FF: „Volba-část II“-22.Kapitola

Hezký nedělní večer! Honem přidávám další kapitolu mé povídky Volba a těším se na komentáře. Hezké počtení! Další díl jako vždy v úterý :-)

22.

Elena došla do centrální ložnice a klesla na rozházenou postel. Bylo to teprve pár desítek minut, co se tu k Damonovi šťastně tiskla a teď byla ona tady, on dole a mezi nimi ležela pitomá a zcela zbytečná hádka, kterou ona vyprovokovala a které už teď litovala! Co to do ní sakra vjelo!? Neměla nejmenší důvod se vztekat, natož se na Damona zlobit a přitom… Nejradši by na to ani nemyslela, ale to nešlo! Cítila, jak jí po tváři stékají slzy, a už předem věděla, že je bude jen těžko zastavovat! Chovala se jako nána! Damon jí ukázal svůj dům, těšil se, že spolu budou sami a ona to takhle pokazí.

No dobrá, asi neměl o té ženě tak mluvit, ale na druhou stranu neřekl nic až tak hrozného a navíc… Navíc to byla typicky mužská reakce! Ono prostě potkat svou bývalou milenku a zjistit, jak příšerně zestárla, to se klidně může stát i normálnímu chlapovi, nejen upírovi. A ona si to všechno navíc sobecky vztáhla na sebe a přitom to celé byla totální pitomost! Ona přeci nikdy nezestárne! Pohádala se s ním kvůli zcela imaginární věci! Nejradši by se neviděla. Neměla ani sílu vstát z postele a jít se do koupelny odlíčit a převléknout! Navíc bylo ještě brzy a spát se jí rozhodně nechtělo. Ach jo…

Ale právě v okamžiku, kdy se chystala tam přeci jen vyrazit, zaslechla kroky na schodech a okamžitě věděla, že je to Damon. Nečekala, že za ní přijde tak rychle, ale co, alespoň jí vynadá hned, že jim zkazila večer a třeba se to pak nějak napraví! Musí se to napravit! Ona se s ním přeci nechce hádat! Zůstala tedy ležet a zírat na nebesa nad sebou a čekala. Netrvalo dlouho a ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře a Damonův tichý hlas (alespoň že na ní hned neřval!): „Eleno? Můžu dál?“ On se ve vlastním domě ptá? No to nevypadalo, že by chtěl v hádce pokračovat. „Jistě.“ Odvětila tiše a snažila se otřít slzy, ale moc velký úspěch neměla a navíc rozmazané líčení jí stejně prozradilo. Damon spatřil její uplakanou tvář hned, jak vstoupil do dveří a bylo mu ještě hůř. Tak tenhle večer se mu hodně nepovedl! Potichu za sebou zavřel dveře a přešel k opulentnímu lůžku.

„Můžu?“ Ukázal nesměle na okraj postele a ona přikývla. Opravdu nevypadal, že by na ní chtěl křičet. Naopak byl až nezvykle pokorný! A i teď když se vedle ní posadil a mlčel, měl v očích takový zvláštní plachý výraz. Beze slova na ní hleděl a ona zase na něj a pak jako na povel oba promluvili „Omlouvám se.“ Vyšlo jim z úst zcela současně a zcela současně se i oba odmlčeli a překvapeně zamrkali. Damon nečekal, že by se mu Eleně po té scéně omluvila a ani to nechtěl a Elenu zase ani ve snu nenapadlo, že by se mohl omlouvat on! On neměl za co… Tedy skoro. „Ne, to já se omlouvám. Nevím, co to do mě vjelo…“ Začala jako první, ale on jí okamžitě přerušil. „A já se taky omlouvám, asi jsem se choval jako blbec, ale mě ta žena vážně zaskočila a já…“ „Ale, ne já to chápu!“ „Ale mě to vážně mrzí…“ Mluvili jeden přes druhého a Elena se na to dokonce posadila, jenže po pár minutách jim došlo, že se akorát překřikují a oba se opět odmlčeli. Ale už to nebylo tak napjaté ticho, jako předtím, tohle bylo spíš smířlivé. A jako první se pak ujal slova Damon a něžně přitom sevřel Eleninu dlaň.

„Opravdu jsem se choval jako arogantní idiot, jenže jak říkám překvapila mě a přiznávám, že mě překvapilo i to jak teď vypadá, ale samozřejmě je to přirozené. Ale, lásko…“ Naléhavě se k ní naklonil. „Ta žena tam pro mě nic neznamenala. Před třiceti lety byla jen takovým… Malým rozptýlením, jenže tebe přece miluju! Doopravdy miluju a nikdy nepřestanu! Takže i kdybys zůstala člověkem a zestárla tak jako ona a klidně i víc, pořád bych tě miloval.“ Dořekl to, co chtěl a čekal na její reakci, které nebyla chvíli schopna. Bylo jí tak strašně líto, co mu dole řekla a to co od něj teď slyšela, to jen podtrhovalo. „Já vím! Ach, Damone, já přece vím, že mě miluješ! To co jsem dole řekla… Nemyslela jsem to tak, opravdu mě to mrzí.“ Zašeptala a on se konečně usmál. „A mě to mrzí taky, takže jsme vyrovnaní a už o tom nebudeme mluvit, co ty na to?“ Navrhl s nadějí v hlase a ona se skrz slzy poprvé usmála a přikývla. „Dobře.“ Šeptla a zhluboka se nadechla. „Dobře… A už neplač.“ Souhlasil, něžně jí setřel z tváře slzy a pak jí nabídl svou náruč. „No tak, pojď sem.“ Usmál se na ni a ona ho vděčně objala. Jeho paže jí pevně ovinuly a jí spadl kámen ze srdce. Opravdu se bála, že to celé zkazila! Ani si neuvědomovala, že pořád nahlas vzlyká. Jenže on si to uvědomoval a nechtěl, aby byla smutná! „Pššt…“ Zavrněl jí proto do ucha a jeho rty náhle vyhledaly ty její. Něžně jí líbal a hladil a ona se pomalu, ale jistě uklidnila. Vděčně mu začala polibky oplácet, ale on jí po chvíli zarazil.

„Takže všechno dobrý?“ Ujistil se ještě a když horečně přikývla věnoval jí další úsměv. „Tak fajn, takže co kdyby ses převlékla do něčeho pohodlnějšího a méně formálního a přišla za mnou dolů?“ Elena jen pozvedla obočí, doufala, že už zůstanou tady. Najednou toužila to všechno Damonovi vynahradit i jinak. „Proč?“ „Protože tam máme tu plnou lednici a mě napadlo, že bychom pro jednou mohli hodit za hlavu všechny luxusní restaurace a uvařit si něco sami.“ Odvětil hrdě, pyšný na svůj nápad a ona se neubránila smíchu. Bylo jí, jako by z ní spadlo závaží. „Když myslíš.“ Přikývla a on hbitě vstal. „Tak já jdu napřed a ty se nikde neloudej, přeci to nebudu dělat všechno sám!“ Vyrazil ke dveřím a po cestě si mohl konečně oddechnout. Díky bohu, že toho panáka dole nakonec vzdal a šel to vyřešit! Šlo to až nečekaně hladce. Přesto se mu ale tenhle incident nějak nelíbil. Elena byla podrážděná zcela bez důvodu a to jak jí to hned mrzelo… Ale co, asi pořád ještě odezvy těch zesílených emocí. Zahnal chmurné myšlenky a donutil se plně soustředit na dnešní večer! Už jim ho nic nepokazí, na to dohlédne!

Elena v ložnici opět osaměla, ale tentokrát jí nebylo smutno ani trochu! Byla tak šťastná, že se to celé vyřešilo a v duchu si přísahala, že už nikdy takhle bezdůvodně nevyletí! A dnešní večer bude příkladnou společnicí a udělá cokoliv, aby to Damonovi vynahradila! Klidně bude i vařit! Přesto, že to tedy nebyla zrovna její oblíbená činnost. Ne že by to tak docela neuměla, ale v životě byly pro ní zajímavější věci, než plotna a vařečka! No, ale co… S Damonem nebude vařit poprvé a kdykoliv k tomu předtím došlo, byla to celkem zábava. Tak do toho! Přiměla se vstát z postele a začít v kufru hledat něco „méně formálního“. Jenže vzápětí zjistila, že tam nic takového nemá, protože Caroline, která jí jistě většinu věcí vybírala, neměla nejmenší tušení, že nastane na jejich dovolené situace, kdy by se jí nejvíc hodily tepláky a obyčejné tričko! No nic, nakonec byla nucena sáhnout mezi krajkové noční košilky (opravdu nebude vařit ve večerních šatech, nebo drahých kostýmcích!) a vybrat mezi nimi tu nejcudnější a nejdelší. Naštěstí byla černá a splývala jí podél boků skoro až na zem. Kdyby nebyla ze saténu a neměla krajková ramínka a rozparek až k pasu, vypadala by celkem… No prostě skoro jako domácí šaty! Ještě se skočila odlíčit a rozpustit si vlasy a mohla vyrazit.

Damon už na ní čekal v kuchyni, ale když vstoupila, neodpustil si provokativní hvízdnutí. „No páni, vidím, že až dodnes jsem netušil, jaké oblečení považuješ za adekvátní k přípravě večeře. Ale tohle…“ Přešel k ní a provokativně jí uhladil krajku. „…to je vážně roztomilé.“ „Ha, ha to si vyřiď s Caroline a se sebou! Já si nebalila!“ Odvětila na oko otráveně, ale přitom si jeho obdivný pohled užívala. „Ale vždyť mně se to líbí, jen je to do kuchyně maličko netradiční, nic víc.“ Pokrčil Damon rameny, ale pak na oko zvážněl. „Ale jinak mám pro tebe ohledně našeho vaření dvě zprávy. Jednu dobrou a jednu enormně špatnou. Kterou chceš slyšet dřív?“ Elena předstírala zamyšlení. „No tak asi tu dobrou.“ „Tak tou dobrou zprávou je, že jsem v jedné z kuchařek, co se tu povalovaly, našel báječný recept na tradiční italské Lasagne a dokonce tu na ně máme i vše potřebné.“ „Tak to je skvělé, pokud tedy víš jak se tradiční italské Lasagne dělají, protože já znám jen ty mražené do mikrovlnky. A ta špatná zpráva?“ „No…“ Odfoukl Damon a nervózně se poškrábal za uchem. „Ta špatná zpráva je, že si za živýho boha nemůžu vzpomenout, kam jsem agentuře nařídil, aby ukládala klíče od kuchyňské linky. Tedy, já nechtěl, aby jí zamykali, to si prosadili oni, jenže to tak nějak nic nemění na tom, že všechny tyhle skřínky a šuplíky kolem jsou zamčené a nám tím pádem chybí nádobí a veškeré pomůcky k vaření.“

Dořekl větu téměř tragicky, ale Elena se nemohla nerozesmát. „No, tak to je tedy kuriózní problém. Ale zase na jednu stranu bych řekla, že není neřešitelný.“ Zamyšleně přešla k nejbližší skřínce a mrkla přes rameno na Damona. „Máš k té lince citový vztah?“ Zeptala se se zářivým úsměvem a on značně znejistěl. „No tak citový vztah zrovna ne, ale víš… Je dělaná na zakázku starými technikami a to něco stojí, takže bych byl rád, kdybys…“ Nedořekl, protože Elena právě vztáhla ruku k držadlu skřínky, ve kterém nepříjemně zapraštělo a dvířka se pod náporem její síly poslušně otevřela. „… jí neponičila.“ Dokončil Damon zoufale větu, ale ona jen se spokojeným úsměvem nahlédla dovnitř. „Mám misky a talíře.“ Oznámila pak vítězoslavně a Damon se v duchu se svou krásnou kuchyní pomalu začal loučit…

„To snad není možné! Někde ta vývrtka ksakru být musí!“ Prohledával o něco později všechny násilím otevřené šuplíky, ale stále nacházel jen tunu nepotřebného vybavení o kterém většinou ani netušil, k čemu slouží. Ještě tak nějak dokázal identifikovat kráječ na sýr a mašlovačku, ale dál jeho kuchařské umění přeci jen nesahalo. „No ovšem že musí! Je to tvůj dům a vážně si nedokážu představit, že by zrovna tobě něco takového chybělo.“ Popíchla ho Elena, která se u kuchyňského pultu právě zabývala strouháním cibule a nejradši by s tím sekla. Vůbec jí to nešlo od ruky a navíc se ukázalo, že ani upíří oči nejsou tak zcela imunní proti podráždění, takže momentálně vypadala ještě hůř, než když nahoře plakala kvůli té hádce! „Ha, ha.“ Odfrkl Damon a definitivně pátrání vzdal. „Je mi líto, ale už to tak bude.“ Dodal a smutně pozoroval lahev značkového vína, kterou se chystal už několik desítek minut otevřít.

„Takže víno nejspíš nebude, co.“ Povzdechla si Elena, ale Damon na ní úkosem pohlédl. „Ale no tak! Děláš jako bys mě neznala! Už jsi zapomněla, že to co chci, to dostanu? A teď chci to víno, takže…“ Udělal dramatickou pauzu a pozorně se rozhlédl. „Takže?“ Opakovala po něm Elena. „Takže tak!“ Dokončil, protože ho nic nenapadlo, ale pak se mu oči náhle rozzářily. „Takže použiju starý trik italských oficírů!“ Zahlaholil bodře a než se Elena vzpamatovala, odběhl kamsi pryč a ve vteřině byl zpět s… Výborně! Se starožitnou šavlí, která ještě před chvílí zdobila stěnu jídelny! „Ha!“ Pozvedl zbraň vítězně, ale Elena se na to moc netvářila. „Ale nechceš té lahvi odsekávat hrdlo, že ne?“ „Proč ne? Myslíš, že na to nemám?“ Nafoukl se dotčeně, ale Elena jen pokrčila rameny. „Tak to samozřejmě netvrdím, akorát, že je to poměrně nebezpečné…“ „Nebezpečné? Možná tak pro lidi, ale pro upíry těžko!“ Mávl rukou a chopil se lahve. Elena ale jen zvedla oči v sloup. „Ty to myslíš vážně, viď.“ „Naprosto!“ „No tak fajn, ostatně pokud si u toho neusekneš hlavu, máš pravdu, že se ti nemůže nic stát, ale koukej s tím jít nad dřez! Myslím, že ta tvoje agentura tu bude mít dost práce s utrhanými dvířky a vypáčenými šuplíky, nemusí ještě drhnout z podlahy zaschlou krev.“ Damon se ale zatvářil přezíravě. „Tche, žádná krev nebude.“ Pravil důstojně, ale nad ten dřez se raději skutečně přemístil. Co kdyby náhodou…

„Takže na tři.“ Připravil si lahev a naměřil šavli. „Klidně na čtyři, stejně se ti to nepovede.“ Odfrkla Elena, ale on už jí neposlouchal. Zhluboka se nadechl a pevněji sevřel starožitnou zbraň. „Raz… Dva… Tři!“ S posledním slovem máchl šavlí a vzápětí… se ozval třesk rozbitého skla a z lahve v jeho ruce mu zbylo jen pár střepů! Soustředil se totiž tak moc, že absolutně zapomněl krotit svou sílu a evidentně to s rozmachem přehnal! Výsledkem jeho snažení tedy byla hromada střepů a víno v háji! Tedy kdyby jen v háji… Nebo alespoň v tom zatraceném dřezu! Jenže ta zrádná temně rudá tekutina se evidentně rozhodla, že se mu adekvátně pomstí, takže ho zlila od hlavy k patě a to si zrovna dneska výjimečně vzal bílou košili! Sakra!

Co se mu ale rozhodně povedlo, bylo pobavit Elenu! Už zase jí z očí tekly slzy, ale tentokrát se nejednalo o slzy smutku ani reakci na cibuli, ale o slzy smíchu. Už dlouho jí nic tak nerozesmálo, jako pohled na Damona, který strnule zíral na střepy v dřezu a jehož košile by se dala ždímat. „To jsem tedy nevěděla, že takhle to dělali italští oficíři.“ Vypravila ze sebe pobaveně a on se jen zašklebil. „To je příšerné, jak nekvalitní se ty lahve dneska vyrábí!“ Odfrkl a ona jen zaujatě přikývla. „No ovšem, miláčku. Za to můžou rozhodně v továrně!“ Damon ale jen otráveně odložil střepy a šavli a sáhl po utěrce. „No nic, půjdu se nahoru převléknout a pak to zkusím znova! Mám tu ještě čtyři lahve! A já se k tomu zatracenému vínu dostanu!“ Zahodil utěrku a vydal se ke dveřím a Eleně bylo jasné, že když si její miláček vezme něco do hlavy, nic s ním nehne. „No jak myslíš, jen jestli máš dost košil.“ Popíchla ho tudíž dobrosrdečně a on se jen zašklebil. „Radši se starej o svou cibuli! Moc jsi s tím nehnula!“ Neodpustil si rýpnutí a Elena na něj jen vyplázla jazyk.

„Tak si to zkus sám! Vůbec to nejde! Vážně je v tom receptu napsáno „Nastrouhejte půl kila cibule!“? Protože já nemám ještě ani deset deka a už se s tím patlám skoro hodinu!“ „Samozřejmě!“ odfrkl Damon a po cestě ke dveřím sáhl po kuchařce. Pak se ale trochu zarazil a bylo vidět, jak usilovně přemýšlí. „Co je?“ Zbystřila Elena. „Ehm…“ „Ehm co?!“ „Nic, lásko. Jen si najednou nejsem jistý, jestli „tagliare“ neznamená spíš nakrájet, než nastrouhat.“ Zamumlal nejistě a Eleně se zatmělo před očima. „Cože?! To chceš říct, že se tu s tím nervuju zbytečně!“ Zajíkla se a on jen pokrčil rameny. „To víš, už jsem italsky docela dlouho nemluvil, natož o vaření.“ Mrkl pak na ní a ona si všimla záblesku pobavení v jeho očích. „Ty!“ Zavrčela výhružně a on tak tak stihl uhnout před letícím struhadlem…

Nakonec ale nebylo třeba provádět další akce s šavlí, protože Eleně se podařilo jako zázrakem objevit vývrtku vzadu v zásuvce s prkénky (tam jí vážně nehledali!), takže další lahev byla otevřená dřív, než se Damon vrátil v čisté košili (tentokrát raději černé). A dobře nakonec dopadla i příprava Lasagni, které se jen maličko přichytly ke dnu zapékací misky, protože Damon zapomněl přeložit v receptu odstavec o předvypláchnutí horkou vodou. Ale když se ta připálená část vynechala a dokonce se kdesi v kuchyni našlo i pár svíček, mohli si v klidu vychutnat romantickou večeři. „Tak jak se ti líbí doma?“ Zajímal se Damon, když dojedli a s poloprázdnými sklenkami vína zůstali sedět u kuchyňského stolu (jíst ve dvou v té opulentní jídelně se jim nechtělo).

„Je to tvůj dům.“ Opravila ho Elena, ale on jí něžně stiskl ruku. „Ne, lásko. Je to náš dům.“ Usmál se na ni a ona mu úsměv nejistě oplatila. „Ale mně přeci nepatří, to tys ho koupil.“ Protestovala ještě chabě, jenže on se k ní náhle naklonil a něžně přejel rty po jejích ústech. „Ale jsi moje žena, vzpomínáš? A co je moje, je i tvoje.“ Zavrněl pak a ona jen sklopila oči. „Pokud to tak chceš…“ „Ano chci! A nejde jen o tenhle dům, na to nezapomeň.“ „Myslíš těch dalších pět, nebo kolik.“ „Hm“ Zamručel a posunul si židli tak, aby seděl přímo vedle ní a ne přes stůl. Mohl jí tak pohodlně obejmout kolem ramen a dál se věnovat něžnému kroužení rty po její tváři. Elena se tudíž dost těžko soustředila, ale něco mu ještě říct musela. „Děkuju.“ Vydechla něžně, ale on jí místo odpovědi nečekaně zvedl do náručí a zamířil s ní do patra. „Nemáš zač, lásko.“ Zašeptal jí do ucha, když jí o pár vteřin později pokládal na rozložité manželské lůžku a ona mu ani nestihla odpovědět… Náhle měla totiž hlavu plnou úplně jiných starostí a jediné co jí vzdáleně přišlo na mysl, byl fakt, že být ve vlastní ložnici není vůbec špatné…

„Bůh stvořil člověka, ale nedal si to patentovat, a tak to teď po něm může dělat kdejakej blbec.“ Jan Werich