FF: „Volba-část II“-42.Kapitola

Ahoj všem! Máme tu čtvrtek a já vám tudíž přináším další kapitolku své povídky Volba. I tentokrát budu moc vděčná za komentáře, protože v ději nás čeká dost zásadní událost, tak by mě zajímalo, jak to vidíte :-) . Jinak přeju pěkné počtení a další kapitolka v neděli (večer).

42.

„Vlak TGV číslo 9222 na trase Zurich-Paříž, právě přijíždí na kolej číslo jedna!“ Ozval se již po několikáté úředně znějící hlas a Damon vzal Elenu něžně za ruku. „Jdeme, miláčku.“ Připomněl jí, protože na něj upřela trochu nejistý pohled a upřímně řečeno mu připadala trochu mimo. Ostatně mu tak připadala už dlouho! Vlastně od chvíle, kdy ráno vstali. A pak když se odhlašovali z hotelu, když nasedali do vrtulníku a nakonec i tady na nádraží. Jako by byla stále duchem nepřítomna (přesto, že se to snažila maskovat čtením anglického výtisku místních novin, který jí koupil) a on se jen modlil, aby to byla akorát únava. Jenže podvědomě celou dobu tušil, co za tím stojí. Ostatně mu to došlo už ráno, když vypila celé tři sáčky krve, které jí dal k snídani, tak rychle, že on málem nestihl ten svůj jediný ani načnout. Sice by byl radši, kdyby se pletl, ale jeho milovaná vykazovala jasné známky nervozity spojené s nedostatkem krve. Upíry někdy takovéto stavy postihnou, ale správně by k tomu mělo docházet pouze, když nemají ke krvi přístup víc než osmačtyřicet hodin! A to u Eleny neplatilo… Věděl, nebo tušil, co u ní platí a dost ho to děsilo. Ale oni to spolu zvládnou a ona se vážně snaží a je opravdu moc statečná. Spíš pyšná a nechce si svůj problém přiznat, ozval se mu v hlavě posměšný vnitřní hlas, ale on ho umlčel. No a? Časem se to jistě zlepší…

„Máme lístky do první třídy.“ Informoval jí raději a ona roztržitě přikývla. Neměla totiž čas ani náladu s Damonem moc mluvit. Zcela jí zaměstnávaly její otravné, ale neskutečně neodbytné představy lovu a krve, na jejichž rozptýlení nestačila ani četba ani sledování okolí a byla tak čím dál tím rozmrzelejší. Místo toho, aby si užívala jejich cestu a těšila se do Paříže, musí dodržovat nějakou Damonovu pochybnou dietu. Vážně jí to obtěžovalo a zuby nehty se bránila přiznat si, že s ní není něco v pořádku, jak jí naznačoval každý jeho soucitný pohled. Nic v nepořádku s ní není! Je upír a upíři potřebují krev! Kruci, tohle jí přeci Damon jeden čas říkával denně a teď najednou to vidí jako problém? Bylo to směšné…  Ale slíbila mu, že se bude krmit jen v jeho přítomnosti (což nepřímo znamenalo, „jen když to on navrhne“) a ten slib dodrží. Musí mu přeci ukázat, že jí nemusí kontrolovat. A jen tak na okraj, sebe by taky tolik kontrolovat nemusel. Nechápala, jak může vydržet na takovém malém množství krve. Vždyť on pije nejméně třikrát míň než ona. Neměl by takhle potlačovat svou přirozenost, protože je jasné, že se pořád hlídá. Jinak by mu tolik krve, kolik pije, přeci nemohlo stačit? Nebo mohlo…? Zaváhala, ale pak v duchu mávla rukou. No co, je to jeho volba. Jestli chce pít jen tak málo, tak ať!

„Eleno? Posloucháš mě vůbec?“ vyrušil jí v té chvíli jeho hlas a ona se na něj trochu zaskočeně usmála. „Promiň, nějak jsem se zamyslela, cos říkal?“ „Že máme pro sebe celé luxusní kupé a je tu i jídelní vůz s barem.“ Zopakoval jí trochu dotčeně to, o čem jí vykládal už dobrých pět minut a ona ze sebe vymáčkla rádoby nadšený úsměv. „To je skvělé.“ Dodala ještě, když se na to moc netvářil a v duchu si nařídila chovat se co nejnormálněji. Damon jí možná zbytečná trápí, co se týče krve, ale jinak si zaslouží, aby na něj byla milá. S úsměvem se nechala dovést do jejich kupé a musela uznat, že je to vážně něco. Pohovka, která se dala rozložit na pohodlnou manželskou postel, stolek, i nějaké ozdoby… Dost jí to připomínalo kabiny soukromých letadel, jen v hodně zmenšené verzi. „Líbí?“ Zajímal se a ona přikývla. „Je to moc krásné. Díky.“ Svezla se na pohovku a Damon se posadil vedle ní. „Ty nepůjdeš dohlédnout na zavazadla?“ Zeptala se zaskočeně, protože po cestě k soukromým kupé slyšela průvodčího, jak všechny vyzývá, aby to pro jistotu udělali, ale Damon zavrtěl hlavou. „Ne, oni to zvládnou. Proč?“ „Jen tak.“ Pokrčila rameny a zakázala si myslet na to, že jistá část jejího vědomí byla zklamaná z toho, že jí Damon nenechá ani chvilku samotnou. Dával si na to nějak pozor.  A přitom jí by stačilo pět minut a bylo by po nervozitě a… Ale no tak! Okřikla se v duchu. Slib je slib. Dodrží to a basta!

„Těšíš se do Paříže?“ Pokoušel se Damon udržet váznoucí konverzaci a jí se konečně podařilo probudit v sobě skutečné nadšení. „Hrozně moc! Akorát v těch novinách cos mi koupil, psali, že je tam dost hnusně…“ Otřásla se při představě protivného mrholení, které je podle předpovědi v Paříži čekalo, ale on jí něžně objal kolem ramen. „Ale no tak, to nevadí. Paříž v dešti je jistě velice romantická.“ „Myslím, že Paříž bez deště bude jistě romantičtější.“ Neodpustila si kousavou poznámku, ale pak se k němu s úlevou přitulila. Když jí objímal, bylo jí líp, a také jí jeho blízkost připomněla, proč se vlastně nechá takhle zbytečně trápit. Dělala to, pro něj a pro jeho klid. A to za to stálo! „Miluju tě.“ Zašeptala mu do ucha a ani si nevšimla, že vlak se dal zatím do pohybu. „Já tebe taky.“ Usmál se trochu zaskočeně, protože tohle od ní zrovna nečekal, ale rozhodně mu to nevadilo. Možná to všechno trochu přeceňuje… Možná na tom Elena není zas tak špatně. Na zkoušku jí lehce políbil, a když ho vděčně přitáhla k sobě a polibek mu vášnivě opětovala, byl si tím už téměř jistý. Spokojeně jí líbal a když mu konečně dovolila rty odtáhnout výmluvně na ní mrkl. „Nechceš vyzkoušet lůžkovou úpravu tohohle kupé?“ Zavrněl a ona jen pokrčila rameny. „Proč ne?“ Snažila se předstírat stejnou vášeň a nadšení, které cítil on, ale pravdou bylo, že hned jak mu opětovala ten první polibek, maličko toho litovala. Ne, že by se jí to nelíbilo, ale místo toho, aby jí jeho nespoutanější doteky přivedly na jiné myšlenky, toužila náhle z ničeho nic po krvi ještě víc. Když jí jen objímal, tak to bylo rozhodně lepší… Ale nemohla couvnout! Damona by se to dotklo a navíc přeci o nic nejde. Stačí se na to jen nesoustředit. Kdyby jí žízeň kazila i tenhle druh potěšení, pak už by vážně asi jistý problém měla a ona ho prostě neměla.

Takže si poslušně nechala líbit všechny jeho doteky a polibky a neprotestovala ani, když jí stlačil do lehu a začal se věnovat rozepínání její sukně. Jenže než se mohl dostat dál, ozvalo se náhle zaklepání na posuvné dveře jejich kupé. „Damone… Někdo klepe.“ Oznámila mu celkem zbytečně, protože to samozřejmě musel slyšet, ale jí to přišlo celkem vhod (pořád se ještě nesoustředila, tak jak by chtěla). Jenže on jen něco zamručel a mávl rukou. „Ať je to kdokoliv, tak zase odejde!“ Dodal pak rozhodně a opět jí políbil, ale vzápětí se klepání ozvalo znovu a k němu i hlas nějakého muže: „Pane hrabě! Jste tam? Tady průvodčí. Moc se omlouvám, ale máme tu takový malý problém.“

„Kruci! Vyjeli jsme teprve před pár minutami a oni už mají problém? To brzy!“ Prskl otráveně Damon a s povzdechem se vytáhl do sedu. „Jaký problém?“ „S vašimi zavazadly pane, mohu dál?“ Elena věnovala Damonovi i přes své vnitřní problémy káravý pohled, který říkal: “Já ti říkala, že to máš jít zkontrolovat.“ A on si znovu povzdychl. „Jistě!“ Dveře se pomalu otevřely a ještě, než dovnitř nahlédl postarší, omluvně se tvářící muž v nádražní uniformě, podařilo se Damonovi vstát a zaujmout postoj, jako by celou dobu nedělal nic jiného, než se kochal výhledem z okna na ubíhající krajinu. Elena se alespoň zvládla posadit a maličko si urovnat účes. Nemusel neznámý hned vědět, co tu dělali. Tedy skoro dělali…

„Strašně moc se omlouvám, ale zjistili jsme jisté rozpory v zavazadlovém prostoru a nejsme si jisti, zda jsme zavazadla správně označili.“ Pípl nešťastně průvodčí a Damon jen dotčeně mávl rukou. „No to je sice smutné, ale co já s tím?“ „Je mi líto, ale díky tomu nevíme přesně, která zavazadla jsou vaše a která ne a pochopte, mohly by z toho být problémy. Někdo by mohl vystoupit s vašimi kufry, nebo naopak byste vy někomu nějaké jeho zavezly a…“ „Pořád nevím, co si představujete, že s touhle situací, kterou zavinila vaše příšerná neschopnost, provedu!“ Přerušil ho Damon úsečně a průvodčí vypadal, že by byl raději někde úplně jinde. „Myslel jsem… tedy my jsme mysleli, že byste byl tak moc laskav a zašel se mnou do zavazadlového prostoru a vše zkontroloval.“ Žadonil téměř na kolenou, ale Damonovi se s ním nikam chodit nechtělo! Za prve si schválně připlatil za první třídu, aby je nikdo nerušil, za druhé měl zrovna s Elenou něco velice důležitého na práci a za třetí… No, prostě se mu jí nechtělo nechávat samotnou. A táhnout jí s sebou by zase bylo podezřelé. Tedy hlavně jí by to bylo podezřelé. Ještě by si mohla myslet, že jí nevěří (ikdyž…). Jenže pak mu došlo, že nejspíš nebude mít na vybranou, protože i kdyby tohohle chlápka ovlivnil, aby vypadl a dal jim pokoj, což by mu trvalo asi tak třicet vteřin, neřešilo by to případný skutečný problém. Pokud totiž jsou jejich zavazadla vážně špatně označená, ovlivnění to nezpraví a on opravdu nestál o to, strávit celý den v Paříži sháněním kufrů (nemluvě o tom, že bez chladícího boxu by se, zvláště v této současné situaci, jen velmi těžko obešli). Ještě chvilku zvažoval možnost vzít Elenu s sebou (protože její samota mohla opravdu představovat problém!), ale pak to zavrhl. Ona to jistě pár minut zvládne. Sice mu jeho instinkt radil, že by to dělat neměl a že by jí neměl ani na minutu spouštět z očí, ale nakonec nad ním zvítězila jeho náklonost k ní a víra, že jeho milovaná skutečně splní to, co mu slíbila.

„No dobře, půjdu s vámi. Ale vyřídíme to rychle!“ Odsekl nevraživě a zatímco si průvodčí mocně oddechl, obrátil se k Eleně. „Bude to jen pár minut, miláčku. Zvládneš to tu beze mě?“ Elena se na něj ale jen vstřícně usmála. „Ovšem, že to zvládnu.“ Odvětila na oko nevzrušeně, ale jedna její část se z jeho odchodu nesmírně radovala, konečně bude mít volnou cestu k… K ničemu! Okřikla jí ta druhá, které bylo smutno z toho, že Damon odchází a která se zuby nehty chtěla držet jejího slibu a nakonec byla ráda, že při tak schizofrenní situaci udržela klidnou tvář. „Dobře, nikam nechoď, ano?“ Dodal ještě Damon a co nejrychleji vyrazil s průvodčím na příslušné místo, které bylo ale naneštěstí vzdálené téměř přes celý vlak.

Naneštěstí proto, že hned jak oba zmizeli, Elena ztratila veškerou motivaci k držení Damonem nastaveného režimu a její stránka, která zoufale toužila po krvi, začínala mít, stejně jako v noci, navrch… Kdyby skutečně jen na okamžik vyklouzla z kupé a maličko se napila z nějakého zaměstnance či spolucestujícího, co by se mohl stát? Bude zpět dřív, než se Damon vrátí a on se nic nedozví. No jo, ale ty to budeš vědět! Budeš vědět, že jsi tu dietu porušila! Promluvilo její racionálnější já, ale ona ho znovu odbyla. No a? Ta dieta je zbytečná! Je to jen gesto pro Damona, nic víc. Kvůli němu jí dodržuje, takže ona bude mít těžko výčitky z jejího porušení. Jen pár kapiček… jen jedno kousnutí. Nic se tím nezmění a ona bude mnohem klidnější a užije si Paříž, na kterou se tak moc těší. Automaticky vstala a přistoupila ke dveřím kupé. Ach bože, tak dlouho už nelovila. Připadalo jí to jako věčnost. Jen jednu jedinou oběť, víc nechce. Damon by to jistě pochopil… Vlastně by jí určitě dovolil lovit, jen tu prostě není, aby se ho na to zeptala. Ale… Pokusilo se naposledy ozvat její podvědomí, ale ona mu už nedala šanci. Prudce ho umlčela a stejně prudce otevřela dveře na chodbu. Ve vteřině vyklouzla ven a vydala se úzkou chodbičkou opačným směrem, než jakým slyšela zmizet Damona a toho průvodčího.

A měla štěstí! Náhle se přímo před ní vynořila z některého z vedlejších kupé mladá dívka, zhruba tak v jejím věku a zamířila stejným směrem, jako ona. Výborně! Potřebovala jí dostat co nejdál od jejich kupé, aby to Damon nezjistil. Tiše následovala dívku a s výrazem nebezpečného predátora jí stopovala až do vedlejšího vagonu. Možná děvče vyrazilo do onoho jídelního vozu, o kterém mluvil Damon, nebo do baru, ale každopádně ať už měla neznámá namířeno kamkoliv, nedošla tam. Hned ve vedlejším vagoně jí Elena dohnala, pozorně se rozhlédla kolem, zda není nikdo v dohledu a zaklepala dívce na rameno. „Ano?“ otočila se k ní její budoucí oběť bezelstně, ale Elena neměla čas na hovory. Rázně pohlédla té holčině do očí a opojená lovem jí nepříliš soustředěně neřídila, ať jde s ní. Dívčina oči se mírně rozostřily a ona poslechla. Bez protestů následovala Elenu do nedaleké a poměrně prostorné a luxusní předsíně toalety a jako bez života zůstala stát před umyvadlem. Elena jí následovala dovnitř, pro jistotu zajistila jak dveře na chodbu, tak ty do kabinky a nedočkavě dívku sevřela v drtivém objetí. Veškeré výčitky hodila za hlavu a jediné co jí zajímalo, byla krev! Její tvář se hladce změnila v upíří a ona už si představovala, jak její tesáky pronikají dívčiným hrdlem… Jenže pak…

Pak se to všechno tragicky zvrtlo! Elena byla totiž tak nedočkavá a opojená představou krve, že dívku skutečně ovlivnila jen velmi nedbale. A ta právě teď procitla a její přirozený pud sebezáchovy zvítězil nad vším ostatním „Pusťte mě!“ Vřískla vyděšeně a pokusila se Eleně zoufale vymanit. To bylo sice zcela zbytečné, protože její obyčejná lidská sila se s tou Eleninou upíří nemohla vůbec měřit, ale Elenu to značně vyvedlo z míry. „Pšš… Hej! Přestaň!“ Pokoušela se děvče uklidnit, ale ta vyváděla pořád víc a víc!

Elenu to totálně vykolejilo. Slyšela zběsilý tlukot dívčina srdce, slyšela jak jí v žilách bouří horká krev, cítila ji a byla od ní tak blízko. Už jen pár desítek milimetrů a konečně dostane to co chce! Proč ta pitomá nána nemůže být v klidu? Jak se opovažuje se takhle bránit! Její touha po krvi, zmatenost i hněv se náhle z ničeho nic slily do jediné nekontrolovatelné posedlosti a ona místo toho, aby děvče znovu v klidu ovlivnila, stiskla nešťastnici ještě pevněji a prudce zanořila tesáky do jejího zmítajícího se hrdla. Byl to jen mžik… vteřinka… Jenže to stačilo!

Na patře skutečně ucítila lahodnou chuť čerstvé, lidské krve, jenže jí bylo…moc! Hrozně moc! Víc, než mělo! Její ústa se plnila dívčinou krví strašně rychle a ona jí sotva stíhala polykat. Ne! Sakra! To ne… Co se to děje? Něco bylo příšerně špatně a ona to i přes svou poblouzněnost snadno vycítila. Odtrhla se od své oběti, která v jejím náručí podivně rychle ochabla a s hrůzou zírala na krev, která jí netekla, ale doslova stříkala z ošklivé rány na krku. Tepna! Ne! Bože ne, zasáhla krční tepnu! A ne jen zasáhla. Rozervala jí na kusy! Z hrdla jí unikl zděšený výkřik a ona i s dívkou v náručí klesla na podlahu. „Ne! To ne!“ Slyšela svůj vlastní zoufalý hlas, ale slyšela ještě něco… Něco mnohem a mnohem děsivějšího. Srdce její polomrtvé oběti totiž bilo stále pomaleji a nepravidelněji a než se vzpamatovala a než mohla alespoň něco udělat… Ztichlo. „NE!“ Zařvala hystericky a zoufale s dívkou zatřásla, ale nebylo to k ničemu… Byla mrtvá a Elena už nemohla udělat nic, aby to změnila. Nemohla to napravit! Už nikdy nebude moct. Ta mladá nevinná dívenka byla pryč! Navždy!

„NE!“ Vzlykla znovu, a marně se pokoušela zastavit, teď už pozvolné, ale stále masivní krvácení, které způsobily její špičáky. Musela přeci něco udělat! Musela jí pomoct! Jenže po chvíli jí došlo, že to k ničemu není, nechala toho a zdrceně se zhroutila na zem vedle mrtvé dívky. Ani neznala její jméno! Nevěděla, kdo je, nebo spíš kdo byla… Kam, proč a s kým cestovala, ale jedno věděla jistě! To co se stalo, se stát nemělo! Zabila jí! Ano, ona jí zabila! V hlavě jí křičely desítky hlasů, které se postupně spojily do jediného, a ten pořád dokola opakoval tu jednu jedinou větu: „Zabilas jí!“ A pořád a pořád, znovu a znovu… A ona plakala a naříkala a sténala a bylo jí úplně jedno, jestli jí někdo uslyší… Damon měl pravdu! Měla se ovládnout! Byla to jen její vina! Zabila nevinného člověka! Jen proto, že se neumí kontrolovat! Vůbec tu neměla být! Měla způsobně čekat v kupé a dodržet slib, který mu dala a který se jí náhle už nezdál tak nesmyslný! Jak jen to mohla udělat?! Je z ní monstrum! Zrůda! Pane bože! Udělala by cokoliv, kdyby to mohla změnit a vrátit čas, ale to nešlo! Ne! Ne ! Ne! Proč se to muselo stát! Proč jí! Tohle nemohla nikdy zvládnout! Nikdy! Už nechtěla cítit tu bolest a vztek a zoufalství! Chtěla na tohle zapomenout! Hned!

A pak… Pak se jí náhle v hlavě ozval jiný hlas a ty ostatní z ničeho nic, jako mávnutím kouzelného proutku, utichly! Jen klid, říkal ten hlas a ona se zoufale snažila zadržet příval slz! Ano, zabila svou oběť, jenže… Jenže za to vlastně tak docela ani nemohla! Je sice upír, ale monstrum? Zrůda? Ne, proč? Je lev monstrem proto, že zabije gazelu? Ne! Tak proč by měl být upír, když zabije člověka? Navíc nedopatřením! Byla to jen nehoda nic víc! Nechtěla té holce přeci ublížit, kdyby se nebránila, nic by se nestalo… Pššt, jen klid, musíš na to zapomenout! Promluvil opět hlas v její hlavě a ona by mu tak ráda vyhověla. Ale jak? Jak měla zapomenout na to, že zabila lidskou bytost? No jak? Snadno… Když bude chtít, půjde to! Vždyť ta oběť ani netrpěla! Určitě je jí teď líp! Měla by toho litovat? Možná, ale co se tím změní? Nic… Jen si musí dát pozor příště, nic víc…

Elena seděla na podlaze a zírala na chladnoucí tělo po svém boku a tak ráda by tomu hlasu ve své hlavě vyhověla! Uvěřila mu! Ale jak by mohla? Je to zlé! Špatné! Zabila ji! Zabila! Jenže… Jenže to bylo tak hrozně lákavé… Zapomenout, vykašlat se na bolest a na výčitky… Jen tak, jako když luskneš prsty, jako když zhasneš světlo… Nebo možná spíš rozsvítíš! Byla to jen nějaké holka! Elena jí nic nedlužila a navíc si za to mohla sama! Neměla se bránit! Není to tak zlé! Není to jen její vina! Není to vina… Vina…

Elena přestala z ničeho nic plakat a otřela si slzy! Ne! Není to její vina! A dost! Konec! Vrátí se k Damonovi! Hned! A on se tohle nikdy nedozví! Nikdy se to nikdo nedozví! Příště bude dávat pozor a znovu se nic takového nestane! Ale nejdřív… nejdřív musí zajistit, aby jí nikdo nepodezíral! Do Paříže dorazí za pár hodin a tady to tělo nikdo nenajde! A pak až ho najdou, nikde v žádném záznamu se neobjeví informace o rozervaném hrdle! O to se postará! Vytáhla se na nohy a opřela se o umyvadlo. Naposledy pohlédla na odraz své bledé, uplakané tváře, ale v očích už neměla bolest ani vinu! Nic, jen klidnou, bezednou hlubinu! Bude to dobré! Všechno bude dobré! Rozhodla a pak vší silou praštila do zrcadla, které se s řinčením vysypalo… Ale ona se nelekla! Přesně tohle chtěla! Bez zaváhání sáhla do umyvadla pro jeden z ostrých skleněných střepů a poklekla vedle dívky. Tohle už jí bolet nebude… Pomyslela si a bez váhání přiložila střep k jejímu rozervanému hrdlu a pak.. Ho zanořila do blednoucí tkáně!



8 reakce na FF: „Volba-část II“-42.Kapitola

  1. barča napsal:

    takže Elena teraz bude vypínať? no, zaujímavé… dúfam,že Damon na to príde a konečne ju riadne začne vychovávať… hoci, obávam sa,že keby začal, ona od neho utečie do Stefanovej náruče… ale začína to s ňou byť vážne zlé… každopádne, zase raz super kapitola :)

  2. Marry napsal:

    Ty pí*o! To je prostě čím dál tím víc zajímavější. Já být na jejím místě první co udělám je že jdu za Damonem a ona to nastraží jako sebevraždu, ta už to vypla, určitě :/

  3. terulka napsal:

    Elena vypíná své city no wau to sem nečekala ale stejně jako vždy máš to krásně napsané..

  4. Leya napsal:

    Jedná vec v hlave mi stále nedá pokoj. Prečo je tu stále porovnávaná Elena so Stefanom, keď Stefan svoje obete zabíjal zaradom. Elena až doteraz nikoho nezabila(čiže si nemyslím, že je na tom až tak zle) a vždy si dala pozor. Aj toto čo sa v tejto časti stalo osobne dávam za vinu Damonovi, keďže sa ju snaží za každých okolností držať „nakrátko“. Len nechápem, načo jej potom na tom plese dovolil loviť samej…aký to malo zmysel keď jej to teraz zakazoval?

  5. Althea(Abs) napsal:

    Leya: Pokusím se ti vysvětlit jak to je myšleno (doufala jsem, že to tak z textu vyzní, ale možná nevyznělo :-) ). Damonovi nejde o to, aby Elena nelovila lidi, to mu ani v nejmenším nevadí. Proto jí dovolil lovit na plese. Jde mu o to, aby nevypnula své city, protože kdyby to udělala, vypne i lásku k němu (a ke Stefanovi) a oni jí ztratí. A přemíra lidské krve podporuje upírovu krvežíznivost a když se jí poddá, může vypnout (zvlášť někdo tak empatický jako je Elena, kdo primárně lidem ubližovat nechce). To je to, čeho on se bojí. Proto se jí snaží omezovat, protože ona má s žízní skutečně problémy (nadstandardní apetit :-D ). V tom se právě podobá Stefanovi, protože pro ní krev není jen zdroj obživy, ale spíš něco jako lákavá droga. Proto na ní pořád myslí a chce jí víc a víc. Musí se tohle v sobě naučit kontrolovat a až pak si může lovit jak bude chtít, kdy bude chtít a koho bude chtít. Dokud se to nenaučí, je jen otázkou času, než se tomu poddá a někoho skutečně zabije (což se teď stalo). A to osobnost, jako je Elena nemůže jen tak ustát, čili vypne a malér je na světě. To, že by jí Damon neomezoval by ničemu nepomohlo, protože i tak by se její krevní choutky pořád násobily a stejně by k té vraždě jednou došlo. Snad jsem to vysvětlila dobře :-D

  6. Natalia napsal:

    no tak nadnes len: fuuuuuuuuuuha…
    alebo este: a mame to tu!

  7. Leya napsal:

    Tak v tom mám konečne jasno :) Ďakujem :)

  8. Heli napsal:

    Tak to je zaděláno na velký průšvih….

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Nedostane-li žena koho chce, běda tomu, koho dostane.“ Mark Twain