FF: „Volba-část II“-32.Kapitola

Tak a už tu máme zase úterý a to je jak už jistě víte, čas na další kapitolku mé povídky Volba. Doufám, že se vám bude líbit a budu moc ráda za komentáře. Takže pěkné počtení a další díl zase ve čtvrtek!!!

32.

Elena seděla na lavičce, zírala na jezírko před sebou a tiše vzlykala. Strašně moc se to snažila zastavit, ale nešlo jí to! V ústech stále ještě cítila podivnou pachuť krve, toho mladého opilce, která jí měla uklidnit, jenže nestalo se tak. Spíš naopak. Bylo jí ještě hůř a bylo jí úplně jedno, že ho nechala jen tak ležet v mělkém příkopě u cesty. Ani ho nemusela ovlivňovat! Byl tak namol, že mu to bylo všechno fuk a omdlel už asi minutu potom, co mu zanořila špičáky do hrdla. Sice z něj pila docela dost, ale už předem věděla, že se všem opilým lidem příště na hony vyhne. Jeho krev smísená s alkoholem chutnala divně a dokonce jí ani moc nezasytila…

Jenže žízeň nebyla to, kvůli čemu jí bylo zle a proč plakala. Bylo jí pořád ještě hrozně z toho, co málem udělala a její smutek nad tím, že nikdy nebude mít vlastní dítě, dostal šokem, z toho, co téměř provedla, úplně jiný rozměr! Jak jen jí mohlo něco takového napadnout? Nechybělo moc a udělala něco naprosto příšerného, sobeckého a neskutečně hloupého! Musí se sebrat! Hned! Než se vrátí Damon, nesmí jí takhle najít a nikdy se nesmí dozvědět, co se málem stalo! Jenže to první jí nevyšlo…

„Eleno?“ Ozvalo se pár kroků od ní a ona překvapeně vzhlédla. Damon na ní tiše hleděl a absolutně nechápal, proč pláče?! Když od ní odcházel, byla přeci šťastná! Tak co se stalo? „Eleno? Miláčku, co se děje?“ Pokračoval, když neodpovídala a v minutě seděl vedle ní na lavičce. „Nic, to nic…“ Utírala si honem slzy, ale bylo jí jasné, že on se s tím rozhodně nespokojí. A měla pravdu. „Ale no tak! Tohle není nic, vždyť pláčeš. Stalo se ti něco?“ Nabídl jí svou náruč a ona jí vděčně přijala. „Já, já jen…“ Vzlykala a horečně přemýšlela, co mu má říct, ale pak došla k závěru, že část toho, co se stalo, by slyšet mohl. „Byla tu taková mladá maminka a měla s sebou svou dcerku… Miminko a já… Pochovala jsem si ho a prostě mi to všechno přišlo hrozně líto.“ Znělo to strašně pitomě, ale ona sázela na to, že jí to u něj projde (jako už mnoho věcí). A prošlo! „Ale jdi ty, a proto pláčeš?“ Hladil jí něžně po rozpuštěných vlasech a ona přikývla. „Protože…, Protože já nikdy nebudu mít, to co ona! Možná jsem nesmrtelná a můžu mít, na co si vzpomenu, ale tohle ne!“ V hlase jí dokonce zazněla neplánovaná hysterie, ale ona si nemohla pomoct! Najednou to tak opravdu cítila! „Není to fér, víš! Není!“ Plakala pořád víc a víc, a on jí jen zoufale objímal. Netušil, co jí na to má říct a navíc se cítil tak trochu zodpovědný za tenhle hysterický výbuch.

„Eleno… Lásko, je mi to líto. Je to moje vina, neměl jsem žertovat o vážných věcech. Víš, jak jsem ti dnes v poledne říkal, že když se budeme snažit, stane se zázrak… ty přeci víš, že to není možné, viď?“ Elena jen němě přikývla a jemu bylo ještě hůř. „Víš, mohli bychom se milovat desetkrát denně a nebylo by nám to k ničemu.“ „Vždyť já vím…“ Vzlykla tiše a jemu trhalo srdce jí něco takového říkat, ale byla to pravda! Tedy… Nejspíš to byla pravda. Skoro jistě… Kruci, nikdy se o tohle nějak zvlášť nezajímal, protože když někdo něco nechce, je mu přeci fuk, zda to může, nebo nemůže mít. A on děti nechtěl, takže neměl důvod nad tím hloubat. Celých stopadesát let ho nenapadlo pochybovat o Katherininých slovech, která mu při jejich prvním milování řekla. „Neboj, upíři nemůžou mít děti.“ Informovala ho tenkrát, když byl ještě člověk a tak jako s jinými dívkami se o tohle zajímal a bylo to. Konec, tečka. Už na to znovu nikdy pořádně nepomyslel, a popravdě řečeno to byla téměř zcela jistě pravda. Nikdy nepotkal nikoho, kdo by se tomuhle pravidlu vymykal a nikdy ani o ničem podobném neslyšel… A proto teď nemohl Eleně říct nic, co by jí utěšilo. Jistě, naděje umírá poslední, ale on neměl právo jí tu naději dávat. Ale možná… Konec konců, měl dnes pravdu, když řekl, že by se mohl stát zázrak. Zázraky se dějí, takže by možná… Nenáviděl se za to, co se jí teď chystal říct, ale nemohl jinak. Nechtěl, aby byla smutná a nechtěl jim kazit další perfektní den. Takže…

„Tedy skoro jistě by nám to nebylo k ničemu.“ Poopravil svou poslední větu a ona zbystřila. „Skoro?“ „No, víš… Napadlo mě…“ V Eleniných očích se objevila jiskřička naděje a on se definitivně rozhodl to říct! „Napadlo mě, že bysme třeba mohli, nemyslím tedy teď, nebo v dohledné době, ale někdy… Mohli bysme se na to zaměřit a třeba trochu zapátrat, poptat se… Bonnie by nám třeba mohla pomoct. Kdo ví, znáš čarodějky, ty potvory dokážou ledacos.“ Bylo to totálně přitažené za vlasy a Elena to někde hluboko v srdci nejspíš i tušila, ale z ničeho nic ho pevně objala kolem krku a on věděl, že už nemusí mluvit dál. „Slibuješ?“ zašeptala mu navíc s nadějí v hlase do ucha a on nemohl udělat nic jiného, než přikývnout. Nebylo mu z toho zrovna dvakrát dobře, protože mu bylo předem jasné, že nejspíš neuspějí, ale to bude řešit, až na to dojde. Teď chtěl, aby byla Elena co nejvíc v pohodě a zdálo se, že se mu jí skutečně podařilo uklidnit. Přestala dokonce i plakat a už jen tiše popotahovala.

„Slibuju a už nebuď smutná…“ Něžně jí políbil na čelo, jenže ona se pořád netvářila moc klidně. Ani se nebylo čemu divit! Damon jí sice tím, co teď řekl, udělal nesmírnou radost, ale pořád tu ještě byla ta druhá věc, o které nevěděl a ona najednou ucítila potřebu mu alespoň něco málo z toho říct, ikdyž ještě před chvílí to rezolutně odmítala. „Já nejsem, jen…“ Odmlčela se a on jí lehce odhrnul vlasy z čela. „Jen co?“ Elena sklopila oči. „Ta žena… Matka toho miminka, ona… Ona mi ho nechtěla půjčit, víš. Tak jsem…“ Zhluboka se nadechla. „…tak jsem jí ovlivnila, aby mi dovolila si ho pochovat.“ Na konci zněl její hlas doslova zoufale, ale Damon moc nechápal, oč jí jde. „No a?“ Znovu jí jemně pohladil. „Kvůli tomu přeci nemusíš být smutná. No tak lásko, to si nemusíš vyčítat. Možná to nebylo tedy úplně správné, ale přeci jsi tomu miminku nechtěla ublížit a jeho matce taky ne. No tak, pojď sem.“ Pevněji jí objal a ona se donutila přestat myslet na to ostatní, co mu neřekla a trochu se jí ulevilo. Damon měl pravdu, nemá důvod si něco vyčítat! Nic se nestalo… Argumenty svého podvědomí, že ale mohlo, rázně potlačila a konečně se na něj usmála. „Miluju tě, víš to?“ „Já tebe taky, miláčku.“ Něžně jí políbil na rty, definitivně šťastný, že je snad konečně po všem a ona se zhluboka nadechla. Byl čas změnit téma.

„Zařídil jsi tu večeři?“ Usmála se na něj a dootřela si z tváří zbytky slz. „Ano, jistě…“ Souhlasil honem a jí na okamžik přišlo, jako by se mu v očích mihlo napětí, ale to se jí asi jen zdálo. „Tak nač čekáme?“ „Na nic…“ Odvětil a ona opět postřehla malé zaváhání, ale pak Damon vstal a vytáhl na nohy i jí. „Pojď, mám pro tebe speciální překvapení.“ Zašeptal jemně a ona definitivně hodila za hlavu celou tuhle příhodu u jezírka. Zamkla jí v tajné komnatě své mysli, ke všem těm dalším činům, které v posledních dnech spáchala a s nimiž by se těžko mohla někde někomu pochlubit. Ale ona se s nimi nechtěla chlubit a nechtěla se jimi ani zabývat. A tak to nedělala…

„Kam to jdeme?“ Zajímala se Elena, když jí Damon vedl zpět do středu parku, ale on jen zavrtěl hlavou. „To je překvapení.“ „Myslela jsem, že jdeme na večeři, ale tady si na žádnou restauraci nepamatuju.“ Pokusila se z něj dostat alespoň něco, ale on dál mlčel. A ikdyž se hodně snažil chovat normálně, ona na něm poznala, že je nervózní. A dost nervózní… Tak o co jde?

Ale než se ho mohla znovu zeptat, Damon se náhle zarazil, otočil se k ní a zhluboka se nadechl. „Jsme tady.“ Řekl pak a v hlase mu opět zaznělo napětí. „Kde?“ Rozhlédla se Elena nechápavě, ale žádné místo, kde by mohli večeřet, neviděla. Stáli na malém náměstíčku, nyní osvětleném stejně jako celý park a všechny atrakce desítkami barevných světýlek i vysokých lamp a ona skutečně vůbec nerozuměla tomu, proč jí vzal zrovna sem. Tady přeci už dneska byli. No ano, támhle je ten dům hrůzy, kde ztrapnila toho nafoukaného kluka a naproti se ční do své úctyhodné výše šedesáti metrů, obří ruské kolo, ale restaurace, bistro, nebo třeba jen bufet v nedohlednu. „No tady.“ Odvětil Damon nejistě a ona jen pozvedla obočí. „Tady budeme večeřet?“ Protáhla s úsměvem, ale on jen zavrtěl hlavou a znovu měl v očích zvláštní nervozitu. „Tady ne. Támhle.“ Otočil se náhle a ukázal… Přímo na Ruské kolo! „Cože?!“ vyhrkla nechápavě a on jí pevně sevřel dlaň. „Všiml jsem si toho, když jsem ti kupoval ten model. Nabídka pro nejbohatší návštěvníky parku. Romantická večeře ve speciálně upravené kabině Ruského kola. Tak jsem ho pro nás pronajal celé.“ Odvětil a v tváři mu na okamžik zazářilo jeho obvyklé nadšení z toho, že jí něčím vyrazil dech, ale pak zmizelo a na jeho místě se znovu objevilo napětí. „Ale to je…“ Elena se chystala říct dokonalé, jenže vzápětí si to rozmyslela.

Ano, bylo to dokonalé, romantické a nádherné a ona mu byla neskutečně vděčná, za to, že to zařídil, ale to přeci nešlo… „Šílené.“ Změnila tedy konec věty a on nejistě zamrkal. „Proč? Nelíbí se ti to? Už jsem to zařídil, čekají na nás. Kolo je pro ostatní mimo provoz.“ „Ovšem, že se mi to líbí.“ Usmála se na něj a něžně mu vzala obličej do dlaní. „Ale Damone, tohle nemusíš dělat! Mně vážně nevadí, že jsem na tom kole nebyla, chápeš? Je to OK, miláčku. Najíme se někde v klidu, no tak…“ Ale on prudce zavrtěl hlavou. „Jestli kvůli mně tak ne! Já to… Zvládnu! Uvidíš. No tak, čekají na nás. Honem než… než to zmeškáme.“ Dodal rychle, ale ona naprosto jistě věděla, co chtěl původně říct. „Než ztratím odvahu.“ Bylo jí ho tak líto. Věděla, že to dělá pro ni, hlupáček, ale to přeci nemusel! Milovala by ho, i kdyby jí na Ruské kolo nikdy nevzal! Ale než mohla dál protestovat, Damon jí nekompromisně popadl za ruku a už jí táhl k pokladně. Tam jen kývl na nějakého muže a ten dal znamení druhému, který šel napřed a zavedl je oba na příslušné nástupní místo. „Bitte auf diese Weise. Bon appetit!“ Usmál se na ně a otevřel dveře obyčejně vyhlížející červené kabinky. Jenže tahle nebyla obyčejná! Uvnitř se nacházel bohatě prostřený stolek pro dva se stříbrnými příbory, křišťálovými sklenkami a drahým porcelánem zdobený kyticí růží a na servírovacím vozíku vedle, bylo připravené jídlo pod leštěnými poklopy i vychlazené šampaňské. „Až po tobě.“ Řekl Damon a jí bylo jasné, že je její miláček jen krok od toho, aby v panice utekl pryč. Ale držel se. Dokonce jí i následoval dovnitř a usadil se na polstrovanou židli u stolku.

Chlapík z obsluhy za nimi zabouchl dveře a dal znamení do řídící kabiny. Šou začínala. Mechanismus kola mocně zaskřípěl a jejich kabinka se pomalu odlepila od země. Lehce stoupala nahoru k nebi a jejími prosklenými stěnami bylo nádherně vidět ven. Na celý Práter, který se jako by zmenšoval a jehož světla se měnila v drobné barevné jiskřičky, podobné těm, které viděla včera v noci na obloze při ohňostroji. Jenže ty byly nahoře, zatímco tyhle dole. A pořád hloub a hloub. Elena okouzleně hleděla na tu nádheru, ale pak jí oči padly naproti na Damona a sevřelo se jí srdce. On se evidentně nekochal výhledem. Upřeně zíral do prázdného talíře před sebou a jí stačila kapička soustředění, aby slyšela, jak příšerně rychle mu tluče srdce. „Hej.“ Zašeptala něžně a natáhla ruce přes stůl. Pevně uchopila jeho chvějící se dlaně do svých a donutila ho, aby jí pohlédl do očí. Ve tváři měl skutečně vepsanou čirou hrůzu, ale mlčel a dokonce se pokusil usmát. „To nic, jsem v pořádku.“ Vypravil ze sebe tiše, ale ona si jen povzdechla. „Alespoň mi nelži!“ Napomenula ho laskavě a on znovu sklopil oči. „Já nelžu, já…“ jenže v tom okamžiku sebou celá kabina škubla (což bylo ale v jistém bodě stoupání naprosto běžné) a jeho srdce zděšeně poskočilo. Téměř proti své vůli pevně stiskl oční víčka, a kdyby Elena nebyla upír, nejspíš by jí svým železným sevřením obě dlaně rozdrtil. „Pššt, jen klid.“ Zašeptala láskyplně a on by si nejradši nafackoval! Úchvatně romantické! Panikaří jako malý kluk. Kruci, musí se sebrat! Je v naprostém bezpečí. Oba jsou. Jenže fobie jsou iracionální. A když je něco iracionální jít na to s logikou nemá smysl. On věděl, že se jim nemůže vůbec nic stát, přesto cítil, jak se třese a radši odmítal otevřít oči, aby neviděl Elenin jistě opovržlivý pohled.

Ale jí nebylo nic vzdálenější. Bolelo jí vidět ho takhle a byla pevně rozhodnutá ho uklidnit. Kolo zatím minulo nejvyšší bod a teď zahájilo pomalé klesání. „Damone, slyšíš mě? No tak, jen klid, jsem tady s tebou. Podívej se na mě.“ Mluvila jemně, ale nesmlouvavě a on nakonec se sebezapřením poslechl. Otevřel pomalu oči a ke své úlevě se nesetkal s jejím posměchem, ale něžnou empatií. „Jen klid, miláčku. Všechno je v pořádku. Zhluboka dýchej.“ Šeptala mu to, co jí vždycky říkala matka, když se v jejím okolí objevil pavouk a on jí skutečně poslechl. Sice ho to moc neuklidnilo, ale stejně jí byl vděčný. „O…omlouvám se.“ Vydechl roztřeseně, ale ona jen zavrtěla hlavou. „Nemáš za co. Nemusíš se stydět za to, že se bojíš a pro příště ani nemusíš dělat takováhle gesta, ano?“ „To není gesto, chtěl jsem, abys tohle viděla.“ Odporoval tiše, ale vzápětí sebou kabina znovu cukla a on se opět chvilku soustředil na dýchání. Ale zvládl to a konečně bylo první otočení za nimi. Ikdyž to co mělo následovat, taky nebylo nic moc. Standartní postup při pronajmutí kola na romantickou večeři byl sice jiný (a také se vztahoval jen na jednu kabinku) ale oni se dohodli na jednom otočení a následném zastavení kabiny v nejvyšším bodě, kde měla zůstat přesně dvě hodiny. Ano, dvě dlouhé hodiny, za které on nejspíš zešílí! Tohle celé byl pěkně blbý nápad! No nic…

„Jak dlouho tu budeme?“ přerušila jeho myšlenky Elena, když se kolo skutečně zastavilo tak, že jejich kabina byla až úplně nahoře a on si jen povzdychl „Dvě hodiny.“ Procedil skrz pevně semknuté čelisti (měl strach, aby mu strachy necvakaly zuby) a ona se upřímně zděsila. „Dvě hodiny?! Ale no tak, co tě to prosím tě napadlo?  Za tu dobu se tady zblázníš!“ „Velmi rád bych ti odporoval, ale mám pocit, že máš pravdu.“ Odvětil s mírně hysterickým pousmáním a Eleně rezolutně zavrtěla hlavou. „Tak dost! Tohle nepřichází v úvahu. Okamžitě volám dolů, aby nás sundali, dej mi na ně číslo.“ „Nemám číslo.“ „Tak zavolám na informace!“ „Ne…“ „Ale ano! Přeci tě nenechám zbytečně trpět.“  „Eleno…“ Okamžitě volám!“ „Ne!“ Bránil se rezolutně a odmítl pustit její ruce (Částečně proto, že nechtěl, aby někam volala a částečně proto, že to byla jedna z mála věcí, která ho držela nad vodou, nebo spíš nad panickou atakou!). „Ale no tak…“ Snažila se ho přemluvit, ale on se jen znovu zhluboka nadechl a zavrtěl hlavou. „To je v pohodě, já to zvládnu.“ Elena by mu nejradši od plic vynadala, ale už věděla, že to nemá smysl. Když si Damon něco usmyslí, tak toho dosáhne ať je to co je to. Klidně i jeho totální psychické zdecimování! „No dobře.“ Povzdechla si a on jí věnoval nejistý úsměv. „Už je mi stejně líp.“ „Vážně?  A proto ti srdce tluče zhruba dvěstěkrát za minutu?“ Neodpustila si rýpnutí a on jen naprázdno polkl. „Já vím, to jen… když si představím, že je pod námi šedesát metrů…“ „Tak si to nepředstavuj!“ „Ale já…“ Nemysli na to!“ „Jenže…“ „Damone!“ „No dobře, nebudu na to myslet.“ Odfrkl, ale Eleně bylo jasné, že stejně bude. A pak jí něco napadlo… Jediné co potřeboval, bylo odvést pozornost! Jednou když seděla ještě jako dítě ve školní třídě, kus od ní na zdi byl nejméně pěticentimetrový pavouk. Málem tam tenkrát umřela hrůzou, takže se snažila soustředit na látku z matematiky, kterou právě probírali, a ono to fungovalo. A ona má po ruce mnohem lepší rozptylovací činnosti, než malou násobilku.

„Mám nápad.“ Usmála se náhle a za použití upíří síly se jí podařilo vykroutit své ztuhlé dlaně z Damonových. „Máš hlad?“ Zeptala se ho a předem věděla, co řekne. „Ani omylem.“ „Tak fajn, tak to dáme pryč.“ Nečekaně vstala a jediným pohybem odsunula stůl i servírovací vozík k jedné straně. Kabina byla velká, takže tím získala hodně prostoru, akorát jí maličko zhoupla. „Prosím, tohle nedělej…“ Zasténal Damon a ona přikývla. „Promiň, tak opatrně.“ Hodila na podlahu kabiny polštářek ze židle, na které seděla a opatrně se na něj spustila. Pak k Damonovi natáhla ruku. „Pojď sem…“ Zašeptala a on na ní chvíli nejistě hleděl. Pak ale pokrčil rameny a neskutečně pomalu a opatrně sklouzl vedle ní. Elena se na něj usmála a jemně mu položila paže na ramena. A pak udělala něco, co asi nečekal… Nečekaně silně a roztouženě mu přitiskla rty na ústa a dlouze ho políbila.  A nebyl to jen obyčejný polibek… Tohle bylo o dost víc! Navíc mu během něj něžně sjela dlaní ke knoflíčkům nové košile a on překvapeně ztuhl. „Co to… Děláš?“ Vydechl, když osvobodila jeho rty a ona se na něj svůdně usmála. „Náhradní program.“ Mávla rukou k nenačaté večeři a on znejistěl. „Cože?“ V táhle výšce mu to nějak pomaleji myslelo. „Chci se s tebou milovat v šedesáti metrech nad zemí.“ Informovala ho rozpustile a on vykulil oči. „Tady?“ „No, jestli si chceš vylézt na střechu kabinky, tak to bude ještě o dva metry výš, ale něco mi říká, že radši zůstaneme tady, co ty na to?“ Popíchla ho a nenápadně pokračovala v jeho svlékání. On jí ale vyděšeně zarazil. „Ale já to tady… Možná nezvládnu!“ Zasténal upřímně, jenže ona ho jen znovu políbila. „Nech to na mě…“ Zavrněla pak a sjela dlaní mnohem níž, než k posledním knoflíčkům košile… A jemu došlo, že to asi půjde. Tedy možná…



5 reakce na FF: „Volba-část II“-32.Kapitola

  1. terulka napsal:

    Wau tohle je naprosto úžasné je to nádhera =) těším se na další kapitolku ….

  2. danka napsal:

    wau krása superteším sa na dalšiu kapitoliu PS:SI Výborná spisovateľka

  3. Natalia napsal:

    ejha, vystraseny Damon je neuveritelne zlaty :-D som zvedava na dalsiu >:-D

  4. rony napsal:

    Dělat to v 60-ti metrech na Ruským kole je zajímavej nápad:-DDD

  5. Heli napsal:

    :-) )))))) tak na tenhle jejich zážitek jsem zvědavá, jak dopadne :-) )))

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Bůh stvořil člověka, když ho přestaly bavit opice. Na další pokusy už pak neměl nervy.“ Mark Twain