„Tma“ (minipovídka)-2.část

Tak, jak jste si možná všimli, z původně plánované povídky na dvě části, plus prolog a epilog, se mi pod rukama stala povídka na tři části (plus prolog a epilog) :-) . Takže dnes tu pro vás mám slibovanou druhou část a zítra sem dodám závěrečnou třetí i s epilogem. Všem moc děkuji za to, že mé výtvory čtete a za případné komentáře a všem přeji pěkné počtení v tom Novém roce :-)

2.

„Opatrně… Nepoškoďte to moc, mohlo by se to celé sesunout! Víte, že ten svah je velice nestabilní a mohl by veškeré naše vykopávky zničit.“ „Jistě madam…“ „A neříkejte mi madam! Radši jděte a zařiďte, ať sem nikdo nechodí! Jasné? Absolutní zákaz vstupu! Pro všechny dělníky.“ „Ano madam…Ehm, tedy, slečno…paní…“ Proboha, říkejte mi Anabel! A teď už jděte a pošlete mi sem mou sestřenku. Myslím, že jsme konečně narazili na něco slibného.“ „Ano…Anabel. A mám zavolat doktorku Finnovou?“ „Ne! V žádném případě. Dokud nebudeme vědět nic bližšího, nebudeme jí zbytečně obtěžovat, stejně je momentálně na sympoziu v Evropě.“ „Ano.“

Postarší muž ve stříbřité pracovní kombinéze a perfektně padnoucí ochranné helmě odběhl úzkým tunelem, hladce vyhloubeným v pevné čedičové skále a Anabel trpělivě čekala, až zmizí za prvním ohybem. Pak se zhluboka nadechla a přistoupila blíž k nepatrně narušené kamenné stěně před sebou. Zlehka na ní položila obě dlaně a na tváři se jí mihl spokojený úsměv. Ano! Rozhodně tady něco je! Cítila to už nahoře na svahu, ale tady to bylo ještě mnohem silnější. Tajemná, cizí energie, pulzující přímo pod jejíma rukama mohla znamenat jen jedno… Poutací kouzlo! Nic jiného to být nemohlo! Že by se na ně konečně usmálo štěstí? Nemohla tomu ani uvěřit, ale prozatím si zakázala doufat. Magii tu cítila zcela jasně a zcela jistě to byla přesně ta magie, kterou hledala, ale kdo ví, co bude uvnitř…

„Anabel?“ Ozval se za ní hlas její sestřenky Tess a ona se k ní s úsměvem otočila. „Pojď sem…“ Sevřela Tessinu ruku a přitiskla její dlaň vedle své. „Cítíš to?“ „Ano! Máš pravdu! Myslíš, že to…Je ono?“ „Možná…“ „Tak na co čekáme?“ Zazubila se natěšeně Tess a Anabel její pocity výjimečně sdílela. „Na nic!“ „Tak mám jít sehnat vše potřebné k rituálu?“ „Samozřejmě, ale nikomu ani muk.“…

 

„Tak…hotovo!“ „Myslíš, že se nám podařilo to kouzlo zrušit?“ Zajímala se nejistě Tess, ale Anabel o tom byla téměř stoprocentně přesvědčená. „Řekla bych, že ano.“ Usmála se unaveně a začala chvatně zhášet pochodně, které jim v rituálu značně pomohly. „Taky doufám.“ Přikývla Tess a nenápadně se opřela o stěnu tunelu. Tohle kouzlo jí dost vyčerpalo, ale přesto se cítila šťastná. Ještě nikdy nic takhle velkého v magii nedokázala, protože Anabel jí málokdy dovolila dělat něco složitějšího, než nechat po místnosti poletovat pár titěrných drobností. Jenže tentokrát její pomoc potřebovala. A proto tu taky mohla být…

„Je ti dobře?“ Neuniklo Anabel Tessino drobné zavrávorání, ale ta ihned přikývla. „Naprosto…“ „Fajn, tak běž prosím nahoru a řekni vedoucímu směny, že se pokusíme skrz tu stěnu dostat. On ví, co to znamená. Ty počkej nahoře.“ „Ale já…“ Chtěla se Tess začít hádat, ale autoritativní pohled její sestřenice jí v tom zabránil. „No dobře.“ Souhlasila neochotně a v minutě zmizela za ohybem tunelu. Už dávno věděla, že hádat se s Anabel nemá smysl, pokud je její sestřenka v podobné náladě. A zatímco zvuk Tessiných kroků dozníval v dálce, Anabel hbitě dokončila úklid všech stop po rituálu a unaveně si otřela pot z čela. Pak veškeré magické rekvizity schovala zpět do rozměrné sportovní tašky a už se nemohla dočkat, až se konečně dostanou dovnitř! Byla neskutečně zvědavá na to, zda v tom prostoru, do kterého se jim snad podaří proniknout, skutečně najdou to, co by tam mělo být.  A přesto, že moc dobře věděla, jak by to mohlo být nebezpečné, hrozně moc se na to těšila! Konečně! Nejradši by hned teď zavolala své přítelkyni a bylo jí jasné, že by tu byla z Evropy dřív, než by se nadáli, ale pořád si musela připomínat, že by tam nakonec nemuselo být to, po čem tak dlouho pátrá, což by jí přivodilo další bolestné zklamání, kterých už měla za sebou vážně hodně… A to jí Anabel ani v nejmenším nepřála..

Ale tentokrát to určitě vyjde! Musí to vyjít!  A čím dřív budou uvnitř, tím dřív budou vědět, na čem jsou, tak kde je sakra ten vedoucí směny? Ví, přeci co má dělat, dala mu snad jasné instrukce, ne? Kromě něj sem směl už jen vrchní statik a dva vybraní dělníci, tak snad to nepoplete! Lamentovala v duchu a nervózně přecházela sem a tam po tunelu. No konečně!  Napadlo jí, když zaslechla několikery vzdálené kroky a srdce jí poskočilo nedočkavostí. Bylo to tu…!

 

„Opatrně… Už jste skrz?“ „Ano, myslím, že jsme.“ „Tak ustupte, podívám se.“ Mladík s rozměrným laserovým vrtákem beze slova ustoupil z cesty a Anabel se opatrně nahnula k otvoru, který právě vyhloubil ve vlhké kamenné stěně. Uvnitř nebylo pochopitelně vidět vůbec nic, ale to jí rozhodně nezaskočilo. „Potřebuju světlo.“ Nařídila autoritativním hlasem a jeden z vybraných dělníků jí automaticky podal led-svítilnu. „Děkuji.“ Odvětila nesoustředěně a namířila kužel světla do nitra skály. Chladné bílé světlo hladce klouzalo po nevelkém prostoru, který se za kamennou stěnou ukrýval, a Anabel nedočkavostí málem nedýchala. Jen ať tam není prázdno! Modlila se v duchu, ale její obavy se brzy ukázaly být zbytečné. Prázdno tam skutečně nebylo… „Ano!“ Vyhrkla nadšeně, když kužel světla ozářil jeden ze vzdálených koutů a ona na udusané hliněné podlaze spatřila shrbenou lidskou postavu. Konečně byli u cíle!

„Je tam něco?“ Vyrušil jí však z radostných úvah zvědavý hlas vedoucího směny a ona leknutím málem nadskočila. Nesměla mu říct pravdu! Bylo jí totiž jasné, že musí zachovat zdání archeologických vykopávek, aby zbytečně nepoutala pozornost, takže si jen chvatně odkašlala a zhasla svítilnu. „Ano, myslím, že tam něco bude, ale teď prosím běžte. Doktorku Finnovou o našem objevu uvědomím sama. Musíme postupovat, velice opatrně, ale rychle, takže tu stěnu strhneme s doktorčiným týmem sami a nebudeme čekat, až se slečna doktorka vrátí ze sympozia. Děkuji vám za spolupráci, ale teď už vás a vaši firmu skutečně nebudeme potřebovat.“ „Jak si přejete.“ Přikývl vedoucí směny, ale příliš nadšeně se u toho netvářil. Celou dobu totiž doufal, že jim z toho náročného pátrání ve zdejších skalách také něco kápne, ale nejspíš budou mít smůlu. Teď to vypadalo spíš tak, že to tahle zvláštní žena, která o sobě tvrdila, že je odbornicí na vykopávky, chce shrábnout všechno sama! Ona a ta pochybná doktorka Finnová se svým stejně pochybným výzkumným týmem, který se choval tak nějak podivně mechanicky a jemu se nezdálo, že by tu něco zásadního zkoumali. Spíš se jen tak poflakovali od ničeho k ničemu a na rozdíl od něj a jeho lidí měli až příliš volného času. Připadalo mu to prostě celé neskutečně nefér, ale nahlas to pochopitelně říct nemohl. Na to měli tihle lidé až příliš bohatého a vlivného sponzora! „Děkuji!“ Zopakovala mu navíc Anabel až příliš hlasitě, čímž mu dala jasně najevo, že si přeje, aby její příkaz splnil pokud možno ihned a on tak neměl na výběr. Šéfem tady byla ona, tak ať si to naleziště třeba sežere…!

 

„Tak co, jak to vypadá?“ „Udělali jsme vše přesně tak, jak jste si přála.“ „No a?“ „Zdá se, že všechno je v pořádku.“ „Je vzhůru?“ „Ještě ne.“ „To nevadí, půjdu za ním. Kde je?“ „V pohotovostním stanu, jak jste nařídila.“ „Dobrá, jdu tam a vy dohlédněte na to, aby nás nikdo nerušil.“ „Jistě…“ Křehká blondýnka v moderní zdravotnické uniformě se úslužně vydala splnit veškeré pokyny a Anabel zamířila k pohotovostnímu stanu na konci tábořiště. Všem nepovolaným se jevil, jako obyčejný nemocniční stan, který musel být dle zákona na každém archeologickém nalezišti, ale ve skutečnosti byl velice unikátní. Byly v něm totiž ty nejmodernější zdravotnické přístroje, vlastní krevní banka a místo jen pro jednoho pacienta, přičemž ten pacient byl sám o sobě taktéž velmi unikátní. A Anabel na něj byla velice zvědavá. Sice měla s příslušníky jeho druhu bohaté zkušenosti, ale s žádným z nich ještě nic podobného současné situaci nezažila. Jen o tom slyšela, ale teprve dnes měla tu čest vidět vše naživo. A že to bylo víc než jen zajímavé a jistě ještě bude…

Nedočkavě vklouzla do stanu hlídaného dvěma po zuby ozbrojenými členy ochranky a uvnitř se střetla s další dívkou v uniformě zdravotní sestry. „Jak to vypadá?“ zajímala se zvědavě a informace, že vše je v pořádku, jí skutečně potěšila. Popravdě řečeno, ještě před několika hodinami v úspěch celé téhle operace moc nevěřila, protože když se jí a jejich týmu konečně podařilo bezpečně strhnout stěnu té podzemní kopky a proniknout dovnitř, nevypadalo to nejlíp. Teď se ale celá situace obrátila o 360 stupňů a Anabel se o tom mohla na vlastní oči přesvědčit. Pohled do centrální části celého pohotovostního stanu, která byla upravena jako luxusní nemocniční pokoj, jí totiž doslova vyrazil dech. Jejich pacient, který ještě před chvílí ležel uvnitř v tom nehostinném podzemním prostoru a zdál se být již dávno po smrti, na mrtvého nyní rozhodně nevypadal. Naopak…Mladík na nemocničním lůžku působil zcela zdravým dojmem a monitor po jeho boku všechny kolem informoval, že jeho srdce bije lehce a hlavně naprosto pravidelně. Sice byl pořád ještě v bezvědomí, ale s jeho nedávným doslova vegetativním stavem se to vůbec nedalo srovnat.

Anabel na něm mohla oči nechat. Teď už svou přítelkyni chápala. Kdyby ona ztratila někoho, jako byl on, také by jeho hledání jen tak nevzdala… Jí by si ale někdo, jako on, nikdy nevšiml. Vypadal tak…aristokraticky. Ani si neuvědomila, že přistoupila těsně k němu a její ruka bezděčně zabloudila k té nadpozemsky krásné tváři. Něžně přejela konečky prstů po jeho pobledlé pokožce a odsunula mu zatoulaný pramen tmavých vlasů z čela. Sice měla stále na paměti, že by se od něj měla raději nějakou dobu držet dál (z čistě bezpečnostních důvodů), ale on vypadal zcela neškodně. A tak zranitelně…

Jenže se ho nejspíš vážně neměla dotýkat, protože její blízkost a lehoučký dotek způsobily, že jeho doteď pravidelný dech se poněkud zrychlil a jeho oční víčka se nebezpečně zachvěla. Ach ne, nechtěla ho probudit! Teď ještě ne! Bylo to příliš brzy potom, co se jim ho podařilo dát jakž takž dohromady a navíc tu ještě nebyla její přítelkyně. Sice jí už dávno zavolala, ale z Evropy sem to přeci jen chvíli trvá. A ona by měla být u toho, až tenhle okouzlující princ procitne, ze svého předlouhého zakletého spánku. Bylo by to tak lepší pro něj i pro ni…

Ale na to už bylo pozdě. Sice by stačilo stisknout příslušné tlačítko na nedalekém ovládacím panelu a mohla mu pustit do zavedené infuze kromě krve i nějaké to sedativum, které by ho znovu spolehlivě uspalo, ale Anabel to nakonec neudělala. Ještě by mu tím mohla ublížit, protože popravdě řečeno z blízkosti nevypadal zase až tak moc zdravě. Světlá pleť byla sice pro někoho, jako byl on, zcela běžnou věcí, ale on byl přeci jen bledý trochu moc a navíc se neprobíral k vědomí zrovna snadno. „Haló…“ Zašeptala, aby mu v tom trochu pomohla, a znovu mu zlehka přejela prsty po čele. „Slyšíte mě?…“

 

…„Haló… Slyšíte mě…? Jen klid, všechno je v pořádku.“ Ten sladký ženský hlas nebyl Damonovi ani trochu povědomý… Co se to děje? Kdo to na něj mluví? Měl v hlavě parádní zmatek a ať se snažil sebevíc, nedokázal se pořádně soustředit. Bylo mu, jako by hrozně dlouho spal, ale přitom byl pořád tak trochu vzhůru. Útržky vzpomínek, které mu tu a tam vytanuly na mysli, nebyly zrovna moc příjemné a většinou se týkaly jen temnoty, ticha a bolesti. Hlavně bolesti… Ale ta byla nyní kupodivu pryč, stejně jako ta protivná, neutuchající žízeň, která ho tak dlouho trápila a on se po fyzické stránce cítil jen příšerně unavený a vyčerpaný, což nebylo zase až tak špatné. Sice se mu zatím nepovedlo ani otevřít oči a pohnout se mu připadalo jako něco, čeho už nejspíš nikdy nebude schopen, ale i tak měl neodbytný pocit, že je na tom momentálně mnohem líp, než… Než kdy vlastně? Co se mu to kruci vůbec stalo? Věděl to, ale… Nemohl to sám sobě nijak srozumitelně naformulovat. Sakra, takhle se ještě nikdy v životě necítil! Ale musel se sebou něco udělat! Musel se vzbudit! Už jen kvůli té ženě, která na něj celou dobu, co se snažil zmobilizovat své utlumené síly, trpělivě mluvila. Uklidňovala ho a utěšovala a on jí přitom zcela jistě neznal. A možná právě ta touha jí poznat a pochopit, co se to s ním vlastně děje, ho nakonec donutila se vzepřít té příšerné únavě, která ho ochromovala a nejistě pootevřít oči…

Nejdřív neviděl vůbec nic, protože ho zcela oslepilo jasné, bílé světlo, což bylo po té nekonečné tmě kapku nepříjemné, ale po chvíli se mu přeci jen podařilo zaostřit a přímo nad sebou spatřil snědou tvář neznámé mladé dívky. Její rysy mu byly sice trošku povědomé, ale na víc než na zamrkání se stejně zatím nezmohl. Rád by to děvče oslovil, jenže k tomu, aby dokázal promluvit, potřeboval ještě trochu času… No, nejspíš víc než trochu. Došlo mu, když se marně pokusil pohnout rty, ale jeho společnice mu na ně stejně ihned položila štíhlý ukazováček a něžně se na něj usmála. „Pššt, jen klid. Zatím bude lepší, když se nebude zbytečně vysilovat mluvením.“ Bezva nápad, blesklo Damonovi hlavou a měl co dělat, aby se znovu nepropadl do bezvědomí. Ale udržel se a dokonce se odhodlal i k tomu, aby se rozhlédl kolem sebe. Ou, kam se to dostal? Vypadalo to tam jako v nějaké sci-fi laboratoři! Všechno v zářivě bílé, nebo stříbrné barvě a většinu z těch věcí, které měl kolem sebe, v životě neviděl! A navíc si překvapeně uvědomil, že je napojený na řadu podivně vyhlížejících monitorů a za tupou bolest v paži, které si všiml až teď, může profesionálně zavedená infuze. A ta také nejspíš mohla za to, že byl teď vůbec schopný udržet se při vědomí, protože mu přímo do žil pumpovala konzervovanou krev z rozměrného transfuzního sáčku. Trochu nezvyklé pro upíra, ale evidentně to fungovalo líp, než kdyby mu tu krev dali jen vypít. Zajímavé…

Anabel zatím sledovala jeho omámený pohled a když  jí došlo na, co se dívá okamžitě se od něj trochu odtáhla. Věděla, že pokud jde o krev, upíři se často nedokáží udržet (zvlášť po tak dlouhé abstinenci), ale tenhle naštěstí nevypadal, že by na ní chtěl zaútočit. „Jestli máte žízeň, donesu vám jiný sáček. Tenhle bych doporučila nechat tam, kde je.“ Usmála se a mladíkovy ledově modré oči se opět upřely na její tvář. „Kdo…jste?“ Zamumlal potom stěží slyšitelným hlasem a bylo vidět, že má sám ze sebe a z toho že se mu podařilo promluvit, opravdu radost. „Přítelkyně někoho, koho zcela jistě znáte.“ „Koho…?“ „Pššt, měl byste odpočívat, všechno se dozvíte. Až přijde čas.“ Snažila se ho uklidnit, ale jeho oči se náhle rozšířily hrůzou a jí bylo jasné, na co se teď má v plánu zeptat. „Kde je…můj bratr?“ Snažil se Damon o velmi naléhavý tón, protože se trochu styděl za to, že až doteď na Stefana vůbec nepomyslel. Co je to za sourozence, proboha! Jak jen mohl zapomenout?! Ale Anabel se zatvářila tak smutně, až ho bodlo u srdce. „To bohužel zatím nevíme. Ale najdeme ho, nebojte se. Tak jako jsme našli vás.“ „Našli? Kde? A kdo mě našel? Jak? Kdo vlastně jste!?“ Vychrlil Damon najednou tolik otázek, až ho to samotného překvapilo a dokonce se mu podařilo nepatrně nadzvednout, ale dívka ho nečekaně silně vtiskla zpět do anatomicky tvarované matrace a zatvářila se pro změnu káravě. „Jak jsem řekla, všechno se dozvíte! Ale teď ne! Teď musíte odpočívat, není vám dobře.“ „Neříkejte mi…co mám dělat! Musím najít svého bratra a musím si zavolat! Pusťte mě.“ Pokoušel se jí vykroutit, ale moc velký úspěch neměl. Byl příliš slabý a unavený a také zmatený. Pomalu mu začínalo v hlavě vše zapadat na to správné místo a on si tudíž vzpomněl už téměř na všechno, což byl docela značný šok. Na čarodějku, jeskyni, na lék… Musel být v té kopce dost dlouho, protože mu to všechno připadalo tak nějak vzdálené, ale to nesmělo hrát žádnou roli! Ať už tam byl několik týdnů, nebo dokonce měsíců, musí zavolat Eleně a Klausovi! Hlavně Eleně… Musí mít o něj a o Stefana příšernou starost a on musí Stefana najít! Hned! A tahle holka nemá právo, ho tu držet! Znovu se pokusil vstát a znovu bídně selhal, protože Anabel právě došla trpělivost a konečně stiskla příslušné tlačítko na ovládacím panelu, které tomu neposednému upírovi poslalo do žil notnou dávku sedativ. Účinek byl okamžitý. Damonovi se jako na povel zatočila hlava a on měl co dělat, aby okamžitě znovu neusnul. „Ne, co to…“ Zamumlal, ale jazyk se mu pletl natolik, že raději zmlkl. „To je jen taková malá pojistka, abyste dodržoval klidový režim.“ Řekla pevně Anabel, ale pak se na něj znovu usmála. „A teď pokud dovolíte, vám odpovím na vaši první otázku. Takže, jmenuji se Anabel a vy budete podle toho velkého dé na prstenu Damon Salvatore, že ano?“ „Ano.“ Odvětil zastřeně, protože mu nezbývalo nic jiného, než s tou holkou spolupracovat a ona na okamžik zaváhala. Najednou si nebyla jistá, co a jak přesně mu má říct. Sice ho právě odrovnala pořádnou dávkou uklidňujících léků, ale jinak vypadal celkem zdravě, takže kdyby mu teď prozradila, jak se věci mají, nejspíš by to ustál, ale ona si původně myslela, že to nechá až na svou přítelkyni. Ale ta se tu mohla také objevit až za několik hodin a co měla ona do té doby dělat? Lhát? Mlžit? Dopovat ho, aby byl v klidu a nesnažil se jí z tohohle stanu utéct? A utéct rozhodně nesměl, protože pak by sám brzy zjistil co a jak a to by ho mohlo značně rozrušit. A rozrušeného, zmateného a vyděšeného upíra tu rozhodně nepotřebovali. Na to tu bylo moc lidí. No… Asi neměla na výběr. Bude muset s pravdou ven!

„Ehm…“ Odkašlala si a Damonovi došlo, že se mu asi chystá říct něco důležitého. Tvářila se totiž najednou nějak podivně. „Vlastně celým jménem se jmenuji… Anabel Benettová.“ Připustila neochotně, jako by to byla špatná zpráva, ale Damon tomu moc nerozuměl. Bennetová? Nějaká další sestřenka, nebo co? Že by ho jejich Mystic Fallská čarodějka nezvládla nalézt sama? Jenže Anabel ještě neskončila. „Myslím…myslím, že jste znal moji pra pra pra prababičku.“ Dodala šeptem a Damon už nechápal vůbec nic. „Emily?“ Vypravil ze sebe nejistě, ale Anabel pomalu zavrtěla hlavou a pohlédla mu vážně do očí. „Ne…Bonnie!“

Ta informace ho zasáhla jako rána kladivem a on si nejdřív myslel, že špatně slyšel. Nebo, že slyšel dobře, ale ta holka neví, co mluví, nebo…Nebo… „Cože?!“ Vyjekl zděšeně, když si znovu pečlivě přepočítal všechna ta „pra“, co Anabel předtím řekla a ona jen mlčky přikývla. „Je mi to líto, ale je to tak. Bonnie Benettová byla, moje pra pra pra prababička.“ „Ale to…to přeci není možné!“ „Bohužel je.“ „Ne!“ „Ano…“ „Do prdele!“ „Jo, já vím… Ale měl byste se uklidnit.“ „Jak se mám sakra uklidnit! Jak se mám… do prdele tohle ne!“ „Ano, ale to bude dobré.“ „Dobré?! Ne, ne ne…tohle nebude dobré, tohle bude špatné! Jak…jak dlouho jsem tam…?“ Znělo to hystericky, ale Anabel už nemohla couvnout. Když už to nakousla… „Dlouho…“ „Jak dlouho?!“ „Sto…stopadesát let. Zhruba…“ „NE!!!“

„Ano, ale tohle… tohle nedělejte, musíte si lehnout.“ Marně se snažila vtlačit zděšeného Damona zpět do lehu, jenže tentokrát by jí asi nepomohla ani další dávka sedativ. Vystřelil do sedu nehledě na to, kolik těch léků v sobě měl a dost hystericky se třásl. Ale ona to chápala. To, co teď zjistil, s ním muselo neskutečně zamávat a ona ho vážně litovala. Ano, zjistit, že jste právě prospal stopadesát let, to bolí…  „Ne, ne, ne…“ Mumlal zděšeně a ona raději o krok ustoupila. Nebála se sice, že by na ní zaútočil, ale měla pocit, že by asi měla vyklidit pole. Tohle potřeboval rozdýchat a vyrovnat se s tím a na to by ho nejspíš měla nechat o samotě. „Já…Já vám dám chvilku, ano.“ Zašeptala, a ani nepočkala na odpověď. Nejspíš by se jí stejně nedočkala…



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Zamilovat se do sebe - to je románek na celý život.“ Oscar Wilde