FF: „Volba-část II“-45.Kapitola

Tak a je tu čtvrtek a já dím přináším další kapitolu Volby. Doufám, že jsem vás na konci minulé moc nenapínala, nebo spíš, že vám to moc nevadilo, protože tady to bude podobné. Tragika pokračuje, tak doufám, že se vám to i tak bude líbit, budete komentovat a další kapitolu co sem dám v neděli si užijete :-)

45.

Elena se zmáčená na kost prodírala davem turistů, kteří s deštníky rukou a navlečenými pláštěnkami křižovali historické centrum Paříže a jen matně vnímala, co se kolem ní vlastně děje. Nejspíš byla právě v těsné blízkosti nějaké významné památky, protože lidí kolem značně přibylo, ale jí to bylo fuk! Nic pro ní nemělo význam, kromě toho všeho co se jí právě teď dělo v hlavě. Jako by ta facka, kterou jí Damon uštědřil, něco změnila… Něco hluboko uvnitř ní se při ní otočilo o stoosmdesát stupňů a ona najednou cítila věci, které nechtěla! Ano, nechtěla je cítit a zoufale se jim bránila už několik dní, jenže tu najednou zase byly a ona se marně snažila zahnat je zpět, do té přehrazené části své mysli, kam je po celou dobu zavírala! Nešlo to a ona to brzy vzdala. Bylo toho prostě už moc a nejhorší ze všeho byla vina a lítost, která jí zaplavila mysl i tělo jako příšerná, zničující povodeň a ona se hluboko uvnitř cítila jako člověk, který se z posledních sil drží něčeho, co mu zabraňuje se v té temné, kalné vodě utopit, ale to něco právě začíná povolovat!

A najednou chtěla, aby to povolilo! Nic jiného si nezasloužila! Všechno to na ní dopadlo jako rána nějakým obřím kladivem a slzy, které jí stékaly po tvářích, už najednou nepatřily jen jí samotné a její současné neutěšené situaci, ale i všem těm lidem, kterým v poslední době ublížila! Bože, nač to jen myslela? Jak mohla? A jak si při tom všem mohla myslet, že je to v pořádku? Že se nic neděje? Pořád dokola přesvědčovala samu sebe, že těm lidem nijak neubližuje, ale to přeci nebyla pravda! Ubližovala jim! Brala si od nich krev, působila jim bolest a kradla vzpomínky. Vkládala jim do myslí své vlastní zvrácené představy a pravdou bylo, že téměř žádná z jejích obětí si na své utrpení nevzpomínala, ale to přeci neznamenalo, že neproběhlo. Vůbec nechápala, jak se takhle mohla chovat. Jak jen mohla?!

Matně si uvědomovala, že se hystericky třese a že lidé, kolem kterých prochází, se na ní dívají dost divně (jak by taky ne, když byla promočená, dezorientovaná a vypadala naprosto příšerně a zmučeně!), ale něco v jejím vzhledu je nejspíš odrazovala od toho, aby se jí někdo z nich zeptal, zda je v pořádku. A ona jim za to byla vděčná, protože měla pocit, že kdyby teď měla slovy vyjádřit, jak moc v pořádku není, zešílela by z toho. Vrávorala pořád dál a dál, dokud kolem ní davy lidí natolik neprořídl, že byla náhle téměř zcela sama. A to přesně potřebovala! Ani si neuvědomila, že odbočila kamsi do parku, ale hodilo se jí to. Cítila, že výbuch, o kterém věděla, že přijde, už když opouštěla hotel byl na dosah a ona chtěla jen někam zalézt a zabránit tak tomu, aby se na ní během něj někdo díval. A tady to bylo snadné… Park byl díky dešti zcela opuštěný a ona snadno proklouzla do jakéhosi temného loubí, kde se zhroutila na zem a schoulila se do klubíčka, jako raněné zvíře…

A pak to přišlo! Hysterie a panika se přidaly k tomu všemu, co cítila a ona si musela pevně přitisknout dlaň na ústa, aby nezačala křičet nahlas. Ikdyž by to vlastně bylo jedno… Žádný křik jí nemohl pomoct. Musela se vyrovnat s desítkami příšerných věcí, které provedla, a to byl téměř nadlidský výkon. A navíc v tom bylo ještě něco…

Něco, co její zmatené mysli sužované příšernou vnitřní bolestí naštěstí přeci jen došlo. Už nesmí udělat to, co udělala dnes ve vlaku a co dělala vlastně tak trochu celou dobu. Nesmí znovu… Vypnout! Ano, to totiž přesně udělala a teprve teď byla schopná si to plně přiznat. Celou dobu svědomitě přesvědčovala sama sebe, že tohle ona nikdy neudělá, ale přitom přesně to celou dobu dělala. Nejdřív jen selektivně, občas… Prostě vyškrtla nějaké pocity, které se jí nehodily a kterými se nechtěla zabývat, ale čím hloub v tom všem byla, tím víc a víc ten zatracený upíří vypínač používala. Až dnes ho nejspíš konečně přeladila na definitivní off. Nedokázala k tomu všemu, co potlačovala snést ještě bolest z vlastnoruční vraždy a tak zablokovala vše a proto se cítila tak divně…

Nic jí nezajímalo, nebavilo… Ta děsivá pasivita byl následek jejího vypnutí a následkem pak byla i ta šílená hádka, ke které došlo. Proto řekla Damonovi bez mrknutí oka všechno, co před ním doteď tajila a přidala ještě tolik příšerných věcí navíc. Protože jí to bylo fuk! Ale teď už jí to fuk není a už nikdy nesmí být. Už nikdy nesmí ani pomyslet na to, že by něco nechtěla cítit, protože u ní to nejspíš funguje nějak jinak, než u Damona. Nechtěla ve skutečnosti vypnout, ale došlo k tomu. Samo od sebe. Její mysl to zařídila bez jejího plného vědomí a to už se prostě nikdy nesmí stát. Nikdy!

Ale ani tohle uvědomění, jí nijak hlouběji nepomohlo. Z ničeho nic se jí začaly postupně vybavovat tváře všech jejích obětí a ona marně pátrala po tom, zda u některé z nich cítila něco víc, než jen neochvějnou jistotu, že dělá zcela přirozenou věc… Ne, nikde nemohla objevit ani záchvěv viny, nebo lítosti, snad jen… Snad jen u té úplně první dívky, kterou ulovila pod Damonovým dozorem ještě na Malaze. Ano, tam ještě věděla, že to co dělá je špatné (leč nezbytné) a možná ještě pak párkrát během těch „veřejných“ lovů, které před Damonem netajila, jenže v okamžiku, kdy začala lovit sama, bez jeho dozoru, byl konec! Brala každičkou svou oběť jen jako věc! Bezcennou, která je tu jen a jen proto, aby ona dostala to, co chce a ani v koutku duše je nelitovala. Uklidňovala se planými řečmi o tom, že upíři krev potřebují a tím pádem je naprosto v pořádku, aby si jí brali kdykoliv se jim zachce, jenže to byly všechno jen lži. No dobrá, to, že upíři potřebují krev, lež nebyla a to, že si jí tudíž musí brát (protože transfuzní sáčky jsou jen pomocnou berličkou) taky ne, ale nikdy přitom nesmí zapomínat, že si jí berou od živých dýchajících bytostí, kterým tím ubližují. Tohle musí mít vždy na paměti a pracovat opatrně a rychle a rozhodně v tom nehledat potěšení. A to ona přesně dělala! Lov jí bavil, ale navíc ne jen pro to potěšení z něj a pro hru, jako Damona, ale proto, že získá krev a dokáže tak svou převahu. A tak to být nesmí, jenže je to tak těžké…

Zoufale se snažila přesvědčit, že není, jenže je Díky tomu ztratila sama sebe, a kdyby jí dnes Damon nedal tu facku a tím jí neprobral, nejspíš by se tak chovala ještě hodně dlouho… Možná navždy. Byla by z ní zrůda! Díky své téměř neutuchající touze po krvi, kterou nedokáže ovládat, by skončila jako Stefan… Ikdyž ona tak možná už skončila, jen si to odmítá přiznat. Zabila přeci! Zabila tu nevinou dívku ve vlaku a to byl první krok do prázdna. Ještě maximálně jeden podobný a propadne se do hluboké propasti, na jejímž dně číhá jen bolest a zmar a desítky dalších odporných činů. A to ona přeci nechce! Nechce, aby se to stalo! Nesmí se to stát…

Jenže i když sama sebe přesvědčovala sebevíc, bylo jí čím dál tím hůř. Možná by radši měla umřít… Napadlo jí náhle a ona si teprve teď uvědomila, že vlastně selhala. Ano. Selhala, protože celý tenhle čas, který trávila s Damonem, měl být hlavně o tom, aby se vyrovnala se svou novou podstatou, naučila se s ní žít a na základě toho se rozhodla, zda bude žít navždy. A celá první část plánu evidentně nevyšla. S ničím se nevyrovnala a nic se nenaučila a logicky by tak mělo následovat jen jedno… Konec! Sama se přeci takhle rozhodla. A přesto, že si nebyla jistá, zda to chce. Jenže to tak asi mělo být…  přes to, přese všechno, co tvrdila Damonovi, o tom, že budou navždycky spolu… Prostě by to měla skončit. Měla by ukončit sobě i okolí utrpení a odejít, tak, jak měla už před dvěma týdny. Nikdy se neměla nechat Damonem přesvědčit. Neměla se přeměnit! Ušetřila by trápení tolika lidem a nejen svým obětem, ale i těm, na kterých jí samotné záleželo nejvíc. Tolik z nich bylo s její smrtí smířeno a ona pak couvla. Couvla a skončila… Tady! Nikomu tím nepomohla a nejméně sobě, takže teď by měla sebrat odvahu a odejít.

To přesvědčení se k ní připlížilo z ničeho nic a její pomatená mysl vůbec nepochopila, že je to vlastně jen ubohá náhražka toho, co sama před chvílí odmítla. Odmítla vypnout a přestat cítit bolest, ale tímhle vlastně získá totéž. Pokud ukončí svůj život, bude to podobné, jako by vypnula… Už nebude muset cítit a nebude se muset dál vyrovnávat s tím co je, co byla a co provedla! A ona to najednou chtěla. Chtěla klid a konec tohohle všeho. A navíc se cítila tak příšerně opuštěná… Kdyby tu teď s ní byl Damon, možná by se rozhodla jinak, jenže on tu nebyl. A nebyl tu ani nikdo jiný, kdo by možná měl moc jí v tom zabránit. Nikdo z jejích přátel z rodiny, ani Stefan, který jediný by věděl čím prochází a který tím procházel už jedno a půl století. Ten by jí možná mohl pomoci a vysvětlit jí, že tohle není šťastné řešení (přesto, že on sám už před ním stál ve svém životě několikrát), ale on tu prostě nebyl… A ona samu sebe přesvědčila, že jemu bude bez ní prostě líp. Všem, bez ní bude líp! Ikdyž je všechny milovala a oni milovali ji, nesměla jim přeci dovolit, aby milovali zrůdu. A ona se jí dřív nebo později jistě znovu stane. Nevěřila si! Už ne… Vzdala to a najednou bylo všechno nějak snažší. Proč by se měla ještě o něco pokoušet? Bez váhání a neuvěřitelně rychle tuhle myšlenku přijala a náhle byla skutečně rozhodnutá. Ano, udělá to, co měla udělat už dávno… A bude mít klid a bude konec. Už nikomu neublíží a svět bude o dost bezpečnější, když ona tu nebude. Ale nejdřív…

Nemohla odejít jen tak bez rozloučení. To věděla najednou stejně jistě. Se všemi, na kterých jí záleželo, se vlastně rozloučila (přesto, že pak jim dala zbytečnou a bolestnou naději), ale s jedním člověkem ne. S někým, kdo teď jistě sedí sám v hotelu a vše co se stalo, si vyčítá! A ona mu musí říct, že to není jeho vina a že on nemůže za to, co ona teď udělá. Musí mu toho říct hodně. A až pak bude mít jakž takž čistý štít a bude moct… Co vlastně? Napadlo jí najednou a jediný pohled k zataženému nebi, ze kterého neustála padaly miliony dešťových kapek, jí sevřel srdce. Chtěla říct, že bude moct zahodit prsten a stejně jako její biologická matka stanout ve spalujícím, ale očistným žáru plamenů, jenže to dnes nejspíš nepůjde! Slunce, které by jí zbavilo utrpení, se dnes nedočká. Byla to ironie. Celou dobu bylo všude, kam přišli, tak krásně a zrovna teď, když by potřebovala jen pár slaboučkých paprsků, jí slunce odepře svou pomoc. A ona nevěděla, jak jinak by měla jako upír skoncovat se světem. Jistě byly jiné způsoby, ale ona je neznala a ani nechtěla znát. A taky nechtěla uvěřit tomu, že by to bylo nějaké znamení z hůry! Je to jen déšť, nic víc… A každý déšť jednou skončí a ona počká. Počká i kdyby měla čekat desítky hodin! A pak bude po všem… Jenže teď ještě musí naposledy mluvit s Damonem Ale jak? Věděla, že zpátky do hotelu se vrátit nesmí. Ztratila by odvahu a nejspíš by zešílela. A mobil s sebou neměla, to věděla jistě. Nestihla si ho přendat z jedné tašky do druhé a teď by se jí tolik hodil… Pak jí ale cvičený upíří zrak padl na nedalekou telefonní budku a ona se opět v mžiku rozhodla. Alespoň v něčem jí osud přeje. Vrávoravě vstala ze zablácené země a vyrazila…

Damon stále ještě seděl na tomtéž místě na podlaze, na které klesl, když Elena odešla a zíral před sebe. V hlavě měl zmatek a cítil neskutečně silnou vinu za to, co udělal, ale současně tam bylo ještě něco, čemu ani nechtěl uvěřit… Zadostiučinění! Elena si tu facku prostě zasloužila a pokud se nemýlil, možná by jí mohla pomoct. Ano, to by mohla, jenže kde? Posmíval se mu vlastní vnitřní hlas a on neměl sílu ho umlčet. Měl totiž pravdu. Elena byla, bůh ví kde, a to bylo zlé. Byla na to všechno sama a to neměl nikdy dovolit. Veškerý vztek z něj vyprchal a zbyl jen strach. Strach z toho, co by Elena mohla kde provést a hlavně z toho, že by mohla udělat něco hodně zlého. Ale ne okolí… Sobě! Sice mu neskutečně nahrálo do karet zdejší mizerné počasí, které jí jistě zabrání, byť jen pomyslet na to, že by všechno definitivně ukončila, ale i tak si může psychicky hodně ublížit. Měl by tam někde být s ní a utěšovat ji.

Ikdyž pravdou bylo, že sám by teď potřeboval utěšit. To co zažil a co zjistil, otřáslo jeho psychikou víc, než cokoliv jiného v jeho hodně dlouhém životě a způsobilo mu téměř nezvladatelnou vnitřní bolest. Dívka, kterou miloval, mu lhala, ale to nebylo nejhorší. Nejhorší bylo, že se mu pořád víc a víc vzdalovala a on si toho ani nevšiml. A teď už možná byla moc daleko… Dost! Nesmí takhle přemýšlet! Oni to spolu zvládnou, jen jí musí co nejdřív najít. A on místo toho, aby vyrazil za ní, jen sedí a zírá do země. Musí se sebrat!

Jenže ještě, než dokázal vstát z podlahy, prořízl ticho hotelového apartmá nepříjemný zvuk telefonu. Samozřejmě zdejšího hotelového telefonu, protože Damonův mobil zůstal ležet dole na recepci a stejně byl naprosto nepoužitelný. Sice bylo celkem pravděpodobné, že volá kdokoliv jiný, než právě Elena, ale ona se k zvonícímu přístroji vrhl tak rychle, jako snad ještě nikdy. Serval starožitně řešené sluchátko a přitiskl si ho k uchu tak silně, že ho málem rozdrtil. „Haló…“ Uslyšel po dlouhé době znovu svůj vlastní hlas, který zněl naprosto cize a neživotně a pak mu srdce poskočilo nadějí. „Damone?“ Ozval se totiž z telefonu Elenin nezaměnitelný hlas a on se zhluboka nadechl. „Eleno?“ Chtěl říct mnohem víc, ale slova se mu vykouřila z hlavy. A Eleně zjevně taky, protože ze sluchátka se ozval akorát totálně zoufalý vzlyk a jemu bylo, jako by ho ten jediný kratičký zvuk mučil. „Neplač, prosím…“ Pokusil se jí alespoň nějak utěšit, ale mělo to spíš opačný efekt. „No tak, pššt, neplač, lásko a řekni mi, kde jsi.“ Doufal, že čím dřív jí sevře v náručí, tím líp jí bude a tím dřív budou moct celou tuhle nastalou situaci začít nějak řešit, jenže rozhovor, co následoval, byl pro něj jako studená sprcha, která spláchla veškeré jeho naděje a sevřela mu srdce ledovým příkrovem…

„Je jedno, kde jsem…“ Řekla totiž plačtivě, ale rozhodně Elena a on nějak podvědomě pochopil, že je to mnohem horší než čekal. „Není to jedno, přijdu tam za tebou.“ „Já ale nechci abys… sem chodil.“ „Co? Proč? Eleno, prosím, musíme to nějak vyřešit.“ „Vyřeším to sama.“ „Jak?!“ „Prosím, Damone, nedělej mi to ještě těžší…“ „Já vůbec nechápu, o čem to mluvíš, okamžitě mi řekni, kde jsi, já tam přijdu a promluvíme si o tom všem, ano? Miláčku, potřebuješ o tom mluvit!“ „Není o čem mluvit.“ „Ne? Zabilas nevinou dívku a sála krev spoustě lidí!“ „Já vím…“ Znělo to tak zoufale, že Damonovi počínající obavy z toho, že Elena mohla znovu vypnout, se okamžitě rozptýlily. „To je dobře, že to víš, ale teď se s tím musíme nějak vypořádat. Spolu!“ „Ne já… Miluju tě, víš to, viď.“ Řekla však ona náhle zcela nesmyslně a jemu ještě víc zatrnulo. „Ovšem, že to vím! Já tebe přeci taky, proč mi to říkáš?“ „Prosím, nezlob se na mě…“ Mluvila jako by jeho slova vůbec nevnímala a možná to tak i bylo, protože i po telefonu snadno poznal v jak hlubokém šoku nejspíš je. „Já se nezlobím, Eleno! A ta facka mě hrozně mrzí! Vážně, nechtěl jsem tě uhodit!“ „Měl jsi mě uhodit víc…“ „Ne! Proč tohle říkáš? Prosím, no tak, řekni mi, kde jsi.“ „Zasloužila bych si to…“ „Ne! Eleno no tak, mluv srozumitelně a řekni mi, kde jsi!“ „To je jedno, já jen… Jen ti chci říct, že to co se děje není tvoje vina, víš? Nemůžeš za to ani za to, co bude teď.“

Damona zamrazilo. „Co bude? Jak to myslíš?“ „Je mi to všechno hrozně líto! Vážně! Nezlob se, ale já… Nepovedlo se to, copak to nevidíš? Já vím, že ještě neuběhlo všech čtrnáct dnů, ale už je to jasné! Nezvládla jsem to! Mrzí mě to…“ Damon jen velmi pomalu chápal význam jejích slov, ale jeho podvědomí už muselo pochopit… Cítil, jak se třese po celém těle a jak se mu začíná točit hlava, ale pořád ještě nemohl uvěřit, že by Eleně vážně… „NE!“ Zařval téměř proti své vůli a ještě pevněji stiskl sluchátko. „Eleno tohle ne! Na tohle vůbec nemysli! Lásko, no tak, tohle nemusíš dělat! Spolu to zvládneme!“ „Ne, nezvládneme…“ Zašeptala zlomeně a jemu došlo, že jí nejspíš nepřesvědčí. Rozhodně ne takhle. Musel by být přímo s ní, aby dokázal její rozhodnutí nějak zvrátit, jenže nebyl! A než se mohl znovu pokusit zjistit, kde je, bylo pozdě. „Promiň mi to, miluju tě… Není to tvá vina!“ Řekla totiž Elena jako by z dálky a pak se ozval zvuk, který se mu zaryl až do mozku. Tiché cvaknutí oznamující konec hovoru pro něj znělo jako rána hromu a pak bylo ticho… Ticho, jako v hrobě ve kterém již brzy jeho milovaná skončí. A on s tím nemohl udělat vůbec nic!



7 reakce na FF: „Volba-část II“-45.Kapitola

  1. Heli napsal:

    To bylo tak smutné :-( Na jednu stranu jsem ráda, že už není vypnutá, ale o nic lepší tahle situace taky není. Líbil se mi popis těch jejích vnitřních pochodů, co ji donutilo zapnout a začít si uvědomovat, co provedla a jak se trápí a cítí vinu.
    Psala jsem komentář i k minulé kapitole, že se mi líbí Elena a dark side, že to je dobrý námět, který jsem ve Fanfiction ještě nečetla a v seriálu to ještě nebylo a kdo ví, jaká může Elena jako upírka být…. jenže mi komentář nešel odeslat, tak to doháním teď :-) Budu doufat, že ji Damon někde najde a zabrání jí v sebevraždě :-)

  2. Marry napsal:

    To né, doufám že nejsi ten typ autora co nechá hlavní postavu umřít protože to by nejen mě asi vážně hodně naštvalo. Ale pokud ne tak ti říkám že máš skvělý dějový linie, je vidět že to máš promyšlený a víš co děláš :) Asi puknu zvědavostí

  3. Đomča napsal:

    panebože brečela jsem jak malí mimino !!! já doufám že ji damon zachrání!!!! :)

  4. terulka napsal:

    Wow tohle mě vážně deprimuje takovej konec Grr ale píšeš skvělě :)

  5. mishiki napsal:

    neviem ako to robíš ale stávam sa závislou na tvojej poviedke :D vždy sa teším ako malá na deň keď vyjde ďalší diel a hneď ho prečítam na jeden dych a celá v napätí čakám čo sa stane ďalej :D ďakujem ti že mi tak krásne vypĺňaš to neznesiteľné čakanie na ďalšiu sériu :D

  6. kaťul napsal:

    Jejda takový napínaní Grr… ale píšeš skvěle a líbí se mi že popisuješ pocity obou vetšina povídek má jen jeden pohled .. jedním slovem – NÁDHERA ..

  7. Lenda3 napsal:

    Páni.. No super!! Miluju, když je někdo v průšvihu :D :) ) A těším se na další kapitolku ;)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Žádný člověk není tak bohatý, aby mohl koupit svoji minulost.“ Oscar Wilde