FF: „Volba-část III“-15.Kapitola

A máme tu zase neděli a já pro vás mám další kapitolu Voby. Takže si ji užijte komentujte a další díl přidávám zase v úterý!

15.

Hodiny na zdi pracovny, které Damon natáhl pár minut předtím, než se Stefan vrátil ze své lovecké výpravy spojené s plaveckou vložkou, ukazovaly skoro jedenáct hodin, ale oni pořád ještě seděli u krbu s čajovými šálky v rukou a povídali si. Damon se zády opíral o starožitnou pohovku, která tu jistě stála už věky a Elena se mu spokojeně uvelebila v náručí. Sice by ráda objala i Stefana, ale šaty, které měla na sobě, se jí celkem líbily a opravdu nestála o to, aby si je zmáčela vodou z jezírka, které se jaksi pořád ještě nezbavil. Takže Damon na tom vydělal, protože byl i po strkanici s bratrem  mnohem sušší a ona se k němu mohla bez problémů tulit. Alespoň se se Stefanem drželi za ruku, když už nic víc… A ona musela uznat, že je to vážně příjemné, mít je tu oba. Cítit jejich lásku a podporu a nemuset si kvůli tomu nic vyčítat! Opravdu to tak mělo být a Elena si už ani nedokázala představit, že by to bylo jinak. Zvykla si na to nějak moc rychle!

„Napadlo mě, že zítra bysme mohli jít na lov k Hookewoodskému lesu. Není to daleko odtud, taková hodinová procházka po vřesovištích a na trase je pár hezkých míst. Mohli bysme si udělat celodenní výlet a navíc v Hookwoodu žije spousta vysoké.“ Nadhodil Damon a vyrušil tak Elenu z růžových úvah o tom, jak dobře jí s nimi oběma je. „No jasně, to je skvělý nápad.“ Přidal se Stefan, ale pak se uchechtl. „Jen doufám, že na trase nejsou nějaké další skryté rybníčky!“ „Ne jen mokřiny a pár říček. Ty určitě nepřehlédneš, neboj.“ Setřel ho Damon, ale Elena stále ještě zpracovávala jeho předešlou poslední větu. „Jak vysoká?“ Vyhrkla a oba na ní nejistě pohlédli. „No, srnky a jeleni a tak… Je to tu docela vzácná příležitost, protože na vřesovištích je běžně nepotkáš a jejich krev ti určitě bude chutnat. Rozhodně jsou lepší, než veverky a králíci.“ Vysvětloval opatrně Stefan a Damon si neodpustil kousavou poznámku. „Myslím, že než králíci a zákeřné veverky je lepší úplně všechno!“ Odfrkl, ale Elena byla stále ještě zmatená. „A jak je budeme proboha, chytat?“ Vůbec nic o lovu vysoké nevěděla a neměli tady ani pušky a nic, ale Stefana její poznámka evidentně pobavila. „No normálně, jako ty veverky. Neboj, ukážu ti jak na to.“ „Ale srnku přeci nemůžu jen tak… Holýma rukama!“ „Ale můžeš, neboj.“ Pohladil jí Damon něžně po rameni a pak se pyšně usmál. „Já jednou dokonce sundal i pumu.“ Elena se ale jen ušklíbla. „Jo jasně. A smečku lvů ne?“ Jenže on se zatvářil dotčeně a Stefan tak tak zdusil smích. „Já si nedělám legraci, vážně!“  Damonův hlas zněl skutečně trochu uraženě a Elena zaváhala. „Počkej to jako fakt?“ „Jo, to jako fakt!“ Její oči zabloudily ke smějícímu se Stefanovi a ten jen s odevzdaným výrazem přikývl. „Vážně mluví pravdu.“ „Ale to…“ začala, jenže pak raději zmlkla a aby to napravila, přitulila se k Damonovi ještě víc. „Promiň, já to nemyslela tak, že bys to nedokázal, jen prostě… Si to neumím představit.“ Políbila ho  na tvář a zatímco se on zatvářil opět hrdě, ona se zachvěla. „A ani nechci!“ Dodala ustrašeně,  Před očima se jí totiž vybavily dlouhé ostré drápy a zuby, které vždycky vídala jen za bezpečnostním sklem v zoo a poskočilo jí srdce. Skutečně nechtěla ani pomyslet na to, že by její miláček musel něčemu takovému čelit a on to na ní pochopitelně poznal. Sice ho potěšilo, že má o něj starost, ale současně nechtěl, aby se zbytečně stresovala, takže jí omluvně objal a přitáhl ještě blíž k sobě. „Promiň, nechtěl jsem tě rozrušit. Už je to dávno.“ Věnoval jí další polibek na čelo a Elena se trochu uklidnila. „A slibuju, že už to nikdy dělat nebudu, ano?“ Dodal ještě se šibalským úsměvem a ona se musela chtě nechtě smát s ním.

„A jak jsi vlastně dopadl?“ Napadlo jí pak, přesto, že na to skutečně radši moc myslet nechtěla, ale místo Damona odpověděl Stefan. „No, o kapku líp než ta puma, ale dlouho to vypadalo minimálně na remízu.“ „Ha, ha…“ odbyl ho Damon a Elenu napadlo, že je asi čas změnit téma. Skutečně už nechtěla poslouchat s čím hrozným se ti, které milovala, kdy kde utkali! „No nic, nechte pumu pumou a radši mi pověz tu strašidelnou pohádku o tomhle domě.“ Mrkla na Damona, jenže ten zaváhal. „Ale já toho moc nevím a možná by bylo lepší to nechat být…“ Měl ještě v živé paměti její paniku nahoře v hale a navíc ten příběh byl v jejich situaci maličko nevhodný, ale ona nepovolila. „Slibuju, že se nebudu bát! No tak… Prosím, prosím.“  „No dobře.“ Ustoupil jejímu naléhání a pohodlněji se opřel.  „Ale jak jsem řekl, tak moc toho zase nevím.“ „Mě bude stačit to, co víš.“ „Jo, mě taky…“ Přidal se i Stefan a Damon se s povzdechem pustil do vyprávění:

„Říká se, že kdysi dávno, před několika staletími tady na Heat House žila se svou rodinou mladá dívka. Jmenovala se Kate a byla prý moc krásná a všichni muži z okolí by rádi získali její přízeň. Ona se ale zamilovala do jednoho šlechtice, který pocházel ze sousedního hrabství. Tuším, že se jmenoval William, ale jistě to nevím, ikdyž to je asi jedno. Každopádně on jí její city plně opětoval, takže se brzy chystala slavná svatba. Bohužel, ale mladému ctižádostivému muži kdo ví proč přeskočilo a svatbu na poslední chvíli zrušil s tím, že si Kate zaslouží za muže někoho slavného a významného, kdo něco úžasného dokázal. Bylo to hloupé, ale on si nedal říct, a přesto, že jeho vyvolená protestovala, odjel za slávou někam do cizí země. Kate tu nechal samotnou a několik dlouhých měsíců o sobě nedal vědět. Kate přesto trpělivě čekala na jeho návrat, ale místo svého snoubence se bohužel dočkala pouze zprávy, že William v cizině tragicky zahynul. Samozřejmě jí tato informace zdrtila a ona ho velmi dlouho oplakávala. Jenže každý zármutek jednou skončí a tak i Kate přestala po čase truchlit a znovu se zamilovala. Jejím vyvoleným se stal syn otcova přítele jménem Edward. Perfektně se k sobě hodili a zdálo se, že jejich svatbě a šťastnému manželství nestojí už nic v cestě. Opak byl bohužel pravdou. V den jejich sňatku se totiž z ciziny vrátil William! Zpráva o jeho smrti nebyla pravdivá a on neměl nejmenší tušení o tom, co se doma děje. Předpokládal, že na něj Kate stále věrně čeká a když zjistil, že jeho milovaná si bere někoho jiného, nenechal si nic vysvětlit. Vtrhl na svatební hostinu a ihned na místě vyzval Edwarda, na souboj. Kate se jim v tom sice snažila zabránit, nicméně její snažení bylo marné. Oba muži se spolu na nedalekém vřesovišti utkali na život a na smrt a po úporném boji, Edward padl. William mu bez milosti probodl srdce, ale nijak si tím nepomohl. Zranění, která mu Edward v boji způsobil, byla totiž příliš vážná a tak brzy po svém sokovi skonal i on. Kate ztratila v jediném okamžiku obě své lásky a ve chvíli, kdy se to od sekundantů dozvěděla, její život ztratil jakýkoliv smysl. Stala se vdovou přímo ve svatební den a to byl konec. Jediné po čem toužila, bylo skoncovat se životem a tak to udělala. Někdo říká, že se otrávila, někdo, že skočila ze střechy tohohle sídla, ale to nehraje moc velkou roli. Každopádně spáchala sebevraždu a tím, že si sama vzala život, se znelíbila bohu i církvi, která ani nedovolila její rodině, aby jí pohřbili do rodinné hrobky. Prý má hrob někde tady v Heat House. Možná v zahradě, ale to už dnes nikdo přesně neví. Tragické na tom je ale hlavně to, že Kate nikdy z tohoto domu neodešla a nikdy už se nesetkala ani s Williamem ani s Edwardem. Říká se, že její duch pořád zůstává v těchto zdech a čeká, až se její ztracené lásky vrátí. Jenže, to už se nikdy nestane…“

Damon s povzdechem dokončil své vyprávění a rozhostilo se ticho. Všichni tři hleděli do ohně a Elena měla co dělat, aby zadržela slzy. Takový příběh tedy nečekala. Doufala, že se po něm bude těm povídačkám o strašidlech spíš smát, ale teď neměla daleko k pláči. „To není moc děsivé, spíš smutné.“ Zašeptal po chvíli Stefan a ona pomalu přikývla. „Ano, to je.“ Souhlasil Damon a nenápadně zesílil objetí, kterým k sobě Elenu tiskl. „Spíš bych řekla, že je to tragické, než jen smutné. Je mi jí hrozně líto. Vlastně všech tří.“ Povzdychla si pro sebe, ale Damon jí samozřejmě slyšel. „Já vím, ale nesmíš se tím trápit, miláčku. Navíc je to možná jen pověst.“ „No a jak se ta její přítomnost tady v domě měla vlastně projevovat?“ Zajímalo Stefana, který se přisunul blíž, aby mohl být i on Eleně oporou a Damon jen pokrčil rameny. „A víš, že ani nevím… Asi tak nějak normálně, jak to bývá. Kroky v zavřené místnosti, přesouvání věcí, hlasy ve zdi… Ale je to jen odhad, ten maník, co mi to tu prodal, tu prý nikdy nic nadpřirozeného nezažil. Ale ani se nedivím, on to byl dost nepříjemný týpek, třeba se Kate nelíbil.“ Při poslední větě se on i Stefan pousmáli, ale Elena byla stejně pořád dál smutná. Ten příběh se jí zaryl hluboko pod kůži a přesto, že na něj už nechtěla myslet, nemohla i pomoct. Sice si zakázala přemýšlet o jakékoliv paralele mezi Kateriným osudem a situací, ve které teď byli oni tři, ale svádělo to k tomu dost silně. Ikdyž, možná, že kdyby se William a Edward dokázali domluvit tak, jako Stefan a Damon, k žádné tragédii by nedošlo a oni teď mohli být na druhé straně spolu! A navíc má možná Damon pravdu, je to jen pověst, kdo ví, kolik pravdy na ní je. Možná žádná!

Ale stejně nemohla Kate dostat z hlavy a navíc jí pohled na hodiny na zdi ukázal, že už je skoro půlnoc. „No, já nevím, jak vy, ale já už asi půjdu spát.“ Usmála se z ničeho nic a odložila prázdný šálek od čaje na tác. „Už?“ Vyhrkli Damon a Stefan téměř současně a znělo to od nich dost napjatě. Oba je totiž napadlo najednou totéž: Kdo půjde s ní? Ale ona to nechtěla řešit! Sice v žádném případě nechtěla spát sama, ale docela ochotně to nechala na nich. Ať se hoši předvedou, jak se umí domluvit. Napadlo jí a málem se musela smát. Asi by se teď měla stydět, ale nestyděla! „Ano, už. Ale vy tu klidně ještě buďte, alespoň v klidu otestuju tu nádhernou starožitnou koupelnu. A pak…“ Udělala pauzu a na oba se láskyplně usmála. „Budu čekat v hlavní ložnici.“ Dořekla a vstala. „Dobrou noc.“ zašeptala a oba dva jemně pohladila po ramenou. Sice by je ráda políbila, ale nevěděla, se kterým se nahoře znovu setká a tak to nechala být. Snad jí pochopili a nenechají jí nahoře samotnou! Nechtěla tam být sama! Ale no tak, musí se sebrat! Povzbuzovala se v duchu a bez dalšího zaváhání vyšla z pracovny.

Tma na chodbě jí maličko zaskočila, a dokonce jí na okamžik napadlo, jestli se nemá vrátit a požádat Damona nebo Stefana (možná oba!) zda by jí nahoru nedoprovodili, ale pak to zavrhla. „Nebuď srab!“ zašeptala si pro sebe a rozsvítila na schodišti. To se ale stáčelo nahoru do tmy a tudíž jí moc nepovzbudilo. Ale nesmí se zdržovat! Damon a Stefan by měli podezření, proč jí to tak trvá, jistě jí slyší! Sebrala veškerou odvahu a pomalu stoupala vzhůru. Nejraději by sice použila upíří rychlost, ale to taky nešlo. Ještě tři kroky, dva…Jeden… Konečně byla nahoře a mohla se vrhnout k dalšímu vypínači. A pak k dalšímu a dalšímu a pak už byla v chodbě a nakonec za ní konečně zapadly i dveře ložnice. Úlevně se o ně opřela a málem se rozesmála. Bože, chová se jako vystrašená malá holka! Vážně se musí sebrat! A taky si musí najít osušku a noční košilku a zajít do koupelny! A hned, není tu čeho se bát…

Ještě dlouho poté, co se Eleniny kroky vzdálily nahoru a v patře se ozvalo cvaknutí dveří hlavní ložnice, bylo v pracovně ticho. Damon i Stefan zírali do krbu a ani jeden nevěděl, jak začít. To si o ní vážně měli střihnout? Nebo si hodit mincí? Bylo to trapné a popravdě i trochu komické, ale ani jeden z nich se neodvažoval smát. Šlo přeci o Elenu! O dívku, kterou oba milovali a teď se měli rozhodnout, který z nich s ní stráví první noc v tomhle domě a zatímco Damon neměl tušení, jak bude tenhle večer pokračovat, Stefan měl najednou jasno. Bylo to… Logické! Sice logika nemá v lásce co dělat, ale jemu to připadalo i správné a férové. „Já…“ ozval se tedy jako první a bratr na něj napjatě pohlédl. „Já asi půjdu dneska spát do té vedlejší ložnice. Nevadí ti to?“ Byla to debilní otázka, protože Damonovi to samozřejmě nemohlo vadit (spíš naopak!), ale Stefan jí neuměl líp formulovat. „Jasně, jak… chceš!“ Vykoktal Damon překvapeně, protože nečekal, že se Stefan tak snadno vzdá, ale ten měl jasno. Pokud počítal noc hotelu v Paříži, Damon byl na řadě (tedy ne, že by se nějak museli střídat, to ne, ale prostě to tak nějak vyplynulo z kontextu) a ke všemu to byl jeho dům! On byl majitel a měl právo na první noc v hlavní ložnici. A navíc… Stefan mu chtěl tuhle noc s Elenou dát, protože nebýt bratra, nejspíš by to všechno kolem nich takhle nedopadlo. A on byl rád, že to tak dopadlo! Opravdu byl, takže teď se už pomalu zvedal, aby vyrazil do vedlejší ložnice, když ho ale Damon náhle zarazil.

„Ale, klidně můžeme jít nahoru až za chvíli, ne?“ Vyhrkl a Stefan si všiml, že se na něj bratr velice vstřícně usmívá. Jako by mu jeho ledově modré oči děkovaly, za to, jak snadno a v klidu se rozhodl. „No jistě, proč ne?“ Usmál se podobně vstřícně a Damon bez váhání vyskočil a vyrazil k psacímu stolu. „Někde by tu měla být flaška burbonu! Naposledy jsem jí sem někam ukládal…“ „Ale nepovídej?“ „No jasně, tady je!“ Vítězoslavně vylovil z poloviny plnou lahev, která tu čekala už hodně, hodně dlouho, ale díky kvalitní značce, se toho rozhodně bát nemuseli. „Ale nemám skleničky.“ Podal Damon Stefanovi burbon jen tak, jenže tomu to ani v nejmenším nevadilo. Spokojeně se ho chopil a velice rád ochutnal. Byl skutečně znamenitý… Chvilku ho slastně převaloval na jazyku, ale pak předal lahev zpět Damonovi. Ten se zatím svezl zpět na podlahu a  bratra v ochutnávce rád napodobil. Oba vychutnávali zlatavou tekutinu a Stefana náhle napadlo, že by mohl využít Eleniny nepřítomnosti a zeptat se Damona na to, co se odehrálo při prohlídce prvního patra.

„Hele, můžu mít otázku?“ Nadhodil opatrně, ale Damon pomalu přikývl. „Jasně.“ Sice se trochu bál, jestli se Stefan nebude chtít pohrabat v jejich současné vztahové situaci, ale ten ho překvapil. „Co to mělo znamenat tam nahoře v tom dětském pokoji?“ „Jo tohle…“ Odvětil Damon zaskočeně, ale pak si povzdychl. Úplně na to zapomněl, ale musel to Stefanovi vysvětlit. Sice moc nevěděl jak, ale musel. „Víš, to je… Jde o Elenu, ona… To dost špatně nese.“ „Co?“ „No, že upíři a děti nejdou tak úplně dohromady.“ „Aha.“ Vydechl Stefan a rád se chopil nabízené lahve. Tohle zrovna nečekal, ale faktem bylo, že její chování tam ve dveřích pokojíku tomu napovídalo. Nebo spíš možná napovídalo i něčemu víc… „Ale ví přeci, že to nejde, ne? Abychom spolu měli… “ Připomněl opatrně to, jak říkala, že možná ten pokoj budou potřebovat a Damon ještě víc zesmutněl. „Já…“ Nevěděl jak má pokračovat, ale nakonec se rozhodl říct pravdu. Stefan jí miluje stejně jako on, pochopí to! Určitě! „Víš, já jsem nějak neměl sílu jí tu naději brát.“ Zašeptal a Stefan se zhrozil. Tak to bylo zlé! První co ho napadlo, bylo to bratrovi vyčítat, ale pak mu pohlédl do očí a pochopil. Pochopil, že Damon prostě nedokázal udělat Elenu nešťastnou a pochopil i něco jiného… Že on by se asi zachoval stejně! Ale přesto…

„Jenže ta naděje je zcela lichá.“ Poznamenal smutně a znovu se napil. Možná by teď potřebovali víc, než jednu lahev! „Já vím že je. A ona… Ona taky ví, že normálně to nejde, ale byla tak hrozně zoufalá. Stefane, ty jsi jí neviděl, vážně! Takhle zničenou jsem jí nemohl nechat a tak jsem…“ „Co?“ „A tak jsem jí řekl, že bysme možná časem mohli zkusit najít nějaký způsob, třeba kouzlo, nebo prostě něco… Já vím, že je to pitomost, ale ona se toho hrozně chytla a… No, viděl jsi sám.“ Odmlčel se a Stefan přikývl. „Takže plán je takový, časem se snažit najít nějakou možnost, jak si pořídit upíří mimino..“ Zopakoval po bratrovi a předal mu už téměř prázdnou lahev. Ale ten jen pokrčil rameny. „No, popravdě řečeno, já doufám, že až jí bude líp a až se srovná s tím, že je upír a bude ovládat svou žízeň, znovu s ní promluvíme a vysvětlíme jí, že to prostě není možné, ale do té doby…“ „Do té doby budeme hrát hru, jako že to půjde. Chápu.“ Přikývl Stefan a nepatrně se na bratra usmál. „Nevadí ti to? Není to lhaní nebo tak, ale stejně… Mrzí mě, že jsem jí tohle namluvil, ale jak říkám, nešlo to jinak.“ Pokoušel se Damon zjistit, co si o tom Stefan skutečně myslí a ten se jen zhluboka nadechl. „Hele já to chápu a beru, ale jednou jí řekneme pravdu, platí?“ Natáhl k Damonovi pravici a ten mu jí váhavě stiskl. „Platí.“ „Tak fajn, ale teď už bysme asi vážně měli jít nahoru.“ Poukázal se smíchem na prázdnou lahev v Damonově ruce a ten nejistě souhlasil. „Jo, jasně, takže… Dobrou noc.“ „Dobrou.“ Usmál se Stefan a raději vyrazil hned. Nechtěl tuhle trapnou chvilku těsně před tím, než se rozejdou každý do jiné ložnic (a Damon ne do prázdné, jako on) prodlužovat a navíc už chtěl být sám a co nejdřív usnout. Jen doufal, že stěny tady jsou dost silné. Nějak netoužil po tom, něco z hlavní ložnice slyšet…



3 reakce na FF: „Volba-část III“-15.Kapitola

  1. terulka napsal:

    Krásná kapitolka :) doufám že toho ducha potkají :D a těším se na další =)

  2. Natalia napsal:

    mne sa najviac ratala posledna veta! :-D

  3. kaťul napsal:

    Krásné úžasné no prostě dokonalé :) ) taky se mi nejvíc líbily 2 poslední věty :D a taky doufám že potkají ducha .. :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Kdo má tak málo fantazie, že své lži musí opírat o důkazy, měl by raději rovnou mluvit pravdu.“ Oscar Wilde