Fanfiction povídka: „Volba“-3.Kapitola

Zdravím všechny, kteří čtou moje povídky a předem se omlouvám, že přidávám takhle pozdě, ale byla jsem celý víkend pryč. Čili tu mám se zpožděním slíbenou třetí kapitolu povídky „Volba“, a opět doufám, že se Vám bude líbit a budu moc ráda, když se vyjádříte do komentářů (a ještě jednou díky za předešlé!). Další část bude zase v úterý.

3.

Stefan prudce zastavil svůj sporťák před vchodem do penzinou a bez zaváhání vběhl dovnitř. Byl právě na cestě od Klause ke skladovým budovám na okraji Mystic Falls, když mu náhle zazvonil telefon. Volal jeho bratr a Stefan vůbec nepochopil, co se mu Damon snažil zmateně vysvětlit. Každopádně jeho hlas zněl naprosto příšerně a Stefanovi se z něj po dlouhém polemizování podařilo dostat akorát tak to, že se sejdou tady v penzionu. A on se teď upřimně děsil toho, co tady najde! To že se Elena zapletla s tou pitomou nánou Joannou mu vážně chybělo! Měla se držet toho, co jí řekli a nechat to na nich, ale ona samozřejmě neposlechla a takhle to dopadlo! I když jak vlastně to dopadlo? Damon něco plácal o tom, že se stalo něco příšerného, ale víc z něj nedostal. Takže teď s hrůzou zamířil do salonu odkud slyšel nejasné hlasy a napjatě se zarazil na prahu. Nahlédl do místnosti a srdce se mu sevřelo. Elena ležela na pohovce u krbu, Damon klečel na podlaze po jejím boku a ve tváři měl tolik bolesti, kolik u něj Stefan snad ještě nikdy neviděl. V pokoji byly ještě Bonnie a Caroline, ale těm nikdo nevěnoval pozornost. A ani on ne! Zcela ho totiž zaujal jeho bratr a bledá dívka na pohovce a okamžitě mu došlo, že něco je špatně. Elena totiž evidentně… Nedýchala! A nejen to! Neslyšel ani její srdce a to by jak upír rozhodně slyšet měl!

Damon koutkem oka zachytil pohyb a zvedl ke svému bratrovi zoufalstvím zastřený pohled. Upřimně se divil, že Stefan vůbec pochopil, kam má přijít, protože si byl vědom toho, jak zmateně do telefonu mluvil. Jenže měl k tomu důvod! Když mu totiž Caroline zničeně oznámila, že Elena zemřela s její krví v systému na okamžik si odechl. Příšerný šok, z toho že Elenu ztratil na chvíli odezněl, ale čím déle o tom přemýšlel, tím hůř mu bylo. Tohle se skutečně nemělo stát! Byla to katastrofa, která ničila vše, v co kdy kdokoliv z jeho okolí doufal, včetně něj a hlavně Eleny samotné ! Věděl, jaký postoj má jeho láska k upírství a přesto, že ho to trápilo, raději o tom moc nepřemýšlel. Sám na vlastní kůži zažil, jak zareagovala, když se pokusil její názor násilím změnit a nikdy ho nenapadlo, že by to měli zažívat znovu. Jenže teď měli a přitom to bylo vlastně docela jiné! Nebyla to ničí vina! Ne doopravdy! Byla to nehoda, stejně jako tenkrát u Caroline a nejhorší na tom bylo, že se to už nedalo nijak změnit. Tedy dalo, ale Damon si na něco podobného zakázal myslet. I tak toho bylo víc než dost, co musel momentálně řešit a přitom mu zoufalství čím dál tím víc zetemňovalo mozek. Na jednu stranu byl tudíž rád, že se Stefan objevil. Bratr mu pomůže. Určitě! Jenže ten na to momentálně bohužel nevypadal. S hrůzou zíral na pohovku a Damonovi došlo, že on neví to, co oni. Pro něj je Elena mrtvá a on mu to teď musel vysvětlit. „Stefane.“ Oslovil bratra a skleslost vlastního hlasu ho vyděsila. Asi na tom byl hůř, než si myslel. Stefan však sebou poplašeně trhl a upřel na něj roztěkaný pohled. „Co…Co se stalo?“ Vypravil ze sebe a jako ve snách přešel k pohovce a poklekl vedle Damona. Ale odpovědi se místo od bratra dočkal od Caroline, která tiše vzlykala opodál. „Já nechtěla! Nechtěla jsem to… Je mi to tak strašně líto.“ „Nechtěla jsi co?“ Přerušil jí Stefan a zděšeně těkal očima mezi Eleniným tělem a jejím obličejem. Ale Caroline neměla sílu na další větu. Zhroutila se do křesla a Bonnie po jejím boku jí jemně hladila po zádech. Sama neplakala, ale ve tváři měla výraz hlubokého žalu, pramenícího částečně i z pocitu vlastní viny. Kdyby na toho chlapa nekřičela, nevystřelil by! Slova se tedy ujal znovu Damon. „Caroline… Ona… Dala Eleně svou krev, aby jí vyléčila zranění způsobené při jejím osvobozování a pak…“ Hlas ho definitivně zradil, jenže už nebylo třeba pokračovat. Stefan pochopil a ve tváři se mu zračily stejné emoce, jaké předtím cítil Damon. Nejdřív šok, pak chvilková úleva, ale pak… Bolest a žal. Jenže pak se objevilo ještě něco co on sám předtím necítil. Zloba! Hluboko v bratrových jasně zelených očích se objevilo vzteklé světlo a on prudce praštil pěstí do podlahy. „Jak se to mohlo stát?! Měli jste jí přece pomoct! Co jste dělali? Měli jste na mě počkat, když to nezvládnete sami!“ Vztekal se, ale Damonovi bylo jasné, že je to jen další forma obrany. Jeho napůl pomatený bratr se nejspíš pořád ještě snaží hrát zloducha, bez citů, ale to už opravdu není nutné. Všichni v místnosti ho ve vztahu k Eleně dávno prohlédli a hlavně… To teď nikoho nezajímalo!

„Byla to nehoda. Nestalo se to při osvobozování, ale pak venku.“ Pokusila se to Stefanovi vysvětlit Bonnie, ale on jí mávnutím ruky přerušil. „Mě je fuk, jak se to stalo! Copak nechápete co to znamená?“ „Ano, Elena se přemění… Možná.“ Vyjádřil Damon poprvé nahlas své obavy, ale Stefan ho neposlouchal. „Přesně! A napadá vás vůbec co bude pak? Až se to dozví Klaus? Nejspíš ve vzteku srovná celé Mystic Falls se zemí a nás všechny odpraví!“ Hlas mu hystericky přeskočil a přesto, že bylo všem jasné že tímhle proslovem pouze maskuje zoufalství nad tím, co Elenu potkalo, měl pravdu! Klaus byl hned jejich další největší problém v pořadí a dřív nebo později mu budou muset říct k čemu tu došlo. Ale nejspíš bude lepší zvolit možnost „později“. A počkat až se Elena probudí a až budou vědět co dál… „Myslím že Klaus momentálně není prioritou číslo jedna.“ Vyjádřil to za všechny přítomné Damon a Stefan se zarazil. V hlavě měl zmatek jak z myšlenek, tak z pocitů, ale smutek v bratrově hlase ho přeci jen zasáhl. „Jistě.“ Řekl dutě a oči mu proti jeho vůli znovu zabloudily k Eleně. Vypadala naprosto klidně a nebýt nevzhledné krvavé skvrny na jejím světlém tílku, zdálo by se že jen spí. I když ona vlastně spí… Spánkem, který jí změní navždy! Změní jí v něco, čím nikdy nechtěla být a Stefan najednou cítil, že odtud musí pryč! Nemohl tu zůstat už ani minutu! Bylo mu jako by se dusil! Nechtěl tu být až se Elena probudí! Co by jí řekl? „Musím odsud vypadnout!“ Procedil mezi zuby a vstal. Damon k němu zvedl naléhavý pohled, kterým ho žádal, aby zůstal, ale Stefan mu nemohl vyhovět! Prudce se od něj i od Eleny neodvrátil a vyrazil ke dveřím. Jeho bratr za ním dlouho mlčky hleděl, ale pak si jen povzdechl a obrátil se zpět k Eleně. Netušil kolik času ještě zbývá, než bude první fáze transformace dokončena a Elena se probudí, ale to nic neměnilo na tom, že se toho okamžiku děsil. A Caroline s Bonnie rovněž. Jenže k tomu prostě muselo dojít!

Hodiny nad krbem ozamovaly, že vlahá jarní noc pomalu přešla v chladné březnové ráno a v přízemí penzionu byl už vzhůru jen Damon. Bonnie a Caroline spaly přitisknuté k sobě na jednom z nedalekých křesel a on jen tupě zíral do krbu. Caroline mu řekla, že té krve co dala Eleně bylo jen málo, ale on i tak věděl, že to zabere. Na přeměnu stačila jediná kapka! Jen to holt déle trvalo. Ale teď už by se měla… Každou chvíli… Ano! Mělký, nejistý nádech z pohovky ho okamžitě přinutil pohlédnout na pobledlou dívku po svém boku a náhle už se mu nezdála tak bledá, jako před chvílí! Jako by se do ní pomalu, ale jistě vracel život! Ale jiný život! Ne ten, který žila dodnes… „Eleno.“ zašeptal něžně a v duchu se obrnil proti tomu všemu co ho nyní čekalo. Dívka vedle něj se totiž skutečně probouzela. Ale šlo jí to pomalu! Připadalo jí, jako by se vynořovala z hluboké vody a přitom vůbec netušila, co se stalo. Kde je? A proč? V hlavě měla okno a z událostí, které předcházeli tomu, co jí potkalo, si pamatovala jen útržky. Ale někdo jí teď oslovil! Řekl její jméno! Zmateně zamrkala a konečně se jí podařilo otevřít oči. Nejdřív neviděla nic, ale pak se jí zrak rozjasnil a ona spatřila Damonovu tvář těsně nad tou svojí. „Damone?“ Vypravila ze sebe nejistě a hlas jí málem zradil. Cítila se tak zvláštně… Neskutečně! Jako by tohle celé byl jen sen. Jenže nebyl! Kdyby to byl sen, Damon by v něm jistě nevypadal tak příšerně. Jeho tvář byla i přes snahu o normální výraz stažená bolestí a zármutkem a v očích měl nepochopitelný soucit. „Pššt, jen klid.“ Šeptl nejistě a opatrně jí odhrnul pramen vlasů z čela. „Co je? Co se stalo?“ Ozvala se znovu a hlas už měla o něco jistější. Pocit neskutečna poněkud ustoupil, ale vystřídala ho nepříjemná závrať. Ale Damon najednou mlčel. Byl připravený říct jí pravdu hned, jak to bude možné, ale najednou nemohl! Nedokázal to! Věděl, jak moc jí to ublíží! Proč? Proč jen se to muselo stát? Elena chvíli trpělivě čekala, ale když se od něj nic nedozvěděla, pokusila se posadit… Jenže se jí to nepodařilo! Nejen, že se jí v tom Damon pokusil zabránit, ale tak příšerně se jí zatočila hlava, že spadla zpět na polštář. „Co je to se mnou?“ Nechápala a urputně se pokoušela si vzpomenout. Byla přeci s Joannou a ta se jí chystala zabít! Jenže pak tam přišel Damon s Bonie a Caroline a společně jí zachránili. A pak… nemohla si vybavit nic dalšího, kromě pár útržků, které se jí stále míhaly před očima… Caroline, jak jí léčí svou krví a posílá jí ven, tma venku a pak… Ten muž! Nějaký pobuda! Chtěl od ní peníze a mířil na ní pistolí a potom tam byla Bonnie a pak… Pak už nic! Nemohla si vzpomenout co bylo dál a znovu pohlédla na Damona, který jí stále ještě hladil po vlasech. „No, tak! Řekni mi to!“ zaprosila ho už na pokraji zoufalství, protože se jí jeho výraz vůbec nelíbil a on definitivně pochopil, že nemá na výběr. Jenže než se k něčemu dostal, Elenin hysterický hlas probudil Caroline a Bonnie. „Eleno!“ Vyhrkla Caroline a vrhla se ke své kamarádce. „Bože, mě je to tak líto! Vážně! Prosím, prosím, odpusť mi to!“ Chrlila na překvapenou Elenu a Damon se jí marně snažil zbrzdit. „Co je ti líto?“ Zareagovala Elena podobně, jako předtím Stefan a konečně se jí podařilo využít Damonovi chvilkové nepozornosti a posadit se. Jenže to asi neměla dělat! V sedě si totiž už nemohla nevšimnout šarlatové skvrny na tílku a zděšeně zalapal pod dechu. Proboha! To je.. Krev! Ale kde se jí vzala na oblečení? Joanna jí přece skoro nezranila a ona jí taky ne! Tak… Ale pak ztuhla. Najednou se jí totiž z ničeho nic vybavila v mysli nová vzpomínka! Vzpomínka na třesknutí výstřelu a na následnou bolest. Pane bože! Byla to její krev! Ten chlap na ní vystřelil! „Eleno…“ pokusil se stáhnout Damon její roztěkaný pohled na sebe a pevně jí stiskl obě dlaně. „Ten chlap! On mě… Střelil mě!“ Vzlykla ale Elena zoufale a pokoušela se ruce z jeho dlaní vyprostit. „Ano.“ Řekl prostě Damon, aniž by jí pustil a donutil jí, aby se na něj podívala. Nenapadlo ho, co víc by jí měl říct. Možná bude lepší, když pochopí sama… „Ale jakto, že…“ začala Elena nechápavě i vyděšeně zároveň, ale pak ten děs v její tváři začal náhle převládat. Chtěla se zeptat, jakto že žije, ale byla tu ještě jedna možnost, která nebyla nutně závislá na tom, zda onu střelbu přežila. Caroline jí přece… Dala… Ne! „Ne!“ Vyhrkla zmučeně a Damon věděl, že pochopila. „Ne! To není pravda! Řekni, že to není pravda!“ Zatřásla s ním, ale on jen sklopil oči a Caroline vedle něj udělala totéž. Tak proto se jí omlouvala! Bože! To ne! Tohle přece ne! „Řekni, že to není pravda…“ opakovala plačtivě, ale její podvědomí už znalo pravdu. Proto se cítila tak divně! Proto se jí točila hlava a motaly vzpomínky! Byl to normální průběh… Normální průběh přeměny v… Upíra! To slovo jí vybuchlo v hlavě jako supernova a ona propukla v nefalšovaný hysterický pláč! Proč? Proč se to muselo stát zrovna jí! Ona přeci nikdy… Nikdy nechtěla být… Ne, nedokázala na to znovu pomyslet! „Eleno… No tak…“ Pokoušel se jí utěšit Damon, ale ona ho vůbec nevnímala. A nevmímala ani Caroline, která plakala stejně zoufale jako ona, ani Bonnie, která je všechny z povzdálí sledovala. Nevnímala nikoho a nic! Jen tu děsivou, příšernou pravdu, že se mění! Mění se a nic už nebude jako dřív! Nikdy! Veškeré její naděje na normální život, který bude možná jednou (až zlikvidují Klause) vést, byly nenávratně pryč! Nikdy už nebude mít nic, co mají normální lidé! Školu, práci, rodinu… Nikdy nedospěje! Matně se jí vybavila nedávná oslava Carolininých narozenin a její a Mattovy řeči o tom, že se „zasekla“ a málem se musela hystericky rozesmát. Jo, zasekla! To sedělo! Už navěky jí bude osmnáct a nikdy nedospěje a nikdy nebude mít děti a nikdy… Ne! Už nemohla dál! Nemohla, ani nechtěla dál přemýšlet. Vší silou vyrvala své ruce, z Damonových a klesla zpět na pohovku, kde se stulila do klubíčka jako raněné zvíře a plakala a plakala… „Eleno!“ Vzlykla Caroline, která se cítila pořád hůř a hůř, ale Damon jí zarazil. „Nech jí být.“ Řekl dutě a mrkl na Bonnie. „Možná byste měli jít.“ Dodal pak a Bonnie přikývla. Nechtělo se jí sice Elenu opouštět, ale pokud jí teď někdo mohl skutečně pomoct, byl to Damon. A sám! Když Stefan zmizel, byl on jediný, kdo o tomhle něco věděl. Caroline na to byla moc v šoku a taky moc mladá. „Pojď…“ Sklonila se ke své plačící upíří kamarádce a přesto, že Caroline chabě protestovala, odvedla jí ze salonu pryč. Budou nahoře, tady už nejsou nic platné!

Damon počkal až definitivně zmizí v patře a zhluboka se nadechl. Nevěděl sice, co přesně by měl Eleně říct, ale něco udělat musel. „Eleno…“ oslovil jí znovu, ale okamžitě mu došlo, že tohle nebude mít žádný efekt. Ale musel to zkusit! Nejraději by jí sice rovnou sevřel v náručí a líbal jí tak dlouho, až by přestala plakat a naříkat, ale to nemohl! Musel na to jít opatrně, zvlášť v téhle situaci.Tak do toho… „Prosím, no tak. Podívej se na mě.“ Vztáhl ruce, k jejímu obličejí, který si v návalu pláče schovala do dlaní a jemně jí je z něj odtáhl. „Ne!“ Vzlykla hystericky a pokusila se znovu schovat, jako když si malé dítě zakrývá tvář, a myslí si, že ho tak nikdo nevidí, ale nedovolil jí to. „Prosím, mluv se mnou.“ Pokračoval konejšivě, ale ona na něj náhle upřela pohled plný čirého zoufalství, které pomalu, ale jistě přecházelo do vzteku. „Mluvit? A o čem mám mluvit!“ Hlas jí hystericky přeskočil, ale ona si toho nevšímala. Najednou měla vztek na celý svět! Na Damona, na Bonnie, na Caroline, na Klause i na Stefana! Je to všechno jejich vina!„O tom, že se ze mě stává zrůda!“ Dodala bez ohledu na to, že i Damon sám byl upír a tím co řekla, ho mohla hodně urazit a prudce si otřela slzy z tváře. Ale jich místo bez prodlení zaujaly nové, takže to po chvíli vzdala. „Žádná zrůda se z tebe nestane.“ Pokoušel se na to jít Damon logicky, a přitom si až pozdě uvědomil, že to asi takhle neměl říkat. Nevědomky jí totiž nahrál a Eleně se na tváři náhle objevil téměř fanatický výraz. Její mysl jako by z ničeho nic zapadla na to správné místo a jí došlo, že ještě může něco dělat! Ještě tomu všemu může zabránit! A udělá to! „Ano… To máš pravdu! Nestane se ze mě zrůda, protože to nedovolím! Mám na výběr! To zda transformaci dokončím je jen moje volba! A já jsem se rozhodla…“ Zašeptala zmučeně a Damon měl pocit, jako by mu vrazila do srdce doběla rozžhavenou dýku. A bylo to tu! To, čeho se celou dobu podvědomě obával a na co se snažil raději vůbec nemyslet se stalo skutečností! Ona se nechtěla přeměnit! Ano, nechtěla a to on věděl, jenže teď se ukázalo jak obrovská ta její nechuť vlastně je! A jemu náhle došlo, že na to nemá co říct… Co by měl vlastně říct? Měl by jí začít přesvědčovat, že je to nesmysl a že to nemá dělat? Jak by mohl? Jak, když on sám se kdysi rozhodl úplně stejně…

„Přátelství je součást lidského štěstí.“ Jan Werich