Fanfiction povídka: „Volba“- 6.Kapitola

Zdravím všechny čtenáře mé povídky „Volba“. Jsem moc ráda, že tu pořád jste a mám tu pro vás další kapitolu. Doufám a že se bude líbit a budu moc ráda, když se zase vyjádříte v komentářích :-) .

6.

Elena zaparkovala Jenino auto u okraje silnice a s povzdechem vystoupila. Před ní se vypínala impozantní stavba, která tu ležela ladem poměrně dlouhou dobu a teprve nedávno získala nového majitele, který byl velice, velice vyjímečný. A nejen on, ale celá jeho rodina, kterou se zde rozhodl ubytovat. Elena zvedla oči k řadě francouzských oken, která právě prošla rekonstrukcí a náhle se jí dovnitř vůbec nechtělo. Ale nemá na výběr! Musí s Klausem ještě jednou mluvit a vysvětlit mu co a jak. Sice už to věděl, ale jeho chování včera bylo poněkud zvláštní a ona musela vědět na čem s ním vlastně ona a hlavně její přátele jsou! Zlobí se na ně? Bude jim chtít ublížit? Viní je z toho, že kvůli nim přišel o zdroj krve, která jako jediná na světě dokáže dokončit přeměnu v hybrida? Ne, nemohla to nechat plavat! Nemohla umřít a nevědět, zda jsou její přátelé kvůli Klausovi v nebezpečí. Zhluboka se nadechla a vyšla po těch několika málo mramorových schodech k impozantnímu vchodu. Stiskla zdobený mosazný zvonek a zevnitř budovy se ozval melodický tón. Nemusela čekat ani pět minut a na prahu se objevila jakási neznámá dívka v uniformě služebné. Typický Klaus! Dům ještě nemá kompletně hotový, ale personál už je na svém místě!

Dívka navíc byla evidentně informovaná, protože na Elenu překvapeně vykulila oči a bez ptaní jí pustila dál. Nejspíš tedy patřila spíš k hybridům, než k ovlivněným lidem, kterými se Klaus občas obklopoval, ale Eleně to bylo fuk.„Děkuji.“ Utrousila bez zájmu a nechala se dívkou odvést do zadní místnosti, která nejspíš Klausovi sloužila jako pracovna… A minulý čas byl na místě, protože teď už nesloužila vůbec k ničemu! Z luxusního vybavení zbyly jen smutné trosky a hromady střepů a mezi tím vším seděl na podlaze Klaus a zíral do prázdna. Nebylo pochyb o tom, že tohle všechno je jeho dílem. Nejspíš se u něj tedy konečně dostavil očekávaný záchvat vzteku. Jediné co přežilo byla poloprázdná karafa whisky, kterou dřímal v ruce. „Pane… Máte tu návštěvu.“ Pípla nesměle dívka a zmizela dřív, než k ní Klaus zvedl oči. Ale toho stejně zaujala pouze Elena. Překvapeně na ní zíral a ona statečně čelila jeho pohledu. I kdyby ho znovu popadl amok, stejně jí nemůže ublížit! Tedy může, ale jí to netrápilo. „Co tu děláš?“ Ozval se po chvíli Klaus a jeho výraz byl náhle dost neproniknutelný. „Přišla jsem za tebou“ „Proč?“ V hlase mu zaznělo cosi, co se ze všeho nejvíc podobalo nezájmu. No jistě, už ho neměla proč zajímat! „Přišla ses podívat, jak se mám, po tom, co se mi kompletně zhroutila velká část mých plánů?“ Dodal pak a nezájem vystřídala hořkost. Elena zadržela dech. „Spíš jsem přišla zjistit, co bude dál.“ Klausovi se na tváři objevil neveselý úsměšek. „Myslíš, jestli teď místo nábytku začnu likvidovat tvé přátele?“ Evidentně jí měl přečtenou. „A začneš?“ Hlas jí málem zradil. Teď strach měla. Dokud jí Klaus potřeboval, měla šanci své přátele chránit a on si s nimi prostě nemohl dělat, co chtěl, ale teď to bylo jiné. Mohl je jen tak z rozmaru roztrhat na kusy a to jí upřimně děsilo. Ale Klaus se jen znovu pousmál a zvedl ke rtům karafu se zlatavou tekutinou. Upil několik mocných doušků a pak pokrčil rameny. „A měl bych?“ Elena zavětřila šanci a postoupila o pár kroků blíž k němu. „Ne. Prosím. Oni za nic nemůžou. Není to jejich vina. Byla to nehoda!“ Naléhavost vlastního hlasu jí samotnou překvapila, ale jeho evidentně zaujala. „Nehoda? A proč bych ti to měl věřit?“ Poznamenal logicky, přesto, že hned jak se v penzionu dozvěděl, co se stalo, bylo to první co ho napadlo. Elena chvíli přemýšlela, ale pak se rozhodla říct mu, co má v plánu. Pokud ho tohle nepřesvědčí, tak pak už nic! „Protože kdyby to bylo plánované, těžko bych se rozhodla tak, jak jsem se rozhodla.“ Řekla pevně a Klaus, který se právě znovu věnoval karafě zvedl obočí. „Rozhodla?“ Opakoval po ní nechápavě a ona mu pevně hleděla do očí. „Myslíš, že bych dobrovolně chtěla zemřít?“ „Zemřít?“ „Ano. Nechci být upírem. Nikdy jsem to nechtěla. Proto jsem se rozhodla nedokončit transformaci, takže mi zbývá…“ Mrkla na hodinky. „…zhruba devět hodin života.“ Znovu jí trochu bodlo u srdce, když to řekla nahlas, ale nedala na sobě nic znát.

Klaus na ní šokovaně hleděl a bylo vidět, jak mu v hlavě víří desítky myšlenek, ale pak se jen znovu nevesele uchechtl. „Podle toho, co jsem slyšel se to skoro nikomu nepodaří.“ „Mě se to podaří.“ „Zvolíš raději smrt, než věčný život?“ „To je moje věc.“ „Jistě že je, jen bych ti rád řekl, jak pošetilé rozhodnutí to je.“ Pokrčil rameny a ona kromě strachu ucítila i vztek! Neměla času nazbyt a jeho názor jí skutečně nazajímal! „Mě je fuk co si o tom myslíš, jediné co mě zajímá je, co bude s mými přáteli.“ Klause změna jejího tónu nejspíš trochu překvapila, ale rychle se vzpamatoval a na tváři se mu usadil nepříjemný úsměv. „Nevím, navrhni něco.“ Znovu jí nevědomky nahrál a ona se rozhodla učinit mu nabýdku, o které přemýšlela celou cestu sem. „Chceš návrh? Dobře, tak tady jeden je. Byla to nehoda, jen nehoda! Nemohli za to, co se mi stalo, takže ty je teď necháš žít jejich vlastní životy a oni zas nechají na pokoji tebe.“ Řekla odhodlaně a Klaus jen rozhodil rukama. „A co za to?“ Skutečně v ní četl jako v otevřené knize, takže vycítil, že Elena pro něj ještě něco má. „Pořád jsem ještě člověk, ne?“ Zeptala se, přesto že znala odpověď a on přikývl. „Můžu ti naposledy poskytnout svou krev. Můžeš si jí vzít tolik, kolik budu schopná dát. A za odměnu necháš moje přátele na pokoji. Co ty na to?“ Byla na sebe dost hrdá, že se jí vůbec netřásl hlas a že jí něco takového napadlo, protože jeho evidentně ne. Šokovaně na ní hleděl, ale po chvíli bylo vidět, že její nabídku zvažuje. A pak… Se rozhodl! Rty se mu roztáhly do spokojeného úsměvu (přesto, že skutečně šťastný nebyl, protože i kdyby mu byla Elena schopná dát celý litr, dřív nebo později mu její krev dojde) a on hbitě vstal. „Platí! A přesto, že jsem možná naivní, věřím ti, že to byla jen nehoda. Tvým přátelům neublížím, pokud mě nechají na pokoji a nebudou se mi plést do cesty. Ale…“ Elena zaváhala s rukou vztaženou k jeho nastavené pravici. „Ale slib mi, že své rozhodnutí ještě zvážíš. Jsi velice zajímavá osobnost, Eleno. A jako nesmrtelná bys mohla být skutečně vyjímečná. Uvažuj o tom.“ Elena ze sebe vymáčkla úsměv a přesto, že neměla v plánu nic zvažovat, nechala si to pro sebe. Potřásla Klausovi rukou a cítila se skutečně spokojená. Věděla, že Klaus své slovo většinou drží, a pokud jí opravdu uvěřil, že šlo jen o nehodu (a vypadalo to, že ano), neměl už vůbec důvod ho porušit. „Tak pojďme má drahá, jistě to chceš mít brzy za sebou.“ Ozval se navíc, jako by jí četl myšlenky a ona se nechala odvést do vedlejší místnosti a usadit na pohodlnou pohovku. Klaus se okamžitě kamsi vytratil (nejspíš shánět jehlu a prázdný transfuzní sáček) a ona se pohodlně opřela do polštářů. Tohle jí tedy vyšlo! No, alespoň něco.

Nakonec se jí podařilo darovat skoro dva plné sáčky. Pak už se jí ale začala točit hlava a Klaus musel odběr neochotně přerušit. Několikrát jí během něj opakoval, jak skvělé je být upírem, ale ona ho moc neposlouchala. Hned jak byla schopná vstát, chladně se s ním rozloučila a jeho dům co nejrychleji opustila. Klaus jí totiž ještě upozornil, že takhle masivní odběr krve by mohl způsobit urychlení celé téhle přechodné fáze a ona si tedy musela pospíšit. Měla teď v plánu ještě pár dalších důležitých věcí a nechtěla, aby jí je její zdravotní stav překazil. Jako první byla na řadě návštěva starého přítele. Elena po paměti dojela k nevelkému domku na okraji města a zaparkovala u krajnice. Chvíli jen tak seděla za volantem, ale pak si dodala odvahu. No tak! Do toho! Vyčítala by si, kdyby to neudělala! Odhodlaně vystoupila a přešla k oprýskaným vchodovým dveřím. Bože, snad bude doma… Napadlo jí v duchu, ale pak si všimla bledě modré dodávky stojící o kus dál v ulici a uklidnila se. Tenhle vůz by poznala kdekoliv. Bez dalšího váhání zazvonila a čekala. Netrvalo to dlouho a dveře se otevřely. Na prahu stál Matt, a překvapeně se na ní usmál. „Eleno? Ahoj. Co…, co ty tady?“ Koktal zaskočeně a dle skvrny na tričku a vařečky v ruce si nejspíš chystal opožděný oběd. Elenu by kdykoliv jindy jeho vzhled rozesmál, ale dnes jí bylo spíš do pláče. Už než sem jela, věděla, že Mattovi nemůže říct pravdu. Ne potom, co zažil se svou sestrou, ale musela ho ještě vidět. Byl jejím nejlepším kamarádem, už od dětství a přesto, že mu nemohla skutečně dát sbohem, alespoň nějaké rozloučení potřebovala. A pak jí, jako v poslední době tolikrát, nepadla další geniální myšlenka. „Pojď dál…“ Zval jí zrovna Matt, ale ona jen zavrtěla hlavou. „Ne, díky, jen jsem se přišla rozloučit. Jedu na nějakou dobu pryč, takže…“ Odmlčela se a bylo jí dost mizerně, když si uvědomila, že Matt stejně brzy zjistí pravdu, a pozná, že mu lhala, ale ona prostě nechtěla být ta, kdo mu tu pravdu řekne. Stačilo jí, že rozloučení s Bonnie a Caroline proběhlo v slzách, u Matta to tak nechtěla! „Aha? A kdy se vrátíš?“ Přerušil její myšlenky a jí se znovu sevřelo srdce. „Ještě nevím, jen jsem ti chtěla říct ahoj.“ Snažila se urputně udržet normální tvář a zdálo se, že jí to vychází. Matt totiž bez jakéhokoliv podezření odložil vařečku a zlehka jí objal. „Tak na sebe dávej pozor, ano. A vrať se brzy.“ Ani se neptal kam jede, protože si nejspíš myslel, že to má zase něco společného s nadpřirozenem. No, vlastně měl pravdu. „Neboj. Mám tě ráda.“ Zašeptala mu do ucha jak nejprocítěněji dovedla a pevně mu ovinula paže kolem krku. „Hej, děje se něco?“ Zeptal se nejistě, když mu došlo, že tohle je trochu víc, než jen přátelské objetí na rozloučenou a Elena byl a nucena ho pustit. „Ne nic.“ Potlačila vzlyknutí a dokonce se jí podařilo vykouzlit falešný úsměv. „OK.“ Usmál se Matt a pak jí sjel zkoumavým pohlede. „Sluší ti to.“ Zhodnotil pak její vzhled s šibalským zablýsknutím v očích a ona měla opět co děla, aby se nerozplakala. „Díky. Ale už musím jít. Měj se a…“ A co? Nic už jí nenapadalo. Tedy napadalo jí toho hodně, ale nic z toho nemohla říct, aniž by u něj znovu nevzbudila podezření. „A ahoj.“ Dokončila tedy statečně a odvrátila se od něj. „Ahoj.“ Řekl trochu nejistě, ale pak pokrčil rameny a netušíce nic z toho, co se s jeho nejlepší kamarádkou a chvíli i přítelkyní skutečně dělo, se vrátil zpět k přípravě pozdního oběda. Elena pomalu odcházela po pískem vysypané cestičce ke svému autu a po tvářích jí stékaly tiché slzy. Bylo jí mizerně a navíc se pomalu začínala hlásit i podivná, nepříjemná únava. Klaus měl pravdu, odběr krve jí rapidně zkrátil její vyměřený čas a konec se pomalu, ale jistě blížil. Ale na jedno místo ještě jít musela. A ještě jí čekal jeden telefonát a pak… Pak už se vrátí do penzionu a bude po všem. Povzdechla si, nastoupila do auta a zamířila cestou, kterou zhruba před rokem a půl jezdila téměř denně. Teď to bude její poslední cesta…

Pomalu prošla, nádhernou kovanou bránou a rozhlédla se. Většinou jí tu přepadal smutek, ale dnes se naopak cítila lépe, než mezi živými lidmi. Ostatně to možná bylo trochu i tím, že teď už víc patřila sem… Na Mystic Fallský hřbitov! Jen pár hodin a skončí tu stejně jako většina její rodiny! Beze spěchu se vydala dobře známou cestou k náhrobku se jménem „Gilbert“ a v ruce tiskla svazeček čtyř rudých růží, která po cestě koupila v nedalekém květinářství. Bylo jí hloupé přijít sem jen tak a růže jí přišly hezké a klasické. Konečně dorazila k nevelkému, pískovcovému pomníku a unaveně klesla do trávy. Oči jí spočinuly na vytesaném nápisu, který nemnohé příchozí informoval o tom, že „Zde leží Miranda a Grayson Gilbertovi,“ a bylo jí trochu úzko. Měla by tu být ještě další dvě jména, jenže nápis John Gilbert a Jenna Sommersová tu chyběl. Stejně jako tu bude brzy chybět i její jméno. Nikdo kromě několika jejích přátel netušil, že jsou ti dva mrtví a o ní to taky nebude veřejnost vědět. Ne že by jí to přímo vadilo, ale bylo to dost smutné. Její biologický otec a nevlastní strýc v jedné osobě ani její teta jako by si nezasloužili ani tu kratičkou vytesanou upomínku… A ona také ne! Kdo se zaplete s nadpřirozenem, nemá nárok… Pomyslela si hořce a raději něžně pohladila svazeček růží, které pak s povzdechem položila do trávy vedle náhrobního kamene. Tak další položka na jejím seznamu splněna, měla by už jít, ale nejdřív… Sáhla do kabelky pro mobilní telefon a vytočila známé číslo. Přišlo jí správné zavolat odtud. Alespoň bude mít na okamžik pocit, že má celou rodinu zase pohromadě. Zazvonilo to jen parkrát. „Ano?“ Ozval se potom ve sluchátku veselý hlas jejího bratra a jí se sevřelo srdce. „Jeremy…“ Zašeptala přiškrceně, ale on si jejího tónu patrně nevšiml. „Eleno? To jsem rád, že voláš! Nevěřila bys jak je Denver úžasný! Hrozně moc se mi tu líbí! A co ty? Jak se máš?“ Jeho sestře se zatím v očích zatřpytily slzy, ale přitom se usmívala. Najednou byla opravdu šťastné žo nechala Damona, aby Jeremyho ovlivnil a dal mu tak šanci na nový a evidentně spokojenější život. Tady by ho čekalo jen utrpení a bolest a možná dokonce i smrt! Ale přesto ho chtěla dnes slyšet. Ještě jednou… Naposled! Proto mu volala, i když věděla, že by neměla. Měl na Mystic Falls zapomenout! Ale co, tohle bude krátký hovor. „Mám se dobře. Vážně. Jen jsem chtěla vědět jak se máš ty. A…“ „No, vážně skvěle, ale právě vyrážíme s klukama ven, takže teď budu muset jít. Mohl bych ti zavolat třeba zítra?“ Přerušil jí však náhle Jeremy a jí bylo najednou ještě víc do pláče. Tak nakonec to bude ještě kratší, než doufala! „Jistě, jak chceš.“ Zajíkla se s myšlenkou, že zítra už bude Jeremy volat marně, ale neměla sílu mu nic říct. Taky se to jednou dozví, jako Matt, ale od ní ne. „Fajn, tak zítra.“ „Dobře, měj se. A Jeremy!“ Ano?“ „Mám tě ráda.“ „Já tebe taky, ale teď už vážně musím. Zatím ahoj.“ Pípnutí ohlásilo konec hovoru. A Eleně klesla ruka s telefonem do trávy. A najednou měla z ničeho nic pocit, že omdlí. Z minuty na minutu jí bylo skutečně divně a ona přitom netušila jestli za to může překotný rozhovor s bratrem, nebo to, co se s ní děje. Upřimně doufala, že to první, ale spíš to viděla na projevující se obranu jejího organismu. Potřebovala se vzpamatovat, takže nechala telefon ležet vedle sebe a opřela se zády o sousední náhrobek. Pak na okamžik zavřela oči a snažila se zhluboka dýchat. Nádech, výdech… A znovu. A ono to skutečně pomohlo!

Za pár minut jí bylo zase líp, ale jí přesto napadlo, že by tu mohla ještě chvilku takhle sedět. Ještě chviličku… Vzpomínky se jí zatoulaly k těm minutám a hodinám, které tu přesně takhle proseděla zhruba před rokem a půl, kdy sem chodívala truchlit nad ztrátou svých rodičů a cítila se zvláštně. Tenkrát si sem chodívala psát svůj deník, ale kde tomu byl konec. Už docela dlouho nic nenepasala a teď už to nenapraví. A i kdyby ho tu měla, co by do něj vlastně měla zaznamenat? „Milý deníčku, umírám…“? To asi ne! Ale co tedy? „Milý deníčku, rohodla jsem se umřít a vlastně ani nevím proč“? Tak to určitě ne! A navíc ona ví proč! Okřikla se v duchu. Jak jí vůbec něco takového mohlo napadnout? Ví proč chce umřít a taky to proto udělá! Nepřemění se v upírku, protože je to… Špatné! Ano, je to špatné a hotovo! A už o tom nebude přemýšlet! Rozhodla se a nebude na tom nic měnit. Klaus jí o to sice prosil ale jí bylo jedno, co by on chtěl. S ním to dnes uzavřela a nebude se k němu znovu vracet! A vůbec, asi by měla jít! Damon na ní v penzionu čeká a ona najednou netoužila po ničem jiném, než být s ním. Měla tak málo času a místo, aby byla s mužem, který jí miluje, posedává tu na hřbitově! Co to jen dělá? „Eleno?“ Ozval se však náhle za jejími zády jediný hlas, který jí mohl od rozhodnutí okamžitě odejít odradit a ona se prudce otočila. Okamžitě spatřila Stefana, jak se opírá o kmen stromu jen pár metrů od ní a zatajil se jí dech. Jeho tedy opravdu nečekala! Vlastně ho od svého nepovedeného osvobození ještě neviděla, ale Caroline dnes během té chvíle, kterou s ní trávila ujelo, že byl v noci v penzionu a že se nepohodl s Damonem. A Eleně bylo jasné proč. Nejspíš nechtěl přijmout její rozhodnutí, proto neočekávala že se s ním dnes setká a přesto, že by to chtěla ani se o to nesnažila, ale teď byl tady!A nejspíš tu byl už dlouho. „Stefane…“ Usmála se na něj a on jí úsměv váhavě oplatil. Ale jeho oči zůstávaly smutné. Ne ledové a nepřístupné, jako bývaly poslední dobou, ale skutečně zoufalé. „Můžu s tebou na chvíli mluvit?“ Vypravil ze sebe nejistě a ona, přesto, že věděla o čem nejspíš bude řeč, kývla. Na jeden rozhovor snad čas ještě má…

„Zamilovat se do sebe - to je románek na celý život.“ Oscar Wilde