FF: „Volba-část II“-49.Kapitola

Tak a máme tu nedělo a já mám pro vás další kapitolku mé povídky Volba. A není to kapitola ledajaká, protože je poslední. Ano, jedná se o poslední kapitolu druhé části mé povídky, ale to neznamená, že už je to konec celkový. Ihned v úterý zveřejním první kapitolu z části třetí, která bude na tuto těsně navazovat a doufám, že mi i nadále zachováte přízeň a že se vám mé psaní bude líbit. Takže ještě jednou moc děkuji, že mé výtvory čtete a opět budu moc vděčná za komentáře a to jak ke kapitole, tak celkově k dosavadním částem povídky :-) . A teď už směle do čtení!

49.

„Promiň.“ Zašeptal Damon procítěně a v tom jediném slově byla omluva za všechno, co Eleně za poslední dobu provedl. Za to, že nebyl tak dobrý učitel, jaký být měl, za to že se s ní hádal, že na ní křičel, i za facku, kterou jí dal a samozřejmě i za to, jak s ní tady na věži manipuloval a za všechno to hnusné, co jí tu řekl. A Elena to tak samozřejmě pochopila, přesto ho jen pevněji objala a položila mu hlavu na rameno. „Vážně mě to mrzí. Všechno.“ Pokračoval láskyplně, protože teď přesně přišel správný čas na jemné zacházení, a ona po chvíli nepatrně přikývla. A pak najednou řekla něco, co nečekal. „Mě taky. Omlouvám se.“

„Nemáš zač, miláčku.“ Odvětil rychle, ale ona se od něj odtáhla a vážně mu pohlédla od očí. „Ale mám.“ Zašeptala prostě a on se s ní radši nedohadoval. Na jednu stranu měla pravdu. Bylo toho hodně, za co by se měla omluvit a nejen jemu, ale on to už nechtěl řešit. „Zapomeneme na to, ano?“ Navrhl nejistě, jenže Elena jen znovu vzlykla. „Já na to nemůžu zapomenout. Spíš s tím prostě budeme muset žít.“ Nebyla to moc povzbudivá věta, ale jeho přesto neskutečně potěšila. Za prve proto, že Elena se evidentně rozhodla nic nepotlačovat, ale postavit se tomu všemu co se stalo a co je teď čeká, čelem. Ale hlavně proto, že se vůbec rozhodla jít dál. Chtěla žít a to bylo nejdůležitější, ikdyž jí k tomu v podstatě donutil, ale na to nechtěl myslet. A ona taky ne. V hlavě měla pořád příšerný zmatek, ale najednou z ničeho nic jí došlo, že nechce umřít. Kdo ví, zda jí to došlo, v tváří tvář jistotě, že pokud zemře ona, zemře i Damon, nebo zda za to mohly všechny ty další věci, co jí říkal včetně zmínek o Stefanovi, ale prostě se rozhodla to nevzdat. Bude to strašně, příšerně těžké, ale ona to může ještě jednou zkusit. Není na to sama a snad ani nikdy nebude, takže by do toho prostě jít měla.

Ve svých úvahách si ani nevšimla, že jí Damon opatrně stáhnul na podlahu a pevně jí objal. Tiskla se k němu tak nějak podvědomě, ale i tak cítila jeho neskonalou úlevu. A nejen úlevu. Damonovi bylo, jako by z něj někdo sejmul nejméně tisícitunové závaží. Když nad tím tak přemýšlel, vůbec nechápal, jak vlastně mohl uplynulých několik hodin hrůzy, výčitek a bolesti ve zdraví přežít a ještě k tomu s Elenou nějak smysluplně polemizovat, ale asi měl někde hluboko v sobě netušené rezervy. Ale ty teď každopádně vyprchaly a on byl rád, že sedí a opírá se o kovovou konstrukci. Kdyby měl jen tak stát v prostoru, nejspíš by se třásl po celém těle, jako běžní smrtelníci, kteří prožijí pořádný šok. Ale nebyl čas se litovat…

„Miluju tě.“ Zašeptal Eleně do ucha, aby se nějak znovu vzpamatoval a ona se k němu přitiskla ještě těsněji. „Já tebe taky.“ Na víc se nezmohla a on po ní momentálně ani víc nechtěl. Prostě tam jen tak spolu seděli a objímali se. A seděli by tam nejspíš až do večera, kdyby se o pár minut později neozvaly kroky, někde hluboko pod nimi na schodech a pak zvuk pohybující se výtahové klece. V podstatě to mohl být kdokoliv, včetně ranní směny stráží, ale Damon podvědomě tušil kdo to je. A nemýlil se.

„Haló!“ Ozval se po chvíli známý, mírně zadýchaný hlas, který svědčil o tom, že jeho majitel nejspíš opravdu hodně pospíchal a Damon se musel pro sebe usmát. Stačilo málo a bylo pozdě. Příchozí by tu nenašel nic víc, než Elenin upuštěný prsten a pár hrstí popela. Jenže nebylo! „Stefane!“ vyhrkla v tu chvíli Elena, která se v Damonově  náručí napřímila a on jí ochotně pustil. „Eleno?.“ Na plošině se v tomtéž okamžiku objevil jeho vlastní bratr a Damon byl skutečně rád, že ho vidí. Sice by to nahlas asi nikdy nepřiznal, ale byl rád, že je v tom Stefan s nimi! Nemusel souhlasit, že jim pomůže, protože si jistě snadno domyslel, jak moc se za ty necelé dva týdny vztah mezi ním a Elenou změnil, ale on souhlasil víc než ochotně a teď byl konečně tady a než se Elena i Damon stihli vzpamatovat, klečel vedle nich a tiskl Elenu k sobě. „Jsi v pořádku?“ vyhrkl napůl úlevně a napůl vyděšeně a ona s další várkou slz v čokoládově hnědých očích, přikývla. „Ach Stefane, já jsem tak šťastná, že jsi tady! Hrozně se mi po tobě stýskalo!“ Zašeptala plačtivě, ale on jen mlčky přikývl. Na řeči budou mít čas později…

Objímali se tak pevně a dlouho, že to bylo až nevhodné, ale Damonovi to bylo jedno. Nic na světě mu momentálně nebylo vzdálenější, než žárlivost a s neskutečnou úlevou pozoroval svého bratra a jejich společnou lásku, jak se k sobě tisknou, jako by na tom závisel jejich život. A kdo ví, možná i závisel. Do budoucna rozhodně a ne jen jich dvou, ale všech tří. Byl tudíž ochotný, nechat jim tedy tolik času, kolik jen budou potřebovat, ale po chvíli se i on dočkal Stefanovy pozornosti. Bratr na něj nenápadně kývl a on mu věnoval trochu unavený úsměv. „Konečně jsi tady.“ Řekl pak s nepatrnou ironií v hlase, ale Stefan jen pokrčil rameny. „Měl jsem tě poslechnout s tím plaváním, myslím, že bych tu byl dřív.“ „To nevadí, stihnuls to.“ Mávl rukou Damon a pohodlněji se opřel o kovový sloup. Cítil se vážně dost vyčerpaně. A nejen psychicky, ale i fyzicky. Nespal a hlavně nepil krev už dobrých čtyřiadvacet hodin a navíc mu citelně chyběl jeho prsten. Sice byl mimo dosah slunečních paprsků (kdyby nebyl, moc by z něj nezbylo), ale i tak nebyli upíři stavění na pobyt venku za denního světla. Prsten tenhle drobný nedostatek dokonale zastíral, jenže on ho momentálně neměl. „Jsi v pořádku?“ Naznačil Stefan rty starostlivou otázku, ale Damon jen s lehkým úsměvem přikývl a trhl hlavou směrem k Eleně v jasném gestu, říkajícím: „Věnuj se jí, já to zvládnu.“ A Stefan ho rád poslechl. Pevněji Elenu sevřel v náručí a něco jí šeptal do ucha. Nebylo to nic moc důležitého, jen pár běžných uklidňujících frází, jako že bude všechno v pořádku a že to spolu zvládnou. Ale on to mysle navíc naprosto vážně. Musí to spolu zvládnout!

Ale nejdřív by odsud měli zmizet někam do soukromí, napadlo ho pak a jemně od sebe uplakanou Elenu odtáhl. „Miláčku, nepůjdeme někam do hotelu, máte tu apartmá, ne?“ navrhl nesměle, jenže Elena se náhle zatvářila dost podivně a vrhla doslova provinilý pohled na Damona. Ten však jen odevzdaně  mávl rukou.. „Co se děje?“ nechápal Stefan a jeho bratr si teatrálně povzdychl. „Vy dva můžete jít, kam chcete, ale já jaksi musím zůstat tady. Ještě tak, zhruba…“ Mrkl na hodinky. „…třináct hodin.“ Jako zázrakem se mu vracel jeho obvyklý smysl pro ironický humor. Po tom všem co prožil, co zvládl a jaké katastrofy zažehnal, mu tak nějak připadalo všechno k smíchu. A nejvíc Stefan, který nejistě těkal pohledem z jeho pobaveného úsměvu na Eleninu provinilou tvář. „Proč?“ Vypadlo z něj pak a on měl co dělat aby nevybuchl smíchy. Ale ovládl se a místo toho zvedl obě dlaně, roztáhl prsty a zamával jimi Stefanovi před obličejem. „Proto…“ Jeho bratr ale pořád nic nechápal a dokonce mu blesklo hlavou, jestli se Damon z toho všeho, co v poledních hodinách prožil tak trochu nepomátl, ale pak mu to najednou došlo. On odtud opravdu nemohl. Na levé ruce mu totiž chybělo něco, co tam nosil již jedno a půl století. „Kde máš prsten?“ Ale Damon se jen znovu usmál a mávl rukou kamsi k nedalekému zábradlí. „Tam někde… Bude…“ Bylo to vážné, ale on si prostě nemohl pomoct. Elena žila a byla ochotná znovu bojovat, tak proč by neměl být šťastný?

„Jak to myslíš? Kde tam? Já…“ Pokračoval ale Stefan dezorientovaně, jenže tentokrát ho nečekaně přerušila Elena, která si právě utírala slzy do rukávu svého dříve luxusního sáčka. „Zahodil ho tam.“ Informovala ho zastřeně a vrhla přitom na Damona nepatrně vyčítavý pohled, jako by mu říkala: „A stejně jsi to neměl dělat, vidíš?“ Jenže on si z toho nic nedělal a jen kývnutím potvrdil její slova. „Ale proč jsi ho proboha zahazoval?“ Pokoušel se to marně pochopit Stefan, ale pak mu to asi částečně došlo, protože raději otázku zazdil. „No to je fuk… Ale co budeme dělat?“ „Vy půjdete do hotelu a já, tu počkám, dokud to protivné slunce nezapadne.“ „To tu jako chceš sedět celý den v tomhle titěrném kousíčku stínu?“ Nechtěl věřit Stefan, ale Damon jen rozpřáhl ruce. „A co mám dělat? Pryč odtud nemůžu, hele.“ Na znamení svých slov na okamžik natáhl ruku ze stínu a rychle jí se syknutím zase schoval. „Nech toho!“ Napomenula ho trochu plačtivě Elena a Stefan s ní souhlasil. „Jo, neblbni! Já vím, jak to funguje. Jenže večer tam někde na zemi tvůj prsten už těžko bude.“ „No, tak se ze mě konečně stane pravý upír, pohybující se pod rouškou temnoty.“ Stefan jen zvedl oči vsloup a Elena se dokonce nepatrně pousmála. „Jasně! No nic, hele nejlepší bude, když se po něm podívám já, co ty na to?“ Nabídl Damonovi neochotně, ale jinou možnost neviděl. Sice chápal, že bratrovi spadl ze srdce obří kámen, ale celé to bral moc na lehkou váhu.“ „To bys pro mě udělal?“ Divil se na oko, ale ve skutečnosti byl Stefanovi vděčný a dost ho jeho vstřícnost zarazila, ikdyž i potěšila. „A mám na výběr?“ Povzdechl si Stefan a vstal. „Já tady zůstanu s tebou.“ Přisedla si Elena zase o něco blíž k Damonovi, ale on ucítil dobrou příležitost a zavrtěl hlavou. „Ne, to není nutné. Jdi pomoct Stefanovi, dlouho jste se neviděli a myslím, že si máte o čem povídat. A já si stejně asi na chvíli zdřímnu, než bude věž otvírat.“ Elena se sice tvářila dost rozpačitě, ale Stefan nepatrně kývl, jako že chápe, že mu Damon tímhle dává čas v klidu s Elenou probrat její současnou situaci, a lehce jí za paži vytáhl do stoje. „Užijte si pátrání.“ Zavolal za nimi ještě Damon a Stefan se jen ušklíbl. „Neboj. A ty sebou ze spánku moc neházej, ať nevypadneš ze stínu.“ „Ha, ha…“ Odfrkl na oko otráveně, ale přitom se cítil vážně dobře. Dnešek začal tak hrozně, ale vyvíjel se opravdu slibně. Konec konců, možná by si vážně mohl na chvíli odpočinout…

Elena se Stefanem po boku mlčky sestoupili z věže, která stále zela prázdnotou (a bude to tak ještě víc, než čtyři hodiny, tedy kromě probírajících se strážných, které Stefan po cestě raději ovlivnil) a oba se automaticky vydali směrem, kterým by zhruba tak asi mohl prsten z věže padat. Bohužel ale okamžitě pochopili, že tohle bude na dlouho. Damon sice nevědomky zvolil výhodnější směr hodu (kdyby mrskl prstenem na druhou stranu, mohl dopadnout někam na nedalekou ulici, nebo ještě hůře, skončit v nepříliš vzdáleném umělém jezírku), ale i tak to s hledáním nevypadalo moc růžově. Šperk patrně skončil kdesi na rozhlehlém travnatém prostranství, které momentálně pokrýval nespočet hustých zelených trsů (kterým jistě velmi svědčil včerejší celodenní déšť.), takže to vypadalo tak, že jediná možnost jak ho najít, bude plazit se v trávě tak dlouho, dokud na něj jeden z nich nenarazí. „Paráda!“ Ohodnotil Stefan nastalou situaci a Elena vedle něj se mírně pousmála. Sice jí bylo pořád psychicky dost zle, ale byla šťastná, že je tu Stefan s ní a koneckonců jí celkem těšilo i to, jak celá tahle zoufalá situace dopadla. „Neboj, najdeme ho.“ Pokusila se Stefana povzbudit a on jí věnoval krásný úsměv. Ale pak mu v očích blesklo pobavení (věděl, že tragickými řečmi jí nepomůže.). „Člověk letí tisíce kilometrů, aby mohl lézt po čtyřech kolem Eiffelovky, není to ironie?.“

Elena se znovu pousmála a pokrčila rameny. „Asi je, ale stejně jsem ráda, že jsi tu s námi… Se mnou.“ Nečekaně ho objala kolem krku a uvědomila si, že jí přesně tohle chybělo. A nejen teď, ale i předtím. Se Stefanem se takhle neobjímala už hodně dlouho (když nepočítá, ten akt čirého zoufalství na hřbitově, nebo tady na věži) a přesto, že vlastně netušila, jak na tom teď Stefan je a co v Mystic Falls v jejich nepřítomnosti prováděl, bylo jasné, že už dávno zapnul. Kdyby ne, těžko by jí mohl tak láskyplně objímat a hladit po vlasech. „Chyběla jsi mi.“ Zašeptal jí navíc do ucha procítěně a jí na okamžik bodl osten viny. Ale jiné viny, než té, kterou cítila za své upíří činy… Tohle bylo velmi osobní. Ano, chyběla Stefanovi a on chyběl jí a přesto teď měla závazky někde jinde. U Damona. Ale na to by teď asi vážně neměla myslet! Obrnila se proti podobným myšlenkám a lehce Stefanovi vyklouzla z náručí. „Ty mě taky, ale teď už pojď, musíme ten prsten najít, než se tu objeví davy turistů.“ Stefan jen souhlasně přikývl, ale bylo mu jasné, že časem bude muset zavést hovor na jiná témata. Proto mu Damon tuhle chvíli s Elenou tak hezky přihrál. Ale teď tedy budou hledat…

„Jak, nemůžete najít? Přece se nevypařil.“ Zavrčel Damon otráveně do telefonu, který ho před chvílí svým zvoněním vytrhl z příjemné dřímoty a on šokovaně zjistil, že spal skoro tři hodiny. Asi byl vážně dost na dně. Naštěstí slunce pořád nedosahovala k jeho úkrytu a patrně to tak bude celý den, ale stejně ho Stefan moc nepotěšil. „Promiň, není to tak snadné.“ Odporoval mu bratr uraženě a Damon si tiše povzdychl. „No jo, ale za chvíli sem začnou proudit lidi a co já tady? Fakt nestojím o to, aby si o mně mysleli, že jsem bezdomovec.“ „Neboj, to si jistě myslet nebudou, na to máš moc velké ego.“ „Ha, ha.“ Odfrkl Damon, ale pak zvážněl. „A co Elena?“ „Taky nic, a to tu trávu probírá snad svědomitěji, než já.“ Damon jen pozvedl oči vsloup. „Tak jsem to nemyslel. Spíš jak to zvládá? Mluvil jsi s ní už o tom všem?“ Stefan zaváhal. „Vlastně ještě ne…“ Přiznal se pak neochotně. „No tak na co čekáš? Stefane, proboha, ona se chtěla zabít a já jí tak tak přesvědčil, ať to nedělá. Volal jsem tě, protože já tomu co se s ní děje nerozumím, ale ty budeš. Tak hni zadkem a koukej na ní zapracovat. Jo, ale moc u toho nepolevuj v hledání, už mě to tu vážně nebaví!“ Naštvaně hovor ukončil a Stefan s povzdechem zastrčil telefon do kapsy. Elena naštěstí pátrala kus od něj, takže hovor nemohla slyšet, ale on k ní teď pomalu vyrazil a posadil se vedle ní do trávy.

„Tak co, zlobí se, že jsme ho ještě nenašli?“ Pípla provinile, ale Stefan jen mávl rukou. „Jen trochu, neboj.“ „Ale je to moje vina..“ Vzlykla a Stefan jí okamžitě objal kolem ramen. „Není…“ „Ale je! To kvůli mně ho zahodil a teď když ho nenajdeme, tak…“ „Tak nic.“ Zasmál se Stefan. „Bonnie mu udělá jiný a bude, z tohohle vážně nebuď nešťastná.“ „Já vím, mám jiné věci, ze kterých bych měla být, viď.“ Zašeptala však ona náhle a Stefan se tak dokonale neplánovaně dostal na pokraj toho, čeho měl. „To je na tobě.“ Odvětil vážně a Elena sklopila oči k zemi. „Ale můžeš mi o tom něco říct, jestli chceš.“ Naznačil jí, že tu bude pro ni a ona chvíli přemýšlela. Na jednu stranu se příšerně styděla za to všechno, co prováděla, ale na druhou stranu tohle byl přeci Stefan. Nejen že mu na ní evidentně (opět?) záleželo, ale taky si sám něčím podobným několikrát prošel. Možná by mohla… „Je mi to hrozně líto.“ Vypadlo z ní náhle dřív, než se k tomu mohla vědomě rozhodnout a už zase jí bylo do pláče. A Stefan samozřejmě pochopil, že myslí to, co prováděla i to, že vypnula. Znal to vážně až moc dobře… „Já vím, že je, miláčku.“ Pohladil jí něžně po vlasech a ona mu položila hlavu na rameno. „Připadám si jako nějaké vraždící monstrum.“ „Ale ne. Věř mi, že to vážně nejsi. Hlavní je, že si uvědomuješ, cos udělala špatně a jsi ochotná to zkusit znovu a líp.“ „Ale já nevím, jestli to dokážu?“ Vzlykla zoufale a on na okamžik sklopil oči. „Myslíš, jako jsem to tolikrát nezvládl já?“ Odvětil po chvíli provinile a ona se slzami v očích pokrčila rameny. „Asi jsem slušný odstrašující příklad, co?“ Vyloudil ze sebe smutný úsměv a Elena pořád mlčela. „Ale ty nejsi já, Eleno. Ty to dokážeš, uvidíš.“ „A co když ne?“ Zašeptala téměř vyděšeně, ale on rezolutně zavrtěl hlavou. „Ale ano!“ „Ale já mám pořád příšernou žízeň a i teď, kdybych někoho potkala, nevím, jestli bych se udržela.“ Stefan vážně pokýval hlavou. „Věř mi, že tohle znám, ale existuje na to spousta triků a věcí co ti pomůžou.“ „Myslíš třeba jako pití zvířecí krve?“ Nepatrně se otřásla odporem při té představě, přesto, že to bylo zcela iracionální. Člověk jí nevadí a zvíře ano? Je vážně divná, ale Stefan jí donutil pohlédnout mu do očí. „Ano, třeba, ale ne jen to. Víš, myslím, že pít pouze zvířecí krev není řešení. Opět jsem toho myslím dokonalým důkazem.“ „Tak ale co?“ Zeptala se trochu vyděšeně a on jí pevněji objal. „Uvidíš. Já a Damon to s tebou probereme a zvládneme všechno, co budeme chtít. Nejsi na to sama, a to je nejdůležitější. Věř mi…“  Elena chvíli přemýšlela a pak smutně přikývla. „Vím, ale bojím se, že to stejně nebude stačit.“ „Ale bude. A víš co? Začneme s tím co nejdřív, takže šup, musíme najít ten prsten a pak…“ „Co pak?“ „Uvidíš.“ Lehce jí pohladil po tváři a ona přikývla. Měl pravdu, nesmí to vzdávat předem.

A navíc tak nějak podvědomě cítila, jako by se právě ocitla na další životní křižovatce… Tak jako před necelými dvěma týdny, kdy stála v novém, značkovém oblečení před zrcadlem v penzionu, a čekala, až jí Damon vyzvedne a vezme jí na cestu, která měla ukázat, zda bude žít a nebo zemře. Tolik doufala, že na jejím konci bude mít jasno a teď (ikdyž ještě neuplynula stanovená lhůta) ho skutečně měla! Ano, nesmí to vzdát! Nesmí umřít a musí prostě jít dál, protože přeměna v upíra není konec. Je to začátek a ona teď věděla, že ať už to bude všechno pokračovat jakkoliv, nebude na to sama. Měla Damona a teď i Stefana a přesto, že neměla nejmenší tušení, jak to mezi nimi třemi teď bude dál, jedno věděla jistě. Miluje je! A oni milují ji a láska prý hory přenáší. A když si poradí s pohořími, proč by neměla zvládnout tři obyčejné upíří životy? Vždycky existuje nějaké řešení, jen ho najít… A ona byla odhodlaná ho hledat dál a dál, dokud ho neobjeví… Stejně jako ten zatracený Damonův prsten!

Konec druhé části



11 reakce na FF: „Volba-část II“-49.Kapitola

  1. terulka napsal:

    Nádhera moc se mi to líbí a už se moc těším na další část a Stefan je tam taky docela dobrej jen doufám že nezničí vztah Delena :)

  2. mona 1995 napsal:

    Skvelé zakončenie tejto kapitoly strašňe sa teším sa na novú kapitolu tejto úžasnej poviedky.

  3. barča napsal:

    som zvedavá, či nájdu ten prsteň…. Elenina seriálová pošahanosť je úplne vystihnutá- len ona dokáže začať obíjmať chlapa, s ktorým kedysi chodila pred chlapom, za ktorého sa viacmenej vydala a tváriť sa, že je to úplne v poriadku… tiež by ma zaujímalo, ako prišla na myšlienku, že milovať dvoch chlapov naraz je v poriadku a bude to fungovať… som zvedavá, ako im to skomplikuješ a veľmi sa na to teším :) len dúfam,že pri tom bude trpieť ona, a nie zase ako vždy Damon… inak, super zakončenie 2.časti :)

  4. Althea(Abs) napsal:

    barca: Neboj, skomplikuju jim život ještě dost :-D , ale jinak ta Elenina myšlenka, že je v pořádku milovat Damona i Stefana naráz není jen její, ale i moje. Já si totiž myslím, že je to víc než jen v pořádku, ale v situaci TVD jediná cesta ke skutečnému štěstí všech zúčastněných :-)

  5. Lenda3 napsal:

    Super !! :)

  6. Marry napsal:

    Je to úžasná povídka. Má hlavu i patu, snad ani jednou jsem nenašla hrubku, vždycky se těším co bude dál ale v jedné věci s tebou nesouhlasím.
    Když bude s obouma nemůžou zažívat skutečné štěstí – možná ještě Elena, ale Stefan s Damonem by asi jen těžko přijali to že se budou muset dělit o Elenu. Proboha jak by to fungovalo? To by se o ní každou noc dělily nebo by na věřejnosti chodila za ruku s obouma naráz? Já si to prostě nedokážu představit.

  7. rony napsal:

    Svělé jako vždy. Pokaždé když tvoje povídky čtu, mám všechny pocity které mají oni, jako bych to celé prožívala já sama. A taky si přeji aby spolu nakonec byli šťastní všichni tři.:-) Nerada se opakuju, ale opravdu svělé a doufám, že budeš psát dál plno kapitol.:-)

  8. Althea(Abs) napsal:

    Marry: Tak čti dál a uvidíš, jak jsem to vymyslela :-)

  9. Heli napsal:

    To skončilo nadějně, přímo z toho cítím to vykročení do lepších zítřků :-) :-) A na to řešení jsem zvědavá, jestli to bude pěkné, měla bys poslat scénář Julii :-) Ono totiž záleží na tom, jak je to zpracované, jaké věci vypouští postavy z pusy, tady není Damon za trpitele a Stefan není protiva, mají mnohem lepší vztahy, takže klidně ta trojka fungovat může.

  10. Mikeš napsal:

    Marry, barča: Damon, Elena a Stefan nemají nic jiného, než vzájemnou lásku – všichni tři mezi sebou. Mají být natolik sobečtí, že z téhle lásky jednoho vyloučí? Pamatujete, co říkal Damon Eleně v Prátru na Ruském kole? Nechce přijít o bratra ani o ni! Seriál si na něco takového netroufne….. a já doufám, věřím a modlím se, aby Althea ano!!! :-D

  11. Natalia napsal:

    tak padlo slovo do bitky… tesim sa na dalsie diely! :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Přátelství je součást lidského štěstí.“ Jan Werich