FF: „Volba-část II“-17.Kapitola

Tak a máme tu úterý a s ním i další kapitolu mé povídky Volba. Moc všem děkuju za krásné komentáře k minulé části a doufám, že i tahle se vám bude líbit. Užijte si ji a další díl ve čtvrtek (ale možná až navečer)!

17.

„Hlavně nebuď nervózní!“ „Já nejsem nervózní!“ „Ne? Tak se podívej co děláš.“ „Kruci!“ Elena překvapeně skopila oči a zjistila že zcela nevědomky drtí okraj dřevěného sedadla motorového člunu, který je převážel z lodi do přístavu, a ruku má už dávno plnou perfektně nalakovaných třísek! Paráda! Vážně by se měla sebrat! Jenže Damonovi se to řekne! Nebuď nervózní! Když ona si prostě nemohla pomoct! Bylo jí pod psa už od rána. Snídaně se skoro ani nedotkla a pak když se oblékala, tak se jí tak třásly ruce, že si z krátkých propínacích letních šatů utrhala několik knoflíků! Musela si vzít jiné a pro jistotu si je nechala zapnout od Damona, protože tyhle se jí vážně líbily a zip na nich nevypadal moc bytelně! „Jen klid! Zvládneš to!“ Šeptal jí do ucha a jemně jí ovinul paži kolem ramen. „Neodložíme to ještě?“ Zakňourala prosebně, ale on byl neoblomný. „Ne! Musíš si to přeci vyzkoušet v praxi.“ „Zkoušela jsem to na tobě…“ „Ano, lásko, ale to bylo jen cvičení, teď to musíš prubnout naostro!“ Vysvětloval jí a ona byla čím dál tím víc vyděšená.

Všichni kolem nich se těšili do Malazkého přístavu na nákupy a procházky, ale je čekal… Lov! Ani na to slovo nechtěla myslet! „A nemohla bych se dát na králíky a veverky, jako Stefan!“ Nadhodila roztřeseně, ale Damon jen zvedl oči vsloup. „Prosím ne! Jeden šílenec v naší rodině stačí!“ Elena na něj po očku mrkla, ale i přes vážnost situace jí nemohla tahle jeho formulace nepotěšit. Rodina. Znělo to hezky a vlastně… Technicky vzato, sice nebyla jeho skutečnou ženou, ale patřila k němu. A ke Stefanovi taky! Akorát že teď by to vážně neměla řešit a ani na to myslet! Okřikla se v duchu a snažila se zhluboka dýchat. Nic to není! Nic to není! Opakovala si v duchu, ale když pak člun přirazil k molu, Damon jí musel pomoct vystoupit. Sama by asi skončila ve vodě, jak příšerně se jí třásla kolena. „No tak, uklidni se! Nebo omdlíš uprostřed lovu!“ Zasténal jí zoufale do ucha, protože už vážně nevěděl co s ní a táhl jí směrem do staré části města. Jednou už tu byl a věděl, že přesně tam jsou úzké křivolaké uličky, plné temných zákoutí, které potřebují. Pomalu se proplétaly davem a Elena si vůbec nedokázala představit, jak v tomhle budou lovit! Byly tu desítky a stovky lidí! Obchodníci, turisté, průvodci… Ale Damon věděl kam jde a po chvíli začala masa lidí opravdu řídnout. A po dalších asi deseti minutách už jen občas potkali nějaké domorodce, nebo skupinku zbloudilých turistů.

Elena byla stále nervóznajší (jestli to tedy ještě šlo), ale musela uznat, že Damon měl s těmi temnými uličkami skutečně pravdu. Tma tu tedy vážně byla, protože ulice tu byly tak úzké a domy tak vysoké, že slunce k chodníku téměř neproniklo. Šero, dusno a nepříjemně se rozléhající kroky se jí moc nelíbyly, ale pak si uvědomila, že ona tu rozhodně není ten, kdo by se měl bát! Naopak! Jiní by se měli bát jí… Skutečně teď míjeli jen sem tam pár lidí a Damon se zhluboka nadechl. Byla to docela nepříjemná práce i pro něj, protože nechtěl, aby Elena něco pokazila, ale jinak to nešlo. Bude vážně rád, až tohle budou mít zdárně za sebou! Nějaký mrtvý domorodec by ho sice netrápil, ale věděl, že jí by trápil určitě. „Tak myslím, že tady to půjde. Takže, jak jsem tě to učil?“ Obrátil se k ní a ona se cítila jako žačka před tabulí. „Nejdřív…Vybrat oběť!“ Pípla a on jí odměnil spokojeným úsměvem. „Výborně, tak co myslíš?“ Kolem nich nebylo moc lidí, ale ona se i tak rozhlédla velice pomalu a pečlivě. Pár kroků od nich na schodech jednoho domku seděla dvě děvčata. Stěží desetiletá, takže ty Elena zavrhla hned! Damon jí sice říkal, že děti rozhodně nejsou vhodnou kořistí, ale i kdyby byly, ona by jim určitě ublížit nedokázala! Tak dál. Koho tu máme? Stařenku prodávající nějaké ovoce-no to vážně ne. Pak párek mladých milenců-dvojice nebrat. Trojici mužů středního věku, kteří se nejspíš vracejí z práce-skupiny nepřicházejí v úvahu, zbloudilou turistku, zoufale zírající do mapy-no, ta by možná…

„Co támhleta?“ Šeptla Elena a nenápadně mávla rukou k ženě studující plán města, ale Damon zavrtěl hlavou. „Turisti jsou celkem riziko. Ve velkým metropolích jako Paříž, nebo Řím samozřejmě ne, tam jsou naopak ideální, ale tady by jí mohl brzy někdo hledat a ztropil by poprask, kdyby jí nenašel.“ „Ale on jí najde!“ zajíkla se Elena, která nechtěla ani pomyslet na to, že si možná právě vybírá někoho, kdo zmizí beze stopy, ale Damon jen protočil oči vsloup. „Jistě, že ano! Ale ne hned! Bude se muset nejdřív vzpamatovat! Tak dál.“ Elena se odevzdaně vrátila k tipování obětí a konečně jí oči padly na někoho, kdo by se jim hodil. Mladá, asi dvacetileté dívka, dle oblečení evidentně domorodka, si právě u stařenky kupovala nějá jablka a mango a vypadala skutečně nadějně. „A tamta?“ Navrhla Elena s pohledem upřeným na svou potencionální oběť a Damon se usmál. „Bingo! Ta bude dobrá, no tak… Co je krok dvě?“ „Zapříst hovor a vylákat jí stranou od lidí.“ Zašeptala a hlas se jí trochu třásl. „Do toho, miláčku.“ Přikývl Damon a už táhl Elenu, která se sotva držela na nohou směrem k vytypovanému děvčeti.

„Slečno?“ pípla Elena, když jí znatelně rýpl pod žebra a dívka se k nim s milým úsměvem otočila (díky bohu, uměla anglicky!). „Ano?“ „Já…já…“ Koktala Elena a najednou si v hrůze uvědomila, že neví, co jí chce říct! Prosím, mohla byste se mnou jít stranou, abych vám mohla pít krev, asi těžko! Mohla by jí sice ovlivnit, ale na to se nějak moc necítila… „Já…“ Pokračovala nerozhodně a vrhla zoufalý pohled na Damona, který protočil oči, ale naštěstí se ujal hovoru sám. „Promiňte, že vás obtěžujeme, ale já a moje žena jsme se tu nějak zamotali, nemohla byste nám ukázat kudy do přístavu?“ Řekl sladce a připojil svůj neodolatelný úsměv a dívka samozřejmě okamžitě roztála (jak by taky ne!). „Ale ovšem, tady se ztratí každý! Není to odtud daleko. Tudy prosím…“ Vydala se napřed do jedné postraní uličky, s čímž Damon samozřejmě počítal (tady vysvětlovat cestu nestačilo) a oni jí hbitě následovali. „Seber se.“ Šeptl přitom Eleně do ucha a ona se zhluboka nadechla. „Až budeme z dohledu hlavní ulice, víš co máš dělat?“ Dodal ještě a ona roztřeseně přikývla. „Ovlivnit a zatáhnout někam do stínu.“ Zopakoval jí to ještě jednou pro jistotu a docela ho zamrzelo, že jí musí učit zrovna tenhle způsob! Byla jich spousta příjemnějších, ale tohle byl základ. „Ale co když to nezvládnu?“ Odvětila Elena přiškrceně, ale on jí jen stiskl ruku. „Zvládneš to, miláčku!“

„Je to opravdu jen kousek.“ Ozvala se v tu chvíli dívka a Elena defintivně pochopila, že musí jednat. Pustila Damonovu ruku, vyrazila vpřed, srovnala krok s dívkou a náhle se postavila před ni. „Co se…“ Začalo děvče nejistě, ale Elena jí pevně sevřela paže nad lokty, tak jako Damon včera té pokojské a zadívala se jí přímo do očí. Soustředila se jako snad ještě nikdy a zhluboka se nadechla: „Nekřič, neutíkej a neboj se!“ nařídila své oběti a s úlevou sledovala, jak se jí rozostřuje pohled a jak dívka spouští ruce podle těla a na tváři se jí objevuje zasněný vzdálený úsměv. „Výborně!“ vyhrkl Damon a pomohl jí dívku odtáhnout do nedalekého tmavého průjezdu. Tam jí za hromadou pytlů u zdi stlačil do kleku a Elena se svezla vedle ní na zem. „Tak a teď do toho. Ničeho se neboj a udělej to přesně tak, jako včera v noci.“ Povzbuzoval jí Damon a jedním uchem stále poslouchal, zda se nikdo neblíží. Ale neblížil a oni měli téměř ideální podmínky!

Elena ještě chvíli nejistě klečela, vedle omámené dívky, ale pak se zhluboka nadechla a přisunula se blíž. Musí to zvládnout! Nic to není! Když to udělá správně, tak ta holka vůbec nic neucítí! No tak! Povzbuzovala se a naklonila se těsně k dívce. „Omlouvám se,“ zašeptala pak provinile a soustředila se na svou upíří podstatu. Tesáky i změněná tvář tu byly hned a ona popadla dívku zezadu za krk a přitáhla si jí blíž. Jenže pak… Pak se jí jako nějaký děsivý film v hlavě vybavily všechny ty okamžiky, kdy se ona samotná stala obětí nějakého upířího útoku a najednou ztuhla. Naprosto přesně si vybavovala, jak jí pokousala Vicky, pak Klaus, pak Damon, Rebeca, Stefan… Ne! Tohle nemůže udělat! Pohlédla dívce do očí a přesto, že byly prázdné a nebyl v nich strach, ona věděla, že je to jen jejím ovlivněním. Chtěla to udělat! Chtěla tu holku kousnout! Ale najednou prostě… Nemohla! „Co je? Na co čekáš?“ Ozval se jí u ucha Damonův nervózní hlas, ale ona k němu jen zvedla uslzelé oči. „Já… Nemůžu!“ „Cože?“ Vytřeštil na ní oči a k tomu všemu ještě zaslechl, jak do postraní uličky zamířily spěšné kroky. Sakra! Někdo sem šel a on neměl náladu na to ovlivňovat někoho dalšího! „Omlouvám se, nedokážu to!“ Vzlykla Elena a její ruka sklouzla z dívčina zátylku. „Ale ano, dokážeš to! No tak!“ Téměř jí prosil, ale ona jen zavrtěla hlavou. „Co když jí zabiju?“ „Nezabiješ!“ „A co když ano?“ „Proboha Eleno! No tak bude mrtvá, no!“ Zaúpěl Damon, kterému právě povolily nervy, ale docílil jen toho, že se Elena definitivně rozplakala. A kroky se navíc pořád blížili, takže…

Takže nic, no! „Sakra!“ Ulevil si vztekle, popadl dívku za paži a necitelně jí vytáhl do stoje. „Okamžit odtud zmizíš a nebudeš si pamatovat vůbec nic, co se tu odehrálo, jasné?“ Nařídil jí s pohledem vpitým do jejího a ona poslušně přikývla a malátně se vydala směrem, odkud přišli. Elena zatím stále vzlykala na dlažbě, ale on se k ní sklonil a stejně jako předtím její nevyužitou oběť, jí vytáhl na nohy. „Jdeme!“ zasyčel jí do ucha a ona ho poslušně následovala tmavou uličkou dál, až se náhle vynořili na jedné z hlavních ulic v přístavu. „O…Omlouvám se.“ Zasténala, ale on mlčel. „Prosím! Nezlob se na mě.“ Vzlykla a ona si jen povzdechl. “Nezlobím se na tebe.“ „Zlobíš.“ „Ne!“ „Ano…!“ V hlase jí zazněla hysterie a on jí s dalším povzdechem zatáhl stranou do lidí do stínu několika stromů. „Ne, Eleno, nezlobím se, ale uvědom si, že to, co jsi teď udělala, by mohlo být příšerně nebezpečné! Tady samozřejmě ne, ale jinde ano! Zapomněla jsi na základní pravidlo? Během lovu už nikdy neváhej! Nikdy, rozumíš?!“ Elena se slzami v očích přikývla a Damonův pohled zněžněl. „Pochop, lásko, že tady je to fuk. Nikdo tu o upírech nepřemýšlí, ale jinde… Třeba v Mystic Falls, nebo na spoustě dalších míst… Nedokážeš si ani představit, co by se stalo, kdyby ti ta holka třeba utekla, nebo jsi jí špatně ovlivnila a ona si ten pokus o útok pamatovala! Věř mi, parkrát už jsem to zažil. Mohl by se klidně strhnout hon na upíry a věř mi, že u toho bys být nechtěla!“ Elena pořád tiše plakala, ale přitom horečně přikyvovala. „Nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo.“ Zašeptal pak a něžně si jí přitáhl do náručí.

„Já vím, omlouvám se! Chovala jsem se hloupě.“ „To nic, bylo to poprvé, naučíš se to.“ Chlácholil jí a trochu ho mrzelo, že na ní tak vyjel, ale vážně toho na něj bylo moc. Nikdy zrovna neoplýval trpělivostí a Elena jí jako žákyně potřebovala od svého učitele opravdu hodně! „Miluju tě.“ Pokusil se to napravit, ale ona se na něj evidentně nezlobila. „Já tebe taky.“ „Asi nejsem moc dobrý učitel…“ Povzdychl si nahlas, ale ona honem vrtěla hlavou. „Ne! Ne, jsi skvělý učitel, vážně. To já jsem mizerná žačka, ale tobě to jde opravdu báječně!“ „No, když myslíš, tak… Zkusíme to znovu?“ Navrhl a ona měla sto chutí zařvat: „Teď hned?!“ Ale udržela se a statečně přikývla. „Fajn, tak pojď…“ Vedl jí pro jistotu na druhou stranu, směrem k jednomu ze zdejších přístavních kostelů a přitom obezřetně sledoval okolní lidi. Rozhodl se jí raději vybrat někoho sám a nakonec měl skutečně štěstí. Před kostelem nebylo v poledním žáru zrovna moc lidí, ale jeden ho okamžitě zaujal. Mladý muž, asi tak pětadvacet, který se motal kolem chrámu a všechno si pečlivě fotil. Podle mírně ošouněného oblečení a starého batohu to rozhodně nebyl žádný snobský turista, který se jen zatoulal své skupině, ale spíš nějaký umělec, nebo možná student a toho nejspíš dlouho nebude nikdo postrádat (a při nejhorším ani hledat!).

„Támhle.“ Ukázal Eleně a ta raději hned souhlasila. „Počkám na tebe tady.“ Kývl hlavou k úzké uličce vedoucí podél jižní strany kostela, ale Elena zděšeně zavrtěla hlavou. „Počkej! To mám za ním jít sama?“ Damon ale jen zvedl oči vsloup. „No co myslíš? Kým se nechá ochotněji zatáhnout do temné uličky? Mnou, nebo překrásnou dívkou, která mu vyplašeně sdělí, že odtamtud slyšela podivné zvuky? Bude se před tebou chtít vytáhnout a zahrát si na hrdinu a máme ho. Tak šup.“ Povzbudivě se na ní usmál a zmizel v uličce. „To se mu to řekne, šup.“ Zavrčela Elena, ale pak nahodila svůj nejroztomilejší a nejúzkostnější výraz a vyrazila k mladíkovi. „Pane…“ oslovila ho roztřeseně a ani to nemusela moc hrát, protože už zase byla nervózní. „Ano…slečno.“ Mladík se okamžitě usmál a ona se obrnila proti další nervozitě. „Nerada vás obtěžuji, ale támhle z té uličky, jsem slyšela nějaké podezřelé zvuky a já… Zkrátka jsem trochu strašpytel a vy vypadáte, že máte pro strach uděláno, nemohl byste se tam jít se mnou podívat?“ Bingo, mužská ješitnost nezklamala! Mladík se nafoukl jako kohout, popadl svůj batoh a poslušně jí následoval. „To bude jistě jen kočka…“ Řekl odhodlaně a v minutě byl přesně tam, kde ho chtěli mít! A tentokrát se toho ujal raději sám Damon.

Vyskočil z úkrytu, ovlivnil toho chudáka, aby nekřičel a poslouchal a zatáhl ho za roh do tmy. Tentokrát už ale Elena neváhala. Stlačila mladíka na zem, poklekla vedle něj a odhodlaně se k němu naklonila! Dokáže to! Uvolnila se, připravila si špičáky, stejně jako předtím se mu naléhavě omluvila a pak… Pak si zakázala myslet na všechno, co ona sama s upíry zažila, vyhledala místo na mužově hrdle, tak, jak jí včera učil Damon a přitáhla svou oběť k sobě. Teď nebo nikdy! Ucítila, jak její špičáky projely mladíkovou kůží i svalem a naštěstí našli to, co hledaly! Žílu a s ní i krev! Skutečnou, čerstvou lidskou krev, která jí poslušně stékala do úst a ona se mohla podat její omamné chuti. Perfektně vnímala, jak jí dodává novou energii a jak jí plete hlavu, ale přitom se alespoň cípkem vědomí, stále snažila kontrolovat mladíkův tep, tak jak jí radil Damon. Jenže se jí to moc nedařilo. Soustředění jí kolísalo a krev byla prostě příliš neodolatelná, aby dokázala sama od sebe přestat. Damon byl ale naštěstí nablízku, takže poznal, kdy kdo do tuhého… „Dost! Už dost!“ Zasyčel jí do ucha a tentokrát raději nečekal, až zareaguje sama, ale nekompromisně jí objal zezadu kolem pasu a od mladíka jí doslova odtrhl. Naštěstí a ním tentokrát už nebojovala a vzpamatovala se poměrně brzy. „Žije?“ byla její první nejistá slova a Damon s úsměvem přikývl. „Ano, neboj! Sice mu asi není nejlíp, ale kousla jsi ho naprosto báječně. Vidíš? Úhledná, čistá rána, žádná krev kolem… Gratuluju, lásko. Zvládla jsi to!“ Odměnil jí něžným polibkem, který jí konečně pomohl zaplašit upíří tvář a ona se šťastě rozesmála. Opravdu to dokázala! Dokázala! Kousla živého člověka a živého ho taky pustila (tedy tak nějak pustila)! Ani tomu nemohla uvěřit! Nebylo to zase tak složité, jak se obávala. No, dobře, ten závěr bude muset ještě doladit, ale jinak žádná katastrofa! Naučí se to. Pomalu, ale naučí! Přeci jen není snad tak docela nemožná!

„Dokázala jsem to!“ vyhrkla nahlas, ale Damon jí přitiskl ukazováček na rty. „Ano, miláčku, ale tohle ještě není všechno. Podívej, už se probírá, takže závěrečná část… Jak jsem tě to učil.?“ „Ach no jistě! Ovlivnit a zahladit stopy! Neboj, nezapomněla jsem.“ Vzpamatovala se okamžitě a sklonila se k unaveně mrkajícímu mladíkovi. Pečlivě si ho prohlédla, pak mu z kapsy vytáhla pestrobarevný velký kapesník a ovinula mu ho kolem krku, aby rána nebyla vidět. „Tak!“ usmála se na svou práci, pomohla svému nedobrovolnému dárci do sedu, opřela ho o zeď a zadívala se mu do očí. „Nebudeš si z tohohle útoku vůbec nic pamatovat a nebudeš si pamatovat ani nás dva!“ Nařídila mu a pomocí další dávky pekelného soustředění mu vložila pokyn do mysli. Mladík zamrkal a přikývl a Elena se už chystala k odchodu, ale pak jí něco napadlo a v očích jí pobaveně blýsklo. K Damonově překvapení se k mladíkovi sklonila znovu a něžně mu ukazováčkem zvedla bradu. Nasměrovala jeho pohled do svých očí a znovu se soustředila. „A tady za kostelem jsi proto, že tě sem zatáhla jedna naprosto překrásná místní dívka a dlouze se tu s tebou líbala. Bylo to úžasné a podle ní líbáš skutečně skvěle.“ Deklamovala sebejistě a Damon měl co dělat, aby se nerozesmál.

„Co je? Na revanž, ne?“ Mrkla na něj a definitivně nachala mladíka, kterému se na tváři objevil totálně spokojený úsměv, být. Pak se do Damona sebejistě zavěsila a společně se vydali zpět ke kostelu. „Tak co, jaká jsem byla?“ Zeptala se ho po chvíli a on se na oko zamyslel. „No…ušlo to!“ Popíchl jí pak a vysloužil si od ní plácnutí do ramene, ale ve skutečnosti byl na ní neskutečně pyšný! Přeci jen asi nebyl tak špatný učitel! Už se upřimně těšil, až se se svým pedagogickým talentem pochlubí Rickovi, ale to bude až za hodně a hodně dlouho! Do té doby je čekají další báječná dobrodružství a nezapomenutelné zážitky, ale taky hodně dřiny a trénování, ale oni to zvládnou. Teď už si tím byl jist! Tedy… téměř.

„Nejkrásnější ze všech tajemství je být géniem a vědět to jen sám.“ Mark Twain