FF: „Volba-část II“-15.Kapitola

A máme tu čtvrtek a s ním i další kapitolku mojí povídky Volba. Tentokrát už otevřeně říkám, že v ději maličko přitvrzujeme a doufám, že se vám to bude líbit. Takže pěkné počtení, budu moc vděčná za komentáře a další díl v neděli (ale až pozdě večer)!

15.

Damon šokovaně zíral před sebe na napůl vypitou lahev značkové whisky a nechápal vůbec nic. Co se to kruci, s Elenou dělo? Ještě před chvíli si myslel, že je všechno v pořádku a že jeho milovaná je naprosto a dokonale šťastná, jenže teď se ukázalo, že se patrně mýlil. Ale proč tak vyvádí? A proč na něj křičí? Nic jí přeci neudělal! Nebo udělal? Zmateně si v hlavě přehrával poslední uplynulé hodiny, ale nenacházel vůbec žádný okamžik, kdy by jí řekl nebo provedl něco, co by se jí mohlo dotknout! A to v tom měl docela praxi, protože za tu dobu co jí znal, jí ublížil už tolikrát, že měl tendenci, vždycky když byla smutná, přemýšlet, co zase pokazil, ale tentokrát opravdu nepřišel vůbec na nic! Tak o co tu jde? A navíc mu řekla, ať za ní nechodí! Nejraději by za ní samozřejmě šel a vyříkal si to s ní, ale něco ho donutilo zůstat na místě. Dá jí alespoň pár desítek minut na vzpamatování a pak půjde za ní a zjistí, co se děje! Ano, přesně tak to udělá! „Pane? Přejete si platit?“ Ozval se nad ním hlas všímavé obsluhy, ale on jen zavrtěl hlavou. Mladý muž se nepatrně uklonil a zmizel a on znovu sáhl po lahvi před sebou. Teď panáka vážně potřeboval!

Elena se slzami v očích doběhla do kajuty a bylo jí úplně fuk, že její tvář se už v polovině cesty změnila na upíří. Nikoho naštěstí nepotkala (a naštěstí spíš pro něj, protože kdyby se s nějakým nešťastníkem střetla v úzké lodní chodbě, nejspíš by to nepřežil!), a tady na pokoji to už bylo jedno! Prudce za sebou zabouchla dveře a opřela se o ně. Tiše vzlykala a bylo jí strašně. Příšerně jí mrzelo, že na Damona tak hnusně vyjela a křičela na něj a… Rozplakala se naplno a klesla na podlahu! Nezasloužil si to! Nic jí neudělal! Za všechno co se dělo si mohla sama a hlavně za to mohla ta příšerná žízeň, která jí stahovala útroby a neustále jí tlačila zuby z dásní, až to bolelo. Proč? Proč jen se s ní tohle děje? Přeci to vypadalo tak nadějně! Stačily jí tak ty tři sáčky krve na den a když je dopila, bylo jí fajn, jenže teď najednou mohla pít sebevíc a stejně měla pořád stejnou žízeň! Krev v ní mizela jako v bezedné jámě, ale její tělo pořád strádalo a ona to vůbec nechápala! Tohle se přeci žádnému upírovi, kterého znala, nebo o kterém slyšela, nestávalo! Ani Stefanovi ne! Tak co to s ní jenom je?!

Plakala a plakala a trvalo jí neskutečně dlouho, než se jí podařilo vyškrábat na nohy a dovléct se do koupelny. Ani nevěděla proč to dělá, ale potřebovala se něčím zaměstnat! Osprchovala se, odlíčila, rozčesala si vlasy a oblékla si bílou saténovou noční košilku, kterou bez valného zájmu vydolovala z kufru! Bylo jí fuk co má na sobě a bylo jí vlastně fuk, úplně všechno! Žízeň a touha po krvi jí ničily a ona nedokázala myslet na nic jiného, než na to, jak je utiší! Ale jak toho měla docílit? Vypila během necelých dvou hodin další dva sáčky a zcela bez jakéhokoliv efektu! Tak co má ještě udělat? Má pít víc? Stejně to nepomůže! Mohla by vypít celý ten kufr a nepomohlo by to! Kreatuře jako je ona by to asi bylo pořád ještě málo! Klidně to může zkusit, nic se nezmění. Hystericky vzlykala, ale její podvědomí už jí zase táhlo k chladícímu boxu v obývacím pokoji. Bylo jí příšerně a navíc se jí z toho všeho začínala nepříjemně točit hlava. Upírům by se neměla točit hlava, ne? Ale neměla čas o tom přemýšlet, klesla na kolena vedle boxu a otevřela ho tak vehementně, že poškodila jeden z pantů. Ale bylo jí to jedno! Bez rozmyslu sáhla po prvním z hromady sáčků uvnitř, roztrhla ho a přitiskla k ústům! A pak další… A další. A další!

„Platím!“ Ozval se rozhodně Damon, když mu hodinky ukázaly, že Elena odešla už víc než před hodinou a obsluha byla v mžiku u něj. Bez prodlení zaplatil, popadl sako, přehozené přes opěradlo židle a vyrazil směrem ke kajutě. V hlavě se mu odehrávaly všechny možné i nemožné scénáře toho, co bude následovat, ale ani jeden z nich, se ani zdaleka neblížilo tomu, co skutečně našel! Vlastně to začalo už na chodbě! K apartmá to bylo ještě několik metrů, ale on už naprosto neomylně ucítil… Krev! A hodně krve! Sakra! Prudce otevřel dveře, připravený na to, že uvnitř najde nějakého ubohého spolucestujícího nebo stevarda, ale to co spatřil ho přikovalo k podlaze. V celém apartmá svítila jen jedna jediná titěrná lampička v obýváku a i ta stačila na to, aby osvětlila hrůznou scénu na koberci. Uprostřed místnosti ležel převržený chladící box, jehož víko viselo jen na jednom jediném nepoškozeném pantu, všude na koberci se válely plné, prázdné i načaté sáčky s krví a mezi tím vším klečela Elena a tiše vzlykala. A pohled na ní byl sám o sobě dost děsivý, protože její, původně pravděpodobně sněhově bílá, noční košilka byla celá potřísněná karmínovou krví a krev měla i na rukou a dokonce i ve vlasech!

„Pane bože!“ vypadlo z Damona spontánně, a co nejrychleji za sebou přibouchl dveře do chodby. Tohle vážně nemusel nikdo další vidět! Elena si ho nejspíš všimla až teď, protože k němu malátně zvedla hlavu a rozplakala se ještě usedavěji. Cítila se tak příšerně a teď se navíc ještě tak strašně moc styděla! Damon jí neměl takhle najít! Jenže našel a teď na ní totálně šokovaně zíral a nemohl uvěřit vlastním očím. „Co se tu proboha stalo?“ zašeptal zděšeně, ale ona jen hystericky zavrtěla hlavou. Nemohla mu to říct! Nedokázala vůbec promluvit a i kdyby dokázala, jak mu měla vysvětlit, že se vrhla na veškeré jejich krevní zásoby a pila tak dlouho, dokud jí nebylo zle a dokud neměla pocit, že jí praskne žaludek a přitom měla pořád tak šílenou žízeň! Její touha po krvi nikam nezmizela a přitom jí z té šarlatové záplavy kolem bylo až špatně!

Damonovi ale pomalu začínalo docházet, že jeho láska je v šoku a že jí musí nejdřív ze všeho uklidnit a trvalo mu jen zlomek vteřiny dojít k ní, klesnout vedle ní na zakrvácený koberec a pevně jí obejmout. Elena se nebránila a zmučeně mu zabořila uplakanou tvář do košile. „Jen klid lásko, to nic. Už je to v pořádku, jsem u tebe.“ Konejšil jí něžně ikdyž sám měl co dělat, aby nepropadl panice! Elena se evidentně z nějakého důvodu zcela přestala ovládat, ale on neměl nejmenší tušení, proč by něco takového dělala! Myslel si, že už je v pohodě! Že to celé nutkání ohledně krve už překonala, jenže se evidentně mýlil. A tohle navíc… To bylo naprosto příšerné! Nikdy nikoho neviděl udělat něco takového! Ani Stefana ne! Tohle byl naprosto nekontrolovatelný divoký akt, který on vůbec nechápal a který ho neskutečně děsil! Co se to jen s jeho láskou dělo? Slíbil jí, že jí provede všemi taji upířího života, ale teď by sám potřeboval poradit! Co s ní měl dělat? Jak jí měl pomoc? Navíc si uvědomoval, že se v jeho náručí třese a to nebylo moc obvyklé! Co to s ní jen je!?

„Omlouvám se!“ Vypravila ze sebe v ten okamžik Elena a on jí jen něžně pohladil po vlasech. „To nic, já se na tebe přece nezlobím!“ „Nechtěla jsem na tebe křičet a tohle…“ bezmocně se rozhlédla kolem, „…jsem taky nechtěla!“ „Já vím, pššt.“ „Ne, nevíš!“ Zasténala hystericky a ve stále jasně rudých očích se jí mihlo zvláštní, fanatické světlo! „Nevíš vůbec nic!“ „No tak mi to pověz…“ Zkusil to opatrně a ona se hystericky zasmála. „ Pověz? No tak fajn! A kde mám začít? U toho, že už od včerejšího poledne mám příšernou, neutuchající žízeň? Nebo že jsem si tajně brala pořád další a další sáčky a stejně to nepomohlo? Nebo že jsem si teď musela vzít jeden s sebou do toho zatraceného baru, abych tam někomu neskočila po krku!? A pak… Pak jsem na tebe křičela a utekla sem a provedla tady… Tohle!“ Hlas se jí zlomil a ona se znovu rozplakala.

Damon přitom vůbec nemohl uvěřit vlastním uším, ikdyž to dávalo docela smysl! Tak o tohle tu tedy šlo? Proto byla od včerejška tak zamlklá a chovala se tak odtažitě? Žádný stesk po domově, ale tohle?! Bože, jak jen si toho mohl nevšimnout? Připadal si jako zaslepenej idiot! Vždyť to bylo tak jasné… Jenže on tak často zapomínal, že Elena už není člověk. No a takhle to dopadlo… Měl jí přeci být oporou, a když ho nejvíc potřebuje, tak on vůbec nic neví! „Proč jsi mi to neřekla, lásko.“ Zašeptal zlomeně a ona jen zavrtěla hlavou: „Protože se za to stydím! Vůbec nevím co se to se mnou děje, ale stydím se za to a je mi to hrozně líto! Asi jsem měla vážně radši umřít a nekomplikovat tobě ani nikomu jinému život!“ Poslední větu skoro křičela a on jí znovu pevně objal. „To neříkej, slyšíš! Už nikdy nic takového neříkej! My to spolu zvládneme! Uvidíš…“

Její slova ho upřimně vyděsila, ale přitom neměl nejmenší tušení, jak by tohle mohli zvládnout. A Elena nejspíš uvažovala podobně. „A jak to chceš zvládnout? Copak víš co se mnou je? Copak někdy nějaký upír dělal a cítil to, co já? Já nevím co to je, ale moje tělo se asi zbláznilo! Pořád chce krev a přitom jí odmítá! Vypila jsem nejméně deset sáčků a už je mi z toho až zle a stejně to nepřechází!“ Tiskla se k němu a on jí něžně hladil po zádech a nenapadalo ho vůbec nic, co by jí měl říct. Třásla se a plakala a bylo vidět, že je jí vážně zle, ale on jí neuměl pomoct! To co popisovala, bylo nové! To nikdy nezažil a nikdy o tom ani neslyšel! Že by upíří tělo odmítalo krev? Že by jí nedokázalo adekvátně zpracovat a toužilo pořád po další a další? To přeci byla hloupost! Upíří metabolismus se takhle nechoval! Zvlášť s lidskou krví! Pochopil by to možná u zvířecí, protože to byla jen náhražka a někdy tam k podobným věcem docházet mohlo, zvlášť třeba při proměně zvířecí krev přesně takhle nezabírala, ale lidská? Jak jen…

A pak ho náhle něco napadlo! Jako blesk z čistého nebe se mu v hlavě objevila myšlenka, která ho totálně šokovala, ale naprosto dokonale seděla! Vůbec ho to nikdy předtím nenapadlo, protože se to nikdy u nikoho, koho znal, nebo o kom slyšel, takhle nestalo, ale co když… Co když byl pes zakopaný právě v tom, o čem teď přemýšlel? V Elenině přeměně! Pořád zapomínal, že je jen pár dní stará, takže se její tělo vlastně ještě zcela z přeměny nevzpamatovalo a co když… Bylo to bláznivé a šílené, ale dávalo to smysl! Proto nedokázala být v blízkosti lidí! Proto pořád pila a pořád měla žízeň, a proto napadla jeho samotného! Její tělo totiž nechtělo tuhle konzervovanou krev! Ono chtělo něco jiného! Elena totiž jako upír něco zásadního ještě nikdy neudělala! Nikdy se nenapila čerstvé lidské krve! Ne ze sáčku, ale přímo z tepny! A to byl ten rozdíl! Ta novinka oproti jakémukoliv upírovi, kterého znal! Dokonce i Caroline již čerstvou lidskou krev několikrát ochutnala, ale Elena ještě nikdy! Byla už skoro týden stará a přitom ještě nikdy nepila z člověka! A to bylo asi… Špatně! Ano, bylo to moc špatně a jeho to náhle vyděsilo! Tak moc jí chtěl chránit, aby si náhodou něco nevyčítala a přitom ho vůbec nenapadlo, že by to její tělo nemuselo zvládat! A když to nezvládalo, jako že nezvládalo, mohla by klidně… Umřít! Ale to on nedovolí! Nikdy!

„Eleno!“ vyhrkl a ona k němu zvedla rozostřený pohled. „Lásko, já už asi vím co ti je!“ Šokovaně na něj pohlédla, ale přitom měla v očích zvláštní naději. „Co?“ „To nic, neboj, napravíme to!“ Neměl čas ani chuť jí to teď vysvětlovat a musel navíc jednat rychle! Sice nejspíš akutně nic nehrozilo, ale on měl o ní vážně strach! Určitě se nemýlí! Ani si nepřipouštěl, že by mohl! Ten problém je tady a on ho vyřeší! Hned teď! A Eleně bude zase líp a nebude myslet na vlastní smrt a na podobné příšerné věci!

Aniž by Elenu pustil, sáhl do kapsy pro mobil a vytočil známé číslo. „Prosím, pokojový servis.“ Ozvalo se na druhé straně a on se zhluboka nadechl. „Pošlete mi do apartmá číslo šest někoho na úklid! Hned! Moje žena tu… Převrhla lahev vína!“ „Ovšem pane, hned to bude.“ Ozvalo se a on bez prodlení zavěsil. Elena na něj však jen nechápavě civěla a vůbec jí nenapadalo, proč sem proboha tahá někoho na úklid! Tuhle spoušť budou asi stěží vydávat za rozlitou lahev vína! „O co jde?“ ozvala se, ale on jí něžně přitiskl ukazováček na rty. „Pššt, to nic. Pomůžu ti! Zase ti bude dobře, uvidíš.“ Elena sice ničemu nerozuměla, ale tak moc mu chtěla věřit! Vážně se cítila hrozně a nepomáhalo ani jeho obětí, které jí znovu ochotně poskytl. „Bude to dobré, uvidíš.“ Povzbuzoval jí přitom, ale současně se už odhodlával k tomu, co se teď mělo stát. A mělo se to stát brzy, protože vzápětí se ozvaly kroky na chodbě a nesmělé zaklepání na dveře. Lodní společnost si VIP hosty vážně hýčkala a nenechávala je čekat! A to bylo tentokrát vážně dobře!

„Dále!“ Zavolal Damon a než se mohla Elena vzpamatovat a zarazit ho, vyrazil vpřed a v minutě stál u dveří, do kterých právě vstoupila mladá, křehká pokojská s čistící sadou v ruce. Pohled jí samozřejmě okamžitě padl na spoušť v obýváku a na zakrvácenou Elenu na stejně zřízeném koberci, ale než mohla vykřiknout, Damon jí pevně svíral obě paže a upřeně jí hleděl do očí. „Nesmíš křičet a musíš udělat všechno, co ti řeknu!“ Ovlivnil jí možná až zbytečně silně a když zůstala omámeně stát uvolnil jednu ruku a zabouchl za ní dveře. Pak sebral dívce z rukou úklidové prostředky, zahodil je a postrčil jí směrem k Eleně. Ta ale jen šokovaně hleděla: „Co to má znamenat? Co to děláš?“ Vzlykla, ale Damon neodpověděl. Stáhl děvče na podlahu, pevně jí zezadu objal (přesto, že se vůbec nebránila) a odhrnul jí plavé vlasy z hrdla. A Eleně konečně došlo, o co tu jde a oči se jí i přes šílenou žízeň rozšířily hrůzou. „Ne! To ne“ To neudělám!“ Bránila se zoufale a odtáhla se od dívky tak daleko jak jen mohla, ale Damon se zatvářil doslova útrpně. „Ano, uděláš. Musíš! Eleno, tvoje tělo ti dává jasně najevo, že potřebuje alespoň jeden doušek čerstvé krve! Nic to není, uvidíš.“

Přemlouval jí, nechal pokojskou pokojskou a přitáhl vzpouzející se Elenu blíž k sobě. „Ne! Já nechci!“ Sténala zlomeně, ale přitom to byla lež. Krev té dívky byla tím prvním a jediným, co teď chtěla, ale to přece nešlo! „Zabiju ji.“ Pokoušela se Damonovi vykroutit, ale ten jen prudce zavrtěl hlavou. „Nezabiješ ji! Nedovolím to! Jen se z ní napiješ nic víc. Pomůžu ti, bude to snadné, uvidíš.“ Jeho hlas zněžněl a objevil se v něm prosebný podtón. „Eleno, lásko, prosím… Potřebuješ to, jinak ti bude pořád hůř! A pak…“ odmlčel se, ale jí došlo, co si myslí, že se stane pak. A podle toho, jak jí bylo tomu i věřila, přesto však měla pořád ještě zábrany. „Já nechci!“ Plakala hystericky, ale on si jí na pár vteřin přitáhl do náruče a něžně jí políbil. „Prosím… Jen jeden doušek.“ Přemlouval jí láskyplně a ona téměř proti své vůli pohlédla na netečnou dívku, která jen tupě zírala před sebe.

Možná by mohla… Jen pár kapek… Damon zachytil její zaváhání a hbitě přitáhl děvče mezi ně. Elena ještě jasněji zaslechla její srdce a krev proudící hluboko pod její kůží a byla definitivně ztracená. „Ale já nevím jak?“ Zasténala a Damonovi spadl kámen ze srdce. Tohle bylo vážně to nejmenší! Protentokrát jí pomůže a pak jí naučí, jak na to! Hlavně, že už se nebrání! „Jen klid, pomůžu ti.“ Pevněji objal jednou rukou kolem pasu netečnou pokojskou a druhou Elenu a pak se sklonil k dívčině odhalenému hrdlu. Upíří tesáky mu poslušně vyklouzly z dásní a on je, tak jako už tisíckrát, nechal projet kůží své oběti. Snadno našel vhodnou žílu (tepnu rozhodně ne!) a uvolnil Eleně cestu ke krvi. Pak se od dívky odtáhl a jeho tvář znovu nabyla lidských rysů. „Tak, jen do toho.“ Povzbuzoval Elenu, která fascinovaně zírala na úhlednou ránu na dívčině hrdle, ale pořád se ještě trochu třásla. „To zvládneš. Prostě jen přitiskni rty k její kůži. Nic na tom není, lásko.“ Šeptal něžně ale nekompromisně a Eleně definitivně povolily nervy. Zhluboka se nadechla, naklonila se a přitiskla ústa k dívčině krvácející ráně.

Bylo to vlastně podobné, jako s transfuzním sáčkem, ale přitom… Naprosto odlišné! A dokonalé! Krev, které jí pomalu vtékala mezi rty, byla nepopsatelně lahodná a nemohla se s tou konzervovanou vůbec rovnat! Elena okamžitě cítila, jak se jí dělá líp a jak její žízeň ustupuje a přitiskla se k dívce ještě blíž. „Výborně, miláčku.“ Pochválil jí Damon, ale přitom nezapomínal sledovat dívčin tep. Nemohl dovolit, aby jí Elena zabila! Na té holce mu houby záleželo, ale za prve by měli velký problém s jejím mrtvým tělem a za druhé by to Eleně neskutečně ublížilo! Stačily tyhle šoky, které musela překonat! Proto naprosto neomylně poznal, kdy už má ta omámená holka dost a pevněji sevřel Elenu kolem pasu. „To už stačí, lásko.“ Zašeptal, jenže to nemělo žádný efekt. „Eleno? No tak, pusť ji! Ubližuješ jí!“ Snažil se jít na to logicky, ale opět bídně selhal. Elena ho vůbec nevnímala a jediné co pro ní teď mělo nějaký význam byla krev, tišící její žízeň!

Nakonec tedy Damonovi nezbylo nic jiného, než jí od té pokojské násilím odtrhnout. Musel pořádně zabat, a dost nevybíravě rozplést Eleniny ruce, které dívku svíraly kolem pasu, ale podařilo se a jejich společná oběť klesla bezvládně k zemi. „Ne!“ Bránila s omámeně Elena, které chvíli trvalo se vzpamatovat, ale Damon jí držel pevně. „Jen klid! Slyšíš! Dýchej.“ Nařizoval jí, ale přitom jí nepřestával něžně hladit po vlasech. Nechtěl jí ubližovat! A ono to skutečně zabralo! Eleniny upíří rysy v zápětí zmizely a náhle byla zase sama sebou. „Bože!“ vyhrkla při pohledu na bezvládnou pokojskou. „Zabila jsem jí!?“ Její hlas posílila další vlna hysterie, ale Damon jí donutil k němu zvednout oči.„Ne! Ne, miláčku, nezabila. Je jen v bezvědomí. Bude v pořádku.“ Utěšoval jí okamžitě a ona vydechla úlevou. Páni, dokázala to! Poprvé v životě se napila z člověka a dokázala ho nezabít! Tedy Damon jí dokázal od něj odtrhnout, ale i to byl docela výkon, na to, jakou žízeň měla…  Teď však už skoro žádnou touhu po krvi necítila! Konečně!„Jak je ti?“ Vyrušil jí z myšlenek Damon, ale ona jen tiše přikývla. Bylo jí dobře. Opravdu! S žízní zmizelo i točení hlavy a nevolnost a bylo jí zase naprosto skvěle. Tedy… V mezích možností..

„Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání.“ Mark Twain