FF: „Volba-část III“-30.Kapitola

Omlouvám se za jednodenní zpoždění s další kapitolou mé povídky Volba, ale nějak nám selhala technika a naplánovaná kapitola se někam vytratila. Ale doufám, že se vám i tak bude líbit a že budete komentovat. Další díl ve středu a to snad už přesně :-)

30.

Stefan unaveně mrkl na hodinky, které si večer odložil na noční stolek v hlavní ložnici a s povzdechem se začal hrabat z postele. Bylo teprve půl šesté ráno, ale on musel vyrazit na cestu, na kterou se sice netěšil, ale která byla bohužel nevyhnutelná. Elena i Damon (on hlavně!) potřebovali konzervovanou krev a on byl jediný, kdo pro ní mohl zajet. Elena by od Damona nedostal a jeho bratr nepřicházel pro takovou akci v úvahu. Vlastně asi nepřicházel v úvahu vůbec pro nic, protože i teď Stefan slyšel z jeho ložnice akorát nevyrovnaný tlukot srdce a mělký dech, které napovídaly, že se jeho zdravotní stav přes noc asi moc nezlepšil. A to bylo dost zlé samo o sobě a Stefan ani nechtěl domyslet, jak zlé by to bylo, kdyby jim krev definitivně došla.

Ale hned jak jí získá, budou muset začít Damonovy zdravotní problémy nějak radikálně řešit, protože on ho prostě odmítal nechat dál trpět. Sice přesně nevěděl, co udělá, ale něco určitě! V první řadě musí zjistit, co s ním je a hned pak zjednat nápravu! Ano, přesně to udělá, ale dnes tedy musí schrastit tu krev. Potichoučku se oblékl, popadl hodinky, a mobilní telefon a vyplížil se na chodbu. Elena nemohla večer dlouho usnout, takže teď spala jako nemluvně a to se mu hodilo. Ale nemohl odjet jen tak, ještě musel alespoň na pár vteřin vidět bratra a navíc stejně musel do vedlejší ložnice pro chladící box. Sice by si asi mohl nějaký obstarat cestou, ale alespoň měl záminku, proč tam jde. Kdyby byl náhodou Damon vzhůru, nechtěl ho stresovat tím, že ho takhle hlídá. Ale hned, jak potichu vstoupil do dveří, bylo mu jasné, že tohle nehrozí. Jeho bratr hluboce (ale bohužel dost neklidně) spal a on tak mohl bez problémů zajít pro box, a vzít ho dolu, kde měl v plánu přeskládat zbývající sáčky do lednice. Mohl…, ale neudělal to. Nemohl si pomoct, ale musel vědět, jak na tom Damon je. A z téhle dálky to nemohl dostatečně posoudit, takže za sebou potichu zavřel a přikradl se k bohatě vyřezávanému loži.

Jediný bližší pohled na jeho staršího bratra mu ale okamžitě vyhnal z hlavy veškerý optimismus. Nejen že na tom nebyl líp, než včera, ale zdálo se, že je to ještě horší. V obličeji byl bledý jako stěna, pod očima se mu rýsovaly tmavé kruhy a bylo na něm vidět, že stěží popadá dech. Nejvíc ze všeho připomínal člověka, který právě prodělal (nebo možná ještě prodělává) nějakou vážnou chorobu, nebo ztratil obrovské množství krve, ale ani jedno se jeho pochopitelně nemohlo týkat. Stefan nikdy nic podobného u upíra neviděl a srdce se mu sevřelo, když se k Damonovi sklonil a lehce mu odhrnul pramen vlasů z čela. Nemohl si nevšimnout toho, jak neživotně a matně jeho vlasy působily a to bylo neklamným ukazatelem toho, že s jejich majitel je něco skutečně hodně v nepořádku. A navíc ho zarazila i další věc. Téměř čekal, že Damon bude mít horečku, nebo alespoň zvýšenou teplotu, ale opak byl pravdou. Upíří teplota byla samozřejmě konstantně a tím pádem zcela přirozeně nízká, ale z těla jeho bratra jako by přímo sálal chlad! Jako by skutečně fungovalo už jen na záložní zdroj energie a mělo mnohem blíž k mrtvým, než živým (a to nebylo obvyklé, protože přesto, že upíři o sobě rádi tvrdili, že jsou mrtví, pravda to pochopitelně nebyla!).

Naprosto přesně cítil, jak se mu jeho vlastní tvář stáhla soucitem a zoufalstvím a popravdě řečeno měl co dělat, aby nezačal vztekle křičet. Proč?! Proč jen se jim tohle musí stát? A zrovna teď? Byli přeci tak šťastní… Po dlouhé době…po nekonečně dlouhé době! Byli všichni tři šťastní a spokojení a teď je to všechno pryč! A ještě bude, pokud s tím něco neudělají, protože on nějak přestával věřit tomu, že jeho bratr může tenhle stav v dlouhodobé perspektivě přežít! Už teď vypadal, jako když balancuje na hraně života a smrti a to mu bylo zle teprve necelých čtyřiadvacet hodin. Co bude zítra? Za týden? Ne, musí mu nějak pomoct, ale jak?

Jeho dlaň podvědomě zabloudila k Damonově paži a on lehce přejel konečky prstů po jeho chladné kůži. Najednou si nepřál nic jiného, než ho obejmout a už nikdy nepustit, jenže to pochopitelně nešlo. A možná se ho neměl dotýkat vůbec, protože Damon nespal tak hluboce, jak se zdálo. I ten jediný nepatný dotek ho probudil a on unaveně zamrkal. Stefan ruku honem stáhl, ale už bylo pozdě. Jeho bratr už zcela procitl a teď se omámeně snažil zjistit, co ho to vlastně probudilo. „Stefane…?“ Zamumlal pak téměř nesrozumitelně a jeho ledově modré, nyní podivně zastřené oči se vpily do bratrových, jejichž nadpozemská zeleň byla zkalená obavami a smutkem. „Pššt, jen klid. Nic se neděje.“ Uklidňoval ho honem Stefan a opatrně se posadil na okraj jeho lůžka. „Co tu…Děláš?“ Pokračoval Damon mírně zmateně, protože se cítil tak divně a omámeně, že mu pořád dělalo trochu problém zaostřit, ale Stefan jen zavrtěl hlavou a dokonce se mu podařilo vyloudit úsměv. „Za chvíli vyrážím do Exeteru. Jen si vezmu chladící box a jsem pryč. Klidně spi dál.“ „Kde je Elena?“ „Spí, je ještě hrozně brzy. Ale chci být co nejdřív zpět a taky…“ Na okamžik se odmlčel a v očích se mu objevily další obavy. „..jsem chtěl vědět, jak se cítíš.“ Dokončil tiše větu a Damon se pokusil o statečný úsměv. „Jde to.“ Neznělo to moc přesvědčivě, ale i kdyby ani, Stefan by tomu stejně neuvěřil. „No tak, nelži mi, brácho. Víš, že to nemá smysl.“ „Odvětil bez špetky sarkasmu a Damon raději sklopil oči. Copak mu mohl říct pravdu? Že je mu ještě hůř než včera?  A navíc tak nějak podivně hůř? Jako by to všechno včera nestačilo, tak k únavě a bolestem svalů se mu dnes přidala ještě nepříjemná nevolnost, která nejvíc ze všeho připomínala stavy, které v poslední době zažíval po přílišné konzumaci krve. A ne, že by to nebylo možné, protože včera se tedy rozhodně nekrotil, ale i tak by ho jistě neměl žaludek bolet tak úporně, jak tomu nyní bylo! „No?“ Čekal ale pořád Stefan na odpověď a Damon už neměl sílu si něco vymýšlet. „Řekl bych, že je mi dost hrozně.“ Zamumlal odevzdaně a Stefan si jen povzdechl. Čekal to, ale i tak ho ta slova vyřčená nahlas bolela a trápila. „Hned jak se vrátím, zkusíme zjistit co s tebou je.“ Řekl pevně a Damon jen unaveně přikývl a pokusil se najít nějakou pohodlnější polohu, protože žaludek ho bolel čím dál tím víc. „Teď odpočívej, ano.“ Dodal ještě Stefan a vstal.

Byl nejvyšší čas vyrazit a on automaticky přešel k chladícímu boxu u okna a zvedl ho. Ale pak se zarazil, protože mu tu něco nehrálo. Box se mu zdál podezřele lehký na to, že když odtamtud včera bral krev pro Damona, bylo tam ještě dobrých dvacet sáčků. A nikdo si už pak přeci nebral? Damon těžko, on taky ne a Elenu pořád po očku hlídal (ikdyž to zvládala velice dobře). No, ale jakto, že… Nedalo mu to a znovu box odložil na zem. Pak vedle něj poklekl, otevřel ho a…Ztrnul! Byl si víc, než stoprocentně jistý, že včera v něm byly ještě minimálně dvě desítky sáčků, ale dnes jich tam bylo viditelně méně! Nemohli se jen tak ztratit a on vůbec nechápal, co se s nimi stalo! „Damone?“ Zavolal směrem k lůžku, kde se jeho bratr právě bojoval s další vlnou nevolnosti a ten na něj nesoustředěně pohlédl. „Ano?“ „Ty sis tu bral nějakou další krev?“ „Ne, proč?“ „Chybí tu…“ Zamumlal Stefan a marně se snažil vymyslet nějaké racionální řešení. „Cože?“ Damonovi to vinou únavy a nevolnosti myslelo trochu pomaleji, ale vzápětí měl utrpět takový šok, že se to rychle zlepšilo. Když se totiž pokusil nadzvednout, aby na Stefana víc viděl, ozvalo se tichoučké zašustění a on sklopil překvapeně oči. Nevzpomínal si, že by si před usnutím vzal do postele něco, co by teď mohlo tenhle zvuk vydat, ale vzápětí měl co dělat, aby zděšeně nevykřikl. Stačilo totiž nepatrně odhrnout přikrývky a ta odhalila dva prázdné transfuzní sáčky, které ležely na matraci vedle něj. „Pane bože…“ Ujelo mu vyděšeně a Stefan se k němu rychlostí blesku otočil… „Co je?“ Zajímal se, ale pak spatřil v bratrových rukou prázdný sáček, který právě zvedl a pozoroval se zcela nechápavým a zděšeným výrazem a v mžiku mu došlo, co se stalo. Nebo tedy minimálně to, kam zmizela ta krev, kterou pohřešoval. A Damonovi to došlo ještě o pár sekund dřív a začalo mu tudíž dávat smysl i to, proč se cítí tak divně a proč ho příšerně bolí žaludek. Nebylo pochyb o tom, že někdy během noci musel vstát z postele, dojít k boxu, vyndat z něj krev a vypít ji a to všechno aniž si to pamatoval! Nebo spíš, aniž by vůbec tušil, že celou dobu neležel v posteli!

Bože, co to s ním je?! Tohle…tohle přeci on nedělá! Nikdy! Nikdy přeci neztrácí kontrolu sám nad sebou a nikdy, nikdy… Dál to nedomyslel, protože se roztřásl tak, až mu prázdný sáček vypadl z rukou. „Ne, to ne…“ Opakoval pořád dokola a Stefan byl ve vteřině u něj. „Jen klid! Uklidni se, to nic…“ Pokoušel se zachytit Damonův vyděšený pohled a současně zkrotit vlastní paniku. Tohle byl jen další důkaz toho, že se s jeho bratrem děje něco hodně zlého, protože tohle nebylo ani zdaleka jeho normální chování. Stefan mu vždycky jeho sebekontrolu a samozřejmost s jakou manipuloval s krví, ve skrytu duše záviděl a teď, když Damon ztratil zcela bez vlastního vědomí sebekontrolu, bylo to skutečně špatné! Moc špatné! Ale nesmí se tomu podávat a hlavně se musí oba uklidnit. Damon především! Není ve stavu, v jakém by se měl a mohl rozčilovat a to bylo zcela bez debat.

„Damone! Podívej se na mě!“ Nařídil mu tudíž dost nesmlouvavě, a bratr ho skutečně poslechl a upřel na něj mírně ztracený pohled. „Jen klid, ano?“ Mluvil Stefan hodně pomalu a co nejklidněji a zdálo se, že to alespoň nepatrně zabírá. Damon se tedy alespoň přestal třást, čili nervové zhroucení už asi nehrozilo, ale i tak na tom nebyl dobře. „Já to neudělal! Tedy udělal, ale… nechtěl jsem to udělat, Stefane. Já nechtěl, omlouvám se…“ Znělo to zmateně a tak vyděšeně, že ho bylo Stefanovi skutečně líto. „Já vím, žes nechtěl. Nemusíš se omlouvat. Pššt, jen klid.“ Opatrně mu položil dlaně na ramena a povzbudivě je stiskl. „Já ti to přeci nevyčítám.“ Upřesnil pak ještě jednou pro jistotu postoj, ale pak ruce zase stáhl a sebral Damonovi z postele všechny prázdné sáčky (nakonec nebyly dva, ale rovnou čtyři!). „Tak. Tohle teď uklidíme,“ pokračoval přitom dál v uklidňování, „ty si lehneš“, stlačil Damona i přes jeho chabé protesty zpět do lehu. „A Eleně to říkat ani nebudeme, co ty na to?“ Dodal nakonec a nemohl si nevšimnout vděčného záblesku v bratrových očích. „Do…Dobře.“ Vypadlo z něj nesouvisle a Stefan se rychlostí blesku zbavil veškerých důkazů spojených s jeho nočním nevědomým řáděním. „Vůbec si nevzpomínám, že bych…“ Snažil se Damon ještě jednou neobratně vysvětlit, oč mu jde, ale Stefan ho nenechal domluvit. „To nic, vážně! Netrap se tím. Seženu co nejvíc krve, pak se vrátím a vyřešíme to. Slibuju. A teď odpočívej a hlavně si nic nevyčítej a nebuď nervózní, ano?“ „Dobře.“ Na víc se nezmohl. „Výborně, tak já jdu a ten box ti tu nechám.“ Zakončil Stefan svou řeč, vyskočil a otočil se k odchodu. Ale Damon mu ještě musel něco říct. Ještě jednu věc, o které dost přemýšlel…

. „Stefane!“ Bratrův hlas zněl tak zoufale, že se Stefan musel chtě nechtě zastavit. Už by byl rád pryč, aby mohl být co nejdřív zpět, ale tomuhle skutečně nešlo odolat. „Ano?“ „Já…“ Damon zaváhal a Stefan pochopil, že od něj asi uslyší něco neobvyklého. Ale nic ho nemohlo připravit na to, co opravdu uslyšel, protože to bylo až příliš upřimné. „Jsem rád, že jsi tady a že… Mi pomáháš. A hrozně moc mě mrzí, že jsem nám to tu zkazil.“ Zašeptal totiž Damon odevzdaně a on měl co dělat, aby se k němu nevrátil a doopravdy ho neobjal. „Nic jsi nezkazil, brácho. Slyšíš? Nic a já nechci, aby ses takovými nesmysly trápil! A už vůbec nechci, abys mluvil tak, jako bys neměl být zase brzy v pořádku, protože budeš!“ Řekl to možná až moc prudce, ale Damon věděl, že je to proto, že ho zaskočil. Poznal to na něm, proto mlčel a Stefan zatím zapáleně pokračoval. „Těch pár dnů tady byla asi ta nejhezčí doba, kterou jsem za poslední jedno a půl století zažil! A zase to tak bude, uvidíš. Ty, já a Elena to překonáme a až ti bude líp tak se sebereme a pojedeme někam jinam! Kamkoliv jinam a budeme spolu. Jen mi tři, platí?!“ Při poslední větě měl málem v očích slzy a Damon na tom nebyl o moc líp. „Platí.“ Zopakoval po něm tiše a Stefan definitivně opustil vedlejší ložnici. Prudce za sebou zavřel dveře a musel se hodně zhluboka nadechnout. To, co mu Damon řekl, ho totiž svou upřimností potěšilo, ale i vyděsilo zároveň, protože jeho bratr skutečně mluvil tak, jako by měl v dohledné době umřít… A to se nestane! On to nedovolí! Přidal do kroku a ven k autu skoro doběhl. Vrátí se co nejdřív a hned jak to bude možné, to tu začne řešit! A vyřeší to! Určitě!

Damon v ložnici osaměl a unaveně zavřel oči. Byl rád, že Stefanovi řekl to, co chtěl, a potěšila ho i bratrova spontánní reakce, ale jeho optimismus bohužel příliš nesdílel. Už nesčetněkrát stál tváří v tvář smrti, ale tentokrát to bylo snad ještě horší. Kolikrát už si myslel, že umírá, nebo skutečně umíral, ale pokaždé alespoň věděl, proč. Tentokrát to ale nevěděl! Jako by se jeho vlastní tělo spiklo proti němu a v okamžiku, kdy chtěl žít víc, než kdykoliv dřív, mu sprostě podrazilo nohy. Zradil ho vlastní organismus, o kterém si myslel, že nikdy nemůže jen tak selhat a on proti tomu nemohl nijak bojovat. Jak by mohl, když nevěděl, proti čemu stojí? A teď ještě to co se stalo v noci… Upřímně ho to děsilo, ale s tím taky mohl těžko něco udělat! Vůbec si nevzpomínal, že by v noci vstal z postele (bože, vždyť k tomu snad ani neměl sílu!) a vypil tolik krve, kolik dokázal! Ale udělal to a nejhorší na tom, bylo, že mu stejně nebylo líp! Měl v sobě dva litry krve, žaludek měl nacpaný k prasknutí a stejně se cítil úplně bez energie, jako by mu něco tu energii kradlo! Napadlo ho malátně, ale brzy takové myšlenky zavrhl.

Byl to nesmysl a on navíc neměl čas na podobné úvahy. Z chodby totiž zaslechl kroky a vzápětí se otevřely dveře a dovnitř nahlédla rozespalá Elena. Nejspíš se probudila sama a zapomněla, že jí Stefan řekl, že odjede brzy ráno. Asi se bála, že je u Damona, ale teď když ho tu našla samotného a vzhůru bylo na ní vidět, že se jí ulevilo. „Ahoj.“ Pozdravil jí Damon jako první a vší silou se snažil neznít unaveně a vypadat co nejzdravěji. „Ahoj, miláčku.“ Usmála se na něj a v mžiku se k němu tiskla. Stejně jako večer mu položila hlavu na rameno, ale tentokrát už jí neměl důvod vyhánět. „Jak ses vyspal?“ „Nic moc. A ty?“ „Nápodobně. Bála jsem se o tebe.“ Její hlas byl něžný, ale on věděl, že před ním pečlivě ukrývá starostlivý podtón. „Tos nemusela, je mi dobře.“ „Vážně?“ „Ano.“ „Takže líp než včera?“ Její otázka ho maličko zaskočila a popravdě řečeno se mu najednou příčilo říct, ano, když to bylo přesně naopak. Proto raději změnil téma. „Je mi tak dobře, že mě zajímá, co teď budeme dělat.“ Pokusil se do toho dát co nejvíc optimismu, ale buď se mu to tak docela nepovedlo, a nebo Elena jeho oslí můstek prohlédla, protože se na okamžik zatvářila dost zoufale. Ale pak se přeci jen ovládla a pokrčila rameny. „Nevím, podle toho na co se cítíš.“ Damon chtěl okamžitě odvětit, že se cítí na cokoliv, ale vzápětí mu další vlna nevolnosti připomněla, že to tak skutečně není. Bylo to jako blesk z čistého nebe, jako by mu něco doslova vyrvalo těch několik posledních kapek síly z těla, ale jemu najednou bylo snad ještě hůř. Jen tak…Bez varování! Copak to nikdy neskončí…?

„Třeba…“ zaváhal tudíž, ale pak mu došlo, že vážně nemá na vybranou a zhluboka se nadechl. „Třeba bychom tu mohli chvíli spolu takhle zůstat.“ Navrhl a tajně doufal, že by si to třeba Elena mohla vyložit jako obyčejnou touhu po její blízkosti a vzájemném objetí, ale to se samozřejmě nestalo. Elena moc dobře věděla, že to navrhl hlavně proto, že na víc, než na ležení v posteli nemá energii a tak se bez dalších řečí napřímila a přitáhla si ho do náruče. Damon chtěl ještě něco říct, ale nějak mu k tomu nezbývaly síly, takže se o ni jen vděčně opřel, a unaveně zavřel oči. Ale zatímco jemu se nepatrně ulevilo, ona měla co dělat, aby ve svých očích zadržela slzy. Nechtěla ho takhle vidět, ale musela být přeci silná! Určitě to bude zase dobé! Pokoušela se sama sobě dodat odvahu a na okamžik se zdálo, že se jí to daří, ale přesto přeze všechno jí nakonec nepatrné vzlyknutí uniklo a on to samozřejmě slyšel. Trhalo mu srdce, že jí tak moc ubližuje, ale nemohl s tím nic udělat. „Neplač, lásko.“ Zašeptal alespoň, ale ona jen mlčky zavrtěla hlavou. Na víc se nezmohla. „Miluju tě.“ Vypravila po chvíli ze sebe přeci jen něco, ale on už jí neodpověděl. Z ničeho nic znovu upadl do neklidného spánku a ona se rozplakala naplno. Po tvářích jí tiše stékaly horké slzy a přitom tiskla jeho bezvládné tělo k sobě stále silněji. Kdyby byl člověk, asi by ho tím probudila, ale on nebyl, takže spal dál a nemohl vidět její zoufalství.

Kdyby mohla alespoň něco udělat! Cokoliv! Měla vztek sama na sebe a nenáviděla ten pocit absolutní bezmoci, který jí svazoval. Něžně hýčkala Damona v náručí a matně si uvědomovala, že jednou už v hodně podobné situaci společně byli. Ano, tenkrát v jeho ložnici, po tom, co ho Tyler pokousal, ale tenkrát… Málem se na to bála pomyslet, protože jí ta situace dodnes děsila ve snech, ale tenkrát to snad bylo lepší! Když už nic, alespoň tehdy věděli, na čem jsou a na co mají shánět lék, ale teď neví ani to!

Jenže… Jenže ona to tak nenechá! Napadlo jí najednou a v nějakém podivném záchvatu paniky udělal první nesmysl, který jí napadl. Bylo to hloupé a zbytečné, ale ona tu prostě nemohla jen tak sedět a dívat se na to, jak je Damonovi zle. Bez rozmýšlení sáhla po jeho mobilním telefonu, který ležel zapomenutý a nočním stolku a nalistovala poslední volané číslo. Stiskla tlačítko opětovného volání a čekala (Damona v jejím náručí jistě jeden krátký telefonát neprobudí!).

Na druhé straně se ale ozývalo jen nekonečné zvonění a ona už to pomalu chtěla vzdát a definitivně propadnout panice (přesto, že naděje, ke které se teď upínala, byla zcela jistě lichá!), ale pak se konečně ozvalo cvaknutí a pak nerudný mužský hlas. Ach bože, úplně zapomněla na to, že je teprve sedm hodin ráno!  „Ano?“ Obořil se na ní rozespalý muž a ona pevněji stiskla telefon. „Pan Robinson?“ „No ano, kdo je to?“ „Tady Elena…Salvatorová. Z Heat House. Znáte se s mým manželem.“ „Aha no jistě, a co chcete takhle po ránu?“ Nemohl si odpustit jedovatou poznámku o tom, jak časně je, ale Eleně to bylo fuk. „Moc se omlouvám, ale je to dost akutní.“ „No?“ „Potřebovala bych… Jestli byste mi nedal číslo na místního lékaře.“ „Lékaře?“ „No ano, musí to nějaký být, ne? Když jste tak daleko od civilizace?“ „Tak samozřejmě že je, madam, tak daleko za moderním světem ještě nejsme i sem už lékařská péče dorazila, ale nač ho potřebujete?“ „Můj manžel je… Nemocný. Asi. Prostě mu není dobře.“ „Aha, no tak vydržte…“ Málem se už bála, že jí nepomůže, ale pomohl. Číslo nakonec někde vyštrachal a ona si ho pečlivě zapsala. „Děkuji.“ „Na shledanou!“ Praštil jí vyčítavě sluchátkem, ale ona byla šťastná! Alespoň něco už v ruce měla! Sice to asi bylo hloupé, volat upírovi lidského doktora, ale jí už nic jiného nenapadlo. A naděje přeci umírá poslední, ne?



3 reakce na FF: „Volba-část III“-30.Kapitola

  1. M@ky napsal:

    Moc dobrý! ;-) Ale ať už vypadnou! :-D Ať se třeba vrátí do Mystic Falls! :-D Hlavně ať už nejsou v tom „prokletým domě“! :-D

  2. terulka napsal:

    Nádherný, ten konec to zabil :D doktor :D :D doufám že už vypadnou a Damon bude v pořádku O_O… těším se na další :) ať už je středa :D

  3. terulka napsal:

    Krásná kapitolka :) těším se na další :D a ať už od tam tuď vypadnou…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Vhodnou základnou pro manželství je oboustranné nepochopení.“ Oscar Wilde