FF: „Volba-část III“-10.Kapitola

Tak a máme tu úterý a další kapitolku mé povídky Volba. Všem moc děkuju za komentáře a doufám, že se vám i tento díl bude líbit, protože se dostáváme k „jádru pudla“ a tak jsme zvědavá, co vy na to. Přeju pěkné počtení a další díl zase ve čtvrtek!

10.

„Jak… To myslíš?“ Vykoktal šokovaně Stefan, protože to, co mu bratr řekl ho totálně vyvedlo z míry, ale Damon jen pokrčil rameny. „Normálně to myslím! Nechápu, co lidé na tom Ritzu vidí! Obsluha mizerná, pití předražené… Vážně už mě tam nikdo neuvidí, takže jsem víc, než rád, že jste tu ty a Elena nezaháleli.“

Snažil se o co nejklidnější tón a ikdyž mu bylo mu jasné, že to říká trochu neomaleně, nějak ho nenapadlo jak na to jít citlivěji! Stefan se musí dozvědět pravdu a on měl navíc vážně radost z toho, že to takhle hezky vyšlo! Sice u toho pochopitelně osobně nebyl (a ani po tom nějak výrazně netoužil), ale přišel do hotelu už před chvílí a když Stefana nenašel v jejich společné posteli, spadl mu kámen ze srdce. Elena to dokázala a teď tedy byla řada na jeho části plánu a tou byla definitivní promluva s bratrem.

„Nezaháleli?“ Opakoval ale Stefan ještě zděšeněji a jeho náhle dětsky ztracené oči zmateně těkaly po bratrově tváři. Nerozuměl vůbec ničemu a nejméně Damonovu chování! Měl by být přeci naštvaný! Měl by na něj křičet a stejně jako před stopadesáti lety mu minimálně vmést do tváře, že ho bude už navždycky nenávidět, ale on se místo toho chová, jako… Jako by to všechno čekal! Jako by čekal, že se on a Elena spolu vyspí! A nejen čekal! Spíš jako by to chtěl! „Ale no tak brácho, vždyť přeci víš, co jste spolu dělali, ne?“ Uchechtl se navíc a Stefanovi definitivně došla trpělivost. „Tak dost! Okamžitě mi vysvětli, co se tu děje!“ zasyčel a Damon si jen unaveně povzdychl. Jo, přesně tohle čekal! Odpor a chlad, za kterými jeho bratr tak rád skrýval svou nejistotu. „Jen klid, bráško.“ Zvedl ruce v odevzdaném gestu a s úsměvem poplácal na pohovku vedle sebe, čímž dal Stefanovi jasně najevo, že to bude dost dlouhé vysvětlování. A tomu to naštěstí došlo, takže postoupil vpřed, ale přesto se raději neusadil vedle vedle bratra, ale naproti přes stolek. „Uklidním se, až mi řekneš o co jde.“ Odvětil pak s hraným klidem, ale jeho hlas zněl skutečně nervózně.

„No dobře, jak chceš. Jde tu zhruba o tohle… Jo a prosím abys mě nepřerušoval nějakými svými morálními výbuchy. Pokaždé když budeš mít chuť začít křičet něco ve smyslu: „Jak můžeš něco tak zvrhlého vypustit z pusy.“ Pomysli na to, co se dnes stalo, ano?“ Stefana jeho podivné varování ještě víc zmátlo, ale nakonec přikývl. „Dobře.“ „Fajn, takže věc se má asi takhle. Dnes večer jsem do toho příšerně předraženého baru nešel jen tak. Bylo to schválně, protože jsem prostě chtěl dát tobě a Eleně trochu času o samotě…“ „Proč bys to dělala?“ Skočil mu do řeči Stefan a Damon si jen povzdechl. „Co jsem říkal o tom přerušování?“ Stefan sice zaváhal, ale pak mávl rukou. „Kašlu na přerušování, prostě mi řekni, proč bys proboha chtěl, abych byl s Elenou sám?!“ „Proč asi?“ Odrfkl Damon a pořád doufal, že to Stefanovi dojde, nicméně marně. V některých ohledech měl jeho bratr vážně dlouhé vedení, nebo spíš mu na něm možná někde po trase ležel velký morální šutr, který mu zněmožňoval připustit si realitu! „Nemám nejmenší tušení, proto se ptám!“ Nenechal si navíc Stefan ani chvilku na přemýšlení a Damonovi došlo, že bude muset jednat fakt na rovinu. Musí to bratrovi naservírovat po lopatě, jinak tady budou do rána a bez výsledku! „Protože jsem chtěl, aby tě… přesvědčila o svých citech k tobě.“ Původně chtěl říct, aby tě svedla, ale nakonec mu to přeci jen přišlo trochu moc po lopatě. Stefanovi totiž tohle bohatě stačilo k tomu, aby opět nahodil šokovaný výraz. „Jak o citech ke mně? Proč bys proboha měl chtít, aby ona… mě…“ Zamotal se do vlastních slov a Damon se k němu důvěrně nahnul. „Protože vím, že tě miluje a je důležité, abys to věděl i ty.“ Řekl zcela vážně a Stefan na něj jen zíral s otevřenou pusou. „A po dnešní noci už to víš a to je dobře. Na tom můžeme stavět.“ Dořekl Damon spokojeně a znovu se pohodlně opřel. „Stavět co?“ Vypadlo z jeho bratra po chvíli a on byl rád alespoň za to málo. Zdálo se totiž, že Stefan opravdu akceptoval fakt, že ho Elena miluje (aby taky ne po dnešní noci!). Přesto byl ale pořád dost mimo a moc nechápal, kam vlastně Damon míří.

„Naši budoucnost.“ Řekl však jeho bratr opět zcela vážně a znovu se k němu naklonil, protože mu zkrátka došlo, že tohle musí slyšet pořádně! „Naši společnou budoucnost, protože Elena tě sice miluje a ty miluješ ji, ale prostě a jednoduše to není vše. Já jí miluju úplně stejně jako ty, což dávno víš, ale novinkou je to, že i ona miluje mě! Já vím, že je to pro tebe těžko akceptovatelné, zvlášť s tvou morální a mírně žárlivou povahou. Tedy nic ve zlém, ale uznej, že je to tak… Ale prostě to tak je! A ty to musíš přijmout, stejně jako jsem to přijmul já a jako to přijala Elena.“ Skončil a čekal, co bude, ale Stefan na něj akorát tak zíral, jako by ho viděl poprvé v životě a k ničemu se neměl.

A taky nemohl mít, protože horko těžko zpracovával to všechno, co mu Damon tak klidně a věcně oznámil. Elena to přijala? A on taky? A teď čekají… ale co vlastně přijali!? Nedávalo mu to moc smysl (nebo spíš jeho svědomí nechtělo, aby to dávalo smysl) a on se tak zmohl jen na: „A to znamená přesně co?“ Damon ale jen zavrtěl hlavou a musel se několikrát zhluboka nadechnout, aby se uklidnil. Měl totiž sto chutí s bratrem vehementně zatřást a zařvat na něj, aby se probral a přestal si sedět na uších i na tom zablokovaném vedení, ale to pochopitelně nešlo. Musel pomalu a opatrně (což se u něj rovnalo téměř nesplnitelnému úkolu!), jinak se Stefan postaví na zadní a bude z toho akorát tak průšvih a ten si fakt nemohl dovolit!

„To znamená, že si teď musíš zvolit, jestli… Jestli budeš chtít stejnou budoucnost, jakou chceme já a Elena.“ Pokračoval po chvíli vážně a velmi, velmi pomalu, ale Stefan opět nezklamal! „A to je jako jaká?“ Zeptal se zmateně a Damon musel zarýt nehty do starožitné pohovky! „Společná budoucnost!“ Ujel mu nepatrně hlas, protože už toho měl vážně dost, ale Stefan pořád nechtěl chápat. „Ale vždyť jsme  spolu! Slíbili jsme Eleně, že jí neopustíme, tak oč jde?“ Znělo to málem plačtivě, jako když čtyřleté dítě nechce, nebo nemůže rozumět hře starších dětí, a Damon si v duchu vyčetl, že na bratra měl chuť křičet. Prostě to pro něj bylo těžké! Viděl celý svět i situaci s Elenou ze zcela jiného úhlu, než on sám a to se teď muselo změnit. A některé změny jsou holt bolestivé! „Já vím, že jsme, ale tak, jak to bylo teď, tak to prostě dál nejde. Oba jí milujeme a ona zase nás a nemůžeme se jen držet občas za ruce a tvářit se, jako pouzí přátelé! Stefane, pochop to proboha! To je naprosto neudržitelné! A já nechci ztratit tebe ani Elenu a k tomu by muselo dřív nebo později za těhlech podmínek dojít! Tak  to své morální já a zamrzlé svědomí konečně překonej a podívej se pravdě do očí!“ Vysvětloval zoufale a ani  si neuvědomil, že už se zase předklání a že jeho dlaň dokonce spočívá na hřbetu Stefanovy ruky. Když mu to došlo, měl na okamžik strach, zda Stefan jeho ruku nesetřese, ale k tomu naštěstí nedošlo. Možná byl příliš mimo, nebo prostě nechtěl, ale neudělal nic, jen jeho ztracené oči získaly zvláštní soustředěný výraz, jako by se opravdu snažil prohlédnout mlhu a pochopit o čem to jeho bratr sakra, pořád mluví.
A pak… Se mu to podařilo a on pochopil! Nebo spíš si připustil pochopení a jeho oči se mírně rozšířily úžasem. „Ty myslíš… Mluvíš tu o tom, že bysme prostě s Elenou… Byli oba? Ne jako přátelé, ne tak jako teď, ale jako…“ nedořekl, jenže Damon už vážně přikývl. „Ano, to přesně myslím.“ V duchu se mu sice chtělo křičet, hurá, protože se mu to bratrovi konečně podařilo vysvětlit, ale nahlas samozřejmě nic takového říct nemohl. Bylo by to nevhodné a navíc zdaleka nebylo vyhráno! Stefan se totiž zatvářil přesně tak, jak Damon čekal. Otřeseně a zděšeně! „To přeci nemyslíš vážně?!“ vyhrkl pak a konečně vyprostil ruku z bratrova sevření. Jak to proboha může vůbec vypustit z pusy? Lamentoval v duchu a cítil nefalšovaný odpor. To je tak…Špatné! V návalu adrenalinu, který mu Damonovo prohlášení vyplavilo do žil, vyskočil z křesla a začal nervózně přecházet po pokoji. „Myslím to naprosto vážně.“ Odvětil však klidně Damon a Stefan se zastavil v polovině kroku a zalapal po dechu. „Vážně? Opravdu se o ní chceš dělit jako o nějakou věc? O Elenu? Říkáš, že jí miluješ a napadne tě něco takového?“ Vyhrkl a pak náhle přešel do mírně výsměšného tónu. „ A jak to bude jako fungovat? Jak si to jako představuješ? Chceš si vytvořit tabulku a napsat rozpis? Jako že já s ní budu mít pondělky a středy a ty úterky a pátky a o zbytek si hodíme mincí? Nebo to prostě budeme brát tak, jak budeme mít náladu?“ Jeho hlas znovu posílilo zděšení. „To přeci nejde! Jak by to mohlo jít?! To je nepřípustné a zvrhlé a… Příšerné! A…“

Damon ho sice měl v plánu nechat dostatečně vyvztekat, ale teď už musel zasáhnout. „Hej, tak to ne! Vzpomínáš? Žádné morální výbuchy!“ Ale Stefan se jen hystericky zasmál. „Ne? Ale ano, samozřejmě, že ano! Protože tohle skutečně je otázka morálky a etiky! Jestli vůbec víš, co to je a ty vůbec nechápeš, jak…“ Ale Damon se nedal. „Ne, nechápu to, pouč mě! Jak je to s etikou a morálkou? A když už jsme u toho, uveď mi klidně nějaký příklad z vlastního života. Co třeba dnešní noc? Nebo už jsi zapomněl, co se přímo tady odehrálo? A v tom ti etika nepřekážela?“ Zaútočil přímo a trochu ho bolelo říct, to takhle, ale neměl na výběr! Jejich promluva se nesměla změnit v hádku a bohužel zatím přesně tam směřovala! A Stefan se skutečně zarazil. „No, ale… Ovšem, že překážela, ale to bylo…“ „Jiné?“ Dopověděl za něj Damon a jeho vážný výraz Stefanovi sebral vítr z plachet. „Ne, nebylo, já vím…“ Povzdechl si znovu zoufalý a dokonce se k Damonově úlevě opět posadil (no spíš zhroutil do křesla, ale co už). „A bylo to nepřípustné zvrhlé a příšerné?“ Použil jeho vlastní slova a Stefan k němu překvapeně zvedl tvář. „No ovšem, že…bylo.“ Nechtěl se vzdát, ale Damon dávno postřehl jeho zaváhání. „Vážně? Vážně příšerné?“ Protáhl s úsměvem a Stefan raději uhnul pohledem. „No tak příšerné zrovna ne.“ Připustil, protože popsat to, co s Elenou zažil nějak negativně, mu připadalo jako svatokrádež, ale správné to nebylo!

„No vidíš, bylo to hezké ne? A proč by to nemohlo být hezké i dál?“ „Nemohlo!“ Trval na svém, ale na bratra se stále nedíval. V hlavě měl totiž takový zmatek, že se s ním těžko vypořádával sám, natož ho ještě odhalit před Damonem! Ten ho ale znal až moc dobře, takže věděl, jak na tom asi jeho bratr zrovna teď je. „A proč by nemohlo? Protože je to nepřípustné? Protože západní morálka to nedovoluje?“ „Hmm.“ Na víc se Stefan nezmohl a Damon ucítil svou šanci. Možná ho vážně dokáže zlomit! Musí přitvrdit a víc se snažit! Protože když to dokáže, život bude mnohem jednodušší! Bude před nimi věčnost, která může být vážně nádherná a on o ni hodlal bojovat!

„A ty myslíš, že je správné zahodit lásku jen proto, že společnost to vidí jinak?“ Pokračoval opatrně a Stefan na něj konečně zase pohlédl. Byl to nešťastný pohled plný bolesti a nejistoty a Damonovi ho bylo až líto, ale museli to prostě nějak vyřešit! „No tak, chceš se Eleny vzdát pro tak málo?“ „Ne nechci.“ Znělo to odhodlaně, i když dost zoufale. „No tak vidíš a já taky ne! Tak proč to prostě nezkusit? Jen tak, nezávazně? Jsme nesmrtelní, máme moře času, proč ho maličko neobětovat pro tohle?“ „Ale já…“ Nevěděl co na to říct, protože na jednou stranu, to co Damon navrhoval bylo vlastně docela…Lákavé. Ale on by nikdy přeci… A z morálního hlediska.. Pokoušelo se protestovat jeho svědomí, ale on ho umlčel. Jeho bratr měl totiž pravdu! K čemu etika a morálka, když by měl člověk ztratit lásku? A s tím časem to byla také pravda! Měli ho hodně a mohli…

Jenže pak to světlo naděje, které už Damon málem viděl v bratrových očích pohaslo a on se znovu zatvářil tragicky. „Ale Elena na tohle přeci nemůže nikdy přistoupit!“ Zašeptal zlomeně a Damon měl co dělat, aby zdusil výkřik nadšení. On to snad vážně dokázal?! Vážně Stefana přesvědčil! To bylo zcela nečekané, dokonalé a úžasné! Pokud už má Stefan vážně jen tuhle jednu jedinou překážku, tak je to v suchu! Vyvrátí mu ji a bude! Ale než se mohl nadechnout a začít něco vysvětlovat, už ani nemusel…

„A kdybych na to mohla přistoupit?“ ozvalo se totiž nesměle ode dveří do ložnice a oba k nim překvapeně vzhlédli. Na prahu stála Elena a s plachým úsměvem je pozorovala. Nejspíš tam už chvíli stála, ale oni byli tak zaujatí sami sebou, že si jí nevšimli. A pravdou bylo, že v podstatě stála těsně za dveřmi celou dobu. Tiskla se k chladnému lakovanému dřevu a ani nedýchala (doslova!). Probudil jí už začátek jejich konverzace a celou dobu se modlila, aby to dospělo sem. A teď, když to bylo tam, kde mělo, musela zasáhnout. Už se od nich nemohla držet dál! Věděla, že dohoda zněla jinak, že tohle měl vyřídit Damon sám, ale musela mu přeci pomoct! „Eleno?“ vyhrkl navíc Stefan tak šokovaně, že jí ho bylo až líto a ona se na něj jemně usmála. „Mrzí mě, že jsme se na tebe dneska domluvili, ale všechno co říkal Damon je pravda! Miluju vás oba a nechci vás ztratit! Ani jednoho! Prosím, musíš mi věřit.“ Opatrně postoupila vpřed a posadila se na opěrku Stefanova křesla. Ten na ní ale stále zíral jako na zjevení a jeho zmatené oči těkaly mezi její tváří a Damonem, který se pro jistotu přesunul na druhou opěrku.

„Ale to je přeci…“ Začal Stefan, když konečně zase našel ztracenou řeč a Damon i Elena zadrželi dech. Hrozně se báli toho, co Stefan řekne a Elena by to možná nejradši ani neslyšela. Měl totiž taky v lecčem pravdu! Bylo to příšerné a nedovolené a nemorální, ale bylo to.. Krásné a správné! Ona prostě nemohla žít bez nich a oni zase nemohli žít bez ní a na tom, jak se teď Stefan rozhodne, tedy závisel celý zbytek jejich nekonečných životů! A on to možná i věděl, protože náhle pocítil šílenou zodpovědnost! Zodpovědnost za obě milované osoby, které seděly po jeho boku a čekaly na jeho verdikt. Čekaly, zda pohřbí nebo přiživí jejich naděje a sny a on najednou opravdu nevěděl. Na jedné straně ho tížila vina a svědomí na něj křičelo, že tohle prostě nejde! Že je to zcela nepřípustné a že by na ně měl začít křičet a vysvětlit jim, jak příšerně se mýlí a jak hrozně uvažují, ale na druhé straně bylo něco jiného. Jako by jeho mysl byla váha, jejíž misky se pomalu plnily a zatímco na jedné bylo všechno to, co mu říkalo, že k tomu, aby se o Elenu on a Damon dělili nesmí nikdy dojít, druhá pomyslná miska přetékala něčím zcela jiným… Láskou!

A ne jen tou k Eleně, ale i k Damonovi! Miloval je oba dva, ikdyž pochopitelně každého jinak, a ta láska byla vlastně jedinou jistotou, kterou v životě měl! Došlo mu to plně možná až teď, ale nebýt toho, jak moc toho cítil k nim oběma, kdo ví, kde by skončil. Dlužil jim tolik a jeho cit k nim byl prostě příšerně důležitý. Důležitější než cokoliv dalšího a tak se prostě muselo v jeho mysli stát to, co se stalo. Misky vah se pohnuly a naklonily a on pochopil, že ta druhá je prostě těžší! Těžší a osudovější a pochopil, že Damon měl celou dobu pravdu!

K čemu morálka a etika? K čemu, když proti ní stojí láska? A jemu náhle před očima jako film v kině proběhla budoucnost, kterou by mohli všichni tři mít, kdyby teď souhlasil! Opravdu by mohli Elenu milovat oba? Být s ní? Ne jen jako přátelé ale jako… Partneři? No… Proč vlastně ne? Viděl roky a desetiletí společného života a hlavně společného štěstí a náhle se rozhodl! Tak jako už mnohokrát v jeho životě přišlo jeho rozhodnutí jako blesk z čistého nebe. Nepotřeboval už víc času na rozmyšlenou! Věděl co má udělat a tak to…Udělal!

Zhluboka se nadechl, ale místo toho, aby něco řekl, se v křesle napřímil. Damon i Elena po jeho boku celou dobu, kterou mlčel, ani nedýchali a teď nejspíš jejich srdce dosáhla skutečně kritické tepové frekvence. Jenže oni si nemohli pomoct! Čekali na Stefanova slova, která je měla odsoudit nebo jim otevřít novu nadějnou budoucnost, jenže žádná slova nepřišla. Místo toho se totiž Stefan natáhl nejprve k Eleně a pak k Damonovi a jeho dlaně z ničeho nic sevřely jejich. Nemusel k tomu nic jiného říkat. Bylo to pro ně víc, než tisíc slov, protože oba pochopili a přísahali by, že to, jak jim oboum spadl kámen ze srdce, určitě museli slyšet lidé i na druhé straně Paříže! „Stefane…“ zašeptala Elena a z očí jí vytryskly slzy štěstí a lásky a Damon na tom byl dost podobně, ikdyž se držel. Pouze se spokojeně usmál a mrkl na Elenu, která mu úsměv opětovala. Pak ale znovu upřela oči na Stefana a i jemu věnovala sladký, láskyplný úsměv. „Miluju tě.“ Dodala a věděla, že mluví i za Damona. „Já tebe taky.“ Zašeptal Stefan a jeho hlas zněl podivně vyrovnaně, jako by to náhlé rozhodnutí zcela stoprocentně potlačilo veškerou jeho nevoli. A Damon se musel vedle nich rozesmát. Dokázali to! Jejich pochybný plán vyšel a on snad ještě nikdy z ničeho neměl takovou radost. „Víte co bych si teď dal?“ Vypravil ze sebe mezi smíchem a Stefan i Elena na něj zvědavě pohlédli. „Panáka!“ Řekl vítězně a Stefan mu opětoval úsměv. „A víš, že já taky!“



9 reakce na FF: „Volba-část III“-10.Kapitola

  1. terulka napsal:

    Kráásné jako vždy tohle bude ještě zajímavý představa Eleny jak se drží z jedné strany za ruku se Stefem a za druhou s Damonem je vážně vtipná :D

  2. Natalia napsal:

    super! :) teraz som zvedava na tie prakticke nuansy spoluzitia tejto vtipnej trojky :-D go Abs, go!

  3. Leya napsal:

    Veľmi by ma zaujímalo, ako by takáto Elena reagovala na fakt, že jeden alebo obaja z bratov, ktorých ona miluje, miluje okrem nej ešte inu ženu? Či by sa aj ona dokázala takto „obetovať“ a dopriať im takúto možnosť, akú oni dopriali jej, pretože z tejto situácie podľa mňa vyjde úplne najlepšie práve ona, pretože ona je jediná, ona má oboch a nemusí sa deliť o nikoho, narozdiel od nich(odhliadnúc od toho, že im to neprekáža). Len mi vŕta v hlave práve táto predstava, keď tak čítam túto poviedku :)

  4. Althea(Abs) napsal:

    Leya: Já myslím, že E by se něco podobného stát nemohlo, protože nemá sestru a ani ten nejhezčí vztah s kamarádkou se sourozenecké lásce nevyrovná. A v ní je právě zakopaný pes. V tom, že nejde jen o to, že dva muži milují a dělí se o jednu ženu, ale o to, že i ti muži se navzájem milují a potřebují. (takže i kdyby se objevila nějaká jiná a D a S se do ní zabouchli, E by s ní neměla nic společného, čili by neměla důvod se s ní o kohokoliv dělit). A proto mi ani nepřijde, že by se D a S „obětovali“, protože oni mají na výběr mezi tím se o E dělit a být šťastní a spolu a nebo se všichni rozejít a být sami a trávit věčnost jeden bez druhého a bez vzájemné lásky. V tomto světle mi prostě nepřipadá, že by život ve třech byl obětí :-)

  5. Leya napsal:

    Skôr by som to zobrala z toho pohľadu, keby Damon a Stefan milovali napríklad Katherin a Elenu súčasne a nemohli by byť ani bez jednej, či by dokázala povedať „nakoľko Vás oboch milujem a chcem pre Vás len to najlepšie,nevadí mi že milujete súčasne mňa aj Katherine“ alebo by proste povedala „musíte si vybrať či ja alebo ona“. Či by ona dokázala svoju lásku týmto spôsobom a zároveň by tým ukázala viac ako bratia, pretože ako si písala, oni dvaja sú súrodenci, je medzi nimi súrodenecká láska atď. A Elene Katherine ublížila a či by aj napriek tomu dokázala niečo podobné spraviť. A koniec koncov, v seriáli takisto ublížil Stefan Damonovi a presa mu odpustil…ale to len tak na okraj.

  6. Althea(Abs) napsal:

    Leya: Já myslím, že tohle by Elena nedokázala, protože právě ke Kath nemá žádný vztah (no má, ale negativní :-) ). Já když si to vezmu ze svého pohledu, tak bych to taky nedokázala, ale přitom by mi nevadilo se dělit o jednoho chlapa(nebo právě i dva) se svojí sestrou, kdybych věděla že oni jí oba milují a ona miluje je. Ale kdyby v tom byla cizí holka, asi bych z toho vycouvala (rozhodně bych je nenutila,a by si vybrali mezi mnou, nebo jí). Jenže tady je princip v tom, že Elena Damona a Stefana nenutí k soužití ve třech. Samozřejmě je ráda, že to tak bude, ale kdyby byl jeden z nich proti rozhodně by to po něm nechtěla. Ale taky by nezůstala s tím druhým, protože by tím zničila jejich vztah. Ono je to v podstatě obdobné i v seriálu, protože tam Elena taky nikdy nechtěla stát mezi Damonem a Stefanem. kath se vyžívala v tom, že se kvůli ní hádají, ale Elena to nechce. Ví, že se ti dva mají navzájem rádi a že se potřebují a proto je vlastně štěstí, že je se Stefanem a ne s Damonem, protože ona moc dobře ví, že Damon je schopný to tak, jak to je překousnout. Že na ni a hlavně na Stefana nezanevře proto, že jsou pár. Opačně by to ale byl problém, protože Stefan by to nezvládl. Nedokázal by se dívat na to, jak je Elena s Damonem (ostatně to sám řekl, jak teď navrhl na konci série, že ten nevybraný půjde z MF, Damon to nechtěl), takže kdyby si Elena v seriálu vybrala Damona, vlastně by tím jeho vztah s bratrem zničila.

  7. Heli napsal:

    Tak jsem se půl povídky žulila a druhou půlku taky přemýšlela o tom, jak se tedy budou dělit :-) )) Ono každé soužití v praxi přinese nějaké menší neshody. Ale co pak návrat do MF, tam budou asi koukat:-))
    Já bych se o chlapa dělit nedokázala, na nějakou cizajdu bych žárlila, to by se skousnout nedalo, ale mám taky ségru a to pouto je fakt silnější i než k nejlepší kamarádce, se kterou mám super vztahy a leccos jsme zažily, krev není voda! V reálném životě by se to moc praktikovat nedalo, ale v téhle povídce jo, tady mají i jiné vztahy a od začátku se to vyvíjí jinak, nejsou na sebe hnusní a ke Stefanovi nemůžu mít ani žádné výhrady tak jako v seriálu. Tam je situace jiná, taky si myslím, že Damon by leccos překous, díval se celou dobu, jak je Stefan s Elenou a o bratra přijít nechce, hlavně kvůli tomu, že upíři žijí věčně a děsně se bojí samoty a Stefan je jeho jediná rodina, jediný blízký člověk (teda upír:-)) Stefan v seriálu zatím není v pozici, že by na něco takového přistoupil, chtěl radši odejít-jenže oba si mysleli, že Elena jednou umře a zas budou spolu. Teď když bude upírka, tak by to bylo fakt buď pustit Elenu nebo bratra – a to na věčnost. Takže jsem zvědavá i na seriálové řešení a to se obávám bude nějaká tragika:-((( Než nějaká tragická úmrtí apod, to bych je radši viděla žít na kopici, i když to není klasicky romantické.

  8. Althea(Abs) napsal:

    Heli: Tak to jsem ráda, že se ti to v povídce líbí :-) . Ale hele já to znám fakt i z reálu! U nás v obci pár trojic je a navzájem to o sobě vědí a tolerují. Dokonce jeden maník má doma dvě „manželky“ a s každou děti a fakt jim to klape. Ikdyž teda okolí se na ně dívá dost divně :-) Ale na to řešení v seriálu jsem taky zvědavá, protože je to přesně tak jak píšeš. Dokud byla Elena smrtelná, bylo to OK a skutečně mohlo fungovat to, co navrhoval Damon v tom autě, že prostě bude s jedním a za x let pak budou zase oni dva spolu jako bratři. Jenže teď už to vážně nejde, protože tu všichni „budou navěky“. Ale takhle jako já to asi fakt Julie nevyřeší (ikdyž si říkám, že ona jako tým Salvatore co by byla nadšená, kdyby byli oba bratři šťastní, což bez Eleny a bez sebe navzájem nepůjde, by do toho možná i šla, ale u studia a většiny fanoušků by jí to jistě neprošlo :-D )

  9. Heli napsal:

    Abs: Julie by to mohla vyřešit leda tak, že by udělala takový neukončený konec formou – domyslete si. Jako to bylo v Angelovi, armáda démonů se hrnula na 4 hrdiny, z toho jeden skoro mrtvý a pak to usekli, člověk si mohl domyslet, jak to asi dopadne. Tak by na konci TVD musela být scéna, kde by Elena řekla, miluju vás oba dva…. úsměvy a klapka:-)) Lidi by si mohli domyslet, jak to mezi nimi bude pokračovat, podle toho, jak je kdo zvrhlý nebo věřící :-) Julie by si asi nemohla dovolit otevřeně tam ukázat, že se rozhodli pro společný život ve třech, i když jestli po zbytek seriálu bude fanoušky emocionálně týrat, tak možná na konci seriálu budou brát cokoliv, jen aby jejich oblíbenec byl aspoň trochu šťastný a hlavně nebyl MRTVÝ! Ale tak to možná vidím já, ale fanoušci by to asi nevzali, těžko odhadnout americké publikum, jsou tam větší puritáni.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Přátelství je součást lidského štěstí.“ Jan Werich