Fanfiction povídka: „Volba“-2.Kapitola

Zdravím všechny, kteří čtou moje povídky a opět jim děkuji za přízeň i za komentáře.  :-)Mám tu pro vás slíbenou druhou kapitolu povídky „Volba“, tak doufám, že se Vám bude líbit. Opět budu moc ráda, když se vyjádříte do komentářů a další část bude v neděli. Takže pěkné počtení ! :-D

2.

Caroline podpírající potlučenou Elenu se pomalu proplétala skladovými prostorami, ale po chvíli se mladinká upírka zastavila a unaveně se opřela o zeď. Pokoušela se zhluboka dýchat a po chvíli jí skutečně bylo líp. Točila se jí sice hlava a celkově by odsud nejraději co nejdřív zmizela, ale to bohužel nešlo. „Jsi v pořádku?“ Zeptala se starostlivě Elena, která sice měla co dělat sama se sebou, protože bolest v rameni stále nepolevovala, ale i tak měla o kamarádku strach. „Ano a ty?“ Vydechla Caroline a podmračeně pozorovala zasychající krev na Elenině tváři. Ne, že by se nedokázala ovládnout, ale i tak jí to maličko znervózňovalo. „Myslím že budu. Jak jste mě vůbec našli?“ Zajímala se Elena, ikdyž to momentálně nebylo vůbec důležité, ale Caroline jí to ráda pověděla.

„Když jsme zjistili, že jsi zmizela, Bonnie se tě snažila najít pomocí kouzel, ale nešlo jí to. Joanna jí blokovala. Měla jsi ale vidět Damona a Stefana. Oba o tebe měli příšerný strach…“ Na okamžik se odmlčela, aby dala důraz na to, že i Stefan se o Elenu zajímal, ale pak pokračovala. „No a pak je napadlo, že by mohli najít pomoc jinde a Stefan vyrazil za Klausem, protože pokud má někdo enormní zájem na tvém životě, je to on. A nemýlil se! Klaus prý hrozně zuřil a okamžitě rozhodil sítě. No a zjistil že Joanna se skrývá tady. Pak už jen stačil jeden telefonát od Stefana a vyrazili jsme za tebou. Ani jsme na něj nečekali A na Ricka taky ne. Pořád je ještě mimo město. Dokonce jsme ho ani nestihli informovat, že tě Joanna unesla.“ Dořekla a znovu unaveně vydechla.Elena byla v šoku. Tak tohle tedy nečekala! Když tam ve skladu myslela na to, že by jí mohl Klaus zachránit, vůbec jí nenapadlo, že se to skutečně stane! No, alespoň k něčemu byl dobrý! Ale než mohla něco říct bolest v rameni jí přemohla a ona tiše zasténala. Caroline byla v mžiku u ní. „Co je? Bolí to moc?“ ptala se účastně s pohledem upřeným na ránu na jejím spánku, ale Elena zavrtěla hlavou. „Ne to je v pořádku, ale… Bolí mě rameno. Asi jsem si ho pohmoždila.“ Caroline jí lehce pohladila po paži a okamžitě jí došlo, že to asi není jen tak. Ale rána na hlavě taky pořád krvácela a jí napadlo, že by asi bylo lepší s tím něco udělat hned. Nechtěla nechat Elenu trpět víc, než bylo nutné! „Na.“ Šeptla a zručně si prokousla zápěstí. Elena se ale bránila. „Ne to není nutné, zvládnu to…“. Jenže Caroline neměla čas ani náladu na diskuse. „Ale no tak, jen do toho.“ Řekla nesmlouvavě a Eleně nezbývalo, než přitisknout rty na ránu, kterou jí kamarádka nabízela a polknout pár doušků. Účinek byl okamžitý! Bolest v minutě odezněla jak v rameni tak ve spánku a ona jen úlevně vydechla.„Děkuju.“ Usmála se vděčně na svou upíří kamarádku a mávnutím ruky odmítla její další nabídku k podepření. „Teď už to zvládnu sama, měla bys jít za Damonem a Bonnie.“ Upřimně měla trochu strach, jestli tu byla Joanna vůbec sama. Nechtěla aby se Damonovi a Bonnie něco stalo a další síla by se jim v případě nějakého napadení hodila. „Vážně?“ zeptal se nejistě Caroline, ale Elena přikývla. „No dobře, tady máš klíčky. Auto je hned u vedlejší budovy.“ Pokrčila rameny a obrátila se k odchodu. Moc se jí tedy zpět nechtělo, ale věděla, že jí přátelé potřebují.

Elena ještě pár minut odpočívala a snažila se uklidnit srdce, které jí neustále zběsile tlouklo, ale pak pevně stiskla klíčky od Damonova vozu a vydala se k východu ze skladu. Netoužila už po ničem jíném, než jet domů, dát si sprchu a zapadnout do postele. Byla příšerně unavená, ale přitom z ní až teď pomalu, ale jistě opadal stres. Dokázali to! Zachránili jí! Přežila a navíc teď už věděla jistě, jak moc na ní jejím přátelům záleží… A taky Stefanovi! Bezmyšlenkovitě proklouzla vraty ven do vlahé jarní noci a pokračovala směrem k tmavé siluetě Damonova vozu. Jenže k němu už nedošla… Právě v okamžiku, kdy procházela kolem hustého křoví se z něj ozvalo zarachocení a přímo před ní se vynořila neznámá, temná postava. Elena instinktivně o krok ucouvla a tiše vykřikla. Že by tu Joanna skutečně nebyla sama! Napadlo jí vyděšeně, ale pak si osobu před sebou lépe prohlédla a okamžitě pochopila, že tohle asi nebude Joannin komplic! Přímo před ní totiž stál neznámý zarostlý muž, a evidentně neměl s magií ani s nadpřirozenem nic společného. Tohle byla zcela světská záležitost! Už podle jeho zanedbaného zjevu a slabého alkoholového odéru, se nejspíš jednalo o obyvatele nedaleké okrajové čtvrti. Čtvrti s nepříliš dobrou pověstí, bohužel… „Ale, ale, copak tu dělá taková hezká holka? A sama?“ Zahuhlal nepříjemným zastřeným hlasem a Elena okamžitě poznala že má něco v hlavě. Těžko říct, zda alkohol, nebo něco jiného, ale její podvědomí jí okamžitě varovalo, ať je opatrná. Sakra! Právě unikla ze spárů čarodějnice, která jí chtěla zabít a venku musí narazit na zfetovaného, nebo opilého pobudu. Nádhera! „Nic. Nechte mě být.“ Pokusila se nasadit jistý tón a muže obejít, ale on jí znovu zastoupil cestu. „Tak to ti jistě nebude vadit…, když mi dáš malý příspěvek.“ Vyrazil ze sebe nebezpečně a ona ztuhla. On jí chce okrást? Pane bože, to jí ještě tak scházelo! Nejspíš by asi měla začít křičet a Damon nebo Caroline by si s ním poradili během pár vteřin, nebo by to měla zkusit sama (konec konců, její nedávné tréninky s Alarickem jí daly dost), ale ona byla tak mimo, že jí to vůbec nenapadlo! „Já nic nemám. Vážně…“ Koktala zoufale a byla to pravda. Neměla ani kabelku! Ani mobil! Jenže toho si muž ve tmě a svém šílenství nejspíš nevšiml. „Tak nemáš jo? A co teď? Pořád nemáš?“ Zavrčel náhle a v ruce se mu zaleskla… Pane bože!. Pistole! Eleně se zatmělo před očima a ironie téhle chvíle jí naprosto odzbrojila. To snad ne! Kouzlům unikne a on pak na ní vytáhne pistoli! „Já vážně nic nemám, prosím, nechte mě být!“ Vzlykla plačtivě a zoufale se rozhlédla. Jenže žádnou možnost k úniku neviděla a on skutečně nevypadal, že by jí chtěl pustit… Kruci!

Caroline chvilku trvalo, než našla Damona a Bonnie jak pečlivě prohledávají místnost vzadu ve skladu, která dle cestovní tašky a několika roztahaných předmětů denní potřeby sloužila Joanně jako provizorní byt. „Našli jste něco?“ Zajímala se hned, ale Bonnie jen otráveně zavrtěla hlavou. Damon však ihned zbystřil pozornost. „To už jsi Elenu odvedla pryč?“ Zdálo se mu to nějak krátké. „Ne, zvládne to sama. Tady vám budu prospěšnější.“ Pokrčila Caroline rameny a sklonila se k Joannině napůl vybalené tašce. Damonovi se to ale moc nezdálo. Ani nevěděl proč, ale měl nějaký špatný pocit. Možná to byly jen nervy, protože minulých pár hodin bylo asi nejhorších za celou jeho dlouho existenci a nejméně desetkrát si během nich přísahal, že Elenu už nikdy nenechá samotnou, ale prostě byl nervózní. „Bonnie? Tady evidentně nic není, možná bys mohla jít napřed za Elenou do auta a my už to tu zvládneme.“ Ozval se nejistě a Bonnie na něj překvapeně pohlédla. Ale když spatřila jeho neproniknutelný výraz, raději poslechla. Odložila Joanninu kosmetickou taštičku, kterou právě prohledávala kvůli bylinkám a vydala se směrem k východu. Celou cestu jí však vrtalo hlavou, proč se Damon tvářil tak zvláštně! Chápala, že je ještě vyděšený z toho, že Elena zmizela, ale stejně… Jenže hned jak opustila sklad, veškeré racionální myšlenky se jí vykouřily z hlavy! Naskytl se jí totiž pohled, který nečekala! Kus od Damonova auta, zaparkovaného u protější budovy, spatřila Elenu! Jenže její kamarádka tam nebyla sama! Pár kroků před ní stál nějaký neznámý muž v příšerném oblečení a v ruce držel něco, co Bonnie na tu dálku nemohla rozeznat. Ale dobře rozeznávala Elenin vyděšený výraz! Že by nějaký Joannin komplic? Napadlo jí a pak udělala chybu, kterou si nejspíš už nikdy nepřestane vyčítat… Postoupila o krok vpřed a z plných plic neznámého oslovila. A to neměla!

„Já vážně vůbec nic nemám! Opravdu!“ Pokoušela se Elena přesvědčit toho chlapa, aby jí nechal být, ale on byl neoblomný. „Nehraj si se mnou, děvko! Klidně tě na místě odprásknu, takže naval prachy!“ Zavrčel nepříčetně a Eleně bylo do pláče. S hrůzou sledovala, jak se mu nervózně třese ruka, kterou na ní mířil a bylo jí jasné, že tenhle chlap je úplně mimo! Byl vynervovaný, nejspíš zfetovaný a tudíž nekontrolovatelný! Bože co jen bude dělat…? A pak, jako by tohle všechno nestačilo, se to celé ještě víc zvrtlo! Elena totiž koutkem oka zachytila nějaký pohyb a její oči se stočily zpět ke skladu, který před chvílí opustila. A měla co dělat, aby tiše nezasténala… Přímo ve vratech stála Bonnie a zírala na ni a na muže který jí ohrožoval. A nejhorší na tom bylo, že byla úplně sama a dle jejího výrazu jí nejspíš napadlo jako první totéž, co Elenu. Že muž je nějaký Joannin komplic! A pak…

Pak na něj zavolala! „Hej!“ Ozval se její jasný a rozhodný hlas a muž sebou poplašeně škubl! Ano, škubl sebou a ticho kolem náhle protnul třaskavý výstřel! Výstřel, který s sebou přinášel bolest, jež Eleně projela celým tělem a ona zvládla jen zoufale vykřiknout. Kulka ráže 22 mm jí pronikla do hrudníku a srazila jí k zemi spolehlivěji, než Joannino kouzlo. Muž zděšeně zasténal a pistole mu vyklouzla z prstů. Proboha! Nechtěl ji použít! Neměl v plánu tu holku střelit! Chtěl jí jen vyděsit aby mu dala prachy a on mohl najít svého dealera a konečně ukončit ten nepříjemný absťák! Jen se lekl! Nic víc a teď… Teď tady ta holka ležela na dlažbě, krvácela a on na ní dokázal jen šokovaně zírat. A pak… utekl! Zahodil pistoli co nejdál od sebe. A zmizel ve tmě, zatímco Bonnie se s výkřikem rozběhla k ležící kamarádce. Pane bože, co to jen provedla! Netušila, že ten chlap má pistoli! Kdyby to věděla, nekřičela by na něj! Ale snad to nebude tak zlé! V minutě klečela vedle Eleny a v další minutě pochopila, že tohle zlé bude! „Pane bože…“ ujelo jí nahlas, s pohledem na rozšiřující se krvavou skvrnu na kamarádčině světlém tílku a její vyděšené oči našly Eleniny. Pohlédla hluboko do těch čokoládově hnědých duhovek a došlo jí, že je zle! Světlo v Eleniných očích totiž pomalu, ale jistě zhasínalo a ona se k ní jen vyděšeně sehnula. „To bude dobré, bude to v pořádku. Slyšíš? Vydrž…“ Mumlala zděšeně a pevně přitiskla ruku na stále krvácející ránu. Elena však jen tiše zasténala, ale přitom vlastně ani necítila takovou bolest, jakou by měla! Když jí kulka zasáhla bolelo to jako čert, ale teď už nějak… Bolest pomalu, ale jistě odplouvala do pozadí a jak mizela, přicházelo něco jiného. Temnota! Neproniknutelná, a nehmotná, která jí zaplavovala jako příliv a Elena se proti ní nemohla nijak bránit. „Bonnie…“Zašeptala přesto, že nevěděla přesně, co chce říct a na kamarádčině tváři se objevily slzy. „Ne! Ne! To ne! Eleno, slyšíš mě! Nevzdávej to!“ Vřískla zoufale, ale Elena už to neslyšela. Její oči se zavřely a temnota vyhrála. Pohltila jí a ruka, kterou vztahovala k Bonnie jí bezvládně sklouzla na dlažbu… „NE!“ Vykřikla Bonnie a pokusila se s Elenou zatřást a probudit jí, ale přitom věděla, že to nemá smysl! Její kamarádka byla pryč! A ona jí nedokázala pomoct… Tak jako pomohla Jeremymu, protože síla stovky čarodějek byla pryč a její vlastní byla po boji s Joannou téměř zcela vyčerpaná! Byl konec a ona nemohla udělat nic… Absolutně nic!

„Slyšelas to?“ Vyhrkl Damon a nastražil uši. Znělo to jako výstřel, ale kdo by proboha tady střílel? „Ne.“ Mávla rukou Caroline, kterou stále ještě dost nepříjemně bolela hlava, a její super upíří sluch nefungoval tak, jak by měl, ale Damon už jí nevnímal. Zaslechl totiž něco, z čeho ho zamrazilo! Výkřik! A pak další! A ten první nemohl nepoznat! To byla Elena! Musela být! Její hlas by identifikoval kdekoliv! Bez zaváhání odhodil Joanninu tašku a vystřelil z místnosti. „Kam jdeš? Co je?“ křikla za ním ještě Caroline, ale to už byl pryč. Dostat se ven před sklad mu netrvalo ani minutu, ale tam zůstal zděšeně stát. Ucítil totiž krev! A ne jen tak ledajakou! Tuhle krev znal, sám jí už jednou ochutnal… Patřila dívce, kterou miloval, ale to přece nebylo možné! Bylo jí moc a Elena krvácela jen trochu na spánku! Tak jakto…? Ale vzápětí to zjistil! Jeho perfektní zrak totiž neměl problém zaznamenat u protější budovy Bonniinu postavu jak se sklání nad něčím na zemi… Nad… NE! Překonal těch několik desítek metrů tak rychle, jako snad ještě nikdy v životě a čím byl blíž tím víc se mu svíralo srdce. Padl vedle Bonnie na kolena a ta ani nevykřikla. Jeho přítomnost jí ani nevyděsila… Byla tak zoufalá, že se jen odtáhla od těla své kamarádky a dál tiše vzlykala. „Eleno!“ Zařval Damon a v mžiku zvedl bezvládnou dívku k sobě do náručí. Bože to ne! To přece není pravda! Nemůže být! „NE!!!“ Uniklo mu nahlas, když se marně snažil zachytit Elenin dech, nebo tlukot jejího srdce. „To ne! No tak! Tohle mi nedělej!“ Sténal zmučeně a přesto, že neměl tušení, co se jeho lásce stalo, krev všude kolem mu prozradila, že to bylo nejspíš zlé. Ale on to přeci nemohl nechat jen tak být! Musel jí pomoct! Nějak…! Zbrkle si prokousl zápěstí a přitiskl ho Eleně k nehybným rtům. Musí to přeci zabrat! No tak! „No tak!“ Vzlykl zničeně a ani si neuvědomoval, že mu po tvářích stékají slzy. Jenže to nebylo k ničemu… Jeho krev neškodně stékala do Eleniných úst a pak zase ven a jeho láska jí už nedokázala polknout. Bylo pozdě! „Ne! Prosím! Prosím! Neopouštěj mě!“ Hlas se mu zlomil a on k sobě Elenu přitiskl tak silně, že by jí to muselo bolet. Ale jí už nebolelo nic…

A v té chvíli dorazila Caroline. „Co se stalo!“ Ozval se někde za ním její hlas, ale on jí nedokázal odpovědět. A dokonce jí ani nedokázal roztrhat na kusy, za to, že ho neposlechla a nechala svou kamarádku jít ven samotnou. Něžně totiž hladil bezvládnou Elenu po vlasech a bylo mu, jako by zemřel on sám! Caroline přilákaná vůní krve konečně doběhla až k nim a sklonila se k plačící Bonnie. „Co se stalo?!“ zatřásla s ní, ale pak jí oči padly na Elenino tělo v Damonově náručí a srdce jí sevřel chlad. Stačilo se zaposlouchat a bylo jí jasné, že její kamarádka je… Mrtvá! Nevěděla sice jak ani proč, ale něco věděla… Něco, co jí vyděsilo i zničilo zároveň, ale jinak, než Damona a Bonnie! Ona totiž věděla něco, co oni ne! Něco, co jí rozdíralo srdce jako rozpálený pohrabáč! Bože! Co jen to provedla! „Ne…“ uniklo jí tiše, ale Damon ani Bonnie si jí nevšímali. Netušili, že její hrůza a bolest mají zcela jiný důvod, než ta jejich. Ale ona jim to musela říct! Teď! Hned! „Ona… ona není mrtvá!“ Vzlykla zmučeně a Damon k ní po chvíli, když její slova pronikla k jeho zraněné mysli, zvedl pohled. „Jak… Jak to myslíš?“ Vypravil ze sebe trhaně a ona mu pevně pohlédla do očí. „Já… Dala jsem jí svou krev!“ Vzlykla a Damon na ní vytřeštil oči. „Cože!“ Zasténala Bonnie, ale on jí neposlouchal. Zíral na Caroline se směsicí šoku, úlevy a nedůvěry a pak znovu pohlédl na Eleninu nehybnou tvář a zatmělo se mu před očima… Tohle se nemělo stát! Nemělo, ale… Stalo se!

„Člověk, který nikdy neplakal nežil opravdový život!“ Jan Werich