FF: „Volba-část II“-44.Kapitola

Tak a máme tu úterý a to je čes pro další kapitolu mé povídky Volba. Dějově jde stále více a více do tuhého (opravdu už hodně!), tak doufám, že si to užijete a že budete komentovat. Předem díky a další kapitolka ve čtvrtek!

44.

Damon prudce vrazil do dveří a Elena, která se právě převlékla z promáčeného oblečení do suchého topu, sukně a svetříku sebou poplašeně škubla. Seděla na pohovce a byla zcela ponořená do monotónního přerovnávání osobních věcí z cestovní kabely do menší tašky vhodné na procházku Paříží a vůbec jeho kroky na chodbě nezaznamenala. Nejdřív si myslela, že je naštvaný kvůli tomu telefonu, který nejspíš nepůjde spravit, ale pak, když mu pohlédla do očí, zamrazilo ji. Jeho krásné blankytně modré duhovky byly zakaleny podivnou směsicí vzteku a zoufalství a její vlastní upíří instinkt jí okamžitě varoval, že se stalo něco zlého. Ale ještě než se stihla zeptat co, Damon za sebou zavřel dveře a vážně na ní pohlédl. V tom pohledu bylo ledové odhodlání a neochvějné soustředění a ona naprázdno polkla. Nějak podvědomě už asi tušila, oč půjde, ale nechtěla tomu uvěřit…

Pořád čekala, že Damon nějak začne, jenže on mlčel. Nejednou totiž nějak nevěděl, jak začít, ale jedno věděl jistě, nesmí se nechat rozptýlit tím, co mu ona řekne a předvede. Musí teď být hodně silný a neústupný a možná taky dost drsný a jemu se jen při pomyšlení na to svíralo srdce. První tedy nakonec ticho prolomila přeci jen ona. „Stalo se něco?“ Vypadlo z ní co nejnevinněji a on jen nevěřícně zakroutil hlavou. Přesně tohle čekal! Čekal, a přesto na to nebyl připraven! Už zase mu lhala! Otevřeně, do očí a v těch svých, které mu náhle nepřipadaly čokoládově hnědé, ale indigově černé, neměla vůbec nic. Ani vinu, ani smutek, ani lítost nad tím co provedla. Jediné co v nich byl schopen spatřit, byl nepatrný záchvěv strachu, ale pouze strachu o ní samotnou! „Ještě se ptej!“ Řekl ledově a ona se nepatrně zachvěla. Věděl to! Věděl to a ona nechápala jak a odkud, ale byla o tom přesvědčená! Kruci! Tohle bylo mnohem horší, než včera v Zermattu! Z tohohle se jen těžko vykroutí a rozhodně to nenapraví tak snadno. Jenže…

Jenže ona náhle nějak neměla chuť něco napravovat. Proč by se mu měla pořád omlouvat a ospravedlňovat své činy? Copak se chová nějak nevhodně? Ne! Chová se tak, jak se druh, ke kterému nyní patří, chová už věky. A to, co se dnes stalo, by vlastně nemělo být špatné! Naopak, to bylo u upírů zcela běžné! Upíři jsou predátoři a zabijáci a on by to měl vědět líp, než kdokoliv jiný! Sám jí učil, jak lidem sát krev a jak lovit! Ne, nebude se mu omlouvat a nebude se ani kát! Prostě bude dělat, jako by nic.! „Nevím, o čem to mluvíš.“ Odvětila nevzrušeně a Damonovi bylo jako by mu každým slovem vrážela do srdce rozžhavený kus železa! Ne, tohle vážně nebyla dívka, kterou miloval… Tedy byla, ale hodně, hodně hluboko, pod tou sebevědomou, bezcitnou maskou, která se nyní snažila předstírat překvapení. „Eleno, přestaň…“ Zašeptal zmučeně a jeho vlastní ledová maska na okamžik povolila.

Tak zoufale si přál, aby to celé byl jen nějaký hodně zlý sen! Noční můra, ze které se probudí a bylo mu najednou fuk, jak a kdy! Klidně by byl ochotný se probudit ve své ložnici v penzionu a zjistit, že tohle všechno od začátku byl jen sen! Že Elena je stále zranitelným, křehkým člověkem a že s ním nikdy nespala, nelíbala ho a ani mu nikdy neřekla, že ho miluje! Úplně všechno, co spolu prožili v posledních dnech, by byl ochotný obětovat, kdyby se na tohle teď nemusel dívat a řešit to, ale to bohužel nešlo! Byla to realita, nikoliv sen a on se tomu musel nějak postavit. A ona to navíc pořád jen zhoršovala! „Co nemám dělat?“ Ozvala se netečně a on měl co dělat, aby tiše nezasténal. „Nelži mi! Znovu už ne!“ „O čem podle tebe lžu!“ „Proboha Eleno, tak se přiznej! Přiznej se, cos dneska v tom vlaku provedla! Zabilas tu holku! Zabilas jí a schovala její tělo. Nevím jak a ani kdy, ale patrně když jsem byl pryč v zavazadlovém vagonu. Rozervala jsi jí hrdlo a nechala jí klidně umřít! A nic jsi mi neřekla… Bože, vždyť tys toho ani na okamžik nelitovala! Přešla jsi to jako by nic a jediné co tě zajímalo, bylo, abych se o tom nedozvěděl! Proto jsi mě táhla pryč z toho nádraží, a proto mi teď lžeš!“ Všechno to na ní vybalil najednou a ona překvapeně zamrkala. Pořád jí sice neřekl, odkud o tom ví, ale to vážně nebylo důležité! Důležité bylo jen to, jak ona z toho teď vybruslí, jenže pak se stalo něco, co se nejspíš stát nemělo…

V hlavě jí znovu zavládl emoční zmatek a náhle byl jejím hlavním pocitem, který cítila, nikoliv strach a ohromení, ale opět vtek! Ne, on opravdu nemá právo jí soudit! A odsouzení čišelo z každičké jeho věty! A ona si to vážně nemusí nechat líbit a pořád dál zapírat. Nechce, aby mu lhala, no tak fajn! Řekne mu všechno! Z ničeho nic jako by hodila za hlavu všechnu opatrnost a umlčela dokonce i svůj vnitřní hlas, který jí už tolikrát radil, co všechno z jejího chování nesmí Damon nikdy odhalit. Téměř veškeré její zábrany v této oblasti zmizely a ona mu málem posměšně pohlédla do očí. Jako by jí ovládalo něco, co sama nemohla tak docela řídit… Nebo možná mohla, ale momentálně… Nechtěla!

„Ano, zabila jsem tu holku ve vlaku. Byla to nehoda! Snažila jsem se dodržovat tu tvou pitomou dietu, ale měla jsem prostě žízeň. Bránila se a já se neovládla!“ Odpověděla rozhodně, protože jí přeci jen ještě jistý pud sebezáchovy bránil v tom, vybalit na něj vše najednou, ale on jen rozhodil rukama. „Takže co? Je to moje vina? Můžu za to já, že jsem po tobě chtěl, aby ses krotila?!“ Odfrkl a čekal její další výmluvy, jenže dostal něco mnohem horšího!
„Ne, není to tvoje vina. Není to ničí vina! Byla to jen nehoda.“ Odvětila totiž Elena zcela nevzrušeně a on zalapal po dechu. „Cože?“ Vydechl zděšeně a odmítal uvěřit tomu, co řekla, protože pokud správně slyšel, bylo to ještě horší, než se odvažoval hádat! A on bohužel slyšel dobře.!  „Slyšel jsi, říkám, že to není ničí vina. Nehody se prostě stávají.“ Pokrčila znovu rameny a neochvějně čelila jeho stále zděšenějšímu pohledu. „Jak tohle můžeš říct…“ Zašeptal však on tak zoufalým hlasem, jaký u něj snad ještě nikdy neslyšela, náhle zcela šokovaný a zničený a ona se maličko zarazila. Přesně takovouhle reakci zrovna nečekala. „Posloucháš se vůbec?“ Pokračoval Damon a přešel blíž k ní. „Posloucháš se, co říkáš? Zabilas člověka, Eleno! Lidskou bytost, která měla před sebou celý život a za sebou zanechala spoustu vzpomínek, přátel a členů rodiny! Oni už jí nikdy neuvidí! Nikdy s ní nebudou moct znovu mluvit…“ Odmlčel se, protože ho napadlo, zda nebude teď moc přísný, ale její stále chladný pohled ho donutil pokračovat. „Už nikdy se nevrátí, tak jako se nevrátili tví rodiče! Copak to nechápeš?“ Zoufale čekal na nějakou reakci a skutečně se jí málem dočkal… Málem!

Eleny se totiž výrok o jejích rodičích opravdu dotkl, nebo alespoň se dostal hloub k jejímu otupělému srdci a mysli, než cokoliv jiného, co od Damona zatím slyšela, ale než mohla skutečně pocítit vinu, než mohla začít vnímat lítost, nebo cokoliv jiného, znovu jí ovládl ten chladný, krutý vztek a ona z ničeho nic prudce vstala z pohovky. „Jak se opovažuješ, přirovnávat smrt mých rodičů k něčemu takovému! To je úplně něco jiného!“ Prskla nelogicky a Damonova naděje zakolísala. Co měl ještě udělat, když ani tohle nezabralo? Nesměl hlavně přestat mluvit, napadlo ho, ale uvnitř s ním lomcovala zloba a beznaděj! Nejradši by Elenu popadl za ramena a pořádně s ní zatřásl, aby jí tuhle pitomou zatvrzelost dostal z hlavy, ale to nesměl! „Není to jiné, je to totéž a ona i oni jsou mrtví!“ „NE!“ Zavrčela skutečně nebezpečně, protože o tomhle už se dál prostě bavit nechtěla a jeho napadlo, že by to mohl zkusit tudy. Konec konců vztek je taky emoce, ne?

„ANO!“ Odvětil stejně hlasitě, ale bohužel to mělo přesně opačný efekt, než jaký zamýšlel. Eleně definitivně povolily nervy a i ty zbytku jejího pudu sebezáchovy byly ty tam. Chce pravdu? Dostane ji! Uvidíme, jak se mu bude líbit! Pomyslela si znovu s jakýmsi zvráceným zadostiučiněním a chladně se na něj usmála. „Říkal jsi, že ti nemám lhát, viď?“ Začala téměř mile a on na okamžik ztuhl. Tohle nečekal a vůbec se mu to nelíbilo! „Ano…“ „Pořád ještě to chceš?“ „Ano.“ To řekl bez zaváhání, ikdyž se toho dost děsil. „Fajn, takže… Opravdu si myslíš, že ti tři, o kterých jsem ti pověděla, ten recepční včera a tahle holka bylo všechno, co o mně nevíš?“

Začala téměř euforicky, protože už byla tak mimo, že náhle cítila neodbytnou potřebu mu to všechno popravdě říct a dokázat mu, že pravdu má ona a že s ní není v nepořádku vůbec nic, na rozdíl od něj a těch jeho pochybných zásad, které nikdy dřív neprosazoval! A že ten dnešek vážně byl jen nehodou, ikdyž i kdyby nebyl, nic by to neměnilo! „Eleno…“ zašeptal však Damon zoufale, protože se mu stále víc a víc hroutily ty krásné představy, ve kterých žil a tohle ho opravdu bolelo víc, než kdyby mu jeden po druhém lámala prsty! Najednou už o pravdu nestál! Jenže ona neměla v úmyslu přestat. „Myslíš, viď? Jestli ano, tak tě musím vyvést z omylu! Ano, měl jsi pravdu, lhala jsem ti! Bála jsem se, že když se dozvíš vše, budeš mě nenávidět, ale teď mi došlo, že to není správné! Měl bys vědět všechno a vidět, že to, co se stalo dnes, byla opravdu jen nehoda! A že je to všechno správné a já s tím nemám problém, takže ani ty bys neměl mít! Upřímně řečeno, ani nevím kolik obětí to přesně bylo? Dvacet, možná… Možná o něco míň, ale možná i víc! Začalo to na plese s tím klukem z ostrahy, to byla pravda, ale víš co?“

Postupovala pořád blíž k němu a on neměl ani sílu couvat. „Nevzala jsem si od něj jen trochu! Málem došlo k tomu, k čemu dnes, ale tenkrát jsem to zvládal, víš! Prostě jsem mu dala svou krev a bylo to!“ Někde hluboko uvnitř možná jedna její část doufala, že ho touhle informací potěší, leč nestalo se tak, spíš naopak. Ale ona i přesto pokračovala. „A pak už toho bylo vážně moc, hned na tom plese byl ještě jeden, ne… Vlastně dva! A pak v restauracích v hotelech… Lovila jsem vždycky, když jsi se mnou nebyl! A vždycky to bylo v pořádku! A víš, co z toho vyplývá? Že to zvládám!“ Poslední větu málem křičela a byla napůl vzteklá a napůl spokojená!

A Damon? Ten byl naprosto a zcela zoufalý! Slyšel z jejích dalších slov jen útržky a bylo mu, jako by se topil! Jako by mu docházel vzduch a on se nemohl nadechnout! To Elena a její rozjařená nálada, se kterou mu sdělovala to, jak ho už spousty dnů podvádí, ho táhly ke dnu a on nevěděl, jestli má křičet, plakat, nebo se hystericky smát s ní! Tohle byl konec! Absolutní konec! Byla v tom mnohem hloub, než si myslel! Tohle nezvládne! Ne sám! Neví, co má dělat! Vlastní bolestné úvahy se mu prolínaly s jejími dalšími výkřiky a on byl definitivně ztracený!

„Slyšíš? Je to v pořádku!“ …Ne, tohle přeci nemůže být pravda!…  „Vážně je! A nevím, proč bych si to měla vyčítat!“… Bože, ne, už ne…“ „Nechci cítit vinu! Jsou to jen lidé!“ …Přestaň!… „Jen lidé! Jsou tu přeci kvůli nám! Sám jsi to říkal!“…Přestaň!… „Zapomněl jsi? Sám jsi monstrum, když se na to takhle díváš a já podle tebe nesmím?!“ „PŘESTAŇ!“

Ani si neuvědomil, že poslední zoufalou myšlenku, ztracenou v přívalu jejích slov, vyslovil nahlas! „Proč bych měla přestat, je to tak! To tys chtěl, abych byla upír a teď mě takhle nechceš!“ „Nech toho!“ „Nechceš mě, viď? Už o mě nestojíš, když nejsem sladká nevinná holčička?!“ „Eleno, přestaň!“ „Už mě nemiluješ? No tak, jen to řekni, přiznej to! Přiznej, že jsi jen povrchní ubožák, co nedokáže plně přijmout svou podstatu!“ „Mlč!“ „Ano, ubožák, který si hraje na něco víc, ale který se jen bojí, přiznat, jak je to doopravdy! A ještě mě chce poučovat! Nebudu tě poslouchat!“ „Budeš!“ Vzedmula se v něm skutečná vlna vzteku, ale ona byla už dávno absolutně mimo kontrolu. „NE NEBUDU!“ „BUDEŠ!“ „NIKDY!“

A bylo to…!!! Z ničeho nic, absolutně proti Damonově vůli se stalo něco, o čem byl o pouhých pár vteřin později přesvědčený, že toho bude nadosmrti litovat! Ale nemohl to zastavit! Jako by to ani nebyl on, jako by byl jen nestranný divák, který náhle spatřil, jak jeho vlastní dlaň švihla vzduchem a vší silou přistála na Elenině levé tváři! Ještě nikdy nic takového neudělal! Nikdy v lidském ani upířím životě neuhodil ženu (pokud nešlo o sebeobranu), ale teď ano! A nebylo to jen nějaké lehké připomenutí, ale regulérní upíří facka, která způsobila, že se Elena zapotácela a tvrdě dopadla zpět na pohovku… Na příslušné tváři jí okamžitě naskočila nevzhledná rudá skvrna a do očí jí vstoupily slzy bolesti! Ale Damon alespoň dosáhl toho, co si v té chvíli nejvíc přál! Konečně zmlkla!

Zmlkla a zírala na něj se směsicí šoku, bolesti a hrůzy a on zase hleděl na ni, jako by jí viděl poprvé v životě. Jeho otupělá mysl jen pomalu zpracovávala to, co se tu stalo, ale už v téhle chvíli mu v hlavě kvílel zoufalý, zmučený hlas! Pane bože! Co to udělal! Co jen to provedl! Musel to nějak napravit! Jakkoliv… „Eleno…“ uslyšel svůj vlastní trhaný vzdech, ale ona jen nevěřícně zakroutila hlavou.

„Uhodil jsi mě…“ vypadlo z ní strnule a on radši mlčel. Co jí měl říct? Že si to zasloužila? Ano, zasloužila si to, o tom nebylo pochyb, ale stejně k tomu nemělo nikdy dojít! I když měl na ní oprávněný vztek a potřeboval jí přerušit a přivést k rozumu, neměl to dělat takhle, jenže už se bohužel stalo… „Tys mě uhodil!“ Opakovala plačtivě a konečně se jí tvář stáhla pravým nefalšovaným zoufalstvím nijak nezkaleným její ledovou maskou! Jako by až tahle skutečnost přes to přese všechno, co byla a co znamenala, pronikla k nejniternější podstatě její osobnosti a uštědřila kromě fyzické rány i pořádný psychický šťouch jejímu zaseknutému upířímu vypínači!

„Mrzí mě to…“ Zašeptal Damon, který i přes veškeré zoufalství ze svého činu nemohl ignorovat zjevnou změnu, ale ona na něj jen dál hleděla a třela si naraženou tvář. Z očí jí pomalu, ale jistě stékaly tiché slzy a v hlavě měla najednou totální prázdno! Všechno to, co cítila před chvílí, čím si byla tak jistá… Bylo pryč! Absence lítosti, viny a bolesti z jejích činů… To co na něj tak ironicky křičela… To všechno se na ní sesypalo jako pomyslná lavina a ona naprázdno polkla.

„Eleno, omlouvám se. Tohle jsem nechtěl…“ Pokusil se znovu navázat verbální kontakt, ale ona najednou věděla jistě jen jednu jedinou věc! Musela odtud pryč! Hned! Kvůli tomu co viděla, co řekla (bože, řekla mu všechno!), co udělala, co udělal on… Ne, nemohla tu už zůstat ani minutu! Vrávoravě vstala, ale když k ní přiskočil, aby jí podepřel, vyhnula se jeho rukám a proklouzla kolem něj. Tak tak stihla sebrat z pohovky svou zpola plnou tašku a zamířila ke dveřím! Nevěděla přesně proč, ale cítila, že se něco blíží… Nějaký výbuch hluboko uvnitř ní, který nedokázala zadržet a který ani netušila, jakého bude původu! Ale bude to zlé a ona k tomu potřebuje být sama někde pryč! Ne tady a ne s ním!

Ale Damon měl na to jiný názor. Neudělala ani celý krok a už stál přímo před ní, ruce vztyčené v omluvném gestu a ve tváři vypsanou nezměrnou vnitřní bolest. „Eleno, prosím, promluvíme si o tom.“ Naléhal téměř zmučeně, ale ona jen chabě zavrtěla hlavou. „Nechci o tom mluvit!“ Nebyla to tak docela pravda, možná by o tom všem chtěla mluvit, ale ne teď a ne s ním! Připadalo jí, jako by jí někdo polil mozek kyselinou, která se jí teď pomalu prožírá dovnitř a potřebovala se dát nějak dohromady! „Ale já chci, mrzí mě to, lásko… Opravdu, nechtěl jsem ti ublížit! Klidně mi to vrať!“ Poslední věta byla návrhem čirého zoufalství, ale ona mu ani nepohlédla do očí. „Nic ti vracet nebudu, nech mě být.“ Vyhnula se mu, ale vzápětí byl zpět a ještě zničenější. „Kam jdeš?!“ „Pryč…“ odvětila chabě a už to nemohla déle snést! „Kam pryč?“ „Nevím, jdi mi z cesty!“ Poslední slova zasyčela nejnenávistněji, jak mohla, (přesto, že nic takového jako nenávist necítila, jen zmatek) a Damon konečně spustil ruce a ustoupil. A ona kolem něj bez zaváhání proběhla na chodbu… A z chodby do výtahu a pak do haly a ven!

Ven do deště, který jí v minutě zmáčel vlasy i šaty, ale jí to bylo jedno! Zmateně zamířila po chodníku někam do dálky a šla stále rychleji a rychleji až nakonec utíkala a přitom už ani nevěděla, které kapky na její tváři jsou déšť a které slzy! Utíkala ode všeho, co teď zažila a hlavně utíkala sama před sebou! Kam, to nevěděla a kdy a jestli se někdy vrátí, to taky ne… Jen prostě co nejdál! A Damona nechala zničeně stát uprostřed hotelového pokoje, dokud se sám od sebe nezhroutil na podlahu a neschoval obličej do dlaní…



14 reakce na FF: „Volba-část II“-44.Kapitola

  1. Đomča napsal:

    tahle povídka byla super ikdyž trochu smutná a děsivá ale jinak se mi líbila jako obvykle !!!!!!!!!!!!!!!!!

  2. Natíík napsal:

    Čau lidi, fajne povídka. Třeba Elena pude za Stefanem. Je trochu sjetá :)
    Ale jinak je faktyš dobrá!!!! :*

  3. terulka napsal:

    Wow tak to fakt začíná být drsné ale jinak skvělý :) ) jako vždy

  4. kaťul napsal:

    Páni píšeš skvěle tohle mě fakt deprimuje vy autoři mě štvete :D skončit takhle napínavě to je týrání :( ( A už se zase těším na romantiku (sice jak to tak vypadá tak v nejbližší době nás nečeká ale přece docela mi to chybí) ale ještě jednou moc chválím …

  5. Natalia napsal:

    no stale tvrdsie a tvrdsie… teraz uz vidim, ze ta dovolenka neskonci, ako mala :-D a tiez pocitam, ze to bude smer Stefan… it is aaaaalways gonna be Stefan!

  6. terulka napsal:

    Natalia: It is always gonna be Stefan .. ani nestraš miluju tuto povídku právě proto že je Delena já vím že vždycky to nemůže být růžové ale stejně chci Delenu. Athlea to mi nesmíš udělat :D Delena forever ♥

  7. Đomča napsal:

    přesně delena forever !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! já si myslim že se brzy usmíří,teda doufám! :)

  8. Althea(Abs) napsal:

    Díky moc za komentáře! A nebojte, já rozhodně nejsem příznivcem „It´s always gonna be Stefan!“ :-) . Ale nepopírám, že Stefan se do toho již brzy připlete, ale troufám si říct, že rozhodně úplně jinak, než si většina z vás myslí :-) A romantika taky zase bude… časem :-P

  9. barča napsal:

    Nijaký Stefan sa nesmie konať prepána…. táto poviedka ma baví hlavne kvôli Delene a tomu,že tam nikde nefňuká Stefan… Elena sa podľa mňa teraz pôjde zase na niekom riadne vyblázniť a pri jej šťastí ho zase zabije… ale mohla by sa ísť Damonovi potom ospravedlniť a zase sa znormalizovať… ale k tomu asi bude potrebovať trochu viac… snáď ju dajú dokopy Caroline a Bonnie… a samozrejme, Damon :)

  10. terulka napsal:

    Althea: uf tak to si mě teda uklidnila že romantika ještě bude dneska sem nad tím celej den přemýšlela :) A to je skvělý že nejsi příznivcem té slavné věty – It is always gonna be Stefan :D

  11. Althea(Abs) napsal:

    Terulka: To víš, já jsem nemravná a dekadentní osoba, já jsem příznivcem de-ste-leny :-D

  12. Mony napsal:

    Woooow! Toto nám vážne nerob! :D takto skončiť… Ale inak fakt úžasná poviedka, mohla by si začať písať normálne knihy. ;) Teším sa hrozne na ďalšiu časť.
    A k tomu Stefanovi, podľa mňa on nejak napraví :D Alebo ju ešte viac zhorší :P

  13. Heli napsal:

    To bylo drsné, na konci to vypadalo celkem beznadějně, no snad se z toho Elena poustupně nějak dostane, taky mám ráda romantiku DE, ale taky mi zajímalo, jak by vypadala vypnutá Elena :-) Je to zajímavý téma, které jsem ještě ve FF nečetl. Já na SE moc nejsem, ale v téhle povídce to není ten televizní Stefan, takže je přijatelný :-)

  14. miu10 napsal:

    musím říct že tahle FF je úžasná! I když nejsem příznivcem deleny, tak mě tahle povídka pohltila a dokonce se mi vztah Damona a Eleny líbí :) jinak tuto kapitolu jsem přečetla fakt jedním dechem.. úžasné!! :) ♥ akorát jsem čekala, že Damon Eleně namísto té facky zlomí vaz :D to by bylo taky docela zajímavé až by se probrala :D .. ale jinak fakt pochvala autorce, je to skvělá povídka! :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Vždy odpouštějme svým nepřátelům, nic je nedokáže víc rozzuřit.“ Oscar Wilde