešel do angličtiny, aby i ona rozuměla. „Sigore Rossi, dovolte, abych vám představil svou ženu, hraběnku DeSangue.“ Řekl důstojně a muž ihned vyskočil a vrhl se k Eleně. „Těší mě, hraběnko.“ Galantně jí políbil ruku a Elena měla co dělat, aby nevypadla z role. Nebyla zvyklá na takovéhle zacházení. „Miláčku, tohle je pan Antonio Rossi, dohlíží na správu mého… ehm, našeho majetku zde v Itálii.“ „Ano, ano a je mi velkou ctí.“ Usmál se Rossi a Elena se zmohla jen na přikývnutí. „Těší mě, že vás poznávám, hraběnko.“ Dodal ještě a pokusil se z ní evidentně vyrazit alespoň nějakou odpověď. „Ach ano, mě také. A prosím, neříkejte mi hraběnko.“ Vydolovala ze sebe Elena co nejupřimnější úsměv a Rossi se úslužně uklonil. „Jak si přejete, signora. A odpusťte, že jsem tak smělý, ale, odkud pak jste? Váš přízvuk…“ Naznačil a Elena po očku mrkla na Damona, který jen pokrčil rameny, jako by jí říkal: „Klidně mu řekni pravdu.“ „Z jihu USA.“ odvětila Elena a Rossi šokovaně zamrkal. „Ach, Američanka! No to je…milé.“ Nejspíš čekal něco jiného, ale honem se to snažil maskovat úsměvem.

A Damonovi se ho nejspíš zželelo, protože vstal a přešel k nim. „Ano, to je. Jinak právě jsem říkal signoru Rossovi, jak hezky se tu o náš majetek on a jeho agentura stará, co myslíš, lásko?“ „Ano, je to skvělé.“ Odvětila Elena vděčná za změnu tématu a Rossi se znovu uklonil. „Jak říkám je mi ctí a potěšením.“ „A budeme moc rádi, když v tom bude nadále pokračovat, že drahá.“ Dodal ještě Damon a ona opět přikývla. „Jak si přejete. Jinak myslím, že je to vše. Tudíž vám, přeji příjemný pobyt doma a jak jsme se dohodli, zítra sem pošlu lidi na úklid.“ Usmál se Rossi, který pochopil, že je čas odejít, potřásl si s Damonem rukou, Eleně ruku k jejím dalším rozpakům znovu políbil a zmizel na chodbě. Tam ještě něco zavolal, protože patrně nebyl v domě sám (což vysvětlovalo ty zvuky, které Elena celou dobu slyšela z druhého křídla domu) a definitivně dům opustil.

„Pojď podíváme se, co nám sem signor Rossi nechal donést.“ Rozzářil se Damon, když muž zmizel a popadl Elenu nedočkavě za ruku. Rychle jí vedl přes halu a jídelnu, až do oněch dveří vzadu, které evidentně skrývaly rozlehlou kuchyň, zařízenou dalšími moderními spotřebiči v historickém stylu. A zde byl i původce onoho hluku. Tedy přesněji původkyně. Asi šedesátiletá žena právě dokončovala zaplnění lednice a spíže a nepatrně se uklonila, když Damon s Elenou vstoupili do místnosti. „Páni, nezapomněl jsi tomu chlápkovi říct, že tu budeme jen jednu noc, že ne.“ Neodpustila si Elena rýpnutí při pohledu na přecpanou lednici, ale Damon jen zavrtěl hlavou. „Ne, ale Rossi je… No řekněme dost důkladný.“ Pak se otočil k ženě, usmál se na ni a opět perfektní italštinou řekl: „Grazie, signora. Si può andare. Buonanotte.“ Elena z toho pochopila, že jí děkuje a přeje dobrou noc, ale žena se náhle zarazila, pečlivě si Damona prohlédla a úsměv mu náhle z ničeho nic opětovala. Pak mu nečekaně položila dlaň na paži a řekla něco, čemu by Elena nemohla rozumět, ani kdyby chtěla, protože její Italština měla dost silný místní přízvuk, ale Damon tomu evidentně rozuměl a patrně to bylo něco dost překvapivého, protože na okamžik ztuhl a až pak ze sebe vypravil nějakou nejistou odpověď. Žena se ale jen zasmála, pustila ho, sbalila několik tašek od potravin a zmizela na chodbě.

„Co to bylo?“ Zajímala se Elena zvědavě, když za ženou zapadly domovní dveře, ale Damon ještě chvíli zaskočeně mlčel. „No, tak. Co ti to říkala?“ „Nic, ona jen…“ Zakoktal a vypadal skutečně vyvedený z míry. „Jen mě nenapadlo, že za třicet let nevymění ta agentura zaměstnance.“ Vypadlo z něj potom a ona vůbec nechápala, o čem to mluví. „Jak to myslíš? O co jí šlo?“ Ale Damon jen zavrtěl hlavou a najednou se tvářil i trochu pobaveně. „Říkala, že se neskutečně podobám svému otci, o kterého se tu starala asi před třiceti lety.“ Odvětil a Elena se upřimně rozesmála. Bylo to vážně komické. „Ale, ale… Tak tvému otci?“ Opakovala po něm a netrvalo jí dlouho, aby si dala dvě a dvě dohromady. Kdyby šlo o pouhé doplňování lednice, Damon by se jistě netvářil tak zaskočeně. „A předpokládám správně, že tvůj, ehm otec, s ní neměl pouze pracovní vztahy, že?“ Popíchla ho, ale Damon se zatvářil zcela nevině (a taky trochu vyděšeně). „No dovol!“ Odfrkl a nejspíš chtěl změnit téma, ale jí zrovna tohle téma zajímalo. „Ale no tak, neboj, na tuhle dámu vážně žárlit nebudu. To už je promlčené.“ „Jo, to je dlouho promlčené!“ Ošil se a jí konečně plně došlo, o co mu jde a upřímně to bylo trochu povrchní. Jeho nešokovalo ani tak to, že ho poznala, ani neměl strach, co na to řekne jeho nezákonitá manželka… Ne, ne, jeho prostě a jednoduše vyděsilo to, jak jeho bývalá milenka teď vypadá! Vždyť jí ani nepoznal! „Tenkrát musela být určitě moc hezká.“ Pokusila se to Elena zachránit, ale spíš mu ještě přidala. „Jo, tenkrát možná…“ Zamumlal a ona najednou trochu znejistěla. Ani nevěděla proč, ale najednou jí bylo té neznámé ženy líto! Nezasloužila si, aby o ní takhle mluvil.

„No, já myslím, že je hezká pořád.“ Řekla možná až moc prudce a Damon na ní překvapeně pohlédl. „Vážně?“ zeptal se navíc pitomě a tím Elenu ještě víc podráždil. „No ovšem! Ne každý má dar věčného mládí!“ Odsekla a on vůbec netušil, která bije. „No ano, jistě… Já to přeci nemyslel nějak zle.“ Odvětil zaskočeně, ale Elena neměla na jeho ospravedlnění náladu. „Ne? A jak jsi to myslel? Přiznej se, že tě znechutila představa, že jsi měl tuhle ženskou v posteli!“ najednou byla opravdu rozzlobená. „Ale ne! No, možná… Ale to přeci nic…“ Jenže ona ho opět přerušila. „A napadlo tě vůbec někdy, pane dokonalý a nesmrtelný, že kdyby mě nepotkala ta nehoda, nikdy bych se upírkou nestala a takhle nějak bych jednou vypadala taky?!“ Prskla a Damonovi začínalo pomalu docházet, proč je tak naštvaná. „Ale no tak! To by přeci byla úplně jiná situace!“ Bránil se, jenže ona jen otráveně odfrkla.

„Ale nebyla! Představ si, že i ze mě by byla jednou stará, vrásčitá babka, zatímco tobě by bylo navěky sladkých jednadvacet!“ Damon na to chtěl něco říct, ale najednou nevěděl co. To co Elena říkala, byla vlastně pravda… Nikdy na to nechtěl myslet a teď už díky bohu ani nemusel, jenže ona na to z nějakého důvodu myslet chtěla! „Až bych měla protézu a kyčelní náhradu, tak už by asi neplatilo to tvoje vyznání lásky, co?“ Vzlykla, náhle ke všemu ještě smutná a než mohl něco říct, prosmýkla se kolem něj a zmizela na chodbě. „Eleno!“ Zavolal za ní zoufale, ale to už jí slyšel jít nahoru po schodech. „Kruci!“ Ujelo mu a nejraději by si nafackoval. Tak tohle mu zrovna moc nevyšlo… Plánoval si s Elenou romantický večer pod vlastní střechou a místo toho se mu jí zcela bez vlastního přičinění podařilo urazit! A přitom by se měl spíš zlobit on, protože na něj začala ječet zcela bez důvodu (tedy skoro), ale on nějak nemohl. Bylo mu líto, co se stalo a nejradši by šel hned za ní a nějak to urovnal, ale napřed… Jo, napřed si dá v salonu panáka! Po tomhle výstupu a po setkání se svou bývalou milenkou ho celkem potřeboval.



5 reakce na FF: „Volba-část II“-21.Kapitola

  1. mishiki napsal:

    krasne pises :D vzdy sa tesim na novu cast a ked ju docitam tak mi je luto ze som sa dostala az na koniec a musim cakat na dalsiu :D

  2. terulka napsal:

    Úžasná jako vždy :) moc se těším na další :)

  3. barca napsal:

    súhlasím s mishiki :) zbožňujem všetky tieto poviedky čo sú tu na tejto stránke :)

  4. visa2 napsal:

    ouuuu..žeby problémy v raji?? :-D
    toto bola asi ich prvá vážnejšia hádka od kedy sú na výlete, ale nevadííí! Teším sa na udobrovanie :-D

  5. Heli napsal:

    Elena trefila hřebík na hlavičku, kdyby nebyla upírka, jak by se asi Damon jednou tvářil? :-) Krásně napsané.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Na světě je zavedeno, že spousta hloupých si hraje na chytré. Z chytrých, kterých je na světě nedostatek, jen ti nejchytřejší si hrají na hloupé.“ Jan Werich