FF: „Volba-část III“-22.Kapitola

Zdravím všechny své čtenáře a moc děkuju za komentáře a jsem vážně ráda, že se vám moje povídka pořád ještě líbí (a kapičku vás i děsí nebo rozesmívá :-) . Já jsme pořád trochu mimo dosah internetu, ale naplánovala jsem další zvěřejňování, tak to snad vyjde. Takže dnes jako každé úterý další kapitolka a příští zase ve čtvrtek. Komentujte a užijte si to!

22.

Elena se zděšeně tiskla k zamčeným kuchyňským dveřím a po tvářích jí v nezadržitelných proudech stékaly horké slzy. Tak příšerně se bála! A ta věc za dveřmi tam pořád byla! Určitě tam byla! Sice už jí neslyšela, ale cítila její přítomnost. Ale to přeci nemůže být pravda! Ozvalo se jí znovu v mysli racionální uvažování, jenže brzy bylo velmi rázně umlčeno! Stalo se totiž něco, co donutilo Elenu tiše vykřiknout a rozplakat se ještě víc!

Klika, ve dveřích o které se opírala a za nimiž prostě nemohl nikdo skutečný být se pohnula… Jen pomalu, téměř nezřetelně, ale pohnula! Bože, to něco se dobývalo dovnitř! A teď znovu! Klika se pohnula ještě zřetelněji a ona opět zaslechla za dveřmi zaskřípění staré dubové podlahy. „Ne!“ Vřískla a pevně kliku sevřela. Naprosto přesně cítila, jak proti její upíří síle, působí jiná, která se jí téměř vyrovnává, ale nepovolila. Klika se jí v dlani zmítala, ale ona jí držela pevně. Nepustí to sem! Ať je to cokoliv, nepustí to k sobě!

„Jdi pryč!“ Zaječela zoufale a pak, jako by se něco změnilo… Náhle totiž znovu vysvitlo slunce, a jeho světlo, dopadající do kuchyně velkým děleným oknem, jako by prozářilo nejen celou místnost, ale i celý dům! A pak… To bylo skutečně pryč! Kroky, dech i tlak na klice zmizely a Elena už neslyšela nic. Jen ticho… Ale ne děsivé, jen smířlivé a obyčejné. A ona se znovu zoufale rozvzlykala…

„No tak, pohyb, takhle mě těžko předhoníš…“ Dobíral si Stefan svého staršího bratra, který s nim přestával držet krok už po prvním kole, ale Damon na to nic neřekl. Marně se totiž pokoušel zrychlit a Stefana doběhnout, ale mělo to spíše opačný efekt. Zaostával pořád víc a víc a přesto, že Stefan viditelně zpomalil, jeho šance na výhru byly dávno pryč. Jeho bratr podruhé minul balvan, což znamenalo, že když k němu o pár desetin vteřiny dorazil i on, měl polovinu závodu za sebou, ale to mu na optimismu moc nepřidalo. Spíš naopak! Kyslík mu docházel čím dál tím akutněji a dokonce ho začínalo nepříjemně bodat v levém boku! Bylo to absurdní, protože upíři jsou přeci predátoři! Dravci, kteří mají mít vždy a všude převahu nad jakoukoliv kořistí a fyzická aktivita by pro ně měla být tak snadná, jako dýchání, ale jemu se momentálně nedostávalo ani jednoho! Stefan mu dávno zmizel z očí i s uštěpačnou poznámkou ohledně toho, že by si možná měl Damon zavázat oči, když si byl ještě včera tak jistý, že ho porazí i poslepu, ale jemu to bylo fuk!

Stefana neporazí ani omylem, to už mu došlo dávno a momentálně by mu bývalo stačilo, kdyby ty čtyři (proč jen nemlčel a nebral tři!) kola kolem toho zatraceného lesa zvládl, ale brzy mu došlo, že i to je nad jeho síly! Snažil se, ale nešlo to… A pak, když se mu začalo dokonce i zatmívat před očima a on si s pocitem neskutečné marnosti a hanby uvědomil, že teprve potřetí dobíhá k balvanu, definitivně to odpískal!

„Končím!“ Vypravil ze sebe téměř nesrozumitelně a oběma rukama se opřel o skalku představující cíl i start tohohle fiaska! Ani nepátral po tom, kde je jeho bratr a momentálně byla jeho hlavním zájmem snaha popadnout dech. Nicméně se mu to příliš nedařilo! „Co je?“ Ozval se před ním Stefanův nejistý hlas, ale on mu ani nemohl odpovědět. Zoufale se snažil neomdlít na nedostatek kyslíku (proč jen to dýchání nevypnul, dokud mohl?!) a k tomu ho ještě píchalo v boku, bolelo na prsou, příšerně ho škrtily kalhoty a všechno kolem sebe viděl jak v mlze! Fakt paráda! Tolik k jeho mizerné kondici! Sakra! Stefan měl pravdu, když si ho dobíral kvůli jeho pohodlnosti! Takhle trapně selhat! No přesně jak říkal ráno… Den blbec!

„No tak, neříkej, že už máš dost, já nejsem ještě ani unavený.“ Pokoušel se ho zatím k dalšímu pohybu pomocí popichován dotlačit jeho všetečný bratr (který stále ještě nevěřil, že to na něj brácha jen nefilmuje), ale Damon jen mávl rukou. „Tak dobře pro tebe, ale já fakt končím. Vyhrál jsi!“ „To není fér! Nedokončil jsi závod!“ bránil se Stefan, ale Damon se jen přetočil a zády se opřel o balvan, aby se pokusil popadnout dech v jiné poloze. „Já vím… Ale to je fuk, stejně jsi vyhrál!“ Znělo to tak zoufale, že Stefan zaváhal, ale pak se ještě naposledy pokusil Damona rýpáním dohnat k tomu, aby přiznal, že na tom není tak zle, jak se tváří. „To jsi vážně tak příšerně z formy, že ani nezvládneš oběhnout lesík?“ „Asi ne, jak vidíš!“ Odfrkl Damon a bratr mu pomalu začínal lézt na nervy, přesto, že hluboko uvnitř věděl, že to nemyslí zle. „Nelži!“ „Kruci, Stefane, já nelžu! Vypadám snad na to! Prostě si vyhrál, konec tečka!“ Teď už to znělo vážně naštvaně a Stefan konečně pochopil, že tohle není legrace. Pochopil a příšerně se zastyděl! Najednou mu bylo totiž bratra vážně líto. Když ho viděl, jak se jako hromádka neštěstí opírá o nepohodlný balvan uprostřed vřesoviště, ozvaly se v něm hluboko pohřbené bratrské instinkty a on k Damonovi pomalu přistoupil.

„Promiň… To jsem nechtěl. Vážně je to tak zlé?“ Zlehka mu položil dlaň na rameno a vážně se za ty svoje nejapné poznámky cítil pod psa! Damon mu ale neodpověděl, jen se svezl do trávy pod balvan a dál se snažil popadnout dech. Rád by Stefanovi řekl, že není a že bude určitě v pohodě, jen co se trochu vzpamatuje, jenže na to potřeboval pár minut. Ta chvilka ale stačila, aby si bratr jeho mlčení vyložil po svém a zdrceně se posadil vedle něj. „Ty se na mě zlobíš?“ Zašeptal zoufale a znělo to tak banálně a hloupě (zvlášť po tom všem, co spolu za víc než jedno a půl století prožili), že se Stefan zastyděl i za to, ale Damona to překvapilo natolik, že zvedl hlavu a zmateně na bratra zaostřil pohled. „Ne… Proč?“ No proto…“ začal Stefan nejistě a pak se zhluboka nadechl a vážně Damonovi pohlédl do očí. „Omlouvám se, myslel jsem, že si ze mě jen střílíš. Nenapadlo mě, že bys vážně nemohl. Mrzí mě to a ty moje vtípky taky.“ Deklamoval to tak pokorně, že se Damon musel i ve stavu, v jakém byl, pousmát. „Vždyť o nic nejde, jen klid brácho…“ Poplácal Stefana po paži, ale rozhodně nemohl říct, že by ho jeho náhlá starost a soucitný pohled nepotěšily. Sice se pořád příšerně styděl, ale bratrův zájem mu vynahradil i vědomí, že je vážně s kondicí na bodu mrazu. „Takže se na mě nezlobíš?“ Zareagoval Stefan nejistě a on jen zavrtěl hlavou. „Ne, nezlobím! A netvař se prosímtě, jako bych umíral, já to zvládnu!“ „Janě, no jasně, já vím.“ Vzpamatoval se honem Stefan a trochu se od Damona odtáhl, ale zůstal na dosah. „Kdybys chtěl něco přinést, vodu nebo něco, tak řekni.“ Dodal ještě, ale bratr jen se zavřenýma očima kývl a pohodlněji se opřel o skalku. Konečně mu bylo maličko líp. „A jinak si z toho nic nedělej, to se někdy stane, že… No, prostě jsem to tak nemyslel, když jsem řekl, že jsi příšerně z formy, to se zpraví, uvidíš.“ „Já vím, to je v pohodě…“ „Budu s tebou chodit trénovat častěji, když budeš chtít.“ „Díky ale ne!“ „Ale kdybys chtěl…“ „Stefane! Ne!“ „Jasně, promiň…“ Konečně se odmlčel, ale Damon měl i tak co dělat, aby zdusil smích. Stefan se asi musel cítit hodně provinile, když se takhle choval. No, možná by toho mohl využít… „Hele, ale něco bys pro mě udělat mohl…“ začal a pootevřel oči. „Jasně, cokoliv!“ Byl hned Stefan ve střehu, připravený napravovat svoje nejapné rýpání a Damon trochu nervózně uhnul pohledem.

„Mohl bys… Mohl bys to neříkat Eleně?“ Cítil se strašně, že něco takového chce zrovna po Stefanovi a styděl se snad jako nikdy v životě, ale prostě nechtěl, aby Eleně věděla, že je na tom tak bídně. „No jasně, neboj!“ Souhlasil honem Stefan a pak se pro sebe pousmál. „Ona by mi stejně nevěřila.“ Proč myslíš?“ „Protože si tě hrozně idealizuje!“ Neznělo to jako výčitka, spíš jako další dobrácké popíchnutí a Damon byl za něj vděčný. „Myslím, že si nás idealizuje oba.“ Dodal a oba se tomu zasmáli. „Jo, to jen my jí vidíme reálně, že jo!“ Neodpustil si Stefan a pohodlněji se uvelebil v trávě. „No jistě!“ Souhlasil Damon a vzpomínka na jejich společnou lásku mu vyloudila na tváři úsměv. „Copak asi dělá?“ Zamumlal možná až příliš zasněně, ale Stefanovi to opět nedalo. „Třeba bojuje s duchy.“ Uchechtl se, ale Damonovi to náhle vtipné nepřišlo. Z ničeho nic se mu totiž znovu vybavil ten jeho podivný, živý sen a Stefan si na jeho tváři všiml změny. „Ale no tak, neříkej, že taky věříš, ze v Heat House straší!? To už byste byli tři!“ Odfrkl, ale Damona jeho slova zaujala. „Jak tři, snad dva, ne?“ „Tři. Ty, Elena a ještě syn toho protivného Robinsona. Mluvil jsem s ním před jejich domem. Prý na Heat House žije nějaká paní, která ho pozoruje z okna, když pracuje venku. Jo a jeho máma se tam prý bojí chodit uklízet, takže vlastně ne tři, ale čtyři. Plus celá vesnice, dle jeho slov.“ „Aha…“ Znělo to zaraženě a Stefan si nemohl nevšimnout, jak divně se jeho bratr tváří. Ten si ale nějak nedokázal pomoct. Zmínka o paní mu znovu připomněla jeho dnešní podivný sen a jemu se kdo ví proč sevřelo srdce. Byl to sice nesmysl, ale stejně ho prostě zamrazilo.

„Co se tváříš, jak kdyby ti uletěly včely?“ Připomněl mu ale okamžitě Stefan, že ho vynechává ze svých úvah a Damon se vzpamatoval. „Nic, to nic. Jen ten sen, co se mi dnes zdál…“ „Ale ne, nezačínej s tím! A hlavně mi neříkaj, že jsi ve snu viděl ducha!“ Zněl skutečně zoufale, protože se mu prostě nechtělo poslouchat další pohádky a o to méně od vlastního bratra, ale ten se bránil. „Žádnýho ducha, ale… Neříkal ten Robinsonův kluk, jak ta jeho paní vypadá?“ Bylo to totálně pitomé a nedůležité, protože to byl vážně všechno jen sen, ale Damona to najednou, kdo ví proč, enormně zajímalo. Ale Stefan jen pokrčil rameny. „Ne, to vážně neříkal…“ pak se ale odmlčel a v očích mu pobaveně blýsklo. „Ale tebe to nějak zajímá, to ten sen musel stát za to…“ „Hm, tak to bych zrovna neřekl!“ Zachvěl se Damon při vzpomínce na svůj noční zážitek, který by vlastně měl být docela hezký, jenže prostě nebyl! „Nepovídej, že by se tobě nelíbily sny o ženských?“ odhalil Stefan velmi snadno podstatu celé věci a Damon už nemohl a ani nechtěl dál zapírat. Vlastně o nic nešlo. „Sny o ženských beru, ale nemám rád, když mi lezou do postele bez mého svolení!“ „Hou, až tak jo?“ Rozesmál se Stefan a Damon okamžitě litoval, že mu to říkal. „Jo, až tak!“ „A jaká byla, co?“ „Nic moc…“ „A ty myslíš, že byla duch?“ Vyzvídal Stefan dál, ale Damon rázně zavrtěl hlavou. „No to fakt nebyla! Pochybuju, že duchové se chovají tak…“ zaváhal, ale už to musel dokončit. „…důvěrně!“ zamumlal a jeho bratr znovu propukl v potutelný smích. „Důvěrně jo? No ty jo, proč mě se nezdají erotické sny o strašidlech?“ „To nevím, ale není oč stát, věř mi!“ „Jak není, to byla tak hrozná?“ „Byla příšerně neodbytná!“ „Ha! Tak to je dobrý! To bysme měli zavolat Jeremymu, ten s tím má docela zkušenosti, ale o ničem podobném nikdy nemluvil.“ „Přestaň, pitomče, to není vtipné! A navíc…“

Damon se nezlobil doopravdy, jen ho tahle diskuse začínala iritovat. „Navíc co?“ „Navíc mě to fakt vyděsilo! Ten sen byl příšerně živý, takže bych ocenil, kdybys to s duchy už radši nespojoval, díky.“ „Ale no tak, tebe vyděsila ženská v posteli? A je ti dobře?“ Dobíral si ho Stefan dál a rychle zapomněl na svůj kajícný postoj, který zaujal po tragickém selhání jejich závodu. „Vole! Jasně, že mě to vyděsilo! Myslel jsem, že je to Elena. Že přišla za mnou. Neviděl jsem jí do tváře a pak si lehla ke mně do postele a začala mě líbat a já ji a pak mě oslovila Edwarde a já zjistil, že je to úplně cizí ženská! Brrr.“

Stefan soustředěně poslouchal a Damona na okamžik napadlo, že se o Eleně možná neměl zmiňovat, přeci jen dát slova Elena, postel a líbání do jedné věty, před Stefanem bylo dost odvážné, ale ten si toho nejspíš ani nevšiml, protože se jen znovu rozesmál a rozverně šťouchl bratra do ramene. „No tak to už věřím, že tě to vyděsilo. Mít v posteli ženskou, co ani nezná tvý jméno, to není nic pro tebe, co?“ „Ty jsi vážně idiot!“ „No to víš, naše společné geny se musí někde projevit.“ „Ty jsi ke všemu ještě drzej idiot!“ Prskl Damon, ale ve skutečnosti měl co dělat, aby se nesmál. Vzpomínky na sen sice vtipné nebyly, ale popichování s bratrem ano. „Hm, dneska v noci spím v té ložnici, já, co? Tak třeba zase přijde a zítra to spolu rozebereme?“ Pokračoval ale Stefan zasněně a Damon jen mávl rukou. „A třeba má vkus, takže si počká na pozítří!“ „Ha, ha… No, ale podle toho, jak jsi o ní mluvil, byla asi dost nedočkavá. Takže by přijít mohla!“ „Jen si jí nech, rád ti jí přenechám!“ Odfrkl Damon a nenápadně dal najevo, že už se o tom bavit nechce, ale Stefan si neodpustil ještě jednu poslední poznámku. „Tak fajn. Ostatně kdo ví, třeba to vážně byl duch. Nedivil bych se tomu, protože pokud má někdo někde na světě v domě ducha nymfomanky, jsi to rozhodně ty!“ Damon jen zvedl oči vsloup, a radši se zdržel dalších komentářů. Ale možná na tom i něco bylo…

„Tak co, už je ti líp?“ Změnil však Stefan náhle téma a on přikývl. Sice se pořád cítil utahaný a rozlámaný, ale alespoň už zase mohl dýchat (tedy jakž takž). „Takže můžeme pokračovat?“ „V čem proboha?“ Zaúpěl, jenže Stefan se jen zasmál. „No přeci ve vylepšování tvojí kondice.“ „Hm, díky za péči.“ „Ale no tak, závody samozřejmě ruším, ale vrátíme se zpátky k rekreačnímu běhu, co ty na to.“ Jenže Damonovi při myšlence na další pobíhání po vřesovišti moc dobře nebylo. „A nemohli bysme toho pro dnešek už nechat a jít domů?“ Snažil se neznít prosebně, ale moc se mu to nedařilo. Jenže na Stefana jeho psí pohled neplatil! „Tak to ani omylem, do večera je ještě dost času a Elena s námi dřív nepočítá! A navíc jsme toho dneska zas tak moc nenasportovali.“ „Aha, takže těch několik desítek mil běhu a pak tady tenhle sprint, to nic nebylo?“ Bránil se Damon, ale jeho bratr jen mávl rukou. „Jistě, že ne! To by zvládl i trénovaný člověk, ale my máme na víc.“ „No jak kdo…“ „Ty taky, takže zvedni zadek a pokračujeme.“ „Ale já…“ „Bez odmlouvání…“ Vytáhl svého otráveného staršího bratra na nohy a vrazil mu do ruky jeho batoh. „A neloudej se!“ Dodal ještě nesmlouvavě a vyrazil vpřed. „Někdy vážně lituju, že nejsem jedináček…“ Zamumlal odevzdaně Damon, ale pak si hodil batoh na záda a následoval svého rozjařeného sourozence, který sice běžel na upíra jen velice zvolna, ale i tak mu mizel z dohledu nebezpečně rychle…

Elena se opírala o zamčené dveře kuchyně už několik desítek minut a slzy jí na tvářích dávno oschly, přesto se ale pořád ještě třásla a napínala všechny smysly, zda nezachytí něco dalšího podezřelého. Ale neslyšela, neviděla, ani necítila nic… V domě bylo ticho a ona v něm byla prokazatelně sama! Sice nechápala, co bylo to předtím, ale přitom vzdáleně vnímala, jak se její mysl snaží najít nějaké racionální řešení. Možná to vážně všechno byla jen její představa! Paranoidní halucinace vyvolaná tím snem, zážitkem v koupelně a neustálým přemýšlením o té staré strašidelné pohádce, kterou jim Damon vyprávěl. Konec konců v tom mohla sehrát roli i její dieta a nedostatek krve, který její tělo nutně potřebovalo, ale to si radši nepřiznávala. Nechtěla být ta bláznivá a hysterická… Určitě o nic nešlo. Přesvědčovala sama sebe v duchu. Možná by měla ty dveře otevřít a podívat se…

Sice jí jedna část její mysli našeptávala, ať to proboha nedělá, ale ona si nemohla pomoct. Kdyby jen nakoukla… Jistě tam už nic není… Tedy ne! Jistě tam nic není! Žádné už! Nikdy tam nic nebylo! No tak… Pomalu se vyhrabala na nohy a s pohledem upřeným na petlici se nadechla. Jen se podívá… Opatrně zámek odemkla a chvíli čekala, co bude. Nedělo se ale nic… Zvuk, který petlice způsobila, musel být slyšet až do prvního patra, ale stejně se nic neobjevilo ani neozvalo. Nic za těmi dveřmi není! No tak… „Nebuď srab!“ Nařídila si šeptem a vzala za kliku. Šlo to otevřít dost těžce, jako by tam něco drhlo. A jí napadlo, že možná ten mechanismus poškodila, jak se o kliku s kýmsi přetahovala… Ne! Vlastně ne! Jak jí pevně držela, nikdo tam přece nebyl!

Ale nakonec se jí otevřít podařilo a ona nahlédla do zcela prázdné chodby a z ní do haly, která na tom ale byla podobně. Nikde nic… Stopa v prachu, ani závan větru. Opravdu se jí to asi jen zdálo. Popošla ještě pár kroků, ale pak se pro sebe usmála. Konečně se jí podařilo potlačit instinkt, který nechápal, jak může nevěřit tomu, co zažila a otočila se s tím, že půjde do knihovny a konečně se uklidní četbou, jenže k tomu nedošlo…

Ve chvíli kdy pohlédla před sebe, totiž naprosto zděšeně a nekontrolovatelně zaječela! Hala už nebyla prázdná! Přímo pod schody zcela jasně zahlédla siluetu lidské postavy a to jí stačilo. Nezůstane tu už ani minutu! „Ne!“ Vřískla a couvla, tak rychle, až narazila do zdi! Veškeré racionální uvažování jí opět opustilo rychlostí blesku a ona náhle stejně hbitě opustila dům! Nebo se o to alespoň pokusila. Jenže to nevyšlo úplně napoprvé. Dveře totiž nešly otevřít a ona se s nimi musela chvíli potýkat, ale nakonec povolily a ona konečně s křikem vyběhla ven před dům! Chtěla pryč! Hned! Tudíž za sebou dveře zase prudce zabouchla a odskočila od nich jako by pálily! Už jí tam nikdo zpátky nedostane! Nikdy!

 



5 reakce na FF: „Volba-část III“-22.Kapitola

  1. kaťul napsal:

    Krásná kapitolka ale normálně se bojím :D a těším se na další kapitolku..

  2. terulka napsal:

    Nádherná kapča a kaťul nejsi sama taky se bojím :D :D ale to přežiju a moc se těším na další ;)

  3. M@ky napsal:

    Ó můj Bože! To je tak nehorázně strašidelný! Ať už se Damon se Stefanem vrátí a vypadnou odtamtud! :-D Já už to nevydržím, takhle jsem se u „knížky“ už dlouho nebála! :-D

  4. Heli napsal:

    :-) Aspoň, že Elenu napadlo vyběhnout ven, když už má ty upíří vlastnosti :-) Já už bych tam taky nevlezla zpátky, ale jsem zvědavá, jak se na to budou tvářit bráchové, Damon by možná byl nakloněný tomu, jí uvěřit…. hlavně aby si nemysleli, že se jejich milovaná zbláznila :-) )))

  5. Natalia napsal:

    No tak byt na Eleninom mieste, tak sa na konci asi poskladam :-D aj keby som upir :-D huste, super Abs :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Muži nedovedou ocenit vlastní ženy. To přenechávají druhým.“ Oscar Wilde