„Tma“ (minipovídka)-3.část a Epilog

Tak, a mám tu pro vás závěrečnou třetí část mé mini povídky „Tma“ a k ní i slibovaný Epilog. Doufám, že se vám moje krátké dílko líbilo a všem přeji příjemné počtení (za komentáře budu opět vděčná) :-)

3.

„Ehm, smím dovnitř?“  „Hm…“ „To bylo ano?“ Nahlédla Anabel obezřetně do centrální části pohotovostního stanu a doufala, že ty tři hodiny, co se držela stranou, stačily k tomu, aby se Damon jakž takž vyrovnal s tím, co mu řekla, ale podle jeho odpovědi to tak moc nevypadalo. Jistě, doopravdy se těžko mohl vyrovnat s tím, že spal celých stopadesát let, ale ona sázela na to, že už s ním bude alespoň o něco rozumnější řeč. Jenže bohužel… Popravdě řečeno, s ním řeč nebyla spíš vůbec žádná, ani nerozumná. Našla ho totiž sedět na podlaze stanu, opřeného o podstavec lůžka a prvních několik minut se jí z něj nepodařilo dostat ani slovo. Ještě že si ve své panice nevytrhl infuzi, napadlo jí a znovu se pokusila s ním navázat kontakt (tentokrát již o něco drsněji). „Haló! Já vím, že je to pro vás těžké, ale musíte se vzpamatovat. No tak…“ Zatřásla s ním rozhodně a konečně se dočkala alespoň nějaké reakce. Ikdyž to nebyla zrovna reakce, jaká by jí potěšila. „Už jste někdy prospala jedno a půl století?“ Odvětil totiž Damon dutě a ona jen pomalu zavrtěla hlavou . „Ne…“ „Pak nemůžete vědět, jak těžké to pro mě je.“ „Ovšem, jistě. Omlouvám se…“ Sklopila trochu zahanbeně oči, protože měl pochopitelně pravdu, jenže pak znovu s nadějí vzhlédla. „Ale můžu vám zařídit to zavolání, jak jste chtěl…“ Bylo to pitomé, ale ona ho chtěla alespoň trochu povzbudit. Nicméně tímhle jí to také moc nevyšlo. „Díky, ale ne. Nějak…nevím kam bych měl volat. Většina těch, co jsem znal je dávno mrtvá, nebo kdo ví, kde a ti, kteří by ještě mohli být naživu… Už stejně asi nejsou.“ Poslední větu řekl zcela zdrceně a Anabel ho bylo upřímně líto.

Jenže on o svých slovech nepochyboval. Přemýšlel o tom během těch tří hodin, co tu byl sám docela do hloubky a došel k závěru, že skutečně nemá na světě nikoho, komu by mohl zavolat. Stefan byl kdo ví kde a Elena…? Ta už musela i bez nich dávno přijít na to, jak použít lék na upírství a zcela jistě se podle toho zařídila. Takže ta, kterou miloval, tento svět opustila jistě již před řadou let a nikdo jiný by v úvahu nepřicházel ani před těmi stopadesáti lety, natož teď. No dobrá, tenkrát měl možná ještě pár lidí z Mystic Falls, co jim na něm kapku záleželo, ale ti jsou také dávno pryč a s někým z původních upírů, či Klausových hybridů (popřípadě s Klausem osobně) se vážně setkat netoužil! „No, jak myslíte… Ale kdybyste přeci jen chtěl s někým mluvit…“ Vyrušila ho Anabel z nepříjemných úvah a nečekaně mu položila na dlaň… Prsten!

Tedy… Jako prsten to na první pohled vypadalo, ale bylo to mnohem lehčí a Damon na to zíral dost nedůvěřivě. „Ehm… Co to je?“ „Co co je?“ Nechápala Anabel jeho otázku, protože z toho všeho, co se kolem ní dělo, byla taky dost rozrušená a vůbec jí nedošlo, že Damon toho vážně zaspal hrozně moc. „No tohle!“ „Ach, no to je… Jak bych to vám to vysvětlila…?“ Docvaklo jí, že tohle on opravdu nemůže znát, jenže neměla tušení, jak mu to adekvátně přiblížit. „To právě použijete, když chcete s někým mluvit… na dálku.“ „To je mobil?“ „Mobil?“ Teď byla zase mimo ona. „No mobilní telefon.“ „Ach, taková ta legrační věcička s displejem? To znám, moje babička takový měla! Vlastně ano, je to něco podobného.“ „Babička…aha.“ Dostal Damon další ránu mezi oči, protože na to, že se za těch stopadesát let změnilo vlastně úplně všechno, zatím nepomyslel a ani myslet nechtěl (ikdyž mu bylo trochu divné, že má na sobě oblečení z nějaké jemu neznámé látky a navíc ke všemu v bílé barvě!). „Radši si to vemte, ještě bych vám to rozbil…“ „Ale…“ Chtěla se bránit a prsten si od něj vzala jen velice neochotně, jenže Damon o něj skutečně nestál. Nestál vlastně o nic… A ona to na něm poznala. „No tak…“ Položila mu opatrně ruku na paži a věnovala mu soucitný úsměv. Jenže Damon nestál ani o tohle. Jediné, co ho momentálně ještě alespoň trochu zajímalo, byly odpovědi na další jeho otázky (ikdyž se málem bál zeptat!). Chvíli přemýšlel, jak své dotazy nejlépe formulovat, ale nakonec se na to rozhodl jít přímo. „Proč jste mě vlastě dostali ven?“ Vypálil bez dalšího zaváhání první otázku a Anabel náhlá změna tématu trochu zaskočila. Co mu na tohle měla říct? Co, měla odpovědět, když nechtěla prozradit svou přítelkyni, která by tu snad už měla brzy být? Stačilo, že Damona probudila dřív, než podle dohody měla. Ale jeho zoufalému pohledu se nedalo odolat, takže nakonec došla k tomu, že mu naznačí alespoň něco. „Jak už jsem řekla, má to na svědomí někdo, koho znáte.“ „Kdo? Klaus?“ Nikdo jiný Damona nenapadl (přesto, že o něj fakt nestál a Klaus o něj patrně také ne, protože bez Eleny a bez Stefana mu byl k ničemu), ale Anabel se zatvářila zmateně. „Promiňte, ale žádného Klause neznám.“ „Klaus Mikaelson. Blonďák, střední postava, arogantní vystupování… Nic?“ „Bohužel ne. Ten někdo, kdo vás již hodně dlouho usilovně hledá je… Někdo jiný.“ „No fajn, ale kdo?“! začínal Damon pomalu ztrácet trpělivost, ale Anabel zavrtěla hlavou. „Slíbila jsem, že vám to nepovím. Tedy…Vlastně jsem vás neměla vůbec budit, dokud ten někdo nedorazí. Ale už to bude brzy, musíte vydržet.“ „No dobrá.“ Zavrčel Damon a rozhodl se přejít k další otázce. „A co vy? Vy jste se k tomu přichomýtla jak?“ Ala ani na tohle mu Anabel nemohla přímo odpovědět. „Přátelství… Víc vám k tomu zatím nemůžu říct.“ „Ach jo, a co mi vlastně můžete říct?“ „Moc ne.“ „Tak to pěkně děkuju! A víte, co vám řeknu já? Že…“ Nedořekl. Náhle se totiž ozvalo tichounké zavibrování a z Anabelina prstenu vystřelil paprsek světla, který se ve vzduchu před ní rozvinul v jakousi vzdušnou obrazovku, na které se objevila tvář blonďaté zdravotní sestry. „Sakra!“ Nadskočil Damon leknutím, protože něco takového viděl tak maximálně v nějakém sci-fi filmu, ale Anabel ho ihned uklidnila úsměvem. „To nic, to je jen příchozí hovor. Nebo tak nějak jste tomu říkávali, ne?“ „A…ano.“ Přikývl Damon zaskočeně a zaraženě sledoval, jak Anabel jediným mávnutím ruky hovor přijímá. „Madam, doktorka Finnová je tady.“ Informovala jí blondýnka na vzdušné obrazovce a Anabelina tvář se rozzářila úlevným úsměvem. „Výborně!“ „Ale madam, říkala jste, přece, že vás nikdo nemá rušit…“ „Ale na doktorku Finnovou to samozřejmě neplatí!“ „Ano, to mi říkala taky a nedala se zadržet a…“ Obraz blondýnčiny tváře se rozostřil a současně s tím se v přední části stanu, oddělené od středové slabou stříbřitou plentou, ozval vzrušený hovor. „Promiňte, doktorko, ale nevím, zda máte povolení ke vstupu…“ „No dovolte! Ovšem, že mám, je to přeci můj výzkum! A okamžitě mi ustupte z cesty, nemám čas na vaše zdržování, na tuhle chvíli jsem čekala až příliš dlouho!“

„Pusťte jí sem, proboha!“ Zvolala zatím Anabel směrem k plentě a hbitě vstala ze země. Konečně tu její přítelkyně byla! Málem se jí nemohla dočkat, protože jí bylo toho chudáka vážně líto. „Co se děje?“ Nechápal ale Damon její přehnanou reakci, jenže faktem bylo, že ten hlas, co se tak vehementně dožadoval vstupu, mu byl povědomý (přesto, že díky plentě ho slyšel podivně zkresleně). Ale to přeci nemohla být… „Přišla vás navštívit ta, která celé tohle hledání organizuje.“ Informovala ho však spokojeně Anabel a přesně v tom okamžiku proklouzla mezerou v plentě mladá dívka oděná ve stříbřitých přiléhavých šatech, které se nejspíš v této době považovaly za velice luxusní a vtrhla do místnosti tak prudce, že málem porazila jeden z monitorů. „Kde…“ Začala rozrušeně, protože jako první spatřila Anabel, ale pak její oříškově hnědé oči zabloudily k Damonovi a téměř okamžitě se tak zalily slzami nefalšovaného štěstí…

„Damone!“ „Eleno!“ Vážně to byla ona! Ta, o které byl přesvědčený, že je už dávno po smrti tu stála přímo před ním a on se bál uvěřit tomu, že se mu to jen nezdá… „Eleno!“ Opakoval šokovaně, ale než stihl říct cokoliv dalšího, nebo udělat byť je jediný krok Elena se mu vrhla do náruče tak prudce, až zavrávoral. „Ach Damone, nemůžu uvěřit tomu, že jsem tě konečně našla! Tak strašně moc jsi mi chyběl!“ Vzlykala tiše a sevřela ho tak pevně kolem krku, že mu málem znemožnila se nadechnout, ale jemu to bylo fuk. Žila a byla tu s ním! Co víc si mohl přát? A hledala ho celých těch 150 let! To ona měla tohle všechno na svědomí! To ona sestavila celý průzkumný tým! Tak moc by jí toho chtěl říct a tak moc by jí chtěl za tohle všechno poděkovat, ale najednou nemohl najít slova. „Eleno…“ Zašeptal jí raději znovu okouzleně do vlasů a zhluboka vdechoval jejich omamnou vůni. „Celých 150 let…Každou noc… Jsem zas a znova snila o téhle chvíli. Prosím…řekni, že tohle není sen.“ „Ne, není to sen, lásko. Jsem tady.“ Na víc se nezmohl, ale Elena ano. Nečekaně se od něj odtáhla a vroucně přitiskla své rty na jeho. Líbala ho tak zoufale a naléhavě, jako by se skutečně chtěla ujistit, že se jí to jen znovu nezdá a Damon si to rád nechal líbit. „No, ehm, já počkám venku…“ Odtrhla od nich Anabel konečně oči a tiše se vyplížila ze stanu. Zasloužili si po těch letech trochu soukromí.

Ale oni jí stejně nevnímali. Líbali se a objímali ještě hodně dlouho a čas jako by se zastavil. „Hrozně jsem se bála, že už tě nikdy neuvidím.“ „Nechybělo moc, a mohlo to tak dopadnout. Kdybys mě nenašla, tvrdnul bych v té zatracené jeskyni doteď. Ale tys to se mnou nevzdala…“ „Pššt, a jak sis mohl myslet, že bych to hledání vzdala?“ „Já…Myslel, že jsi třeba přišla na to, jak ten lék co jsme před stopadesáti lety našli, použít a zbavit se nesmrtelnosti i touhy po krvi.“ Naznačil nesměle směr svých úvah, ale Elena se od něj nechápavě odtáhla. „Ale já jsem na to skutečně přišla. Už dávno.“ „Ty víš, jak ten lék použít?“ „No ovšem.“ „Ale proč jsi ho tedy…“ „Nepoužila?“ Dořekla za něj s lehkým úsměvem na rtech a Damon zaraženě přikývl. „Ale no tak…“ Zatvářila se káravě. „Ty sis vážně myslel, že bych si ho vzala, stala se znovu člověkem a na tebe a na Stefana zapomněla?“ „Ne..Vlastně…Možná… Tak trochu. Myslel jsem, že to je to, co jsi vždycky chtěla. Normální lidský život.“ „Ano, ale ne za tuhle cenu.“ Zašeptala a než stihl Damon něco dalšího namítnout, znovu ho políbila.

A pak znovu a znovu, až musel polibek sám přerušit, aby se vůbec mohli nadechnout. „Miluju tě…“ Využil té chvilky ještě k tomu, aby jí znovu zopakoval to, co jí řekl již několikrát v životě a Elena zasněně přivřela oči. „Bála jsem se, že tuhle větu od tebe už nikdy neuslyším.“ „Budu ti jí klidně opakovat denně, když budeš chtít.“ „Možná, že budu… Ale teď by sis měl lehnout a odpočívat.“ Všimla si konečně, že má Damon stále ještě v paži zavedenou infuzi a pokusila se ho postrčit k nemocničnímu lůžku, ale on se necítil unavený. „Odpočíval jsem jedno a půl století. Teď tě chci líbat a držet v náručí.“ „Já vím…“ Rozesmála se, pobavená naléhavostí s jakou to řekl, a její smích zněl Damonovi jako ta nejsladší rajská hudba. Najednou mu bylo fuk, že prospal stopadesát let! Bylo mu jedno, že nezná současnou kulturu a netrápilo ho ani to, že mu bude trvat roky, než si na novou dobu zvykne. Vlastně byl naprosto dokonale šťastný. Tedy až na to…

„Eleno, já nechci kazit tuhle chvíli, ale nemůžu se nezeptat. Nevíš něco o Stefanovi? Ta čarodějka…Ta Anabel říkala jen, že jste ho zatím ještě nenašli, je to pravda?“ „Bohužel ano…“ Zesmutněla na okamžik Elena, ale pak se statečně usmála a zaplašila slzy, které se jí draly do očí. „Rozdělily vás…Ty čarodějky, co vás před stopadesáti chytily.“ „Ale chvíli jsme byli spolu…“ „Ano, to ano. Báli se vás. A tak počkali, až se nebudete moct bránit a pak vás teprve pohřbili každého jinam.“ „Co o tom ještě víš?“ Zajímal se Damon a zoufale toužil dohnat alespoň v tomhle ohledu všechno, co zameškal. „Není moc, co vědět. Bylo to kvůli tomu léku. Mysleli si, že ho máte u sebe a chtěli vám znemožnit ho použít a znovu tím narušit rovnováhu. Proto vás podvedli, chytili a pohřbili, aby vás nikdy nikdo nenašel.“ „Ale tys mě našla…“ Usmál se Damon a znovu jí přitáhl k sobě. „Ano, ale trvalo mi to příšerně dlouho. A nebyla jsem na to sama…“ „To je jedno, hlavně, že jsme teď zase spolu. A Stefana najdeme, uvidíš.“ „O tom nepochybuj, ale teď mě honem znovu obejmi…“ „Rozkaz, slečno doktorko. Ale pak se hned pustíme do hledání mého bratra, platí?“ „Jistě, hned jak sem dorazí někdo, kdo by tě rád…viděl.“ „A kdopak?“ „Neptej se, uvidíš. Tak co bude s tím objetím?“ „Jdu na to…“

 

„A jak to vlastně funguje?“ „To asi nepochopíš, ale je to neskutečně důmyslná věcička. Hele…“ Natáhla Elena o několik desítek minut plných polibků a objetí, ruku s podobným prstenem, jaký měla Anabel a i z toho jejího vystřelil zářivý paprsek. A dřív, než se stihl Damon zeptat na něco dalšího, zformoval se do vzdušné obrazovky s nabídkou spousty různých funkcí, kterým on tedy ani za mák nerozuměl. Čemu ale rozuměl velice dobře, byla fotografie, která se vzápětí na pomyslném displeji objevila a ze které se na něj usmívala Elena ve Stefanově náručí. „Chybí ti, viď?“ Zašeptal zamyšleně a Elena s povzdechem přikývla. „Samozřejmě, že ano. Ale ty jsi mi chyběl taky.“ „Vždyť já vím.“ Odvětil s pohledem stále upřeným na fotografii, ale ona cítila potřebu mu vysvětlit, proč má u sebe jen Stefanův obrázek, a jeho ne. A přitom to bylo prosté… „Tvoji fotku nemám, víš.“ Zašeptala provinile a něžně ho pohladila po vlasech. Damon na ní ale jen překvapeně pohlédl. „Ne?“ „Bohužel. Musela jsem si tvou tvář celé ty roky jen pamatovat.“ „Tak to musíme napravit. Máš tam foťák?“   Rozhodl se rychle znovu odlehčit atmosféru a ukázal na prsten. „Jistě.“ „Tak šup, ať si příště nemusíš namáhat svou překrásnou hlavinku vzpomínáním na to, jak vypadám. Rychle se pokusil na nemocničním lůžku, na které ho Elena pod podmínkou, že si lehne vedle něj, nakonec přeci jen dotlačila, najít pohodlnější polohu, ale vzhledem k tomu, že bylo konstruováno jen pro jednoho a oni na něm byli dva, moc se mu to nepodařilo. Elena ho ale přesto se smíchem vyfotila a jeho fotografii si pečlivě uložila. „Tak a mám vás tu oba.“ „Výborně! A koupíš mi taky takový prstýnek?“ „No jistě, koupím ti cokoliv, co budeš chtít.“ Odvětila Elena nadšeně a Damon se jen pousmál. „A máš na to?“ „Co myslíš?“ „No, že asi máš, když si můžeš dovolit financovat celou archeologickou skupinu a máš dokonce i doktorský titul.“ Popíchl ji, ale Elena náhle zvážněla. „No, tuhle skupinu jsem vlastně nefinancovala já, ale právě ti, co by tu měli každou chvíli být. A myslím…“ Zaváhala a znovu se chvilku hrabala v „mobilním prstenu“, jak Damon ten krám v duchu nazval. „…Že už jsou tady.“ Vyklouzla z jeho obětí a posadila se. „No bezva, už se na ně těším.“ „Dobře, ale…“ zaváhala náhle Elena a na poslední chvíli se rozhodla, že jí ještě předtím, než očekávaná návštěva přijde, musí Damon něco slíbit. „Ale co?“ „Nejdřív mi slib, že se budeš chovat slušně, odpustíš si veškeré ironické poznámky a pokusíš se s nikým nehádat.“ „Aha…“ Zbystřil Damon okamžitě pozornost a už už se chtěl zeptat, proč má proboha něco takového slibovat, ale najednou už se ani ptát nemusel. V přední části stanu se totiž ozvali spěšné kroky a návštěva byla tu…

A Damon nejdřív mladou, plavovlasou dívku v podobných šatech, jaké měla i Elena, vůbec nepoznal, ale když promluvila, neubránil se šokovanému vydechnutí. „Ale, ale, tak jsi v tom hledání byla konečně úspěšná! To je báječné, ikdyž bych tu raději viděla jako prvního Stefana!“ „Caroline! Napomenula svou kamarádku Elena, ale ta jen mávla rukou. „Ale no jo já vím. Ráda tě vidím, Damone.“ „Caroline?“ Nemohl pořád uvěřit tomu, že jeho nalezení financovala tahle upíří bárbí, kterou zrovna moc v lásce neměl. „No ano, jsem to já.“ „Proboha, neříkej mi, že to ty jsi platila tyhle vykopávky!“ Zmohl se jen na další pochybnosti a v tu chvíli se stalo něco, co ho definitivně dorazilo. Plenta za Carolininými zády se totiž znovu rozhrnula a ve stanu se zjevil někdo, koho by tu Damon skutečně nečekal… Nebo tedy čekal, ale čekal ho tu už před stopadesáti lety a ne teď a ještě k tomu s Caroline a Elenou v jednom týmu! Zvlášť potom, co řekla Anabel…

„Vlastě technicky vzato, jsem celý tenhle projekt financoval já, ale to je detail.“ Zasmál se samolibě Klaus a Damon měl pocit, že celý svět je nějak podivně šejdrem. Klaus platí Elenino pátrání po něm a po Stefanovi? Proč proboha, když už vědí jak zacházet s lékem? A když už jsme u toho, jak to, že Elenu nedonutil si ten lék už dávno vzít, aby mohl znovu zneužívat její krev? A co s tím vším má společného Caroline Forbesová? Ale ještě dřív, než se stihl na cokoliv z toho zeptat, to poslední mu začalo nečekaně dávat smysl… A díky tomu se vlastně objasnilo i to ostatní. Caroline se totiž místo znechucení, nad Klausovou nadřazeností k němu jen s úsměvem otočila a…Objala ho! „Nech toho, slíbils mi, že se budeš chovat slušně a že se s ním nebudeš hádat, Niku.“ „Jo a tys mi slíbil totéž.“ Připomněla ještě Elena Damonovi a on ani neměl sílu se hádat, že to vlastně slíbit nestihl. Měl totiž co dělat, aby zpracoval to, že Klaus se s Caroline vůbec nedohadoval, ale naopak jí lehce políbil na tvář a dokonce se pokusil o vstřícný úsměv. „Jistě, miláčku. Nebudu se s Damonem hádat a on se mnou taky ne, když jsem byl celých stopadesát let tak hodný a pomáhal Eleně jeho a jeho bratra hledat, že ano. A Damonovi nezbývalo nic jiného, než němě přikývnout…  Takovouhle budoucnost tedy skutečně nečekal!

 

Epilog

„Jak dlouho to ještě bude trvat?“ „Moc dlouho už ne. Anabel to zvládne, má s tím bohaté zkušenosti, stejně jako předtím její matka a babička, prababička a další z její rodiny. Tak se uklidni, Damone a posaď se ke mně prosím, znervózňuješ mě.“ „Promiň, že nedokážu jen tak v klidu sedět, když se tu jedná o mého bratra.“ Odfrkl Damon a dál nervózně přecházel po velitelském stanu, který byl jen pár kroků od vstupu do nově objevených podzemních prostor, kde právě probíhali poněkud netradiční archeologické vykopávky (v tomto roce, již čtvrté v pořadí). „Jen možná, se tu jedná o tvého bratra.“ Poznamenala tiše Elena a Damon se konečně trochu zarazil. „No ovšem…Vždyť já vím.“ „Já jen, že jsi to zklamání z neúspěšných vykopávek zažil zatím jen třikrát, ale já už nejméně tisíckrát. Takže vím, jak to chodí.“ Při vzpomínce na ty roky marných nadějí se jí do očí tlačily slzy, ale Damon jí rozhodně nechtěl rozplakat, takže se rozhodl trošku odlehčit atmosféru. „Ale nakonec to přeci vyšlo, ne? Já jsem toho živým důkazem. No tedy…Tak trochu živým.“ Vykouzlil na tváři svůj typický ironický úsměv a Eleně tím alespoň trochu zvedl náladu. „Já vím a díky bohu, za to. Nevím, jak bych ten uplynulý rok, bez tebe zvládla.“ Usmála se něžně a vztáhla k Damonovi ruku. „Tak jako těch stopadesát předtím, miláčku.“ Odvětil jemně a konečně si k ní přisedl a konejšivě jí objal kolem ramen. „Upřímně řečeno, nechápu, jak jsem to bez tebe mohla vydržet…“ Zavrněla spokojeně a na pár vteřin úplně zapomněla, kde to vlastně jsou a co tu dělají. Damon na to ale zapomenout nedokázal, protože i přes všechny Eleniny komplimenty a střízlivá varování, byl příšerně nervózní. Co když jsou vážně na správném místě? Co když jsou jen krůček od Stefanova objevení? Jistě, pravděpodobnější bylo, že je to jen další falešná stopa a oni kopou na špatném místě, tak jako celý ten uplynulý rok, ale co když ne?! Ach kéž by to tak bylo konečně ono!

„Na co myslíš?“ Zajímala se po chvilce mlčení Elena, protože cítila, jak je Damon i přes to své žertování a ironii příšerně napjatý a on se rozhodl říct jí pravdu. „Na Stefana…“ „Já vím, ale neboj. Najdeme ho. Když to nevyjde dnes, vyjde to příště. Uvidíš.“ „Já vím, ty to hledání nevzdáš, viď?“ „Samozřejmě, že ne. Chci vás tu mít oba.“ „A taky budeš mít.“ Políbil jí Damon trochu roztržitě na čelo, ale vzápětí s sebou poplašeně škubl, protože se mu na prstě rozvibroval mobilní prsten, který mu Elena koupila už téměř před rokem a on si na něj dodnes pořádně nezvykl. „Kruci!“ Zamumlal nesoustředěně a natáhl ruku před sebe, tak, jak ho to Elena učila (nebo alespoň doufal v to, že to dělá správně). Ale ono nic! Sakra! „No tak!“ Vztekle rukou zatřásl, ale prsten jen znovu zavibroval. „Ten krám už zase nefunguje!“ „Ten krám funguje neprosto normálně, ale ty to už zase děláš špatně. Musíš takhle…“ Zasmála se Elena a jemně přetočila jeho dlaň do správného úhlu. „Vidíš?“ Z prstenu poslušně vystřelil paprsek světla a Damon jen zvedl oči vsloup. „Nemohla bys mi někde v muzeu obstarat normální starej dobrej mobil? Myslím, že si na tuhle věcičku nikdy nezvyknu!“ „Ale zvykneš, neboj.“ Utěšovala ho Elena a na vzdušné obrazovce se zatím objevila Anabelina rozzářená tvář. Že by… Damon okamžitě zapomněl na dohadování i na veškerou novodobou techniku a hovor obratem přijal. Anabel totiž vypadala vážně nadšeně, což mohlo znamenat jediné… Že to tam dole na vykopávkách vypadá slibně. A taky že ano! „Myslím, že byste sem měli přijít.“ Oznámila jim Anabel hrdě a Damon se bez zaváhání vrhl k východu ze stanu. Během minuty byl i s Elenou u ústí nově odkrytého tunelu a oba se tam málem srazili s… Klausem a Caroline!

„Ale ale, co vy tady?“ Vypadlo z Eleny překvapeně a nenápadně tak poukázala na to, že ti dva se o aktivní vykopávky zrovna dvakrát nezajímají (až o jejich výsledky a to taky jen někdy), ale Caroline s úsměvem pokrčila rameny. „Byli jsme poblíž a napadlo nás, že se na vás podíváme, jak vám to pátrání jde.“ „A vypadá to, že docela dobře.“ Dodal Klaus ironicky a Caroline mu jen varovně stiskla ruku.  „Ale no tak…“ Zašeptala pak vemlouvavě a ve skutečnosti to znělo spíš, jako: „Buď hodný, slíbils to!“, což mu v Damonově přítomnosti opakovala během toho roku dost často. „Nevíme, jak nám to jde, ale zrovna to jdeme zkontrolovat. Půjdete s námi?“ Zachraňovala Elena honem situaci a všichni čtyři se tak po chvilce rozpačitého ticha vydali do nitra skály. „Proč vy dva spolu nemůžete vycházet?“ Zašeptala po cestě Elena Damonovi vyčítavě do ucha, ale on na to neuměl odpovědět. Ani za ten rok si na Klausovu přítomnost a hlavně bezpodmínečné spojenectví s ním nějak nedokázal zvyknout. A na co si nezvykne asi nikdy, to je ten jeho, pro něj naprosto nepochopitelný, vztah s Caroline! Zdálo se, že jim to spolu klape (tedy když člověk pominul to jejich věčné dohadování, handrkování a občasné prudká neschody). Ale i tak mu to připadalo prostě… Nepřirozené! Nahlas to ale raději neříkal, protože Eleně to evidentně zvláštní nepřišlo (asi si na to za to jedno a půl století už zvykla). Ale teď neměl chuť řešit Klause a Caroline. Teď chtěl řešit Stefana!

„Tak jak to vypadá?“ Zamířil tudíž ihned, jak dorazili dolů k Anabel a srdce mu tlouklo až v krku. A ta malá čarodějka ho nezklamala! „Já myslím, že to vypadá dobře. A možná, že víc než dobře.“ Vyhrkla a nadšeně těkala pohledem z jednoho na druhého „Takže tu něco je?“ „Ano něco tu je… A to něco, je podle mých zkušeností… Poutací kouzlo!“ „Stejné, jako v případě Damona?!“ Vyjekla Elena nevěřícně a Anabel prudce přikývla. „Myslím, že ano! Už jsem volala Tess takže ho zkusíme hned zrušit a uvidíme. Ale…“ Zaváhala a zatvářila se soucitně. „Radši dopředu s ničím nepočítejte, kdo ví, co tam uvnitř bude.“

Ale Damon už jí neposlouchal. Stejné kouzlo jak u něj jistě znamenalo, že tam za tou stěnou je uvězněný jeho bratr! Konečně! Konečně ho našli! Nemohl tomu ani uvěřit! A s okamžitým rituálem na zrušení kouzla tedy rozhodně souhlasil!

 

„Tak co, vyšlo to?“ Vyhrkl Damon nedočkavě a nervózně poklepával prsty na stěnu tunelu. „Já…myslím, že ano.“ Odvětila váhavě Anabel a po očku sledovala svou sestřenku, která ale vypadala zcela v pořádku. Za ten rok se v kouzlení skutečně hodně zlepšila a byla jí teď při rušení poutacího kouzla velice užitečná. „Myslíš, nebo víš!“ Nedal se Damon odbít tak snadno a ona si povzdychla nad jeho netrpělivostí. „Vím! Kouzlo je pryč, můžete se pustit do té stěny.“ „Výborně, tak uhněte.“ Hrnul se Damon do akce, ale Elena ho naštěstí včas zadržela. „Neblázni, mohlo by se to celé sesunout. Zavoláme vrtací tým a statika.“ „ale to bude strašně dlouho trvat!“ „A spěcháš někam?“ Popíchl ho Klaus a Damon měl chuť mu jednu vrazit. Jasně, nebýt jeho peněz, ještě by tvrdnul v té vlhké, nehostinné díře, ale i tak ho ten původní prevít hrozně štval! „Docela jo!“ „Já myslím, že jestli je tam Stefan uvězněný stopadesát let, deset minut už ho nezabije.“ Přidala se ke svému partnerovi i Caroline, která se od něj slušně nakazila ironií a povýšeností (jako by nestačily ty, co už měla předtím!) a Damon by do všeho nejradši kopl. Jasně, deset minut jeho bratra už vážně nezabije, ale on ho zoufale chtěl mít u sebe. Teď hned! Ale když jinak nedají, tak počká, no…

Celou dobu, co čekali na vrtací tým a statika a pak i celou dobu, co se ta parta ovlivněných lidí snažila proniknout do dutiny, co se podle přístrojů nacházela na druhé straně skalní stěny, se však tvářil uraženě a Elena ho musela držet za ruku, aby jim s tím nešel pomoct. Konečně byl ve stěně vyhlouben dostatečně velký otvor, aby jím bylo vidět dovnitř a Damon se k němu nedočkavě vrhl. Doslova vyrval jednomu dělníkovi z ruky svítilnu a s bušícím srdcem nahlédl dovnitř. A… Měl co dělat aby nevykřikl nadšením, když kužel světla dopadl na tělo, ležící u protější stěny nevelké jeskyně. Ano! Konečně! „Stefane…“ Oslovil tiše bratra, přesto, že věděl, že ho v tomhle stavu nemůže slyšet, ale on prostě potřeboval vědět, že to celé není jen sen. Že se to skutečně děje a oni budou už brzy zase spolu! A to budou, o to se postará a už nikdy nikomu nedovolí, aby mu brášku vzal. Nikdy!

„Je tam?“ vydechla Elena, která mu nervózně stepovala za zády a na kterou Damon ve svém vytržení úplně zapomněl, ale on jí místo odpovědi nečekaně prudce přitáhl k sobě a nadšeně políbil. „Co myslíš…?“

The End

 



5 reakce na „Tma“ (minipovídka)-3.část a Epilog

  1. terulka napsal:

    Úžasný!:)

  2. mišule napsal:

    Supr čtení! Musím říct, že jsem si skvěle početla.. ;)

  3. elisa napsal:

    bezvadnej nápad :) originální, moc se mi to líbilo :)

  4. Andreva napsal:

    Úžasný, nic lepšího jsem nečetla!!! fakt se ti to moc povedlo. Skvělý nápad a skvěle napsané, jen tak dál:-)

  5. kaťul napsal:

    Supér!:) Krásný konec.!*_*
    A jenom otázečka. Kdy bude Volba?O:)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Jedna ženská vidí často dál, než pět mužských s dalekohledem.“ Jan Werich