FF: „Volba-část II“-13.Kapitola

Zdravím všechny své čtenáře a protože je neděle (já vím, už skoro končí, ale nebyla jsem celý den u internetu :-) ), mám pto vás v pořadí již třináctou kapitolu druhé čísti své povídky Volba. Doufám, že se vám bude líbit a mlže vám prozradit, že pomalu přelaďujeme do temnějšího tónu (ikdyž zatím fakt pomalu). Tak si to užijte a komentujte!!!

13.

Elena ležela pohodlně uvelebená na své straně rozložitého kruhového lůžka a pozorovala spícího Damona. Nejspíš mu v noci asi dala vážně trochu moc zabrat (nebo mu spíš dala zabrat ta čokoláda, kterou do něj nakonec nacpala skoro všechnu), protože spal jako dřevo a zdálo se, že není v lidských ani upířích silách ho probudit. Elena oproti tomu vstala už dávno. Probudila se chvíli předtím, než jim měl stevard přinést snídani a když zjistila, že její „manžílek“ má ještě půlnoc (a nejspíš ještě dlouho mít bude) zavolala na příslušnou linku a snídani zrušila.

Pak v klidu vstala, osprchovala se oblékla do dalších letních šatů od Caroline (tentokrát s romantickými červenými puntíky na černém podkladě), v upířím stylu se nasnídala (ještě že byl chladící box pořád dostatečně plný) a znovu se vrátila do ložnice. Nesnažila se plížit nějak tiše, takže předpokládala, že její přecházení po kajutě Damona probudí, nicméně nestalo se tak. Neprobudilo ho dokonce ani plánované zakotvení lodi u břehů Madeiry a hlasy stovek lidí, kteří na motorových člunek putovali do přístavu, ale Elena mu to nezazlívala. Na další cestu se jejich plavoucí palác měl vydat až v pět večer, takže měli ještě spoustu času se vylodit a projít po městě i přilehlém okolí. Spokojeně pozorovala jeho klidnou tvář a vzpomínala na to všechno, co se dnes v noci odehrálo.

Pořád čekala, kdy se začne stydět za to, jak ho bezostyšně přivázala k posteli a hrála si s ním, ale žádný stud ani výčitky nepřicházely… No, možná výčitky trochu ano, protože minimálně s těmi bonbony a pralinkami to asi vážně přehnala! Měla docela štěstí, že její miláček je upír, protože kdyby byl člověk, nejspíš by mu těmi kily čokolády přivodila hluboké hypoglykemické koma (ikdyž kdo ví, proč se vlastně tak dlouho neprobouzí)! Asi se nechala trochu moc unést! Každopádně, za to všechno ostatní se rozhodně nestyděla! Dokonce ani nelitovala ozdobné černé šály, ze které zbyla jen změť vláken a svého luxusního prádla, které jejich divoké noční dobrodružství bohužel taktéž nepřežilo. Ale co, může si koupit desítky podobných věcí a hlavní bylo, že si to v noci užili! Tedy ona si to užila maximálně, ale v podstatě to bylo překvapení pro Damona, takže by už docela ráda znala i jeho názor! To ale jaksi stále nešlo, protože její partner se pořád odmítal probudit!

Elena to tudíž nakonec nevydržela, přisunula se blíž k němu a něžně mu zapletla prsty do vlasů. „Miláčku?“ Zašeptala láskyplně a on se nespokojeně zavrtěl (Sláva! Koma se nekoná!). „Hmm?“ Zamručel nezúčastněně a Elena měla co dělat, aby se nahlas nerozesmála. Byl neskutečně roztomilý! „Ty dneska nebudeš vstávat?“ „Hmm.“ Docela záživná konverzace. Napadlo jí pobaveně a rozpustile mu přejela rty po čele. „Už je ráno.“ Dodala pak, ale on stále tvrdohlavě odmítal otevřít oči. „No tak, probuď se.“ přemlouvala ho se stopami pobavení v hlase, jenže Damon měl nejspíš jiné plány. „Ještě ne…“ Zamumlal už znovu napůl spící a tentokrát se Elena smíchu neubránila. „Ovšem že už ano!“ „A kolik je… hodin?“ Zívl ospale a ona s povzdechem pohlédla na hodiny na zdi. „Bude deset.“ Odvětila důrazně a on konečně otevřel oči. No, spíš je překvapeně vytřeštil a Elena se opět rozesmála. „Kolik?!“ „Deset, miláčku. Už dvě hodiny kotvíme u břehů Madeiry.“ „Proč jsi mě proboha nevzbudila dřív?!“ „Zkoušela jsem to!“ Bránila se na oko ukřivděně a on si teatrálně povzdechl. „To máš z těch tvých překvapení! Příště si tě při jejich chystání ohlídám!“ Dodal a pokusil se posadit, jenže vzápětí zcela nefalšovaně zasténal a klesl zpět na lůžko.

„Co je?!“ Vyhrkla Elena, ale on honem nahodil úsměv. „Nic. Jen… Kolik té čokolády jsi do mě nakonec nacpala?“ „Ty si to nepamatuješ?“ Zeptala se překvapeně, ale on jen pokrčil rameny. „Jisté pasáže uplynulé noci mám mírně zamlžené. Těžko říct, jestli za to může tvoje aktivita, nebo otrava kakaem!“ „Ty!“ Plácla ho do hrudi, ale pak mu znovu laškovně prohrábla vlasy. „No já nevím kolik jí přesně bylo, ale počítala bych to spíš v kilech, než v gramech.“ „Hmm, bezva! Tak to nejspíš bude důvod, proč mě tak příšerně bolí žaludek, co?“ Elena okamžitě zvážněla. „Opravdu? Promiň, to jsem nechtěla…“ Jenže Damon to nemyslel jako výčitku. „To nic, lásko. To přejde.“ Zachraňoval to honem, ikdyž mu vážně nebylo zrovna nejlíp, ale Elenino obětí mu to okamžitě vynahradilo. Spokojeně se jí uvelebil v náručí a nechal se od ní něžně hladit. „Nechtěla jsem, aby ti bylo zle!“ Fňukala provinile, jenže on jen mávl rukou. „Jak říkám, to přejde. Akorát ta Madeira bude asi muset počkat.“ „To nevadí, stejně o ní nestojím.“ Odvětila rychle a byla to vlastně tak trochu i pravda. Sice věděla, že tenhle ostrov skýtá mnohé přírodní krásy, pláže a zákoutí. Ale pláže si užila dost na Tenerife a zůstat půl dne v posteli jí najednou připadalo celkem lákavé. „Klidně se na ní můžeme vykašlat, co ty na to?“ Skonila se k Damonovi, ale pak jen zvedla oči v sloup. Její miláček už zase spal!

„Hej!“ zatřásla s ním a on omámeně procitl. „Co?“ „Mohl bys neusínat, když s tebou mluvím?!“ „Jasně, promiň.“ „Jen jsem říkala, že se na Madeiru můžeme klidně vykašlat a zůstat tady.“ Zopakovala mu svou nabídku, ale on se zatvářil zahanbeně. „Ale ne! Já to zvládnu! Jen pár minut a vyrazíme. A…“ „A usneš mi na člunu, jasně!“ Dokončila za něj a on raději zmlkl. „Ne, vážně. Nemusím ten ostrov vidět.“ Dodala pak rozhodně a Damon jí byl ve skrytu duše vděčný. Momentálně věděl totiž jistě dvě věci: Za prve, že mu bude trvat nejméně dvě hodiny, než bude schopný vstát z postele (spíš asi tak tři až čtyři!). A za druhé, že dalších minimálně padesát let brutálně zakousne každého, kdo v jeho blízkosti vysloví pojem „čokoláda“! Nahlas ale zamumlal jen: „Fajn, tak jak chceš.“ A už zase (nebo spíš pořád ještě) ospalý, jí položil hlavu na rameno. Elena ho s úsměvem objala a políbila na čelo. „Neboj, příště si vymyslím nějaké překvapení, které tě neodrovná.“ Dodala šeptem ale on jen něco zamručel a o pár vteřin později už o sobě zase nevěděl. A pak, že na vyřazení upíra je nejlepší sporýš!

Jenže Elena nevydržela moc dlouho jen tak ležet a relaxovat (Damon samozřejmě ano, protože už zase spal jako dřevo!). Po několika desítkách minut tedy tiše vyklouzla z postele a zavolala stevarda, který měl na starosti jejich apartmá. Ten jí na její přání poslal úklidovou četu, která (neštěstí bez řečí a rychle a tiše) zlikvidovala pozůstatky jejího včerejšího překvapení, uklidila kajutu a navíc jí donesla z místní knihovny něco málo proti nudě. Damon celou jejich návštěvu spokojeně zaspal a Elena se musela při pohledu na něj pokaždé smát. Vypadal tak roztomile a nevinně… Nechala ho být a vyrazila i s vybranou knihou na terasu. Nezaškodí mít pár minut jen pro sebe. Od okamžiku, kdy opustili Mystic Falls vlastně neměla vůbec čas na přemýšlení. Pohodlně se uvelebila na lehátko, natočené tak, aby když zvedne oči od knihy viděla na překrásné pobřeží Madeiry a na okamžik jen tak pozorovala desítky a stovky lidí, kteří se slunily na přilehlých plážích. Ani netužila být mezi nimi. Tady jí bylo dobře…

A vlastně jí bylo celkově dobře! Líp, než by čekala. Kdykoliv dřív byť jen pomyslela na to, že by se měla stát upírkou, naskakovala jí husí kůže. Představovala si život ve stínu, strachu a zoufalství a teď tu relaxuje na přímém poledním slunci na terase nádherného apartmá jedné z nejluxusnějších lodí světa! Ani se nemohla plést víc! Bála, se, že jako upír bude rozdávat jen bolest a nenávist a přitom se ještě nikdy necítila šťastnější a víc milovaná, než teď. Najednou se jí začalo stýskat po Damonovi. Byl jen pár metrů od ní, ale ona ho chtěla mít mnohem blíž! Měla by ho jít vzbudit a obejmout a líbat… Ale no tak! Okřikla se v duchu. Hezky ho nechá odpočívat, nejspíš to potřebuje a příště bude při chystání nějakého překvapení pro něj, víc přemýšlet! Donutila se sklopit oči ke knize, ale po chvíli marné snahy pochopit, o co v příběhu jde, si uvědomila, že se nějak nemůže soustředit. Nejdřív nechápala proč, ale pak jí to došlo. Už zase měla žízeň! No ano, ta touha po krvi byla maličkým stínem na tomhle dokonalém životě, ale ve skutečnosti o nic nešlo! Nikomu zatím neublížila a byla za to na sebe patřičně pyšná! Akorát tedy měla docela velkou spotřebu, co se týče transfuzních sáčků. Ani ne před čtyřmi hodinami vypila k snídani hned tři a teď? Teď už měla zase žízeň a čím víc se na ní snažila nemyslet, tím větší byla! Pokoušela se vydržet a potlačit ji, ale nakonec s povzdechem zaklapla knihu a vyrazila k chladícímu boxu.

Ani se nemusela chovat nějak tiše, protože pochybovala, že by Damona dokázala probudit, ale stejně to podvědomě dělala! Poslední co chtěla, bylo, aby jí přistihl, jak do sebe leje už čtvrtou porci krve! Opatrně box otevřela a poklekla k němu. Uvnitř byly úhledně srovnané plné transfuzní sáčky a v postranním oddílu zase zmuchlané prázdné. S povzdechem se natáhla pro jeden plný karmínové tekutiny a odtrhla pojistku. Hladově polykala doušek za douškem a přitom se snažila nemyslet na to, jak se její tvář znovu stahuje upířími rysy. Jenže ještě než se mohla plně oddat dokonalé chuti krve, byl sáček prázdný. Paráda! Žízeň měla pořád stejnou a další půl litr krve byl fuč! Měla by se asi vážně krotit! Jenže si prostě nemohla pomoct. Sice měli omezené zásoby, ale když bude zítra držet dietu, mohla by ještě jeden… Dřív než se plně rozhodla tiskla ke rtům další sáček a druhou rukou uklízela zmuchlaný obal toho prvního. Jenže i tenhle druhý došel nějak moc rychle! Klidně by si mohla dát ještě jeden, vždyť to Damon v tom množství stejně nepozná! A…

„Ahoj, copak tu děláš?“ Ozval se jí u ucha hlas toho, na koho právě její popletená mysl narážela a ona zděšeně nadskočila. Byla tak zabraná do manipulace s krví, že vůbec neslyšela, že se Damon vzbudil, vstal a přišel za ní do obýváku. Teď klečel stejně jako ona na koberci a překvapeně jí pozoroval. Naštěstí jí šok z tváře smazal onen lačný, upíří výraz, ale tesáky a narudlé duhovky zůstaly. „Co se děje? Vyděsil jsem tě? Promiň.“ Omlouval se honem a ona se konečně vzpamatovala a její tvář nabyla opět lidských rysů. „Ne! To nic, jen jsem se nějak zamyslela.“ Zamumlala honem a zaklapla box. „Jestli máš žízeň, tak si klidně dej.“ Usmál se na ní a ona se začala pomalu vzpamatovávat ze šoku. Proč se vlastně tak hrozně lekla? Nedělala přece vůbec nic špatného! A on by jí krev rozhodně nikdy nevyčítal? Měla by se sebrat!

„Ne, jsem v pohodě, jen jsem kontrolovala, kolik toho ještě máme.“ Odvětila klidnějším hlasem. No paráda a stejně mu lže! Měla by se nejen sebrat, ale i stydět! Ale Damon si ničeho nevšiml a něžně jí zezadu objal kolem pasu. „A co ty? Jak je ti?“ Vrátila se zpět k praktickým věcem a on jí laškovně políbil za ucho. „Báječně! Sice se mi pořád zatmívá před očima, při pouhé představě čehokoliv v čem je čokoláda, nebo kakao, ale to časem rozhodně přejde. Řekněme tak za dvacet, třicet let.“ Elena se sice znovu zastyděla, ale přitom se neubránila úsměvu. „No, jak myslíš. Sice jsem si chtěla uplynulou noc zase brzy zopakovat, ale pokud nechceš…“ Popíchla ho a on se na oko zamyslel. „No, copak o to, většinu nočních zážitků bych si zopakoval velice rád…“ Znovu jí přejel rty po šíji, ale pak zvážněl. „Miluju tě.“ zašeptal jí do ucha a ona se o něj spokojeně opřela. „I přesto, že nedokážu odhadnout adekvátní množství pralinek na jednoho upíra?“ Pípla a on se upřimně rozesmál. „Ano i přesto.“ Dodal pak a hýčkal jí v náručí.

„A copak jsi vlastně prováděla, když jsem byl mimo?“ Elena maličko zaváhala, ale pak vzpomínku na box před sebou zahnala a pokrčila rameny. „Četla jsem si na terase a tak.“ „Hm, to muselo být zábavné. A co budeme dělat teď? Je teprve jedna, takže jestli chceš, tak tu Madeiru ještě stihneme. A čestně slibuju, že na člunu ani nikde jinde neusnu!“ „No tak fajn,“ Rozhodla se Elena po chvilce přemýšlení a otočila se k němu čelem. „Já jsem připravená. Takže na sebe něco hoď a můžeme vyrazit.“ Objala ho kolem krku a letmo přitiskla své rty na jeho. „No, pokud se po tom, cos do mě narvala několik kilo čokolády, ještě do něčeho, co tu mám, vejdu, tak to rád udělám.“ Neodpustil si malé rýpnutí a ona jen zvedla oči vsloup. „Ale jdi ty…“ Zavrněla pak a něžně mu sjela dlaní z ramene přes hruď na stále stejně vypracované břicho. „Hej!“ Sevřel jí však Damon zápěstí dřív, než mohla pokračovat níž a přitáhl si její dlaň ke rtům. „Takhle tu Madeiru vážně nestihneme.“ Varoval jí rozverně a přitom jí letmo políbil hřbet ruky. Pak jí ale definitivně pustil a natáhl se ke svému kufru pro něco na sebe. Nechtěl Elenu ochudit ani o jediný zážitek na téhle cestě a Madeira nebyla vyjímkou!

A Elena byla nakonec ráda, že se na ostrov dostali. Moc toho sice už nestihli, ale projít se po pláži i po přístavu ano. A Damon jí dokonce zatáhl na nedaleké tržiště, kde se dalo koupit snad úplně všechno, včetně suvenýrů, charakteristických pro Madeiru a přilehlé okolí. A právě na ty se Damon zaměřil a tahal Elenu od jednoho stánku k druhému. Nejvíc jich tu bylo s proutěným zbožím, vínem, květinami a krajkami a právě u toho největšího s posledně jmenovaným strávili nejvíc času. Damon totiž trval na to, že si tu má Elena něco vybrat a ta se pořád nemohla rozhodnout, jestli se jí víc líbí krajkové ubrusy a prostírání, nebo dečky, kapesníčky a další ručně vyráběná díla. Po zdlouhavém vybírání, ale přeci jen našla to, co hledala…

Veliký černý krajkový šál, který stál neskutečně moc peněz, ale který byl prostě překrásný. Ne, že by svou nositelku nějak výrazně zahřál, protože ho tvořily skutečně jen umně splétané krajky, ale Elena na něm mohla oči nechat. „Líbí?“ Zeptal se Damon, když si všiml, co jí zaujalo a ona okamžitě přikývla. „Ale je příšerně drahý.“ Namítla potom. Byla zvyklá šetřit (nejvíc na sobě), ale on jen se smíchem mávl rukou. „Pro tebe není nic příšerně drahé,“ Zašeptal něžně a opatrně jí přehodil šál přes nahá ramena. „Hmm. Myslím, že ti sluší.“ Zhodnotil pak její vzhled a než mohla protestovat, už platil postaršímu muži, který měl stánek na starosti. „Děkuju.“ vypadlo z ní, když jí lehce objal kolem ramen a vydal se s ní dál po tržišti a on jí jen jemně políbil na tvář. „Nemáš zač.“ Elena sice chtěla protestovat, že rozhodně má, ale pak jí došlo, že to nejspíš nemá smysl a láskyplně přejížděla prsty po nádherné krajce.

Nakonec ale nebyl šál vše co si odnesla. Damon jí přemluvil ještě ke spoustě dalších věcí, včetně proutím opleteného zrcátka, několika lahví kvalitního místního vína a ve skle zatavené květině ze zdejších rozlehlých zásob. Takže se na loď vraceli až jedním z posledních člunů a než to všechno přenesli do kajuty, loď pomalu vyplouvala.  „Tak a co teď?“ Usmál se na ní Damon, když se společně dostatečně nabažili západu slunce, který pozorovali při vyplutí ze své soukromé terasy a vrátili se zpět dovnitř, ale ona se jen nadšeně spustila na pohovku a znovu si prohlížela všechno, co nakoupili. „No tak, nebudeš na ty věci přeci zírat celý večer. Co bys řekla na večeři v nějaké luxusní restauraci? Mají tu tuším čtyři. Nebo bys chtěla jít do baru? Včera jsem jich stihl ozkoušet jen pět z dvanácti a byla by škoda neprubnout i ty další? Nebo mám zase objednat vířivku?“ Vyjmenovával různé možnosti, ale Eleně se najednou nechtělo dělat vůbec nic. Ani nevěděla proč, ale z ničeho nic, na ní padla nějaká melancholická nálada. Bylo to jako blesk z čistého nebe, ještě před minutou se cítila báječně a najednou…

Asi z toho západu slunce (No, možná spíš z toho, že jí oči padly na chladící box a tudíž se jí už nějak nedařilo zaplašovat myšlenky na to její dnešní extempore s krví, jak to dělala celé odpoledne!). „To je fuk.“ Pokrčila raději honem rameny a roztržitě přitom hladila krajkový šál, rozprostřený přes opěradlo pohovky. Damon se ale s její odpovědí nespokojil a evidentně mu došlo, že se něco děje. V minutě seděl vedle ní a objímal jí kolem ramen. „Copak je? Děje se něco?“ jeho starostlivý tón jí dojímal. „Ne, nic. Jen…“ zaváhala, ale pak se k němu přitulila a položila mu hlavu na rameno. „Nemohli bysme prostě zůstat tady?“ Navrhla nesměle, protože se jí vážně nechtělo nikam ven a on jen nejistě pokrčil rameny. „No, jestli chceš.“ „Chci…“ „Vážně je všechno v pořádku?“ Nějak se mu její tón nelíbil. „Ano.“ „Nezlobíš se na mě, že jsme kvůli mně zmeškali tolik času na ostrově, že ne?“ Napadlo ho najednou, ale ona jen zaskočeně zavrtěla hlavou. „Vůbec ne! Technicky vzato to byla spíš moje vina a navíc je mi fuk, jestli jsem s tebou tady, nebo na Madeiře, nebo třeba na Marsu! To přece víš, ne?“ Damona její slova potěšila i trochu uklidnila, ale stejně jí raději pevněji objal a políbil na čelo. „Opravdu nejsi smutná?“ „Ne!“ odvětila rozhodně a raději zavřela oči, aby se nemusela dívat na box, který byl, jak věděla, plný krve a který jí lákal jako magnet! Ne! Nemůže mít přeci žízeň! Vypila dnes přeci sedm sáčků krve a to jí musí stačit! Určitě jí to bude stačit! Rozhodně…

„Pes, kterého uzdravíš, tě nikdy nekousne. To je hlavní rozdíl mezi zvířetem a člověkem.“ Mark Twain