FF: „Volba-část II“-24.Kapitola

Zdravím své věrné čtenáře a jelikož tu máme čtvrtek, přidávám další kapitolku povídky Volba. Doufám že se vám bude líbit a přeji krásné počtení! Další část v neděli (někdy navečer). PS: Do této kapitoly jsem vložila další odkazy na Stefanovy deníky (konkrétně rozhovor Eleny a Damona v letadle), tak jen kdyby náhodou někdo měl v plánu číst tak se omlouvám za spoiler :-) )

24.

„Avete scelto?“ Usmál se číšník na milý pár před sebou a musel uznat, že ten mladík má vážně vkus. Dívka po jeho boku byla neskutečně půvabná a černý top a fialková sukně jen podtrhovaly její téměř éterickou krásu. Nejspíš ale italsky nemluvila, protože veškerou konverzaci obstarával její partner.

No, co. Nic není dokonalé, ale faktem je, že takové krasavice by se rád zeptal na něco jiného, než zda mají vybráno z jídelního lístku. Bohužel byl v práci a nesměl na své hosty zírat. Proto znovu obrátil pohled k mladíkovi a čekal na jeho odpověď. „Per me, numero due la pizza e il numero di sei per la signora, per favore.“ Nahlásil mu ten šťastlivec jejich objednávku a číšník se chystal odejít, ale jeho host ho náhle zarazil.

„Ci piace di ispezionare il magazzino. Portarci lì?“ Řekl tichým vemlouvavým hlasem a přesto že číšníkovi blesklo hlavou, že jeho požadavek na prohlídku skladu je totálně nesmyslný, v okamžiku, kdy pohlédl mladíkovi do očí, mu to najednou připadalo jako skvělý nápad. Jako by ho něco nutilo tam ty dva vzít. „Sì, signore.“ Vyšlo mu z úst bez zaváhání a poslušně se napřímil. Mladý muž zatím nenuceně vstal, vzal za ruku svou mírně překvapenou přítelkyni a oba omámeného číšníka sebejistě následovali. Ten je přesně podle pokynů zavedl dozadu do skladu, ale pak se stalo něco zvláštního… Od okamžiku, kdy společně překročili práh už si vůbec nic nepamatoval…

Jak by také mohl, když ho Damon hned za dveřmi znovu ovlivnil a zatáhl jeho i zaskočenou Elenu dozadu za bedny. „Co to děláš?“ Nechápala Elena jeho počínání, ale on se na ní jen spokojeně zazubil. „Chtěla jsi číšníka? Chtěla! Tak tady ho máš, dobrou chuť lásko.“ Stlačil jejich obsluhu na kolena a strhl mu z krku šátek patřící k jeho uniformě (bude se hodit). Jenže Elena váhala. „Ale proč jeho? Můžeme zase sehnat nějakého turistu ne? Není tohle moc riskantní? Hned vedle je pizzerie nacpaná lidmi.“ Protestovala nejistě, přesto, že už cítila, jak se jí zuby tlačí z dásní (vážně měla příšernou žízeň, nebo možná spíš nepříjemnou touhu po čerstvé krvi, jelikož ta konzervovaná nebyla ani z poloviny taková). Jenže Damon jen mávl rukou. „S tím si nedělej starosti, právě ti ukazuju, jak drzá můžeš jako upír být. Ber to jako další výchovnou lekci. A teď už do toho.“ Povzbuzoval ji a ona se opravdu nenechala pobízet dvakrát. Hladově se k muži vrhla a když její špičáky pronikly jeho žílou málem úlevně vydechla. Ale musela se samozřejmě hlídat a tentokrát se jí dokonce podařilo ho včas pustit. „Výborně.“ Pochválil jí Damon a za odměnu jí lehce políbil na rty. Pak se sklonil k omámenému muži, propleskl ho, uvázal mu jeho apartní šáteček zpět na krk a poslal ho do kuchyně (samozřejmě mu nezapomněl připomenout jejich objednávku).

Elena se ale k návratu do pizzerie moc neměla. „Copak je?“ Vzal jí něžně za ruku, ale ona na něj nejistě pohlédla. „A ty si nikoho, ehm… Neulovíš?“ Její péče o něj ho dojala. „Ani ne, nemám žízeň, ale díky za optání.“ Políbil ji něžně na tvář, ale ona si jen povzdechla. „Tak to ti docela závidím…“ Ujelo jí mimochodem a on se zarazil. „A ty ještě pořád máš?“ Sice ho to celkem překvapilo, ale v žádném případě nechtěl, aby strádala. „Možná…“ protáhla trochu zahanbeně, ale on se jen povzbudivě usmál. „Tak vydrž minutku.“ Znovu jí políbil, zaplašil šokované myšlenky, jak může mít po vysátí takového statného chlápka ještě žízeň a vydal se směrem k barovému pultu. Hned jak přišli ho u něj zaujala barmanka, která nyní v poledne neměla co na práci. Netrvalo mu ani pět minut, jí ovlivnit a odvést zpět do skladu. Tam už nervózně čekala Elena, která se pořád trochu bála, že je tu někdo objeví (no a po pravdě se taky těšila na další krev). „Druhý chod.“ Prohodil bezstarostně Damon, ale v hlavě mu pořád maličko hlodala nejistota. Možná by měl Elena začít trochu krotit, jenže… Jenže se mu do toho vůbec nechtělo! Však ono se to časem srovná.

„Díky.“ Dočkal se od ní za to navíc tak krásného úsměvu a veškeré starosti hodil za hlavu. Všechno bylo v pořádku. A Elena se navíc v sání krve neskutečně zlepšila! Zvládala to už naprosto profesionálně a bez mrknutí oka a dokonce dokázala včas přestat. Ani jí nemusel upozorňovat. Během pár minut bylo i s barmankou po všem a oni se mohli v klidu vrátit ke stolu, kde už na ně čekaly lahodné, ještě kouřící pizzy. Svět byl prostě dokonalý a Damon si odmítal dělat nějaké starosti. Něžně se na Elenu usmál, znovu jí popřál dobrou chuť, čemuž se oba zasmáli a pustili se do normálního lidského oběda. Copak si mohl přát víc?

Jedině tak to, aby čas neletěl tak strašně rychle! Sice se po obědě (tedy po obou obědech) ještě vrátili na gondolu a prohlédli si pár dalších kilometrů kanálů, jenže pak už byl nejvyšší čas se s Benátkami rozloučit. Eleně ani jemu se do toho moc nechtělo, ale nemohli jinak. Byli omezeni leteckým harmonogramem a nemohli se na letiště ve Vídni zpozdit! Nakonec tedy Damon vyplatil gondoliéra, Elena se v duchu rozloučila se zdejší romantikou a pak oba chytili lodní autobus zpět na Piazzale Roma. Odtamtud se během pár minut dostali na odstavné parkoviště, u kterého už čekala řada taxíků a mohli pokračovat na pevninu. Damon jedno taxi ihned zručně chytil a za chvíli už vystupovali u letiště. „Tak co, jak se ti líbilo v Benátkách?“ Zajímal se když nastupovali zpátky do jejich soukromého letadla a to se vydalo na přes hodinu trvající let do Vídně a ona mu věnovala nadšený úsměv. „Hrozně moc!“ Přitulila se pak k němu a šťastně ho políbila. „Vidíš, jak je výhodné, být hraběnkou.“ Sáhl Damon pro další vychlazenou lahev šampaňského, a ona spokojeně přikývla. „Ano. K čemuž mě napadá… Proč vlastně nejsi hrabě i v Americe? Víš kolik dveří bys měl dokořán?“ Vděčně si od něj vzala štíhlou sklenku, ale náhle si všimla, jak se mu v očích mihl podivný stín. „No, řekněme že v USA není tak úplně vhodné být hrabětem DeSangue.“ „Vážně? A pročpak?“ Podivila se Elena a najednou jí to začalo vážně zajímat. Ale Damon o tom evidentně mluvit nechtěl.

„To je dlouhý příběh.“ „Ale my máme čas…“ Nehodlala to vzdát a on si viditelně povzdychl. „Nelíbil by se ti, věř mi.“ „Přesto bych ho chtěla slyšet.“ „Jindy.“ „Teď.“ Najednou byla vážně napnutá a přesto, že cítila, že to asi opravdu nebude nic hezkého, chtěla to vědět. Damon se na to zatvářil skutečně zoufale, ale bylo mu jasné, že Elena mu nedá pokoj, dokud jí to nepoví. Nechtělo se mu do toho ani trochu a navíc se i bál, jak jeho láska na něco takového zareaguje, ale nakonec pokrčil rameny. Jediným lokem dopil zbytek šampaňského a pro jistotu vzal Elenu za ruku, aby měl alespoň nějakou oporu ve svém neveselém vyprávění. „Pravda je taková, že jméno DeSangue je v USA spojeno s nehezkou minulostí.“ Začal nejistě, ale ona ho povzbudila úsměvem.

„V nějakých historických záznamech nebo novinách by ses mohla dočíst asi tohle: V roce 1864 přijel do New Yorku jistý hrabě DeSangue. Byl to velice okouzlující mladík, kterému se záhy podařilo proniknout do těch nejváženějších kruhů a spřátelit se s mnoha vlivnými a bohatými lidmi. Členové New Yorské smetánky ho mezi sebe přijali a kdejaká dívka z nejvyšších vrstev by se ráda stala jeho vyvolenou. A on si nakonec skutečně vybral. Tou šťastnou se stala jedna z dcer jisté místní velice vlivné rodiny. Jmenovala se Lydia a byla skutečně ideální partií. Bohatá, krásná, milá, vtipná… Netrvalo dlouho a došlo k zasnoubení a pak i k svatbě. Jenže…“ Damon se na okamžik odmlčel a nejspíš hledal vhodná slova, zatímco Elena na něm visela pohledem a snažila se pochopit to všechno, co jí řekl. Takže Damon se kdysi jako hrabě DeSangue oženil s nějakou bohatou holkou? No to bylo značně…nepříjemné! Ale ona přeci nebude žárlit! Je to hloupé, bylo to skoro jedno a půl století před tím, než se ona sama narodila! A když nežárlila na tu starou ženu včera, nebude žárlit ani teď! Rozhodla se neochvějně, ale přitom pořád nějak nechápala, v čem je tedy ten problém. Příběh evidentně ještě neskončil, protože až doteď na něm nebylo nic tak příšerného… „Jenže?“ Pokusila se Damona povzbudit a pevněji sevřela jeho dlaň. „Jenže těsně po svatbě došlo ke krvavé  tragédii! Hrabě DeSangue zavraždil nejen svou nevěstu, ale i celou její rodinu. Našli je doslova roztrhané na kusy! A on, utekl z policejní cely a nikdy už se v New Yorku ani jinde ve státech neukázal.“

Dokončil neochotně své vyprávění a Elena na něj zděšeně hleděla. Vůbec nemohla uvěřit tomu, co řekl, ale jeho další věta jí přeci jen maličko probrala. „Tedy toliko oficiální verze.“ Dodal zasmušile a jí svitla maličká jiskřička naděje, že tohle všechno přeci jen nebyla tak docela pravda. „A jaká je neoficiální verze?“ Vypravila ze sebe nejistě a on se nevesele zasmál. „No, neoficiální verze je stejná, až na to… Že, tu vraždu spáchal někdo jiný! Někdo, kdo se chtěl pomstít za imaginární zločin a do rukou mu padla celá ta nevinná rodina.“ Poslední slova řekl mnohem tišším a smutnějším hlasem a Eleně se neskutečně ulevilo. Na pár vteřin si vážně myslela, že by on… Ale ne! Někde hluboko uvnitř věděla, že on by tohle neudělal! Neděla si o Damonovi iluze a raději moc nepřemýšlela o tom, čeho všeho se kdy dopustil a byl schopen dopustit, ale tohle ne. To by se spíš podobalo Stefanovi a to také jen v jeho nejhorších časech! Ale i když teď znala pravdu, ani v nejmenším to celou tragédii nedělalo snesitelnější.

„Takže je někdo zavraždil? Tvou ženu a její rodinu?“ Zašeptala jemně a přisedla si blíž k němu, aby ho mohla obejmout. Damon beze slova přikývl. „Kdo?“ „Někdo, kdo příliš nechápal, co dělá. Je to složité, takže myslím, že bude stačit, když ti řeknu, že to bylo kvůli Katherine. Ten někdo se domníval, že můžu za její smrt, což neříkám, že by nebyla tak docela pravda… Tedy kdyby byla ta mrcha vážně mrtvá!“ Zavrčel nevrle a Elena ho pro jistotu objala ještě pevněji. „Mrzí mě to.“ Zašeptala mu něžně do ucha a jeho vztek se rozplynul stejně rychle, jako se objevil a vystřídal ho smutek. „Děkuju, ale…“ zaváhal a zhluboka se nadechl, protože se chystal říct něco, co ještě ve vztahu k vylíčené situaci nikdy nikomu neřekl. „Ale byla to moje vina, že zemřeli. Kdybych se s nimi nezapletl, nestalo by se to. Je mi to…Líto.“ „Já vím…“ Oba se odmlčeli a jen se tiše objímali, ale pak Eleně došlo, že se musí na to, co měla na jazyku zeptat. Nechtěla! Ale nemohla si pomoct. „Miloval jsi jí?“ Snažila se aby v jejím hlase nebyla ani stopa žárlivosti, ale on nejspíš stejně poznal. oč jí jde, protože se znovu nevesele zasmál. „Ne. Měl jsem jí docela rád, ale nikdy jsem jí nemiloval. Což ale celou situaci ještě zhoršuje, protože ona i její rodina zemřeli absolutně zbytečně! Jen proto, že byli bohatí a mně se tenkrát hodily jejich peníze!“ Už zase měl trochu vztek, ale tentokrát spíš na sebe.

Jenže Elena se od něj odtáhla a s pažemi stále ovinutými kolem jeho krku mu vážně pohlédla do očí. „Damone, to, co jsi udělal, nebylo zrovna moc… fér. Využil jsi tu dívku, aby ses dostal k jejímu majetku, což je tedy vážně… špatné, ale na druhou stranu sňatky pro peníze nejsou až tak ojedinělou věcí. Takže si to nevyčítej, ano? To co se stalo dál, nebyla tvá vina! Nemohl jsi vědět, že to takhle dopadne. Kdybys to věděl, tak bys to přeci nenechal zajít tak daleko, ne?“ Damon zaraženě zavrtěl hlavou. Nečekal od Eleny takovouhle reakci. Spíš čekal, že mu to bude vyčítat, takže byl v šoku, že k tomu nedošlo. Ikdyž samozřejmě ho nic nemohlo potěšit víc. „Tak vidíš… Nemůžeš za jejich smrt, miláčku. Nechci aby ses tím trápil a omlouvám se, že jsem se na to ptala. Já….“ Nedořekla, protože jí k sobě prudce přitáhl a znovu jí naléhavě objímal, jako by na tom, jak silně jí k sobě tiskne, závisel jeho i její život.

A jí bylo jasné, proč to dělá… Znala ho už dost dobře a věděla, že se se svými problémy nesvěřuje zrovna snadno. Patrně byla za celá ta léta první osobou, které se se svou vinou svěřil a nejspíš celou tu dobu podvědomě potřeboval, aby mu někdo řekl, že to nebyla jeho vina. A on jí to vzápětí potvrdil. „Miluju tě, víš to.“ Zašeptal jí naléhavě do ucha a v hlase mu bylo znát dojetí, které u něj moc často neslýchala. „Já tebe taky.“ Odvětila něžně a položila mu hlavu na rameno. Objímali se ještě dlouho a ona věděla, že udělala dobře a že řekla přesně to, co měla. A byla za to na sebe trochu pyšná…

Soukromé letadlo s Damonem a Elenou na palubě dosedlo na mezinárodní letiště ve Vídni přesně na čas, ale i tak těm dvěma nezbývalo moc času nazbyt. O zavazadla se jim sice opět postarali ochotní zaměstnanci letiště, přesto Damon dost pospíchal, když vedl Elenu prosklenou letištní halou k jasně označenému východu, před kterým se tísnily řady volných taxíků. Nebylo složité jeden odchytit a on to také hned udělal.

„Das Hotel Imperial, bitte.“ Oznámil Damon taxikáři název jejich pětihvězdičkového hotelu v samém centru města a ten ihned vyrazil. „Myslím, že máme dobrý čas.“ Usmála se povzbudivě Elena, protože Damon neustále pokukoval po svých náramkových hodinkách. „Ano, jistě.“ Odvětil roztěkaně a ona mu povzbudivě stiskla ruku. „Nejsi nějak nervózní?“ Popíchla ho a on se konečně přestal tvářit zadumaně. „Ne, jen chci všechno stihnout.“ Odvětil a lehce jí objal kolem ramen. Brzy se ale ukázalo, že se bát skutečně nemusel, protože ulice byly celkem volné a než se nadály, stavěl taxikář před vchodem do hotelu Imperial. A že to nebyl jen tak ledajaký hotel! Obrovská umně nasvícená budova se stovkami oken, balkónů a římských sloupů doplněných antickým trojúhelníkovým štítem, budila respekt i obdiv a pět zářících hvězd nad proskleným vchodem, hlídaným dvojicí livrejovaných zaměstnanců, pouze podtrhovalo luxus tohoto místa.

„Co ty na to?“ Zajímal se Damon, jako vždy, když přijeli na nějaké nové místo a Elena uznale přikývla. „Moc hezké.“ Dovolila, aby jí galantně pomohl z auta a společně vyrazili vstříc další hotelové recepci. A ona musela okamžitě uznat, že tahle vážně stojí za to. Ze všeho toho zlata mramoru a křišťálu se jí málem zatočila hlava. O malbách, kobercích, tapetách, sochách a zrcadlech ani nemluvě… Všechno hezky v pravém „antickém stylu Vídně 19.století“, jak jí informoval leták, který sebrala ze zdobeného stolku, zatímco Damon u recepčního pultu řešil jejich rezervaci a zavazadla. Nejspíš opět použil svůj ne tak docela právoplatný hraběcí titul, protože poslíčci i recepční se mohli přetrhnout. Klíč vyfasoval snad ještě dřív, než stihl pořádně otevřít pusu, ale to jim jen vyhovovalo. Bylo půl sedmé, což znamenalo, že přesně za hodinu a půl mají být na zahájení maškarního plesu. Elena tedy byla i přes to, co mu říkala v taxíku, přesvědčená, že to nestihnou (o absenci masek nemluvě), ale Damon se o to rozhodně snažil. Ani se nepokochal dokonalým luxusem, který jim recepce skýtala a už vedl Elenu směrem k výtahům. Poslíčci se zavazadly je oddaně následovali. „Tak co? Máme střešní apartmá?“ Popíchal ho, když se za nimi zavřely zlatavé hydraulické dveře, ale ona jen zavrtěl hlavou. „Ne, lásko. Máme „Elisabeth Suite“. Ale neboj, je to to nejluxusnější co tu mají.“ Zavěsil se do ní a když výtah zastavil, neomylně zamířil k dvoukřídlím dveřím na konci chodby. „Že tys tu už někdy bydlel?“ Pochopila konečně a on se jen tajemně usmál. „Možná.“ Odvětil a jak měl ve zvyku, hbitě jí zvedl do náruče. „Připravena?“ „Ovšem.“ Nějak si na to začínala vážně zvykat. „Tak tedy vítej v našem dalším apartmá.“ Zasmál se Damon a strčil do dveří.

Ty se samozřejmě poslušně otevřely a Eleně se naskytl pohled na jaký jen tak nezapomene. Stejně jako v recepci i tady bylo víc zlata, mramoru a křišťálu, než by dokázala spočítat, ale současně to bylo neskutečně útulné a dokonale vkusné. Celé několikapokojové apartmá bylo laděné do zlatobílých barev a bylo tam toho tolik, že jí chvíli trvalo, než si všechno prohlédla. Nábytek zářící zlatem a intarsiemi, drahé koberce, malby, zrcadla, květiny, mísy s ovocem… A to všechno jen v obývacím pokoji! Ani si nevšimla, že jí Damon postavil na zem a vydal se ke dveřím do ložnice. Až když je otevřel a ona spatřila podobnou nádheru jako v obývacím pokoji, korunovanou navíc obrovskou zlatobílou postelí s masivní vyřezávanou pelestí, mohla zodpovědně říct, že něco takového, ještě nikdy v životě neviděla!

„Líbí?“ Popíchl jí Damon a jakoby mimochodem převzal od poslíčků jejich zavazadla. „Co myslíš?“ odvětila okouzleně a on pokrčil rameny. „Nevím, třeba jsi náročnější, než se zdáš. Ale nechci tě honit, jen, že ten ples začíná už za hodinu a něco. Možná by ses měla začít oblékat.“ „Jo, já vím, ale nějak jsi zapomněl, že v těch kufrech od tebe mám ledacos, ale masku na Vídeňský ples tedy vážně ne!“ Odfrkla, jenže on se zatvářil jako kocour lízající smetanu. „Tak v kufrech jí sice nemáš, ale to neznamená, že jsem ti žádnou nepořídil.“ Elena jen pozvedla obočí. „Hledej…“ Rozpažil pobaveně ruce, ale přitom nenápadně kývl hlavou směrem k ložnici, ze které Elena stále viděla jen část. A ona se nenechala dvakrát pobízet! Nedočkavě vyrazila, jenže hned na prahu zůstala okouzleně stát. Ano, něco na dnešek jí pořídil… A vážně to stálo za to!

„Na světě je zavedeno, že spousta hloupých si hraje na chytré. Z chytrých, kterých je na světě nedostatek, jen ti nejchytřejší si hrají na hloupé.“ Jan Werich