FF: „Volba-část III“-23.Kapitola

Tak a je tu čtvrtek a s ním (snad) další kapitolka Volby! Užijte si ji, komentujte a těšte se na neděli! Všem díky za přečtení!

23.

„Hej stůj! Pauza!“ Vypravil ze sebe Damon udýchaně (pokusy o maskování, dávno vzdal!) a zastavil se uprostřed zdánlivě nekonečné pláně porostlé pouze sem tam nízkými křovinami. „Ale no tak, už zase?“ Povzdechl si Stefan, který dýchal zatím pořád ještě normálně, ikdyž jistá únava už dotírala i na něj, ale na bratra ani zdaleka neměl. Ten vypadal, že každou chvíli omdlí, sotva popadal dech a pot z něj lil proudem. „Jo, už…Zase.“ Odsekl a radši se na Stefana vůbec nedíval. Jeho zdánlivá neunavitelnost ho dráždila a navíc ukazovala jeho mizernou výdrž v ještě horším světle!

„Vždyť jsme odpočívali ani ne před deseti minutami.“ brblal si Stefan dál pod vousy, ale to bylo Damonovi momentálně fakt jedno. „Na to ti kašlu, já už dál neběžím!“ Prskl rozladěně a jeho bratr si znovu připomněl, že musí opatrně. „Ale no tak, já to tak nemyslel.“ Začal chlácholivě, ale Damon jen mávl rukou. „Ale já jo! Končím! Zpátky jdu pomalu!“ „No jo, ale to půjdeme hrozně dlouho!“ „To je mi fuk, jsem nesmrtelnej, času mám fůru!“ „Ale Elena bude mít o nás starost.“ Pokoušel se Stefan vymyslet něco, čím by Damona nakopl k další aktivitě, ale selhala i jejich společná láska. „Nebude! Mám… mobil, zavolám jí, ať mě čeká… tak za týden!“ „No to zas ne, pokud jsem se správně díval, běželi jsme do oblouku, Heat House není zase tak daleko.“ „Alespoň, že… tak!“ Odfrkl Damon, ale musel říct, že ho tahle informace potěšila. Opravdu se bál, že už jsou bůh ví kde! Kdyby nevěděl, že jsou na ostrově, přísahal by, že právě běželi nejmíň přes dva státy!

„Není to víc, než hodinka… Během.“ Dodal však v tu chvíli Stefan trochu nejistě a on ho sjel totálně zoufalým pohledem. „Hm, takže… kolik je to velmi, velmi pomalou chůzí?“ „Nevím, ale to nebude potřeba, hele, jen se v klidu vydýchej a bude to.“ Stefan stále víc a víc sklouzával do jemného tónu, protože se mu v hlavě už zase ozýval bratrský instinkt, který jeho zdecimovaného sourozence upřimně litoval, ale Damon to neocenil. „Hlavně že… mi poradíš!“ „Tak nebuď naštvaný, myslel jsem, že to bude zábava.“ Kapituloval Stefan definitivně před bratrovým srdceryvným pohledem a přistoupil k němu. „Mrzí mě to…“ Znělo to znovu zkroušeně a Damon se musel chtě nechtě pousmát.„ No jo, vždyť já nejsem naštvaný na tebe.“ „Ne?“ „Ne.“ Ujistil bratra, že jestli má na někoho vztek, tak je to on sám a Stefan ho za to poplácal po rameni, ale pak se zamyslel. „Zkus se předklonit, to prý s vydýcháním pomáhá.“ Navrhl pak a než se mohl Damon vzpamatovat, stlačil ho do předklonu.

Nepomohlo to samozřejmě vůbec (spíš to bylo díky těsným kalhotám ještě horší), ale on radši mlčel. Opřel se lokty o kolena a snažil se co nejdřív popadnout dech, aby bratrovi předvedl, že to s ním není zase až tak zlé, a po chvíli se mu to dokonce i začalo dařit! „Vidíš, jak ti to jde.“ pochválil ho Stefan, protože samozřejmě slyšel bratrovo divoce bušící srdce zpomalovat a to bylo známkou úspěchu. Pak si ale na něco vzpomněl a dostal skvělý nápad, jak Damona přimět k další aktivitě. Tedy snad… „Tak co, připravený na další sportovní výkony?“ zajímal se, když se jeho bratr po chvíli znovu napřímil, ale ten jen odfrkl. „Myslím, že sem se vyjádřil dost jasně! S běháním pro dnešek končím!“ „Však já nemyslel běhání.“ zasmál se ale Stefan a z ničeho nic sáhl do svého batohu. Damon měl trochu obavy, co z něj vydoluje, ale nakonec nestačil zírat. Stefan totiž vytáhl rugbyový míč a na tváři se mu objevil zářivý klukovský úsměv, který u něj Damon neviděl snad celých stopadesát let. „Hele, co mám?“ „Kdes to prosímtě vzal?“ Mohl klidně přísahat, že na Heat House něco takového zaručeně nebylo, ale na jednu stranu se mu takováhle sportovní činnost celkem zamlouvala. Tedy… V mezích! „Od Timyho!“ „Kdo je Timy?“ „Robinsonův syn, půjčil mi ho. No…“ Stefan na okamžik zaváhal, ale pak se uchechtl sám sobě. „Musel jsem mu za něj vysolit dvacet liber, ale já myslím, že to nebyla tak špatná investice. Co ty na to?“ „No, to ne…“ Připustil Damon, ale přeci jen by si před další aktivitou trochu protáhl tuhle potupně vyškemranou pauzu. Ale Stefan už zase posmutněl. „Nebo ty nechceš…“ Ruka s míčem mu klesla a Damon neměl na vybranou. Ani nevěděl proč, ale najednou mu pohled na to, jak je jeho bratr skleslý, nedělala dobře. Docela velká změna oproti minulým časům…

„Jasně že chci, naučil jsem tě to přeci, nebo ne?“ Řekl jemně a při vzpomínce na to, jak kdysi přivezl z vojenského tábora domů podobný míč i s pravidly se musel smát. Bylo to tak strašlivě dávno! A jemu najednou připadalo, jako by to bylo včera, co Stefana učil, jak míč držet a jak ho hodit přesně tam, kam člověk potřeboval. „Naučil…“ Souhlasil Stefan a v očích měl vepsáno totéž, co cítil jeho bratr, ale pak mu v nich znovu zaplanulo rozpustilé světlo a náhle stál nejméně deset metrů od Damona. „Ale od té doby jsem se něco přiučil, takže si nemysli, že mě jen tak porazíš!“ Křikl rozverně a napřáhl ruku. „Chytej!“ Míč opsal parádní oblouk a přistál jeho bratrovi přímo v náručí. „Hm, pěkný.“ Dočkal se Stefan pochvaly a pak i podobně ukázkové přihrávky, ale to by je zpět k domovu moc neposunulo, nemluvě o tom, že to nebyl ani nijak zásadní sportovní výkon. „No, tak polož se trochu do hry…“ Popíchl Damona a skokem byl zpátky u něj, ale vyprovokovat se mu ho nepodařilo. „Dík, takhle mi to stačí.“ „Ale no tak, chyť si mně…“ Pokračoval Stefan a schválně s míčem uhnul, když po něm Damon sáhl. „Nebudu za tebou běhat, jako šílenec! Hezkej plán, ale nebudu!“ „Ne?“ Protáhl Stefan se smíchem a znovu uhnul, před Damonovou paží. „Dej to sem!“ „Nedám! Musíš si ho chytit.“ „Zapomeň…“ „No, tak pohni se trochu, ty lenochu.“ „Cos to řekl?“ Damonovy oči se zdánlivě zúžily vztekem, ale ve skutečnosti se náramně bavil. „Že jsi pěknej lenoch a za tím si stojím. Nechytil bys mě, ani kdybys chtěl!“ Zavětřil Stefan šanci a ono to skutečně fungovalo! Evidentně pořád ještě věděl, co na jeho bratra platí.

„Že ne? Tak sleduj!“ Odvětil totiž Damon a vyrazil, jenže Stefan byl ve střehu. Stál o kus dál dřív, než bys řekl švec a provokativně si s míčem pohazoval. „Vedle…“ Posmíval se, jenže to neměl! Damon ho totiž překvapil dalším výpadem a najednou byl míč v jeho rukou. „Mám ho bráško…“ Vyhrkl a mrštil s míčem kamsi do prostoru, přičemž měl v plánu být tam dřív než on a zase ho provokativně chytit, ale to se přepočítal… „A nemáš!“ Vyrazil totiž Stefan jako blesk, a následovali tak míč společně. A pak znovu a znovu… Pořád blíž a blíž k domu, ve kterém na ně podle jejich mínění čekala usměvavá přítelkyně. Jenže nečekala…

Elena totiž seděla venku na prahu Heat House a neměla ani tušení, že Damon a Stefan se pomalu vrací zpět. Jí momentálně zajímalo jen to, co zažila a bylo jí do pláče! Nejen že jí ta…Ta věc! Vyhnala z vlastního domu (no dobrá, z Damonova domu, ale to se počítá!), ale dokonce jí tam ani nechtěla pustit zpátky! Když se totiž venku dostatečně uklidnila a přesvědčila samu sebe, že to nejspíš byla jen halucinace a i kdyby ne, nemá se čeho bát, pokoušela se vchodové dveře zase otevřít. Jenže marně! Jako by je něco blokovalo! A ona tak musela trčet venku, třást se strachy i ponížením a akorát si zoufat! A přitom ani nevěděla, co vlastně viděla! Možná to mohla být jen hra světel a stínů… Pokusilo se jí nepatrně postrčit její racionální já, ale ona ho hrubě umlčela. No jasně, hra světel a stínů rozhodně drží dveře! Nebo cloumá klikou! Ne, v tom domě vážně něco je! Ne někdo, ale něco! A kdo ví co…

Jenže než o tom mohla jako už po tolikáté znovu začít uvažovat, její citlivé uši zaslechly kroky a pak rozjařený hovor přicházející od hlavní brány! „Damone! Stefana!“ Vyhrkla nevěřícně (nečekala, že budou tak brzy zpátky, ale možná nebylo brzy, jen zapomněla sledovat čas!), a vzápětí už se její miláčkové objevili za ohybem cesty. Oba byli uřícení, ale rozesmátí a Stefan v ruce dřímal uválený ragbyový míč. Jenže nic z toho Elenu nezajímalo. Byli tady a to bylo nejdůležitější. Znovu ucítila na tvářích slzy, ale tentokrát to byly spíš slzy úlevy, než čehokoliv jiného a ona se oběma bratrům vrhla v ústraty. „Eleno?“ Zamumlal překvapeně Stefan, protože tady venku jí vážně nečekal, ale než mohl říct něco dalšího, jejich společná láska se hystericky vrhla kolem krku jeho bratrovi (protože měl na rozdíl od Stefana volné ruce). „Hou, no jo, taky jsi nám chyběla…“ Zareagoval Damon zmateně, ale pak si uvědomil, že Elena pláče a ani Stefanovi to samozřejmě neušlo. „Hej, co se děje?“ Odhodil Stefan míč kamsi do trávy v mžiku i jeho paže objímaly třesoucí se Elenu, která ale jen vrtěla hlavou a vzlykala.

„Co je? Stalo se ti něco?“ vyzvídal Damon a ona konečně zvedla ruku a ukázala k domu. „Tam… Tam něco bylo! Vyhnalo mě to ven!“ Zasténala zoufale a vzápětí hleděla do dvou párů zmatených očí. „Co kde bylo?“ Ozval se první Stefan, ale ona mírně hystericky vzlykla. „Tam v domě! Někdo tam byl!“ „Nějaký člověk?“ Zkusil racionálnější cestu Damon, ale ona jen prudce zavrtěla hlavou. „Ne! To nebyl člověk!“ „Tak co?“ Otázka zazněla z Damonových i Stefanových úst téměř současně a on jen se slzami v očích krčila rameny. „Nevím! Něco! Ohrožovalo mě to!“ Poslední slova skoro křičela a Damon jí raději odmanévroval na nedalekou lavičku skrytou v mlází. „Proboha, Eleno, mluv srozumitelně, co se vlastně stalo?“ „No ano, lásko, co je?“ Stefan také nic nechápal a ona se musela zhluboka nadechnout, aby na ně nezačala sprostě řvát! Ale holt bude muset pomalu a popořádku…

„Když jste odešli…“ začala se sebezapřením pomalu vyprávět. „Šla jsem do kuchyně. Chtěla jsem vám uvařit večeři, jenže pak jsem slyšela kroky na chodbě! Ale nikdo tam nebyl, nebo jsem alespoň nikoho neviděla, tak jsem se vrátila k vaření, ale během něj, jsem to slyšela ještě několikrát a pak…“ Odmlčela se a otřela si slzy. „Pak jsem chtěla odejít z kuchyně, ale něco bylo za dveřmi! Slyšela jsem to tam a tak jsem se zamkla! Jenže se to ke mně snažilo dostat!“ „Jak se to k tobě snažilo dostat?“ Přerušil jí opatrně Stefan, a Elena se při té vzpomínce znovu otřásla. „Cloumalo to klikou!“ „Ale no tak, to snad ne…“ zareagoval Stefan přesně tak, jak to cítil, ale Damon ho nemilosrdně dloubl pod žebra. Sice chápal, že bratr ničemu z toho, co Elena říká, nevěří a upřimně řečeno, ani on sám tomu moc nevěřil a nejpravděpodobnější mu připadalo vysvětlení, že Elena je jen zmatená z toho všeho, co se kolem ní v poslední době děje. Ale museli na ní přeci opatrně! „A co dál. Jak ses dostala ven?“ Přebral tedy slovo po bratrovi a Elena, která okamžitě odtrhla nevraživý pohled od Stefana (jak jen jí může nevěřit!) k němu zvedla uplakané oči. „Za chvíli už to tam nebylo, tak jsem otevřela dveře a šla do haly a pak…“ „Co?“ „Pak… Jsem… jsem viděla postavu! Stála za mnou u schodů a tak jsem utekla ven a už mě to zpátky nepustilo!“ „Počkat, pomalu…“ Skočil jim do toho zase Stefan. „Jakou postavu?“ „Nevím, rozmazanou. Ale byla tam, přísahám!“ „To jako ducha?“ „Já nevím, kruci! Možná!“ Už začínala být vážně naštvané, protože Stefan jí evidentně nevěřil. „No fajn, dobře a jak to myslíš, že tě to už nepustilo zpátky?“ Pokračoval mírněji a Elena si znovu povzdychla nad jeho nechápavostí. „Zablokovalo to dveře!“

„No dobře, tak…“ začal Damon a po krátkém zaváhání statečně pokračoval, protože tohle byl vážně nesmysl (nikdy neměl idiot o tom strašení tady mluvit!) „Tak se na to podíváme.“ „Jo, to bude nejlepší.“ Doplnil rychle Stefan a i se zdráhající se Elenou pomalu zamířili ke vchodovým dveřím.

„Takže tyhle dveře ti to něco zablokovalo, ano?“ Ujistil se ještě Stefan a Elena trochu vzpurně pohodila hlavou. Vážně jí vadilo, že s ní mluví jako se cvokem! „No tak se mrkneme…“ Pokračoval ale Stefan nevzrušeně a vzal za kliku… Jenže se nestalo nic! Vstupní dveře skutečně otevřít nešly a ať s nimi cloumal, jak chtěl, nic se nezměnilo. Mohl by sice použít upíří sílu, ale pravděpodobnější by pak bylo, že je vylomí, než jen otevře a to rozhodně v plánu neměl. „Vidíš!“ Ozvala se ale vítězně Elena a Damon jí lehce odstrčil stranou, aby se mohl přidat k bratrovi, a zjistit, oč jde. Byl to konec konců jeho dům a Stefan mu samozřejmě rád uvolnil místo, ale ani on s dveřmi nic nesvedl.

„Hm… Protáhl po chvilce zbytečného snažení a mrkl do klíčové dírky, která byla dost velká na to, aby skrz ní pohodlně viděl. „Asi zapadl háček.“ Zamumlal pak a otočil se přímo k Eleně. „Nebouchla jsi s nimi, když jsi utíkala…Ehm šla ven?“ Opravil se včas a ona se zarazila. „No… Možná.“ Připustila pak neochotně, ale když se Stefan i Damon zatvářili, jako by to vše vysvětlovalo, znovu nahodila dotčený výraz. „Ale to nic neznamená! Určitě za to může to něco, co bylo uvnitř!“ „Eleno lásko, tam nic nebylo.“ Pokusil se Stefan znovu o logickou domluvu, ale Damon mu nenápadně stiskl paži, jako by mu říkal: „Radši toho nech!“ Elena totiž vypadala velmi odhodlaná bránit svou pravdu. „Bylo!“ Trvala na svém a on se rozhodl té situaci přijít na kloub. „No fajn, tak co kdybychom se podívali?“ „A jak, nejde to přeci otevřít!“ „Ale no tak, zlato, je tu přeci zadní vchod.“ Upozornil jí jemně a ona se trochu zastyděla. Na zadní dveře úplně zapomněla! Sice jí na okamžik napadlo, jestli nebudou náhodou také nefunkční, ale když obešli dům a Damon stiskl jejich ohmatanou kliku, poslušně se otevřely a vpustily je do tichého prázdného domu, který vypadal naprosto nevině.

„Tak se na ty zlobivé dveře mrkneme!“ Rozhodl Stefan a vyrazil skrz chodbu a halu k hlavnímu vchodu. „No jistě, zapadlý háček!“ Hlásil po zběžné prohlídce a Damon, který zatím radši zůstal po Elenině boku, protože jeho láska se po chodbě rozhlížela značně nedůvěřivě, jí povzbudivě stiskl ruku a něžně se na ní usmál. „Vidíš, jen háček. Nechám to zpravit. U starých dveří se to někdy stane, nesmíš s nimi moc bouchat.“ Jenže ona ho skoro nevnímala a tak jen pomalu zavrtěla hlavou. Její oči totiž nervózně těkaly po celém viditelném přízemí a ona ani přesně nevěděla proč. Ale něco se jí tu prostě nezdálo! Jako by bylo něco jinak, než jak to bylo, když odcházela. Ale co…? A pak jí to došlo! Dveře do kuchyně! Jasně si pamatovala, jak je za sebou zavírala, ale teď byly pootevřené! „A kdo otevřel tyhle dveře, co? Taky zapadlý háček?“ Ukázala vítězně, ale ke kuchyně a Damon i Stefan se tím směrem otočili.

„A nebylas to náhodou ty?“ Nadhodil opatrně Damon, který byl po celém tom sportovním dnu opravdu hodně utahaný a netoužil po ničem jiném, než po sprše a odpočinku (a rozhodně ne, po honu na neexistující strašidla!). Ale Elena ho sjela tak zlostným pohledem, že radši zmlkl. „Samozřejmě, že nebyla!“ Odfrkla důrazně a její tón donutil Stefana spolknout poznámku o tom, že si na to možná jen nevzpomíná. „No a nemohl to být třeba průvan?“ Pokusil se Damon o další logické vysvětlení, ale ona se jen mírně hystericky zasmála. „Průvan?! No, to by tedy musel být pořádný průvan! Nevšiml sis, kolik ty dveře váží?“ Ukázala na těžké dubové dveře a Damon i Stefan museli souhlasit. Což ale samozřejmě neznamenalo, že tu skutečně straší! Nejpravděpodobnější bylo pořád to, že Elena je zmatená vlivem své omezující diety, ale to jí pochopitelně říkat nebudou. A Stefan už evidentně také pochopil, že bude lepší dát jí momentálně tak nějak za pravdu a přesvědčit jí o tom, že nic neviděla až časem, protože nahodil jemný úsměv a opatrně k Eleně přistoupil. „No, ale i kdyby… Tedy i když tu něco bylo, teď je to každopádně pryč.“ Opravil se včas s povzbudivě jí ovinul paži kolem ramen. „Takže věříš, že tady v domě není něco v pořádku?“ Zaváhala nad tak náhlou změnou názoru a Stefan si nepatrně povzdychl. „No, to přímo neříkám, ale znám tě a vím, že nejsi z těch, co se snadno vyděsí, takže věřím, že jsi tu viděla něco, co tě rozrušilo.“ „Ale to není jen…“ Pokusila se protestovat, protože tohle byla nádherná diplomatická odpověď, která ale v podtextu jasně říkala, že jí Stefan jen na oko ustupuje,, ale to už jí něžně pohladil po rameni i Damon a nekompromisně přerušil její obhajobu. „Měli bysme se všichni uklidnit, lásko. Co kdybychom si dali tu večeři, co jsi pro nás vařila a pak si o tom znovu promluvili.“ „Ale já…“ Začala znovu a měla v plánu říct, že už tu nechce zůstat ani minutu, ale náhle si tím nebyla jistá. Možná mají Damon a Stefan pravdu. Napadlo jí z ničeho nic, protože její racionálně uvažující já znovu vyplouvalo na povrch a navíc…. Teď, když jí oba tak krásně objímali a hladili, se její strach rozplýval a s ním i jistota. Možná opravdu neviděla, to co si myslela, že vidí. Možná to byl vážně jen průvan, a její fantazie! A pak už stačil jen nějaký stín a zapadlý háček ve dveřích… Sice se necítila moc jistě, a jedna její část těmhle planým řečem pořád moc nevěřila, ale rozhodla se mlčet. „Dobrá…“ Odvětila pomalu a Damon a Stefan jí odměnili krásným úsměvem, který jí zahřál u srdce. Ano, zvládne to! Až už dnes viděla a slyšela cokoliv, s nimi po boku to zvládne! Dají si spolu večeři a oni jí poví jak se měli a všechno bude OK! A ona nebude vyšilovat a pak si o tom všem s nimi znovu a v klidu promluví! Nařídila sama sobě a zakázala si teď na to všechno znovu myslet!

I na dveře do kuchyně, které zcela jistě zavírala a teď zavřené nebyly… Byly pořád ještě pootevřené, a stejně pootevřená byla i skřínka s kořením, ale toho si o něco později, zatímco Damon a Stefan se šli nahoru zcivilizovat, a ona šla dokončit večeři, bohužel vůbec nevšimla…!

 



3 reakce na FF: „Volba-část III“-23.Kapitola

  1. terulka napsal:

    No to snad ne musí to končit v tom nejlepším ? :D jinak skvělá kapitolka nemůžu se dočkat neděle :)

  2. kaťul napsal:

    Álé no ták zase v tom nejlepším :D moc hezká kapča copak Kate asi Eleně provede ? :D moc se těším na další …

  3. M@ky napsal:

    Moc dóbrá kapitola! :-) Ale ať už odtamtud vypadnou! :-D A nebo ať se Kate zjeví i Stefanovi, aby Eleně uvěřili! :-D Už mě nebaví se pořád takhle bát! :-D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Proti hluposti se bojovat musí, ale vyhrát se nedá!“ Jan Werich