FF: „Volba-část II“-30.Kapitola

Tak a už jsem zpět, takže tentokrát bez časování! Je čtvrtek a já vám přináším další kapitolu mé povídky Volba. Užijte si jí a komentujte!!! :-)

30.

„Vážně nechápu, co tě na téhle růžové, ulepené věci fascinuje!“ Brblal Damon a marně se pokoušel dostat z dlaně kousky cukrové vaty. „Ale no tak, to je přeci tradice! Pouť a cukrová vata patří k sobě!“ Poučila ho vesele Elena a labužnicky tu svoji ochutnávala. Byla vážně skvělá! „Aha, no jo, tak proto to asi nechápu. Poutě šly vždycky mimo mě.“ Povzdechl si a držel špejli se svou vatou co nejdál od sebe.

„Takže jsi tady nikdy nebyl?“ Zajímala se Elena a ukázala na shon kolem. „Ale ne, byl. Ikdyž už je to tedy dost dlouho, ale jen tak na skok.“ „Dlouho? A jak dlouho? Už tu ten park stál?“ Popíchla ho a on zvedl oči v sloup. „Ty si s těmi narážkami na můj věk nedáš pokoj, viď!“ „Nedám, ale věř mi, že bych to dělala i tvým vrstevníkům. Počkej, kdo že to k nim patřil? Caesar nebo Nero?“ „Ty…!“ Popadl jí jednou rukou kolem pasu a ona tiše vypískla. „Nech mě, vzdávám se!“ „To teda nevzdáváš…“ pokusil se jí políbit, ale ona se mu vysmekla. „Vzdávám, protože pořád čekám, až mě začneš trestat, jako v Římě a ty nic.“ Povzdechla si na oko usouženě a on pozvedl obočí. „Ale copak? Změna názoru na focení?“ „Jsou místa, odkud bych o fotky stála, takže mi neříkej, žes nechal foťák na hotelu!“ Vyděsila se upřímně, ale on se jen rozesmál. „Nenechal, ale já chtěl fotit památky a ne houpačky a kolotoče!“

„A já kolotoče chci! A teď chci, abys mě vyfotil… Třébá…“ Pozorně se rozhlédla kolem a ukázala před sebe. „Támhle u toho stánku s ledovou tříští, který vypadá jako medvídek Pú!“ Rozhodla vítězoslavně a on jen opět protočil oči. „To nemyslíš vážně!“ „Smrtelně!“ „No tak se tam postav!“ vyzval jí neochotně a ona se ke stánku rozběhla. Zaujala nadšenou pózu a on na ní upřel objektiv. Cvaknul spouští a věděl, že i přes hluk kolem to Elena slyšela. Ikdyž hluk to byl pořádný, protože právě kolem procházel peloton nějakých turistů a ona díky nim ani nemoha zpět. Toho, ale Damon hodlal využít, protože se nějak musel zbavit té příšerné růžové hrůzy na špejli a Elena by to asi neviděla ráda. Otočil se a pátral očima po odpadkovém koši, ale pak si náhodou všiml rodinky, postávající opodál. Mladé ženy a dvou malých chlapců, jednomu mohlo být tak deset a druhému šest. Žena si právě od prodavače brala jeden smotek vaty a nejistě se obrátila ke svým synům. „Je mi to líto, ale na víc nemám drobné, musíte se o ni podělit.“ Podala jí tomu staršímu a vyrazila směrem k východu z parku. Chlapec asi tak deset vteřin těkal pohledem z vaty na dychtivou tvář svého bratra a pak si hlasitě povzdechl.

„Na prosímtě, stejně bys ji ze mě vymámil skoro celou!“ Odfrkl pak a jeho bráška po pochoutce nadšeně skočil. A Damonovi se náhle vybavila vzpomínka, stará víc než jedno a půl století, o které vůbec netušil, že jí ještě někde v hlavě má… Naprosto dokonale slyšel v mysli hlas své chůvy Betty, jak mu říká, že jí to mrzí, ale ta čokoláda z trhu už je poslední. A pak, jako by na pár vteřin viděl v těch klucích u stánku sebe a Stefana. „Na, vem si ji.“ Řekl tenkrát bratrovi s ukrutným sebezapřením, protože ta čokoláda byla z dovozu z Belgie a to byla v Mystic Falls asi taková vzácnost, jako okřídlený jednorožec. Ale on jí v ten okamžik chtěl Stefanovi dát, protože jeho bráška to ráno upadl na zahradě, odřel si do krve obě kolena a hodinu usedavě plakal. Stefanovi se tenkrát zazářily oči úplně stejně, jako tomuhle klukovi a Damon najednou věděl, že ten odpadkový koš už nebude potřebovat… „Hej!“ Sykl na staršího kluka, zatímco ten mladší se vesele rozběhl za mámu a hoch k němu zvědavě přistoupil. „Na,“ Podal mu svou vatu a chlapec se rozzářil. „Díky!“ Vyhrkl nevěřícně, a pelášil za zbytkem rodiny. Damon ho s úsměvem pozoroval, ale náhle ucítil lehké pohlazení po tváři. Elena se evidentně mezi kordonem turistů protlačila dřív, než čekal. „To bylo od tebe hezké. “ Usmála se na něj něžně a on si jí přitáhl do náruče. „Hm, asi máš na mě špatný vliv.“ Políbil jí rozverně na tvář, ale ona trochu smutně hleděla za odcházející rodinou. „Škoda, že nikdy nebudeme mít možnost vyzkoušet si to naostro.“ Povzdechla si a on na ní překvapeně mrkl. „Co?“ „Rodičovské role.“ Odvětila smutně, a on jí jen znovu chlácholivě políbil na tvář.

Už zase? Na té pláži s tou holčičkou to nestačilo? Neměl chuť to zrovna teď řešit… „Třeba budeme.“ Zašeptal škádlivě a ona se nevesele usmála. „Já myslela s vlastními dětmi.“ „No vždyť jo, co ty víš? Třeba když se budeme hodně snažit a hodně si to přát, stane se zázrak.“ Znovu jí roztouženě políbil, tentokrát na krk a ona se konečně zatvářila veseleji. Věděla, že jen žertuje, ale taky věděla, že to dělá proto, aby nebyla smutná. A na jednu stranu… Doufat může ne? To ještě nikomu nikdy neublížilo. „Myslíš?“ zapředla mu do ucha a on si tajně oddechl. Pohřební nálada zažehnána! „Určitě! Naděje umírá poslední ne?“ Vlepil jí další polibek na tvář a ona mu nastavila rty. „Tak fajn, budeme se hodně moc snažit!“ Popíchla ho pak, když pustil její rty a on jen pozvedl obočí. „No, ale já bych řekl, že už se snažíme docela dost.“ Naznačil jí, že se nic nemá přehánět a ona se jen vesele rozesmála. Pak se od něj ale odtáhla a rozhlédla se kolem. „No, ale dost řečí! Jdeme prozkoumat okolí!“ „Jak si přeješ a kudy to chceš vzít?“ „Třébá… Tamtudy!“ Mávla nazdařbůh rukou a on neměl důvod protestovat.

Ikdyž možná i měl… Protože když se promotali davem a vyhnuli spoustě atrakcí pro nejmenší, stanuli před jednou, která pro děti rozhodně nebyla! Na první pohled se mohlo zdát, že je to obyčejný řetízák, ale to bylo jen zákeřné zdání! Normální řetízák, totiž nemá místo závěsných řetězů ocelová lana a středová vzpěra se mu tyčí pouze do výšky kolotoče, nikoli ještě další desítky metrů nad něj! Všude kolem atrakce byla spousta lidí, postávajících za nízkým černým plůtkem, který odděloval prostor pod kolotočem od okolní cesty a na blikající ceduli i pokladny se skvěl neonový nápis „Prater Turm“. Elena atrakci nadšeně sjela pohledem a popadla Damona za ruku. „Pojď! Tohle bude super.“ Pokusila se ho odtáhnout k pokladně, protože časomíra vedle nápisu ukazovala, že už za minutu a něco se jede další jízda, ale on se zapřel a ani se nehnul. „Co je?“ Protestovala trochu dotčeně, ale on jen zavrtěl hlavou. „Nevlezu na nic, co předtím neuvidím v provozu!“ „No tak!“ Protočila oči. „Kde je tvá impulsivnost?“ „Vystřídal jí pud sebezáchovy!“ „Ale? Ten ty taky máš?“ neodpustila si rýpnutí, ale pak s povzdechem přikývla. „No dobře, mrkneme se a pojedeme příště.“ Damon jí vděčně objal kolem ramen a společně s desítkami dalších čekali, až se dá kolotoč do pohybu. „Copak ty vážně nevíš, co to dělá?“ napadlo po chvilce Elenu, ale on zavrtěl hlavou. „Ne. Jak jsem říkal. Poutě šly vždycky mimo mě.“

V té chvíli se ale už ozval zvukový signál oznamující začátek další jízdy a Damon čekal, že se ta zatracená věc před ním, jako slušný kolotoč začne hezky točit, ale k tomu vůbec nedošlo! Místo toho se celá konstrukce z ničeho nic začala po prodloužené středové vzpěře pohybovat směrem nahoru (aha, proto byla tak příšerně vysoká!) a zarazila se až zhruba v její třetině, což bylo samo o sobě slušně vysoko! Pak teprve se kolotoč s plně obsazenými sedadly začal točit (příšerně rychle, takže lidé na něm létali jako žížaly na háčku) a k tomu všemu se ještě pomalu šinul dál vzhůru! Damon jen naprázdno polkl…

Kolotoč se totiž během chvilky dostal až úplně nahoru a jeho pasažéři tak kroužili ve výšce, kam málem ani nešlo dohlédnout! „Co ty na to?!“ vyhrkla nadšeně Elena, když začal kolotoč zase klesat a v očekávání jeho jásotu se k Damonovi otočila. Ježe ten měl do jásotu hodně daleko. Zcela konsternovaně zíral na atrakci před sebou a dokonce jí i na upíra připadal nepříjemně bledý. „Co je?“ Zeptala se nejistě, ale on jen ukázal na kolotoč. „Na tohle nikdy, ale skutečně nikdy v životě nevlezu!“ Vypravil ze sebe pomalu a srozumitelně a Elena na něj jen nechápavě zírala. „Děláš si legraci?“ „Vypadám snad na to?!“ Odfrkl a jí došlo, že tohle myslí smrtelně vážně. „Proč proboha? Myslela jsem, že máš adrenalin rád?“ „To mám, ale tohle… Tohle prostě ne, promiň.“ Elena vůbec nechápala, která bije. „Ty se vážně… Bojíš?“ „Nebojím!“ „Bojíš!“ Rozesmála se upřímně a on raději uhnul pohledem. „Ne!“ „Ano!“

Smála se dál, ale pak ho jemně pohladila po paži. „Ale víš, že nemáš čeho, viď? Miláčku, tohle je jen atrakce! Denně se na ní vystřídají stovky a tisíce lidí a je naprosto a dokonale bezpečná. Zvlášť pro někoho jako jsi ty.“ Pokusila se na něj jít logicky, protože pořád nevěřila, že se zrovna on bojí, ale zklamala. „Já vím.“ Odvětil nejistě a ona zpozorněla. „Víš?“ „Jistě, jen…“ „Jen co?“ „Nic, nech to být.“ Pokusil se znovu uhnout pohledem, ale ona mu to nedovolila. Jemně ho postrčila stranou od davu lidí a nasměrovala ho k jedné z nedalekých laviček. „Tak oč jde?“ „Víš, jak jsi po mě chtěla, abych nerozebíral tvou fóbii z oblékání před někým?“ „Ano.“ „Nemohli bychom tohle zařadit do stejné kategorie?“ Zaprosil úpěnlivě, ale Elena na to byla moc zvědavá. „Ne, chci vědět, oč jde! Promiň, ale prostě se mi nechce věřit, že někdo jako ty, kdo s ledovým klidem odolává každému nebezpečí včetně původních upírů, vlkodlaků, hybridů a čarodějnic má hrůzu z obyčejné pouťové atrakce!“ Pokrčila rameny, jenže Damon jen odevzdaně mávl rukou. „Ale já nemám strach z té atrakce!“ „Aha, tak z čeho?“ Zajímala se a on se po její otázce ošil a znovu sklopil zrak.

A Eleně najednou došlo, že z něj asi brzy vypadne něco, co ještě nikomu nikdy neřekl (a pokud ano, tak těch lidí bylo skutečně poskromnu). „Je to moc… Vysoko.“ Vypadlo z něj potom a ona měla opět co dělat aby se nerozesmála přesto, že jí tahle odpověď docela dostala). „Ty máš strach z výšek?“ Usmála se na něj co nejjemněji, ale on jen pokrčil rameny. „Ne tak docela. Je to… komplikované! Když se někam dostanu sám, třeba jako když někam vyskočím, nebo někde stojím u okraje budovy, nebo na balkoně, tak to mi… nevadí. Ale když jsem někde, kde to prostě nemám pod kontrolou…“ Lezlo to z něj dost vyhýbavě, ale Elena už to začínala chápat. Kdysi o něčem podobném četla. Je to docela vzácná věc. Člověk má prostě strach z toho, co nemá pod kontrolou. Nemusí to být u každého výška, někomu třeba začnou vadit velké, nebo zas malé prostory, někomu nějaká činnost či věc, zvíře, situace… Prostě taková selektivní fóbie. „Aha… Ale v letadle se přece nebojíš, ne?“ napadlo ji najednou a on se nevesele usmál. „Ne, v letadle ne to je už asi zase moc vysoko… No jo, já vím, nedává to moc smysl.“ Povzdechl si, ale Elena se k němu důvěrně přitulila. „Ale dává, každý se něčeho bojí a pochybuju, že přeměna v upíra skutečné fobie nějak eliminuje. Já mám taky pořád pocit, že kdybych uviděla pavouka, vyskočím z kůže.“

Damon jí za to věnoval lehký polibek na tvář a pevněji jí objal. „Je mi to líto, víš. Já… myslel jsem, že to tady zvládnu a že mi to nebude vadit, ale když to tak vidím…“ Zavile pohlédl směrem k atrakci, „…tak to asi fakt nedám.“ „Nemusíš se omlouvat.“ „Jenže ty ses sem kvůli tomu těšila.“ Povzdechl si, ale ona jen mávla rukou. „No a? Určitě se tu najdou i nějaké, řekněme… přízemní atrakce. A navíc na něco můžu jít sama, ne?“ Naposledy ho něžně políbila a pak mu vážně pohlédla do očí. „Jsem ráda, žes mi to řekl, víš.“ „Vážně?“ „Jistě. V dobrém i zlém, pamatuješ?“ Pozvedla ruku s lapisovým prstenem, a přesto, že primárně neznamenal svazek s ním, Damona to potěšilo. „Miluju tě.“ Odvětil jemně, a ona vážně přikývla, pak ale znovu přeladila do bezstarostné nálady. „Já tebe taky, ale teď už pojď, protože já na tuhle atrakci rozhodně chci! Počkáš na mě dole.“ „Rozkaz.“ Odvětil na jednu stranu trochu smutný z toho, že nemůže jít s ní (a to vážně nemohl, protože měl strach, že by tam nahoře byl první upír na světě, který zemře na srdeční zástavu!), ale na druhou šťastný, z toho co mu řekla, z toho že to on dokázal říct jí a z toho, že se na něj za to nezlobí. Vymáčkl ze sebe úsměv a sledoval svou milovanou, jak si kupuje lístek a uvelebuje se na jednom ze závěsných sedadel. Dokonce se mu podařilo jí i zamávat a udělat pár fotek. Ale v okamžiku, kdy se Elena s tucty dalších lidí vznesla na kolotoči k nebesům, raději stočil pohled jinam…

„Jaké to bylo?“ „Super, ještě lepší než ta minulá.“ Rozplývala se Elena nadšením, když slezla z nejméně páté výškové atrakce a Damon jí něžně ovinul paži kolem ramen. Byli v parku už víc než dvě hodiny a on s ní zatím ještě ani na jedné té zatracené věci nebyl! Nechápal, proč všechno musí létat, jezdit a vznášet se v tak příšerných výškách! Docela ho to štvalo a tahle jeho pitomá fóbie taky! Už spoustu let s ní nemusel bojovat, a vůbec ho nenapadlo, že by se měl Prátru kvůli tomuhle vyhnout! Posedlo ho to znovu až pod tou první atrakcí. Ach jo…

No, paráda a další! Zavrčel v duchu, když stanuli přímo ve středu parku a před nimi se tyčilo obří, ruské kolo. Symbol Prátru! A jemu se jen z té šedesátimetrové výšky, do které červené zasklené kabinky, podobné vagonům tramvají, stoupaly, udělalo zle! „Tak sem asi taky nepůjdeme, co?“ Ozvala se vedle něj Elena a přesto, že její hlas zněl neutrálně, on na ní poznal, že je jí to trochu líto. Na tohle nemělo smysl, aby chodila sama.

„Ne! Hele to není tak zlé, tohle bych možná zvládl.“ Pokusil se postavit vlastnímu iracionálnímu strachu, ale stejně jako on na ní poznal, co si hluboko uvnitř myslí, poznala to i ona na něm. „Nech to plavat, Damone. Nemusím tam být.“ „Ale já chci, aby tam byla! Je to symbol celého tohohle místa.“ Bránil se, ale přitom mu pomyšlení na to, že bude bez vlastního přičinění a kontroly ve výšce šedesáti metrů svíralo srdce.“ A ona ho opět prokoukla. „To nic, vážně.“ Něžně ho pohladila po tváři a pak jí pohled padl na nedaleký stánek se suvenýry. „Hele, kup mi tohle a seznámení se symbolem bude splněno.“ Navrhla a ukázala na maličký model celé atrakce. „Když myslíš?“ Usmál se na ní vděčně a vyrazil ke stánku. Elena ho s něžným úsměvem sledovala, ale náhle její citlivý upíří sluch zachytil něco, co jí zaujalo.

„Nechte jí být!“ „He, koukej, jak bulí!“ „Vždyť je malá! Dejte jí pokoj!“ „Je směšná!“ Pokřikování se ozývalo od nedalekého vstupu do obrovského strašidelného domu a přes okolní hluk si ho nikdo nevšímal, ale Elena ano. Otočila se a spatřila trojici teenagerů postávajících u atrakce společně s malou holčičkou. „Nech mou sestru na pokoji!“ Bránila asi sedmnáctiletá dívka onu stěží šestiletou dívenku, která usedavě plakala, ale ostatní dva z toho měli nejspíš hroznou legraci. „Je to jen jako, ty náno!“ Posmíval se dívence vyšší z nich a Eleně se už od pohledu nelíbil! Typický prudič a machýrek, který si ale ve skutečnosti troufne jen na slabší! Nesnášela tyhle tipy! „Přestaň jí nadávat! Bože, je jí teprve šest!“ Okřikla ho dívka a něžně hladila svou malou sestřičku po vlasech. A Eleně začínalo docházet, oč tam jde. Ta dívka se svou sestrou byla nejspíš uvnitř a ta malá se vyděsila tak, až začala plakat. No a ten idiot z toho měl akorát legraci a vysmíval se jí! „Tak tam nemá lézt, když se bojí!“ „Jdi do háje, ty bys tam taky nešel!“ „Klidně šel!“ „No tak jdi!“ „Fajn! Jdeme!“ Nafoukl se kluk a popadl za rukáv nepříliš nadšeně se tvářícího kamaráda. I s ním zamířil ke kraťoučké frontě u vchodu a Elenu najednou něco napadlo. Taková malá legrácka…

Chlapec chce před ostatními honit vodu? Tak mu to maličko znepříjemní… O nic nejde a navíc takhle mladou krev nikdy neochutnala, určitě bude skvělá a ten druhý, se jí taky hodí! V hlavě se jí začal líhnout doslova ďábelský plán a ona se jen spokojeně usmála.

„Na co koukáš?“ Přitočil se k ní v tu chvíli Damon s miniaturou ruského kola v ruce a ona na něj spiklenecky mrkla. „Ze strašidelných domů fóbii nemáš?“ „Ne.“ Odvětil šokovaně a ona se mnohoslibně usmála. „Tak pojď, trochu se v něm pobavíme a navíc jsi říkal, že si tu trochu zalovíme a já už mám asi i oběť… Popadla překvapeného Damona za ruku a táhla ho k pokladně.



3 reakce na FF: „Volba-část II“-30.Kapitola

  1. terulka napsal:

    Jéé úžasné :) zase se mi to líbí jako vždy :) těším se na další

  2. Marry napsal:

    Panebože!! Já jsem tak natěšená na další díl! Uplně jako malá se těšim :D

  3. Heli napsal:

    Upíří mstitelka Elena, teď jsem tedy zvědavá, co jim tam vyvede :-) Ještě, že je už napsaná další kapitola, můžu jít rovnou na to :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.“ Jan Werich