FF: „Volba-část II“-48.Kapitola

Tak a je tu zase čtvrtek a já vám přináším další kapitolku Volby. Pomalu spějeme do finále (tohle je dost „dramatická“ kapitola, tak snad se bude líbit), a jak se tu někteří ptali, tak nebojte, já pauzu nevedu, takže až skončím s touhle částí, což bude nějak příští týden, hned budu přidávat další. Stejně to dělím jen pro snadnější orientaci v textu :-) . Čili dnes vám opět přeju hezké počtení, budu vděčná za komentáře (zase jsem zvědavá :-) ) a další díl v neděli!

48.

Damon prudce rozrazil dveře taxíku a zmatenému taxikáři hodil na přední sedadlo desetieurovku, která by byla pokryla i cestu pětkrát delší, ale on drobné zpět nechtěl. Neměl čas se něčím takovým zabývat. Musel si pospíšit! Zavolat Stefanovi, vymotat se ze spleti Pařížských uliček, chytit taxi a dostat se sem k Eiffelově věži mu zabralo skoro třicet minut, takže teď už měl jen necelých pět hodin na to, co musel dokázat. Zdálo se to hodně, ale on znal Elenu až moc dobře a věděl, jak umí být tvrdohlavá, když se pro něco rozhodne… A  se vším skoncovat byla jistě rozhodnutá velmi pevně a on navíc pořád nevěděl, jak jí to vlastně bude rozmlouvat. Napadaly ho jen samé prázdné řeči, ale neměl čas připravovat si složitý proslov. Bude muset stačit jeho pověstná impulsivnost a komunikační talent!

Bez zaváhání se rozběhl k ztemnělé pokladně, proběhl jí a vyrazil nahoru po schodech. Výtah by byl sice rychlejší (ikdyž proti nabuzenému upírovi možná ani ne), ale nechtěl na sebe zbytečně upozorňovat a to nejen hlídače, ale hlavně Elenu. S hlídkou se však střet již v prvním patře celé věže. Dva mladíci v uniformách mu padli přímo do rány a on neměl čas ani náladu se s nimi párat. Sice je mohl ovlivnit, ale praštit s jedním o podlahu a s druhým o jednu ze vzpěr bylo rychlejší a účinnější. Navíc si mohl být jistý, že už je tu znovu nepotká a mohl bez zábran pokračovat do dalšího patra. Netušil přesně, na které ze tří plošin věže Elena vlastně je, ale byl si téměř jistý, že až na té poslední. On by rozhodně šel tam a ona se mu v hodně věcech podobala (tedy někdy…).

A taky že se nemýlil. Elena byla stále na horní plošině a zpoza zábradlí pozorovala ozářenou Paříž. Podivný pocit, který jí před chvílí přepadl dávno pominul a s ním zmizel i hlas, který jí volal a ona samu sebe dávno přesvědčila, že to byly všechno jen její zjitřené představy. Tolik toužila po tom, aby tu nebyla sama, až z toho začínala bláznit. Ikdyž slyšiny jí tak docela neopouštěly ani teď, protože měla pocit, že slyší vzdálené kroky a nějaké údery, ale asi to byla jen hlídka. Když se rozhodovala sem jít, nějak na hlídače nepomyslela. Moc se jí nelíbilo, že jí tu budou celou noc i ráno otravovat. Nejspíš je přeci jen bude muset ovlivnit, aby pro dnešek z obchůzek vynechali poslední patro a brzy k tomu bude mít asi i příležitost, protože se náhle přímo za ní rozjela klec výtahu. No nic, poslední hřích… Pomyslela si a místo toho aby se schovala jako předtím, opřela se o zábradlí a opět upřela pohled k obzoru. Trpělivě čekala, až se za ní ozve hlas některého ze strážných, jenže k tomu nedošlo. Kabina výtahu za jejími zády sice zastavila a dveře se s rachotem otevřely, ale hlas, který jí oslovil, rozhodně nepatřil nějakému hlídači. A dokonce nebyl ani její představou.

„Eleno…?“ Ozvalo se za ní jemně a ona se prudce otočila „Damone?.“ Vyhrkla a zírala na něj jako na zjevení. Vážně nečekala, že by jí tu našel. „Jak jsi mě…“ Začala, ale pak jí to náhle došlo. Ten zvláštní pocit a jeho hlas před chvílí tedy přeci jen nebyly jen výplody její fantazie! Tušila, že Damon má v mentální rovině netušené možnosti, ale tohle jí vážně nenapadlo. No co, je tu a s tím už se nedá nic dělat, ale ona mu rozhodně nedovolí, aby tentokrát zvrátil její rozhodnutí. „Nepřibližuj se ke mně.“ Vyhrkla možná až trochu hystericky a on jen zvedl ruce na znamení, že to nemá v plánu. Pak ale pohodil hlavou. „A co uděláš? Skočíš dolů?“ Z jeho hlasu čišel smutek a strach, ale také jakási odevzdaná, kousavá ironie (už ve výtahu mu došlo, že se zamilovanými slovíčky u ní asi nepořídí, ikdyž to bylo přesně to, co by jí nejradši řekl.). „Možná…“ Odvětila nejistě, ale pak jí napadlo něco lepšího. „Nebo tam možná hodím tohle.“ Dodala a bez zaváhání si z prstu stáhla lapisový prsten. Východ slunce byl sice ještě daleko, ale kdyby ho teď zahodila z víc než dvousetmetrové výšky, bylo jí jasné, že by ho těžko stihl najít včas. Damon ale jen zavrtěl hlavou. „Prosím ne.“ „Tak se ke mně nepřibližuj.“ Měla náhle panickou hrůzu z toho, že se po ní vrhne a násilím jí odtud odvede (přesto, že by se asi bránila úspěšně, on byl starší, vyšší a rozhodně silnější, než ona). Ale to Damon rozhodně neměl v plánu. „Neboj, nechci tě odsud odtáhnout za vlasy jako neandrtálec. Přesto, že se tak možná někdy chovám…“ Smutně se na ní usmál, ale ona jen sklopila oči.

„Tak proč jsi tady?“ Položila mu logickou otázku a on jen pokrčil rameny. „Proč myslíš? Zavoláš mi, že chceš umřít a myslíš si, že mi to bude jedno?“  „Jdi pryč, prosím. Už jsem se rozhodla.“ Odbyla ho bez mrknutí oka, ale přitom měla co dělat, aby se nerozplakala. Jeho blízkost v ní vyvolávala tolik krásných vzpomínek… Ale musí být silná! „Nikam nepůjdu, Eleno.“ „Prosím, běž… Nemusíme si to přeci dělat ještě těžší.“ „Dívka, kterou miluju se má v plánu zabít. Vážně si myslíš, že pro mě ještě může být něco těžšího?“ Znovu ta odevzdaná ironie prodchnutá zoufalstvím a ona od něj raději odvrátila pohled. Nebyla si jistá, jak dlouho ještě zadrží slzy. „Víš, co jsem provedla.“ Změnila proto alespoň trochu téma, jenže to moc nepomohlo. Myšlenka na její činy jí jen víc zdeptala a ona se opravdu rozplakala. „Ano.“ Odvětil prostě Damon a ona na něj jen šokovaně pohlédla. „Pak ale taky chápeš, že si zasloužím zemřít.“ Damon chvíli mlčel ale, pak znovu odevzdaně pokrčil rameny. „Ne, to vážně nechápu.“ „Zabila jsem nevinou dívku, ubližovala spoustě lidí a lhala ti do očí.“ Odporovala mu zoufale, ale on jí jen dál provrtával pohledem. „A já lžu pořád a lidí jsem zabil desítky a ublížil tolika, že to ani nedokážu spočítat a přesto ty sama jsi byla ještě nedávno přesvědčená, že si zemřít rozhodně nezasloužím. Vzpomínáš?“ Připomněl jí její vlastní slova, která mu šeptala, když si oba mysleli, že umírá na vlkodlačí kousnutí a Elena uhnula pohledem. „Nebo na tebe platí jiná měřítka, než na mě? A nebo jsi snad změnila názor a myslíš si, že bych měl umřít i já?“ „Ne!“ Vyhrkla zděšeně, jenže Damona v té chvíli napadlo něco šíleného. Naprosto šíleného, ale dle toho, jak špatně se zatím jeho komunikace s Elenou vyvíjela, to možná byla jeho poslední naděje. A když to nevyjde… No, tak už mu to vlastně bude jedno! A on byl tak zoufalý, že to byl ochotný risknout. Ikdyž pochopitelně nechtěl, aby to tak skončilo.

„Možná máš pravdu, třeba si zasloužíme smrt oba.“ Řekl tudíž co nejodhodlaněji a ona na něj nechápavě hleděla. „Co tím…“ Začala, ale ke slovu „myslíš“, se už nedostala. Damon se totiž zhluboka nadechl, aby neztratil odvahu a pak udělal něco, co jistě nečekala. Stejně jako před chvílí ona si stáhl z prstu ochranný prsten, ale na rozdíl od ní si ho nenechal v dlani, ale natáhl ruku a vší silou jím mrštil kamsi do dálky. Šperk, který ho během slunečných dnů držel při životě opsal široký oblouk a zmizel kdesi ve vysoké trávě nedaleké piknikové loučky. „Cos to provedl?!“ Vřískla Elena zděšeně a nemohla uvěřit tomu, že Damon skutečně zahodil něco tak důležitého. On ale jen pokrčil rameny, jako by se ho to skoro netýkalo. „Nechci žít ve světě, ve kterém ty nebudeš. A navíc pokud si zasloužíš umřít ty, zasloužím si to i já.“ Odvětil tiše a Elena na něj vrhla zoufalý pohled plný vzteku a bolesti. „Jak jsi jen mohl?! Okamžitě jdi ten prsten najít, slyšíš!“ „Už jsem ti to řekl jednou, Eleno. Nikam nepůjdu. Rozhodně ne bez tebe…“ „Ale pak umřeš! Za pár desítek minut vyjde slunce.“ „Já vím.“ „Víš?“ Opakovala po něm hystericky a po tvářích jí dál stékaly slzy. „Víš to a je ti to jedno?“ „Stejně jako tobě…“ Jeho hlas zněl stále klidně, ale dalo mu to docela dost práce, nedat na sobě znát, jak mizerně se skutečně cítí.

Elena ale jen rozhodila rukama. „Ale mě to není jedno, Damone! Jenže co mám dělat?.“ „No já nevím, co takhle třeba žít a zkusit se s tím vším vyrovnat?“ Nedokázal už moc krotit své spravedlivé rozhořčení. Miloval Elenu hrozně moc, ale tohle ho štvalo! V tomhle byla úplně stejná jako Stefan! Ani jeden z nich se nechtěl postavit svým vlastním činům. „Ale já se s tím prostě nedokážu vyrovnat.“ Vzlykla zdrceně. „Ale dokážeš. Eleno, já vím, jak je to pro tebe těžké. Vím, jaká jsi a jak moc ti vždycky záleželo na všech lidech kolem tebe, ale copak na mně ti nezáleží?“ Výraz mu zněžněl a on k ní i přes vzdálenost několika metrů vztáhl ruku. „Ovšem že mi na tobě záleží.“ Vzlykla ukřivděně . „A co třeba na Stefanovi?“ „Na něm taky!“ „A jak myslíš, že nám bude, když to vzdáš? Jak bude mě, když jsem ti slíbil, že tě naučím, jak žít jako upír a tak tragicky jsem selhal?“ „Damone, přestaň!“ „Proč? Nechceš to slyšet? Ale je to pravda, Eleno.“

Zoufale od něj odvrátila pohled a bylo jí ještě hůř, než před chvílí. „Ale já to prostě nedokážu. Nedokážu žít jako upír a neubližovat lidem kolem sebe.“ Vzlykla a on ucítil šanci. „Ale dokážeš, lásko. Spolu to všechno zvládneme. Slibuju, že to co se stalo, už se znovu nikdy nestane. Nedovolím to!“ Ale Elena jen tiše plakala a vrtěla hlavou. „Ne… Nedokážu to a bude ze mě zrůda a to nechci! Je mi to líto, Damone…“

Naděje, která mu svitla, znovu bolestně pohasla a on sklopil oči. Co měl dělat? Co jí měl ještě říct? Nic dalšího ho nenapadalo, takže se znovu musel vrátit k potupnému vydírání. „Jak chceš.“ Zašeptal zlomeně a bez zaváhání vyrazil k zábradlí. Elena na okamžik ztuhla, protože jí opět blesklo hlavou, že jí odtud možná bude chtít odvést násilím, ale on se pouze opřel o kovové příčky zábradlí a svezl se po nich na podlahu plošinu, kde se usadil. „Co…To děláš?“ Vypravila ze sebe nejistě, ale on se jen opřel hlavou o chladné železo a zavřel oči. „Čekám.“ „Na co?“ „Na rozbřesk.“ Elena se zajíkla. „To nemyslíš vážně! Okamžitě jdi najít ten prsten a zmiz odsud!“ „Promiň, ale když ty nemůžeš zkusit dát upířímu životu a mě a Stefanovi druhou šanci, já zase nemůžu jít hledat prsten.“ „Hajzle!“ Prskla nenávistně, ale on věděl, že je to hlavně proto, že je zoufalá a má strach. „Už mi říkali i hůř…“ Odfrkl nezaujatě a mrkl na hodinky. Zbývaly mu necelé tři hodiny času. No, to není moc, ale není to ani málo. A on se v koutku duše stále ještě tak docela nevzdával. Pokud bude třeba umřít, tak umře (nerad samozřejmě, už kvůli Stefanovi), ale možná… Jen možná to potřeba nebude. Pořád věřil, že si to Elena rozmyslí. „Tohle je vydírání!“ Vřískla zatím vztekle Elena, ale on jen pokrčil rameny a oči nechal zavřené. Neměl už jinou šanci, a když to nepůjde takhle, nepůjde to asi nijak…

„Damone, mohl bys prosím zvednout zadek a jít hledat ten prsten?!“ Zavrčela nevraživě Elena a už nejméně po sté za uplynulé dvě hodiny se ho pokoušela přesvědčit, aby se přestal chovat jako tvrdohlavý mezek a zachránil alespoň sám sebe, když jí už pomoci není a nebude. „Ne, nemohl.“ Odvětil stejně nezúčastněně, jako pokaždé a s čelem přitisknutým k příčkám kovového zábradlí sledoval nepatrně se jasnící obzor. Do východu slunce sice zbývalo ještě hodně času, ale už teď se daly stopy tohoto blížícího se přírodního jevu odhalit. „A navíc, stejně už bych ho asi nestihl najít.“ Dodal pak (dost ho zabolelo, že je to pravda) a smutně pohlédl na Elenu, která se opírala o zábradlí kus od něj. Kdyby mu tak alespoň dovolila, aby jí objal… Jenže toho se těžko dočká, protože jeho milovaná byla viditelně rozžhavená doběla. „Klidně ti pomůžu!“ Odsekla vztekle, ale oči měla přitom stále plné slz a potlačované bolesti. „Díky, ale nemusíš se obtěžovat. Stejně ti na mě nezáleží…“ Damon se hnusil sám sobě, za to, že něco takového říká, ale už nevěděl, jak jinak Elenu přimět, aby alespoň začala přemýšlet o tom, že si možná nezvolila úplně nejlepší osud. Za tu dobu co tu s ní seděl, už vystřídal všechno. Dokonce se i snížil k těm sladkým, zamilovaným větám, ale nic nepomohlo…

„Jak tohle můžeš říct?“ Vzlykla zmučeně a on raději odvrátil pohled. „Kdyby ti na mně záleželo, chovala by ses jinak…“ „Myslím, že už jsem ti to dostatečně vysvětlila.“ „No jistě, vysvětlila. Chceš umřít, protože nejsi ochotná nést odpovědnost za to, cos provedla.“ Elena na to radši nic neřekla. Jednak byla příliš zoufalá na to, aby vymýšlela nějakou smysluplnou odpověď a navíc… Navíc měl Damon tak trochu pravdu.

„To je fuk,“ Otřela si pak hřbetem ruky uplakanou tvář. „Nic to nemění na tom, že nechci, opakuji nechci! Abys tu kvůli mně zemřel.“ Na to pro změnu neodpověděl on, ikdyž to samozřejmě taky nechtěl, ale nedávala mu na výběr.. „No tak. Běž odtud.“ „Neopustím tě, Eleno.“ Její tvář na okamžik zněžněla. „Tak si vem můj prsten.“ Natáhla k němu dlaň s drobným stříbrným kroužkem, ale Damon se smutným úsměvem zavrtěl hlavou. „Ne, díky.“ Elena vztekle ruku stáhla a bylo na ní vidět, že by mu nejradši nafackovala tak, jako on jí. Možná mnohem víc! „To ti ho mám rvát na prst násilím?.“ „Nemyslím, že bys měla šanci nade mnou v tomhle vyhrát.“ Okomentoval její pošetilou větu a měl pravdu. Neporazila by ho!

„Ale já nechci, abys umřel!“ Vřískla hystericky a znovu se rozplakala. „Pak se cítíme oba stejně.“ Odvětil mírně, přesto, že by jí nejraději sevřel v náručí a ona jen tiše vzlykla. Damon jí chtěl říct alespoň něco nepatrně povzbuzujícího, přesto, že přesně nevěděl co, ale v tom okamžiku se ozvalo pípnutí jeho telefonu, ohlašující příchod zprávy. Automaticky po přístroji sáhl a přečetl si zprávu od Stefana. Letadlo právě usedalo na Pařížskou ranvej. Damon smutně mrkl na hodinky a povzdechl si. Pozdě… I kdyby Stefan okamžitě sehnal taxi, nebo i kdyby celou cestu z letiště sem utíkal, jak nejrychleji by mohl, úsvit bude rychlejší. Elena si i přes vlastní slzy všimla jeho zoufalého výrazu, který se mu při myšlence na bratra, který tu najde už jen dvě rozfoukané hromádky popela, nepodařilo utajit a tiše na něj hleděla. „Co je?“ zeptala se pak, když se k žádnému vysvětlení neměl, ale on si jen povzdychl. „Špatné zprávy?“ Pokoušela se to z něj dostat, přesto, že to, vzhledem k tomu, že z nich za pár minut bude jen popel, nemělo moc velký smysl, ale ona to náhle potřebovala vědět. „Tak nějak…“ „A od koho?“ Damon na okamžik zaváhal, protože o Stefanovi doteď před ní nechtěl mluvit (Byl pro něj takovou jeho tajnou zbraní, ale bohužel zbraní, která dorazí na místo bitvy pozdě.). Ale pak mu došlo, že už má asi jednu z posledních šancí zvrátit Elenino rozhodnutí. „Od Stefana.“ Řekl nevzrušeně a ona na něj vykulila oči. „Od Stefana? A co ti…“ „Píše?“ Dokončil za ní. „Že právě přistává na letišti, které je asi dvacet kilometrů odtud.“ Elena šokovaně vydechla. „On je… Tady?.“ „Skoro… Ale nemá šanci to sem stihnout včas, bohužel.“ Nic víc jí nevysvětloval, ale ona viditelně zaváhala. Na okamžik pocítila neodbytnou touhu Stefana vidět, ale pak si představila, jak by to asi probíhalo a raději si o tom zakázala dál přemýšlet. Nemůže se mu přeci ukázat a vzápětí si sundat prsten. Nemluvě o tom, že v té době už bude Damon dávno mrtvý. Jenže ten postřehl její váhání a přesto že čekal, že ona těžko bude chtít čekat, než se Stefan objeví, rozhodl se přitlačit. „Asi bych se s ním měl rozloučit, nemyslíš?“ Zašeptal a Elena na něj zoufale pohlédla. „Chceš mu něco vzkázat?“ Dodal pak ještě a nejradši by si za takové vydírání nafackoval. Bylo to hnusné, ale bohužel musel ještě přidat. „Zavolal jsem mu, protože jsem si myslel, že když jsem jako učitel zklamal já, mohl by ti pomoct on. Má podobné problémy jako ty a mohl by ti poradit, ale… Bohužel. Takže… Nějaký ten vzkaz?“ Eleně znovu vytryskly z očí slzy a on raději sklopil pohled k displeji mobilu. „Nemusí nás přece ztratit oba…“ Vydechla přiškrceně a on se obrnil proti jejím slzám a znovu jí pohlédl do očí. „Buď oba, nebo ani jednoho…“ Bylo to opravdu kruté, ale nic jiného jí na to říct nemohl. Jistě že nechtěl, aby Stefan najednou ztratil jeho i ji a hlavně ani on nechtěl bratra opustit a nechat ho tu samotného. Jenže už neměl na výběr. Odhazovat prsten nejspíš nebyl nejlepší nápad, ale on vážně doufal, že se mu jí podaří přesvědčit. Nepodařilo… A Teď za to zaplat!. Ale na jednu stranu život bez ní by pro něj stejně neměl smysl.

Koutkem oka zachytil jasnící se pruh oblohy na východě a došlo mu, že už opravdu nemají čas. Odhadoval to tak na pět minut, spíš míň. Tady, víc než dvěstě metrů nad zemí byli na ráně slunečním paprskům a on mobil zase zaklapl. Neměl sílu Stefanovi něco psát a navíc… By to už možná ani nestihl. A on chtěl udělat ještě něco… „Myslím, že nám zbývá už jen pár minut.“ Ukázal smutně k obzoru a pomalu vstal. Elena ho sledovala totálně zmučeným pohledem a v hlavě měla takový zmatek, že málem ani nevěděla čí je. Tolik protichůdných pocitů snad ještě nikdy necítila. „Takže…“ pokračoval však nemilosrdně Damon a než stihla protestovat, sevřel její dlaně ve svých a vytáhl jí na nohy. „Mohl bych mít poslední přání?“ Zmateně přikývla. „Můžu tě naposledy obejmout?“ Zašeptal a stěží zadržoval vlastní slzy a ona znovu přikývla. „Miluju tě. Nezapomeň na to, lásko. Ať už budeme za chvíli kdekoliv.“ Dodal ještě a přitáhl si jí do náruče. Zatímco jí ovinul paže kolem těla, obloha na východě vybuchla stovkami barev a sluneční paprsky se rozletěly po kraji jako smrtící ohnivé šípy. Damon raději zavřel oči a odevzdaně čekal, až se světlo dotkne jeho nechráněné pokožky. Jenže…

Jenže k tomu nedošlo! Místo bolesti ucítil prudké škubnutí a následně zády tvrdě narazil na chladnou kovovou konstrukci věže. Překvapeně zamrkal a uvědomil si, že Elena ho v poslední vteřině strhla stranou a i s ním se skryla ve stínu masivní konstrukce, kam nemělo ranní slunce šanci dosáhnout. Teď spolu zkoprněle stáli v chladivém přítmí, zatímco kolem nich se probouzel nový jarní den a ona ho křečovitě objímala kolem krku. „Eleno…“ zašeptal ohromeně, ale ona jen zavrtěla hlavou, aby ho umlčela. „Ty, jsi neskutečně hnusnej manipulátor!“ Vzlykla mu pak s hysterickým pousmáním do ucha, ale přitom necítil v jejím hlase jen bolest ale podivnou odevzdanost. A až pak mu to došlo. Dokázal to!



11 reakce na FF: „Volba-část II“-48.Kapitola

  1. Marry napsal:

    Já už jsem se bála že to nedokáže ale konečně tu blbku přemluvil. Ona je tak slabá, a sebevražda je jenom toho důkazem – když nechce čelit svým problémům ukazuje to o ní už jen to nejhorší. Ale alespoň je ten Damon zachránil. A prosím neříkej mi že bude jako Katherine a nebude si dokázat vybrat mezi salvatorama. Totiž to mě masivně štve :/ Zvlášť pokud vybraný není Damon

  2. Althea(Abs) napsal:

    Merry: A co když si nebude muset vybírat? :-)

  3. Marry napsal:

    Hm, co tim chceš říct? :D Stefan si určitě našel někoho lepšího! :) To se mi líbí ;)

  4. barča napsal:

    aaaaa ja som taká happy, že ju presvedčil!! :) úplne túto poviedku milujem a každý deň, kedy čakám na nové časti doslova rátam hodiny, kedy bude utorok, štvrtok alebo nedeľa :) je to lepšie, ako seriál nehovoriac o tom,že úplne zachytávaš seriálové postavy a ich povahy :) Elena by presne takto šibnuto reagovala aj v seriály, keby Julie bola natoľko kreatívna a napadlo ju vymyslieť niečo akéto :) každopádne, teba by mali za ňu vymeniť, možno by potom seriál dosiahol aj vyššiu sledovanosť :) a samozrejme dúfam, že teraz Elena zostane pekne pri Damonovi a nepobeží za Stefanom. taká Catherine sa tam ešte neobjavila, či? :D

  5. mona 1995 napsal:

    To bola teda dramatická časť normálne som sa bala že ho Elena necha zomrieť.Dúfam že Stefanov príchod ich vzťah nezničí.Teším sa na pokračovanie.

  6. terulka napsal:

    krásná jako vždy už se si myslela že ji nepřesvědčí a umře .. A co když si nebude muset vybírat ? Takže to typuju že se Stefanem někdo chodí třeba Kath, Caroline nebo tak někdo :D těším se na další

  7. Althea(Abs) napsal:

    Díky moc všem za komentáře :-) A nechci „spoilerovat“, ale něco málo ještě prozradím :-D
    Marry,terulka: Ne, Stefan si nikoho jiného nenašel. V tomhle se držím seriálu, pořád miluje jen a pouze Elenu. A ona zase miluje jeho (ovšem už ne „jen a pouze“ ani „always“).
    barča: Ne Kath se v mé povídce ještě neobjevila a v dohledné době to ani neplánuju. Ale jednou na chvíli možná jo :-)

  8. terulka napsal:

    ou tak to si mě uklidnila mě se moc Steferine nelíbí :D

  9. Lenda3 napsal:

    Skvělá kapitolka!!! Asi se ti nechce přidat nějakou dřív než v neděli …??? Tvoje povídka je vysoce nakažlivá !:D ♥

  10. Daina napsal:

    Moc hezká kapitolka, jen tak dál. Moc ráda čtu tvé příběhy :)

  11. Natalia napsal:

    ej, dlhsie som tu nebola a vidim, ze som vela zameskala! :) tak pekny happy end teraz, len co bude dalej… idem citat :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Jedna ženská vidí často dál, než pět mužských s dalekohledem.“ Jan Werich