FF: „Volba-část II“-14.Kapitola

Tak a je tu zase úterý (tenhle týden jsem si všimla, heč) a já mám pro vás další kapitolu povídky volba, jestli to tedy ještě pořád čtete :-) Ale snad ano a snad se vám bude líbit, protože tohle už je temné tedy docela dost a říkám rovnou, že to bude hroší. Jo jo, je to příběh o upírech a to nemůže být pořád jen selanka, ale romantika bude ještě taky, nebojte. Takže směle do toho a budu moc vděčná za komantáře. Další díl ve čtvrtek!

14.

„Eleno?“ „Hm?“ „Jsi v pořádku?“ Ucítila Damonovu něžnou dlaň na paži a trochu zaskočeně k němu vzhlédla. „Ano.“ Zamumlala a pokusila se vykouzlit úsměv, ale moc se jí to nepovedlo. Seděli spolu u kavárenského stolku na zadní palubě, ze které byl nádherný výhled na moře, jenže ona se svého luxusního karamelového laté ještě ani nedotkla. A Damonovi se to vůbec nelíbilo! Vytáhl jí sem, protože už nevěděl, co s ní má dělat a doufal, že jí mořský vzduch trochu probere, ale bohužel k tomu nedošlo. Byla stejně zamlklá a nesoustředěná jako předtím a ani jeho vtípky, které pečlivě vybíral a vymýšlel a které by jí kdykoliv jindy rozhodně pobavily, tentokrát nezabíraly.

Vlastně byla divná už od toho včerejšího návratu na loď, ale on tajně doufal, že jí to do rána přejde, jenže se zmýlil. Dokonce spolu prožili první společnou noc od jejich „svatební“ bez milování. Elena nejevila zájem o žádné intimní kontakty (což bylo u ni a zvlášť po včerejšku dost divné) a spokojila se jen s tím, že se k němu přitulila a usnula. Moc klidně ale nespala, dost sebou ze spánku házela a ráno vstala dokonce ještě dávno předtím, než jim stevard donesl bohatou snídani. Ale i té se sotva dotkla a její podivná nálada se nezměnila, ani když jí pak vytáhl do bazénu, do vířivky a na opulentní oběd v jedné z luxusních restaurací. A jemu už vážně docházeli nápady i trpělivost! Sice mu pořád dokola opakovala, že jí nic není, ale on samozřejmě věděl svoje. Něco se stalo a ona se s něčím trápila, jenže mu nechtěla říct o co jde a to se mu ani trochu nelíbilo! Musel to z ní nějak dostat!

„Tak dost!“ Ozval se tudíž rozhodně a ona znovu zmateně vzhlédla, jako by jí překvapilo, že tu s ní pořád je. „Mohla bys mi konečně přestat lhát a říct mi co se stalo? Udělal jsem něco? Zkazil jsem něco? Nebo proč se tváříš jako spící panna a vůbec se mnou nekomunikuješ?“ Zoufale rozhodil rukama a nervózně čekal na odpověď, ale dočkal se jen další unylé věty. „Nic jsi nezkazil.“ „No fajn, to jsem rád, protože si dávám vážně záležet!“ Zamručel a přisedl si blíž k ní. „Ale pokud za to nemůžu já, tak kdo? Nebo co?“ „Nic.“ Pokusila se ho znovu odbýt, ale on se nedal. „Eleno, tohle není nic! Jsi smutná a neříkej, že ne! A já nechci, abys byla smutná, lásko.“ Jeho hlas znovu zněžněl, ale Elena dál tvrdohlavě zírala do své vysoké sklenice s kávou. Co mu taky měla říct? Pravdu? Že je jí mizerně a že má příšerný strach sama ze sebe? To rozhodně ne! Ještě před čtyřiadvaceti hodinami byl celý svět naprosto perfektní a ona na terase snila svůj nádherný sen o dokonalém upířím životě, ale teď bylo všechno jinak! A příčinou byla samozřejmě zase jen ta její protivná žízeň! Nejen že nikam nezmizela, ale spíš se pořád stupňovala! Sice se jí snažila ovládnout a krotit (s vydatnou pomocí transfuzních sáčků), ale tohle úsilí jí stálo všechnu energii a ona k tomu prostě nedokázala hrát hru na šťastnou a spokojenou! Nebyla šťastná a současně jí neskutečně mrzelo, že je to na ní vidět. Damon se tolik snažil jí rozptýlit a ona přitom nedokázala myslet na nic jiného, než na to jak příšernou má žízeň a že se nesmí vrhnout po tepně žádného spolucestujícího! Nejradši by se zavřela do kajuty, ale to nešlo! „No tak! Pověz mi, co se děje?“ Ucítila Damonovo objetí a najednou jí její vlastní emoce zradily a jí po tváři sklouzla tichá slzy. Byla sice jen jedna, ale Damon jí samozřejmě nepřihlédl. „Miláčku? Neplač! No tak, copak se stalo?“ Přitáhl si jí do náruče a ona mu zabořila tvář do luxusní hedvábné košile a rozvzlykala se naplno.

Damon byl zmatený. Nejdřív se tváří, že jí nic nebaví a nezajímá, dokonce měl na okamžik pocit, že se na něj zlobí a teď se z ničeho nic rozpláče? To nebylo moc dobré! Nejspíš by jí měl vzít někam stranou, protože ostatní odporně šťastní spolucestující se po nich už začínali otáčet, takže jen mávl na číšníka, který vše zapsal na předem nahlášené číslo kajuty a vytáhl Elenu na nohy. „Neplač…“ Zopakoval jí něžně a táhl jí směrem k zábradlí na zádi. Konečně byli daleko od všech zvědavých očí a on jí donutil zvednout k němu tvář. Byla uplakaná a stažená žalem a on vůbec nechápal, o co tu jde. „Vysvětlíš mi, proč pláčeš?“ Začal opatrně, ale ona mu to pořád ještě neměla chuť říct. Vyvádí jako malá a přitom o nic nejde! Nebude mu přeci kazit dovolenou svou nenasytností. „Nic, jen…“ Horečně přemýšlela co říct a pak jí napadla spásná myšlenka. „Jen se mi stýská po domově.“ bylo to hloupé, pitomé a nepravděpodobné, jenže Damon tomu kupodivu uvěřil.

Jeho tvář zněžněla a on si jí znovu přitáhl do náručí. „Tak o tohle tu jde? Proč jsi mi to, proboha neřekla dřív? Já se tu celou noc a půlku dne užírám představou, že jsem něco pokazil a tobě se jen stýská?“ Z hlasu mu čišela úleva i soucit a Elena si mohla na chvíli oddechnout! Musí se sebrat! Tentokrát to uhrála, ale příště už jí Damon na něco takového jistě neskočí! „Je to hloupé, viď?“ Vzlykla a on se jen tiše rozesmál. „Ale vůbec ne, lásko. Jen jsi mě vyděsila, vážně jsem se bál, co s tebou je. A víš co?“ odtáhl se od ní a oči mu zářily nadšením. „Co?“ Sáhla do kabelky pro kapesník a utřela si oči. „Hned teď půjdu a seženu ti ten nejlepší notebook, který tu na lodi mají a zařídím ti expresní video most do Mystic Falls, co ty na to?“ Elena na něj nechápavě zírala, ale pak zmateně přikývla.

Koneckonců by nebylo tak špatné vidět zase Bonnie a Caroline a Ricka, který se už určitě vrátil a možná jí pak bude vážně líp! „Výborně, tak víš co? Běž napřed do kajuty, já jdu ten počítač z někoho klidně násilím vymámit a přijdu tam za tebou.“ Ani mu nestihla odpovědět a už vyrazil pryč. Ona se k odchodu ale moc neměla, tady na absolutní zádi lodi kromě ní vůbec nikdo nebyl a ona si tak alespoň na chvíli mohla oddychnout a nemyslet na to, že nesmí nikoho napadnout. Bylo to příšerně ubíjející, navíc musela vynakládat ohromnou energii i na to, aby udržela pod kontrolou svou tvář a to jí od začátku moc nešlo! Vlastně jí v tomhle upířím životě vůbec nic nešlo! Ovládat žízeň, upíří tvář, ovlivňovat lidi! Všechno jí stálo hrozně moc úsilí! Otráveně se opřela o zábradlí a maličko se jí zatočila hlava při pohledu dolů z výšky několika desítek metrů na lámající se vodní hladinu. Možná by tam měla skočit a měla by pokoj! Blesklo jí hlavou a pobaveně si vzpomněla na film Titanic, který si občas pouštěli s Caroline a Bonnie během dámských jízd a neskutečně se u něj bavily. Bylo to tak roztomile naivní! A ona tu teď stále přesně jako Rose! A její Jack Dawson byl v nedohlednu, přesto, že ani na minutku nepochybovala, že by pro ní stejně jako ve filmu ochotně skočil. Jo, skočil a pak by jí hrozně vynadal, co to provádí! Málem se rozesmála nahlas a bylo jí už opravdu o něco líp. Měla by vážně jít do kajuty. Odtrhla oči od vířící vodní pěny v hlubinách a přitáhla si blíž k sobě krajkový šál, který si včera koupila. Ano, půjde do kajuty a počká tam na Damona a pak se přestane chovat pitomě a bude si tuhle dovolenou zase užívat! Rozhodla a vyrazila směrem k jejich apartmá.

Elena sklesle ležela na lůžku a už zase měla výčitky svědomí! Sice se jí podařilo udržet veselou a odhodlanou náladu celou cestu až do jejich kajuty, a dokonce nikoho nenapadla, ale tady se její slabá vůle znovu projevila a ona prostě nesnesla pohled na chladící box plný krve, která jí tak šíleně lákala! Ikdyž se snažila odolat vrhla se na něj a tři transfuzní sáčky skončily prázdné a nacpané v postranním oddílu. A i pak se musela hodně přemlouvat, aby dokázala box zavřít, Proto se raději přesunula sem do ložnice, aby se na něj nemusela dívat a stejně nedokázala myslet na nic jiného! Sakra! Bylo to jako droga! Přeci už to měla pod kontrolou, tedy skoro, tak co je tohle za protivnou recidivu! Vážně to vůbec nechápala, ale neměla moc času o tom přemýšlet. Na chodbě se totiž ozvaly kroky a do kajuty po chvíli vstoupil Damon s notebookem pod paží.

Elena se vší silou přinutila nahodit úsměv, ale on se moc spokojeně netvářil. „Tak mám jednu dobrou a jednu špatnou zprávu.“ Začal dost tragicky a ona zbystřila. „Kterou chceš slyšet jako první?“ „No, asi tu dobrou.“ Plácla a on před ní na postel položil notebook. „Tak ta dobrá je, že tohle jsem vyžebral na místním IT technikovi, takže je to vážně dělo a můžeme si ho nechat, jak dlouho budeme chtít.“ „Hm, takže vyžebral, znamená ovlivnil. Jasně!“ Pokývala Elena vědoucně hlavou a pokusila se o další úsměv. „No a ta špatná?“ „No a ta špatná je, že mají už od rána nějaké problémy s wifi rozhraním, takže na celé lodi nejde internet a nepůjde minimálně do zítra, než zakotvíme v Malaze a on si tam sežene nějaké kdo ví co, čím to zpraví.“ Dořekl smutně, ale Elena ho jen vděčně objala. Vlastně zas tak moc netoužila po tom, v momentálním rozpoložení mluvit s někým z domova, takže jí to ani moc nevadilo. „Promiň, lásko. Dělal jsem co bylo v mých skromných upířích silách.“ Hladil jí něžně po zádech a ona rozhodně přikývla. „Já vím, to nic. Zítra je taky den, ne.“ „Takže už je ti líp?“ „Ano, bylo to jen takové chvilkové vzbouření emocí, znáš to.“ Mávla rukou a téměř slyšela, jak mu spadl kámen ze srdce. „Tak to jsem rád. Takže co bys řekla večerní návštěvě solária a pak nějakému drinku v baru?“ „Super.“ Nechtělo se jí sice nikam, ale co měla dělat?

Jenže pak Damon udělal něco, co jí mírně rozrušilo. Pustil jí, vstal a vyrazil do obývacího pokoje přímo k chladícímu boxu. „Když je řeč o drinku, tak mi došlo, že jsem vlastně nesnídal. Chceš taky?“ Zavolal přes rameno a díky bohu za to, protože Eleně při pouhé myšlence na nabízenou krev na okamžik probleskly na tváři upíří rysy, ale pak sebrala veškerou svou sílu a zhluboka se nadechla. „Ne, díky.“ Procedila skrz zuby a on si naštěstí ničeho nevšiml. Bezstarostně otevřel box, sáhl dovnitř, jenže pak se zarazil a Elena raději zavřela oči. Vypila toho od jeho minulé „kontroly“ tolik, že si prostě nemohl nevšimnout, kolik toho chybí! A ona teď bude muset buď s pravdou ven, nebo lhát! „Lásko? Ty sis tu brala nějakou krev, když jsem u toho nebyl?“ Obrátil se k ní a ona se (dokonce i pro ni!) bolestivě kousla do rtu….  Ale Damonův hlas ani výraz nebyly rozzlobené, jen nechápavé. I kdyby řekla ano, nic by jí jistě nevyčítal, jenže ona i přesto hbitě zvolila možnost číslo dvě. Lhát! „Ne.“ Vypadlo z ní co nejpřesvědčivěji a on bez jakéhokoliv podezření znovu mrkl do boxu. „To je zvláštní! Přísahal bych, že tu těch sáčků bylo minule víc… No nic, asi už blbnu.“ Pokrčil rameny a k její úlevě box zaklapl. Pak ale pohlédla na sáček v jeho ruce a okamžitě jí došlo, že musí pryč! „Půjdu do koupelny!“ vyhrkla okamžitě, jak se napřímil a sáhl na pojistku a zmizela tak rychle že jen překvapeně pozvedl obočí. Co je to s ní? Napadlo ho, ale neměl ani tušení, že se Elena radši uklidila, aby se nemusela dívat na to, jak on krev pije a ona nesmí! Nezvládla by to! A teď jí ještě čeká solárium a pak bar! Super!

A super to skutečně nebylo, protože Elena nedokázala celou dobu myslet vůbec na nic jiného, než na krev! Sice se šíleně snažila, hrála Damonovi spokojenou partnerku, ale uvnitř jí bylo pořád hůř a hůř! Solárium přežila jen tak tak a když se pak na skok vrátili do kajuty, aby se vhodně oblékli do baru (měla na to slušný výběr koktejlových šatů a zvolila si jedny kratičké fialové a k nim adekvátní ametystové šperky), naplno zklamala. Když Damon odešel do koupelny, podařilo se jí z boxu ukořistit další dva sáčky a i když hodně přemlouvala sama sebe, nedokázala je tam vrátit! Propašovala si je s sebou do koupelny, když se prohodili a tajně tam jeden z nich vypila. Prázdný obal pak spláchla do toalety a druhý si s obrovským sebezapřením schovala do kabelky. Možná se jí bude hodit. No a když ne, tak ho hezky vrátí do boxu a bude! Pak se chvatně oblékla, nalíčila a byla připravená! Když vyšla ven, Damon jí tak jako pokaždé, když si oblékla nový model, skládal komplimenty, ale ona ho ani moc neposlouchala. Prostě si nemohla pomoct! Nedokázala odpoutat mysl od krve a nedokázala to ani, když dorazili do zvoleného baru a usadili se u volného stolku.

„Tak co si dáš?“ Zeptal se Damon a ona jen pokrčila rameny. Věděla, co by si dala, ale to tady vážně nepodávali a koktejl Bloody Mary jí to těžko nahradí! „Nějaký koktejl, nebo vyzkoušíš něco ostřejšího?“ Pátral Damon v nabídce a ona si náhle vzpomněla na něco, co jí kdysi dávno řekla Caroline a ještě dřív i Stefan. Alkohol prý upírům pomáhá se zvládáním jejich krvavých choutek! Výborně! „Něco ostřejšího!“ Vyhrkla a Damon překvapeně pozvedl obočí. Pak ale odevzdaně sklopil oči k nápojovému lístku a začal jí vyjmenovávat všechny druhy whisky, burbonu, ginu, vodky a všeho dalšího možného co tu měli, ale ona ho po chvíli netrpělivě přerušila. „Co z toho má nejvíc alkoholu?“ Damon se tentokrát zatvářil už vyloženě šokovaně, ale pak jen pokrčil rameny. „Nevím, asi tahle whisky, nebo je minimálně z toho všeho nejkvalitnější.“ Ukázal na nějaký dlouhý název a ona přikývla. „Fajn, tak objednej celou lahev.“ Pokusila se nasadit koketní tón, ale přitom jí bylo dost mizerně! Všude kolem nich byli lidé a ona i přesto, že nechtěla a nesoustředila se na ně, slyšela tlukoty jejich srdcí a to, jak jim hluboko pod kůží pulzuje krev! Kruci! Co se to s ní jenom děje! Měla pravdu! Určitě měla! Dopadne stejně jako Stefan! Ach bože! Bože!

Damon jí ale naštěstí poslechl a obsluha sebou hodila, protože do několika minut před nimi na stole přistála lahev značkového alkoholu a dvě křišťálové sklenky. Damon lahev profesionálně otevřel a naplnil obě skleničky zhruba do třetiny nahnědlou kapalinou. Pak jednu podal nedočkavé Eleně a lehce ťukl svou o její. „Tak na naši plavbu.“ Usmál se a ona mu úsměv nervózně oplatila. Pak už ale na nic nečekala a obrátila sklenku do sebe. Chutnalo to celkem dobře (nebyla zrovna odbornice, takže jí ročník a stáří zrovna moc neřekly), ale špatné bylo, že necítila vůbec žádnou změnu! Její touha po krvi se ani trochu nezmenšila! Pořád jí myšlenky utíkaly k sáčku v její kabelce a ona se musela držet, aby ho hned tady nevybalila a nevypila! Sakra! Asi tohohle musí vypít víc! O hodně víc!

Jenže ani to nepomáhalo! Damon jí naprosto konsternovaně pozoroval, jak do sebe lije jednu sklenku tisícidolarové whisky za druhou a vůbec nechápal, o co jí jde! Už zase se chovala divně a to se mu vůbec nelíbilo! Paráda! Nejdřív s ním nemluví, pak dostane hysterický záchvat, že se jí stýská, potom se zase rozhodne vypít celý bar… Co bude příště? „Lásko, jestli se chceš jen opít, tak bych ti možná mohl objednat něco… No, méně vzácného! Ne, že by šlo o peníze, ale mé gurmánské srdce krvácí, když tě vidím takhle zacházet s tak luxusním zbožím.“ Pokusil se to všechno obrátit v žert, ale ona se zatvářila přímo zoufale. „Já vím, promiň!“ Pípla a odložila prázdnou sklenku tak vehementně, že s ní málem prorazila stůl. Jenže ona už nemohla dál! Její žízeň dostoupila vrcholu a ona najednou věděla, že když okamžitě nedostane krev, nedokáže dál kontrolovat svou tvář, což ale bude její nejmenší problém! V zápětí totiž zcela jistě napadne nedaleko sedící zamilovaný pár, jejichž rozechvěle tlukoucí srdce jí dráždila k nepříčetnosti a rozerve jim oboum během vteřiny hrdla.

„Eleno, co je s tebou?“ Ozval se znovu pátravě Damon, ale to už stála na nohou. „Promiň, ale musím si odskočit.“ zamumlala a zmizela tak rychle směrem toalety, že to málem ani on nepostřehl. „Eleno!“ zavolal za ní ještě, ale to už se dávno zamykala v kabince (spíš proto, aby nevyrazila ven a nevysála nějakou nešťastnici, která si bude u zrcadla pudrovat nos, než aby někdo nepřekvapil ji) a rvala z kabelky transfuzní sáček! Ještě třicet vteřin…dvacet…deset… Ano! Odtrhla pojistku tak prudce, až krev vyšplíchla na luxusní olivově zelené kachlíčky a přitiskla sáček k ústům. Lahodná krev jí zaplavila ústa a ona konečně vydechla úlevou! Bylo to jako nadechnout se po neskutečně dlouhém zadržování dechu! Polykala jeden doušek za druhým, ale bohužel až moc rychle byl sáček prázdný! Ne! Zoufale ho odhodila do mísy a stiskla tlačítko splachování. Ani v nejmenším neměla pocit, že by jí bylo líp, ale musela se vrátit k Damonovi! Další krev už stejně neměla, a on jí navíc bude určitě hledat! Zhluboka dýchala a dobrých pět minut zaháněla upíří tvář, než konečně odemkla a bez odkladů zamířila ven z toalet.

Damon pořád ještě seděl u stolku, ale tvářil se dost nejistě a možná i trochu rozzlobeně. „Co to proboha, mělo znamenat?“ Ozval se hned, jak klesla proti němu na židli, ale ona jen sklopila oči. „Nic.“ „Tohle bylo nic?! Co je to s tebou?“ Jenže ona nevěděla, co by mu měla říct! A navíc už jí zase otravovala ta všudypřítomná tlukoucí srdce, čerpající krev, kterou ona nemohla mít a nos jí sužovaly desítky rozdílných vůní oné karmínové tekutiny, která byla na dosah a přitom tak strašně daleko! „Slyšíš mě?!“ Damon nenápadně zvýšil hlas, ale to neměl! Eleniny napjaté nervy povolily a ona k němu vztekle zvedla hlavu. „Ano! Slyším tě! A co? Co má být? Co je ti do toho, co se se mnou děje? Je to moje věc!“ zavrčela (ano, doslova) a v náhlém záchvatu zlosti vstala ze židle. Ani nevěděla, proč na něj křičí! Nemohl za to, co se s ní dělo a ona se ve skutečnosti zlobila na sebe a ne na něj, ale byla tak popletená, že si musela na někom vybít vztek! A on byl bohužel nejblíž! „Ale já…“ začal šokovaně, protože její vzteklý tón ho dost šokoval, ale ona ho nenechala domluvit. Poslední zbytky jejího racionální uvažování zavětřily příležitost a ona se zhluboka nadechla, aby potlačila už už probleskující žilkování pod očima. „Nech mě prosím na chvíli na pokoji, ano?! Jdu do kajuty a ty za mnou nechoď! Chci být sama, slyšíš!“ Na konci dost zvýšila hlas, takže se k nim začínali okolo sedící lidé zvědavě otáčet, ale jí to bylo fuk! Musela odtud vypadnout! Hned! „Eleno, no tak…“ Pokusil se Damon ještě něco říct, ale ona už se otočila k odchodu a vyběhla z baru.

„Přátelství je součást lidského štěstí.“ Jan Werich