Fanfiction povídka: „Volba“-7.Kapitola

Zdravím! Je úterý takže mám pro vás další díl své povídky „Volba“. Tentokrát už číslo sedm :-) . Doufám, že se bude líbit!

7.

„Věděl jsem že budeš tady.“ Začal Stefan opatrně a ona s povzdechem vstala a nejistě ho pozorovala. Pak se na něj ale znovu usmála a rozhodla se odpovědět mu něčím pozitivním. „Tady jsme se poprvé potkali, vzpomínáš?“ ozvala se tiše a přitom jí došlo, že by mělo být možná smutné na to myslet, ale ona nechtěla být zase smutná. To setkání bylo přeci hezké. Trochu nejisté a stydlivé, ale hezké. A tak si ho chtěla pamatovat! „No, technicky vzato jsme se poprvé setkali ve škole, ale v podstatě máš pravdu.“ Odvětil Stefan a dokonce se mu podařilo vyloudit i malý úsměv. „Jo já vím, na chlapeckých toaletách.“ Připoměla mu jejich úplně první společné setkání i rozhovor u vodopádu a on přikývl. Pak ale raději uhnul pohledem a ona věděla, že se před ní snaží skrýt slzy. „A tady tě taky nejspíš vidím naposled, viď.“ vypadlo z něj navíc zlomeně a jeho slova jí sevřela srdce.

Ale vlastně měl pravdu. Nečekala, že by s ní Stefan trávil poslední minuty v penzionu a vlastně to ani nechtěla. Zdálo se že to snáší mnohem hůř, než Damon. „Ano.“ Na víc se nezmohla a jemu jen unikl z hrdla záchvěv mírně hysterického smíchu. „Takže to chceš opravdu vzdát?!“ „Můj názor na upírství přece znáš.“ Odvětila smutně. „Ano znám, ale tenkrát jsi se ani slůvkem nezmínila o tom, že bys nechtěla dokončit transformaci!“ Řekl čistě obviňujícím tónem, a ona jen sklopila oči. „Ale nechtěla jsem být upírem a nechci to ani teď.“ „Takže radši umřeš a bude to?!“ Hořkost, s kterou to řekl jí dost zranila. „Ale já nemůžu jinak, pochop to, Stefane!“ Odporovala mu naléhavě, protože skutečně chtěla, aby to pochopil, ale on jen zavrtěl hlavou. „Ne, Eleno. Tohle nechápu! Vím, že jsi nechtěla být upírem a vzpomínám si, jak zoufalá jsi byla, když ti Damon vnutil před rituálem svou krev, ale to byla úplně jiná situace! Plakala jsi, že chceš mít rodinu, že chceš dospět a žít normální život, ale to už dávno neplatí. Copak to nevidíš? Nikdy by se nám nepodařilo Klause vyřídit, takže bys nikdy nemohla žít normální život! Mít děti… Rodinu. Nikdy! Takže umírat proto, žes ztratila něco, cos stejně nikdy nemohla mít je pro mě nepochopitelné. Promiň!“ Elena na něj šokovaně a zraněně hleděla a přitom jí bylo opravdu mizerně. Stefan totiž v těch několika málo větách shrnul vše, co jí už od okamžiku, kdy se dozvěděla o tom, že se mění, našeptávalo její podvědomí a co ona nechtěla poslouchat. Jenže to byla pravda! Proč vlastně nechtěla být upírem? Ano, původně se nechtěla přeměnit proto, že si přála žít normální život, ale nebyly to všechno skutečně jen plané sny? Copak by jí Klaus nechal jít na vysokou? A pak do práce? Nebo copak by s původním upírem za zády mohla mít normální vztah, vdát se a mít děti? Ne! Tak proč vlastně pořád tak striktně odmítá stát se nesmrtelnou? Proč, když… Ale ne! Dost! Okřikla se v duchu a její podvědomí, které už už přebíralo kontrolu nad její myslí se ublíženě stáhlo. Ano možná jsou tu všechno jen plané sny, která navíc tím že už je v téhle přechodné fázi padly i bez Klausova vlivu, ale ona má i prostší důvody! Nechce být nesmrtelná! Nechce žít navždy a vidět umírat všechny lidi na kterých jí záleží! A hlavně upíři jsou predátoři! A ona nechce lovit a zabíjet, aby přežila! „Mýlíš se a je mi líto, že to nechápeš, ale s tím už moc neudělám.“ Pokrčila rameny a Stefanovi z úst uniklo bolestné zaúpění. Na okamžik si myslel, že jí přesvědčí, ale to se nestalo. Byla nalomená, to viděl jasně, ale teď byla ta její pochybná maska odhodlání zpět a jemu došlo, že už to nezmění. Nic co jí řekne, nebo co udělá to už nezmění. Bohužel…

Ale Elena se náhle vzpamatovala. Co to jen dělá? „Stefane…“ Pokusila se nasadit mírnější tón a něžně k němu natáhla ruku. Nechtěla se s ním přece hádat! Měli poslední možnost být spolu a ona ho chtěla obejmout a políbit a bylo jí fuk, jestli o to stojí nebo ne. Jenže on o to stál! Sice chvíli bojoval se svou uraženou ješitností, která mu velela odsud beze slova odejít i se zoufalstvým, které mu zase totálně zatemňovalo mozek, ale nakonec vyhrála jeho, poslední dobou potlačovaná, láska k téhle křehké dívce on se k ní vrhl, jako by na tom závisel jeho život. Popadl jí za nataženou ruku a prudce si jí přitáhl do náruče. A pak…, než mohla cokoliv udělat nebo říct, umlčel její rty svými a líbal jí tak dlouho, až se jí začala točit hlava. A ani když po dlouhých vteřinách konečně odtáhl své ústa od jejích nedokázala chvíli vůbec promluvit. Co mu taky měla říct? Jenže on tohle dilema vyřešil za ni a promluvil jako první. „Miluju tě Eleno! Miluju tě a nikdy jsem nepřestal, a strašně moc mě mrzí všechno to, co se mezi námi stalo. Já vím, že nemá právo žádat tvé odpuštění a ani to neudělám, ale chci abys věděla, že tě budu už navždycky milovat a nikdy na tebe nezapomenu.“ Jeho hlas zněl tak něžně a přitom odhodlaně a ona se topila v jeho překrásných zelených očích, které jí připomněly tolik společných zážitků. A došlo jí , že mu musí taky něco říct. „Já tebe taky, Stefane. A i když mě o to nežádáš, odpouštím ti.“ Zašeptala a znovu ho políbila. Byl z toho dlouhý, procítěný polibek, a oba si tajně přáli aby mohl trvat věčně. Jenže nemohl! A Elena navíc někde uprostřed něj pochopila, že už opravdu nemá čas. Znovu se jí začínala točit hlava, a tentokrát to nebyla jen závrať ze Stefanovy blízkosti. Bohužel… Tohle bylo mnohem víc a ona se tak musela od Stefana odtáhnout. Naposledy mu pohlédla do očí a usmála se ně něj, ale on už se znovu tvářil zmučeně a zoufale. Nejspíš vycítil co se s ní děje a pustil ji. „Sbohem.“ řekl pak a najednou byl pryč. Elena zaraženě zírala před sebe a přitom věděla, že je to už zbytečné. Stefan zmizel tak rychle, že to její omámené, vyčerpané oči nedokázaly zaznamenat a ona mu ani nestihla odpovědět. Ale i když se s ním vlastně oficiálně nerozloučila, přeci jen se vnitřně cítila klidná. Řekla mu co potřeboval slyšet a on jí zase řekl to, co potřeboval říct. A loučit se stejně nemělo smysl. Oba věděli, co jí teď čeká a Stefan se s tím teď musel někde smířit. Sám a definitivně. A Elena náhle věděla, že je skutečně čas jít! Udělala všechno co měla, mluvila se všemi s kterými mluvit chtěla a tohle byl konec. I když ne, ještě nemluvila s Rickem a původně mu chtěla přeci jen zavolat, ale už k tomu neměla sílu. Stejně by mu zase jen lhala a to nechtěla. Vlastně s ním s jediným se skutečně rozloučila. Když odjížděl… Musí to stačit! Navíc se začínalo pomalu, ale jistě stmívat. Pomalu se otočila a vydala se k východu. Teď už jí čekalo setkání jen s jedinou osobou, která na ní trpělivě čeká v penzionu a ona se už nemohla dočkat! Naposledy se rozhlédla po hřbitově, na který se už nejspíš velmi brzy vrátí, ale o tom už nebude vědět. O ničem nebude vědět…

Damon nervózně pohlédl na hodiny nad krbem a zhluboka si povzdechl. Elena byla pryč už tak dlouho a on vlastně ani nevěděl kam měla namířeno! Možná by se jí měl vydat hledat. Neměl jí vůbec nechat odejít! Co když jí přemůže touha po krvi a ona… Ne, na to nesmí myslet! Sice by to bylo na jednu stranu báječné, protože by jí nemusel dnes v noci ztratit, ale ona by byla zoufalá a to nechtěl! Dobrá, dá jí ještě dvacet minut a když se do té doby nevrátí vyrazí za ní. Najde jí a přivede sem. Oči mu padly na pohovku, kterou pro ní připravil a srdce se mu sevřelo. Ale pak se venku ozval motor jejího vozu a jemu se alespoň na okamžik ulevilo. Alespoň že se zvládla vrátit sama a on jí nemusel jít hledat. Budou tak mít na sebe víc času. Jen oni dva. Kromě nich totiž nebyl v penzionu vůbec nikdo. Ani Bonnie a Caroline, přesto, že zvlášť druhou jmenovanou bylo dost těžké dostat pryč. Marné jí byly námitky, že jí na rozdíl od Bonnie nemůže Elena ublížit! Damon jí nemilosrdně vyhodil a byl tomu opravdu rád. Tenhle večer chtěl mít svou lásku jen pro sebe! Naposledy… Hbitě vyrazil do haly a napjatě čekal. Slyšel jak auto zaparkovalo na známém místě, jak bouchly dveře a slyšel i mírně zastřený tlukot srdce, který se stále přibližoval. A pak už se otevřely dveře a Elena byla konečně zpátky! Dokonce ani nevypadala nijak špatně, jak se ve skrytu duše obával. Spíš naopak… Kromě toho, že byla krásná jako vždy měla na sobě roztomilé kytičkované šaty a fialkový svetřík a Damon se málem neubránil obdivnému vydechnutí. Neviděl jí, když odsud odcházela, takže jí mohl plně ocenit až nyní. Ne, nebyla krásná jako vždy, byla mnohem krásnější! A jemu se znovu sevřelo srdce, při myšlence, že dnešek je poslední den, který s ní může strávit. Ale nedal na sobě nic znát a dokonce se mu podařilo vykouzlit lehký úsměv. „Hotovo?“ Zeptal se tiše a ona se na něj spokojeně usmála. „Hotovo.“ Přikývla a nechala se odvést do salonu. Sice čekala, že jí Damon vezme nahoru, ale vlastně to bylo jedno. A pak, když spatřila, co pro ní tady dole připravil zatajil se jí dech. Zapadající slunce sice celý pokoj stále ještě prohřívalo svými posledními paprsky, ale i tak tu už stála nejméně desítka dlouhých, štíhlých svíček. Byly důmyslně rozestavěné po celé místnosti a jejich drobné plamínky Elenu kdo ví proč, uklidňovaly. Přesto překvapeně pozvedla obočí a obrátila se k Damonovi. „Kdy ses dal na romantiku?“ Zeptala se s úsměvem, ale on jen zavrtěl hlavou. Elektrické světlo by ti dráždilo oči.“ Odvětil tiše a Elena si uvědomila, že je to nejspíš pravda. Jisté problémy pociťovala celý den. Ale i tak nyní přistoupila k širokému francouzskému oknu a došlo jí, že se vlastně dívá na poslední západ slunce ve svém životě. Až doteď si nikdy neuvědomila, jak krásný tento každodenní předem rozhodnutý souboj mezi dnem a nocí je a nyní to hodlala napravit. Okouzleně sledovala, jak slunce mizí za obzorem a jak jeho světlo pomalu, ale jistě střídá večerní šero a připadalo jí to najednou zcela neskutečné. „Je to krása, viď.“ zašeptala a do očí jí znovu vstoupily slzy. Náhle ucítila Damonovu dlaň, jak se lehce dotýká její a vší silou se donutila nerozplakat. „Ano.“ Co víc jí na to mohl říct? „Pojď, potřebuješ si odpočinout.“ Ozval se pak, když slunce definitivně zmizelo za obzorem a ona němě přikývla. Měl pravdu. Už zase se cítila unavená a malátná a pohovka, kterou pro ní vystlal hedvábnými lůžkovinami jí přišla jako dobrý nápad. Nechala se k ní odvést a vděčně klesla mezi polštáře. „Nemáš hlad?“ Pokračoval Damon až přehnaně starostlivým hlasem, který se k němu moc nehodil, ale Elena zavrtěla hlavou. Nechtěla ho zneužívat a navíc to kupodivu byla pravda. Celý den neměla na jídlo ani pomyšlení, což evidentně znamenalo, že ne každý má nekontrolovatelný hlad jaký prožívaly v přechodném období Vicky, nebo Caroline. Jí se naopak mírně zvedal žaludek, když pomyslela, na to, že by měla něco sníst. No kdo ví, třeba se to ještě změní… „Dobře, jak chceš.“ Odvětil rychle a sklouzl na podlahu vedle pohovky. Elena se na něj znovu usmála, ale pak jí pohled padl na hodiny nad krbem a došlo jí, že jí zbývají zhruba čyři hodiny času, než… Nechtěla myslet na to, co se stane pak, ale tahle skutečnost jí sevřela srdce hned za dvou naprosto protichůdných důvodů. Prvním z nich byl fakt, že jí s Damon zbývá už jen tak málo času, ale současně jí napadlo, že vlastně vůbec netuší, co teď budou dělat. Budou se na sebe dívat a čekat, až ona vydechne naposledy? To nebyl moc dobrý plán… A jako by to nestačilo, začínalo jí být skutečně čím dál tím hůř. Opravdu se stihla vrátit na poslední chvíli. Pomalu ale jistě na ní totiž začínaly dotírat nepříjemné bolesti svalů, a cítila se pořád víc a víc unavená. A Damon to na ní samozřejmě poznal. Ostatně to sám zažil a věděl až moc dobře, co Elenu nyní čeká. Tvář se mu na okamžik stáhla bolestí, když si uvědomil čím vším bude muset jeho láska projít, ale pak se mu znovu podařilo ovládnout a naklonil se těsně k ní. „Nechceš něco přinést? Vodu, nebo něco?“ Sice mu bylo jasné, že jí nemůže přinést nic, co by jí pomohlo (kromě transfuzního sáčku ze sklepa), ale i tak se musel zeptat. Elena ale unaveně zavrtěla hlavou a aniž o tom nějak zvlášt přemýšlela, natáhla k Damonovi ruku. Ten okamžitě pohopil a něžně sevřel její drobnou dlaň do své. „Povídej mi něco.“ Zaprosila ho slabým hlasem a on si odevzdaně povzdechl. Sice ho nic moc nenapadalo, ale i on chápal, že spolu celé ty zbývající hodiny nemůžou jen mlčet. „A co bys chtěla slyšet?“ Zeptal se a bezděčně přitiskl hřbet její ruky ke své tváři. Ale Elena jen pokrčila rameny. „To je jedno…“ Nechala to zcela na něm a přivřela oči. „Dobře, tak poslouchej…“ Začal nejistě Damon a pustil se do vyprávění…

„…a nakonec jsem ho musel z toho lomu tahat. Hlavně že mi tvrdil, že už to zvládne sám.“ Dokončil Damon jednu z historek o tom, jak se urputně snažil jako kluk naučit Stefana plavat a Elena se tiše rozesmála. Ale přesto, že jí jeho vyprávění pobavilo, nesmálo se jí snadno. Od okamžiku, kdy se vrátila do penzionu už uběhly víc než dvě hodiny a jí bylo čím dál tím hůř. Zhruba před třiceti minutami se jí k nevolnosti, bolestem a únavě přidaly ještě potíže s dýcháním a vůbec nic na ně nezabíralo. Ani čaj, který jí Damon došel před chvílí uvařit a který se jí i přes velkou snahu nepodařilo vypít. „Jak je ti?“ Změnil Damon honem téma, když viděl jak zoufale lapá po dechu, ale ona jen zavrtěla hlavou. „Dobře… Vážně dobře. Neboj…“ Vypravila ze sebe nesouvisle, ale okamžitě jí bylo jasné, že tohle by jí neuvěřil vůbec nikdo. Natož Damon! Pokusila se na něj alespoň usmát, ale slabý záchvat kašle jí to znemožnil a ona na okamžik spatřila v jeho očích tak příšernou bolest a zoufalství že se jí zarylo až do mozku. „Jasně, to vidím.“ Sykl zmučeně a opatrně jí vytáhl do sedu. Vzpřímenější poloha jí skutečně pomohla a kašel odezněl, ale hrozilo, že jakmile si znovu lehne dýchací potíže se vrátí a bude to ještě horší. Damon to ale okamžitě vyřešil tím, že hbitě vyskočil a vklouzl za ní na pohovku. Pak si jí přitáhl do náruče a Elena se o něj vděčně opřela. Ucítila jeho paže, jak jí něžně objímají a nechala se dobrovolně hýčkat. Bylo to příjemné a navíc v jeho blízkosti jí bolest ani nevolnost nepřipadaly tak hrozné. „Lepší?“ Šeptl jí utrápeně do ucha a Elena spokojeně přikývla. „Tak lež a odpočívej.“ Dodal jemně a ona se nad jeho péčí znovu pousmála. Chvíli bylo ticho, ale Elena se pomalu odhodlávala k tomu, říct Damonovi něco, co by měl slyšet. Tedy ono toho bylo mnohem víc, co by měl slyšet, ale k tomu pořád ještě odvahu nenašla. Takže pro začátek… „Damone?“ „Ano?“ „Jsem ráda, že jsi tu se mnou.“ Snažila se znít co nejvyrovnaněji, ale stejně se jí trochu chvěl hlas. Únava byla totiž stále neúprosnější. Damona přesto to co řekla, i přes zoufalství které cítil, zahřálo u srdce a chvíli mu trvalo, než našel ta správná slova, kterými jí odpovědět. „Taky jsi se mnou byla, když mi nebylo… dobře.“ Nedokázal říct nahlas větu „Když jsem umíral.“ Protože on nakonec nezemřel, ale jí dnes nic jiného než konec nečeká! A podle toho jak vypadala, nejspíš přijde dřív, než si mysleli. Netušil, proč tomu tak je, ale šlo to nějak rychleji, než tenkrát u něj. „Já vím, ale to byla jiná situace. Tenkrát to byla všechno nehoda, jenže já jsem se rozhodla k tomuhle všemu dobrovolně, a ani nevíš jak moc pro mě znamená, že to respektuješ. Děkuju…“ Přerušila jeho myšlenky její zastřená slova a Damon měl co dělat aby bolestně nezasténal. Nebylo fér aby mu tohle říkala! Ne, když celou tu dobu, co tu s ní byl, nemyslel na nic jiného, než na to, že by jí měl zkusit přesvědčit, aby své rozhodnutí změnila. Snažil se sice tvářit, že mu to nevadí a dodržet to, co slíbil jí i sobě, ale bylo to čím dál tím těžší! Vidět jí trpět bylo pro něj tím nejhorším mučením, které si dovedl představit a ona mu za to, že jí v něm podporuje ještě děkuje? Ne! Jedna jeho část mu sice velela mlčet a chovat se stejně jako doposud, ale ta druhá začínala pomalu vítězit. „Nedala si mi na výběr…“ Procedil skrz zaťaté zuby a Elenu hořkost v jeho hlase zarazila. Najednou zněl mnohem víc jako Stefan tam na hřbitově! Sevřelo se jí srdce při představě, že jí teď Damon řekne totéž, co jeho bratr, ale on její šok vycítil a zaváhal. Měl by pokračovat? Měl by jí říct, jak to cítí on? Měl by jí začít přesvědčovat a prosit aby v poslední chvíli ještě změnila své rozhodnutí? Ne! Nemohl to udělat! Neudělá to! Znovu vší silou potlačil svou přirozenost, která mu velela vyjevit jí všechno to, o čem teď přemýšlel a přitáhl jí pevněji k sobě. „Ale je to tvoje volba…“ Dodal zlomeně a Elena se trochu uklidnila. Nejspíš se jí to jen zdálo. Damon stál při ní, neměla tedy důvod pochybovat, přesto že v uplynulých vteřinách ticha jí jisté pochyby znovu přepadly. Ale rozhodla se správně. Určitě! Nebo… Ne?

„Proti blbosti i bohové bojují marně.“ Jan Werich