FF: „Volba-část II“-29.Kapitola

Tak a máme tu úterý a v mém případě také druhý pokus o naplánované zveřejnění další kapitoly mé povídky Volba. No, doufám, že se to povedlo a vy to teď čtete, takže vás nebudu zdržovat a přeju pěkné počtení! A komentujte! Další kapitola ve čtvrtek (tentokrát už normálně bez plánování!).

29.

„Tak co, jak vypadám v těhle džínách?“ Zeptala se spokojeně Elena a Damon jen mlčky přikývl. Nakonec si pro to větší číslo přeci jen došla a skutečně jí mimořádně slušely. Jenže on nějak neměl energii jí obdivovat, protože pořád musel myslet na něco jiného. A to něco jiného byla ta černovlasá prodavačka, která teď vedle mechanicky přečíslovala zboží a zatímco na hrdle měla namotaný šátek, který ještě před pár minutami zdobil jednu z figurín v obchodě, na tváři se jí usadil dost bolestný výraz. Sice si nepamatovala, co se stalo (tak, jak měla) a jistě věděla pouze to, že už se nikdy nesmí k zákaznicím chovat arogantně a přezíravě, ale to nic neměnilo na tom, že jí příšerně bolel krk! A tomu se zase nebylo co divit, když na něm měla velice nehezkou a hlubokou ránu.

„Co je, nelíbí se ti to?“ Povzdechla si Elena, ale on jen zavrtěl hlavou. „Ne, lásko, moc ti to sluší.“ „Tak proč se takhle tváříš?“ „Jak takhle?“ „Jako by ti uletěl celý úl včel.“ Damon se pousmál. „Ale ne, jen mě tak napadlo…“ Zaváhal, ale musel jí to říct, jinak by neměl klid a dnešek by si vůbec neužil. „…že jsi tu prodavačku kousla dost nešťastně, muselo jí to příšerně bolet.“ Elena jen pokrčila rameny a radši upřela oči zpět do zrcadla v kabince. „Já vím, nějak se mi to nepovedlo.“ „Včera se ti to povádělo.“ Odvětil a ona jen pohodila hlavou. „No jo, tentokrát to prostě nevyšlo.“ Pak se k němu ale s úsměvem otočila. „Ale překvapuje mě, že se o ní tak zajímáš. Snad tě svou arogancí neokouzlila, že tě její bolest dojala.“ Damon s povzdechem zavrtěl hlavou. „Ne, nezajímám se o ni, ale o tebe.“ „O mě?“ pozvedla překvapeně obočí, ale on měl pocit, že na okamžik spatřil, jak ztuhla.

„Ano, proč jsi jí tolik ublížila?“ Šel rovnou k věci, ale vzápětí znejistěl. Elena na něj totiž zraněna zamrkala a zatvářila se příšerně ublíženě. „Copak ty si myslíš, že jsem to udělala schválně?“ Už znovu jí slyšel v hlase vzlyknutí a znejistěl ještě víc. „Měla jsi na ní vztek, takže…“ začal, ale ona ho plačtivě přerušila. „Jak si o mně můžeš myslet něco takového! Nechtěla jsem jí ublížit, prostě jsem se špatně trefila! Mrzí mě to…“ Málem se skutečně rozplakala a Damon by si v té chvíli nejradši nafackoval. Jak ho vůbec něco takového mohlo napadnout? Tohle je přece Elena! A ta by nikdy nikomu neublížila jen tak! „Promiň, já myslel…“ Odmlčel se, protože vlastně ani nevěděl, co myslel. Trochu ho šokovalo její chování a ty změny nálad, ale to přeci nic neznamenalo! „Cos myslel? Že, když teď piju lidskou krev přímo z žíly, stane se ze mě agresivní zrůda?“ Vzlykla a on by se nejradši neviděl. „Ne, jistě že ne! Promiň miláčku, omlouvám se.“ Přitáhl si jí do náruče a pevně jí objal.

Elena si to nechala líbit, ale ve skutečnosti se cítila dost rozporuplně. První co jí projelo, když o tom Damon začal mluvit, byl šok. Vyděsilo jí, že jí odhalil, a proto se začala tak hloupě bránit (věděla, že smutek na něj platí), jenže pak, když to všechno vážně řekla a hlavně tu poslední větu, trochu jí zatrnulo. Sice bylo samozřejmě v pořádku, že tu holku vysála! Potřebovala její krev a po tom jak se k ní chovala, na ní měla jistě i právo, ale možná to opravdu trochu přehnala… Neměla by se nechat tak snadno unést. Příště musí být vyrovnanější. Slíbila sama sobě a tím v mysli tuhle situaci uzavřela. Bylo akorát načase, protože už už začínala pociťovat výčitky svědomí a to v žádném případě nechtěla! „To nic, zapomeň na to.“ Objala Damona kolem krku a on si oddechl. Málem jim zkazil celý den jen proto, že přemýšlí o nesmyslech! Všechno je v pořádku, Elena je v pořádku a neděje se nic, co by se dít nemělo. Tečka! Dál si na to zakázal myslet, přesto, že jeho podvědomí trochu protestovala a opatrně se od Eleny odtáhl. „Vážně mě to mrzí.“ Usmál se plaše, ale ona jen mávla rukou. „Jak říkám, zapomeň na to.“ Radši změnila téma: „Tak co, mám ty džíny vzít?“ „No jasně!“ Souhlasil honem, šťastný že je vše zase v pohodě a ona ho odměnila spokojeným úsměvem. Asi má přeci jen radši, když není tak moc kritický! „No a teď hezky jdi a vyber mi k tomu nějaký top.“ Nařídila mu a on s úlevou zamířil do příslušného oddělení…

Nakonec nakupovali ještě hodně, hodně a hodně dlouho. Elena nadšeně procházela všechny zajímavé obchody a tašky, které za ní Damon nosil, byly pořád objemnější a bylo jich čím dál, tím víc. Těsně před polednem dokonce museli pořídit další kufr, protože oba došli k závěru, že tohle do těch dvou, respektive tří, které mají, nikdy nenarvou. „Lásko, už je poledne. Neříkala jsi, že budeme nakupovat do oběda?“ Navrhl Damon nesměle, když ho táhla k dalšímu obchodu a ona se v půli kroku zarazila. „Nebaví tě to?“ „Ale baví, jenže už to myslím stačilo, ne?“ „No jo, ale já mám nakoupeno tolik věcí a ty vůbec nic a tenhle obchod vypadá, že v něm bude velice slušné pánské oddělení.“ Informovala ho nadšeně a Damon poněkud naprázdno polkl. „Aha… No, ale já jsem netušil, že mám taky nakupovat. Já vlastně ani nic nepotřebuju…“ „Já vím, ale já ti chci něco vybrat! Ty mi vybíráš pořád a já tobě nikdy!“ Její tón zněl velmi odhodlaně a jemu došlo, že z tohohle se asi jen tak nevykroutí. „Hm, no jistě miláčku, jak chceš. Ale pak už tohle…“ Pozvedl náruč tašek. „…pošleme do hotelu a půjdeme někam na ten oběd!“ „Samozřejmě.“ „No tak fajn…“ Trochu nejistě jí následoval do obchodu a zamířili spolu přímo do pánského oddělení. „Tak,“ zastavila se Elena u džín. „Co takhle podobné jako mám já?“ Navrhla mu a ona raději neodporoval. Sice na sobě modré džíny neměl už hodně dlouho, ale tak nějak tušil, že mu černá barva u Eleny neprojde. „No páni, tady mají dokonce USA číslování,“ zaradovala se vzápětí a mrkla na Damna, který se snažil poměrně úspěšně hrát nadšeného.

Netrvalo dlouho a vybrala mu krásné tmavě modré džíny příslušné velikosti. Docela se mu i líbily a když si je došel vyzkoušet musel uznat i to, že mu sluší. „Vidíš, jak to jde a teď ještě co k nim.“ Pochválila ho a on na ní rozpustile mrkl. „Co třeba košili? Nebo tričko?“ „No jistě, top asi těžko!“ Odfrkla a měla co dělat, aby se nerozesmála. „Ale na černou barvu zapomeň.“ Usadila ho a on si jen povzdech. Jo, přesně jak čekal! „Co třeba tohle?“ ukázala mu světle oranžovou košili a on jen naprázdno polkl. „Ale to snad…“ „Neděs se, to byl jen vtip.“ „Hm, tak dík za šok, už jsem se vážně vyděsil, že mě do toho budeš rvát!“ „Ale slušelo by ti to.“ Popíchla ho, ale pak se zamyslela. „A co tohle?“ Sáhla na vedlejší věšák a předvedla mu lahvově zelenou polokošili, ale on jen pozvedl obočí. „To jako vtip?“ „Ne, to jako vážně!“ „Hm, aha…“ „Co je? Nelíbí se ti?“ Zaváhala a on se ušklíbl. „Zelenou zrovna moc v lásce nemám.“ „No a jakou máš? A neříkej černou!“ „Modrou…“ Odvětil trochu ukřivděně, ale ona jen zvedla oči v sloup. „Modrých máš dost! Co karmínovou?“ „Ježíš, jen to ne!“ „Fialovou?“ „Ne!“ „Zlatou?“ „Ne!“ „No tak jakou?“ „Bílou…“ „Tu taky máš. Koukej si okamžitě vybrat nějakou barvu, nebo ti pořídím křiklavě růžovou!“ „To si zkus!“

Několik okolních zákazníků po nich docela se zájmem pokukovalo, ale oni si jich nevšímali. Vzájemně se pošťuchovali a škádlili ještě dost dlouho, ale Elena to pak vzdala a teatrálně klesla na polstrovaný gauč u kabinek. „Vzdávám to! S tebou se nedá rozumně mluvit!“ „Ale dá, jenom…“ „Jenom co? Vyjmenovala jsem ti snad všechny barvy spektra a ty nic!“ „No a co tuhle?“ Sáhl najednou Damon až dozadu do nedalekého regálu a vydoloval odtamtud hodně tmavě tyrkysovou polokošili s rozhalenkou. Elena zaváhala. „Ale ta je modrá!“ Vypadlo z ní pak, jenže i tak předem věděla, že by mu určitě neskutečně slušela, protože když venku zářilo slunce a on měl dobrou náladu, měly jeho oči přesně takovouhle barvu. „To není modrá, to je tyrkysová.“ Odporoval a ona nakonec odevzdaně přikývla. „No, dobře, tak si jí zkus.“ Damon v minutě její přání splnil a ona musela uznat, že to je vážně něco. „Hmm…“ „Líbí?“ „No jo, líbí, ale zase jsem ti jí nevybrala já!“ „Ale vybrala, miláčku. Kdybys tu nebyla, koupil bych si černou a bylo by.“ Něžně jí objal a ona kapitulovala. „Dobře.“ „A můžeme teď jít na ten oběd?“ Navrhl pak nesměle a Eleně se zaleskly oči. „Ano, ale pod jednou podmínkou!“ „A to?“ „Že si tyhle nové věci oblečeš!“ „Pokud si to přeješ…“ Zaváhal trochu, ale ona nadšeně přikývla. „No fajn, tak jo.“

Domluvil se s prodavačem, který mu ochotně sundal kódy a dovolil mu, se u nich převléknout. A Elena musela znovu podotknout, že v tom všem vypadá vážně úchvatně. „Díky.“ Vychutnával si její obdiv a ona se do něj pyšně zavěsila. „Spokojená?“ „Absolutně.“ „Fajn, tak já volám taxikáře, předám mu všechny ty tvoje tašky, aby nám je hodil do hotelu a pak najdeme nějakou restauraci, třeba támhletu přes ulici, co ty na to? „Dobře, ta se mi líbí.“ Souhlasila Elena a on se provokativně usmál. „Alespoň s něčím jsi napoprvé spokojená,“ popíchl ji a než mohla začít protestovat, sáhl do kožené bundy (které se odmítl vzdát) pro mobil a začal shánět taxi. Bohužel se ukázalo, že jsou ve středu pěší zóny a on tak musel slíbit, že se dostaví na její okraj. „A musím s tebou chodit?“ Zajímala se otráveně Elena, která samozřejmě hovor pohodlně vyslechla a on pokrčil rameny. „Nemusíš, můžeš počkat támhle.“ Mávl rukou k restauraci. „Dobře, jdu zabrat stůl.“ Lehce ho políbila na tvář a zamířila ke dveřím.

„Sie haben sich entschieden, Ma’am?“ Oslovil Elenu pohodlně usazenou v elegantním boxu mladý, pohledný číšník, ale ona mu nerozuměla ani slovo. „Ich kann nicht Deutsch.“ Zopakovala opět větu, o které doufala, že znamená, že neumí německy a přitom si bezděky vzpomněla, na strážného na plese, u kterého jí, ani ne před čtyřiadvaceti hodinami, poprvé použila. Tenhle číšník mu byl vlastně trochu podobný… „Co si, dáte?“ Přeladil navíc stejně jako mladík na radnici, do angličtiny a ona jen zavrtěla hlavou. „Zatím nic, čekám na přítele. Ikdyž…“ Z ničeho nic si uvědomila, že už má zase žízeň! Paráda! Když bude takhle pokračovat, nedopne brzy ani ty nové džíny (pokud za to tedy její apetit mohl, ale vsázela by na to, že ano). Ale když ona si nějak nemohla pomoct! Číšník byl skutečně hezký a tak pěkně se na ní usmíval… Co by se stalo, kdyby si od něj pár kapek vzala? Nic! Typovala by, že jeho krev bude chutnat opravdu dobře… Možná po mandlích, jako u toho rakouského obchodníka na plese, nebo spíš po tropickém ovoci, jako Timova…

„Vlastně bych si možná něco dala.“ Usmála se na něj, náhle zcela rozhodnutá a on se k ní úslužně sklonil. „Co kdybys šel se mnou stranou?“ Nadhodila a její oči se vpily do jeho. „Ovšem.“ Souhlasil bez zaváhání a ona si v duchu gratulovala. Dost se v ovlivňování zlepšila. „Fajn, tak mě vezmi někam, kde nás nebude nikdo rušit.“ Nařídila mu a on se okamžitě vydal dozadu do zázemí restaurace. Spokojeně ale nenápadně ho následovala a číšník jí zavedl dozadu do skladu potravin. Elena za nimi přivřela dveře a spokojeně se na něj usmála. „A teď se neboj a hezky drž.“ Požádala ho a něžně mu přejela dlaní po tváři…

Jenže přesně v té chvíli se pootevřené dveře rozletěly a dovnitř vpadla mladičká servírka. „Oh Gott! Es tut mir leid, sorry. Ich kannte niemanden hier …“ Vyhrkla a Elena jí nerozuměla ani slovo, ale to bylo momentálně jedno. Sice jí dívka nepřistihla při pití číšníkovi krve, takže ho mohla normálně pustit a dělat, jako že tam dělali něco mnohem lidštějšího, ale ona to najednou nedokázala. Tak strašně se na jeho krev těšila a nebyla ochotná se jí jen tak vzdát! „Pojď sem!“ Nařídila dívce a tajně doufala, že ovlivnění bude fungovat i kdyby servírka anglicky neuměla. A ono vážně fungovalo (asi stačila myšlenka a bylo fuk v jakém jazyce). Děvče poslušně vklouzlo za nimi do skladu a Elenu náhle něco napadlo. Stejně bude muset tu holku ovlivnit, aby zapomněla, tak proč jí rovnou nevyužít? „Počkej a buď zticha, za minutku budeš na řadě.“ Usmála se na ní a znovu se sklonila k mladíkovi. Zkušeně mu vrazila špičáky do hrdla a dívka jí jen mlčky pozorovala… A mlčela i o pár minut později, když si se svým kolegou prohodila místa…

„Čekáš dlouho?“ Usmál se Damon na Elenu a klouzl za stůl v jejich boxu. „Ani ne, každopádně jsem se nenudila, mají tu… ehm, skvělou obsluhu.“ Odvětila Elena bezstarostně a nenápadně mrkla na pohledného číšníka, který se šátkem kolem krku obsluhoval vedlejší stůl. „Tak to je dobře,“ odvětil Damon, který samozřejmě její dvojsmysl nepochopil (a ona ani nechtěla, aby ho pochopil, bylo lepší mu to neříkat, ne). A sáhl po jídelním lístku. „Co si dáš?“ zajímal se a ona jen pokrčila rameny. „Něco mi vyber.“ Dovolila mu a něžně ho vzala za volnou ruku. Damon jí ji s úsměvem stiskl a začetl se. „Co nějakou vídeňskou specialitu?“ navrhl a ona přikývla. „Třeba pravý vídeňský řízek s bramborovým salátem?“ „Hm, to nevím co je, tak klidně.“ Souhlasila, ale pak se jí rozzářily oči. „Ale jedině, když nevynecháme pravou vídeňskou kávu a dort Sachr.“ „Prosím ne…“ zasténal a ona se na oko podivila. „A proč ne?“ „V tom je čokoláda!“ Odporoval rozmrzele a ona se nedokázala ubránit smíchu. „Ale jdi ty… No dobře, tak nic.“

Nechala ho, aby jim objednal jen ty řízky, nebo jak to říkal a nakonec byla docela překvapená, protože přesto, že se to jmenovalo podezřele, chutnalo to výborně. „Takže teď zamíříme na pouť?“ popíchl jí Damon, když dojídali a ona přikývla. „A není to jen pouť, je to vlastně i historické místo a taky kulturní…“ Přesvědčovala ho a ona nakonec kapituloval. „No dobře, dobře, vždyť já se tam dokonce i docela těším. Asi jsi mě nakazila.“ Elena se rozzářila. „Tak to je super, užijeme si to, uvidíš.“ „S tebou bych si to užil kdekoliv, miláčku. Ale ještě než vyrazíme na houpačky, nechceš si dát ještě něco trochu jiného…“ Naznačil a ona se na něj něžně usmála. Dokonce jí i zamrzelo, že mu lže, když on se o ní tak stará a přesto, že žízeň už ani neměla (skoro…), nemohla ho přeci odmítnout! „Myslíš, maličko si zalovit?“ „Proč ne? Jak jsi to říkala? Že tu mají skvělý personál? Ochutnáme ho?“ Zasmál se spokojeně, ale ona honem zavrtěla hlavou. Nemohla mu dovolit lovit tady! Co kdyby si odlovil oběť a zjistil, že už je pokousaná? Netrvalo by mu ani vteřinu pochopit, kdopak to asi udělal!. „Ne, tady ne! Víš co, zalovíme si až v Prátru, už jsme ochutnali číšníky, milionáře i pokojské, tak teď si dáme nějakého komedianta, co ty ne to?“ Pokusila se to obrátit v žert a Damon jí na to nic netuše skočil. „Jak si přeješ! Tak směle do toho!“ Obratem zaplatil a k Elenině úlevě restauraci oba opustili. Možná by se příště vážně měla krotit a nelovit tajně! Ani vlastně nevěděla, proč nechce, aby Damon věděl, že si občas někoho odchytí v jeho nepřítomnosti. Určitě by mu to nevadilo, ale radši… Radši ho tím nebude otravovat! Umlčela znovu své svědomí a zavěsila se do něj.

Společně opustili pěší zónu a odchytili si první taxík na trase. Netrvalo dlouho a vítal je Práter. Překrásný zelený park, vypadal v nádherném poledním slunci ještě líp, než na všech těch fotkách v průvodci a do dálky z něj zářily desítky atrakcí včetně obřího ruského kola! Stovky lidí, kteří dali stejně, jako oni dva, přednost zábavě před historií se tu tlačilo a proplétalo mezi sebou a Elena z toho byla u vytržení! Od malička poutě milovala a tohle se s tou ubohou napodobeninou, kterou mívali v Mystic Falls nedalo vůbec srovnat! „Vypadáš nečekaně spokojeně.“ Popíchl jí Damon, ale ve skutečnosti se mu její nadšený úsměv neskutečně líbil. Byl tak rád, že je šťastná a na jednu stranu v restauraci ani nelhal. Docela se sem těšil, protože tady byl naposledy už hrozně dávno a nikdy ne s dívkou, kterou miloval. „Jsem nečekaně spokojená.“ Políbila ho rozverně na tvář a pak ho pevně popadla za ruku. „A teď hned potřebuju cukrovou vatu, takže šup.“ Se smíchem ho táhla k prvnímu stánku a on jí vesele následoval. Určitě si tu užijí spoustu legrace…

„Bůh stvořil člověka, ale nedal si to patentovat, a tak to teď po něm může dělat kdejakej blbec.“ Jan Werich