FF: „Volba-část III“-24.Kapitola

povídky

A máme tu neděli a to je přesně čas na další kapitolku Volby. Takže si ji užijte, bavte se a další díl zase v úterý! No a samozřejmě nezapomeňte komentovat! Díky! :-)

24.

„Dělej prosímtě, už jsi tam skoro třičtvrtě hodiny!“ Bušil Stefan na dveře koupelny, kterou mu jeho bratr zabral před nosem a vklouzl do ní jako první. „Odkdy mi stopuješ pobyt v koupelně?“ Ozvalo se ze za dveří a Stefan si dokázal dost přesně představit Damonův pobavený výraz. „Ode dneška! A navíc nechci nechávat Elenu tak dlouho samotnou, víš, že jí to nesvědčí.“

„No jo, já vím. Však už jdu.“ Odfrkl Damon a vyklouzl ze sprchy. Popravdě řečeno by sem Stefana pustil už dávno, protože rozhodně neměl v úmyslu tu strávit mládí (obrazně řečeno v jeho případě samozřejmě), jenže to bahno z močálu se ukázalo jako velmi odolné a jemu trvalo skutečně dlouho, než ho ze sebe dostal. Naštěstí se mu to podařilo, ale utvrdilo ho to v tom, že kalhoty i tričko nepoletí do prádla, ale do smetí. Bohužel… A taky si mimochodem do sytosti užil té zatracené rozbité sprchy, brr.

Ale Stefan měl s Elenou pochopitelně pravdu, takže si jen narychlo ovinul kolem pasu ručník a konečně vpustil do koupelny i mladšího sourozence. „No konečně!“ Okomentoval to Stefan otráveně a neopustil si ještě poslední kousavou poznámku: „Příště, až budeš kupovat dům, tak na počtu koupelen prosím nešetři, ano? Díky!“ „Příští dům kupuješ ty!“ Odbil ho na oplátku kousavě Damon a radši vyrazil do vedlejší ložnice pro něco na sebe. Moc široký výběr ale bohužel neměl, když jedny z mála kalhot, které mu ještě… No, které prostě hodlal v dohledné době nosit! Skončily zcela nepoužitelné! Po chvíli tedy zvolil klasiku. Nové tmavomodré džíny a černou hedvábnou košili, která byla naštěstí dostatečně dlouhá na to, aby zakryla fakt, že kalhoty jsou mu poněkud těsnější než by asi být měly. Ostatně mu dalo docela dost práce se do nich narvat a než to všechno stihl, Stefan byl dávno ze sprchy venku. Ještě on na sebe hodil něco ze své nové garderoby a oba tak mohli vyrazit do přízemí za Elenou.

Ta zatím v kuchyni chystala na stůl večeři, kterou uvařila, ale celou dobu špicovala uši. Sice si slíbila, že to všechno, co jí dnes potkalo (nebo možná nepotkalo, a jen si to představovala) hodí za hlavu, ale nebylo to tak snadné. A nerozptýlilo jí ani aranžování krásného nádobí a svíček na stůl, ani ohřívání jehněčího a brambor. Omáčku jen zamíchala a nechala tak, jak psali v receptu studenou. Vypadalo to všechno lákavě, a když to naskládala na talíře a připravila i víno a skleničky, měla před sebou ideální romantickou večeři pro dva (ehm, tedy pro tři), ale stejně se pořád musela do veselé a klidné nálady spíš nutit. Až když Damon se Stefanem konečně dorazili, bylo to o něco málo lepší. Bude to v pořádku, je prostě jen rozrušená! Uklidňovala se v duchu a donutila svou mysl soustředit se pouze na okouzlený výraz jejích partnerů, který oba nasadili při pohledu na to, co tu pro ně připravila.

„Páni!“ Ohodnotil Damon jako první její celodenní práci a ona mu za to věnovala pyšný úsměv. „To je tedy vážně něco.“ Přisadil si i Stefan a oba zaujali místa u stolu. „Vážně se vám to líbí?“ Zajímala se ještě pro jistotu (no, spíš chtěla slyšet další komplimenty, protože ty tedy fungovaly na úzkost naprosto zázračně) a oni jí rádi vyhověli. „Je to dokonalé!“ „Vážně lásko.“ Souhlasili oba a ona jim na okamžik vděčně stiskla dlaně položené na svátečním ubrusu. „Díky, no ale ještě mě nechvalte, třeba to nebude k jídlu.“ Dodala pak se šibalským úsměvem a dočkala se dvojího vrcení hlavy. „Určitě to bude báječné.“ Usmál se Stefan a Damon si neodpustil rýpnutí. „No, a i kdyby ne, bude to rozhodně lepší, než Stefanovy ranní tousty, že?“ „Ha, ha…“ Odbyl ho bratr a Elena skutečně cítila, že je jí zase naprosto dobře. Milovala je a milovala i tohle jejich vzájemné pošťuchování, ale navenek se zatvářila káravě. „Přestaňte se chovat jako malí kluci a dobrou chuť.“

„Dobrou chuť.“ Odpověděli jí unisono a první se chopil vidličky Stefan. Vypadalo to vážně lákavě a on už se nemohl dočkat, až ohodnotí Elenino kuchařské umění dřív, než Damon, který se z vlastní iniciativy pustil do načínání lahve s vínem. Nadšeně tedy nabodl na vidličku kousek jehněčího, které svou nádhernou vůní zcela přebilo vše ostatní, smočil ho v nazelenalé omáčce a vsunul do úst…

No, polknout naštěstí už nestačil! Místo lahodné chuti ucítil totiž na jazyku akorát odporně známou pachuť provázenou nepříjemným pálením, které v minutě získalo razanci srovnatelnou s výbuchem supernovy a jemu bylo, jako by si do pusy nestrčil kus masa, ale minimálně špičku do ruda rozpáleného pohrabáče! Okamžitě se pokusil zdroj toho utrpení vyplivnout, ale nemělo to valný úspěch. Jehněčí sice v záchvatu kašle z pusy dostal, ale bolest neustoupila ani o píď a on se se zoufalým zaúpěním zlomil v pase a příbor mu se zařinčením vypadl z rukou.

„Stefane!!!“ Vyhrkli unisono jeho spolustolovníci a první se k zoufale kašlajícímu bratrovi vrhl Damon. „Co je?“ Zatřásl s ním vyděšeně, ale vzápětí pochopil. Stačilo se z jiného úhlu naklonit, nad bratrův talíř a praštila ho do nosu charakteristická vůně rostliny, která byla pro upíry stejně nebezpečná, jako pro lidi kyselina! Sporýš! Musel být v té omáčce, a maso a máta jeho odporný puch nešťastně zamaskovaly! „Zbláznila ses?!“ Prskl vztekle směrem ke konsternované Eleně a vší silou vytáhl kašlajícího Stefana na nohy. Ten naštěstí pochopil, co má bratr v plánu a s jeho vydatnou pomocí se mu podařilo doklopýtat k nedalekému dřezu. Damon ještě po cestě popadl z kuchyňské linky volnou sklenku a u dřezu jí natočil až po okraj ledovou vodou. Opatrně pomohl Stefanovi s prvním douškem a tomu se okamžitě ulevilo. Pálivá bolest nepatrně povolila a dokonce trochu ustoupila i dotírající nevolnost, takže se mohl nejen pořádně nadechnout, ale i trochu napřímit.

„Dobrý?“ Ozval se mu navíc téměř okamžitě u ucha Damonův starostlivý hlas a on se pokusil usmát. Bratrův zájem ho neskutečně potěšil a tak mu za něj s vypětím všech sil věnoval chabý úsměv. „Budu…v…pohodě.“ Vypravil ze sebe sípavě a Damon ho opatrně poplácal po rameni. Pak se ale znovu otočil k Eleně, která je oba zděšeně pozorovala, a nahodil zpět zlostně chladný výraz. „Co to mělo znamenat?!“ Zasyčel, ale náhle si všiml, že Elena má v očích slzy a téměř veškerý vztek ho jako mávnutím kouzelného proutku opustil. „Co se stalo?“ Vzlykla navíc Elena, kterou taková reakce příšerně vyděsila a pohled na Stefana, který se celý pobledlý opíral o dřez jí zrovna moc nepřidal! „Sporýš.“ Vysvětlil jí už klidněji Damon a ona zděšeně vytřeštila oči. „Cože? Kde? Jako v tom jídle?“ „Samozřejmě!“ „Ale já…“ Nechápala vůbec nic a bylo jí čím dál tím hůř. Kde by se tam vzal sporýš? Vědomě ho tam samozřejmě nedala a těžko si ho spletla s mátou! A přeci tu omáčku během vaření chutnala! Tak jak by tam mohl být… Pláč na ní dotíral pořád víc a víc a ona jen tupě zírala na prostřený stůl. „Proč jsi tam proboha dala sporýš?“ Pokračoval ale Damon a ona vehementně zavrtěla hlavou. „Nedala!“ „Ale no tak, to snad není předmět k diskusi. Evidentně dala!“ „Nedala!“ To byl už čistě hysterický výkřik a Damon se zhluboka nadechl a opatrně jí položil dlaně na ramena. „No tak podívej se na mě.“ Donutil jí k němu zvednout zrak a snažil se mluvit klidně. „Cos do té omáčka dávala za koření? Nějakou směs?“ Už mu naštěstí plně došlo, že to nebyl od Eleny nějaký nejapný žert, jak se prvně domníval (ani nevěděl, jak ho taková blbost napadla!), ale že to byla nejspíš jen nehoda a vztek ho definitivně opustil. Ale ona jen znovu zavrtěla hlavou. „Žádnou směs, jen mátu a pepř, nic víc! Přísahám!“ „A odkud?“ Pídil se dál Damon po důvodu tak neslavného konce jejich romantické večeře a Elena s pláčem mávla rukou k prosklené skřínce s kořením, jejíž jedno křídlo bylo nepatrně pootevřené. „Aha, tak se podíváme…“ Začal, jenže než tam mohl vyrazit, Elena si všimla onoho pootevření a ztuhla. Byla si víc než stoprocentně jistá, že tu skřínku zavírala! No ovšem, přeci jí to šlo dost špatně a ještě si v duchu říkala, že by se na to správce měl podívat, ale rozhodně se jí to zavřít povedlo. Tak jakto, že je to… Nedbala Damonova zaraženého pohledu, se kterým pozoroval její šok a přešla ke skřínce. Jediným trhnutím jí otevřela dokořán a tam, hned nahoře ležel napůl roztržený sáček, který tam předtím zcela jistě nebyl! Automaticky po něm sáhla, ale okamžitě ho s výkřikem upustila a prudce třásla popálenou dlaní. Ano, skutečně to byl Sporýš! Jenže problém byl v tom, že předtím tu nebyl! Rozhodně ne, nebo minimálně ne tady navrchu! A i kdyby přeci jen ano a ona ho nějakým zázrakem přehlédla, rozhodně ho do omáčky nedávala!

„Opatrně…“ ozval se jí za zády Damonův hlas a když mu uvolnila cestu, sehnul se pro sáček a pomocí utěrky ho s odporem zvedl a zahodil do smetí! „Co tu…proboha…dělá sporýš? Vždyť jsi…přeci říkal, že ten…chlap, od kterého jsi to koupil… neměl s upíry problémy!“ Zajímal se přerývaně Stefan, který do sebe zatím nalil už nejmíň lir a půl vody, ale Damon jen pokrčil rameny. „No, on sporýš není jen proti upírům. Zvlášť v Evropě ho v minulosti babky kořenářky dost často používaly v léčitelství, takže je klidně možné, že tu zůstal jako zbytek nějaké léčivé směsi.“ „Hm, to je paráda, vážně! Folklor nade vše!“ Odfrkl otráveně Stefan, ale už zněl vyrovnaněji. „Pak ovšem stejně nechápu, co to dělá v naší večeři!“ Stočil hned, jak znovu polkl pozornost k Eleně, ale ta jen mlčky zavrtěla hlavou. Byla pořád ještě v šoku a už jí zase nepříjemně mrazilo! Ona do omáčky tu pitomou kytku rozhodně nedala! A navíc tu ani nebyla, když vařila! Musel jí sem dát někdo později, nebo možná spíš něco…

„Lásko?“ Málem nadskočila, když jí Damon lehce pohladil po paži, ale pak na něj rozhodně pohlédla. „Já ho do toho jídla nedala! Ani tu nebyl, když jsem ho chystala, to vím jistě! Tenhle sáček vidím prvně a určitě bych ho nepřehlédla, kdyby tu takhle ležel nahoře! A taky ta skřínka nebyla otevřená, čili já jsem v tom nevinně!“ Pohodila vzpurně hlavou, ale Damon i Stefan se zatvářili útrpně. „Ale no tak, přeci nám nechceš namluvit, že to bylo strašidlo, že ne?“ Zaúpěl Stefan a Damon mu tiše přizvukoval. Ale ona jen prudce pokrčila rameny. „Možná, co já vím! Nebo si myslíte, že jsem cvok a nevím, co dělám?“ „No, myslím, že bysme si měli přiznat, že jsi dnes byla mírně zmatená, když jsme se vrátili.“ Snažil se Damon o vyrovnaný tón, ale Eleny se to dotklo! „A tím chceš říct co? Že mi přeskočilo a chtěla jsem vás otrávit?!“ „Ale no tak, to přeci nikdo netvrdí!“ Pustil se Stefan konečně dřezu (doufal, že už sebou nesekne o zem) a lehce pohladil Elenu po rameni. „Samozřejmě, že ne, lásko. Možná ses jen spletla. Klidně to přiznej, my se přeci na tebe zlobit nebudeme.“ Přidal se i Damon a ona měla chuť se jim oboum vytrhnout a naštvaně odejít. „Aha, takže teď ještě ke všemu podle vás lžu! Paráda!“ „Eleno, nepřeháněj! Nikdo tu netvrdí, že lžeš, jen prostě nevěříme tomu, že se ten sporýš dostal do omáčky nějakou nadpřirozenou cestou.“ Stefana už přestávala tahle zbytečná hádka bavit a navíc by docela ocenil, kdyby si mohl někam sednout a pořádně se vzpamatovat. Sice do sebe dostal sporýše jen hodně málo, ale už to bylo dost dlouho, co se jím neotužoval, čili ho to dost sebralo. A Elena to na něm poznala, ale nechtěla se tak snadno vzdá, ikdyž někde vzadu v hlavě už jí zase hlodalo racionální uvažování, které jí našeptávalo, že mají možná pravdu. Byla z prázdného domu tak vyděšená, že možná mohla… Ale ne, přeci není tak pitomá! A navíc tu omáčku chutnala! Nebo ne? Najednou si nebyla jistá, jestli pak do ní ještě něco nepřidávala… K sakru!

Damon i Stefan její váhání pochopitelně vycítili a první se chopil šance Damon. „Co kdybychom se na lidskou večeři vykašlali, ty a já si vzali transfuzní sáček a to víno si dali třeba v pracovně u krbu?“ „No ano, zapomeneme tady na to a já to pak uklidím.“ Nabídl se i Stefan, který takovou nabídku kvitoval skutečně s povděkem a Elena nakonec váhavě přikývla. Skutečně byla mimořádně zmatená a přesto, že jí podivné mrazení z celé téhle události a vlastně z celého dnešní ho dne ještě neopustilo, byla ochotná na to zapomenout. Pro dnešek! Ale co nejdřív tomu hodlal přijít na kloub! Jenže teď vážně ne! Teď se těšila na krev i na víno a nechtěla se se svými miláčky hádat! A také jí mrzelo, co se Stefanovi stalo, ať už to byla nebo nebyla její vina! „Tak jdeme.“ Usmála se nejistě a oni jí s úlevou následovali do pracovny.

 

„Už je hrozně pozdě.“ „Hm“ „Copak je?“ Nic, jen… Vážně už je ti líp?“ Zajímala se Elena, které bylo momentálně fuk, kolik je hodina a něžně hladila Stefana po tváři. „Je mi naprosto skvěle, vážně. Bylo to jen pár kapek sporýše, neboj.“ Odvětil a věnoval jí svůj překrásný úsměv. „To je dobře, mrzí mě, že…“ „Pššt, nebyla to tvoje vina.“ „Co když byla?“ Pípla nesměle, protože od jejich zpackané večeře a od okamžiku, kdy se přesunuli sem, na pohovku ke krbu, uplynulo už pár hodin a ona si pořád víc a víc namlouvala, že Damon a Stefan měli pravdu! Určitě tam ten sporýš dala, jen si toho vůbec nevšimla. Nebo to možná zapomněla a rozhodně za to může její dieta. Hned jak si dala dva sáčky krve (už zase dostala vyjímku), bylo jí líp. „I kdyby, tak já se na tebe nezlobím, víš.“ Odvětil ale Stefan zcela přesvědčivě a na důkaz svých slov jí lehce políbil na rty. „Tak to je dobře. A vážně, ti nic není.“ „Ani to nejmenší.“ „Nemám dnes v noci zůstat s tebou?“ Nevrhla nejistě a zakázala si myslet na to, že Stefan s ní byl včera a že se tak moc těšila na Damona. Ale Stefan jen se smíchem zavrtěl hlavou. „Ale ne, to vážně není nutné. A navíc nejsem na řadě.“ Bylo obdivuhodné, jak snadno mu to šlo vyslovit. Vážně si nějak rychle zvykl… Ale Elena jen pokrčila rameny. „Damon by to jistě pochopil.“ „To jistě ano, ale já si tě nechci uzurpovat pro sebe. Určitě se na tebe těšil.“ „Myslíš?“ protáhla Elena na oko nedůvěřivě a mrkla vedle sebe. „Nevypadá na to.“ Dodala pak se smíchem a pobaveně hleděla na Damona, který po jejím boku hluboce spal. Usnul sice teprve před chvílí, ale to, že byl unavený, na něm pozorovala už od okamžiku, co se sem přesunuli. A když pak společně vypili dvě lahve vína, a on se pohodlněji usadil na pohovce, netrvalo dlouho a jeho zásahy do jejich společné diskuse byly stále zastřenější, až nakonec ustaly docela. Stefan i Elena ho tedy nechali spát a věnovali se jeden druhému, jenže čas ubíhal hrozně rychle a než se nadáli, byla už skoro půlnoc.

„Asi jsem mu dal dneska s tím sportem trochu moc zabrat.“ Pousmál se Stefan s pohledem upřeným na bratrovu klidnou, spící tvář a na okamžik měl skutečně chuť ho tu nechat a odvést si Elenu nahoru, ale pak si připomněl, že tohle je vážně jeho vina, protože asi doopravdy přecenil Damonovy síly a naposledy Elenu políbil na čelo. „No nic, já půjdu uklidit do kuchyně a ty ho zatím probuď.“ „Fajn, ale přijdu ti ještě pomoct.“ Nedala se Elena, protože jí přišlo hloupé, aby Stefan uklízel nepořádek, který měla na starosti ona a on neměl na výběr. „Fajn, ale nemusíš.“ „Já vím, jenže já chci.“ Usmála se na něj a sledovala ho, jak odkvačil do kuchyně. Pak se ale sklonila k Damonovi a něžně ho políbila na tvář. „Miláčku?“ „Hm…“ „Nechceš jít nahoru?“ „Hm…“ No, to neznělo moc nadšeně, pomyslela si pobaveně a nasadila těžší kalibr. „Nebo chceš spát a mám jít za Stefanem?“ nadhodila a tohle zabralo. „Co…Cože?“ Probral se Damon konečně k vědomí a zmateně zamžoural kolem. „Nic, jen že jestli jsi vážně unavený, tak tě nechám spát.“ „Já jsem usnul?“ „No tak trochu ano.“ Uchechtla se a on se neskutečně zastyděl. „Promiň… ne, samozřejmě, že chci jít s tebou nahoru. Těšil jsem se na tebe celé dva dny!“ Znělo to ukřivděně a ona se znovu musela smát. „Vždyť já na tebe taky, neboj. Tak co kdybys šel nahoru a já půjdu pomoct Stefanovi s úklidem kuchyně a přijdu za tebou. „Dobře, jasně už jdu.“ Pořád byl trochu zmatený, ale okamžitě vyskočil z pohovky a vydal se ke dveřím. Kruci, jak jen mohl usnout? Vždyť málem zmeškal večer (no spíš noc), na který se tak strašně těšil! Musí se sebrat a tohle se už nikdy nesmí opakovat! Proklouzl nahoru do haly, odtamtud do hlavní ložnice a oblečený klesl na postel. Oběma rukama objal polštář a zabořil tvář do měkkého hedvábí. Vonělo podobně, jako Eleniny vlasy a on už se své lásky nemohl dočkat, jenže… Jenže ono to možná přeci jen nebude tak snadné! Elena by si měla s tím úklidem asi pospíšit, protože on cítil, jak už se mu zase zavírají oči! Ostatně byl unavený, už když se vrátili se Stefanem z toho příšerného sportovního odpoledne a pak ta zpackané večeře, víno a další krev, na kterou neměl chuť ani v nejmenším, ale za okolností, jaké nastaly, prostě nemohl nechat Elenu, aby se ještě ke všemu styděla za svůj apetit, ho jen dorazily! Ani se nedivil, že dole na pohovce odpadl, ale teď nesměl! No tak… Asi by měl vstát, nebo se alespoň posadit, ale než se k tomu dostal, usnul jako špalek! Usnul a neviděl stín, který se prosmýkl kolem manželského lože a zamířil skrze zeď do vedlejší ložnice, kde měl v plánu počkat si na jejího dnešního obyvatele…



2 reakce na FF: „Volba-část III“-24.Kapitola

  1. terulka napsal:

    Nádherná kapitolka doufám že už ji Stefan s Damonem uvěří ..

  2. kaťul napsal:

    Krásná kapitolka těším se na další a taky doufám že už jí uvěří :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Vždy odpouštějme svým nepřátelům, nic je nedokáže víc rozzuřit.“ Oscar Wilde