FF: „Volba-část III“-20.Kapitola

A máme tu čtvrtek a to je čas na další kapitolu Volby, takže komentujte a užijte si to! Doufám, že se vám bude líbit! Pokračování v neděli!

20.

Damon seděl u kuchyňského stolu a nepříliš nadšeně hleděl do hrnku dávno vychladlé kávy. Bylo teprve sedm hodin ráno, ale on tu trčel už víc jak hodinu a cítil se pod psa. V noci se skoro vůbec nevyspal, budil se každých pár minut, což na upíra nebylo zrovna obvyklé a kromě toho podivného napůl erotického a napůl hororového snu, který ho zaskočil těsně po prvním usnutí, ho trápila i řada dalších nočních můr. Sice žádná z nich nebyla nijak konkrétní, ale i tak byly dostatečně nepříjemné na to, aby radši vstal hned za úsvitu a na další pokusy o spánek se vykašlal!

Přesto ale dnešní ráno nebylo zrovna růžové. Stefan a Elena spali jako zabití a on měl nejspíš zaděláno na den blbec! Nejdřív se mu při ranní hygieně opět porouchala sprcha a kromě vlažné vody ho nečekaně skropila ledová (takže musel hodně zatnout zuby, aby svým křikem neprobudil celý dům) a problémy měl i při oblékání. Nekonečně dlouho hledal ve skříni něco, co by se mu na dnešní sportovní den, na který se zoufale netěšil, hodilo a když pak pár kousků našel, zjistil, že ten zmetek Stefan mě pravdu a on se do nich skutečně vejde jen tak tak! Například plátěné kalhoty, které mu ještě v Paříži byly akorát, ho teď škrtily dost nemilosrdně! Bezva! Ve Vídni na nákupech nějak nechápal Elenino rozladění, když si musela vybírat jiná čísla oděvů, než na jaká byla zvyklá, ale teď už věděl, jak jí asi bylo. Jenže jí změny, prospěly, zatímco on by si je klidně odpustil! Bohužel, ale nemělo cenu se kvůli tomu vztekat! Mohl si za to totiž sám. Kdyby neuzavíral stupidní sázky a nesnažil se soucítit se svou milovanou, podobné problémy by rozhodně neměl! Ale Elena a za to stála, takže to holt bude muset překousnout a jít dál…

Tedy snažil se jít dál, ale když se mu pak ještě přetrh popruh na batohu, který si chtěl vzít s sebou, rozbil hrnek, do kterého si chtěl nalít kávu a na závěr si při manipulaci s konvicí opařil ruku, měl chuť všeho nechat a zalézt zpátky do postele! Jako by mu tady v domě něco nepřálo! Napadlo ho, s pohledem stále upřeným do šálku s kávou, které se nakonec přeci jen dodělal, ale pak to zavrhl. Nesmysl! Jen nemá zrovna nejšťastnější ráno, ale to se jistě zpraví. Když totiž nemyslel na ten sport, který ho dnes čekal, docela se na nadcházející den těšil. Sice se mu bude asi trochu stýskat po Eleně, ale nemohl říct, že by se mu nechtělo se Stefanem někam vypadnout a užít si po stopadesáti letech zase jednou společnou bratrskou akci. Situace, ve které nyní všichni tři byli mu totiž až na drobné nedostatky zcela vyhovovala a moc dobře věděl, že aby jim vydržely dobré vzájemné vztahy co nejdéle (ideálně navždy!), bude muset na obnovování pouta se svým bratrem ještě víc zapracovat. A tady v domě a okolí jim to docela šlo. Sice si dokázal živě představit, jak si ho bude Stefan zase dobírat, zvlášť jestli se mu ho v závodě, který idiot sám navrhl, nepodaří porazit, ale to k tomu všemu holt patřilo. A někdy bylo to vzájemné rýpání i docela zábavné…

„Dobré ráno.“ Ozval se za ním náhle známý hlas a on se pro sebe pousmál. My o vlku… „Dobré ráno.“ Mrkl na svého mladšího bratra a pokusil se co nejrychleji nasadit neutrální masku. Nechtěl, aby se Stefan nějak dovtípil, o čem uvažoval. Ale ten byl stále ještě natolik rozespalý, že by si nevšiml asi ani kdyby tu Damon seděl nahý, nebo v růžovém pyžamu! „Proč tu strašíš, tak brzy?“ Zývl a chopil se konvice se zbytkem kávy, která sice už dávno vychladla, ale on si toho evidentně nevšímal. „Špatný spánek.“ Odvětil Damon neutrálně, protože vážně neměl chuť Stefanovi nic vysvětlovat, ale ten se jen ušklíbl. „Matrace, co?“ Odfrkl a znechuceně ohrnul horní ret, protože díky ochutnání konečně pochopil, že káva, kterou si nalil se spíš podobá zmrzlině, než horkému kofejnovému nápoji, který dnes ráno vážně potřeboval. Spal totiž v noci jak zabitý a nějak se nemohl probrat!

„Houby matrace, zlé sny.“ Mávl Damon rukou, ale Stefan hned zbystřil. „Ale, ale… Že by to bylo nakažlivé? Včera Elena, dnes ty… Neříkej, že se ti taky zdálo, že jsem tě probodl mečem.“„Ne, to fakt ne!“ Odvětil Damon s nepatrným úsměvem a tvrdě potlačil vzpomínky na svou netypickou noční můru. Když o tom Stefan začal mluvit, nějak nepříjemně se mu to celé vybavilo, ale byl to přeci jen sen! Nic víc! Radši si zakázal na to dál myslet a změnil téma.

„A když už je řeč o Eleně, kdepak je?“ „Nevím, byla vzhůru, když jsem odcházel. Říkala že se osprchuje a přijde.“ Pokrčil Stefan rameny, a Damon zbystřil pozornost. Sprcha! Nefunguje! Sakra! Napadla ho tři jednoduchá slova za sebou, jenže, než mohl vstát a vyrazit nahoru, aby zabránil Eleně dopadnout tak bídně, jako on sám, ozval se z prvního patra, stejně jako včera, její ječivý výkřik a jemu došlo že je pozdě. Tenhle křik totiž neměl nic společného s pavouky! Navíc ho následoval proud peprných nadávek, které se nedaly přeslechnout a Damon jen sykl a odevzdaně pokrčil rameny. Jo, dneska ráno tu ještě bude veselo… „Co je?!“ vyhrkl zatím Stefan a chtěl se stejně jako včera vydat vzhůru, jenže bratr ho zarazil. „Radši tam nechoď.“ naznačil mu rty a než se Stefan stihl zeptat proč, už vážně nikam chodit nemusel! Na prahu kuchyně se totiž objevila Elena s osuškou kolem těla, mokrými vlasy a velmi výmluvným výrazem. „Kdo zas rozbil tu sprchu!“ Zavrčela nebezpečně a Stefan měl náhle co dělat, aby zdusil smích. Okamžitě mu totiž došlo, oč jde a bylo to skutečně komické! Chudák Elena, tu ledovou vodu z ní ještě cítil! „Copak se stalo, miláčku?“ Zajímal se opatrně Damon a raději nasadil nevinný tón, ala „já o tom nic nevím“, protože Elena se tvářila snad ještě hůř, než on, když ho dnes potkala nahoře stejná nehoda. Ve skutečnosti měl ale i on co dělat, aby se nerozesmál. Sice své lásce nic špatného nepřál, ale nemohl říct, že by ho nepotěšil fakt, že tu dnes po ránu není jediný smolař…

Nakonec ale zas o tolik nešlo! Elenu utěšili, osušili, zahřáli a než to všechno zvládli, byl pomalu čas vyrazit na ten jejich společný upíří trénink. „Vážně ti nevadí, že tě tu necháváme samotnou?“ Ujišťoval se ještě jednou Stefan, ale Elena, která už byla zase v klidu a rannímu šoku ve sprše se jen smála zavrtěla rázně hlavou. „Ani v nejmenším! Jen běžte a užijte si to spolu.“ Něžně políbila na rty nejdřív Stefana a pak i Damona (kterému se od ní chtělo pořád míň a míň, ale couvnout už bohužel nemohl) a vyprovodila je oba ke dveřím. Sice jí představa, že je několik hodin neuvidí trhala srdce, víc, než si byla ochotná připustit, ale nechtěla jim ten společný výlet kazit. Dokonce se jí i podařilo spolknout prosbu, ať se vrátí co nejdřív a celou dobu co jim od vchodu mávala udržela veselou tvář. Když ale oba zmizeli za ohybem cesty, zesmutněla. Budou jí chybět…

Ale no tak! Okřikla se v duchu a rázně vklouzla pět do domu. Vždyť budou pryč jen pár hodin! A ona se tu rozhodně nudit nebude! Měla v plánu projít si knihovnu, mrknout do psacího stolu v pracovně a hlavně uvařit svým miláčkům nějakou báječnou večeři! Mohli by si udělat hezký večer a Damon si jí alespoň přestane dobírat, ohledně její averzi ke kuchyni! Surovin tam má konec konců dost, na jedné polici tam zahlédla i několik kuchařek… Dokáže se zabavit sama! A ještě je překvapí! S tímto předsevzetím energicky prošla domem a zamířila přímo ke kuchyni. Možná, že kdyby šla pomaleji a nebo možná, kdyby nahlédla do pootevřených dveří pracovny, spatřila by na podlaze stejný stín, jaký včera číhal v hlavní ložnici. Ale ona ho naštěstí neviděla… Prozatím!

„Jak daleko je ta vesnice?“ zajímal se Stefan zhruba po deseti minutách chůze, ale Damon jen pokrčil rameny. „Nemám tušení, vždycky jsem tam jel autem po silnici, přes vřesoviště jdu poprvé.“ „Hm, no jo jasně… Že se ptám. Ty abys dobrovolně zvedl zadek a někam zašel pěšky, co?“ Popíchl ho Stefan a Damon si v duchu povzdechl. Jo, už je to tady! Přesně jak předpokládal! Čeká ho pěkných pár hodin bratrova rýpání… Ale na jednu stranu se na to možná i docela těšil. Rozhodně lepší tohle dobrosrdečné dohadování, než to, jak se k sobě chovali skoro jedno a půl století! Ne, vážně by nechtěl, aby se to zase vrátilo! Málem se při té myšlence otřásl odporem. Tohle je rozhodně lepší, pomyslel si a věnoval bratrovi zářivý úsměv.  „Já na rozdíl od tebe nemám k autům averzi.“ Vrátil mu jeho provokaci, ale Stefan se nedal. „Však já taky ne.“ Bránil se a raději schválně nezmiňoval to, jak dlouho jeho krásný sporťák zahálel v garáži. „Jen se prostě rád občas projdu, nebo maličko potrénuju svoje schopnosti, když už je mám. Čímž se dostávám k tomu, že tohle moc sportovní výkon není.“ Poznamenal, nenápadně, že zatím se chovají spíš jako lidé, než upíři, ale Damon varovně zvedl prst. „Není a nebude! Jasně jsme si řekli, že sport až pak! Nejdřív musíme zajít ke správcům.“ „Ale no tak, když poběžíme budeme tam dřív.“ „Ne díky!“ „No dobře, ale pak už ti výmluvy nepomůžou!“ Odfrkl Stefan a s povzdechem pokračoval normální rychlostí.

Nakonec se ale ukázalo, že by ani nemělo cenu někam běžet. Vesnice byla blíž, než čekali (když nemuseli respektovat serpentýny na silnici, bylo to od Heat Hause slabé půl hodinka) a oni se brzy ocitli na nevelké zarostlé návsi obklopené sotva dvaceti kamennými, hrubě nahozenými domky. „Doufám, že víš, ve kterém domě ty správci bydlí.“ Neopustil si poznámku Stefan, protože mu všechna ta stavení přišla zoufale stejná, ale Damon naštěstí věděl. Neomylně zamířil k jednomu zastrčenému domku se zarostlou předzahrádkou a Stefana celkem překvapilo, že ti lidé mají zvonek. „Čekal jsem spíš klepadlo.“ Poznamenal uštěpačně, protože dům vážně nebyl v moc dobrém stavu (A on se divil, že na Heat House nedoléhají okna! Pokud se o něj ti lidé starají tak, jako o svůj vlastní dům, může být rád, že tam vůbec okna jsou!).

„Ha, ha…“ odfrkl Damon a zmiňovaný zvonek použil. Domem se rozlehl jeho nepříjemný zvuk, ale chvíli se nedělo vůbec nic. „Třeba nejsou doma?“ navrhl Stefan, ale jeho bratr zavrtěl hlavou. „Ale musí být, posílal jsem jim zprávu, že se stavím.“ „Tak na tebe možná kašlou. Zhruba tak nějak, jako na údržbu tohohle domu.“ Odfrkl Stefan a zkusmo se dotkl odfouklé omítky vedle dveří, která se ale náhle odloupla a zůstala mu v ruce. „Hups…“ Zamumlal a Damon jen zvedl oči vsloup. „Přestaň se chovat jako děcko a demolovat cizí majetek,  buď tak laskav, ano?“ „Promiň, ale to…“ Pokoušel se Stefna nějak argumentovat, ale nedořekl. Náhle se totiž ozvaly kroky a skřípavý zvuk odemykaného zámku, doprovázený klením (patrně to nešlo nijak hladce). „Tak jsou doma, jen se k nám nedostanou.“ Uchechtl se Stefan, ale dveře se nakonec přeci jen pootevřely a ven vyhlédl asi čtyřicetiletý, zavalitý muž. „Ano?“ Zavrčel nepřátelsky, když si příchozí prohlédl, ale Damon i přesto nasadil profesionální úsměv. „Pan Robinson? Jsem Damon Salvatore, majitel Heat House.“ Muž na něj chvíli nejistě hleděl, ale pak jako by mu v hlavě něco zapadlo na správné místo a on pomalu přikývl (nadšený ovšem nebyl ani trochu). „Aha, no jistě… Už jsem myslel, že nepřijdete. Ale mluvit jsem s vámi potřeboval to, jo.“ Poslední větu si zamumlal spíš pro sebe, ale pak ustoupil kamsi do tmavé, neútulné chodby a nechal dveře dokořán…

Jenže to bohužel nestačilo! Sice bylo jasné, že chce, aby ho jeho návštěva následoval dovnitř, jenže to bohužel neřekl dost jasně, takže když se Damon pokusil vstoupit, tvrdě narazil na neviditelnou stěnu prastarého protiupířího kouzla. „Sakra!“ Zavrčel potichu, protože za poslední dobu absolutně odvykl tomu, že je potřeba, aby ho do budovy někdo pozval a vůbec se mu to nelíbilo! Do hotelů a domů bez živých majitelů to nebylo třeba!

„Co je?“ Šeptl navíc Stefan, který evidentně zapomněl úplně stejně a Damon se jen ušklíbl. „Nějak nás nepozval, bráško.“ „Aha, no jo…“ Oba zůstali nerozhodně stát před domem a připadali si jako absolutní idioti. Zatracená starodávná magie! „Hej, kde jste?“ ozvalo se zevnitř nevrle a muž, označený Damonem jako pan Robinson, se s tázavým výrazem objevil zpět na prahu. „Co tu stojíte?“ Dodal nechápavě a oni nějak nevěděli co říct. Nepozval jste nás, by znělo dost neomaleně… „No my…“ začal tedy nejistě Damon, aniž by věděl, jak bude pokračovat, ale Stefan ho přerušil a plácl první nesmysl, který ho napadl.

„Obdivujeme vaši zahrádku.“ Vyhrkl a Damon i Robinson na něj vrhli nechápavé pohledy. Zanedbaný prostor před domem by totiž za zahrádku označil asi jen slepec, čili to znělo dost drze, ikdyž to tak Stefan původně nezamýšlel. Ale to Robinson netušil, takže se mu návštěvníci líbili čím dál tím míň. „Hm, no jo, jasně….“ Zamumlal tudíž po chvíli trapného ticha a nejradši by je oba vyhodil, ale pak konečně udělal to, na co jeho hosté čekali. „Hele, dost řečí, já nemám dnes na práci jen vás. Takže pojďte dovnitř a zavřete, je průvan!“ Neviditelná stěna zmizela a Damon i Stefan s úlevou proklouzli do domu. Robinson je odvedl do nevelkého obývacího pokoje, kde je těsně předtím, než zmizel v chodbě napůl úst pozdravil zhruba desetiletý hoch (dle rysů v obličeji patrně Robinson mladší) a jim pomalu docházelo, že tu nejsou zrovna moc vítaní. Ani jim nikdo neřekl, ať se posadí. „Chtěl jsem s vámi projednat nějaké opravy domu.“ začal totiž správce bez úvodu a Stefan se neubránil kyselé poznámce (chování toho burana se mu fakt nelíbilo!). „No ne, vy jste si všiml?“ Odfrkl a Damon na něj jen varovně mrkl. Sice ho Robinson taky štval, ale měl v plánu to s ním rychle ukončit, ne se s ním dohadovat

„Co tím myslíte?“ zavrčel však správce dřív, než mohl Stefanovu poznámku nějak komentovat a na hádku bylo zaděláno! „Nic, jen že Heat House zrovna není v reprezentativním stavu.“ Pokračoval totiž Stefan velmi rozhodně a Robinson začal nebezpečně rudnout. Ještě ho trefí šlak a o dům se nebude mít kdo dál starat! Napadlo Damona otráveně. Chtěl odsud totiž co nejdřív vypadnout a ne volat tomuhle buranovi sanitku! „A vy jste kdo, že se do toho pletete?!“ Pokračovala navíc Robinson rozezleně a Damon se do toho už vážně musel vložit, protože barva správcova obličeje pomalu přecházela od rudé v nebezpečně fialovou! „To je můj mladší bratr. Promiňte, ale trochu s ním tříská opožděná puberta.“ Poslední větu řekl schválně hodně nahlas, aby Stefanovi došlo, že má mlčet a ten radši spolkl další výčitky. „No to bych řek!“ Odfrkl Robinson a Damon se rozhodl řešit to radši sám. „Hele, co kdybys počkal venku, tady to nebude na dlouho.“ Navrhl Stefanovi a podpořil svá slova výmluvným pohledem „No, dobrá.“ Odfrkl Stefan, kterému byl Robinson čím dál tím nesympatičtější (sice lidskou krev momentálně nepila, ale tady měl chuť udělat vyjímku!) a radši se vydal zpět tou zatuchlou tmavou chodbou. Ještě slyšel, jak se Damon s Robinsonem dohaduje (nějak nechápal, proč se k němu bratr chová, tak jak se chová, ale nechal to být.), ale pak s úlevou vyklouzl ven a přibouchl za sebou vchodové dveře.

Venku to bylo rozhodně lepší, jenže tu nebyl sám. „Hezky jste tátu vytočil.“ Ozval se vedle něj chlapecký hlas a on se překvapeně otočil. Na polorozpadlé zídce seděl Robinson mladší a pohazoval si ragbyovým míčem. „Díky.“ odvětil s úsměvem, když mu došlo, že to skutečně byl kompliment a chlapec mu míč bezstarostně hodil. „Ten dům ho totiž štve i sám o sobě, víte.“ Dodal pak a Stefan zbystřil. „Proč?“ „Protože se o něj musí starat a nemá to tam rád.“ Vysvětloval hoch ochotně a Stefan se svezl na zídku vedle něj. „Proč to tam nemá rád?“ „Nevím, asi se bojí té paní, co tam žije.“ „Paní?“ Opakoval Stefan nechápavě a kdo ví proč ho nepříjemně zamrazilo. „No jo, té co mě vždycky sleduje z okna, když venku sekám trávu.“ Pokrčil rameny chlapec a znovu se usmál „Ale tam přeci nikdo nežije.“ odporoval Stefan tiše, ale nebylo mu to moc platné. „Já vím, ale je tam. Táta sice tvrdí, že ne a že si jen vymýšlím, ale určitě jí tam taky viděl. I máma jí tam viděla!  Parkrát tam byla uklízet, ale teď už by tam nešla. Říká, že tam straší! Všichni ve vsi to říkají.“ Chlapcovy oči zazářily dětským nadšením a Stefan si oddechl. „Aha.“ Pokýval hlavou a už mu bylo jasné, oč jde. Prostě povídačky o které se děti rádi podělí… Jako kluk taky věřil, že na Veritas straší, ale samozřejmě to byl nesmysl! „Jak se jmenuješ?“ Změnil na okamžik téma a chlapec se znovu usmál. „Timy.“ „Tak hele Timy, na Heat House nestraší, zapamatuj si to, jsou to jen pohádky.“ Začal a čekal protesty, ale Tim ho převezl. „Když myslíte.“ Řekl totiž nečekaně vesele, ale jeho očí jasně říkaly: „Mysli si co chceš, já vím svoje.“ „Dobře.“ Souhlasil Stefan zaskočeně a chtěl se ještě na něco zeptat, ale pak sklopil oči a hodil strašení za hlavu. Něco ho totiž napadlo… Strašidla nestrašidla a arogantní Robinson ať se jde taky zahrabat, tohle byl skvělý nápad a navíc už slyšel Damona, jak se se správcem loučí, takže musel jednat hned. Dnešek si užijí možná ještě víc, než čekal…



5 reakce na FF: „Volba-část III“-20.Kapitola

  1. terulka napsal:

    Krásná kapča a copak se El. přihodí když je sama doma ? :D :D doufám že Stef s Damonem přídou domů brzo :D

  2. kaťul napsal:

    Uáá duchové ;) myslím že ta pověst nebude pověst :D a doufám že se to v příštím díle ukáže jinak moc hezká kapča :D

  3. Natalia napsal:

    už nás nenapínaj Abs! :-D chceme Kate v plnej paráde :-D

  4. terulka napsal:

    Natalia : přesně moje reč :D :D my chceme Kate !!

  5. Heli napsal:

    Přesně tak, copak tam mezitím asi provádí Eleně a co na ně na všechny chystá?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Čas si vymysleli lidé, aby věděli, od kdy do kdy a co za to.“ Jan Werich