Fanfiction povídka: „Volba“-10.Kapitola

Zdravím všechny své čtenáře a jak jsem slíbila, mám tu pro vás poslední kapitolu první části mé povídky „Volba“ (ve čtvrtek bude ještě Epilog). Doufám že si jí užijete, okomentujete a budete i po ní mít zájem o další pokračování. Přeji hezké počtení :-)

10.

Damonovi se podařilo telefonát se Stefanem ukončit teprve v okamžiku, kdy bratrovi nejméně potřetí zopakoval, co se tu stalo a ten vystřelil jako blesk směrem penzion. Přesto si ale při odkládání telefonu na stolek v hale nebyl moc jistý, jak se teď Stefan cítí. Samozřejmě byl nadšený tím, že Elena není mrtvá a už dokonce ani neumírá, přesto cítil Damon v jeho hlase jistou hořkost. Ale nechtěl teď o tom přemýšlet. Chtěl se vrátit k Eleně, která právě statečně čelila dalšímu Carolininu štěbetání. „Tak, už to zvoní, dám to na hlasitý odposlech, ano?“ Řekla zrovna Caroline a odložila svůj telefon na pohovku. Ozval se zvuk vytáčení a pak první táhlé pípnutí… A pak další a další. „No tak Bonnie! Nespi a zvedni to!“ Povzbuzovala Caroline nepřítomnou kamarádku a konečně se ozvalo cvaknutí a pak Bonniin unavený a skleslý hlas: „Co se děje Caroline?“ „Ach Bonnie, jsem tak ráda, že jsi to zvedla, víš kde jsem? V penzionu, a…“ Začala Caroline nadšeně, ale Bonnie jí rázně přerušila. „Pane bože, říkala jsem ti, že tam nemáš chodit! Nemůžeš nechat Damona a Elenu být? Chtějí být spolu sami, tak to konečně pochop! A tobě není vůbec nic do toho, co tam spolu dělají! Ať už je to cokoliv…“ Poslední větu si řekla spíš pro sebe, ale Elena se i tak neubránila tichému uchichtnutí.

„Ale Bonnie!“ Zhrozila se upřimně Caroline a zahanbeně pohlédla, na Damona, který se právě s úsměvem usadil na pohovku vedle Eleny. „No, my tady nic tak moc vzrušujícího zase neděláme.“ Zavrněl pak směrem k telefonu a oni málem slyšeli, jak Bonnie ztuhla. „Damone?“ Ozvala se po chvíli nejistě a nejspíš byla značně zmatená. „Jo, jsem to já, tvoje kamarádka tě dala na hlasitý odposlech. Jo a jen tak mimochodem, je tu ještě někdo, kdo tě slyší…“ Dodal pak a povzbudivě mrkl na Elenu. Ta se proto konečně chopila příležitosti a nahnula se k telefonu. „Ahoj Bonnie…“ začala trochu nejistě, protože se přeci jen maličko bála jak její kamarádka zareaguje na to, co udělala (ještě měla v živé paměti co se dělo po Carolinině přeměně), ale Bonnie u telefonu sebou překvapeně škubla. „Eleno! Jsi to ty? Jak je ti?“ Poslední větu řekla opravdu soucitně. Nejspíš si myslela, že její kamarádka stále ještě odolává smrti. Elena se ale jen pousmála a zhluboka se nadechla k onomu důležitému oznámení. „Vlastně je mi dobře. Víš, ono došlo k malé… Změně plánu.“ „Jaké změně plánu?“ Nechápala nejdřív Bonnie, ale pak jí srdce poskočilo radostí. „Počkej, ty ses rozhodla, že se přeměníš? Napiješ se lidské krve?“ Málem do telefonu křičela a slova se opět ujal Damon. „No, ono už k tomu tak nějak došlo.“ V hlase mu zazněla pýcha a Elena by se možná trochu začervenala, kdyby mohla. Ale už nemohla…

„Cože!“ Zařvala Bonnie, až málem všichni tři nadskočili, ale nebylo to proto, že by byla naštvaná! Naopak! Byla tak hrozně šťastná, jako už dlouho ne! „Eleno, je to pravda!?“ „Ano.“ „Ach bože, to je skvělé! Ne, vážně je! Můžu tam za vámi přijít?“ Elena se už už chystala říct ano, ale pak se zarazila. Napjatě pohlédla na Damona, ale ten jen pokrčil rameny, jako by jí říkal: „Je to na tobě.“ Jenže ona nevěděla. Momentálně měla sice svou žízeň pod kontrolou (taky po litru a půl krve to bylo záhodno!), ale co když… „Já nevím, Bonnie.“ Zašeptala nejistě a její kamarádka okamžitě pochopila. „Ach tak, no jistě, já zapomněla. Tak možná raději až ráno. Nebo třeba, ještě déle. Prostě jak budeš chtít.“ Styděla se za to, že Elenu určitě uvedla do rozpaků, ale ta jí byla vděčná. „Dobře, pokud ti to nevadí, možná radši až někdy během zítřka.“ „No jistě. A ne nevadí mi to vůbec, můžu ti přece volat.“ Ano, volat může. Po telefonu jí nemůžu ublížit. Napadlo trochu smutně Elenu, ale Damon po jejím boku vycítil, jak na tom je a povzbudivě jí položil dlaň na rameno. „Jsem v pořádku.“ Naznačila mu Elena rty a otočila se zpět k telefonu. „Díky Bonnie.“ Dodala a kamarádka poznala, že je čas končit. „Nemáž zač, jsem moc ráda že jsi… v pořádku. Tak zatím.“ Ukončila hovor a Caroline schovala mobil do kabelky.

„Tak a co teď?“ ozvala se pak po chvíli mlčení, ale Elena jen pokrčila rameny a mrkla na hodiny. Bylo už hrozně pozdě (nebo brzy?), ale ona vůbec nebyla unavená! No jistě, teď už se jen tak neunaví. A měla před sebou tolik možností, jak Caroline odpovědět, jenže Damon jí předešel. „Myslím, že brzy za tebou někdo přijde.“ Nadhodil Eleně fakt, že Stefan slíbil hned dorazit, ale ona to věděla. Slyšela ten jejich telefonát. Bylo to neuvěřitelné, ale když se soustředila, slyšela toho vážně hodně! Bylo to, jako by stála přímo vedle Damona, když se Stefanem mluvil a ještě stihla vnímat Caroline. Úžasné! „Já vím, Stefan.“ Usmála se a Damonovi chvíli trvalo, než pochopil, odkud to ví. Pak ale souhlasně přikývl. Jenže se netvářil moc nadšeně a ona chápala proč. Trápil ho Stefanův tón a jí taky. Zvlášť potom, co se stalo na hřbitově. Potom, co se se Stefanem vlastně rozloučila a tvrdila mu jak chce určitě umřít, byla docela zvědavá na jeho reakci. A taky se jí měla už brzy dočkat, protože její nově citlivé uši právě zachytily zvuk auta, které odbočilo na příjezdovou cestu k penzionu. Byla na sebe trochu pyšná, že už nepotřebuje, aby jí o tom někdo informoval, ale současně pocítila trému. Instinktivně se přitiskla blíž k Damonovi a on jí něžně pohladil paži. „Bude to dobré.“ Usmál se na ni, ale pak mrkl výmluvně na Caroline a ta okamžitě pochopila. „No, já asi počkám nahoře. Promluvíme si pak. Jako upírka s upírkou.“ Dodala a Elena jí za to věnovala vděčný úsměv. Bylo dost holčičích věcí, které chtěla s Caroline ohledně svého nového stavu probrat, ale teď byl na řadě Stefan!

Její jediná upíří kamarádka tedy zmizela v patře a Damon s Elenou napjatě čekaly. Oba perfektně slyšeli jak vůz zastavil i jak bouchly dveře u řidiče a pak i ty domovní a najednou byl Stefan tu. A oni se ho málem lekli… Vypadal totiž dost příšerně a i přes perfektní regenerační schopnost byly na jeho tváři stále znát rudé skvrny od pláče. Teď se však tvářil neproniknutelně. „Stefane.“ Oslovila ho Elena a pokusila se usmát, ale on jen dál mlčel a probodával jí i Damona pohledem. Ten pohled se jí nelíbil! A Damonovi taky ne! Bratra nejspíš nadšení z toho, že jeho milovaná žije už přešlo…„Proč?“ vypadlo ze Stefan navíc zastřeně a Elena nechápavě pozvedla obočí. „Co proč?“ Zašeptala pak, protože si nebyla jistá, na co se vlastně ptá a i když si myslela, že ho zajímá, proč přeměnu dokončila, stejně nevěděla co by mu měla říct. Ale Stefan jí ihned vyvedl z omylu, protože tohle on na mysli neměl. „Proč jsi nás všechny musela celý den trápit, když ses pak stejně rozhodla přeměnit?“ V hlase mu zazněla bolest a výčitka a ona smutně sklopila oči. Nenapadlo jí, že by to mohl brát takhle. „Ale ona se vážně přeměnit nechtěla…“ Pokusil se jí navíc zastat Damon, ale tím u Stefan vyvolal ještě horší přesvědčení. Jeho bratr totiž zbledl a rázně ho mávnutím ruky umlčel. Najednou vypadal že má k tomu všemu ještě vztek. A nejen vypadal… „Takžes to nakonec udělal?! Donutil jsi jí k tomu, viď?! Mně jsi kázal o její svobodné vůli a pak jsi udělal to samé, za co mě dodnes nenávidíš!“ Hlas mu přeskočil a Elena málem tiše vykřikla. Nechtěla, aby se ti dva hádali! „To je lež! K ničemu jsem jí nepřinutil!“ Bránil se Damon, jenže Stefan ho moc neposlouchal. Tolik hodin se užíral a trápil a proč vlastně? Úplně zbytečně! Elena se přeměnila a on najednou nevěděl jestli se má smát, nebo vztekat. A jestli jí Damon vážně přinutil, tak tohle mu tedy nedaruje! Jeho bratr směl a on ne?! „Nelži! Jsi stejný sobec, jako jsem byl kdysi já!“ Zavrčel nebezpečně a Damon vedle Eleny honem povstal. Tohle se nevyvíjelo moc dobře… „Ale Stefane, on mě vážně k ničemu nenutil! Já sama jsem chtěla…“ začala Elena, ale bohužel nedořekla. Stefan se už najednou prostě neměl sílu kontrolovat! Bylo toho na něj a na jeho popletenou mysl plnou potlačovaných emocí moc… Nejdřív šok z její smrti, pak krátká radost z toho, že není mrtvá, potom ten neskutečný žal, že chce se vším skončit, loučení na hřbitově, hodiny výčitek a zoufalství… Ne! Už nemohl! Všechny tyhle pocity se mu v hlavě zformovaly do jediného a tím byl vztek na bratra, za jeho imaginární zločin! S tichým zavrčením se vrhl vpřed a než Damonovi vůbec došlo, co se děje, odhodil ho přes půl místnosti takovou silou, že při dopadu totálně zdemoloval starožitný psací stůl. Byla to rána jak hrom a Damonovi se na chvíli zatmělo před očima…Ta chvíle bohužel stačila na to, aby k němu Stefan dorazil a vší silou ho přirazil ještě hlouběji do hromady trosek… A nejen tam, ale i dál do podlahy. Stará, poctivá dubová podlaha zlověstně zapraštěla, stejně jako Damonovy kosti, které se pod Stefanovým maniakálním stiskem lámaly jako párátka (co by teď dal, za jedno nalomené žebro od Eleny!) a on mohl jen zděšeně sténat. Stefan se totiž vůbec neovládal!

„Stefane přestaň! On za nic nemůže! Nic neudělal!“ Vřískla Elena a zoufale sledovala Damonovu zmučenou tvář! Jenže Stefan jí nevnímal a ona najednou zase nevnímala nic jiného, než Damonovu bolest! Musí mu pomoct! Hned! Neměla v plánu ani nic konktrétního, když se ke Stefanovi vrhla a pokusila se ho od Damona odtáhnout, ale ono to kupodivu šlo. Stefan zaskočeně zamával rukama, ale nechal se od bratra odtrhnout. Na okamžik byl šokován její sílou, ale pak překvapeně zamrkal a zůstal na ní zírat. V hlavě měl zmatek… Dělal to přeci kvůli ní! To jí Damon ublížil! Nebo ne? Najednou nevěděl, zvlášť když na něj Elena po pár vteřinách šoku z toho, co zvládla, úplně zapomněla a vrhla se k tiše sténajícímu Damonovi. „Pššt, jen klid, to nic.“ Utěšovala ho vyděšeně a něžně ho hladila po vlasech. Stefan se zatím popleteně vytáhl a nohy a pak zmateně přistoupil k ní a ke svému bratrovi, který na tom evidentně nebyl moc dobře. Nejspíš to s tou silou vážně přehnal a Damon navíc kvůli celé té věci s Elenou neměl doušek krve už desítky hodin. Byl zesláblý už před touhle rvačkou a teď s rozdrceným hrudníkem sotva dýchal. „Eleno…“ Zašeptal Stefan nejistě a lehce jí položil ruku na rameno, ale to neměl dělat! Stejně jako předtím jeho bratr i on nyní zapomněl, že Elena je ve velmi citlivé fázi své upíří existence a na všechno reaguje přehnaně a velice intenzivně. A teď navíc měla na co reagovat! Byla vyděšená, rozzlobená a hrozně jí bolelo vidět Damona trpět, takže když se k ní ten, co mu to udělal, připlížil zezadu a z ničeho nic se jí dotkl, zareagovala přesně tak, jak se dalo čekat. Zavrčela, na tváři jí probleskly upíří rysy a ona jediným prudkým pohybem odstrčila Stefana tak vehementně, že skončil na podlaze o několik metrů dál. „Vypadni odtud!“ Zaječela na něj navíc a on na ní jen zděšeně zíral. Pak ho ale znovu ovládla zlost a prudce vstal. „Fajn!“ zasyčel, přesto, že někde hluboko uvnitř už ho mrzelo, co provedl, a zmizel tak rychle, že by to možní i Elena viděla rozmazaně, ale ta už ho nesledovala. Její tvář opět nabyla lidských rysů a nyní se znovu skláněla nad Damonem a opatrně mu pomáhala posadit se. „Eleno? Jste v pořádku?“ Ozval se za jejími zády Carolinin hlas a její kamarádka jí náhle klečela po boku. Sice slyšela celý ten incident už od začátku, ale raději se do toho nepletla. A udělala dobře, dle toho, z kolika kusů vybavení zbyly jen trosky. A z Damona málem taky! Byl bledý a sotva se držel při vědomí. „Já ano.“ odvětila Elena a s Carolininou pomocí se jí podařilo dostat Damona na pohovku. „Jak jsi na tom? Bolí to moc?“ Šeptala mu nežně do ucha a on s vypětím všech sil vymáčkl úsměv. „Neboj, zvládnu to…“ Zasténal nepřesvědčivě a stočil pohled ke Caroline. „Mohla bys mi prosím skočit do sklepa?“ Zaprosil nezvykle pokorně a ona okamžitě vyrazila. Elena mu zatím proti jeho vůli rozepínala košili a s hrůzou hleděla na podlitiny a dobře viditelná polámaná žebra. „Bože…“ Vzlykla, ale on jí něžně pohladil po tváři. „To nic, miláčku. Přežiju to.“ Usmál se na ní a byl trochu pyšný, že se za něj postavila. Znamenalo to pro něj vážně hodně…

„Už je to lepší?“ Ptala se Elena už nejméně po desáté a něžně Damonovi tiskla ručník s ledem na nejhorší podlitiny na hrudníku. Nějak se potvory, nechtěly ztratit! A to už je ledovala nejmíň hodinu a Damon vypil dva plné transfuzní sáčky krve! Jenže to ona neviděla. Caroline mu totiž původně přinesla tři, ale hned, jak před ní načnul první a ona ucítila krev, posedla jí tak příšerná žízeň, že jí ho radši rovnou dal a poslal jí s ním do kuchyně. Sice trvdil, že mu to vůbec nevadí a že je to úplně normální, ale ona se stejně trochu styděla. „Je mi dobře, vážně.“ Zopakoval s povzdechem a přitáhl si jí do náruče. Opírali se spolu o polštáře na pohovce a ona se pořád ještě plně nevzpamatovala z toho, co se stalo. Sice už se dostala k tomu, že si vyčítala svou přehnanou reakci i to, že Stefana vyhodila z penzionu, ale stejně na něj měla pořád vztek! A ten vzrostl pokaždé, když pohlédla na potlučeného Damona! „Nevím jestli tohle je dobře! Rozdrtil ti polovinu hrudníku…“ Žalovala nespokojeně, jako by to bolelo spíš ji, než jeho a něžně mu přejížděl konečky prstů po kůži na nahé hrudi. „Už jsme se spolu porvali i hůř…“ zasmál se nevesele Damon, kterého také mrzelo, jak to s bratrem dopadlo, ale Elena byla neoblomná. „To je mi fuk! Vůbec neměl důvod tě napadnout! Měla jsem s ním o tu zem praštit víc!“ Zavrčela, přesto že uvnitř cítila něco jiného, ale vtek měl teď v její emocemi nabité osobnosti přednost! Dokonce se jí tvář znovu stáhla upířími rysy, když si vzpoměla, jak příšerně Stefan se svým bratrem zacházel, ale Damon jí jen konejšivě pohladil po vlasech. „To nic miláčku! Hlavně klid! Pamatuješe? Zhluboka dýchej!“ Elena ho skutečně poslechla a po chvíli tesáky i žilkované kůže zmizely. „Ale stejně toho tady mám už dost!“ Povzdechla si pak bez jasnějšího záměru, ale Damonovi se rozzářily oči. „Já taky! A navíc musím plnit svůj slib!“ Řekl tajemně a ona k němu zvědavě zvedla oči. „Slib?“ Opakovala po něm nechápavě, ale když viděla jeho šibalský úsměv, zaujalo jí to. „No ovšem! Mám přeci od tebe těch 14 dní, abych ti ukázal klady upířího života a já z nich nehodlám promarnit ani hodinu!“ Zasmál se a opatrně se posadil. „No a jelikož jistě uznáš, že tady v maloměstě ti toho moc nepředvedu…“ Dodal pak a ona pochopila souvislost. „Ty chceš abychom někam odjeli?“ Zeptala se nejistě a on nadšeně přikývl. „Ale kam?“ „To nech na mě a ber to jako překvapení!“ „A není to nebezpečné? Tedy myslím, pro okolí. Nevím jak to budu zvládat a navíc…“ V hlase jí zazněla obava, ale on jí něžně položil ukazováček na rty a zavrtěl hlavou. „Neboj, budu s tebou a naučím tě všechno co budeš potřebovat znát! A za 14 dní se hezky vrátíme sem do Mystic Falls, u tebe zatím pomine problém být mezi lidmi, za to ti ručím, takže tu nebude nikdo z tvých přátel v nebepečí a ty se pak rozhodneš, co dál.“ Ke konci věty mu oči maličko pohasly, když si uvědomil, že se bude rozhodovat mezi životem a smrtí, ale hned se zase vzpamatoval. Elena na něj ale šokovaně hleděla a nebyla si moc jistá, jestli má říct ano. Jen ona a on… Dva týdny někde sami… No, neznělo to špatně, ale jí i jako upírce a i potom, co ho políbila a řekla mu, že ho miluje pořád v uších zněl slabý hlásek, který jí od toho odrazoval. Ale pak mu pohlédla hluboko do očí a najednou jí došlo, že jeho plán není tak špatný. Alespoň se bude učit vyrovnat sama se sebou někde daleko od lidí na kterých jí záleží! A možná vážně potřebuje pauzu! Tak dlouho nevytáhla z Mystic Falls paty… A ona nejdnou věděla co mu řekne! „Dobře.“ Usmála se a jeho maličko překvapilo, že jí přemluvil tak snadno. Ani nemusel použít svůj pověstný šarm! „No tak výborně, takže je…“ Mrkl na hodiny nad krbem, které ukazovaly už půl páté. „Už akorát a já si musím pár věcí zařídit. No a až se vrátím, tak vyrazíme. Ty zatím můžeš jít nahoru za Caroline a můžete si promluvit jako upírka s upírkou. Ale pozor na slunce, miláčku. Vyjde už brzy.“ Dodal ještě starostlivě a Eleně došlo, že na tohle nepomyslela. No jistě, nemá žádný ochranný šperk s Lapisem. „Ale to budu potřebovat…“ začala při představě, že by měla strávit zbytek věčnosti (nebo minimálně další dva týdny) v naprosté tmě, ale on jí znovu umlčel něžným pohlazením rtů. „S ničím si nedělej starosti. Zařídím to.“ Pak se zhluboka nedechl a vstal. Zraněný hrudník sice trochu zaprotestoval, ale to mu bylo fuk. Nemá čas na povalování a hojení. Protáhl se a vyrazil ke zbytkům psacího stolu. Něco, co Elena nezahlédla z nich sebral a zapínajíc si košili pokračoval ke dvěřím. Elena osaměla a mrkla k oknu. Skutečně se začínalo rozednívat… Ach jo. Ale pak vstala také a vyrazila do patra za Caroline. Kamarádka se tam uchýlila brzy potom, co donesla Damonovi ze sklepa krev a ona s ní teď opravdu potřebovala mluvit. A pak? Pak už se jistě vrátí Damon, který šel zařizovat kdo ví co a vezme jí na výlet „za krásami upírského života“. No, co třeba to bude zábava…

„Snažme se žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřební služby.“ Mark Twain