FF Volba III-Znovu zveřejňujeme! (28.kapitola)

Tak jsem zpátky! Jak už jistě víte měla jsem velmi vážné zdravotní problémy (tři týdny na Jednotce intenzivní péče) a proto jsem nemohla ani zveřejňovat ani dát o sobě vědět, protože v nemocnici nebyla wifi síť. Teď už jsem doma a doufám, že doma zůstanu, přesto, že nemocná jsem dál a vážné je to pořád a už se cítím i dost silná na to abych vzala notebook a otevřela ho, takže se budu snažit zveřejňovat další kapitoly své povídky. Ale rozhodla jsem se, že pouze v neděli a středu, protože už jich zas nemám tolik napsaných dopředu a budu to muset dohnat, což půjde v mém stavu pomalu.

Chtěla bych poděkovat všem svým čtenářům a čtenářkám, kteří na mě nezanevřeli a kteří mi drželi palce, aby mi bylo brzo líp a taky bych chtěla vzkázat všem nedočkavcům (například jednomu v shoutboxu), že jsem opravdu dřív nemohla dát o sobě vědět ani admince, protože mi bylo tak zle, že bych to vážně nikomu nepřála, takže to, že tady nikdo nevěděl kdy budou další kapitoli není jejich vina, protože jsem to nevěděla ani já :-) .

No a teď už nebudu zdržovat a tady je 28.kapitolka Volby. Další díl ve středu :-) .

28.

Když se Stefan s Elenou vrátili z lovu, našli (k Stefanovu údivu a Elenině spokojenosti) Damona skutečně spořádaně ležet na pohovce v pracovně. Dokonce i všechnu tu krev poslušně vypil, ale bohužel se nedalo říct, že by vypadal líp. Elena měla s tou bledostí totiž pravdu a teď to navíc po litru a půl krve bylo snad ještě horší! Stefana pohled na bratrův nepříliš utěšený stav bolel a navíc se pořád nemohl zbavit pocitu, že je to jeho vina. Damon sice ten Elenin nápad s kolapsem z únavy zamítl, ale bylo prostě podezřelé, že se mu udělalo zle zrovna v tuhle dobu! Kruci, jestli za to vážně může to pitomé cvičení! Povzdechl si Stefan v duchu, ale navenek se snažil tvářit optimisticky a radši se o tom, že Damon vypadá dost příšerně, vůbec nezmiňovat. Takže, když se ho bratr trochu mdle zeptal, jaký byl lov, jal se mu to líčit velmi podrobně.

Elena ale bohužel nedokázala mlčet a tak, když se Stefan konečně po chvíli odmlčel, starostlivě se svezla na koberec vedle pohovky a jemně Damona pohladila po tváři. „Jak se cítíš?“ „Dobře.“ Neznělo to moc přesvědčivě, ale ona ani žádnou jinou odpověď nečekala. Damon byl prostě moc tvrdohlavý na to, aby přiznal, že je mu zle. A na to, že je mu zle skutečně vypadal, protože popravdě řečeno, bledost nebyla jeho jediným problémem. Pro Elenu nebylo těžké zaslechnout, jak mělce dýchá a jak pomalu a namáhavě mu tluče srdce. Vypadal, jako by právě prodělal nějakou hodně závažnou chorobu, nebo ztratil velké množství krve, ale to byl samozřejmě nesmysl. Ještě ráno byl v naprostém pořádku a když odcházeli, tak byl akorát trochu pobledlý a unavený, ale teď to bylo mnohem horší! „A čistě náhodou mi nelžeš?“ Zeptala se ho tudíž po chvilce ticha a on radši uhnul pohledem. „Ne.“ „Ale no tak…!“ „No dobře, možná se cítím trochu unavený, ale to není nic, co bych nezvládl.“ Uvolil se nakonec přeci jen trochu ustoupit a Elena se musela kousnout do rtu, aby na něj nezačala křičet, že „únava“ vypadá skutečně jinak!

A Stefan si jejího rozčarování pochopitelně všiml, takže se rozhodl zasáhnout dřív, než se s Damonem začne hádat. Bratr skutečně nevypadal na to, že by mu hádka prospěla! „Nechceš něco přinést?“ Nabídl se tudíž úslužně, ale Damon jen pokrčil rameny. Vážně mu bylo dost pod psa, ale nenapadala ho jediná věc, která by to mohla nějak zlepšit a kterou by mu Stefan mohl donést. Samotného ho děsilo, že je mu tak, jak mu je, ale to bohužel nic neměnilo na tom, že se odmítal přiznat nahlas a hlavně, že by mu oni dva stejně těžko pomohli. „Vážně ne? Třeba vodu, nebo uvařit čaj?“ Stefan to nevzdával a dokonce strhl i Elenu. „Nebo třeba něco k jídlu. Slibuju, že do toho nedám ani lísteček sporýše.“ Pokusila se dokonce o vtip a všichni tři se tlumeně zasmáli. Ale Damon neměl na jídlo náladu a tak nakonec odmítl i to. Ikdyž… Bylo to dost podivné a nepochopitelné, vzhledem k tomu, že před pár desítkami minut vypil tři plné transfuzní sáčky, ale on měl najednou pocit, že má žízeň! Zvláštní… ještě včera měl problém udržet s Elenou a jejím apetitem krok a dneska by jí hravě přetrumfl! Co to s ním sakra je? Jenže jeho tělo se skutečně chovalo, jako by nemělo vůbec žádnou energii a trpělo žízní a přesto, že to nechápal a přesto, že ho pořád ještě trochu bolel žaludek s předešlé konzumace krve, nemohl si pomoct…

„No, ale možná něco…“ Začal nejistě a oči mu zabloudily k prázdným sáčkům na stolku, což Elenu i Stefana mírně překvapilo, ale ani jeden z nich neprotestoval. „Jasně, už jdu.“ Vyskočil jako první Stefan a Elena mu úsměvem poděkovala. Pak se ale znovu otočila k Damonovi a jemně mu prohrábla vlasy nad čelem. „Miluju tě.“ Zašeptala pak a on jí oplatil úsměv. „Já tebe taky. A neboj, budu v pořádku.“ „Já vím, akorát…“ „Copak?“ „Trochu mě znervózňuje, že nevíme, proč ti není dobře.“ Sklopila smutně oči a on byl rád, že se na něj nedívá, protože měl obavu, aby mu z tváře nevyčetla, že on tuto její nervozitu plně sdílí. Nahlas ale řekl něco jiného. „Neboj, určitě to nic není.“ „Ale upíři přeci nebývají nemocní.“ V hlase jí zazněl nepatrný podtón paniky, a Damon jí jemně vzal za třesoucí se dlaň. „Někdy bývají, lásko.“ „Jo já vím, když je pokouše vlkodlak!“ Odsekla mírně hystericky a on k tomu radši nic neřekl. Taky už si s ním prožila dost… Napadlo ho, ale znovu se donutil mluvit klidně. „Nejen tehdy. Jsou i další choroby, které se mohou projevit i u tak odolných tvorů, jako jsme my.“ „Například?“ „No, já nevím… Takhle z hlavy ti to nepovím, ale vím, že existují.“ Najednou litoval, že s tím začínal, protože vážně nevěděl nic moc konkrétního a Elena se zatvářila snad ještě zoufaleji. „Ale nejsou nějak moc vážné, že ne?“ Vzlykla pak a on by si nejradši nafackoval, kdyby k tomu měl sílu. „Ne, ovšem, že ne! Můžou upíra akorát tak potrápit, nic víc.“ Zareagoval možná až moc rychle, ale ona mu nejspíš uvěřila, protože na ní jasně viděl, jak se jí ulevilo. Pak mu ale zlehka položila volnou dlaň na čelo a oddechla si ještě víc. „Ale teplotu nemáš, tak to snad nebude tak hrozné.“ „Samozřejmě, že nebude.“ Přikývl vážně a nejradši by jí za její roztomilou starostlivost k sobě přitáhl a políbil, ale na to neměl ani sílu ani čas, protože už se konečně vrátil Stefan a jemu se znovu vybavila ta podivná pseudožízeň, kterou pociťoval a která při pohledu na dva sáčky karmínové tekutiny v bratrových rukou, ještě zesílila. A přitom to bylo vážně zvláštní. Fyzicky žízeň doopravdy neměl, ale psychicky toužil po krvi (a hlavně po tom pocitu, který ho prostoupil pokaždé, když mu tato životadárná tekutina dodala novou sílu) jako snad ještě nikdy v životě. Dokonce se musel hodně krotit, aby Stefanovi jeden ten sáček nevyrval z ruky doslova násilím. Ale udržel se a způsobně si ho od bratra vzal.

„Díky…“ zamumlal, zatímco nedočkavě odtrhával pojistku a konečně mohl přitisknout sáček ke rtům. Krev byla samozřejmě výborná a on skutečně cítil, jak se mu dělá líp, ale současně taky cítil, jak jeho žaludek protestuje a z dalšího půl litru krve rozhodně není nadšen… Ale zvládl to a musel uznat, že mu je, jako by kolem něj někdo rozsvítil nejméně sto světel! Svět byl najednou mnohem jasnější a zářivější a Elena s potěšením zaznamenala, že se mu dokonce vrací barva do tváří. Dokonce i dýchání a tep se jako zázrakem znormalizovaly a on tak potlačil veškerou nevolnost a podařilo se mu vyprázdnit i poslední sáček. Sice byl rád, že nemusí vstávat a nikam chodit, ale jinak se cítil zase naprosto normálně.

„Lepší?“ Zajímala je jemně Elena, přesto, že odpověď už nejspíš znala a on rozhodně přikývl. „Mnohem lepší.“ „Jestli chceš, klině ti přinesu ještě další krev.“ Nabídl mu s úsměvem Stefan, ale Damon honem zavrtěl hlavou. „Ne, díky to stačí.“ Popravdě se mu při pomyšlení na další krev dělalo trochu mdlo, ale nahlas to samozřejmě říct nemohl. Co by si o něm mysleli? Na jednu stranu má žízeň a na druhou zase nemá! Vážně hodně divné… „Vlastně je to dobře, že už nechceš, protože mám pro vás dva dost nemilou informaci.“ Vyrušil ho, ale z dalších úvah o vlastním zdravotním stavu Stefan a zatvářil se skutečně dost rozmrzele. „Oč jde?“ Ozvala se Elena a on si povzdychl. „Nějak vám dochází zásoby krve. V boxu už je jen pár sáčků a lovit tu jaksi není koho.“ „Aha…“ Na víc se Elena nezmohla, ale popravdě řečeno jí představa, že bude plně odkázána na králíkovou a veverkovou dietu vyděsila. A co Damon? Teď když mu není dobře, nemůžou mu cpát zvířecí krev a ani nemůžou odjet! „Co budeme dělat?“ Vyhrkla tudíž zaraženě, ale Stefan měl po ruce řešení. „No, pokud se nemýlím, tak v Exeteru jistě pár nemocnic bude a není to odtud zase tak daleko. Mohl bych tam zítra zajet a nějakou krev obstarat. Myslím, že tady to nebude problém, Pochybuju, že tu někdo řeší upíry.“ Poslední slova pronesl s lehkým úsměvem a Damon i Elena mu ho oplatily. Byl to skutečně dobrý nápad a Damon byl rád, že jednou taky něco nemusí zařizovat on. „Díky.“ Pronesl směrem k bratrovi, který tohle vlastně dělal jen a jen pro ně dva, protože on sáčky s krví nepotřeboval a Stefan spokojeně kývl hlavou. Bylo hezké si zase rozumět natolik, že byla takováhle vzájemná výpomoc samozřejmostí, nikoliv laskavostí. „No tak fajn, takže to bychom měli vyřešeno a co budeme dělat teď?“ Ozvala se zatím Elena a Damon měl v plánu se posadit a něco vymyslet, ale ona byla rychlejší. Nejspíš postřehla jeho úmysly hned v počátcích a vtiskla ho spět do polštářů dřív, než si to stihl uvědomit. „Cos mi slíbil?!“ Připomněla mu pak nesmlouvavě a on si jen povzdychl. „Ale už je mi líp…“ „To se říká, kdo ví jestli! Jen hezky lež, odpočívej a nenamáhej se.“ „Ale…“ „Bez odmlouvání!“ To už znělo přímo nebezpečně a tak radši zmlkl a přestal se bránit. „No jo, ale takhle toho moc dělat nemůžeme. Nebo alespoň já toho s vámi moc dělat nemůžu.“ Pokusil se pak ještě o logický argument, ale Elena se jen zasmála. „A proč bys nemohl? Je spousta věcí, co se dá dělat v klidu, třeba…“ „Plést.“ Skočil jí do řeči Stefan na oko bezelstně, ale oči mu rozpustile zářily. Nějak moc rychle se oklepal z toho strachu o zdraví svého jediného sourozence. Pomyslel si Damon, ale ve skutečnosti byl rád, že je Stefan v pohodě. Nemělo smysl se kvůli jeho nevolnosti stresovat. Určitě to bude brzy dobré…

„No to je vážně parádní společenská aktivita, to ti povím.“ Přidal se plynule k bratrovu rýpání a ten jen pokrčil rameny. „Ale dá se dělat v klidu.“ „Hm, ale ve třech asi těžko…“ „No a proč ne? Jehlice jsou na to potřeba dvě a ty jako třetí, můžeš hlídat klubíčko, k tomu není potřeba žádná fyzická aktivita.“ „Nejsi vtipnej!“ Odfrkl Damon, aby tuhle nesmyslnou debatu ukončil, ale Elena už toho měla taky dost. „Nechte toho vy dva! Plést vážně nebudeme. Ale mohli bysme si třeba něco zahrát, určitě tu v salonu nějaké společenské hry budou, myslím, že jsem je tam viděla.“ Navrhla zcela vážně a Damon i Stefan nepatrně zaváhali. To zrovna neznělo jako ideální aktivita pro tři upíry. „Ha, tak společenské hry jsem hrál naposledy, když mi bylo deset.“ Ozval se tudíž se smíchem Stefan, ale Elena se zatvářila zaujatě. „No nepovídej, a to už nějaké existovaly?“ „No jasně, vyřezávali jsme si po večerech figurky z mamutích kostí!“ Odsekl na oko dotčeně a Elena se neubránila smíchu. Ale pak se ovládla a mrkla na oba své společníky. „No tak co? Mám pro ty hry dojít?“ „No jasně, zahrajeme si Člověče, nezlob se, hurá.“ Odvětil nepříliš nadšeně Damon, a ona jen zvedla oči vsloup. „No tak to jsem zrovna nemyslela. Určitě tam najdeme i nějakou intelektuálnější hru.“ „Jo, třeba šachy.“ Pomohl jí Stefan, ale Damon se jen ušklíbl. „Ve třech, jo?“ „No jo, no to vlastně nejde, tak třeba…dámu!“ Pokračovala Elena sama. „Ve třech?“ „Ty musíš mít pořád protestní řeči!“ „Promiň, lásko, ale jen uvádím fakta.“ „Tak si je nech!“ Durdila se Elena, ale pak vyskočila na nohy a vyrazila ke dveřím. „No nic, já to prostě přinesu, a když tam nebude nic pro tři, tak si zahrajeme svlíkací flašku!“ „Hm, tak to asi brzo prohraju…“ zavolal za ní ještě se smíchem Damon a měl pravdu. Na rozdíl od ní a od Stefana, kteří byli oblečení zcela normálně, on měl pořád ještě na sobě akorát ty bratrovy sportovní kalhoty. Doteď si toho nevšímal, a Stefan evidentně taky ne, protože až teď si to uvědomil a naklonil se k němu. „Není ti zima?“ Zajímal se a veškerou ironii i rozpustilost v jeho hlase vystřídala starost.

Damona to na pár vteřin zarazilo, ale rozhodně nemohl říct, že by ho taková otázka nepotěšila… Hodně nepotěšila! Celých stopadesát let si nejspíš vůbec neuvědomoval, že mu právě tohle chybí. A přitom byl tenhle Stefanův zájem vlastně trochu hloupý, protože jemu zima opravdu těžko bude. „Ne, není.“ Na víc se nějak nezmohl. Ale Stefan by asi nebyl Stefanem, kdyby ho ještě nedorazil. „Kdyby byla, tak řekni, pro něco ti dojdu.“ Dodal úslužně a Damon radši sklopil oči. Nějak nechtěl, aby bratr viděl, jak moc ho tenhle jeho zájem potěšil a dokonce i dojal. Ne proto, že by se styděl, ale proto, že by to přeci mělo být automatické. Jenže mezi nimi to automatické nebylo strašně dlouho! Ale teď už asi zase bude a to je nejdůležitější! A přitom to vlastně ani nebylo poprvé za poslední dny, kdy se Stefan vůči němu takhle zachoval, kdo ví, proč ho to tolik rozhodilo zrovna teď. Možná proto, že už mu zase nebylo tak dobře, jako před chvílí… Ale to nic není! Okřikl se v duchu a zhluboka se nadechl, aby zahnal únavu i dojetí. A Stefanovi tuhle jeho péči bude muset co nejdřív oplatit, to věděl jistě…

Jak mu ji ale oplatí vymyslet nestihl, protože se právě vrátila Elena a v náručí hrdě třímala obrovskou dřevěnou bednu, která byla patrně plná společenských (a jistě již značně starožitných) her. „Tak co, mrkneme se, co tu máme?“ V hlase jí byla znát nedočkavost a Damon se musel kousnout do rtu, aby zdusil smích. Bylo to skoro stejné, jako tenkrát v Prátru a jeho milovaná mu opět předvedla, že je sice možná nesmrtelný predátor bažící po krvi, ale současně taky nedospělá osmnáctiletá holka s mírně pubertálními zájmy. A nejvtipnější na tom bylo, že kdy po očku mrkl na Stefana, tak z jeho tváře snadno vyčetl podobný názor. Ale ani jeden z nich neprotestoval, protože Elena si zasloužila trochu zábavy a koneckonců to nemůže přeci být tak hrozné. Společně se jistě nebudou nudit ani u her pro děti. „No jasně, dej to sem.“ Zahlaholil první Stefan a nenápadně mrkl na Damona. Jako by říkal: „To jsem zvědavý, do čeho nás zase uvrtá.“ A měl samozřejmě pravdu…

„Co to děláš? Vyhodila jsem tě!“ „Na tomhle políčku mě nemůžeš vyhodit, miláčku.“ „Jakto, že ne?“ „Máš to v pravidlech.“ „Jo, to se říká, kdo ví jestli! Stejně mám pocit, že si ty pravidla upravujete, jak vás napadne!“ „No, tak si je zkontroluj, tady je máš.“ „Ha, ha vtipné.“ odfrkla Elena a odložila starý pomačkaný kus papíru, který jí Stefan úslužně podal. Prý na něm byla napsána pravidla starožitné hry, kterou se pokoušeli společně už pár desítek minut hrát, ale ona to bohužel potvrdit nemohla. Návod byl totiž psán starou Francouzštinou a té bohužel nerozuměla. Damon a Stefan ale podle svých slov ano a ona měla neodbytný pocit, že si tam překládají to, co jim zrovna vyhovuje! Jak jinak by bylo možné, že už zase prohrává a oni ne? Nevraživě pokukovala po křehké desce, rozložené na stole, která byla pokryta staroegyptskými znaky a měla představovat základ hry, která se prý nazývala Senet. Podle toho, co jí Damon a Stefan přeložili, šlo o hru, která skutečně pocházela už ze starého Egypta (a tahle konkrétní asi skutečně ano!), a list papíru s pravidly byl tudíž jen Francouzsky psaným přepisem původních hieroglyfů.

„No tak, jsi na tahu.“ Připomněl jí Stefan a ona si jen povzdechla. „Stejně to nemá smysl, pořád té hře pořádně nerozumím!“ „Ale no tak, vždyť je to podobné jako Člověče, nezlob se. To zvládneš.“ „Hmm.“ Moc nadšená z toho nebyla, přesto, že jinak se bavila celkem dobře, ale nakonec udělala to, co po ní Stefan chtěl a táhla. Pak položila hrací kostku před Damona. „Hraješ.“ Upozornila ho, když se k žádné akci neměl a on nepatrně potřásl hlavou, aby si pročistil mysl. Ne, že by ho hra přímo nebavila, ale popravdě nedával moc pozor, protože už se zase cítil pod psa. Sice se pokoušel sám sebe přesvědčit, že o nic nejde, ale bohužel moc úspěšný nebyl. Už zase se mu mírně točila hlava a byl vážně rád, že leží a nemusí vstávat. Nějak si nebyl jistý, jestli by to bez pomoci zvládl. Kruci, co to s ním jenom je? Bylo mu, jako by právě uběhl nejmíň maraton a přitom se za celý den nezvedl z pohovky. A k tomu všemu navíc ještě začínal mít pocit, že už má zase žízeň! To tedy vážně nebylo normální! Takovou spotřebu krve neměla ani Elena a dokonce ani Stefan ve svých nejhorších časech, tak proč on? Správně by mu mělo stačit absolutní minimum, když nevydává téměř žádnou energii… Jenže to u něj nějak neplatilo! Sakra!

„Damone? Je ti dobře?“ Vyrušil ho z podobných úvah Elenin nejistý hlas a on se konečně vzpamatoval a uvědomil si, že tou kostkou, co před ním leží na stole pořád ještě nehodil. „Jistě, naprosto…“ Zakoktal nepřesvědčivě a radši se ani jí ani Stefanovi nepodíval do očí. Věděl, co by tam viděl. Starost a nedůvěru. A taky, že ano… „Nemusíš nám lhát.“ Ozval se jemně Stefan a Damon by se nejradši propadl do země. Proč jen jim musí kazit společné chvíle tímhle podivným stavem? Nejradši by si za to nafackoval, ikdyž za to pochopitelně nijak aktivně nemohl. Tedy nejspíš za to nemohl, protože kdo ví, co to s ním vlastně je! „Nechceš jít nahoru? Možná by ses měl prospat.“ Nabídla mu po chvilce ticha Elena a on jen pokrčil rameny. „Pomůžu ti, jestli se na to necítíš.“ Přidal se i Stefan a on před jejich péčí musel chtě nechtě kapitulovat. „Možná to není tak špatný nápad.“ Prohodil a pokusil se sám zvednout do sedu. To se mu sice podařilo, ale okamžitě věděl, že tu Stefanovu pomoc bude potřebovat. Hlava se mu totiž zatočila doslova příšerně a došlo mu, že kdyby se pokusil v tomhle stavu vstát bez opory, složil by se na zem dřív, než by si stihl uvědomit, že padá. Ale jeho bratr to naštěstí vycítil, takže byl v minutě u něj a opatrně mu pomohl do stoje. Elena zatím sklidila hru a byla připravená se přesunout nahoru s nimi. Sice je asi nečekal moc příjemný večer, ale ona se tvrdohlavě odmítala podat panice. Sice jí to, co se s Damonem dělo upřímně děsilo, ale oni to jistě zvládnou. A zítra už mu bude určitě líp! Povzbuzovala se v duchu, ale ve skutečnosti tomu moc nevěřila. Ale snad se mýlí! Brzy se ale mělo ukázat, že bohužel nemýlí…



6 reakce na FF Volba III-Znovu zveřejňujeme! (28.kapitola)

  1. barča napsal:

    Skvelá kapitola, ako vždy :) už mi táto poviedka riadne chýbala, hoci príliš nesúhlasím zo vzťahom pre troch…som rada, že si už v poriadku a dúfam,že to tak aj ostane :) šetri sa, aby si rýchlo nabrala staré sily :)

  2. Síma napsal:

    To je super, že už ti je lépe :) ..suuprová kapitolka..tak přeju hodně síly :)

  3. terulka napsal:

    To je super že už je ti líp doufám že se z toho brzo dostaneš úplně :) jinak tahle kapča byla fakt super tvoje povídka mi fakt chyběla :D doufám že se nám z toho něčeho Damon brzo vyléčí :D :D těším se na další..

  4. Jája napsal:

    Vítej zpět…Zase je to o trochu zajímavější..:) Přeji brzké uzdravení :)

  5. cehy napsal:

    Vitej zpatky Abs! A preji brzke a uplne uzdraveni!
    Povidka jako vzdycky skvela :-)

  6. Natalia napsal:

    vitaj Abs! uz si nam chybala :) nech ti je uz len a len lepsie a to iste prajem aj Damonovi ;)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Muži nedovedou ocenit vlastní ženy. To přenechávají druhým.“ Oscar Wilde