Fanfiction povídka: „Volba“- 5.Kapitola

Zdravím, pro zájemce mám další část mé povídky „Volba“. Nevím, jestli to ještě někdo čte, ale pokud jo, tak doufám a že se bude líbit :-) .

5.

Damon Stefanův prudký výpad popravdě řečeno moc neočekával. Viděl zoufalství v bratrově tváři a nepočítal s tím, že by se Stefan skutečně přestal zcela ovládat a pokusil se Elenu přeměnit násilím. Ale teď, když ho bratr odhodil přes celou místnost, už si byl jistý, že se mýlil. Stefan ve svém pomatení mysli zcela zapomněl na to, že pro něj byla Eleniny rozhodnutí kdysi na prvním místě a hodlal vyřešit situaci po svém. Ale to mu Damon nesměl za žádnou cenu dovolit! Zvedl se z podlahy tak rychle, že by to lidské oko nemělo šanci zaznamenat a vrhl se na Stefana, který už sahal po klice. Srazil bratra na zem a tvrdě ho přitiskl k chladné kuchyňské dlažbě. „Neblázni!“ Sykl mu do ucha, ale Stefan ho ve svém hlubokém žalu nevnímal. Prudce se pod Damonovým tlakem vzepjal a podařilo se mu bratra bez větších problémů shodit. Nadopovaný lidskou krví byl mnohem silnější, než Damon a tomu došlo, že má jen jednu možnost, jak zvítězit! Musí Stefana oslabit! Pohled mu padl na stojan s kuchyňským náčinním a oči mu utkvěly na masivní dřevěné vařečce, která se k tomuto účelu přímo nabízela. Jediným skokem se jí zmocnil a znovu zaútočil na Stefana, který se opět chystal přesunout ke dveřím. Rychle ho popadl za rameno, otočil k sobě a jediným prudkým pohybem utopil tenký konec vařečky v bratrově žaludku. Přesto, že to nebylo zdaleka poprvé, kdy Stefanovi něco takového provedl, tentokrát ho mrzelo, že k tomu muselo dojít. Ale bratr si o to řekl sám!

Stefan se s bolestným zaúpěním zlomil v pase a klesl na podlahu. V tomtéž okamžiku se otevřely dveře a dovnitř vtrhla Caroline s Bonnie v závěsu. „Co se tu děje!“ vyhrkly obě naráz, ale Damon jen unaveně zavrtěl hlavou. „Nic..moc. Co Elena?“ Zeptal se zadýchaně a Bonnie jen mávla rukou. „Pořád ještě spí. Sice nechápu, jak jste jí mohli tímhle kraválem neprobudit, ale díky bohu za to! Co to tu proboha, provádíte?!“ „Menší bratrská hádka, nic víc. Mohla bys prosím jít zpátky k Eleně? Za chvíli přijdu.“ Instruoval jí Damon na oko nevzrušeně a obě dívky nejistě opustily kuchyň. Stefanovi se zatím podařilo vařečku z břicha se zasténáním vyprostit, ale nezdálo se, že by se chystal znovu zaútočit. Spíš naopak… Veškerá jeho bojovnost byla pryč a tvář se mu stáhla znovu tím zoufalým smutkem. Bolest, kterou mu dřevo v žaludku způsobilo ho probrala ze šoku a on pochopil, že se choval jako idiot! Damon měl pravdu! Elena měla právo se sama rozhodnout a on jí ho nemohl vzít! Nesměl to udělat! Jednou to stačilo! Damona donutil se přeměnit a litoval toho celých 150 let… Neudělá znovu stejnou chybu! „Je mi to…líto.“ Vypravil ze sebe po chvíli a Damon jen němě přikývl. Byl už zvyklý na tyhle Stefanovy náhlé změny názoru i nálady a byl vlastně rád, že se bratr vzpamatoval. „Já vím, brácho.“ Usmál se smutně a natáhl ke Stefanovi ruku. Ten k němu překvapeně zvedl oči, ale když pochopil, že Damon tohle smířlivé gesto myslí vážně, nechal se od něj vytáhnout na nohy. Ani si nevzpomínal, kdy bratr něco podobného udělal naposled a i v té šílené bolesti, co cítil, ho to potěšilo. Ale na bratrské sbližování nebyla bohužel vhodná doba. „Myslím, že půjdu.“ Řekl proto nesoustředěně a obrátil se k odchodu. Ale Damon ho zarazil. Věděl, že by to asi neměl dělat a že v rozpoložení v jakém Stefan je, bude lepší ho nechat jít, ale on nechtěl aby odešel. „Počkej. Zůstaň! Elena tě ráda uvidí…“ Pokoušel se ho zadržet, ale Stefan jen zmučeně zavrtěl hlavou.“Ne. Ráda uvidí tebe. A navíc já…“ Zaváhal, ale pak pokrčil rameny. „Nevím jestli bych dokázal dělat jako by nic a přitom se dívat jak umírá.“ Dodal a opustil kuchyň a následně i penzion. Damona nechal zaraženě stát mezi dveřmi a ten si až po bratrově odchodu, uvědomil, že Stefan má pravdu. Skutečně se bude muset dívat na to, jak Elena umírá a nebude s tím moct dělat vůbec nic! A to jen proto, že se tak sám rozhodl. Že se rozhodl respektovat přání nedospělé dívky, která ani neví co chce! Ale copak mohl jinak? Nemohl a on to věděl… Raději se vydal zpět k ní.

Elena procitla náhle a téměř bez předchozího probouzení, ale když otevřela oči uvědomila si, že už je nejspíš ráno. Nebo alespoň brzy bude. Oknem do salonu dopadalo kalné světlo a jí nejprve bodlo u srdce. Spala tak dlouho! Promarnila neklidným sněním tolik času a přitom ho měla tak málo! Ale pak jí pohled sjel vedle pohovky a srdce se jí sevřelo. Na podlaze po jejím boku seděl Damon a spal. Zády se opíral o barový stolek a ona vůbec nechápala, jak v téhle, na první pohled totálně nepohodlné pozici, mohl usnout. Každopádně spal velice hluboce, protože ho ani její otočení neprobudilo. A ona si i v té časové tísni, do které se díky svému rozhodnutí dostala, našla chvilku, aby ho něžně pohladila po vlasech. Trochu jí překvapilo, když ho ani tohle nevzbudilo, ale alespoň získala pár dalších chvilek s ním, během kterých nemusela čelit jeho zoufalému pohledu. Tak moc jí dnes v noci překvapil, když téměř beze slova akceptoval její rozhodnutí, ale překvapení nebylo nakonec to jediné, co vůči němu cítila. A nejen vůči němu. Znovu se jí vrátily všechny ty pocity, které požívala tam ve skladu, kdy čekala, až se Joanna vrátí a zprovodí jí ze světa a bylo jí bídně. Tolik si tam přála nezemřít a moct se vrátit k lidem na kterých jí záleželo a teď? Teď se sama rozhodla je opustit! Ale copak mohla jednat jinak? Nechtěla se stát upírkou a tohle byla jediná možnost jak zajistit aby k tomu nedošlo! Tolik je všechny milovala, a tak ráda by s nimi zůstala a žila dál, jenže to nešlo. Osud tomu chtěl jinak! Sice jí nenechal zemřít Joanninou rukou, ale i tak mu neutekla! Ale přesto to všechno vlastně byla malá výhra… Dostala totiž ještě jednu, šanci! Poslední… Posledních čtyřiadvacet hodin, aby uzavřela svůj život a to přesně udělá! Neztratí už ani minutu!

Zaplašila veškeré pochybnosti, které na ní ohledně jejího rozhodnutí nenápadně dotírali a patrně se pokusila vstát. Tentokrát už ale její pohyb Damona probudil. Unaveně zamrkal a překvapeně na ní pohlédl. „Eleno!“ vyhrkl, ale pak se vzpamatoval a vzpoměl si, co se včera stalo a v očích se mu znovu usadil, tan zlomený výraz, který se jí zarýval až do mozku. „Jak se cítíš?“ Zeptal se potom a ona se na něj povzbudivě usmála. „Dobře.“ odvětila a byla to pravda. Skutečně se necítila fyzicky nijak zle. Možná maličko zvláštně, ale nepříjemné příznaky probíhající přeměny, jako byla nevolnost, bolesti svalů a únava se zatím nedostavily. Díky bohu! Musela toho ještě dost stihnout! Damon jen němě přikývl a pokusil se na ní usmát, ale moc se mu to nepovedlo. A Elena se na něj už nemohl dívat! Proto raději definitivně vstala z pohovky a měla v plánu pustit se do toho, co chtěla dnes stihnout, ale on jí náhle zastoupil cestu. „Kam jdeš?“ Vyhrkl a vypadal překvapeně. „Nahoru. Chci se osprchovat a převléknou.“ „Aha.“ Zatvářil se omluvně, ale jí došlo, že mu musí říct, že to není všechno. „A pak…“ začala a on znovu zbystřil pozornost. „Pak si musím jet do města něco zařídit. Jen pár věcí… Sama.“ Poslední slovo nenápadně zdůraznila, aby snad neprojevil zájem jet s ní, ale on měl jiný názor. „Nemůžeš nikam jít! Potřebuješ být v klidu!“ V hlase mu zazněla panika, která jí na jednu stranu dojala, ale na druhou jí dost komplikovala situaci. Potřebovala, aby jí nechal jít. Jen na chvilku… „Damone, nepotřebuju být v klidu. To co se se mnou děje, žádný klidový režim nenapraví.“ zašeptala a vší silou potlačila slzy, které jí hrozily znovu vytrisknout. A on se navíc znovu zatvářil, jako by ho uhodila a to jí taky moc nepřidalo. „Pochop to. Mám posledních pár hodin, abych dala všechno ve svém životě do pořádku! Já musím jít. Ale vrátím se, slibuju. Brzy.“ Damon zoufale přemýšlel, jak by jí v tom zabránil, ale pak mu došlo, že vlastně nemá jediný důvod to udělat. Elena o to evidentně dost stojí a pokud to zvládne rychle… Sice by byl nejraději celý den s ní, ale už jednou jí slíbil že se vůči ní nebude chovat sobecky a ikdyž si to nepamatovala, hodlal své slovo dodržet. „Dobře.“ Přikývl nejistě a Elenu jeho souhlas na první pohled potěšil. „Ale opravdu to neprotahuj. Já vím, že teď se cítíš dobře, ale časem to bude horší. Tvoje tělo tě bude nutit se nakrmit a pak bys mohla…“ „Být nebezpečná.“ Dořekla za něj smutně a on jen naprázdno polkl. Řekla to tak klidně a smířeně, až se mu znovu sevřelo srdce.„Za pár hodin jsem tu.“ Slíbila, ale pak se zarazila. „A ještě něco. Jsou tu někde Bonnie a Caroline?“ Pokud si měla srovnat svůj život, musela začít u nich. To jak se včera chovala je jistě obě zasáhlo a ona si byla vědoma toho, že si nejspíš obě vyčítají, co se jí stalo. Zvlášť Caroline. A nemohla to tak nechat! Musela jim to všechno vysvětlit a říct jim, že se na ně nezlobí! A musela to udělat teď hned! Dlužila jim to a navíc, v Bonniině případě by to později už ani nešlo. Damon měl pravdu. Věděla, že čím déle bude odolávat nutkání nakrmit se, tím horší to bude. A ona nechtěla své nejlepší kamarádce ublížit. „Jsou nahoře.“ Odvětil Damon dutě a sklopil oči k podlaze. „A Rick? Volali jste mu?“ „Ne! Bože, úplně jsme na něj zapomněli…“ zamumla Damon provinile a už už sahal po telefonu, ale Elena ho zarazila. „Nech to být. Stejně nemá šanci se sem dostat dřív, než zítra ráno a to už bude pozdě.“ Opět promluvila naprosto klidně, ale ve skutečnosti jí mrzelo, že se nebude moct s Rickem rozloučit. Už když před pár dny odjížděl na nějaké povinné školení na druhou stranu státu, měla takové divné tušení. A nemýlila se. Už nikdy ho neuvidí… „Jak chceš.“ Odvětil Damon a nechal telefon být. Netoužil Rickovi vysvětlovat nic z toho, co se tu dělo a přesto, že se tomu nevyhne, teď na to nechtěl myslet. „Dobře. Tak já jdu.“ Usmála se na něj znovu a vydala se nahoru do patra. Skutečně jí tlačil čas a ona to hodlala všechno stihnout. A že toho bylo dost! Nejdřív tedy Bonnie a Caroline, potom sprcha a čisté oblečení a pak… Pak jí čekala jedna nepříjemná návštěva, kterou musela vykonat a pak ještě pár návštěv, které vykonat chtěla. Tak do toho! Když vyšla po schodech, neomylně zamířila do pokoje, který tu občas Caroline nebo Bonnie využívaly na přespání a nahlédla dovnitř. Nemýlila se. Byla tam obě a obě tvrdě spaly. Tiskly se na posteli jedna k druhé a bylo vidět, že obě před usnutím dost plakaly. Eleně se sevřelo srdce, ale pak rozhodně vešla do místnosti…

„Opravdu mě to hrozně mrzí…“ Vzlykala tiše Caroline a Elena jí jemně hladila po zádech. „Já se na tebe přece nezlobím.“ „Ale je to moje vina! A teď navíc, když se nechceš přeměnit…“ Znovu propukla v hysterický pláč, ale Elena to odmítala dál poslouchat. Byla tu už několik desítek minut, během kterých se jí Bonnie i Caroline pořád jen omlouvaly a obviňovaly se z toho, co jí potkalo a ona už nechtěla být zoufalá! Chtěla si poslední chvíle se svými kamarádkami užít a ne pořád jen plakat a poslouchat jejich omluvy. „Právě proto, že nemám v plánu dokončit transformaci, jsi ty vlastně vůbec nic neprovedla!“ Řekla pevně a Caroline to tak překvapilo, že přestala i vzlykat. „Jakto?“ Otřela si slzy a kulila na Elenu své nevinné šedomodré oči. „Kdybys mi nedala svou krev, ta kulka by mě zabila. Byla bych mrtvá, tak jako tak. Alespoň jsi mi dala možnost se s tím vyrovnat a se všemi se rozloučit. A za to jsem ti vážně vděčná.“ Usmála se Elena na svou uplakanou kamarádku a přesto, že to nebyla všechno tak docela pravda, byla ráda, že jí to řekla. Caroline se totiž skutečně ulevilo a dokonce věnovala Eleně i nejistý úsměv. Ale komu se rozhodně neulevilo, byla Bonnie! Ta naopak začala nabírat k dalšímu pláči a Elena na ní zmučeně pohlédla. Co je zase? „Ale to, že na tebe ten chlap vystřelil je moje vina! Kdybych na něj nekřičela…“ No výborně! Pomyslela si Elena a horečně přemýšlela, jak utěšit i Bonnie. Ne, že by to, co její kamarádka říkala nebyla tak trochu pravda, ale ona jí to rozhodně nevyčítala. „Ale no tak, to nevíš! Nevíš co by udělal, možná by nás zastřelil obě, kdybys ho nevyplašila!“ Pokoušela se jí nějak povzbudit, ale bylo jí jasné, že potřebuje nějaký pádnější argument. A náhle jí jeden napadl! „A navíc, nebýt tebe, byla bych v téhle situaci už dávno.“ Vyhrkla vítězoslavně a její slova měla na Bonnie stejný účinek, jako předtím na Caroline. „Co tím chceš říct?“ zeptala se nejistě a Elena byla na sebe trochu pyšná, že jí něco takového napadlo. „Nevzpomínáš si? Kdybys neprovedla to kouzlo s Johnem, probudila bych se po Klausově rituálu taková, jaká jsem teď.“ Usmála se spokojeně a Bonnie se i přes slzy rozesmála. A Caroline se k ní nejistě přidala. Smály se všechny tři spolu a tak to mělo být. Takhle to Elena chtěla! Lehce je obě objala kolem ramen a chvíli si jen tak užívala jejich blízkost. Tak jako tisíckrát během jejich dívčích mejdanů a dámských jízd… Ale všechno musí jednou skončit. Po chvíli totiž jejich smích utichl, a Elena měla konečně pocit, že teď je ta správná chvíle odejít. Pustila Bonnie i Caroline, které se raději ani nebránily a rozhodně vstala z okraje postele. Pak se k nim naposledy otočila a chvíli si své kamarádky jen tak mlčky prohlížela, jako by si chtěla vrýt do paměti každičký tah jejich obličeje. „Mám vás ráda. Obě! Nezapomeňte na to.“ Zašeptala pak a než se mohly Bonnie a Caroline znovu rozplakat rozhodně opustila místnost.

S tváří máčenou vlastními slzami se přesunula do Stefanovy ložnice, kterou kdysi sdíleli spolu a kde i teď občas přespávala a pro jistotu zamkla dveře. Nechtěla aby jí teď někdo rušil. Musela se psychicky i fyzicky připravit na další věc, kterou měla v plánu a ta nebyla zrovna dvakrát příjemná. Chvíli jen tak postávala uprostřed pokoje a vybavovala si vše, co tu prožila, ale pak s povzdechem zamířila do koupelny. Po cestě shodila zakrvácené oblečení a rovnou ho hodila do koše. Stejně už nebude třeba ho prát! Navíc se už nemohla dočkat sprchy! Co nejrychleji vklouzla do sprchového koutu v rohu místnosti a nastavila přijatelnou teplotu vody. Zatímco si užívala nejspíš poslední sprchu ve svém životě, myšlenky jí už už utíkaly zpět ke smutným vzpomínkám, ale ona je zarazila a přinutila se plně se soustředit na laskající pramínky vody. Schválně použila svůj oblíbený sprchový gel a dokonce si i umyla vlasy. Vlastně ani nevěděla proč to všechno dělá, ale tak nějak si chtěla ty poslední hodiny na světě pořádně užít! Nejméně třikrát překročila obvyklou dobu sprchování, ale nakonec přeci jen vodu vypnula a s jednou osuškou kolem těla a druhou na hlavě se vrátila do ložnice. Jako už tisíckrát si pečlivě vysušila vlasy a mezitím přemýšlela, co si má obléct. Měla tu slušný výběr, ještě z dob co tu v podstatě bydlela a nakonec se rozhodla po dlouhé letní šaty na ramínka, které jí kdysi koupila máma a lehký svetřík, který si přivezla z první společné dovolené s Bonnie a Caroline. Byly spolu tenkrát někde na východním pobřeží a byla tam tak příšerná kosa, že svetr nebylo to jediné, co si tam musela koupit na sebe! Usmála se pro sebe, při vzpomínce, jak se společně třásly zimou a svorně nadávaly na meteorology, ale pak se raději pečlivě oblékla. Žádná nostalgie!

Pak se posadila před toaletní zrcadlo a nalíčila se, tak jak byla zvyklá. Její heslo bylo, že méně je více, takže jí stačily oční stíny v podobné fialkové barvě, jakou měl romantický květinový vzorek na jejích šatech a lesk na rty. Nakonec si ještě upravila vlasy, sebrala ze stolu kabelku a byla připravená. Chvíli se jen tak dívala na odraz v zrcadle, který jí ukazoval trochu pobledlou, osmnáctiletou dívku s krásnými tmavými vlasy a čokoládově hnědýma očima a která vypadala spíš jako by se chystala na schůzku s nějakým hezkým chlapcem, než se smrtí. Ale ještě než se se smrtí skutečně setká, čeká jí nejméně dalších… Mrkla na hodiny na zdi, které ukazovali půl dvanácté a v duchu si spočetla výsledek …dalších deset hodin! A ona z nich už nepromešká ani minutu. Rozhodně odtrhla pohled od zrcadla a vydala se na chodbu. Na prahu se ještě naposledy otočila, protože i tento pokoj už nejspíš nikdy neuvidí a snažila se zapamatovat si z něj co nejvíc. Prostorná postel, na které se poprvé milovala se Stefanem, křeslo, ve kterém spolu tolikrát seděli a povídali si, knihovna přetékající vzácnými svazky, která jistě skrývala i první vydání její oblíbené knihy „Na větrné hůrce,“ kterou jí Stefan půjčil ještě v době, kdy ho měla jen za obyčejného uzavřeného kluka a spoustu dalšího vybavení. Každičký kousek nábytku mě svou vlastní historii, která se nesmazatelně zapsala i do té její a ona ten pohled náhle už nemohla snést. Prudce zabouchla dveře a seběhla schody. Musí zařídit všechno co si předsevzala a pak se sem vrátí! Naposled…

„Jedna ženská vidí často dál, než pět mužských s dalekohledem.“ Jan Werich